Někteří entomologové považují prvé dva druhy za dva poddruhy jednoho druhu (Pediculus humanus). Veš šatní žije v záhybech prádla, ze kterého se vydává sát na lidskou pokožku a opět se vrací do prádla. Může přenášet skvrnitý tyfus. Veš dětská neboli hlavová se může vyskytovat ve vlasech a vousech. Jméno dětská souvisí s tím, že je často přenášena mezi dětmi ve školce nebo škole. Většinou její výskyt identifikujeme nálezem hnid ve vlasech. Veš dětská nepřenáší žádné nebezpečné onemocnění, ale po jejím sání vznikají svědivé ranky, které bývají rozškrábány, a může docházet k následné infekci. Někdy mohou vznikat i ekzémy. Veš muňka („filcka“) žije v lidském ochlupení (v ohanbí, na prsou, v podpaží), nikdy se nevyskytuje ve vlasech. Je přenášena mimochodem při pohlavním styku nebo z ložního prádla. Pupence svědí a po jejich rozškrabání dochází k sekundárním infekcím.
Muňku nikdy nenajdete ve vlasech, protože lidský vlas je pro ni moc tenký, neudrží se na něm. Ve vlasech žije veš dětská (Pediculuscapitis). Platí tedy pravidlo, že když se objeví veš od obočí dolů, je to filcka. Abychom mohli potvrdit, že svědění či skvrny způsobily filcky, je nutné některou z nich najít. Filcky se většinou drží na chlupech v genitáliích. Na chlupu je vidět drobné ztluštění a není potřeba velké síly muňku z chlupu odstranit. Při podrobném zkoumání jsou zřetelné jednotlivé části těla a nožičky. Dobrým důkazem, že se jedná doopravdy o veš a ne o něco jiného, je položit si ji na nehet a druhým nehtem ji rozdrtit. Je slyšet drobné lupnutí. Pokud byla veš napitá, tak se objeví i krvavá skvrnka.
Jacutin je gel s obsahem jedu a používá se proti parazitům, především:
proti vši dětské – vlasové (Pediculus humanus capitis),
proti vším šatním (tělovým) (Pediculus humanus corporis, vestimenti),
proti vším v ohanbí – muňkou (Pediculus humanus pubis)
na jejich vajíčka.
Přípravek Jacutin gel mohou užívat dospělí, děti (od 3 let) i mladiství.
Charakteristika
Účinnou látkou Jacutin gelu je lindan. Lindan je gama-hexachlorcyklohexan a má insekticidní účinek spočívající v jeho působení na nervový systém parazitů, což má za následek smrt v důsledku celkového ochrnutí. Lindan je při nanášení na vlasy, pokožku hlavy a na kůži velmi dobře snášen, ale může se částečně vstřebávat do lidského organismu. Stupeň vstřebávání závisí na stavu kůže.
Poznámka
Přípravek Jacutin gel není momentálně skladem. Ze strany držitele registračního rozhodnutí došlo k ukončení výroby tohoto přípravku. Více informací získáte na stránkách Státního ústavu pro kontrolu léčiv: http://www.sukl.cz/informace-sukl-ze-dne-13-2-2008-1
Výrobce
Hermal Kurt Herrmann, D-21465 Reinbek b. Hamburg, SRN
Někteří entomologové považují prvé dva druhy za dva poddruhy jednoho druhu (Pediculus humanus). Veš šatní žije v záhybech prádla, ze kterého se vydává sát na lidskou pokožku a opět se do prádla vrací. Může přenášet skvrnitý tyfus. Veš dětská neboli hlavová se může vyskytovat ve vlasech a vousech. Jméno dětská souvisí s tím, že je často přenášena mezi dětmi ve školce nebo škole. Většinou její výskyt identifikujeme nálezem hnid ve vlasech. Veš dětská nepřenáší žádné nebezpečné onemocnění, ale po jejím sání vznikají svědivé ranky, které bývají rozškrabány, a může docházet k následné infekci. Někdy mohou vznikat i ekzémy. Veš muňka („filcka“) žije v lidském ochlupení (v ohanbí, na prsou, v podpaží), nikdy se nevyskytuje ve vlasech. Je přenášena mimochodem při pohlavním styku nebo z ložního prádla. Pupence svědí a po jejich rozškrabání dochází k sekundárním infekcím.
