Informace od zdravotní sestry
 |
MENU
PROSTATA
KREVNÍ TLAK
CUKROVKA
WARFARIN
Suchý dráždivý kašel, který se objevuje zejména po námaze anebo v noci, ruší spánek a omezuje fyzickou aktivitu. Astmatický kašel může být vyvolán i silnými emocemi, jako je smích nebo pláč, a také kontaktem s alergenem, například se zvířetem. Tento kašel se lepší po aplikaci bronchodilatancií. Při astmatickém záchvatu se objevuje dráždivý kašel a expektorace, což bývá známkou ústupu záchvatu.
Zdroj: Astmatický kašel
Lidé s astmatem mají citlivé dýchací cesty reagující na mnoho různých věcí z oblasti životního prostředí (spouštěče astmatu). Kontakt s těmito příznaky zhoršuje astma. Níže jsou uvedeny nejčastější spouštěče:
Zdroj: Co je astma?
Zdroj: Pusa na čelo
Máte velmi citlivou pleť? Tato značka klade důraz na bezpečnost a respektuje potřeby každé pokožky, i té nejcitlivější. Bez obav ji můžete používat máte-li pleť alergenní či problematickou. Neobsahuje parabeny a své výrobky zásadně netestuje na zvířatech. „Najde se v ní každý, kdo miluje pocit neotřelosti, jistoty a fantazie. Se značkou Benefit můžete kouzlit nebo být konzervativní, umožní vám zkrátka vše. Mohou ji používat mladé slečny nebo zralé dámy a všichni si v ní najdou ´něco navíc´“, říká Romana Gašová, kosmetická poradkyně značky Benefit a dodává: „Smích je nejlepší kosmetikou, tak ho noste! Jenže máte pravdu, oproti jiným národům jsme tak trochu konvenční. Ani ta nejdražší kosmetika zkrátka nemusí sednout, nevykouzlí vám úsměv a nedodá pocit sebedůvěry. To se s Benefit nestane, protože jsme jednoduše jiní.“
TIP: Vyzkoušejte kosmetickou poradnu a líčení zdarma se značkou Benefitcosmetics v parfumeriích Sephora.
Zdroj foto: parfumerie Sephora
Moji milí,
dnes nastal den, kdy se musíme rozloučit s člověkem, který nám všem byl velmi blízký. Každý z nás ho poznal z jiné stránky, ale snad nikdo nemůže říci, že by nebyl člověkem dobrým a laskavým, člověkem, který vždy druhým pomáhal. I proto mi prosím nyní dovolte, abych se za nás za všechny rozloučil/a.
Znal/a jsem ho několik let. Postupem mého života se pro mě stal tím nejcennějším člověkem na světě. Byl pro mne ohromnou oporou a skvělým kamarádem. Každý den s ním byl pro mě cennější a cennější, hlavně ke konci jeho života. Postupně se mi zarýval do mysli a do srdce. Každá vzpomínka na něj mi moje bolavé srdce hojí. Dny, kdy jsem za ním přišel/a na návštěvu a on vyndal karty, které byly roky opotřebované, abychom si zahráli kanastu, patří mezi mé nejlepší v životě. S ním jsem byl/a opravdu šťastný/á a veselý/á. Jemu vděčím za to, že jsem poznal/a, co je to upřímný úsměv. Vzpomínky a zážitky, které jsem s ním prožil/a, bych nikdy nedokázal/a spočítat, bylo jich mnoho. A proto jsem si jistý/á, že každý z vás, co dnes sedí v tomto sále, jich pár ve svém srdci našel. Stejně jako odešel on, odejdou i jeho hlášky, jeho smích, jeho nakažlivá nálada, když fandil svému milovanému fotbalovému týmu. Zmizí spousta věcí s ním spojených, ale vzpomínky zůstanou. Ty nádherné vzpomínky, které vytvořil jeden z nejlepších lidí na světě. Nebojte se a vzpomínejte na něj!
Zdroj: Smuteční proslov pro dědečka
Alergický kašel při astmatu je jedním z mnoha příznaků astmatu. Buď se jedná o dráždivý chronický kašel, nebo se může jednat o záchvaty kašle při emocích (pláč či smích), kašel vyvolaný kontaktem se zvířetem, při pobytu ve starém, prašném a vlhkém domě nebo kašel vyskytující se v určitém ročním období.
