Téma: 

láska

Sex a menopauza

Jak zvýšit intimitu s partnerem během menopauzy?

Během menopauzy může dojít k poklesu vašeho sexuálního života, v tomto období vám může pomoci právě poradenství, které poskytuje „návody“, jak vytrvat s partnerem v intimním vztahu. Láska a náklonnost může být vyjádřena i bez pohlavního styku. Užívejte si společný čas s partnerem, doporučují se procházky, večeře při svíčkách.

Chcete-li zlepšit svou fyzickou intimitu, zkuste následující tipy:

  • Zjišťujte si informace nejen o tělesné anatomii, sexuálních funkcích, změnách, které jsou spojené se stárnutím, ale i o sexuálním chování a reakcích. To vám pomůže překonat obavy ze selhání.
  • Zvyšte stimulaci pomocí erotických materiálů (video nebo časopisy), masturbace a změn sexuální rutiny.
  • Rozptýlení a technika zvyšují relaxaci a odstraňují úzkost. Tyto přístupy zahrnují erotické a neerotické fantazie. Zejména se jedná o cvičení pomocí pohlavního styku, hudby, videa nebo televize.
  • Praxe nekoitálního chování jako smyslné masáže. Nekoitální chování stimuluje fyzickou činnost, která neobsahuje pohlavní styk. Tyto činnosti se užívají k podpoře jistoty a posilují komunikaci mezi partnery.
  • Minimalizaci bolesti lze většinou ovlivnit sexuální pozicí umožňující ovládání hloubky průniku. Velmi užitečná je teplá koupel s vaginálními mazivy, která pomáhají ke snížení bolesti během tření. Pro relaxaci postačí jen samotná teplá koupel.
  • Komunikujte se svým partnerem o tom, co je pohodlné a co ne.

Zdroj: Sex a menopauza
Zveřejněno dne: 6.1.2013

Smuteční řeč na pohřeb

Smuteční řeč na pohřbu maminky

Drahá rodino, vážení přátelé a smuteční hosté,

se smutkem v srdci jsme se tu dnes sešli, abychom zavzpomínali na báječnou ženu, která vnesla mnoho dobrého do životů nás všech. Moje maminka Jana Adamcová celý život dělala vše proto, aby se lidé kolem ní měli dobře, vždy myslela více na druhé než na sebe. A nyní my jí to oplácíme a naše slzy jsou důkazem, že svou láskou a přátelstvím si navždy získala naše srdce. Maminka by si jistě nepřála, abychom tu dnes po ní truchlili, naopak by si přála, abychom oslavovali její život. Řekla by nám, abychom pro ni neplakali, přestože ji nevidíme, vždy bude s námi a bude nad námi bdít, jak to dělala doposud. A my jsme se tu dnes sešli, ne proto, abychom truchlili nad její ztrátou, ale abychom jí vzdali čest za to, čím pro nás byla. Pro nás, své děti, manžela i vnoučata byla srdcem i duší rodiny, pro své přátelé byla vrbou, utěšitelkou i rádkyní... Každý z nás, kdo tu dnes jsme, u ní alespoň jednou hledal pomoc, radu, nebo jen prostou útěchu v objetí. Dovolte mi, abych zavzpomínala na pár okamžiků z jejího života.

