Léčba mentální anorexie bez psychoterapie není možná. Nezbytnou podmínkou je kvalitní terapeutický vztah, pracující s motivací pacienta. Navázat ho je ale často největší překážkou, zvláště u dívek, které jsou k léčbě donuceny okolím a samy stále zůstávají bez potřebného náhledu a motivace.
V průběhu terapie je proto třeba nemocnou dívku neustále motivovat, stavět před ni přiměřené dílčí cíle, pohybovat se na věcné, dívce srozumitelné rovině, na níž se pracuje s aktuálními problémy a pocity. Důležité je poskytovat ji přiměřenou zpětnou vazbu a citlivě pracovat i s takzvanými neúspěchy (využít jejich informační hodnotu, ozřejmit některé strategie anorektičky apod.). Příznakům anorexie pak nelze v dlouhodobé perspektivě odpírat logiku každodenního života, v němž měly a často stále ještě mají svoji adaptivní funkci. Opomíjet nelze ani otázku sekundárních zisků. Dívce je třeba průběžně poskytovat přiměřenou podporu. Spíše než pochopení jejího trápení (což může posilovat nepřiměřenou vazbu na terapeuta) je žádoucí porozumění jejím problémům a respekt k její osobě a autonomii. Terapeut by proto měl být trpělivý a informovaný. Neměl by se nechat zahnat do pasti náznaků, příslibů a nic neříkajících klišé. V této souvislosti přirozeně vyvstává otázka aspirací terapeuta. Jeho aspirace (bývá to především snaha vyhnout se konfliktu s nemocnou a některým „nudným“ problémům – například monitorování jídelního chování a tendence potvrdit si svoji teorii o problému) jsou často tou nejvýznamnější podmínkou úspěšné léčby. Proto je tak důležitý terapeutův koncept poruchy, který by neměl být založen na hypotézách o jejich obecných příčinách. Měl by naopak obsahovat jasné cíle, respekt ke zkušenosti a životnímu kontextu nemocné. Jinak hrozí nebezpečí, že si dívka, její rodina i terapeut nakonec jen potvrdí svůj negativní koncept.
Jak už bylo mnohokrát uvedeno, celá léčba často ztroskotává na nezájmu pacienta léčit se a jediný, kdo má snahu, je rodina. Ta sama o sobě může být velkým motivačním faktorem. Anorektičky často trpí výčitkami svědomí vůči svým blízkým, cítí, kolik starostí rodině přináší jejich stav, ale zároveň není v jejich moci s tím něco udělat. Negativní myšlenky jim nedovolí vzdát se hubnutí, postavy, jíž sebekontrolou docílily. Aby se rodina mohla stát silným motivačním faktorem, je třeba, aby lékař rodině poskytl dostatek informací o nemoci, podpořil je a zbavil pocitů viny a bezmoci. Dívka, která se vrací z hospitalizace, nesmí upadnout do stejného rodinného stereotypu, v jakém anorexie mohla vypuknout. Stejně jako ona musí i rodina udělat kus práce na sobě i vztazích v rodině. Rodinná terapie a účast ve svépomocných skupinách mohou jen přispět k celkovému uzdravení a hlavně zabránit relapsu, jenž u poruch příjmu potravy hrozí.
Džíny mohou vypadat skvěle, ale skutečně nejsou pohodlné pro dlouhé nošení, protože mají zipy a knoflíky, které tlačí hlavně při sezení. Ale jeggings nemají žádné zipy ani knoflíky, takže můžete zapomenout na bolestivé otlačeniny v oblasti pasu. Jeggings vám poskytnou kompletní proměnu vaší postavy a image. Ať je vaše konfekční velikost malá, nebo větší, jeggins vám pomohou ke skvělým křivkám! Jeggins jsou k dispozici v těchto velikostech: S/M, L/XL a XXL/XXXL. Vyráběny jsou v tradičních barvách: modré, černé a šedé. Můžete je nosit s čímkoliv, na jakoukoliv příležitost, včetně pracovních schůzek nebo posezení s přáteli. Okamžitě vytvarují vaši postavu a zpevní vaše křivky. Kvalitní jeggins neztrácejí svůj tvar, takže je můžete nosit dlouhou dobu! Pokud někdo tvrdí, že oblečení větších velikostí nemůže vypadat hezky, nemá pravdu. Oblečení větší velikostí se musí umět vybrat a zkombinovat tak, aby výsledný efekt byl elegantní a ne směšný. A toto platí i o jeggins pro XXL. Pokud si žena nebo dívka vyberou dobře padnoucí jeggins a doplní je delší halenkou nebo svetříkem, který bude zakrývat problémové partie, a odvede pozornost třeba na krásný šátek, kabelku, boty, tak určitě sklidí úspěch. Ovšem pokud si žena nebo dívka vyberou nevhodný typ jeggins, které zvýrazní nedokonalosti postavy a doplní je ještě o obepnutý svetřík v krátké velikosti, tak má o posměch postaráno. Zde můžete vidět jeggins pro XXL.