Léky kontrolující astma a kašel se užívají pravidelně a dlouhodobě každý den i v době, kdy astmatik nemá obtíže. Chrání dýchací cesty, hojí zánět a brání vzniku a opakování dušností a dalších záchvatů. Pravidelné inhalace prospějí malým i velkým astmatikům. Léky určené k léčbě astmatu se podávají především inhalačně (vdechnutím). U kojenců a malých dětí jsou častěji využívány také některé léky ve formě sirupové, inhalační forma je však nejvýhodnější i v této věkové skupině. K inhalování se používají buďto ruční sprejové dávkovače, nebo přístrojové inhalátory. Podle závažnosti astmatu a podle hodnocení úrovně kontroly nad astmatem je možno měnit dávky léků a je možno je i kombinovat. Existují kombinace úlevového léku s preventivním kortikoidem v jednom inhalátoru. U dětí a v určitých případech dospělých astmatiků je možno podávat dlouhodobě i nekortikoidní lék. Na preventivní léky nevzniká návyk a závislost ani po mnoha letech jejich užívání. Preventivní léky s dlouhodobým účinkem snižují v dýchacích cestách otok sliznic a hojí zánět. Mějte léky proti astmatu vždy v zásobě – obstarejte si nové dříve, než spotřebujete staré. Dbejte, aby se preventivní léčba nepřerušila. Vždy, když odcházíte z domova, vezměte si s sebou úlevový lék proti náhlým a neočekávaným příznakům astmatu. U dětí – po dohodě s učitelem – nechávejte léky pohotovostně ve škole. Pro léčbu je velmi prospěšná i fyzioterapie, zejména u astmatiků, kteří mnohdy neznají techniku správného dýchání. Vhodný bývá i pobyt v přímořských a vysokohorských oblastech, osvědčily se i jeskyně. Dobré výsledky s léčbou astmatu mají některé české lázně. Lázeňská léčba je většinou hrazena ze zdravotního pojištění.
Zdroj: Astmatický kašel
Milá rodino, vážení přátelé a další smuteční hosté,
Můj dědeček Václav Novotný byl skvělý člověk, který si dokázal získat vaši i moji lásku a úctu, jak dokazují slzy v našich očích a smutek ve tvářích. Jeho ztráta bolestně zasáhla každého, kdo ho znal a pro jeho vřelé srdce miloval. Svět bez něj pro mě již nebude stejný, naše společná milovaná místa se jeho odchodem navždy změnila. Šumavské lesy navždy ztratily svého obrovského zastánce a milovníka, který v nich mnohokrát hledal útěchu. Nejen příroda po jeho smrti truchlí i já před vámi teď stojím se smutkem v srdci. Odchod blízkého člověka je vždy velmi bolestivý, obzvlášť když ta osoba pro vás byla vším. Můj dědeček pro mě vším byl. Byl mým rádcem ve chvílích plných nejistot, byl také mým zastáncem ve všech nespravedlivých obviněních, byl mou vrbou znající všechna moje tajemství, byl ale také mým dětským hrdinou, který odvážně bojoval proti každému nepříteli, byl mým nejbližším přítelem, který se se mnou do poslední chvíle radoval ze všech maličkostí. Tenhle skvělý člověk, by si teď jistě nepřál, abychom tu dnes společně truchlili nad jeho smrtí, přál by si, aby naše dnešní vzpomínky na něj byl plné radosti, protože svůj život považoval za velmi šťastný.