Životní pouť mé maminky začala před 55 lety v Havlíčkově Brodě. Její dětství nebylo jednoduché kvůli nepříjemnému rozvodu rodičů, ale přesto ho vždy považovala za šťastné období svého života. Velmi milovala svou babičku, u níž žila po rozvodu svých rodičů a jež ji přivedla k zahradničení, které se stalo její vášní. Tato vášeň jí vydržela až do smrti, až do poslední chvíle svého života se nepřestávala ze své lásky ke květinám těšit. Díky své babičce prožila krásná a bezstarostná léta svého dětství, během nichž si uvědomila, že velmi touží pomáhat lidem jako lékařka. Její sen se splnil a po náročném studiu, které s sebou neslo řadu pocitů zklamání a zoufalství, ale i pýchy a hrdosti, maminka dokončila školu a stala se lékařkou na chirurgickém oddělení ve fakultní nemocnici v Hradci Králové. Svou práci vždy milovala, nikdy nezaváhala, když mohla svým pacientům jakkoliv pomoci. Dělala, co mohla, aby lidé kolem ní netrpěli. Díky svému povolání se také během osudového večera seznámila se svým budoucím manželem, naším tatínkem, který do nemocnice přivezl svého nejlepšího přítele se zlomenou nohou. Když se v ordinaci spatřili, věděli, že patří k sobě. Byla to osudová láska, která dokázala překonat mnoho zlých životních okamžiků a přitom neztratit nic ze svého kouzla. Maminka i nadále pracovala jako lékařka a přitom se snažila splnit i největší tatínkův sen: dát mu velkou rodinu. Jejich snažení, víra i vytrvalost nakonec zaznamenaly úspěch a během několika let přivítali na světě nás, své děti Alenu, Daniela a Martinu. Pro maminku to byly nejsilnější okamžiky jejího života, když nás držela poprvé ve svém náručí a sušila slzy štěstí svého manžela. Slibovala nám, že nás bude po celý svůj život chránit a svůj slib také dodržela. Dělala vše proto, aby nás dobře vychovala, stala se nám nejen milovanou maminkou, ale i kamarádkou, životní učitelkou a vzorem. Celý svůj život věnovala tomu, abychom se měli dobře. Samozřejmě kvůli nám prožila řadu bolestných okamžiků, nocí plných starostí a zoufalství. Ale věřím, že nakonec nám tyto bezesné noci odpustila a těšila se s námi z našich šťastných a radostných chvil, kdy jsme dokončili školy a přivedli na svět její vnoučátka Janičku, Pavlínku, Tomáška a Elišku. Maminka svá vnoučátka milovala a nebylo na světě nic, co by pro ně neudělala. Těšila se z nich a seznamovala je se svými zájmy. Jen díky ní si malá Eliška vytvořila na zahrádce svůj vlastní záhonek ředkviček, to ona předala Janičce a Tomáškovi svou lásku ke knihám a naučila Pavlínku hrát na piano. Vždy se ve svých vnoučatech viděla a nepochybuji, že i ona se viděla v ní. Jejich láska byla vzájemná, a ani smrt ji nemůže překonat. Plnila naším dětem každá přání a měla pro ně vždy otevřenou náruč, vlídné slovo a milý úsměv. Do našeho společného štěstí ale zasáhla krutá nemoc. Maminka s ní statečně bojovala několik let a mnohokrát se zdálo, že rakovinu konečně porazila, ta se ale vždy vrátila a postupně mamince ubírala sil. I přes maminčinu odvahu čelit této vážné nemoci nám ji smrt 12. října navždy vzala a zanechala nám v srdci smutek, zoufalství a pocit beznaděje.

Přestože od nás odešla, nikdy na ni nezapomeneme, naše srdce jsou plná vzpomínek na naše společné okamžiky, i na její svědomité plnění životního poslání. Přestože její život skončil tak brzy a ona již nedostala šanci vidět vyrůstat svá milovaná vnoučata a těšit se z příchodů dalších, jsem si jistá, že prožila svůj život tak, jak si přála. Dala vše, co mohla, své milované a milující rodině, věrným přátelům i pacientům, kterým ulehčovala v jejich bolestech. Věřím, že nikdo z nás nikdy nezapomene na její milý úsměv, něžné oči, ani jemný úklon hlavy, kterým dávala najevo svůj zájem. Pro mě bude navždy žít v každé květině, která vyroste na její překrásné zahradě, v úsměvu mých dětí, v péči mého otce a sourozenců, i v hudbě a básních, které tolik milovala.

Věnujme teď mé mamince Janě Adamcové společnou tichou vzpomínku a poděkujme jí tím za všechny šťastné chvilky, které jsme s ní mohli prožít. Má maminka často hledala útěchu v knihách, hlavně v básních a já věřím, že i mně teď úryvek básně od Jaroslava Seiferta pomůže vyjádřit, co pro mě moje maminka znamenala.

Jediná na světě, kdo by ji neměl rád,

jež umí odpouštět a tolik milovat!

Která vždy potěší, tak měkce pohladí,

jediná na světě, jež nikdy nezradí.

Na ni mi zůstane nejhezčí vzpomínka.

Ta bytost nejdražší, to byla maminka.

Zdroj: Smuteční řeč na pohřeb
Zveřejněno dne: 28.3.2017

Dárek ke křtinám

Přání ke křtinám

Přání ke křtinám můžete ozvláštnit drahokamem. Můžete si pohrát se symbolikou drahokamů. Každý drahokam něco znamená, před něčím ochraňuje. Některé drahokamy jsou přiřazené určitým měsícům, pokud dítěti věnujete drahokam měsíce, ve kterém se narodilo, potom může nosit svůj drahokam narození.

