Ledviny jsou párový orgán uložený po stranách páteře v břišní dutině. Slouží k odstranění nečistot z krve. Tyto nečistoty následně odcházejí z těla v podobě moči. Ledviny mají oválný, fazolovitý tvar, červenohnědou barvu, na povrchu jsou hladké a kryté tenkým vazivovým pouzdrem, které se dá z ledviny lehce sloupnout. Na mediálním okraji ledviny se nachází ledvinová branka (hilus renalis), kudy vstupuje do ledviny tepna a žíla a odkud vystupuje močovod. Branka prohloubí do ledviny hlubokou ledvinovou jamku (sinus renalis), kde je uložena ledvinová pánvička (pelvis renalis). Na povrchu tvoří souvislou vrstvu (4–8 mm) světlejší kůra. Směrem k sinus renalis z ní odstupují sloupce, které od sebe oddělují sousední ledvinové pyramidy tvořené dření. Jednotlivé pyramidy vytvářejí ledvinné lalůčky. Ledvinu tak tvoří spousta malých ledvinných lalůčků ústících do jednoho společného vývodu, které srostly během vývoje. U skotu, mořských savců (kytovci, lední medvěd) nedošlo ke srůstu jednotlivých lalůčků vůbec, ledvina je proto laločnatá neboli renkulizovaná.
Člověk má multipapilární ledvinu, to znamená, že do ledvinné pánvičky ústí vývody každý svým vlastním ledvinovým kalíškem, což je pozůstatek původní laločnaté ledviny, která ale v průběhu vývoje srůstá. Ledvina je krytá vazivovým pouzdrem, na které naléhá řídké pojivo prorostlé tukem, který chrání ledvinu před mechanickým poškozením. K ledvině se přikládá nadledvina, endokrinní žláza. Parenchym ledviny je zřetelně rozdělen na hnědočervenou zrnitou kůru a světlejší dřeň.
Základní funkční jednotkou ledviny je nefron. Je hlavní součástí kůry. Ledvina člověka má asi milion nefronů, ledvina skotu asi 8 milionů. Nefrony přes membránu filtrují krevní plazmu, takto vzniklou primární moč zpětnou resorpcí zahustí a vzniklá hypertonická definitivní moč je pak soustavou vývodných kanálků (tubuli coligentes) odváděna do ledvinné pánvičky, odkud odtéká do močovodu. Dřeň ledviny je tedy tvořena především vývodnými kanálky a takzvanou Henleyovou kličkou nefronu. Krev protéká dvěma za sebou uspořádanými kapilárními řečišti:
1) v glomerulu, kde je relativně vysoký tlak krve řízený odporem průsvitu přicházející arterioly;
2) peritubulární kapilární sítí, která slouží k výživě buněk kanálků a výměně látek mezi tubuly a krví.
Nefrony se dělí na dva základní typy:
1) korové – jsou v kůře ledviny, mají krátké Henleovy kličky;
2) juxtamedulární – arterioly z nich odcházející jdou ve formě přímých cév (vasa recta) do hloubky dřeně a tu zásobují krví. Její zvýšené prokrvení způsobí pokles osmolality dřeně (vymývací efekt) a tím poklesne i koncentrační schopnost ledvin (tlaková diuréza).
Vychlípnutí pobřišnice, tak by se dala laicky nazvat kýla jakožto následek oslabené břišní stěny, je nepřímo spojeno s dědičnými faktory. Zvýšený nitrobřišní tlak při působení na oslabenou stěnu začne tvořit výduť. Místu, kde se vytvoří otvor, se poté říká kýlní branka, neboť tvoří spojnici mezi dutinou a kýlním vakem. Vak se poté naplní kýlním obsahem, tedy tenkým střevem, omentem (předstěrou) a tukem. Tlusté střevo je do vaku vytlačeno jen výjimečně. Tyto vaky se zpravidla vytvářejí na anatomicky specifických místech. Ve dvou třetinách případů se kýla tvoří kolem tříselného kanálu. Ten se nachází v dolní části břišní stěny a je 4 až 5 cm dlouhý. Prochází jím ilioinguinální nerv, u mužů dále chámovody a v období nitroděložního vývoje jím sestupují varlata. U žen se v tříselném kanálku nachází Ligamentum latum uteri, což je jeden z děložních vazů. Dále se můžeme setkat s kýlou stehenní, pupeční či v místě po předchozí operaci. Celkově se dá konstatovat, že mnohem náchylnější na její tvorbu jsou muži, vyjádřeno procentuálně: objevuje se u 3 % mužů a 0,5 % žen. Mezi druhy hernií patří tříselná hernie (lat. hernie inguinalis), pupeční hernie (lat. hernie umbilicalis) a kýla v jizvě (lat. hernie incicatrika). Kýla není akutní onemocnění a povětšinou není nutné její okamžité odstranění. U menších rozměrů lze stav řešit nošením kýlního pásu, jedná se však pouze o dočasné řešení. Jedinou trvalou metodou jejího odstranění je chirurgický zákrok. K němu by mělo dojít v nejbližším možném termínu, aby se zamezilo případné komplikaci v podobě uskřinutí. Při něm je narušeno prokrvení obsahu vaku či vzniká neprůchodnost střeva. Oba tyto stavy přímo ohrožují životní funce. Léčba hernií může tedy být konzervativní (kýlní pás, suspenzory) nebo chirurgická (repozice kýlního vaku, amputace kýlního vaku). U žen, které nerodily (lat. nulipara), je nutná lázeňská péče.
