FLEGMONA HALLUCIS je jedno z témat, o kterém si můžete přečíst v tomto článku. Flegmóna cellulitis je zánět podkožního vaziva a obecně patří do onemocnění flegmóna, respektive flegmona. Flegmóna je jakýkoliv neohraničený zánět, který se šíří měkkými tkáněmi. Opakem flegmóny je takzvaný absces, což je také zánětlivé ložisko, ale dobře ohraničené. Flegmóna mnohdy postihuje i krevní cévy a lymfatický systém a často pokrývá velké plochy kůže. Nejvíce bývají postiženy horní a dolní končetiny.
Flegmóna ruky
Flegmóna ruky vzniká v důsledku porušení kožní bariery. Streptokoky a stafylokoky jsou nejčastější druhy bakterií, které vedou k flegmóně, která se vyznačuje horkou kůží, zčervenáním, svědivou vyrážkou, šíří se a způsobuje horečku. Když není flegmóna správně léčena, může to vést ke komplikacím, jako je sepse, infekce kostí, meningitida nebo lymfangitida. Proto pokud si všimnete prvních příznaků flegmóny, je důležité, aby se vám ihned dostalo lékařské pomoci.
Terapie
Léčba závisí na závažnosti infekce a vašem zdraví, ale obvykle zahrnuje předpis na perorální antibiotika, která zabíjí infekci. Flegmóna by se měla začít hojit během několika dní a docela zmizet do sedmi až deseti dní. Lékař může doporučit, abyste užívali 500 mg cefalexinu každých šest hodin. Pokud je podezření na MRSA, pak vám lékař může předepsat vankomycin nebo teikoplanin. Biseptol je nejčastěji předepisované ATB pro MRSA. Většinou si lékař vyžádá, abyste přišli během dvou až tří dnů na kontrolu zjištění stavu flegmóny. Pokud se zdá být na ústupu, budete užívat plnou dávku antibiotik (obvykle 14 dnů), aby se infekce úplně vyléčila. Nepřestávejte užívat antibiotika nebo nepřeskakujte dávky, může to zhoršit léčbu infekce. Lékař vám předepíše perorální antibiotika, pokud jste zdraví a vaše infekce je omezena na kůži, ale v případě, že se infekce zdá být hlubší a máte další příznaky, perorální antibiotika nebudou působit dostatečně rychle. V extrémních případech, kdy flegmóna postupuje hlouběji do těla, může být nezbytné léčení přes noc v nemocnici. Antibiotika budou podávána intravenózně nebo injekcí a uklidní tak infekci rychleji, než kdyby byly podávány perorálně.
Flegmóna nohy je zánět kůže a hlouběji uložených tkání včetně svalů. Původcem onemocnění jsou bakterie ze skupiny streptokoků. Zatímco u stafylokoků je větší šance na vznik ohraničené infekce, streptokoky mají tendenci se více šířit. Flegmóna může vzniknout po průniku streptokoků do zdravé kůže (například při poranění) nebo se rozvinout z jiné již přítomné streptokokové kožní infekce (například růže). K rozvoji flegmóny jsou náchylnější lidé s oslabenou imunitou.
Postižená část těla (typicky dolní končetina) je oteklá a zarudlá, pohmatově bývá teplá a výrazně bolestivá. V hloubce se mohou vytvářet ložiska s hnisem. Proces je doprovázen horečkou a celkovými projevy infekce. Flegmóna je stav velmi nebezpečný, který může lehce přejít do otravy krve a nemocného snadno usmrtit.
Léčba
Pacient s flegmónou by měl být hospitalizován, měla by mu být nasazena nitrožilně antibiotika a podávány infuze k udržení vnitřního prostředí. U vážnějších případů je nezřídka nutná chirurgická revize postižených tkání, vypuštění hromadícího se hnisu a zajištění drenáže (tedy odtoku hnisu). Nelze-li situaci vyřešit jinak, pak se musí flegmónou postižená tkáň zcela odstranit, v případě končetiny to znamená její amputaci.