Jaká poselství můžete drahokamem vyjádřit:

  • smaragd – dávám ti inspiraci, přeji ti štěstí, věrnost a bezvýhradnou lásku
  • akvamarín – do života ti dávám odvahu a rozvahu
  • diamant – jsi čistý a neposkvrněný, ať je stejně průzračný i tvůj život
  • rubín – ať máš celý život hodně energie a rovnováhy, běž za svým štěstím
  • safír – přeji ti moudrost, ať jsi vždy sám sebou
  • opál – chci tě chránit, aby se ti na cestě životem nestalo nic zlého
  • topaz – ať vždy dosáhneš toho, co si přeješ, a najdeš lásku

Pokud máte básnický sklon, je vhodné i ručně psané přání, které je originálním dárkem.

Zde je několik vzorových přání:

Gratulujeme Vám k narození chlapečka/holčičky! Nechť Vaše miminko naplní vaše životy radostí a láskou!

Bůh Vás požehnal krásným, malým andělíčkem. Jsem si jistý, že budete skvělými rodiči, gratuluji!

Nevím, kdo z Vás má větší štěstí: Vy, že se vám narodilo tak krásné, čilé miminko, nebo Vaše děťátko, že se narodilo tak báječným rodičům...? Každopádně Vám všem třem přeji do života jen to nejlepší!

Jsme šťastni, že miminko přistálo na jednom z nejbezpečnějších a milujících letišť světa. Gratulujeme šťastným rodičům!

Nový život právě přichází: nejen život Vašeho miminka, ale život Vás dvou, který naplní nové zážitky, zkušenosti a radosti. Srdečně Vám gratulujeme!

Teď se smějete a jste šťastní... kéž Vám to vydrží až do chvíle, až si Váš drobeček obarví vlasy namodro! Žerty stranou – gratulujeme k radostné události a přejeme Vám všem jen to nejlepší!

Hola hola, kdo to volá? To je naše miminko! Narodilo se dnes ráno (přes den, večer, v noci) a křičí na nás malinko: „Mámo, táto, už jsem tady, tak se na mě koukněte. Slyšel(a) jsem, že je prima, být tu s Vámi na světě!“ „Babi, dědo, teto, strejdo, Vy všichni kamarádi, přijďte se taky podívat, uvidíme Vás rádi!“

Když narodí se maličký, dar vidění má pod víčky, dar slyšení má v něžném oušku, dar dotyku má v prstíčkách, dar chuti pozná v prvním doušku, dar vůně v jarních kytičkách. Maminko, ty k těm darům v krátku dar řeči přidáš nemluvňátku!

Už se to rozkřiklo, už se slaví, dej Pan Bůh děťátku štěstí, zdraví. Dej, ať se miminku pěkně spinká, opatruj maminku i tatínka! Všechno nejlepší k narození človíčka přeje...

Život kolem nás je plný zázraků. Někdy bere, někdy dává, stále se mění. Váš život už nikdy nebude stejný jako předtím. Bude bohatší a radostnější o drobečka, který ho svým smíchem, pláčem a štěbetáním zaplní...

Přišli k nám z ráje měkoučkých paloučků, z věčného máje holčiček a kloučků. Hebounké nožičky poběží světem, přinesou radost jen mámě a dětem. A když je pošimráš, přinese sluníčko úsměv a radost miminku na líčko.

Kdysi mi vyprávěla maminka, že čáp létá po světě a rozdává miminka. Někdy kluk, jindy zas holčička, a Vám prý do domu přibyla maličká. Máte to největší štěstí na světě, není nic hezčího než úsměv dítěte.

Ať je Vaše holčička krásná jako růžička, ať Vám štěstím jenom kvete, láskou na ní nešetřete.

Dozvěděli jsme se zrána, že k Vám přiletěla vrána a nechala v uzlíčku krásnou malou holčičku. Ať Vám roste jako z vody a je z ní holka do nepohody, ať je veselá a zdravá a Vám jenom radost dává! Blahopřejeme!

Vráno, vráno k nám, já ráda kolíbám, máme plínku i peřinku, zlatý povijan. Milý úsměv na tvářičce, rodičům mnoho lásky a všem touhu žít pro druhého. Vše nejlepší k narození...

Narodil se chlapeček, je to krásný drobeček. A jaká má krásná očka, nemohla jsem se ho dočkat. A ta jeho maminka, usměvavá květinka. Tak už rychle z nemocnice domů, čekají všichni s tatínkem. Nebude už doma nuda, zvládnete vše i s miminkem.