Na člověku parazitují dva základní druhy vší. Jedná se o veš dětskou (Pediculuscapitis) žijící ve vlasaté části hlavy a o veš šatní (Pediculus humanus), která žije ve spodním prádle a na související oblasti lidského těla. Oba druhy jsou vzhledově identické a liší se především v genetické informaci, kterou jsou vybaveny. Přes tuto podobnost každý druh vždy parazituje na té lokalitě (vlasech, či naopak v ohanbí a spodním prádle), která je pro něj typická a nepřelézá do lokality druhé. Pouze veš šatní má spojitost s nedostatečnou hygienou. Jsou jí ohroženi ti, kteří si dlouhodobě nesvléknou spodní prádlo (ani na noc) a nemění ho za čisté, řádně vyprané. Oproti tomu veš dětská přežívá spolehlivě veškeré úkony hygieny, tedy mytí hlavy a česání běžným hřebenem. Mimo vlasy (například na tkaninách) nepřežívá obvykle déle než jeden den. Z toho je skutečně patrné, že s úrovní hygieny výskyt vší nesouvisí. S tímto faktem je zapotřebí nemocného a jeho okolí seznámit.
Nejvíce se tento problém týká dětí, které se často pohybují v kolektivu, v němž snadněji dochází k přenosu těchto parazitů. Nejčastěji se zde vyskytuje veš dětská (Pediculuscapitis), která žije ve vlasaté části hlavy. K jejímu přenosu dochází při kontaktu mezi dětmi a její výskyt se díky rychlému množení neustále zvyšuje. Dospělé vši sají krev z pokožky hlavy, což způsobuje drobné záněty v místech sání a ty pak při hojení svědí. Díky tomuto svědění se pak děti škrábou, rozškrábou si hojící se místa vpichů a celé onemocnění pak graduje a hrozí zde i přenos infekce do rozškrábaných ranek. Larvy vší sají krev o něco méně než dospělé vši, zhruba asi tak 3x denně a v dospělé jedince narostou asi za 10 až 12 dní od nakladení vajíček - hnid. Hnidy bývají přilepené na vlasovém vláknu a k jejich odstranění je zde zapotřebí mechanického působení – například důkladným vyčesáváním hustým hřebenem nebo kartáčem.
Veš psí se na člověka nepřenáší, ale naopak je to možné. Veš lidská však nemůže přelézat na psa a zpět, protože má drápky uzpůsobené lidskému vlasu a na chlupech psa se neudrží.
Veš dětská (Pediculus humanus capitis) nebo také vlasová či hlavová žije v lidských vlasech, nejčastěji však bývá nalézána u dětí. Zejména v poslední době se daleko častěji než dříve vyskytuje také ve vlasech dospělých lidí. Jedná se o parazitický plochý bezkřídlý hmyz šedé barvy, který nepřenáší žádné specifické infekční onemocnění. Veš dětská je dlouhá 2 až 4 mm, samička klade denně 3 až 4 vajíčka, která připevňuje svými výměšky pevně k vlasu v těsném sousedství pokožky – hnidy. Žije asi 3 týdny a za tu dobu naklade až 150 vajíček. Rychlost vývoje pak závisí na teplotě. Z vajíček se líhnou po 5 až 10 dnech larvy (nymfy). S růstem vlasů se hnidy vzdalují od kůže a obecně platí, že hnidy vzdálené více než 0,5 až 1 cm od pokožky jsou vylíhlé nebo mrtvé. Larvy jsou přibližně 1 mm dlouhé, podobné dospělcům, sají krev, nemohou se rozmnožovat, z nich se pak asi za 20 dnů stávají dospělé vši. Mimo tělo přežívají vši 24 až 48 hodin. Veš nelétá ani neskáče, pohybuje se pouze lezením. Při vyčesání na zem se ale pěkně rychle rozlézá a hledá dalšího hostitele, takže vyčesávat jen tak v místnosti nebude to pravé, radši třeba nad vanou. Mytí hlavy běžnými šampony nechává vši zcela v klidu.
