Za menstruační cyklus se označují cyklické změny děložní sliznice. Tyto změny jsou přísně závislé na hladině různých pohlavních hormonů. Délka cyklu je zhruba 21–35 dní, hodnoty se mohou individuálně lišit (průměrně jde o 28 dní). Menstruační cyklus začíná v pubertě přibližně mezi 8. a 13. rokem a končí v období menopauzy. Nejčastěji se uvádějí 4, eventuálně 5 fází:
Proliferační fáze – trvá přibližně od 5. do 14. dne cyklu a navazuje na předchozí menstruační fázi. Probíhá pod stimulací estrogeny. Dochází k obnově děložní sliznice, růstu slizničního epitelu a k vývoji děložních žlázek.
Ovulační fáze – navazuje na proliferační fázi a trvá od 15. do 28. (27.) dne cyklu. Během ní dochází vlivem progesteronu (produkovaného žlutým tělískem) k bohaté sekreci děložních žlázek. Děložní sliznice je nyní bohatě prosycena živinami a připravena přijmout oplozené vajíčko.
Ischemická fáze – probíhá 28. den cyklu, kdy vlivem poklesu hladiny progesteronu (žluté tělísko zaniká) dochází ke kontrakci arterií děložní sliznice, která tak přestane být zásobena krví (ischémie).
Menstruační fáze – trvá v průměru 5 dní a navazuje na ischemickou fázi. Během ní se odlučují krví nedostatečně zásobené buňky sliznice a spolu s určitým množstvím krve opouštějí organismus ženy.
Mravenčení končetin je nepříjemný pocit, kdy vnímáme určitou část jinak než obvykle.
Příčiny:
Útlak nervů – k útlaku nervů dochází v místech, kde nerv prochází pod kůží a blízko kosti. Tento stav je nám známý jako přeležení, kdy se probudíme v noci s brnícími prsty rukou či nohou. Tento stav mravenčení po chvíli odezní. Vážnější jsou potom takzvané úžinové syndromy, kdy dochází k dlouhodobému stlačení nervů v určitém místě jeho průběhu anatomickými strukturami, to je různými kanály (karpální/zápěstní tunel, kubitální/loketní tunel). Nejznámější je syndrom, při němž dochází k útlaku středního nervu (n. medianus) v karpálním tunelu. Dalším známým útlakovým stavem je výhřez meziobratlové ploténky.
Mozková mrtvice (iktus) ‒ mozková mrtvice může zapříčinit dočasné nebo trvalé znecitlivění, brnění, parestézie v určité oblasti těla.
Ischemie, zúžení cév ‒ ischemie může být i záchvatovitá, například u Raynaudova syndromu dochází ke stahu drobných cév, což kromě zmodrání prstů může vyvolat i parestézie a bolestivost. Při dlouhodobé ischemizaci (nedokrevnosti), například u ischemické choroby dolních končetin, může dojít k poškození nervů, což se projeví změnami v čití.
Neurologické záchvatovité stavy ‒ jak záchvat migrény, tak epileptický záchvat mohou být provázeny zhoršením čitím končetin.
Nádorová onemocnění ‒ nádory mohou vyvolat takzvaný paraneoplastický syndrom, kdy mohou produkovat hormony nebo hormonům podobné látky. To může mít dopad i na kožní čití.
Alkoholismus – dlouhodobě zvýšený přísun alkoholu vede k poškození nervů, navíc také alkohol vyčerpává zásoby vitamínů skupiny B, které jsou nutné pro správnou funkci nervů.
Cukrovka ‒ cukrovky obou typů I i II mohou poničit nervy, a to hlavně tím, že jsou poničeny drobné cévy, které je zásobují. Jedná se o takzvanou diabetickou neuropatii.
Metabolická a hormonální onemocnění – mravenčení mohou způsobit hromadící se metabolity, zplodiny v těle, například při selhávání jater či ledvin. Také hormonální změny, jako jsou poruchy štítné žlázy, mohou vyústit v poruchy kožního čití v podobě brnění.
Roztroušená skleróza ‒ při této nemoci dochází k demyelinizaci nervových vláken a s tím souvisí i poruchy vedení nervového vzruchu a pocit mravenčení.
Nedostatek vitamínů ‒ zvláště pak ze skupiny B, způsobuje záněty nervů, takzvanou polyneuropatii.
Hyperventilace ‒ při hyperventilaci, což je zrychlené a prohloubené dýchání, dochází k acidóze, tedy překyselení a snížení hladiny vápníku. Tento stav následně vede k brnění až křečím končetin.
Infekční a poinfekční stavy ‒ například borelióza, kdy jsou napadeny i nervové struktury.
Jednou z komplikací může být chronická migréna neboli transformovaná migréna. V tomto případě se bolest hlavy vyskytuje více než 15 dní v měsíci a postupně se zvyšuje frekvence záchvatů a klesá intenzita bolesti. Nevolnost, citlivost na ostré světlo a hlasitý zvuk se může a nemusí objevit. Další obvyklou komplikací je status migrenosus. O tomto stavu mluvíme v případě, že migrenózní záchvat trvá déle než 3 dny a splňuje všechna kritéria migrény bez aury. Může se také stát, že příznaky aury přetrvávají déle než jeden týden, anebo dojde až k migrenóznímu infarktu, kdy nastane ischemie v mozku. Je také popisováno, že migréna může spustit i epileptický záchvat. Většinou se jedná o migrénu s aurou a epileptický záchvat se objeví v průběhu migrény nebo těsně po ní.
Udržujte si zdravou váhu: Nadbytečné kalorie se ukládají v tukových tkáních. Zbavením se nadbytečných kil tak můžete redukovat množství triglyceridů.
Redukujte příjem cukrů: Jednoduché cukry zvyšují hladinu inzulinu, který zase zvyšuje hladinu triglyceridů. Místo čokolády si tedy raději dejte ovoce či obilniny.
Dopřávejte si pravidelný pohyb: Pravidelný pohyb zvyšuje množství HDL cholesterolu a naopak snižuje LDL cholesterol a triglyceridy.
Vyhýbejte se alkoholu: I malé množství alkoholických nápojů obsahuje mnoho kalorií a cukrů a zvyšuje hladinu triglyceridů.
Snažte se konzumovat zdravé tuky: Jezte ryby, které obsahují omega-3 mastné kyseliny (losos, sleď, tuňák, makrela). Naopak se vyhýbejte jídlům s vysokým obsahem nasycených tuků, jako jsou například jídla z fastfoodů. Zdravé tuky naleznete i v olivách a arašídech.
Mějte na paměti, že vysoká hladina triglyceridů kromě mnoha jiných nemocí zvyšuje také riziko srdeční ischemie. Takže pokud máte zvýšenou hladinu triglyceridů, je důležité, abyste měli tento stav pod kontrolou.
Zadržování vody v těle je poměrně často doprovodným jevem nedostatečné akce srdeční, ať již z důvodu patologických změn, nebo pouze z nedostatku pohybu. Prvním projevem zavodnění jsou otoky dolních končetin v oblasti kotníků – voda samozřejmě podléhá gravitaci a v těle se zadržuje odspodu. Voda v tkáních má poněkud jinou strukturu než tuk a také na omak je jiná. Pokud stisknete tukovou tkáň, je poměrně měkká a ihned poté, co ji pustíte, nabude svého původního tvaru. Tkáň plná vody je na stisk velmi tuhá a často i po krátké chvíli rozeznáte místo, kde byla stisknuta.
Stejně jako tuková tkáň vyžaduje i zavodněná tkáň prokrvení, takže zatěžuje srdce. V každém případě je nutné zjistit příčinu zavodnění. Pakliže je doprovodným projevem anginy pectoris nebo ischemie srdeční, předepíše lékař obvykle syntetická diuretika. V dřívějších dobách se tento problém léčil směsí ze dvou dílů listu a květu hlohu a jednoho dílu smetanky lékařské.
Provádí se fyzikální vyšetření krve a moči. U vyšetření je důležité zjistit, zda se jedná o přímou, nebo nepřímou žloutenku. Vyšetření moči by mělo být potvrzeno hladinou bilirubinu. Testování u pacientů se žloutenkou by měla zahrnovat kompletní vyšetření krevního obrazu (CBC) a stanovení hladiny bilirubinu, transamináz (AST), alaninaminotransferáz (ALT), γ-glutamyl transpeptidázy a alkalické úrovně fosfatázy.