Ať chlapeček všeho dost má v životě pro radost. Zdraví, štěstí, veselosti – jak v dětství, tak v dospělosti. Rodičům ať radost dělá, budoucnost ho čeká skvělá. Celý život bez nesnází, ať ho úspěch doprovází. Srdečně blahopřejeme...

Zalezly mráčky, přišlo na svět klubíčko, které Vám přineslo jenom samé štěstíčko. Až pak trochu povyroste, řekne, mámo, táto. Usměje se, rozeběhne, srdce se Vám rozehřeje, jak to Vaše děťátko, stihlo všechno zakrátko. A až začne školička, přijdou první starosti, nesmíte si hlavičku dělat z každé hlouposti. Horší bude puberta, první velká láska, na čele pak vyrazí vaše první vráska. Vy však hlavu pozvedněte, nic si z toho nedělejte, chce to pevné nervičky, je to přec Váš maličký. Přejeme Vám rodinko, ať to Vaše miminko, holka nebo chlapeček, vždyť to je jen drobeček, vrásek mnoho nedělá, samou radost udělá, roste jako z vodičky, řekne pěkné větičky, to vše a mnohem víc přeje...

Já jsem jedna sudička, co rozdává přáníčka... Leč múza nelíbá denně, nosím také opožděné... Zde je jedno zapomnělé, trochu skromné, avšak vřelé... Honí se mi bez ustání v mé hlavičce samá přání, co teď přát dřív, nemám zdání... Všechna věru krásná jsou, do SMS se nevejdou. A tak přeji kratičce, tatínkovi, mamičce, hlavně tomu uzlíčku, malinkému sluníčku... Moře lásky, štěstí dosti, jak v dětství, tak v dospělosti. Hlavně zdraví, to se ví, ať jej „život“ nebolí. Pámbíčkovo požehnání, všem dost lásky na rozdání, ať splní ta nejtajnější přání... Vše nej z celého srdce přeje...

Nejhezčím polibkem začíná pohádka a končí úsměvem malého děťátka. To není pohádka, to už je život sám, který tu pohádku připravil Vám.

Děťátko se přes polibky dostalo až do kolíbky. Krásné oči, krásné vlásky narozené z velké lásky. Ať ta láska je vždy stálá, plná štěstí, neskonalá...

Zdroj: Dárek ke křtinám
Zveřejněno dne: 2.4.2017

Smuteční řeč na pohřeb

Smuteční řeč na pohřbu tatínka

Nezemřel jsem, neboť vím, že budu žít stále v srdcích těch, kteří mne milovali....

Drahá rodino, přátelé, otcovi kolegové a další smuteční hosté,

Věřím, že taková slova by si náš otec Adam Novotný přál slyšet, protože přesně vystihují, jak žil svůj život. Nepřál by si, abychom dnes nad jeho náhlou smrtí truchlili, naopak by si jistě přál, abychom vzdali holt jeho životu, který se vždy snažil žít naplno. A proto jsme se zde dnes sešli, abychom společně zavzpomínali na okamžiky, kdy byl ještě blízko nás a my si mohli užívat společných chvil, nevědouc, že tyhle báječné doby tak náhle skončí. Náš otec měl snad celý život úsměv na tváři a otevřenou náruč pro ty, co by potřebovali jeho útěchu. Jeho srdce bilo pro jeho nejbližší a jeho největším přáním bylo, aby se jeho milovaní měli dobře a pohnul by pro ně třeba i horami, kdyby to bylo nutné. Rodina a přátelé, to pro něj znamenalo vše, pro nás žil a s myšlenkami na nás také zemřel. Jeho náhlým odchodem neztratil svět jen skvělého člověka ochotného vždy bojovat za správnou věc, ale odešel i neuvěřitelně obětavý a milující otec, věrný přítel a v neposlední řadě také pracovitý a spolehlivý kolega. Jeho ztráta ale nijak neumenšuje to, co k nám cítil a co pro nás všechny byl ochotný udělat.

Dovolte mi tedy, abych v tento den na mého milovaného otce zavzpomínal a vzdal mu čest.