Veš (Pediculus humanus) je malý parazitický hmyz, který žije na lidské hlavě a živí se lidskou krví. Dospělá veš měří 2–3 mm a je viditelná pouhým okem. Hnidy vypadají trochu jako lupy. Nejdou příliš vyčesat, vylučují lepivou hmotu, díky níž drží na vlasech. Kousnutí způsobuje zánět, a proto při napadnutí tímto parazitem pokožka velmi svědí. Jak již bylo popsáno, veš žije ve vlasaté části hlavy. Pokud si kladete otázku, odkud se pořád berou ty vši, tak dospělá lezoucí veš si jednoduše „přestoupí“ na nového hostitele, kde klade nové hnidy a životní cyklus se opakuje. Přenos vzduchem není možný. Dlouho se diskutovala možnost přenosu na předmětech, například na hřebenech, ale dle nejnovějších publikací se jeví jako značně nepravděpodobná. Pravděpodobnější je přenos pomocí tkanin (čepic, ručníků, ložního prádla, čalounění), do kterých se veš zachytí. Dojde-li včas ke kontaktu tkaniny s vlasy člověka, může veš takto osídlit nového hostitele. Nemá na to však mnoho času. Jakmile se parazit ocitne mimo hostitele, ztrácí zdroj obživy. V řádu několika hodin se dehydratuje a vyčerpá, ztratí schopnost sát a poté se i pohybovat. Hyne cca do 24 hodin od posledního sání, s klesající teplotou okolí se však tato doba může prodlužovat.
Vši se šíří velmi rychle, nemají křídla, ale normálně lezou a zachytí se háčky na vlasech. Zejména mezi dětmi se nákaza šíří rychle v celém kolektivu. Děti jsou totiž v těsném kontaktu, stačí, když se přiblíží hlavami, a vši přelezou na další oběť. Také si půjčují čepice či šály, takže se můžou vši jednoduše přenášet. Ze zvířat na lidi se nepřenáší.
Na člověku parazitují dva základní druhy vší. Jedná se o veš dětskou (Pediculuscapitis), žijící ve vlasaté části hlavy, a veš šatní (Pediculus humanus), která žije ve spodním prádle a na související oblasti lidského těla.
Oba druhy jsou vzhledově identické a liší se především v genetické informaci, kterou jsou vybaveny. Přes tuto podobnost každý druh vždy parazituje na té lokalitě, která je pro něj typická (vlasy, či ohanbí), a nepřelézá do lokality druhé.
Z čeho jsou vši? Pouze veš šatní má spojitost s nedostatečnou hygienou. Jsou jí ohroženi ti, kteří si dlouhodobě nesvléknou spodní prádlo (ani na noc) a nemění ho za čisté, řádně vyprané.
Cervikální dystonie (torticollis) je mimovolní dystonická aktivita krčních svalů, která vede k poruše postavení hlavy a krku. Je nejčastějším typem fokální dystonie. Pro toto onemocnění se užívá i termín spastická torticollis. Způsobuje mimovolní dystonickou svalovou aktivitu krčních svalů, což vede k poruše postavení hlavy a krku. K nejčastěji postiženým svalům patří m. sternocleidomastoideus, m. splenius capitis, m. trapezius, m. semispinalis capitis, m. semispinalis cervicis, m. levator scapulae a mm. scaleni, které dohromady vytvářejí svalový vzorec vedoucí ke specifickému klinickému obrazu. Cervikální dystonie může začít v kterémkoliv věku, nejčastěji se vyskytuje mezi 20.–40. rokem. Onemocnění cervikální dystonií začíná většinou pozvolna, pacient zpočátku pociťuje nepříjemné napětí v oblasti krčních svalů, často spojené s bolestmi, postupně dochází ke stáčení nebo uklánění hlavy. Mezi doprovodné symptomy patří bolesti ramen a krku, pocit pálení jazyka. Pacient může trpět závratěmi z nepřirozené polohy hlavy, objevuje se porucha prostorové orientace a polykání. Může být přítomen i takzvaný dystonický třes. Při diagnóze cervikální dystonie se vychází z pacientovy anamnézy, vylučuje se sekundární příčina potíží, pacient se sleduje v klidu i při pohybu, zkouší se pasivní a aktivní pohyby, hodnotí se svalové postižení, určuje svalový vzorec a klinický obraz dle TWSTRS (Toronto Western Spasmodic Torticollis Rating Scale), který se využívá i ke zhodnocení efektu léčby.