CBC je užitečné při identifikaci hemolýzy, která je indikována přítomností zlomených červených krvinek (schistocyty ) a zvýšení retikulocytů na stěru.
AST a ALT jsou markery, které signalizují poškození jater. Mohou být méně užitečné u pacientů s chronickým onemocněním jater, protože hladina může být normální nebo jen mírně zvýšená. Akutní virová žloutenka může způsobit, že hladiny ALT jsou několik tisíc jednotek na litr. Hladiny vyšší než 10 000 jednotek se obvykle vyskytují u pacientů s akutním poraněním jater z jiného zdroje, například lék acetaminophen, nebo ischemie.
Pacienti s akutní alkoholickou hepatitidou mají AST a ALT na úrovni, které je až několik set jednotek na litr. U alkoholového poškození jater je poměr AST na ALT obvykle větší než 1, opakem je infekční hepatitida, která má zpravidla větší zvýšení ALT oproti AST.
Alkalická fosfatáza a γ-glutamyltransferázy jsou markery cholestázy. Jak žluč postupuje obstrukcí, hladiny těchto dvou markerů se zvýší několikanásobně nad normu.
Pocitu mravenčení se odborně říká parestezie. Jde o pocit brnění, který vznikl vlivem útlaku nervu (např. syndrom karpálního tunelu, nebo tzv. „brňavka“, kterou pocítíme v lokti, když se o něj uhodíme). Nejčastěji se s tímto pocitem setkáváme v důsledku nedokrvení (ischémie), nastávajícím např. když si v sedu na židli přehodíme „nohu přes nohu“ a delší dobu pozici nezměníme. V tomto případě nejde o nemoc: když nohou trochu zacvičíme, opět se prokrví, a pocit mravenčení odeznívá.
Mravenčení může být vyvoláno i tzv. kořenovým syndromem: na míšní kořeny tlačí vyhřezlá ploténka nebo obratel. Stav lze léčit pravidelným cvičením nebo léky, ale někdy je nutné neurochirurgické řešení.
K parestezii může ovšem docházet také v důsledku závažnějších onemocnění, jako je epilepsie, otrava chemickými látkami, komplikovaná cukrovka, alkoholismus (toxický vliv alkoholu spojený s nedostatkem vitaminu B1) nebo nádorová onemocnění. U diabetické (cukrovkové) neuropatie je důležité udržet správnou hladinu cukru v krvi a zajistit přísun vitamínů (zvláště skupiny B), Při léčbě alkoholového postižení nervů je nezbytné abstinovat a rovněž doplňovat vitaminy, zejména skupiny B.
Zvláštní nemocí, u které se může také mravenčení vyskytnout, je fibromyalgie postihující nejčastěji ženy středního a vyššího věku. Tato nemoc spočívá v psychicky podmíněné únavě, slabosti a ztuhlosti svalů, které pacientky bolí v určitých bodech (na zádech, šíji, v koleni a lokti). Ženy mohou mít zároveň poruchy spánku, pocity mravenčení, závratě, poruchy paměti a další příznaky. Tato nemoc se léčí psychoterapií, některými psychofarmaky, analgetiky, relaxačními technikami a pohybovým programem pod vedením fyzioterapeuta. V některých případech se bohužel nepodaří příčinu mravenčení hned zpočátku objasnit, léčba pak může být svízelná.
Pocitu mravenčení se odborně říká parestézie. Je to abnormální pocit brnění bez podráždění nervu vnějšími příčinami (například dotykem, tlakem a podobně). Může vzniknout na podkladě útlaku nervu (například syndrom karpálního tunelu, lidově řečeno „kaprál“, nebo ještě častější mravenčení při „brňavce“, ke které dochází traumatizací nervu v lokti, když se o něj uhodíme), dále na podkladě epilepsie, otravy chemickými látkami, lymfatického otoku, neuropatií (poruch nervů) při komplikované cukrovce, alkoholismu (chybění vitamínu B1 a toxický vliv alkoholu), nádorového onemocnění, nebo v důsledku nedokrvení (ischemie), které velmi dobře známe, když déle sedíme a máme „nohu přes nohu“. Takovéto přesezení není nemocí, krev se po rozchození do nohou zase vrací a pocit mravenčení po chvíli ustává, může však působit nepříjemně.
Za jiných okolností se však raději obraťte na svého lékaře, mravenčení může být vyvoláno i takzvaným kořenovým syndromem, kdy na míšní kořeny tlačí vyhřezlá ploténka nebo destruované obratle. Uvedené stavy je možné léčit pravidelným cvičením nebo léky, ale některé si vyžádají i operační řešení. U diabetické (cukrovkové) neuropatie je důležité udržení správné hladiny cukru v krvi a přísun vitamínů (zvláště skupiny B), což platí i u alkoholového postižení nervů, kde je hlavní podmínkou léčby abstinence.
Zvláštní nemocí, u které se může také mravenčení vyskytnout, je fibromyalgie, postihující nejčastěji ženy středního a vyššího věku. Tato nemoc spočívá v psychicky podmíněné únavě, slabosti a ztuhlosti svalů, které pacientky bolí v určitých bodech (na zádech, šíji, v koleni a lokti). Ženy mohou mít zároveň poruchy spánku, pocity mravenčení, závratě, poruchy paměti a další příznaky. Tato nemoc se léčí psychoterapií, některými psychofarmaky, analgetiky, relaxačními technikami a pohybovým programem pod vedením fyzioterapeuta. V některých případech se bohužel nepodaří příčinu mravenčení hned zpočátku objasnit, léčba pak může být svízelná.
Ve světě neustále probíhají studie o použití medu při cukrovce. Díky těmto studiím a výzkumům se posouvá léčba diabetu mellitu dopředu. Med například obsahuje mnoho vitaminu C a E, které mohou mít spolu s antidiabetickými léky blahodárný vliv na toto onemocnění. Pokud bude glykemie udržována v optimálních hodnotách, může med snížit nebo oddálit mikrocévní komplikace, které jsou jedny z nejhorších při tomto onemocnění. Je však zřejmé, že pro další postupy je třeba provést další studie a výzkumné práce.
Med je přírodní látka produkovaná včelami z nektaru. V současné době se zvyšuje zájem o terapeutické využití medu. Je to způsobeno jeho zdravotně příznivými účinky při léčbě různých chorobných stavů, včetně cukrovky. Výhodou medu je jeho dostupnost a finanční nenáročnost. Hlavním cílem léčby diabetu mellitu je udržet optimální glykemii (hladina cukru v krvi). Výzkumy ukazují, že pravidelná konzumace medu diabetikem udržuje glykemii v relativně optimální hodnotě. Med také zvyšuje antioxidační ochranu a snižuje oxidační poškození buněk. Pacienti, kteří trpí diabetem, jsou totiž ohroženi dalšími různými komplikacemi, mezi něž patří například hypertenze (vysoký krevní tlak). Studie ukazují, že i toto riziko med snižuje asi o polovinu. Do výzkumů byl použit takzvaný Tualang med, což je med pocházející z Malajsie, kterému se přezdívá mnohokvěté zlato džungle. Další med, jehož účinky byly zkoumány, je Manuka med (z Nového Zélandu a Austrálie), který vykazuje účinky podobné, ale o něco slabší. Onemocnění diabetem s sebou nese řadu komplikací, k nimž patří i zhoršená hojivost ran. Jednou z nejčastějších komplikací je takzvaná diabetická noha (syndrom diabetické nohy). Jedná se o destrukci a defekty tkání dolních končetin. Problém vzniká v důsledku postižení mikro- a později makrocév a nervů. Příčinou je nejčastěji ischemie dolních končetin, což je postupné uzavírání tepen bez přívodu živin a odvádění zplodin. Jeden z alternativních způsobů, jak předcházet diabetické noze nebo ji zhojit, představují i zábaly z pasty skládající se z medu, propolisu a myrhy. Bylo prokázáno, že tato pasta má protizánětlivý, hojící a regenerační účinek. Je však důležité o dolní končetiny pečovat preventivně, jelikož účinek pasty se snižuje s rostoucí velikostí defektu.