Náš otec Adam Novotný se narodil v roce 1968 do milující rodiny. Většinu svého života se musel vyrovnávat s volbou svých rodičů nejít s davem, která způsobila, že řada jeho snů, zůstala i nadále jen v říši snění a nikdy se neuskutečnila. Nikdy se nemohl stát vysněným advokátem, ale i přesto nikdy nelitoval a obdivoval se své rodině a velmi si ji za jejich činy vážil. Místo studia na právnické fakultě se vyučil tesařem a postupně se stal mistrem ve svém řemeslu. Miloval, když něco nového stvořil a vyloudil tak úsměv na tváři řadě lidí. Za svou práci byl obdivovaný nejen svými kolegy a nadřízenými, ale i širokým okolím. Jemu ale na obdivu nezáleželo, vždy jen chtěl šířit radost. Jeho práce ho také přivedla do Plzně, kde se v kanceláři, kterou měl vybavit novým nábytkem, seznámil se svou osudovou ženou, naší maminkou. Náš otec byl vždy muž činu, a tak dlouho neváhal a spojil s ní svůj život. Nikdo na světě nebyl šťastnější než on v den, kdy mu jeho životní láska přivedla na svět dvojčata. Už tehdy přísahal, že mě s bratrem Ondřejem ochrání a bude nás navždy milovat. Svému slibu dostál, přestože to s námi neměl nikdy jednoduché. Naše rodina prožívala nejšťastnější chvíle svého života, když jsme náhle přišli o matku a otec ztratil životní družku. Po této těžké tragédii se nám náš milovaný otec stal nejen otcem, přítelem a důvěrníkem, ale i skvělou matkou. Pro mě i Ondřeje byl po smrti naší matky celý svět, dělal vše, abychom byli šťastní a nikdy za to nežádal nic na oplátku. Když jsme i my potkali své životní lásky, tak nás podporoval, a Janu a Lucii přijal zcela bez výhrad nejen do naší rodiny, ale i do svého srdce. Spolu s námi se velmi těšil na narození prvního vnoučete. Bohužel můj otec nedostal šanci se s ním seznámit, potěšit se pohledem na něj, obejmout ho nebo ho políbit, ani nestihl dokončit postýlku, kterou mu s láskou tajně po nocích vytvářel. Nešťastná náhoda nám ho sice vyrvala z našeho náručí a domova, ale on i nadále zůstává v našich srdcích a vzpomínkách. Byl tím nejúžasnějším otcem na světě, a proto mě bolí, že nedostal příležitost být i skvělým dědečkem.

Můj otec se už nikdy nebude s námi radovat nad našimi úspěchy, pokroky našich dětí, nikdy neuvidí jejich šťastný výraz ve tváři o Vánocích, nikdy nepozná, jaké to je, když jeho vnouče sfoukává svíčky na svém narozeninovém dortu. Naše děti zase nikdy nepoznají, jaké to je s dědou v lese vyřezávat dřevěné lodičky ze staré kůry, plavit se s ním na dřevěném voru, který by společnými silami vyrobili, nikdy je jejich děda neobejme, nezašeptá do ucha, že vše bude dobré a nevytáhne z kapsy svou krabičku útěchy plnou bonbónů. Náš otec nikdy nepozná svá vnoučata a ona nepoznají jeho, a přesto jsem si jistý, že i na ně v posledních chvílích myslel a ona na něj také nikdy nezapomenou.

Vždyť vše, čím byl, žije v nás s bratrem i ve Vás, v jeho přátelích, a nikdo z nás nedovolí, aby jeho odkaz jen tak odvál čas, když on sám ho nemůže předávat dál. Pro mě bude navždy žít v každém pohledu mého bratra, v úsměvu našich dětí, v každém kusu nábytku, který tak s láskou vytvářel. Jeho lásku vždy znovu a znovu pocítím při procházce růžovou zahradou, kterou vytvořil kolem matčina hrobu, každá rosa na těchto květinách mi připomene jeho slzy štěstí nad vším, co jsme s bratrem dokázali. Každé zafoukání větru na naší zahradě mi připomene ty chvíle, kdy se k nám večer naklonil a šeptem nám vyprávěl pohádky. Náš otec již není mezi námi, a přesto ve všem kolem nás cítím jeho přítomnost, je to jako kdyby jen schválně ztišil svůj hlas, když se uchýlil tam, kde mu nic neschází. Vzpomeňme na něj teď společně s láskou, kterou si zasloužil, a uchovejme si vzpomínku na jeho šibalský úsměv, laskavé oči, šikovné ruce a hlavně na jeho zlaté srdce, které do poslední chvíle tlouklo pro nás všechny, které vroucně miloval.

Jsi s námi dál, i když teď ses vzdálil.