a. profunda femoris – ↓ za a. femoralis, pro svaly stehna
a. circumflexa femoris med. – → mezi m. ilipsoas a m. pectineus, po m. obturatorius ext. k fossa trochanterica – r. asc. (anast. s a. obturatoria), r. prof. – přes add. magnus ke svalům sedacího hrbolu (anast. s a. glutea inf.), r. transv. – ke svalům sedacího hrbolu, r. acetabularis – do lig. capitis fem., (anast. s a. obturatoria)
a. circumflexa femoris lat. – ← pod m. rectus fem., dělí se v r. asc. – k m. sartorius a tensor fasciae latae (anast. s a. circumflexa med. a aa. glutaea sup.), r. transv. – do m. vastus lat., r. desc. – pod m. rectus k patelle
aa.perforantes (3) – ↓ kolem femuru, přes adduktory k zadním svalům stehna
a. genus desc. – ↓ v canalis adductorius, ↑ přes membrana vastoadductoria, r. saphenus souběžně s n. saphenus na bérec, rr. articulares do rete genu
Zákolenní tepna (a. poplitea)
větve kloubní do rete articulare genus a větve svalové:
a. genus sup. lat. – nad lat. kondylem femuru do rete genus
a. genus sup. med. – nad med. kondylem do rete genus
a. genus media – do fossa intercondylaris k ligg. cruciata a plicae alares
a. genus inf. lat. – pod m. gastrocnemius lat. a lig. collat. lat. do rete genus
a. genus inf. med. – pod m. gastrocnemius med. a lig. collat. med. do rete genus
rr. musculares – k úponům zadních svalů stehna
aa. surales – k m. triceps surae a šlaše bicepsu
Přední holenní tepna (a. tibialis ant.)
větve:
a. recurrens tibialis post. – za mezikostní blánou do rete genus
a. recurrens tibialis ant. – před mezikostní blánou do rete genus
rr. musculares – k extenzorům nohy
a. malleolaris ant. lat. – ← pod šlachami extenzorů palce a prstů do rete malleolare lat.
a. malleolaris ant. med. – → pod šlachou m. tibialis ant. do rete malleolare med.
Hřbetní tepna nohy (a. dorsalis pedis)
větve:
aa. tarseae med. – k mediálnímu okraji nohy
a. tarsea lat. – pod krátkými ext. k laterálnímu okraji nohy, dovytváří arcus dorsalis pedis
a. arcuata – ← obloukem laterálně pod krátkým ext. prstů přes baze mtt., spojí se s a. tarsea lat. za vzniku arcus dorsalis pedis; z něho 3 aa. metatarsae dors. pro 2.–4. intermtt. štěrbinu a z nich a. digitales
Flegmóna cellulitis vzniká nejčastěji na podkladě již narušené kůže při jejím zánětu a také při zánětu podkoží. Původci flegmóny bývají streptokoky, stafylokoky, koliformní bakterie a tak dále. Bakterie se mohou do těla zanést i přes zdravou, avšak vnějším zásahem narušenou pokožku, například při bodnutí hmyzem, škrábnutí či říznutí. Může provázet i provedený chirurgický zákrok. Zánět může mít lehkou formu, kdy nemá flegmóna téměř žádné příznaky a sama odezní, ale bakterie mohou proniknout přes kůži a podkoží i do krevního řečiště, odkud se rozšíří po celém těle a může dojít k ohrožení života pacienta. Více citliví k rozvoji flegmóny jsou lidé s narušenou imunitou či diabetem. U tohoto onemocnění může dojít k záměně s onemocněním zvaným růže, což je akutní erytémové onemocnění kůže a vrchní vrstvy podkoží vyvolané většinou beta-hemolytickými streptokoky skupiny A. Onemocnění nezanechává imunitu.
Flegmóna ruky probíhá v prostoru mezi palcovým a malíkovým ložem, který je ještě rozdělen na ulnární (pro 3. a 4. prst) a radiální. Oba se většinou spojují u karpálního tunelu a zároveň zde komunikují s předloktím. Infekce navazuje na zevní poranění (infikovaný mozol) a jiné prostory obvykle nepostihuje. Na kůži dlaně je obvykle patrná hnisavá vstupní brána infekce, zarudnutí, výrazný edém dorza, bolest při tlaku a opozici. Léčebně je nutná excize rány či ložiska, široké otevření prostoru při respektování linií ve dlani, imobilizace dlouhou dlahou ve funkčním postavení a antibiotika.
Flegmóna je neohraničený bakteriální zánět šířící se měkkými tkáněmi. Během několika hodin se může rozšířit do celé končetiny. Končetina oteče, zrudne a bývá znatelně teplejší než zbylé končetiny. Velmi často se objeví horečka. Flegmóna vyžaduje léčbu antibiotiky a poměrně často i chirurgické ošetření. V případě, že se léčba zanedbá či přijde pozdě, může postižený o končetinu přijít.