Do opozice proti blahodárným účinkům medu se staví někteří odborníci, kteří tvrdí, že studie nejsou zcela relevantní, jelikož se neví, zda má tyto vlastnosti každý med. Je tedy otázka, jestli mohou mít medy z jiných částí světa stejné vlastnosti. V současných studiích tyto poznatky chybí. Někteří odborníci se však domnívají, že i jiné druhy medu budou mít podobné vlastnosti.
Nejčastěji hlášenými nežádoucími účinky u pacientů, kteří dostávali rivaroxaban, bylo krvácení. Nejčastěji hlášeným krvácením (≥ 4 %) byla epistaxe (5,9 %) a gastrointestinální krvácení (4,2 %).
Celkem asi u 67 % pacientů exponovaných minimálně jedné dávce rivaroxabanu byl hlášen výskyt nežádoucích příhod. Asi u 22 % pacientů se vyskytly nežádoucí příhody, které byly považovány za související s léčbou podle posouzení zkoušejícími. U pacientů léčených 10 mg přípravku Xarelto a podstupujících náhradu kyčelního kloubu nebo kolenního kloubu a u hospitalizovaných nechirurgických pacientů se krvácivé příhody objevily přibližně u 6,8 %, respektive 12,6 % pacientů a anémie se objevila přibližně u 5,9 %, respektive 2,1 % pacientů. U pacientů, kteří dostávali buď 15 mg přípravku Xarelto dvakrát denně a následně 20 mg jednou denně z důvodu léčby hluboké žilní trombózy nebo plicní embolie, nebo 20 mg jednou denně jako prevenci recidivující hluboké žilní trombózy a plicní embolie, se krvácivé příhody objevily přibližně u 27,8 % a anémie se objevila přibližně u 2,2 % pacientů. U pacientů léčených z důvodu prevence cévní mozkové příhody a systémové embolizace bylo hlášeno krvácení jakéhokoli typu nebo stupně závažnosti s frekvencí 28 na 100 pacientoroků a anémie s frekvencí 2,5 na 100 pacientoroků. U pacientů léčených z důvodu prevence aterotrombotických příhod po akutním koronárním syndromu (AKS) bylo hlášeno krvácení jakéhokoli typu nebo stupně závažnosti s frekvencí 22 na 100 pacientoroků. Anémie byla hlášena s frekvencí 1,4 na 100 pacientoroků.
Výskyt nežádoucích účinků hlášený u přípravku Xarelto je shrnutý podle frekvence výskytu.
Frekvence jsou definovány takto:
velmi časté (≥ 1/10)
časté (≥ 1/100 až < 1/10)
méně časté (≥ 1/1 000 až < 1/100)
vzácné (≥ 1/10 000 až < 1/1 000)
velmi vzácné (< 1/10 000)
není známo (z dostupných údajů nelze určit)
Vzhledem k farmakologickému mechanismu působení může být užívání přípravku Xarelto spojeno se zvýšeným rizikem okultního nebo zjevného krvácení z jakékoli tkáně nebo orgánu s možným následkem posthemoragické anémie. Známky, příznaky a závažnost (včetně fatálního zakončení) se mohou různit podle místa a stupně nebo rozsahu krvácení anebo anémie. V klinických studiích bylo během dlouhodobé léčby rivaroxabanem v porovnání s léčbou VKA mnohem častěji pozorováno slizniční krvácení (to je epistaxe, krvácení z dásní, gastrointestinální krvácení, urogenitální krvácení) a anémie. Proto – kromě adekvátního klinického sledování – pokud je shledáno vhodným, může laboratorní vyšetření hemoglobinu/hematokritu být přínosem pro detekci okultního krvácení. Riziko krvácení bude možná zvýšeno u některých skupin pacientů, například u osob s nekontrolovanou těžkou arteriální hypertenzí anebo souběžnou léčbou ovlivňující krevní srážlivost. Menstruační krvácení může být intenzivnější anebo prodloužené. Hemoragické komplikace se mohou projevovat jako celková slabost, bledost, závratě, bolest hlavy nebo nevysvětlitelné otoky, dušnost a nevysvětlitelný šok. V některých případech byly v důsledku anémie pozorovány příznaky srdeční ischémie, jako je například bolest na hrudníku nebo angina pectoris.
V souvislosti s užíváním přípravku Xarelto byly hlášeny známé sekundární komplikace závažného krvácení, jako je například kompartment syndrom a renální selhání v důsledku hypoperfúze. Možnost krvácení je proto třeba zvážit při posuzování stavu pacientů s jakoukoli antikoagulační léčbou.
Syndrom diabetické nohy je jednou z nejčastějších pozdních komplikací diabetu, který významně ovlivňuje kvalitu života pacientů s diabetem. Onemocnění je definováno jako infekce, ulcerace, nebo destrukce hlubokých tkání nohy, spojená s neurologickými abnormalitami a s různým stupněm ischemické choroby dolní končetiny. Jednou z forem syndromu diabetické nohy je Charcotova neuroosteoartropatie, což je neinfekční destrukce kostí a kloubů na podkladě neuropatie.
Mezi nejvýznamnější prokázané rizikové faktory ulcerace u pacientů s diabetem patří neuropatie (senzomotorická, autonomní), angiopatie (makro- i mikrovaskulární) a zvýšený plantární tlak. Na vzniku ulcerací se také podílejí zevní faktory, jako jsou trauma, nevhodná obuv a infekce. Nesmíme opomenout vliv kouření, kompenzace diabetu a další faktory ovlivňující vznik neuropatie a ischemie. Bylo zjištěno, že nejméně třem čtvrtinám amputací dolních končetin v souvislosti s diabetem bylo možné zabránit správnou prevencí. Ohrožený pacient by si proto měl každý den prohlížet svá chodidla, všímat si změn barvy kůže, zarudnutí, otlaků či otoků a o nepříznivých změnách ihned informovat svého lékaře. Nohy je doporučeno chránit vhodnou, pohodlnou obuví, nejlépe obuví indikovanou pro diabetiky, nikdy nechodit naboso. Důležité je vyhýbat se expozici tepla (elektrické podušky, horké koupele a podobně) a po koupeli si nohy, včetně meziprstí, dobře osušit. Na místě je také opatrnost při stříhání nehtů, protože sebemenší poranění může mít za následek vznik vředu. Pacient by neměl kouřit a ani zapomínat na péči o kůži. Správnými přípravky lze zvýšit odolnost pokožky nohy a posílit její přirozenou ochrannou bariéru.
Léčba syndromu diabetické nohy je často obtížná a její úspěšnost velmi závisí na jejím včasném zahájení. Mezi nejdůležitější opatření při léčbě diabetických ulcerací je jejich maximální odlehčení. Bez odstranění tlaku na ulceraci je hojení velmi obtížné, prodlužuje se významně jeho délka a existuje vysoké riziko přechodu akutního defektu do chronického stadia. U pacientů s prokázanou ICHDK a nehojící se ulcerací nohy je možností volby provedení angioplastiky nebo periferního by-passu. V případě přítomnosti známek infekce (otok, erytém, patologická sekrece z rány, zvýšená lokální teplota) je nutno zahájit adekvátní antibiotickou terapii nejprve empirickou, posléze – dle klinického obrazu a výsledku kultivace z rány – cílenou. Další nezbytnou součástí terapie diabetických ulcerací je lokální léčba. V první fázi je nezbytný débridement – očištění rány a snesení hyperkeratóz. Podle typu rány pak přikládáme vhodné krytí. Mezi moderní prostředky hojení ran v rámci SDN patří také aplikace lokálního podtlaku a larvální terapie. Nejtěžší formou tohoto syndromu je diabetický vřed.
Kašel: Vytrvalý kašel může být předzvěstí infarktu, protože se v důsledku nedostatečné srdeční činnosti může v plicích hromadit tekutina. Mohou se objevit i krvavé hleny. Symptomy infarktu si nepleťme s již existujícím onemocněním, jako je například bronchitida nebo zápal plic.
Vyčerpanost: Náhle se objevující bezdůvodná slabost trvající několik dnů nebo i týdnů je časným příznakem blížícího se srdečního infarktu. V těchto případech je třeba si pro jistotu nechat udělat vyšetření EKG.
Nevolnost: Může být také symptomem blížícího se infarktu, ale může se objevit i během samotného záchvatu. Jako znak blížícího infarktu je důležité zmínit také potíže odlišné od běžných trávicích problémů, jako je nadýmání v podbřišku nebo náhlé nechutenství.