Můj dědeček Václav Novotný se narodil uprostřed druhé světové války v roce 1942. Na válku si samozřejmě z dětství nepamatoval, ale už od základní školy projevoval vášeň pro tyto válečné dějiny, tato vášeň ho nikdy neopustila, o čemž svědčí jeho úctyhodná sbírka knih s touto tématikou. V patnácti letech mu zemřel otec, a tak musel přestat hrát dětské hry a začít se starat o rodinu. Nijak mu nevadilo zanechat školy, nikdy ho studium nelákalo, raději trávil čas venku. I jako patnáctiletý si našel práci v místním JZD. Veškerý volný čas pak rád trávil v lesích, kde rád pozoroval zvěř, nebo v hospodách, kde jeho pozornost naopak poutaly ženy. Ženy můj dědeček velmi miloval, proto také trvalo dlouho, než našel tu, se kterou by chtěl strávit svůj život. Na první pohled se zamiloval do dcery svého bývalého učitele, ta ale o něj neměla zájem. Můj děda se nikdy ale nesmířil s neúspěchem, a tak o její srdce dlouho bojoval, až ho získal. Nikdy vynaložené námahy nelitoval a byl rád, že si na svou lásku počkal. Na svět spolu také přivedli dvě dcery Janu a Marii. Dědeček si vždy přál syna, ale obě nezbedné dcery mu syna zcela vynahradily. Díky nim byl tím nejšťastnějším otcem na světě, jeho štěstí téměř dosáhlo vrcholu, když obě dívky odmaturovaly a přivedly mu domů své dva manžely. Dědeček tak získal i syny, které si celou dobu tak přál. Byl skvělým otcem, chápavým zetěm a nakonec i báječným prarodičem. Nás, svá vnoučata Radka, Adama, Michaelu, Janu, Lucii a Matěje, považoval za dary nebes. Vždy, když se nám něco podařilo, říkával svým rozechvělým hlasem, že neví, čím si takové štěstí zasloužil. Ale my to věděli, on sám byl pro nás dar. Věnoval nám svůj čas, sílu, úsměvy i srdce a nic od nás nežádal na oplátku. Miloval nás zcela bez podmínek a stejně tak nám předával vše, co znal a učil nás tomu, co tak miloval. Brával nás do lesa, kde jsme naslouchali hlasům ptáků, nebo jen pozorovali zajíce hrající si na honěnou, nechal nás listovat ve všech svých knihách a žádnou naši otázku nikdy neodbyl, na vše se snažil nám popravdě odpovědět. Dědeček byl také naším prvním instruktorem při řízení, neváhal riskovat své auto a svěřit nám ho. Jeho život zasáhla řada ztrát, ztratil oba rodiče, sourozence, nakonec i svou milovanou manželku, a přesto nikdy na život nezanevřel, vždy říkal, že se stalo jen to, co se mělo stát. I přes bolest, kterou prožil, se nezapomněl usmívat. Všichni jsme věřili, že on je neporazitelný, ale pak se objevila síla, která ho dokázala porazit, přestože statečně bojoval. Přišla náhle, nikdo z nás nevěřil, že jedna návštěva lékaře nám může změnit život. Dědeček byl jediný, kdo rozsudek přijal s klidem a nic si z něj nedělal. Netrápilo ho to, co ho čeká, to my se těžko smiřovali s osudem a nakonec jsme to byli také my, kdo byl v jeho posledních chvílích slabí. Náš milovaný dědeček ale tak slabý nebyl, nelitoval se, nic si nevyčítal, do poslední chvíle se radoval ze všeho, co zažil. Věřil, že odchází na lepší místo, kde na něj čekají jeho milovaní. Měl úsměv na tváři, i když začal snít svůj krásný, věčný sen. Můj dědeček považoval svůj život za krásnou pohádku se šťastným koncem, protože nakonec se princ opět po mnoha letech setkal se svoji vyvolenou princeznou. Jeho pohádka šťastně skončila a je teď jen na nás, abychom ji předali i našim dětem a vnoučatům. Vzpomínka na člověka, který se dokázal smát nepřízni osudu do očí, nesmí být zapomenuta. Bude žít v jeho dvou dcerách, v nás jeho vnoučatech i budoucích pravnoučatech. Již teď je jeho památka zřetelná v přírodě, kterou tolik miloval, a kde i jeho prach spočine. V blízkosti starých stromů, pod nimiž lehával a šeptal jim všechna svá tajemství a strasti, nedaleko skal, které bývaly po smrti manželky jeho úkrytem před lidmi, u lesní studánky, která kolikrát utišila jeho žízeň a pomohla mu uklidnit rozbouřené srdce, u malé lesní mýtinky, na níž tak rád sledoval východ slunce a pozoroval rosu lesknoucí se na kapradí, již navždy tam bude naslouchat zpěvu ptáčků, a vyprávění lesních zvířátek, která se svěřují se svými osudy lesu.