Hluboká flegmóna předloktí (Paronova prostoru) může být život ohrožující infekcí s celkovými projevy sepse. Hnis je nakupen v prostoru pod flexory předloktí před membrana interossea. Předloktí je zduřelé, zarudlé, bolestivé, zápěstí imobilizované a ohnuté, extenze výrazně bolestivá. Nutno pátrat po výchozím infektu na ruce, nejčastěji ve dlani, a široce jej otevřít v celkové anestezii, stejně jako Paronův prostor, dostatečnými incizemi po stranách dolní části předloktí.
Diagnóza flegmóna manus reprezentuje nemoci kůže a podkožního vaziva. Panaricia prstů ruky, impetiga, pyodermie, sykózy, abscesy, flegmony, furunkly a karbunkly v nejrůznějších lokalizacích. Toto onemocnění se léčí a operuje podle potřeby, a to incizí, drenáží, exkochleací. V závažných případech je nutná hospitalizace.
Flegmóna očnice představuje zánětlivé změny očních víček a spojivek před orbitálním septem. Manifestuje se bolestmi, zarudnutím a otokem očních víček. Bulbus je nepohyblivý, vzniká oftalmoplegie, dochází k poruchám vidění. Slepota může vzniknout jako následek okluze centrální retinální arterie, neuritidy optického nervu, ulcerace rohovky nebo panoftalmitidy. Zobrazovací oční vyšetření a chirurgická explorace jsou u abscesu a flegmóny očnice nutností. Závažné orbitální komplikace mohou vyústit v rozvoj trombózy. Tento stav vyžaduje agresivní parenterální léčbu antibiotiky. V této fázi je indikováno provedení CT, eventuálně chirurgický zákrok.
Flegmonózní zánět můžeme poznat již při fyzikálním vyšetření, důležité je i vyšetření krve, které zjistí zvýšené množství bílých krvinek a výrazněji zvýšené CRP (C-reaktivní protein). Nejčastějším původcem flegmonózního zánětu kůže a hlouběji uložených tkání jsou bakterie ze skupiny streptokoků. Zatímco u stafylokoků je větší šance na vznik ohraničené infekce, streptokoky mají tendenci se více šířit. Flegmóna může vzniknout po průniku streptokoků do zdravé kůže (například při poranění) nebo se rozvinout z jiné již přítomné streptokokové kožní infekce. K rozvoji flegmóny jsou náchylnější lidé s oslabenou imunitou.
Postižená část těla (typicky dolní končetina) je oteklá a zarudlá, pohmatově bývá teplá a výrazně bolestivá. V hloubce se mohou vytvářet ložiska s hnisem. Proces je doprovázen horečkou a celkovými projevy infekce. Flegmóna je stav velmi nebezpečný, který může snadno přejít do otravy krve, jenž může nemocného snadno usmrtit.
Pacient s flegmónou by měl být hospitalizován, měla by mu být nasazena antibiotika nitrožilně a podávány infuze k udržení vnitřního prostředí. U vážnějších případů je nezřídka nutná chirurgická revize postižených tkání, vypuštění hromadícího se hnisu a zajištění drenáže (to je odtoku hnisu). Nelze-li situaci vyřešit jinak, pak se musí flegmónou postižená tkáň zcela odstranit, v případě končetiny to znamená její amputaci.
Flegmóna obličeje je akutní infekce difúzně se šířící v kůži, podkoží i podél fascie, šlach a svalů. Původcem je obvykle Staphylococcus aureus, ale může být vyvolána i streptokoky skupiny A nebo některými gramnegativními bakteriemi. Tato hluboká pyodermie vzniká nejčastěji jako komplikace poranění a odřenin nebo přestupem jiných ohraničených stafylokokových kožních infekcí do okolí v kůži a hluboko do podkoží. Může být i komplikací chirurgických zákroků, kdy postupuje do kůže z infikovaných operačních ran. Flegmóna se projevuje plošným, teplým, červeným až červenofialovým šířícím se edémem kůže a podkoží, který není tak ostře ohraničený jako u erysipelu a je mnohem bolestivější. V hlubších vrstvách může dojít k rozpadu tkání a tvorbě abscesů. Nemocný má horečku, a pokud není léčba včasná a dostatečně intenzivní, hrozí celková sepse.
Terapie
U pacientů s flegmónou se volí celková antibiotická léčba.