Kvasinková infekce na pokožce hlavy způsobuje svědivou vyrážku. Vyrážka může být červená nebo fialová a může se objevit ve skvrnách různých tvarů. Vyrážka může prasknout a mohou se tvořit krusty. Tato krusta může způsobit vypadávání vlasů. Můžou se také objevit:
šupiny, bílé šupiny;
vodnaté puchýřky;
silné bílé nebo žluté mastné skvrny;
měkké a bílé mokvající oblasti;
bílé a červené pupínky plné hnisu.
Zde si můžete prohlédnout fotografie, na kterých je vidět, jak vypadá kvasinková infekce na pokožce hlavy: kvasinky ve vlasech foto.
Pokud se Candida dlouhou dobu neléčí, může se rozšířit i mimo pokožku hlavy, kamkoliv do těla. V takovém případě se objevují příznaky jako je:
únava;
zažívací problémy;
podráždění močových cest nebo genitálií;
bílé, bolestivé léze v ústech, známé jako afty;
bolest dutin.
Tyto příznaky mohou mít i jiné nemoci. Jediným definitivním způsobem, jak zjistit, že podráždění pokožky hlavy je infekce způsobená Candidou, je navštívit lékaře, který provede vyšetření kožních lézí.
Kvasinková infekce pokožky hlavy a vypadávání vlasů
Pokud vaše kvasinková infekce pokožky hlavy trvá dlouhou dobu, může se vám nahromadit spousta šupinek a odumřelé kůže. Časté škrábání nebo nanášení sušících chemikálií na postiženou oblast může také poškodit vlasové folikuly.
Všechny tyto faktory mohou vést k určitému vypadávání vlasů. To je zvláště běžné u lidí, kteří mají hypotyreózu (nedostatečná funkce štítné žlázy).
Pokud si však všimnete náhodných kruhových skvrn, které jsou zcela plešaté, navštivte svého lékaře. Můžete mít infekci zvanou tinea capitis, která také patří mezi kožní onemocnění pokožky hlavy.
Podle Wikipedie je Ivermektin, někdy nazývaný také invermektin, širokospektrální antiparazitikum používané v humánní i veterinární medicíně proti parazitickým hlísticím a některým ektoparazitům, jako jsou vši, střečci či zákožky. Z chemického hlediska patří mezi makrocyklické laktony.
Původně se věřilo, že ivermektin působí inhibici nervových impulzů u hlístic a hmyzu pouze uvolňováním γ-aminomáselné kyseliny, která se následně váže na její receptor komplexu chloridového kanálu postsynaptických neuronálních membrán. To způsobuje zvýšený průnik chloridových iontů, které silně polarizují tyto neuronální membrány, čímž snižují přenos nervových vzruchů. Novější teorie popisuje vztah mezi ivermektinem a glutamát-chloridovými kanály. Ivermektiny se váží na glutamát-chloridové kanály na postsynaptických membránách v nervových a svalových buňkách a způsobují nadměrný přísun chloridových iontů, který má za následek paralýzu a následnou smrt parazita. Tyto glutamát-chloridové receptory jsou pouze u hmyzu a hlístic. Ivermektiny proto působí selektivně jen na tyto dvě skupiny organismů.