Špinění je hnědý výtok, který se vyskytuje většinou po menstruaci. Každá dívka a žena nemusí mít špinění. Na špinění je dobré používat takzvané intimky nebo tampony. Ty pohltí tekutinu, a proto se dívka a žena cítí dobře a jistě. Špinění trvá obvykle několik dní po menstruaci. Počátek menstruace může být u některých dívek zezačátku hnědý, měnící se na krev, nebo může být sama menstruace jenom jako špinění.
Příčiny špinění nebo krvácení mimo menstruační cyklus:
intermenstruační – způsobené střevními potížemi, průjmy nebo zvracením během užívání antikoncepce;
postmenopauzální – nejčastěji v období menopauzy, musí být histologicky ověřeno, aby se vyloučily nádory dělohy, a to jak zhoubné, tak i nezhoubné;
po pohlavním styku – při narušení děložní sliznice nebo čípku;
v časném těhotenství – signalizace hrozícího nebo probíhajícího potratu.
Nejčastější příčinou špinění mimo menstruační cyklus bývá užívání hormonální antikoncepce (HA), nebo vynechání pilulky HA. Během prvních měsíců užívání HA může docházet k nepravidelnému vaginálnímu krvácení mezi periodami. Tyto nepravidelnosti obvykle vymizí, jakmile si tělo na pilulku zvykne (obvykle po 3 cyklech užívání). Pokud tyto obtíže přetrvávají, krvácení je silnější nebo se znovu objeví po období pravidelného krvácení, přestaňte HA užívat, použijte nehormonální antikoncepční metodu a poraďte se s lékařem!
Na rozdíl od mužské obřízky, která může někdy být i zdravotně prospěšná a nezpůsobuje vážné poškození pohlavního orgánu, představuje infibulace u žen podstatně vážnější zákrok s celoživotními (především negativními) důsledky. Ženská obřízka nemá pro ženy a dívky žádné zdravotní přínosy. Mezi okamžité důsledky patří těžké krvácení a problémy s močením, později se mohou vyvinout cysty, infekce, neplodnost. Zvyšuje se také pravděpodobnost komplikací při porodu a riziko, že se dítě narodí mrtvé. Zákrok většinou provádějí ostrým nožem, žiletkou nebo nůžkami tradiční „obřezávačky“. Tyto ženy mají často důležitou pozici a ve svých komunitách plní také funkci porodní báby. Podle WHO však 18 % zákroků provádějí poskytovatelé zdravotní péče.
Světová zdravotnická organizace uvádí čtyři typy ženské obřízky
Klitoridektomie: částečné nebo úplné odstranění poštěváčku, výjimečně jen jeho předkožky.
Excize: částečné nebo úplné odstranění poštěváčku a malých stydkých pysků, jen někdy též odstranění velkých stydkých pysků.
Infibulace: zúžení poševního otvoru vytvořením kryjícího uzávěru tím, že se naříznou a přemístí velké nebo malé stydké pysky, někdy doprovázené odstraněním klitorisu.
Další nespecifikované typy: všechny ostatní škodlivé zásahy do ženských pohlavních orgánů – propichování, piercing, nařezávání a vyškrabování, rovněž kauterizace ženských rodidel.
Další typy ženské obřízky
Sunna cirkumcize: Jedná se o arabskou tradici, při níž by měla být odstraněna pouze předkožka klitorisu. Takto provedený zákrok má jako jediný nárok na název obřízka, a pokud je proveden v původním smyslu a malém rozsahu, lze u něj jako u jediného připustit i možné zlepšení sexuálního prožitku obnažením glans při ztopoření. Většinou však při tomto zákroku dojde k odstranění špičky (glans) klitorisu, takže žena poté neprožívá tolik vzrušení jako při celistvé konfiguraci klitorisu. Odstraněním jen špičky poštěváčku nemusí dojít k absolutní ztrátě prožitku při ztopoření pahýlu, avšak mnohdy si dívky stěžují, že jako by to „tam bubřelo a není kam“. Z toho pak mohou nastat traumatické situace, avšak to ještě není to nejhorší, pokud je odřezání „čisté“, to znamená celistvě ošetřené. Pokud je obřízka tohoto typu provedena jako infibulace, tak je odřezaný celý volný klitoris, tedy přeťata crura těsně za vazy ke stydké kosti. Pak dívka klitoris necítí, jen jej má v paměti zafixován. Poté bývají problémy i s masturbací, neboť vjemy jsou, jako by ho tam měla, ale nemůže ho nahmatat.
Klitoridektomie: Při tomto zákroku dochází k odstranění klitorisu a někdy i malých stydkých pysků.
Faraonská obřízka: Představuje nejtěžší typ infibulace. Při tomto zákroku dochází k odstranění malých i velkých stydkých pysků a klitorisu. Rána je pak sešita tak, že po odhojení zůstane jen malý otvor pro močení a menstruační krev. Pokud je zákrok proveden před pubertou, mohou kromě výše uvedených problémů nastat ještě následné komplikace při zahájení menstruačního cyklu. Při svatební noci je pak žena naříznuta.