Náš dědeček se vydal na svou poslední cestu, a přesto je s námi dál, jen se od nás malinko vzdálil. Dovolte mi, abych ho na poslední cestu tedy vyprovodil citátem od Roberta Fulghuma, který si můj dědeček v posledních dnech svého života oblíbil:
„Věřím, že fantazie je silnější než vědění. Že mýty mají větší moc než historie. Že sny jsou mocnější než skutečnost. Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností. Že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt.“
Zdroj: Smuteční řeč na pohřeb
„Když mě po pár měsících propustili s váhou 45 kilo, hned druhý den jsem zašla do lékárny a nakoupila projímadla. Začala jsem se přejídat, pak jsem vše vyzvracela a na to si dala desítky pilulek projímadel denně, abych měla jistotu, že z těla vypudím i poslední tukovou buňku. Zdálo se mi to mnohem lepší než se mučit hlady. Sice jsem si ničila vnitřnosti, ale byla jsem hubená. A na ničem jiném mi nesešlo. Kupovala jsem tolik projímadel, že mi je postupně všude odmítli prodávat. Celé dny jsem nakupovala jídlo, cpala se, zvracela a plánovala, co sním zítra. Byla jsem už tak nemocná, že to tělo nedokázalo zvládnout a přepadaly mě záchvaty a křeče. Máma byla zděšená. Zoufale se mi snažila nějak pomoci, ale všechno bylo marné. Myslím, že nebýt jí, už bych byla dávno mrtvá. Doktoři se mě pokusili ještě několikrát izolovat v nemocnici, ale když jsem trochu nabrala a pustili mě, pokaždé jsem vše zase hned shodila. Jediným efektem pobytu v nemocnici bylo, že jsem na tom byla čím dál hůř. Dívky, se kterými jsem se v nemocnici potkávala, mi vše ještě ztěžovaly, pořád jsme mezi sebou soutěžily a navzájem se hecovaly. Která z nás je nejhubenější? Kterou propustí, aniž by začala jíst? Doktoři nakonec díkybohu pochopili, že ústavní léčba na mě nezabírá, a povolili mi zůstat doma a hlídat si váhu. Teprve tehdy mi začalo docházet, co dělám svému tělu. Třikrát mě znovu vezli do nemocnice, protože mi tělo vypovědělo službu. Zuby se mi drolily, oči nedokázaly snášet jasné světlo a měkly mi kosti. Nenáviděla jsem se za to, co si provádím, ale nestačilo to, abych se rozhodla nabírat váhu. Chtěla jsem jen zvítězit nad bulimií. A s máminou pomocí se mi to nakonec podařilo. Jenže jak jsem přestala s přejídáním a zvracením, přestala jsem zároveň i jíst. Přestěhovaly jsme se s mámou do Prahy, abychom začaly nový život, ale vlastně se nic nezměnilo. Nenabrala jsem ani kilo. ,Lenko, jestli nezačneš jíst, umřeš,ʽ řekl mi nakonec nový doktor. Nechtěla jsem umřít a nechat tady mámu samotnou. Jenže touha po štíhlosti byla příliš silná. Přišla jsem na to, že jediný způsob, jak to můžu zvládnout, je udržovat si alespoň stejnou váhu. A to se mi zatím daří. Poslední čtyři roky mám pořád 23 kilo. Přežívám na čokoládě a kole. Nejím zeleninu, protože jsem přesvědčená, že když už musím jíst, pak jen něco, co mi skutečně chutná. A zeleninu vážně nemusím. Nyní chodím pravidelně k psychologovi a také jednou za čtrnáct dní k doktorovi na krevní testy a vyšetření ledvin a jater. Už nikdy nechci znovu do ústavu, a tak beru denně 15 tablet sodíku, abych vše zvládla. Moc dobře vím, co jsem se sebou provedla. Je ze mě troska. Od patnácti jsem nedostala menstruaci. I kdybych se vrátila do normálu, nikdy už nemůžu mít děti, protože mi příslušné orgány atrofovaly. V páteři a pánvi mám osteoporózu. A nedokážu spát souvisle déle než hodinu. Cítím vinu za trápení, které jsem způsobila matce. Jen tiše a marně závidím ostatním ženám v mém věku a toužím, abych alespoň chvíli mohla žít