Látku poprvé izoloval v roce 1975 William C. Campbell, biochemik z firmy Merck & Co., ze směsi skupiny látek odvozených od avermektinů, objevených ve vzorcích půdy odebraných na jednom golfovém hřišti pracovníky japonského výzkumného ústavu Kitasato. Extrakt z tohoto vzorku se projevil jako velmi účinný proti mnoha různým zvířecím vnějším i vnitřním parazitům (endoparazitům a ektoparazitům). Při dalším zkoumání se jako nejúčinnější projevil právě derivát ivermektin, odvozený od mateřské látky této skupiny organických látek, avermektinu. V roce 1978 dr. Campbell testoval tuto látku s úspěchem na koních jako léčebný prostředek proti mikroskopickému parazitu Onchocerca cervicalis. Protože si uvědomoval, že tento parazit je příbuzný původci onchocerciázy (říční slepoty), začala firma Merck na jeho podnět zkoumat možnost použití ivermektinu i v humánní medicíně. Jakmile byla prokázána neškodnost této látky pro člověka, začala v roce 1982 firma Merck ve spolupráci se Světovou zdravotnickou organizací (WHO) rozsáhlé testování ivermektinu na lidech, které se ukázalo jako velice úspěšné. Protože říční slepotou trpí především obyvatelé velmi chudých zemí v rovníkové Africe, vedení firmy Merck se v roce 1987 rozhodlo věnovat ivermektin všem potřebným v této oblasti zdarma po neomezeně dlouhou dobu. Distribuce ivermektinu probíhala ve spolupráci s WHO. Aby nedocházelo ke kupčení s tímto lékem, byla zřízena speciální komise (Mectizan Expert Committee) dohlížející na jeho distribuci. Později se do této práce zapojilo též Carterovo středisko v Atlantě, které založilo pro potřeby tohoto programu zvláštní fond. Během prvních 16 let (1987 až 2003) činnosti programu bylo ošetřeno přes 200 milionů osob ve 33 zemích. V důsledku toho bylo možno znovu osídlit a zemědělsky využívat přibližně 25 milionů hektarů velmi úrodné orné půdy, která byla pro zdravotní rizika dříve opuštěna, ale nyní je opět schopna uživit přes 17 milionů lidí. Případ ivermektinu se stal příkladem pro jiné farmaceutické koncerny k poskytování vlastních vybraných produktů zdarma nebo za velmi výhodných podmínek zemím třetího světa.
V roce 2015 byli za objev ivermektinu oceněni Nobelovou cenou za fyziologii a lékařství irský biochemik William C. Campbell a japonský biochemik Satoši Ómura.
Ivermektin patří mezi širokospektrá antiparizitika, neboť působí proti řadě hlístic, hmyzu a roztočům. Ivermektin se používá k léčbě parazitárních onemocnění lidí a zvířat, a to ve formě perorální (pasty, tablety), injekční nebo spot-on (u zvířat). U lidí je asi nejznámější použití ivermektinu v léčbě říční slepoty či elefantiázy. Naopak není účinný proti motolicím a tasemnicím.
U lidí se používá na:
filárie: Onchocerca volvulus a další druhy rodu Onchocerca, Loa loa, Wuchereria bancrofti, Brugia malayi, Brugia timori
tenkohlavce: Trichuris trichiura
škrkavky: Ascaris lumbricoides
měchovce: Necator americanus, Ancylostoma duodenale, Ancylostoma brasiliensis, Ancylostoma caninum
háďátka: Strongyloides stercoralis
vši: Pediculuscapitis
roztoče: Sarcoptes scabiei
Do budoucna se zvažuje i použití ivermektinu v boji proti malárii. Ivermektin však nepůsobí proti samotnému původci malárie (Plasmodium), nýbrž proti přenašeči – komárům rodu Anopheles. Ivermektin je distribuován do krve člověka, kde může být přítomen i několik dní. Samičky komárů po napití krve člověka ihned hynou. Použití ivermektinu u lidí tak nechrání před samotnou malárii, hubí však její přenašeče. Tato metoda by mohla být použita cíleně v komunitách s vysokým výskytem malárie vedle běžného použití insekticidů.