Hmyz může zanést do kůže infekci, což se projeví změnou zabarvení v okolí vpichu, pokožka postupně mění barvu, může až zfialovět. Otok i bolestivost se stupňují, od místa vpichu se na kůži mohou táhnout zarudlé pruhy, a pokud jsou v blízkosti mízní uzliny, mohou zduřet a začít bolet. V tomto případě s návštěvou lékaře neotálejte, může se jednat právě o flegmónu.
Mezi hlavní příznaky flegmóny patří zarudnutí kůže v postiženém místě a jeho otok. Postižená část těla je citlivá na dotek a bolí. K těmto příznakům se posléze přidává horečka. Mohou se vyskytnout i zduřené přidružené lymfatické uzliny. Vlastní průběh onemocnění bývá velmi rychlý. Flegmóna se vyskytne v několika hodinách od proniknutí bakterií postiženým místem. Je doprovázena typickými příznaky zánětu – zčervenání kůže, její bolestivost a teplota vyšší, než je teplota okolní nepostižené tkáně. S postupující nemocí se hnis hromadí v hlubších vrstvách kůže a zduří okolní lymfatické uzliny. Pokud nedojde k zaléčení, postupuje zánět do okolní tkáně a zasahuje krevní i lymfatické cévy a nervy. Následnými komplikacemi flegmóny mohou být i žilní trombóza, sepse, nebo zánět kloubů a svalů.
Léčba
První fáze flegmóny je obvykle léčena pouze znehybněním postižené části těla a přikládáním studených obkladů. Pokud došlo ke zhnisání postiženého místa, proplachuje se několikrát denně teplou vodou. V závažnějších případech jsou předepisována antibiotika. V nejhorším případě může flegmóna postoupit takovým způsobem, že je nutné chirurgické ošetření nekrotické tkáně, či dokonce amputace končetiny. Z těchto důvodů se samoléčba flegmóny nedoporučuje, a když, tak pouze ve velmi lehkých případech.
Vstupní branou infekce flegmóna cellulitis u jiných částí končetin jsou čerstvá nebo stará poranění (po otevřených frakturách), vředy na dolních končetinách, ragády při dermatomykózách na končetinách, lymfostáza na končetinách (při městnání srdečním, po exenteraci axilárních uzlin), erose u vchodu nosního při rýmě. Kromě dolních a horních končetin postihuje obličej (víčka, uši) a může postihnout i vulvu nebo penis, kde je často komplikován nekrózou a gangrénou.
Lidskou nohu tedy tvoří pánevní kost (tvořená kostí kyčelní, stydkou a sedací), stehenní kost (= femur), čéška (jablíčko = patela), lýtková kost (= fibula), kolenní kost (= tibia).
Stehenní kost je nejdelší kostí v lidském těle a nachází se v horní části dolní končetiny a je spojena s pánví a s čéškou, holenní a lýtkovou kostí. S pánví stehenní kost pojí kyčelní kloub, s čéškou a současně i s holenní a lýtkovou kostí ji zas pojí kolenní kloub. Pod kolenním kloubem se nachází dvě kosti, které společně tvoří kostru bérce. Jedná se o holenní kost a lýtkovou kost. Holenní kost se při pohledu na člověka nachází v přední části. Holenní kost se postupně rozšiřuje a ve své spodní části vybíhá ve vnitřní kotník směrem k palci. Naopak lýtková kost se při pohledu na člověka nachází v zadní části nohy a v dolní části vybíhá v zevní kotník směrem k malíčku.
b) svaly
Na dolní končetině se nachází velké množství svalů, a proto je vhodné je rozdělit do několika oblastí podle místa jejich výskytu na svaly u kyčelního kloubu, svaly stehna, svaly bérce a svaly nohy/chodidla.
Na stehně se svaly dělí na přední a zadní. Přední svaly tvoří čtyřhlavý sval stehenní (= musculus quadriceps femoris) a sval krejčovský (= musculus sartorius). Zadní svaly stehna tvoří dvojhlavý sval stehenní (= musculus biceps femoris), sval pološlašitý (= musculus semitendinosus), sval poloblanitý (= musculus semimembranosus) a sval zákolenní (= musculus popliteus).