Zdroj: Smuteční řeč na pohřeb
Zveřejněno dne: 28.3.2017

Smuteční řeč na pohřeb

Smuteční řeč na pohřbu babičky

Drahá rodino, zarmoucení přátelé, smuteční hosté,

Dnes nás sem do těchto smutných míst přivedla ztráta blízké osoby. Náš svět opustila žena, která celý svůj život zasvětila své rodině a péči o druhé. Stejně jako naše oči se zalévají slzami při vzpomínce na paní Alenu Černou, tak i její oči plakaly v jejích posledních chvílích při pomyšlení, že nás navždy opouští. Až do poslední chvíle měla na srdci jen naše blaho, a stejně jako celý svůj život, tak i před smrtí myslela jen na druhé. Teď nás navždy opustila a její místo v našich srdcích je na jednou tak prázdné. Vzpomínky, které nám na ni zůstaly, jsou naší jedinou útěchou. Každý, kdo ji znal, se mnou bude jistě souhlasit, že by si nepřála, abychom nad jejím odchodem prolévaly potoky slz. Byla by raději, kdybychom se usmály při vzpomínce na ni. Náš úsměv jí byl vždy bližší než naše slzy, a proto i teď provázejme její rozloučení úsměvy při připomínce jejího života.

Má milovaná babička se narodila v roce 1940. Většinu dětství se starala o svých pět mladších sourozenců, které měla velmi ráda. Po skončení základní školy si zvolila svůj životní směr, přála si být květinářkou. Květiny milovala od dětství a neuměla si představit, že by pracovala v jiném oboru. Po dokončení školy si našla práci v oboru a snila svůj sen o tom, že jednou si otevře i vlastní podnik. Svůj sen nakonec také uskutečnila, i když jí to stálo mnoho úsilí, vynaložené práce nikdy nelitovala. Pro mnoho práce neměla příliš čas na zábavu, a tak uvítala, když jí nejlepší kamarádka seznámila s mladým zedníkem. Z jejich vztahu se vyklubala pravá láska, která s sebou přinesla i velké radosti v podobě tří synů Václava, Karla a Josefa. Má babička spolu s dědečkem usilovně pracovali, aby se jejich děti měly dobře, bohužel jim ale na samotné děti moc času nezbývalo. Synové jim rychle odrostli a založili vlastní rodiny. Nikdo nemohl být pyšnější než má babička, když viděla, jak její synové dosahují úspěchu v pracovním i osobním životě. Radovala se, když jí postupně vkládali do náruče další a další vnoučata. Nakonec se z ní stala sedminásobná babička vnoučat Alenky, Jozífka, Martinky, Davídky, Filípka, Matýska a Vašíka. O vnoučátka se babička starala vzorně, užívala si je a velmi milovala, vynahrazovala si, co jako maminka zameškala. I pro nás, vnoučata, byla někdy více matkou než babičkou. Pomáhala nám se vším, co nás trápilo, utěšovala nás při různých bolístkách, učila nás číst i psát, pomáhala nám vyrovnat se se všemi problémy dospívání, učila nás jak jednat s lidmi a jak se starat o přírodu tak, aby nám to jednou vrátila, přivedla nás k lásce ke knihám i hudbě. Jako babička byla nadšená, ale když se s dědou stali také praprarodiči, tak její štěstí dosáhlo vrcholu. Bohužel pak do jejího života zasáhl také velký žal, když krutou náhodou ztratila svého milovaného manžela a když ji i nešťastná autonehoda připravila o nejstaršího syna Václava. Babička se pak se svou ztrátou snažila vyrovnat a ulehčit to i nám, snažila se nám ztrátu dědy i otce vynahradit. Naše štěstí pro ni bylo nade vše. Trávila s námi spoustu času, a i když pak byla v důchodu, tak se i nadále starala i o milované zahrady, které nedokázala jen tak opustit. Stejně tak nikdy neztratila zájem ani o své sousedy, kteří k ní chodili pro radu, ale někdy i třeba jen pro úsměv a vlídné slovo. Naše babička se pro nás, ale i přátelé stala vlídným andělem, múzou a hlavně pravou přítelkyní. Snad ani jediný den jsme nestrávili bez toho, abychom se s ní viděli, nebo s ní alespoň jen mluvili, byla důležitou součástí našeho každodenního života. A pak náhle byla pryč, vydala se na cestu bez návratu. Netrpěla, nestrádala, i se smrtí se smířila a možná ji i vítala jako dlouho očekávanou návštěvu, která ji měla přivést zpět k jejím milovaným rodičům, sourozencům, manželovi a synovi. Babička zemřela s úsměvem na tváři, ale nás tu zanechala se žalem v srdci. Přestože víme, že teď je se svými milovanými, přáli bychom si, aby udělala pár kroků zpět a byla nám zas blíž. Abychom s ní ještě naposled mohli zajít do její milované růžové zahrady a sledovat rosu na okvětních lístcích, naposledy si společně sednout na zahradní houpačku a vyslechnout si její pohádky o statečných rytířích bojujících o srdce dívek, které nám vyprávěla, když jsme byli dětmi. Naposledy ji obejmout a přivonět si k jejím vlasům, políbit její ruce, které tolik pracovaly, aby zajistily dobrý život pro její syny, naposledy bychom jí řekli, jak moc jsme ji milovali, a jak moc si vážíme všeho, co pro nás, svou rodinu a přátelé, obětovala. Říct jí, že víme, že je s námi, i když se od nás trochu vzdálila. Je toho mnoho, co bychom naposled chtěli s babičkou zažít, ale je také mnoho toho, co jsme s babičkou zažili, a za to na ní nikdy nezapomeneme.