U zvířat
U zvířat je ivermektin dostupný pro celou řadu domácích, ale i volně žijících zvířat. Je indikován při parazitózách způsobených škrkavkami, měchovci, filáriemi, tenkohlavci, trichostrongylidy, plicnivkami, strongylidy a dalšími hlísticemi. Terapeuticky se používá též proti vším, všenkám a larvám některých much. Naopak nepůsobí nebo je málo účinný proti některým roztočům, blechám, komárům a klíšťatům.
Fialové fleky na chodidlech a nohou mohou způsobit níže uvedená onemocnění...
Diabetická dermopatie
Diabetes způsobuje změny u malých krevních cév. Následkem jsou kožní projevy zvané diabetická dermopatie. Na kůži vznikají světle hnědé šupinaté oválné skvrny, a to nejčastěji v přední části nohou a na chodidlech. Takové skvrny nebolí ani nesvědí a nevyžadují zvláštní léčbu.
Necrobiosis lipoidica diabeticorum
Jedná se o vzácné onemocnění, které je podobně jako diabetická dermopatie způsobeno změnami v krevních cévách. Vzniklé skvrny jsou ale větší, hlubší a je jich méně. Vznikají tmavě červené vyvýšené oblasti, které se po určité době změní na lesklé jizvy s fialovým okrajem. Krevní cévy pod kůží jsou lépe viditelné. Někdy způsobují svědění a jsou bolestivé, nebo prasknou a pak je nutné vyhledat lékaře.
Diabetické puchýře
Vzácně se mohou objevit puchýře (například při diabetické neuropatii), a to převážně na hřbetech prstů na rukou či nohou. Vypadají jako popáleniny, ale nejsou bolestivé. Odezní obvykle samy bez jizev po úpravě glykémie.
Eruptivní xantomatóza
Jedná se o další kožní projev způsobený dekompenzovaným diabetem. Dochází k tvorbě nažloutlých, hráškovitých a červeně ohraničených útvarů na kůži, ve kterých se hromadí tukové látky. Mohou svědit. Vyskytují se nejčastěji na zádech, rukou, nohou, pažích a hýždích, obvykle u osob s vysokými hladinami cholesterolu a tuků v krvi.
Plísňová infekce
Původcem plísňových infekcí u lidí s diabetem je často kvasinka Candida albicans. Vytváří svědivé vyrážky − vlhká červená místa obklopená malými puchýřky a stroupky. Vyrážka se obvykle vyskytuje v záhybech kůže (pod prsy, mezi prsty na rukou a nohou, v podpaží a podobně). Mezi běžné plísňové infekce postihující diabetiky patří také například trichoficie (kožní mykóza), tinea capitis (plísňové onemocnění třísel) či vaginální mykózy.
Bakteriální infekce
U diabetiků se často objevuje ječné zrno (infekce žláz očního víčka), furunkly, folikulitida (infekce vlasových váčků), karbunkly (hluboké infekce kůže a podkožních tkání) nebo infekce kolem nehtů. Zanícené tkáně jsou obvykle horké, oteklé, červené a bolestivé. Nejběžnějším původcem těchto infekcí bývají stafylokoky.
Příznaky vždy záleží na původci. Antropofilní plísně, které jsou přenosné z člověka na člověka, postihují nejčastěji meziprstí nohou a chodidla, kde se projevují svěděním, olupováním, někdy trhlinami. Nehty postižené plísní ztrácejí lesk, bývají žlutě zbarvené, ztluštělé, drolivé. Mnohem častěji jsou postiženy nehty nohou než rukou.
Zoofilní druhy, které jsou přenesené ze zvířat, vyvolávají ložiska kdekoliv na těle, častější jsou u dětí. Ložiska bývají okrouhlá nebo oválná, růžová, mají vyvýšený okraj a jemně se olupují. Postižení vlasaté části hlavy bývá také častější u dětí.
Mykóza vlasaté části hlavy se vyskytuje u dětí do puberty, u dospělých je vzácná. Po pubertě se vlasy zvýšenou činností mazových žláz přirozeně mastí a tento maz působí protektivně proti houbové infekci. U prepubertálních dětí postižených mykózou se ve vlasech objevují ložiska s částečně ulámanými vlasy a jemnými šupinami, vzácněji se tvoří hlubší zánětlivé infiltráty. Infekce bývá v Evropě nejčastěji přenesena ze zvířat, ale může se šířit i prostřednictvím hřebenů a infikovaných ručníků.