Rychlý nebo nepravidelný srdeční rytmus: Opakovaně se objevující zrychlené bušení srdce, především pokud je doprovázeno náhlou malátností, může být také symptomem infarktu. Nechte se včas vyšetřit, protože jenom tak se můžete vyhnout nejenom infarktu, ale i jiným onemocněním srdce.
Trávicí potíže: Před infarktem si mnoho pacientů stěžuje na zažívací potíže. Vysvětlení se nachází v krevním oběhu – organismus není schopen ujmout se svých běžných úkolů.
Poruchy spánku: Následkem nedostatečné činnosti srdce se mění i zásobování krve kyslíkem, které vede k neklidu a nedostatku spánku, nezávisle na stresu.
U žen mohou být projevy infarktu odlišné, v jejich případě se častěji objevují:
křeče v podbřišku;
bolesti čelistí nebo zad;
nevolnost;
dušnost;
rozmazané vidění;
zesilující pocení hlavy.
Slabý infarkt, tedy menší ischemie, může mít příznaky zastřené a není výjimkou přechození tohoto stavu.
Akutní infarkt myokardu začíná v okamžiku, kdy se věnčitá tepna krevní sraženinou úplně uzavře a příslušná část srdečního svalu přestane dostávat okysličenou krev. Nedokrvená část myokardu začne odumírat již po 20 minutách. Nekróza pak postupuje v ohrožené oblasti od vrstev pod srdeční nitroblánou na povrch srdce až k vrstvám ležícím pod osrdečníkem.
Moderní léčba vedla k dramatickému snížení nemocniční úmrtnosti na infarkt myokardu na hodnoty okolo 5–7 %, přesto jde o závažné onemocnění, k řadě úmrtí totiž dojde ještě předtím, než se pacient dostane do nemocnice. Relativně často tak může být náhlá smrt prvním projevem onemocnění. V akutní fázi onemocnění je zásadním faktorem čas! Proto je nutné při vzniku výše uvedených symptomů vždy co nejdříve kontaktovat zdravotnickou záchrannou službu na telefonu 155 (nebo 112), kde je operátorem školený zdravotník.
Během 15 minut by měl k pacientovi dorazit vůz rychlé lékařské pomoci, vybavený EKG pro správné stanovení diagnózy a přístroji pro zajištění základní resuscitační péče, včetně zevní kardiostimulace. Co nejdříve po stanovení diagnózy je pacient převezen do nejbližšího kardiocentra s nepřetržitým provozem.
Všechny zmíněné projevy bolesti (zvláště pokud se vyskytnou u osoby nad 40 let spolu s kombinací více rizikových faktorů a trváním nad 10 minut) by měly vést k okamžitému přivolání rychlé záchranné služby, protože jde doslova o minuty.
Bezprostřední pooperační péče je velmi důležitá a její selhání může výrazně zvýšit morbiditu i mortalitu v souvislosti s operačním výkonem a anestezií. Během operace až do předání pacienta z operačního sálu zodpovídá za stav pacienta anesteziolog, který rozhoduje podle náročnosti výkonu a stavu pacienta o další péči (stav po narkóze).
U krátkých operačních výkonů, kde je stabilizace základních vitálních funkcí dosaženo po probuzení pacienta z anestezie na operačním sále, může být tento pacient předán k další péči na standardní oddělení, kde je běžný režim.
Po narkóze u delších a náročnějších operačních výkonů a u rizikových pacientů je třeba počítat s pomalejším odezníváním anestezie a nutností intenzivního sledování vitálních funkcí do jejich stabilizace. V těchto případech se pacient po operaci transportuje na zotavovací (dospávací) pokoj nebo na JIP příslušného operačního oboru. Transport pacienta probíhá vždy pod dohledem lékaře a musí být zajištěna vhodná monitorace, eventuálně oxygenoterapie pacienta. Na zotavovacím pokoji nebo JIP jsou kontinuálně monitorovány vitální funkce pacienta (stav vědomí, dýchání, saturace kyslíkem, srdeční rytmus a frekvence z EKG, krevní tlak, diuréza), je zajištěna oxygenoterapie, eventuálně podpůrná ventilační péče ventilátorem, infuzní léčba a hrazení krevních ztrát, je-li potřeba i podpora oběhu a diurézy. Dále je zajištěna pooperační analgezie, případně analgosedace a péče o tělesnou pohodu pacienta (zahřívání). Je nutné sledovat i odvod z drénů a krvácení z operační rány. Do standardní péče je pacient předáván až po úplné stabilizaci stavu, bez nutnosti podpory a monitorace vitálních funkcí.
U některých náročných operačních výkonů (kardiochirurgie, velká hrudní a břišní chirurgie) a u velmi rizikových pacientů (stáří, polymorbidita) se volí následná pooperační péče s ventilační a oběhovou podporou na oddělení ARO.
Bezprostředně po probuzení z celkové anestezie je pacient ohrožen především poruchami dýchání a oběhu. Poruchy dýchání mohou být způsobeny neprůchodností dýchacích cest (nejčastěji zapadlý jazyk, obstrukce a dráždění sekretem), dále může dojít k centrálnímu útlumu dýchání anestetiky a opioidy, k dechové nedostatečnosti způsobené svalovou kurarizací (relaxací) nebo hypoventilací při nedostatečné analgezii. Nejvíce jsou takto ohroženi pacienti po operacích v nadbřišku a hrudníku a také pacienti s chronickým plicním onemocněním nebo s nervosvalovým handicapem. U těchto pacientů je vhodná dechová předoperační rehabilitace, nutná je dobrá pooperační analgezie (například kombinovaná anestezie s epidurálním katétrem) a intenzivní pooperační péče (oxygenoterapie, nebulizace, CPAP, polohování, eventuálně bronchoskopické odsátí sputa).
Nejčastějšími poruchami oběhu bezprostředně po operaci jsou hypotenze, hypertenze, poruchy rytmu nebo srdeční nedostatečnost. Hypotenze má příčiny hlavně v hypovolémii při nedostatečném hrazení předoperačních ztrát nebo při pokračujícím pooperačním krvácení anebo může být způsobena vasodilatací při užití některé z centrálních blokád. Hypertenze je nejčastěji spojena s nedostatečnou analgezií, hypoxií, hyperkapnií nebo je příčinou špatně předoperačně kompenzovaná hypertenze. Poruchy srdečního rytmu vznikají v souvislosti s operačním výkonem nejčastěji při elektrolytové dysbalanci, hypoxii a hyperkapnii a u pacientů s postižením kardiovaskulárního systému (ICHS, léčba antiarytmiky). U pacientů s ICHS je v pooperačním období velmi důležitá dobrá ventilace a oxygenace pacienta, dobrá analgezie a normovolemie, aby nedošlo při výše jmenovaných komplikacích ke zhoršení jejich stavu (srdeční selhání, maligní arytmie, čerstvě vzniklá ischémie myokardu).
V bezprostředním pooperačním období je nutné starat se o tělesnou teplotu pacienta (většinou je nutné zahřívání pacienta) a o prevenci pooperační nauzey a zvracení. Příčinou zvracení po anestezii je buď dráždění centra pro zvracení anestetiky a opioidy nebo dráždění z reflexogenních zón (břišní, gynekologické operace, operace uší, strabismu). V těchto případech preventivně působí propofol. Lékaři se snaží vyhnout podání oxidu dusného a podávají se prokinetika (metoklopramid) a antiemetika (neuroleptika - thietylperazin, ondasetron).
Pooperační analgezie se řeší buď celkově podávanými analgetiky, nebo lokálními anestetiky použitými při regionální anestézii (blokády nervů, centrální blokády s pokračující technikou, například s epidurálním katétrem). Pooperační bolest je akutní bolest, která se skládá ze somatické složky, což je bolest z kůže, svalů, kostí a vaziva, a ze složky viscerální, kdy bolest pochází z dutých orgánů. Bolest způsobuje stresovou reakci organismu s vyplavením katabolických hormonů, vede ke zhoršenému hojení ran, je příčinou dalších pooperačních komplikací a má i psychosociální dopad. Bolest lze sledovat podle patofyziologických reakcí (tachykardie, tachypnoe, hypertenze, pocení, poruchy hybnosti) a její intenzitu je možné vyjádřit například pomocí visuální analogové škály (VAS) přizpůsobené věku pacienta. Důležitá je takzvaná preemptivní analgezie, tedy potlačení bolesti ještě před jejím vznikem, a dále návaznost předoperační a pooperační analgezie.