Některé ženy se narodí bez panenské blány, jiným naopak panenská blána zcela uzavírá poševní otvor, takže je nutno ji jednoduchým řezem chirurgicky narušit. Panenská blána pak může být i docela silná, takže ženy mohou požádat gynekologa, aby ji protrhl, a zabránil tak bolesti během pohlavního styku. Tomuto zákroku se říká hymenotomie. Ženy mohou požadovat i chirurgickou opravu panenské blány, aby mohly předstírat panenství. Také z tohoto důvodu nemůže být přítomnost nebo nepřítomnost panenské blány důkazem zachovaného nebo ztraceného panenství.
Z historického hlediska slovo „věneček“ neoznačovalo přímo panenskou blánu, ale stav. Věnec totiž nosily svobodné a počestné dívky na hlavě, když přišla dívka „o věneček“, už nebyla dívkou, ale ženou. Tuto symboliku známe z vyprávění prababiček a ze starých filmů, kde tak byla velmi decentně popsána sexuální aktivita mladé dívky. Symbolem vdané ženy byl čepec. Používaná úsloví tak byla „přijít o věneček“ a „dostat se pod čepec“.
Hodnocení stavu růstu dítěte ve vazbě na jeho růstový dědičný potenciál představuje základní východisko růstové diagnózy, kterou v rámci preventivních prohlídek od narození do osmnácti let praktičtí lékaři pro děti a dorost provádějí. Růstový dědičný potenciál limituje cílovou výšku, která se stanovuje podle pohlaví a upravené střední tělesné výšky jeho rodičů.
Do dvou let věku zdravé dítě zaujme svojí výškou v percentilovém grafu místo, které je předurčeno růstovým potenciálem zděděným po rodičích. Porodní délka zdravých chlapců činí 50,4 + 2,9 cm, dívek 49,7 + 2,9 cm. Porodní hmotnost zdravých chlapců činí 3 390 + 464 g, dívek 3 244 + 460 g. V roce s nejvyšší pubertální růstovou rychlostí vyroste dívka průměrně 9 cm/rok, chlapec průměrně 10 cm/rok. Růst končí průměrně v 15 letech u dívek, v 17 až 18 letech u chlapců.
Největší skupinu zánětů genitálií v dětském věku u dívek tvoří zánětlivá onemocnění poševního vchodu (vulvy) a pochvy (vaginy), přičemž jejich výskyt kolísá podle jednotlivých období dětského vývoje. Tato onemocnění se mohou objevit (i když velmi zřídka) už u novorozeňat, většinou se však spontánně zhojí. V období pohlavního klidu (to jest do puberty) převažují bakteriální zánětlivé formy chorob, s tvorbou ženských pohlavních hormonů se více objevují trichomonádová a plísňová onemocnění. Postiženy bývají obvykle jen vulva a dolní třetina pochvy.
Záněty poševního vchodu (vulvitida) u dívek vznikají na základě mechanického nebo chemického podráždění v důsledku nesprávné či nedostatečné péče. Konkrétními příčinami mohou být přísady do koupele, dezinfekční prostředky, ale také špatně vymáchané plenky nebo jejich nedostačující výměna. Na pravidelnou výměnu plen je třeba dbát i u těch papírových, neboť dítě močí relativně často (ve srovnání s dospělými), a přestože se plenka zdá suchá, moč z ní může prosakovat nebo se vypařovat. To může vést k podráždění dětské pokožky, v horším případě pak k onemocnění močových cest i genitálu. Mezi další příčiny zánětu poševního vchodu v dětském věku patří mykózy (kandidóza a jiné) vyvolané antibiotiky (jimiž se léčí či léčila nějaká nemoc), cukrovka, podráždění kůže způsobené bakteriemi... Po vulvitidě prodělané v dětství mohou zůstat jizvy a srůsty.
Záněty poševního vchodu se projevují většinou mírným zarudnutím, případně svěděním v místě zánětu. Jestliže se zanítí i pochva, dalším příznakem může být světlý hlenovitý výtok z roditel, v těžších případech je výtok hnisavý nebo krvavý. V takovém případě je nutné neprodleně vyhledat dětského lékaře, eventuálně na jeho doporučení navštívit dětského gynekologa. S vyhledáním odborné péče se nemá dlouho otálet, jelikož i při vážných zánětech zevních rodidel nemusí mít dítě horečku a jeho zdravotní stav tak nemusejí rodiče dobře odhadnout.
Co se týče vulvovaginitidy, tedy zánětu vulvy a pochvy, příčin může být ještě více. Kromě bakteriálních infekcí a mykóz může daný zánět vyvolat střevní onemocnění, jež se přenese na genitálie, nebo streptokoková infekce, kterou často doprovází i silný krvavý výtok. U menších dětí mohou onemocnění způsobit i střevní parazité (roupi), kteří přesídlí z konečníku do pochvy. Vulvovaginitida se někdy objevuje jako průvodní onemocnění při některých infekčních chorobách (při angíně, spále, zápalu plic, zánětu močových cest a podobě) a po očkování proti pravým neštovicím. Bakteriální infekce se vyznačuje mimo jiné i řídkým krvavým, někdy až hnilobně zapáchají