Mykóza ovlasené části hlavy: Tinea capitis
Tiena capitis je kožní infekce postihující ovlasenou část hlavy, obočí a řasy. Je typická pro dětský věk a v dětském kolektivu se může snadno šířit. Jejím nejčastějším původcem je zoofilní dermatofyt, který přenášejí koťata. Při zánětlivé formě se tvoří na pokožce červené ložisko s pupínky a puchýřky a dochází k zanícení vlasových váčků, z nichž se lehce uvolňují vlasy. Následkem tohoto kožního onemocnění může být plešatost. Při nezánětlivé formě se tvoří oválná, ostře ohraničená ložiska s olupující se kůží a ulámanými vlasy.
Mykóza obličeje, trupu a končetin: Tinea facei a tinea corporis
Toto plísňové onemocnění postihuje nevousatou část obličeje, trup a končetiny. Vyznačuje se prstenčitými, kruhovitými, někdy i vícenásobnými ložisky s vyvýšeným okrajovým lemem. Ložisko může svědit, od centra k okraji postupně bledne. Nejčastějším důvodem nákazy je kontakt s domácími zvířaty.
Mykóza vousů: Tinea barbae
Tinea barbae postihuje vousatou část tváře a krku. Projevuje se zánětem a hnisáním kůže a folikul (vlasových váčků).
Mykóza nohou: Tinea pedis
Tinea pedis, nazývaná také atletická noha, je nejčastější dermatofytóza. Postihuje až 50 % populace. V mezerách mezi prsty se olupuje načervenalá kůže, která svědí, později zbělá, praská. Po čase svědění vymizí, mykóza se ale šíří mezi další prsty. K prasklinám je náchylná i kůže na ploskách nohou. Komplikací mykózy nohou může být bakteriální infekce. Tinea pedis má tendenci se vracet. Je proto důležité dbát na preventivní opatření, jako je nošení vzdušné obuvi, bavlněných ponožek, časté „větrání nohou“, častá dezinfekce obuvi i ošetření nohou volně prodejnými preventivními přípravky, například antimykotickým sprejem. Na to je důležité dbát obzvlášť po návštěvě prostor se zvýšeným rizikem nákazy mykózou, jako jsou bazény nebo sauny.
Mykóza rukou: Tinea manus
Komplikací mykózy nohou může být její rozšíření na ruce. Postihuje především dlaně, kde se projevuje mírným zarudnutím a jemným olupováním kůže.
Mykóza nehtů: Onychomykóza, tinea unguium
Onychomykóza je označení pro infekční plísňové onemocnění nehtů rukou a nohou. Postihuje častěji nehty na nohou, především palce, velmi často bývá také postižen nehet malíčku. Projevy onemocnění lze na nehtu často pozorovat i pouhým okem – nehet je matný, bělavý, nažloutlý či hnědavý, lomivý, drolivý a může docházet k jeho odlučování od nehtového lůžka. Rozvinuté onemocnění může být bolestivé, zejména při pohybu v uzavřených botách, které na postižený nehet vyvíjejí tlak. Onychomykóza patří k nejčastějším chronickým onemocněním nehtů. Nošení uzavřené a neprodyšné obuvi, především v letních měsících, rozvinutí onemocnění výrazně přispívá.