V léčbě silné akutní pooperační bolesti se nejvíce využívají silná opioidní analgetika, která se podávají intravenózně nebo intramuskulárně. Subkutánní, perorální a transdermální podávání opioidů má využití spíše v léčbě chronické bolesti. Při intravenózním podávání opioidů se mohou volit bolusová nebo kontinuální podávání, která nevedou k takovému kolísání hladiny opioidu, je ale potřebná dostatečná monitorace pacienta na JIP. Dalším způsobem podávání analgetik je pacientem řízená analgezie (PCA) samoobslužným dávkovacím zařízením, kdy lékař určí koncentraci léku, bolusovou dávku, eventuálně rychlost kontinuálního dávkování a takzvaný lock-out interval, kdy je dávkovací zařízení zablokované, čímž se zamezí předávkování pacienta. Nejčastěji se používá morfin (Morfin 1%), petidin (Dolsin), piritramid (Dipidolor), ze slabších opioidů pak tramadol (Tramal). Na JIP a oddělení ARO jsou ke kontinuální analgezii nejčastěji používány fentanyl a sufentenil. Při používání opioidů je potřeba myslet i na vedlejší účinky opioidů, zejména na centrální útlum dýchání, možnost zvracení, snížení motility GIT a při delším užívání i vznik závislosti a tolerance.
Mezi chronické rány řadíme proleženiny (trofické vředy), venózní vředy, neuropatické vředy nebo vředy způsobené infekcí nebo vzniklé v důsledku ozařování či nádorových procesů, dekubity.
Dekubity
Dekubitální vředy (dekubity) jsou defekty kůže a podkožních struktur, které vznikají v důsledku tření a přímého tlaku podložky na disponované části těla. Jsou častým problémem zejména u imobilních, zpravidla starších pacientů s celkově zhoršeným zdravotním stavem. Nejkritičtějšími, takzvaně predilekčními místy vzniku dekubitů jsou místa s kostními prominencemi, tedy křížová krajina (sakrální oblast), paty, kotníky, zevní hrany chodidel, oblasti trochanterů (oblast kyčlí), kolena.
Hojení dekubitů (proleženin) často komplikuje přítomnost nekrózy a bakteriální kolonizace, která se může rozvinout v infekci. Léčbu dekubitů také často ztěžuje jejich hloubka a nepravidelný tvar. Mortalita pacientů s dekubitálním vředem je čtyřikrát vyšší než u stejné skupiny pacientů bez vředu. Je proto důležitá důsledná prevence vyžadující intenzivní péči o kůži a polohování pacienta.
Rozeznáváme 5 stupňů proleženin:
1. stupeň – ostře ohraničené zarudnutí (překrvení) kůže, které při vitropresi přetrvává; toto stadium je při včasném léčebném zásahu reverzibilní;
2. stupeň – povrchové poškození epidermis, které vypadá jako puchýř nebo mělký kráter, nezasahuje do subcutis;
3. stupeň – vzniká nekrotický vřed, hluboký kráter, s možnými podminovanými okraji, který postupuje všemi vrstvami kůže, případně až k fascii (ta zůstává nepoškozena);
4. stupeň – vřed s rozsáhlými nekrózami, který zasahuje svaly a šlachy;
5. stupeň – nekróza postupuje svalem, přičemž dochází k jeho destrukci a k destrukci tkání až na kost.
Při léčbě dekubitů nezapomínáme na celkovou péči o pacienta, zejména na správnou výživu, hydrataci a kompenzaci přidružených onemocnění. Až v 95 % případů lze vzniku dekubitů předejít. Dekubity neboli proleženiny totiž vznikají v důsledku působení patologického tlaku na predilekční místa zvýšeného tlaku ve tkáních a špatným stavem pacienta. Při nadměrném a dlouhotrvajícím tlaku v místě kontaktu těla s podložkou dojde ke zpomalení až k zástavě cirkulace krve v kapilárách a buňky ve tkáních postupně odumírají. Vznik dekubitu ještě podpoří chybná manipulace s ležícím pacientem působením tření a střižných sil. Správnou prevencí ale lze vzniku dekubitů předcházet až v 95 % případů.
Prvním příznakem, který nelze podceňovat, je erytém – začervenání pokožky. Pacient si může stěžovat na bolestivost místa, pálení nebo mravenčení. V dalších stadiích se tvoří puchýře, které přecházejí k povrchovému porušení kůže, a postupně dochází k tomu, že se dekubit prohlubuje a tvoří se nekróza. V nejtěžších stadiích proleženin může dekubit zasahovat i kloubní spojení, tělní dutiny nebo kosti. Vždy je tento stav spojen s vysokým rizikem sepse.
Faktory přispívající ke vzniku dekubitů:
lokální faktory (dlouhotrvající tlak zejména na predilekčních místech tření, střižné síly při manipulaci imobilním pacientem přímo po podložce, vlhkost způsobená nejen inkontinencí, ale i nedokonale vysušeným prádlem);
celkové, působící v každém věku (pohlaví – ženy jsou náchylnější než muži, mobilita – imobilní klient musí spoléhat na pomoc ošetřujícího personálu);
celkové, působící spíše ve vyšším věku (tělesná teplota nad 39 °C, anémie, premedikace, narkóza, těžká deprese, těžká apatie, imobilizace, imobilita, komplikovaný celkový zdravotní stav, sedativa);
stav nutrice (nízká hladina albuminů, minerálů, nedostatek tekutin);
Prvním krokem léčby je posouzení zdravotního stavu pacienta s důrazem na výskyt nežádoucích změn na kůži. Dále je snahou eliminovat patologický tlak až do úplného zhojení tkáně. Samotné léčení rány pak zahrnuje chirurgické ošetření, vlhkou terapii a boj proti infekci. K urychlení léčby přispívá celkové zlepšení stavu pacienta, správné stravování a zmírnění bolesti. Nejdůležitější prevencí vzniku dekubitů je správné polohování. Rizikové pacienty je nutné polohovat po dvou hodinách (záda – pravý bok – záda – levý bok). Moderní metody polohování využívají možnosti odlehčování pomocí 30° úhlu. Pro větší komfort i pocit bezpečí je vhodné používat polohovací pomůcky (například válce, klíny), dále pak aktivní i pasivní antidekubitní matrace. Zdravotnický personál by měl při manipulaci s pacientem používat podložku určenou k posunu na lůžku, aby se vyhnul střižným silám a tření. Při polohování je vhodné věnovat zvláštní pozornost eliminaci zátěže pat při lehu na zádech a kotníků a vnitřní strany kolen při lehu na boku. Doporučuje se také udržovat horní část těla v optimální poloze, aby nedocházelo k posunu na lůžku.
Nezbytnou součástí léčby je redukce působení tlaku správným a pravidelným polohováním. Vhodné je použití podložek ze studených pěn a pasivních či aktivních (především u těžších případů) antidekubitních matrací. Důležitá je i redukce vlhkosti, která zahrnuje správnou hygienu, sledování pokožky ošetřujícím personálem a použití vhodné tělové kosmetiky a inkontinenčních pomůcek. Ke zlepšení stavu pacienta významně přispívá podávání vhodných nutričních doplňků, a to především v případech, kdy pacient nekonzumuje dostatečné množství potravy, nebo je v jeho stravě nutné zvýšit hladinu bílkovin a albuminu. Snahou je také odstranit či zmírnit případné bolesti a pacienta co nejdříve mobilizovat.
Arteriální bércový vřed
Vznik arteriálního bércového vředu je následkem ischemické choroby dolních končetin (periferního arteriálního obliterujícího onemocnění), respektive jejím čtvrtým stadiem. Nepodaří-li se předejít vzniku ulcerace včasnou preventivní léčbou, vzniká většinou náhle, rychle progreduje, a to nejčastěji v následujících lokalizacích: akrální (vzdálená) místa, jako prsty u nohou, interdigitální prostory (mezi prsty), na patách, mohou ovšem vzniknout i kdekoli jinde na dolních končetinách.