jako ony. Nenávidím se za to, že jsem závislá na mámě, často mě musí jen vozit na vozíku, jak jsem slabá. Nemám žádné přátele mezi svými vrstevníky a vidím, jak na mě lidi zírají, když jsem venku. Tohle není život. Ale pořád se snažím uvažovat pozitivně. Řeknu si třeba, že když si teď dám kávu a do ní lžičku medu, možná budu jednou zase normální. Můžu umřít za pár dní nebo týdnů, anebo třeba takhle dokážu přežívat ještě celé roky. Vím, že jsem silná, a pokud to zkusím, můžu to dokázat, ale uvědomuju si, že to bude ještě dlouhá cesta. Jen doufám, že se už nikdo nerozhodne opakovat to, čím jsem si musela projít já.‟
„Když se každé ráno probudím a podívám do zrcadla, zvedne se mi z toho pohledu žaludek. Zoufale toužím být normální, žít jako normální mladá žena v mém věku, mít svého kluka a chodit s ním. Ale nemůžu. Vážím necelých 23 kilo a pořád si myslím, že jsem tlustá. Stačí mi podívat se, jaká mám stehna. ,Tloustnou mi nohy,ʽ oznámím mámě a ona jen potřese hlavou a jde pryč. Vím, že na takový hovor už nemá sílu. Uvědomuju si, že se zabíjím, ale stejně nedokážu vzít nic do úst. Jediné, co za den do sebe dostanu, jsou čtyři malé hořké čokolády a jedna kola. I kdybych si chtěla vzít něco jiného, stejně bych to zase vyzvracela. Bojím se i dotknout někoho najedeného, aby mě nenakazil kaloriemi. Už roky jsem nevkročila do kuchyně. Po tak dlouhém odmítání jídla už jinak prostě nemůžu. Nechci umřít, své chování však nedokážu změnit.‟
„Nesnesla jsem smích spolužáků. Ve škole se mi děti vysmívaly kvůli vyrážce. Nebylo to jen akné, ale těžký ekzém. Tak těžký, že jsem kvůli němu několikrát skončila v nemocnici. Měla jsem všude po obličeji strupy a ostatní holky se mi pošklebovaly. Kvůli nim jsem začala nenávidět svou pleť a vůbec všechno na svém těle. A v tu dobu rodiče prošli nepříjemným rozvodem. Musela jsem rychle vyspět a stát se matčinou oporou. Ale nedokázala jsem to. Neměla jsem žádné přátele a situace doma byla nesnesitelná. Život se mi začal vymykat z rukou. Pak mi jednoho dne něco došlo: všechny oblíbené a spokojené dívky, které znám, jsou hubené! Usoudila jsem, že kdybych byla taky štíhlá, můj život by byl šťastnější. A tak jsem začala hubnout a všichni okolo si mě začali všímat. Holky, které mě do té doby šikanovaly, ke mně najednou byly milé. ,Ty jsi zhubla?ʽ říkaly mi. ,Vypadáš skvěle, pojď s námi večer.ʽ A pak to s mým jedením šlo z kopce. Jedla jsem stále menší porce a nakonec jsem je začala úplně vynechávat. Do dvou let (tehdy mi bylo sedmnáct) jsem už vážila jen 35,5 kila a přežívala na sklence dietní koly denně. Pak matce došla trpělivost a odvedla mě k doktorovi. Stačil mu jediný pohled a hospitalizoval mě na šest měsíců. Podařilo se mi tam nabrat asi šest kilo, ale jakmile jsem se vrátila domů, hned jsem do toho spadla znovu a zhubla na 32 kilo. Nutkání být štíhlá jsem nedokázala čelit. Poprvé v životě jsem měla nad něčím kontrolu a věřila, že mě druzí budou mít rádi jen jako hubenou. Když mě ten lékař znovu uviděl, dal mě převézt na uzavřené oddělení. Začalo mi jedno z nejhorších období v životě. Byla jsem zavřená s divnými lidmi. A když jsem nejedla, nepustili mě z pokoje. Bylo to příšerné. Nakonec jsem začala jíst a můj postoj k jídlu se změnil − poprvé za mnoho let jsem z něj měla radost. Jenže pak jsem se tam seznámila s ,kolegyníʽ. Ta jedla, ale přitom dál hubla, protože užívala projímadla. Přišlo mi to geniální. Byla jsem v tom zpátky!
Zdroj: Jak překonat anorexii
Copyright © 2012 - 2024 NetConsulting Praha s.r.o.