I svaly bérce se dělí na přední, zadní a zevní. Mezi přední svaly patří sval holenní (= musculus tikalis anterior), dlouhý natahovač prstů (= musculus extensor digitorum Lotus) a dlouhý natahovač palce (= musculus extensor hallucis longus). Mezi zadní bércové svaly patří trojhlavý sval lýtkový (= musculus triceps surae) tvořený z dvojhlavého svalu lýtkového (= musculus gastrocnemius) a z šikmého svalu lýtkového (= musculus soleus), a sval chodidlový (= musculus plantaris), zadní sval holenní (= musculus tikalis posterior), dlouhý ohybač prstů (= musculus flexor digitorum), dlouhý ohybač palce (= musculus flexor hallucis longus). Mezi zevní svaly patří dlouhý sval lýtkový (= musculus peroneus longus) a krátký sval lýtkový (= musculus peroneus brevis).
c) klouby a vazy
Dolní končetinu tvoří dva velké klouby, a to kyčelní kloub (= articulatio coxae) a kolenní kloub (articulatio genus). Kyčelní kloub je současně největším kloubem v lidském těle a připojuje dolní končetinu k pánevním kostem. Kyčelní kloub umožňuje pohyby: ohnutí, natažení, otočení, odtažení i přitažení dolní končetiny. Kolenní kloub pak ke stehenní kosti připojuje holenní kost a kost lýtkovou. Kolenní kloub je silný
I nohu tvoří několik kostí, celkově se kostra nohy nazývá skeleton pedis. Noha je vlastně podkladem celé kostry člověka, a tak nese celou váhu lidského těla, proto je třeba, aby kosti byly odolné.
Části nohy
a) kosti
Nohu tvoří kotníky, kosti holenní a lýtkové, současně také několik kostí zánártních (= ossa tarsi), kostí nártních (= ossa metatarsi) a prstů (= phalanges). Kostí zánártních je v chodidlu 7 a počítají se od paty směrem dopředu. Největší z nich je kost patní (= calcaneus) a kost hlezenní (= talus), před nimi se nachází menší kost loďková (= os naviculare) a tři kosti klínové: vnitřní (= os cuneiforme mediale) střední (= os cuneiforme intermedium) a zevní (= os cuneiforme laterále), na stejné úrovni se také nachází kost krychlová (= os cuboideum). Před kostmi zánártními se nachází pět kostí nártních (= ossa metatarsi), každá z nich vede k jednomu prstu nohy. Samotné prsty jsou tvořeny několika články. Palec u nohy tvoří dva větší články, ostatní prsty jsou ale tvořeny již třemi kostními články.
b) klouby a vazy
Stejně jako ruka i noha obsahuje klouby, které ale nejsou v noze tak pohyblivé jako v ruce. Kosti chodidla vytvářejí nožní klenbu, která umožňuje pružné našlapování. Klouby pojí různé části kostí, například kloub spojuje kost patní s hlezenní a člunkovou, nebo kost patní s kostí krychlovou, kost krychlovou s kostí člunkovou, kost člunkovou s kostí klínovou, kost krychlovou s kostmi klínovými a kosti nártní s prstovými články.
c) svaly
U chodidla se rozlišují svaly podle toho, jestli se nachází na hřbetu nebo na chodidlové části. Na hřbetu se nachází krátký natahovač prstů (= musculus extensor digitorum brevis) a krátký natahovač palce (= musculus extensor brevis). V chodidlové části se vyskytuje odtahovač palce (= musculus abductor hallucis), přitahovač palce (= musculus adductor hallucis), krátký ohybač palce (= musculus digitorum brevis), odtahovač malíku (= musculus abductor digiti minimi V), krátký ohybač malíku (= musculus flexor digiti minimi brevis V), krátký ohybač prstů (= musculus flexor digitorum brevis), čtyřhranný sval chodidlový (= musculus quadratus plantae) a další mezikostní svaly.
Svaly jsou zde velmi důležité, protože udržují nožní klenby ve správném postavení. U svalů je důležité, aby byly pevné a současně i pružné. Pokud by byly ale dlouhodobě přetěžovány, může se stát, že způsobí i pokles nožní klenby, a tím i způsobí ploché nohy.
d) klenby
U nohy se rozlišuje vnitřní klenba, zevní klenba příčná přední klenba. Vnitřní klenba vede od spodního hrbolu patní kosti přes kost člunkovou, první kost klínovou k první kosti nártní. Zevní klenba také začíná
Pacient s flegmónou by měl být hospitalizován, měla by mu být nasazena antibiotika nitrožilně a podávány infuze k udržení vnitřního prostředí. U vážnějších případů je nezřídka nutná chirurgická revize postižených tkání, vypuštění hromadícího se hnisu a zajištění drenáže, to znamená zajištění odtoku hnisu. Nelze-li situaci vyřešit jinak, pak se musí flegmónou postižená tkáň zcela odstranit, v případě končetiny to znamená její amputaci.