Arteriální vřed bývá velmi bolestivý (kromě přidružené diabetické neuropatie) a také hluboký – nezřídka sahá až po fascii nebo ke kosti. Toto onemocnění doprovází jen minimálně nebo vůbec nehmatatelný pulz na příslušných arteriích, index kotníkového tlaku (ABPI) menší než 0,6, zpomalený kapilární návrat a hladká chladná pokožka s dystrofickými změnami. Často se může jednat o vřed smíšené arteriovenózní etiologie. Tato rána se nejčastěji vyskytuje na prstech a patě nohy.
Rozhodující pro úspěšný začátek léčby arteriálních vředů je zejména včasné stanovení diagnózy a zvolení nejlepšího léčebného postupu včetně plasticko-chirurgických operací na tepenném řečišti. Přibližně 10 % všech bércových vředů je arteriálního původu. Tyto vředy vznikají v důsledku postupného zužování až ucpání periferních tepen. Lumen artérií se vlivem aterosklerotických a ateromatózních usazenin na stěně cévy postupně zužuje. Následkem je chronická ischemie až nekróza kůže.
Arteriální bércové vředy se vyskytují především u pacientů ve vyšším věku nebo u pacientů s déletrvajícím vysokým tlakem. Nejčastěji jsou lokalizovány na prstech a na patě, v oblasti zevního kotníku či v místech tlaku obuvi nad kostními prominencemi. Vředy vzniklé na podkladě onemocnění tepen často zasahují tkáň velmi hluboko (nezřídka až ke kosti) a jsou doprovázeny modrými až černými hemoragiemi. Následkem těžkých poruch prokrvování dochází ke vzniku nekróz. Zánětlivé změny odehrávající se v nejbližším okolí počínajících vředů jsou příčinou okolního zarudnutí.
Vzniku ulcerací předcházejí asi u 10 % pacientů klaudikační obtíže, zvláště u nemocných trpících dyslipidemií, cukrovkou, hypertenzí a u silných kuřáků. Mezi rizikové faktory vzniku aterosklerózy patří konstituční dispozie, nezdravý způsob života (především strava bohatá na tuky a kalorie), hypertenze, diabetes mellitus, hypotyreóza, nefropatie, poruchy metabolismu lipidů, trombofilie a plicní insuficience. Arteriální bércový vřed je značně bolestivé onemocnění, a to především v nočních hodinách při vodorovné či zvýšené poloze nohou.
Důležitá je přesná diagnóza a odstranění nekrózy. Na počátku léčby stojí přesné stanovení diagnózy a zhodnocení stupně postižení tepenného systému. Pro stanovení stupně postižení aterosklerózou je vhodné řídit se následující stupnicí:
1. stadium – bez příznaků, lehká unavitelnost;
2. stadium: a) klaudikační bolesti od překonání vzdálenosti delší než 200 m; b) klaudikační bolesti od překonání vzdálenosti kratší než 200 m;
3. stadium – klidová bolest;
4. stadium – trvalá bolest, ulcerace až gangréna.
Dále je nutné odstranit příčiny, které toto onemocnění vyvolaly, nebo je alespoň zmírnit a kompenzovat doprovodná onemocnění. Snahou je také obnovit nebo zlepšit prokrvení.
Léčba
Systém lokálního ošetření je velmi podobný postupu u venózních bércových vředů. Na prvním místě vždy stojí hygiena rány, nutné je odstranění nekróz a v případě potřeby doplnění léčby antibiotiky k potlačení infekce. Při lokálním ošetřování se dále řídíme aktuálním stavem rány a volíme materiál dle fáze hojení a vlastností krycích materiálů. Vhodnou prevencí, a to nejen arteriálních bércových vředů, je přestat kouřit a zbavit se nadváhy. Dále se doporučuje snížit množství tuků ve stravě a jíst více ovoce a zeleniny. Krevní oběh v nohou také zlepšuje pravidelné cvičení. Velmi důležitou úlohu hraje i správná volba obuvi a její velikosti stejně jako pravidelná hygiena dolních končetin a návštěva pedikéra. U bércového vředu arteriálního původu většinou není vhodná kompresivní terapie.
Syndrom diabetické nohy
Syndrom diabetické nohy (SDN) je jednou z nejčastějších pozdních komplikací diabetu, který významně ovlivňuje kvalitu života pacientů s diabetem. SDN je dle WHO (Mezinárodní zdravotnická organizace) definován jako infekce, ulcerace nebo destrukce hlubokých tkání nohy spojená s neurologickými abnormalitami a s různým stupněm ischemické choroby dolní končetiny (ICHDK).
Jednou z forem syndromu diabetické nohy je Charcotova neuroosteoartropatie, což je neinfekční destrukce kostí a kloubů na podkladě neuropatie Charcotova, a to nejčastěji v oblasti nohy. Onemocnění se v akutním stadiu projevuje zejména otokem a zarudnutím postižené nohy. Pokud není urgentně zahájena adekvátní terapie, pak často dochází k destrukci postižených kostí a kloubů, což vede ke vzniku deformit nohy. Ty jsou pak příčinou zvýšení rizika vzniku ulcerace a následně i amputace nohy.
Mezi nejvýznamnější prokázané rizikové faktory ulcerace u pacientů s diabetem patří neuropatie (senzomotorická, autonomní), angiopatie (makro- i mikrovaskulární) a zvýšený plantární tlak. Na vzniku ulcerací se také podílejí zevní faktory, jako jsou trauma, nevhodná obuv a infekce. Nesmíme opomenout vliv kouření, kompenzace diabetu a další faktory ovlivňující vznik neuropatie a ischemie.
Léčba
Léčba syndromu diabetické nohy je často obtížná a její úspěšnost velmi závisí na jejím včasném zahájení. Mezi nejdůležitější opatření při léčbě diabetických ulcerací je jejich maximální odlehčení. Bez odstranění tlaku na ulceraci je hojení velmi obtížné, prodlužuje se významně jeho délka a existuje vysoké riziko přechodu akutního defektu do chronického stadia. U pacientů s prokázanou ICHDK a nehojící se ulcerací nohy je možností volby provedení angioplastiky nebo periferního by-passu. V případě přítomnosti známek infekce (otok, erytém, patologická sekrece z rány, zvýšená lokální teplota) je nutno zahájit adekvátní antibiotickou terapii nejprve empirickou, posléze dle klinického obrazu a výsledku kultivace z rány cílenou. Další nezbytnou součástí terapie diabetických ulcerací je lokální léčba. V první fázi je nezbytný debridement, tedy očištění rány a snesení hyperkeratóz. Podle typu rány pak přikládáme vhodné krytí. Mezi moderní prostředky hojení ran v rámci SDN patří také aplikace lokálního podtlaku a larvální terapie. Nejtěžší formou tohoto syndromu je diabetický vřed. Syndrom diabetické nohy je jednou z chronických komplikací diabetu. Definovat jej lze jako soubor změn na dolních končetinách, které vznikají z různých příčin a různými mechanismy, vždy však se společným jmenovatelem – diabetem. Nejtěžší formou tohoto postižení je diabetický vřed, který v nejhorších případech může vést k amputaci končetiny. Diabetická noha zahrnuje širokou škálu chorob: neuropatický vřed, ischemickou gangrénu, infekční gangrénu, osteoartritidu a jejich kombinace. Za nejčastější příčiny tohoto syndromu jsou považovány periferní neuropatie, ischemická choroba dolních končetin a neuroischemická kombinace.
U diabetiků s periferní neuropatií, kterou trpí až 90 % pacientů s cukrovkou, je závažným projevem, kterému by měla být věnována pozornost, změna vnímání citlivosti, vibrací, bolesti, tepla či chladu. Ta se projevuje ztrátou citu v nohách, díky níž pacient necítí bolestivost již vzniklých kožních lézí. Neuropatické vředy jsou většinou nebolestivé a nejčastěji se nacházejí na plantě nebo v místech kostních prominencí. Periferní pulzace zůstává hmatatelná, končetina je teplá a růžová. U pacientů s ischemickou chorobou dolních končetin dochází k zúžení průsvitu tepen až uzávěru v důsledku usazování kyselých mukopolysacharidů do stěny tepny. To se projevuje výraznou bolestivostí: zpočátku při chůzi, následně i v klidu. Diabetické vředy ischemického původu bývají velmi bolestivé a objevují se na špičkách prstů, na patě či na hraně nohy. Pokud dojde k uzávěru tepny, objeví se prudká bolest, která signalizuje nedostatek kyslíku a živin ve tkáních a svalech. Ischemická noha bývá také chladná, nafialovělá a bez hmatatelného pulzu na periferii. Poměrně časté jsou neuroischemické kombinované vředy, na jejichž vzniku se podílejí obě příčiny. Mezi rizikové faktory syndromu diabetické nohy patří stáří, vysoký krevní tlak a kouření.