a. profunda femoris – ↓ za a. femoralis, pro svaly stehna
a. circumflexa femoris med. – → mezi m. ilipsoas a m. pectineus, po m. obturatorius ext. k fossa trochanterica – r. asc. (anast. s a. obturatoria), r. prof. – přes add. magnus ke svalům sedacího hrbolu (anast. s a. glutea inf.), r. transv. – ke svalům sedacího hrbolu, r. acetabularis – do lig. capitis fem., (anast. s a. obturatoria)
a. circumflexa femoris lat. – ← pod m. rectus fem., dělí se v r. asc. – k m. sartorius a tensor fasciae latae (anast. s a. circumflexa med. a aa. glutaea sup.), r. transv. – do m. vastus lat., r. desc. – pod m. rectus k patelle
aa.perforantes (3) – ↓ kolem femuru, přes adduktory k zadním svalům stehna
a. genus desc. – ↓ v canalis adductorius, ↑ přes membrana vastoadductoria, r. saphenus souběžně s n. saphenus na bérec, rr. articulares do rete genu
Zákolenní tepna (a. poplitea)
větve kloubní do rete articulare genus a větve svalové:
a. genus sup. lat. – nad lat. kondylem femuru do rete genus
a. genus sup. med. – nad med. kondylem do rete genus
a. genus media – do fossa intercondylaris k ligg. cruciata a plicae alares
a. genus inf. lat. – pod m. gastrocnemius lat. a lig. collat. lat. do rete genus
a. genus inf. med. – pod m. gastrocnemius med. a lig. collat. med. do rete genus
rr. musculares – k úponům zadních svalů stehna
aa. surales – k m. triceps surae a šlaše bicepsu
Přední holenní tepna (a. tibialis ant.)
větve:
a. recurrens tibialis post. – za mezikostní blánou do rete genus
a. recurrens tibialis ant. – před mezikostní blánou do rete genus
rr. musculares – k extenzorům nohy
a. malleolaris ant. lat. – ← pod šlachami extenzorů palce a prstů do rete malleolare lat.
a. malleolaris ant. med. – → pod šlachou m. tibialis ant. do rete malleolare med.
Hřbetní tepna nohy (a. dorsalis pedis)
větve:
aa. tarseae med. – k mediálnímu okraji nohy
a. tarsea lat. – pod krátkými ext. k laterálnímu okraji nohy, dovytváří arcus dorsalis pedis
a. arcuata – ← obloukem laterálně pod krátkým ext. prstů přes baze mtt., spojí se s a. tarsea lat. za vzniku arcus dorsalis pedis; z něho 3 aa. metatarsae dors. pro 2.–4. intermtt. štěrbinu a z nich a. digitales dorsales k prstům
a. metatarsea dors. I. – vydává aa. digitales dors. pro palec a med. část 2. prstu
r. plantaris prof. – ↓ přes m. interosseus dors. I. do plosky a končí v arcus plantaris
Zadní holenní tepna (a. tibialis post.)
větve:
r. circumflexus fibulae – kolem krčku fibuly do rete genus
a. peronaea (fibularis) – ze začátku a. tibialis post., mohutná, ↓ mezi m. tibialis post. a m. flx. hallucis longus, ↓ do canalis musculoperonaeus, k zevnímu kotníku
rr. calcanei – do rete calcaneare
rr. malleolares lat. – do rete malleolare lat.
r. perforans – nad syndesmosis tibiofibularis → přes membrana interossea vpřed na hřbet nohy (někdy nahradí a. dorsi pedis)
rr. communicantes – spojky napříč nad kotníky pod flexory s a. tibialis post.
rr. malleolares med. – do rete malleolare med.
rr. calcanei – do rete calcaneare
Tepny chodidla
větve:
a. plantaris med. – → mezi m. abd. hallucis a m. flx. digitorum brevis, paralelně a laterálně nerv, r. spfc. → k vnitřnímu okraji plosky a palce, r. prof. živí svaly a končí v arcus plantaris
a. plantaris lat. – → laterálně mezi m. flx. digitorum brevis a m. pronator quadratus, paralelně a mediálně nerv, dále → mezi m flx. digitorum brevis a m. abd. digiti minimi, k basi 5. mtt., obloukem mediálně mezi mm. interossei a m.add.hallucis tvoří arcus plantaris – posílený mediálně r. plantaris prof. a. dorsi pedis et r. prof. a. plantaris med. arcus vydává aa. metatarseae plantares (rr. perforantes k aa. metatarseae dors.), každá se dělí ve dvě aa. digitales plantares pro sousední prsty