Babička vždy říkávala, že každý krásný okamžik musí jednou skončit a po něm pak přijde další. Tuhle víru měla celý život a my ji teď po ni přebíráme, její smrtí něco krásného skončilo, ale příběhy, které o téhle báječné ženě budeme vyprávět jejím pravnoučatům a prapravnoučatům, budou součástí dalších krásných životních okamžiků. Tak by si to přála. Abychom na ni vzpomínali s láskou a ne s bolestí v srdci. Toto je přání, které ji my všichni můžeme splnit, a proto vás prosíme, věnujte naší milované babičce tichou radostnou vzpomínku na to, jak žila a kým byla. Na závěr mi dovolte krátký citát z básní Františka Halase, které babička tolik milovala: Není smrti, zůstává stále živý, kdo spravedlivý byl a dobrotivý... Tak i naše milovaná babička Alena Černá bude navždy žít v našich i ve vašich srdcích.

Zdroj: Smuteční řeč na pohřeb
Zveřejněno dne: 28.3.2017

Smuteční řeč na pohřeb

Smuteční řeč na pohřbu dědečka

Milá rodino, vážení přátelé a další smuteční hosté,

Můj dědeček Václav Novotný byl skvělý člověk, který si dokázal získat vaši i moji lásku a úctu, jak dokazují slzy v našich očích a smutek ve tvářích. Jeho ztráta bolestně zasáhla každého, kdo ho znal a pro jeho vřelé srdce miloval. Svět bez něj pro mě již nebude stejný, naše společná milovaná místa se jeho odchodem navždy změnila. Šumavské lesy navždy ztratily svého obrovského zastánce a milovníka, který v nich mnohokrát hledal útěchu. Nejen příroda po jeho smrti truchlí i já před vámi teď stojím se smutkem v srdci. Odchod blízkého člověka je vždy velmi bolestivý, obzvlášť když ta osoba pro vás byla vším. Můj dědeček pro mě vším byl. Byl mým rádcem ve chvílích plných nejistot, byl také mým zastáncem ve všech nespravedlivých obviněních, byl mou vrbou znající všechna moje tajemství, byl ale také mým dětským hrdinou, který odvážně bojoval proti každému nepříteli, byl mým nejbližším přítelem, který se se mnou do poslední chvíle radoval ze všech maličkostí. Tenhle skvělý člověk, by si teď jistě nepřál, abychom tu dnes společně truchlili nad jeho smrtí, přál by si, aby naše dnešní vzpomínky na něj byl plné radosti, protože svůj život považoval za velmi šťastný.