Léčba
Léčba diabetu a jeho komplikací musí být vždy vedena lékařem. V první řadě je nezbytné diabetes řádně kompenzovat, upravit metabolické poruchy a výživu. Při vzniku diabetického defektu se zpravidla přechází na intenzivní inzulinovou terapii. Dále se klade důraz na odlehčení nohy (prostřednictvím klidu na lůžku, pojízdných křesel, berlí, léčebných bot a podobně). Další působení tlaku v místě defektu by narušilo proces granulace a vedlo k ischemii tkáně. Léčba samotné rány se skládá z mechanického odstranění hyperkeratózy v okolí rány, účinné terapie infekce a místní léčby vředu (prostředky pro vlhké ošetřování ran). U ischemického vředu je nutné zlepšit krevní zásobení (například cévním rekonstrukčním výkonem), a pokud pacient kouří, tak mu to přísně zakázat. Pravidelná kontrola končetin může předejít amputaci. Nejméně třem čtvrtinám amputací dolních končetin v souvislosti s diabetem bylo možné zabránit správnou prevencí. Ohrožený pacient by si proto měl každý den prohlížet svá chodidla, všímat si změn barvy kůže, zarudnutí, otlaků či otoků a o nepříznivých změnách ihned informovat svého lékaře. Nohy je doporučeno chránit vhodnou, pohodlnou obuví, nejlépe obuví indikovanou pro diabetiky, nikdy nechodit naboso. Důležité je vyhýbat se expozici tepla (elektrické podušky, horké koupele a podobně) a po koupeli si nohy, včetně meziprstí, dobře osušit. Na místě je také opatrnost při stříhání nehtů, protože sebemenší poranění může mít za následek vznik vředu. Pacient by neměl kouřit a ani zapomínat na péči o kůži. Správnými přípravky lze zvýšit odolnost pokožky nohy a posílit její přirozenou ochrannou bariéru.
Venózní bércový vřed
Venózní bércový vřed (ulcus cruris venosum – UCV) je chronický defekt bérce, který vzniká v důsledku primární, ale častěji sekundární venózní insuficience (nedostatečnosti). Vlivem stagnace žilní krve a žilní hypertenze dochází postupně k atrofii kůže na bércích, kterou provází suchost a olupování kůže, tvorba hemosiderinových pigmentací a sklon k ekzémům. Defekty mohou vzniknout i bez zjevné příčiny, například nepatrným podrážděním pokožky, ze kterého se postupně vyvine mělký mokvající vřed. Venózní bércové vředy mohou být poměrně velké, obvykle nebolestivé a spodina bývá potažena fibrinovým povlakem. Často masivně secernují a jsou náchylné k infekci – pak mohou i značně zapáchat.
Léčba
Při léčbě venózního bércového vředu je třeba dbát na odstranění nebo alespoň zmírnění příčin jeho vzniku. Stav zhoršuje především nadváha, špatná výživa, kouření a nedostatek pohybu. Místní léčba bércového vředu spočívá především v aplikaci produktů pro vlhké hojení ran, které pomáhají vytvářet příznivé prostředí pro hojení rány. Při léčbě každého venózního defektu je kromě vlhké terapie nevyhnutelná důsledná kompresivní terapie, a to optimálně zvolenou krátkotažnou nebo dlouhotažnou bandáží či kompresivními systémy. Bércový vřed venózního původu je nejčastějším typem chronické nehojící se rány. Patří k dlouhodobým onemocněním s častou recidivou (až u 57 % případů). Jeho léčba není snadná a vyžaduje aktivní přístup a spolupráci nemocného i jeho blízkých příbuzných. Typickým výskytem venózních bércových vředů je oblast zevního kotníku. Venózní bércový vřed je způsoben chronickou žilní chorobou. Vzniká v důsledku nedostatečného odtoku krve v žilách směřujících k srdci. Důsledkem je žilní hypertenze, krevní plazma je vytlačována z mikrocirkulace do tkáně. Příznaky začínají zhoršením kvality kůže. Kůže se ztenčuje, je suchá nebo může být naopak prosáklá a zmokvalá. Bércové vředy se často vyvinou z drobných kožních defektů v důsledku poranění, která jsou podporovaná bakteriální flórou a těžko se hojí. Vřed však může vzniknout i bez předchozího poranění. V takových případech na kůži nejprve pozorujeme malou, postupně se zvětšující zarudlou skvrnu, na ní se vytváří krusta, která praská a otevírá se tak rána zasahující do podkoží. Po splynutí více kožních defektů vzniknou velkoplošné vředy. Současné onemocnění žil může ztížit rozpoznání příčiny. Pokud nedochází k léčbě základního onemocnění, mohou zůstat vředy nezhojené i přes přiměřenou léčbu. Základem léčby je odstranit příčiny, které toto onemocnění vyvolaly, nebo je alespoň zmírnit. Samotnou ránu je nezbytné důkladně vyčistit, zbavit ji zbytků mastí, past a jiných materiálů. Následně je třeba přistoupit k chirurgickému odstranění nekróz a k lokální péči se správnými postupy a vhodným krytím (produkty pro vlhké hojení ran). V průběhu léčby je nutné zabránit tlaku v dolních končetinách, a to jak jejich podkládáním, tak bandážováním.
K faktorům zhoršujícím hojení patří deficit vitamínu C, anémie, hypoxie, hypoproteinémie, kortikosteroidy a hypertenze. Součástí léčby venózního bércového vředu je bandážování. Nezbytnou součástí úspěšné léčby je kompresivní terapie. Provádí se za účelem omezení průtoku chorobně změněnými povrchovými žilami, zvýšení průtoku hlubokým žilním systémem a zmenšení doprovodného otoku. Stupeň komprese musí být pečlivě posouzen – špatná komprese může stav i zhoršit. Při léčbě je důležitý pohyb i vhodná volba obuvi. Doporučuje se pravidelné chození, jízda na kole a předepsané cviky. Vhodné je také zabránit zvýšenému tlaku v dolních končetinách (například podložením postele v nohách o 10 cm) nebo působení vyšších teplot (lázně, horké koupele, sauna, přímý kontakt se zdrojem tepla). Ke zlepšení návratu krve k srdci naopak přispívají masáže studenou vodou. Pro celkovou dobrou tělesnou kondici je důležitá zdravá a pestrá strava a přiměřená tělesná hmotnost. Podstatná je i prevence dalších poranění a volba vhodné obuvi (bez příliš vysokého či naopak nízkého podpatku).
Tipy na jednoduché cviky, které podpoří návrat žilní krve z dolních končetin:
kdykoliv během dne alespoň 30x stoupnout na špičky, zhoupnout se ze špičky na patu nebo kroužit nohama;
při sedu se střídavě opírat o špičky a paty;
vsedě se opřít o paty a špičkami pohybovat od sebe a k sobě;
vleže propínat a krčit špičku střídavě jedné a druhé nohy nebo se zvednutými končetinami propínat a krčit prsty u nohou.
Poškození způsobené zářením
Akutním poškozením kůže po ozáření nepřiměřeným ionizujícím zářením bývá popálení, které se projevuje zarudnutím, otokem, v těžších případech puchýři. Chronické defekty způsobené radiačním zářením se projevují jako chronická radiodermatitida – atrofií kůže, její snadnou zranitelností a v nejvážnějších případech vzniká chronický radiační vřed. Jedná se o jednu z nejobtížněji léčitelných chronických ran. Často je potřebná excize (operativní odnětí) celé zraněné oblasti a rozsáhlý zákrok plastického chirurga. Chronický radiační vřed představuje i riziko vzniku maligního nádoru.
Léčba
U lokální léčby postupujeme podle obvyklých pravidel ošetřování vlhkou terapií.