Můj dědeček Václav Novotný se narodil uprostřed druhé světové války v roce 1942. Na válku si samozřejmě z dětství nepamatoval, ale už od základní školy projevoval vášeň pro tyto válečné dějiny, tato vášeň ho nikdy neopustila, o čemž svědčí jeho úctyhodná sbírka knih s touto tématikou. V patnácti letech mu zemřel otec, a tak musel přestat hrát dětské hry a začít se starat o rodinu. Nijak mu nevadilo zanechat školy, nikdy ho studium nelákalo, raději trávil čas venku. I jako patnáctiletý si našel práci v místním JZD. Veškerý volný čas pak rád trávil v lesích, kde rád pozoroval zvěř, nebo v hospodách, kde jeho pozornost naopak poutaly ženy. Ženy můj dědeček velmi miloval, proto také trvalo dlouho, než našel tu, se kterou by chtěl strávit svůj život. Na první pohled se zamiloval do dcery svého bývalého učitele, ta ale o něj neměla zájem. Můj děda se nikdy ale nesmířil s neúspěchem, a tak o její srdce dlouho bojoval, až ho získal. Nikdy vynaložené námahy nelitoval a byl rád, že si na svou lásku počkal. Na svět spolu také přivedli dvě dcery Janu a Marii. Dědeček si vždy přál syna, ale obě nezbedné dcery mu syna zcela vynahradily. Díky nim byl tím nejšťastnějším otcem na světě, jeho štěstí téměř dosáhlo vrcholu, když obě dívky odmaturovaly a přivedly mu domů své dva manžely. Dědeček tak získal i syny, které si celou dobu tak přál. Byl skvělým otcem, chápavým zetěm a nakonec i báječným prarodičem. Nás, svá vnoučata Radka, Adama, Michaelu, Janu, Lucii a Matěje, považoval za dary nebes. Vždy, když se nám něco podařilo, říkával svým rozechvělým hlasem, že neví, čím si takové štěstí zasloužil. Ale my to věděli, on sám byl pro nás dar. Věnoval nám svůj čas, sílu, úsměvy i srdce a nic od nás nežádal na oplátku. Miloval nás zcela bez podmínek a stejně tak nám předával vše, co znal a učil nás tomu, co tak miloval. Brával nás do lesa, kde jsme naslouchali hlasům ptáků, nebo jen pozorovali zajíce hrající si na honěnou, nechal nás listovat ve všech svých knihách a žádnou naši otázku nikdy neodbyl, na vše se snažil nám popravdě odpovědět. Dědeček byl také naším prvním instruktorem při řízení, neváhal riskovat své auto a svěřit nám ho. Jeho život zasáhla řada ztrát, ztratil oba rodiče, sourozence, nakonec i svou milovanou manželku, a přesto nikdy na život nezanevřel, vždy říkal, že se stalo jen to, co se mělo stát. I přes bolest, kterou prožil, se nezapomněl usmívat. Všichni jsme věřili, že on je neporazitelný, ale pak se objevila síla, která ho dokázala porazit, přestože statečně bojoval. Přišla náhle, nikdo z nás nevěřil, že jedna návštěva lékaře nám může změnit život. Dědeček byl jediný, kdo rozsudek přijal s klidem a nic si z něj nedělal. Netrápilo ho to, co ho čeká, to my se těžko smiřovali s osudem a nakonec jsme to byli také my, kdo byl v jeho posledních chvílích slabí. Náš milovaný dědeček ale tak slabý nebyl, nelitoval se, nic si nevyčítal, do poslední chvíle se radoval ze všeho, co zažil. Věřil, že odchází na lepší místo, kde na něj čekají jeho milovaní. Měl úsměv na tváři, i když začal snít svůj krásný, věčný sen. Můj dědeček považoval svůj život za krásnou pohádku se šťastným koncem, protože nakonec se princ opět po mnoha letech setkal se svoji vyvolenou princeznou. Jeho pohádka šťastně skončila a je teď jen na nás, abychom ji předali i našim dětem a vnoučatům. Vzpomínka na člověka, který se dokázal smát nepřízni osudu do očí, nesmí být zapomenuta. Bude žít v jeho dvou dcerách, v nás jeho vnoučatech i budoucích pravnoučatech. Již teď je jeho památka zřetelná v přírodě, kterou tolik miloval, a kde i jeho prach spočine. V blízkosti starých stromů, pod nimiž lehával a šeptal jim všechna svá tajemství a strasti, nedaleko skal, které bývaly po smrti manželky jeho úkrytem před lidmi, u lesní studánky, která kolikrát utišila jeho žízeň a pomohla mu uklidnit rozbouřené srdce, u malé lesní mýtinky, na níž tak rád sledoval východ slunce a pozoroval rosu lesknoucí se na kapradí, již navždy tam bude naslouchat zpěvu ptáčků, a vyprávění lesních zvířátek, která se svěřují se svými osudy lesu.

Náš dědeček se vydal na svou poslední cestu, a přesto je s námi dál, jen se od nás malinko vzdálil. Dovolte mi, abych ho na poslední cestu tedy vyprovodil citátem od Roberta Fulghuma, který si můj dědeček v posledních dnech svého života oblíbil:

„Věřím, že fantazie je silnější než vědění. Že mýty mají větší moc než historie. Že sny jsou mocnější než skutečnost. Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností. Že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt.“

Zdroj: Smuteční řeč na pohřeb
Zveřejněno dne: 28.3.2017


SiteMAP