Vlhká terapie
Moderní terapeutická krytí pracují na principu tvorby optimálně vlhkého prostředí v ráně, odtud také pojem vlhké hojení ran nebo moderní léčba ran. Vlhkost rány je nezbytná pro dobrou granulaci a epitelizaci rány.
Moderní vlhké krytí udržuje konstantní teplotu rány, zachovává výměnu plynů, absorbuje či odvádí exsudát, netraumatizuje ránu při převazech, prodlužuje intervaly mezi převazy. Většina vlhkého krytí chrání ránu před sekundární infekcí a vnějšími vlivy, některá působí dokonce antisepticky – HydroClean nebo Atrauman Ag. Jedinečnou vlastností některých produktů vlhkého hojení ran je schopnost netraumaticky provádět debridement rány (enzymatický, autolytický, microdebridement).
Popáleniny
Popáleniny jsou poranění způsobená účinkem vysoké teploty (horkými předměty, plamenem, horkými plyny, případně radiačním zářením). Dle výše teploty a doby jejího působení dochází ke vzniku změn na kůži a podkožní tkáni a k jejich částečné či úplné destrukci. Kromě místního poškození může dojít k poruchám regulace a funkce vnitřních orgánů.
Rozlišujeme 3 stupně popálení:
1. stupeň – začervenání, otok, bolest (reverzibilní změny);
2. stupeň – ztráta epidermis: a) puchýře s většinou spontánním zhojením; b) poškození dermis, vznik nekróz a příškvary;
3. stupeň – ztráta kůže v celé tloušťce a postižení tkáně ležící pod ní, může jít až o zuhelnatění.
Celkový klinický obraz závisí nejen na stupni popálení, ale také na jeho rozsahu. K jeho odhadu se používá takzvané pravidlo devíti podle Wallacea (hlava, horní končetina, bérec a chodidlo, stehno, horní část hrudníku, břicho, horní část zad, dolní část zad – každá z těchto částí odpovídá 9 % povrchu lidského těla).
Léčba
Při ošetření popálenin používáme neadherentní krytí se sekundárním překrytím suchým gázovým krytem v několik vrstvách tak, aby krytí neprosakovalo na povrch. Popálenina 2a) stupně se hojí cca 10 dní, 2b) stupně pak 2–3 týdny. Pokud dojde ke komplikacím hojení popáleniny 2b) stupně, bývá nutná léčba na specializovaném pracovišti (hlubší debridement, užití speciálních krytů, případně autotransplantace dermoepidermálními štěpy). Při popálení od stupně 2b) dochází k porušení celistvosti kožního krytu a tím i k narušení bariéry proti sekundární infekci. To je třeba při výběru vhodného krytí zohlednit, pro ošetření větších ploch lze použít například některá polyuretanová krytí, která ochrannou funkci kůže nahrazují.
Omrzliny
Omrzliny jsou akutní poranění způsobená lokálně působícím chladem, zpravidla teplotami pod bodem mrazu. Ke vzniku omrzlin ovšem může stačit i teplota nad bodem mrazu – při vysoké vlhkosti vzduchu, silném větru nebo při zhoršeném prokrvování, které je dáno stavem pacienta. Vlivem chladu dojde ke stažení tepének a k omezení krevního oběhu v postižené oblasti. Nedostatečné místní prokrvení může vést k různým stupňům poškození tkáně, v krajním případě ke vzniku nekrózy.
Rozlišujeme čtyři stupně omrznutí:
1. stupeň – šedobílé zbarvení, ztráta citlivosti, později zčervenání a bolest;
2. stupeň – tvorba puchýřů;
3. stupeň – krvácení do kůže, vznik modročerného zbarvení;
4. stupeň – nezvratné zničení tkáně, která při zahřátí odpadá.
Léčba
V rámci lékařského ošetření je vhodné zahřát postižená místa v horké vodě do 40 °C. Omrzlinu dále osušíme, dezinfikujeme a překryjeme vhodným sterilním krytím. Pokud již došlo ke vzniku puchýřů, pak je na okraji incidujeme, aby neutlačovaly spodinu rány a neprohlubovaly ischemii postižené tkáně. Důležitá je prevence komplikací, zejména vzniku sekundární infekce. Pokud se totiž infekce dostaví a následná sepse ohrožuje život pacienta, bývá nutná amputace.
Exulcerované nádory
Exulcerované (zvředovatělé) zhoubné či nezhoubné nádory jsou méně častou příčinou chronických ran. Exulcerované nádory bývají špatně diagnostikovatelné – nezbytnou podmínkou pro správné stanovení diagnózy je histologické vyšetření tkáně z okrajů defektu. Je třeba k němu přikročit zejména v situacích, kdy hojení rány dlouhodobě stagnuje i přes dobrou péči a na spodině rány je přítomna hypertrofická granulační tkáň.
Léčba
Musíme pamatovat na to, že na spodině chronické rány (vředů z oběhových příčin) se po mnoha letech přetrvávajících zánětlivých změn může objevit také zhoubné bujení (maligní novotvorba tkáně, neoplazie). Zhojení těchto ran bez léčby základního onemocnění není možné.
Zanícená rána
Zanícená rána se projevuje zarudnutím a bolestí. Mezi nejběžnější rány tohoto druhu patří akutní zánět nehtového lůžka na rukou nebo nohou.
Akutní zánět nehtového lůžka
Akutní zánět nehtového lůžka může být na první pohled poměrně nenápadný, ale zato velice obtěžující problém. Jedná se o místní povrchovou infekci či absces, tedy dutinu vyplněnou hnisem, v oblasti ruky nebo méně často nohy. Jak můžete sami doma takový zánět léčit a s čím už zajít k lékaři?
Postižené místo se vyznačuje lokalizovanou bolestí, citlivostí na dotek, zarudnutím, zanícením, změněnou barvou, nebo dokonce různě pokrouceným nehtem. Pokud postižení zůstane neléčeno, může dojít ke vzniku abscesu a infekce se může šířit do dalších struktur prstu. Při některých činnostech je riziko vzniku zánětu nehtového lůžka vyšší. Patří mezi ně: kousání nehtů, sání prstů, nesprávná, agresivní manikúra, různá poranění nehtů včetně uvíznutí cizího tělesa (např třísky), modeláž nehtů, použití gelových nehtů.
Léčba
Nejlepší léčbou je prevence. Pokud se vám ale nepodaří vzniku zánětu předejít, máme pro vás několik rad, jak s infekcí bojovat. Pokud se ještě v místě postižení nevytvořil absces, může stačit přikládání obkladů z teplé vody 3–5x denně cca na 15 minut. Když infekce navzdory přikládání obkladů nepolevuje, je třeba dané místo znehybnit dlahou a nasadit antibiotickou léčbu. To už je ale práce pro lékaře. Když se na místě už vyvine absces, je třeba hnis vypustit. Někdy může stačit hnis vytlačit, pouze ale v případě, že na místo postižení není potřeba vyvinout příliš velký tlak – ten by totiž mohl tkáně ještě více poškodit. Po vypuštění hnisu místo sterilně překryjte a opět zahajte terapii teplými mokrými obklady 3–5x denně na 15 minut. Mezi jednotlivými obklady ránu vždy opět sterilně překryjte, abyste předešli opětovné infekci. V tomto případě antibiotika obvykle nejsou vůbec potřeba, protože absces je zánět ohraničený na určitou oblast. Pokud je absces příliš rozsáhlý, je na obtížně přístupném místě nebo není možné jeho obsah vypustit jen slabým tlakem, je třeba jeho ošetření přenechat chirurgovi.
Hlavní zásadou prevence akutního zánětu nehtového lůžka je sice pečlivá, ale v žádném případě ne agresivní hygiena. Používejte nedráždivou kosmetiku. Také se zkuste zbavit zlozvyků spojených s nehty – hlavně kousání a sání nehtů. A pokud toužíte po gelových nehtech či modeláži, dbejte na to, aby obojí bylo prováděno opravdu čistými nástroji v seriózních hygienických podmínkách.
Již v 60. letech 20. století bylo prokázáno, že rána, která se hojí ve vlhkém prostředí, má až o 40 procent kratší dobu hojení ve srovnání s krytím suchým obvazem. Přesto trvalo dalších téměř 30 let, než bylo vlhké hojení zavedeno do široké medicínské praxe.