První doba porodní je fáze porodu, při níž dochází za pomoci děložních stahů k otevírání a zkracování děložního hrdla až do úplného zániku a vytvoření souvislého porodního kanálu. Je započata hormonem oxytocinem. Doba mezi stahy se postupně zkracuje a délka stahů prodlužuje, přesné časové parametry jsou však u každé ženy jiné. První doba porodní trvá zhruba 10–12 hodin u prvorodičky a 6–8 hodin u vícerodičky. V průběhu první doby porodní může dojít k prasknutí vaku blan a odtoku plodové vody. Nejpozději k tomu dojde během druhé doby porodní, častěji však bývá před jejím započetím porodníkem vak blan protržen.
Druhá doba porodní: vypuzovací
Druhá doba porodní je dobou vypuzování dítěte z dělohy. Žena cítí děložní stahy a silné nucení na tlačení. Před začátkem tlačení by měla být zašlá děložní branka (zbytek děložního hrdla), jinak hrozí poranění matky i dítěte, a měla by být dorotovaná hlavička, aby dítě vycházelo čelem k matčině hrázi. Rotování hlavičky probíhá mezi 1. a 2. dobou porodní a trvá déle, je-li dítě v takzvaném zádovém postavení (v děloze má zádíčka směrem k zádům matky). Je-li dítě v poloze záhlavím, dochází nejdříve k porodu hlavičky, poté ramínek a zbytku tělíčka, je-li dítě v poloze koncem pánevním, vychází nejdříve zadeček a nožičky. Dítě v poloze příčné nelze spontánně porodit, a tak dochází k operativnímu ukončení porodu (zpravidla plánovaný císařský řez). Stejný postup bývá volen i u dítěte větší hmotnosti v poloze koncem pánevním. Trvá-li druhá doba porodní déle než dvě hodiny nebo hrozí-li kyslíkový nedostatek dítěte, přistupuje porodník k použití kleští či vacuumextractoru, případně se provede akutní císařský řez.
Třetí doba porodní: porod placenty
Placenta se odloučí a vyjde během několika minut až několika hodin po porodu dítěte. Nevyjde-li, musí být odstraněna chirurgicky pod narkózou.
Hamiltonův hmat je obvykle považován za metodu neškodnou a šetrnou vůči matce i plodu. Ovšem jde o nepřirozený pokus urychlit porod a v podstatě se tímto lékař snaží popohánět přírodu, což nemusí být vždy zrovna optimálním řešením. Jestliže chce žena porodit přirozenou cestou, nejspíš se této variantě vyhne. Dobrým znamením je, když se bolesti začnou rozjíždět a do 48 hodin skončí porodem. Úspěšnost tohoto hmatu je 50 : 50.
Po vykonání Hamiltonova hmatu se objevují bolesti, které procházejí bříškem a postupně mohou sílit i do křížové oblasti, protože se stávají bolestmi porodními. Lékař anebo porodní asistentka mohou po provedení Hamiltonova hmatu natáčet tyto bolesti na kardiotokograf a zjišťovat tak jejich sílu. Stejně tak mohou po určitém čase zjišťovat stav děložního hrdla, zda se žena otevírá, či nikoli, popřípadě na kolik centimetrů se branka rozestupuje. Jsou ale ženy, které po provedení Hamiltonova hmatu sice bolesti cítily, ale nebyly až tak nepříjemné. Vše je tedy opět o prahu bolesti a snášenlivosti bolesti jako takové. Dobrým znamením je, když se bolesti začnou rozjíždět a do 48 hodin skončí porodem.
Výhodou Hamiltonova hmatu je, že při něm nejsou podávány rodičce žádné léky.
Břišní kýla, také kýla v jizvě, se nachází na břiše kdekoli mimo pupek a tříslo. Břišní kýly se vyskytují nejčastěji v oblasti jizev, kde je místo oslabené. Příznakem břišní kýly je měkké nebolestivé vyklenutí různé velikosti, závislé na velikosti defektu ve stěně břišní. Zde naleznete obrázky i fotografie (obrázek) pro představu, jak vypadá břišní kýla.
Příznaky kýly:
viditelné vyklenutí, které lze většinou tlakem opět zatlačit zpět do břicha;
pocit plnosti nebo tíhy v břiše;
při zvedání, zakašlání nebo v předklonu bolest v tříslech nebo v břiše;
někdy nucení na zvracení
Pokud se kýla včas léčí, nejedná se o nebezpečný problém. Je-li léčba kýly oddalována, může dojít k takzvanému uskřinutí. V takovém případě nelze obsah kýly vrátit zpět do dutiny břišní a pacient pociťuje výrazné bolesti. Střevo se stává neprůchodné a hromadí se v něm obsah. Hrozí nebezpečí odumření tkáně a následná infekce. Takový stav se projeví bolestí v břiše, zvracením a zástavou odchodu plynů i stolice a vyžaduje okamžitý lékařský zákrok.
Kýlu tvoří:
kýlní vak – vyklenutá pobřišnice (tenká, průsvitná blána, která vystýlá dutinu břišní a obaluje většinu orgánů zde uložených);
kýlní branka – defekt či oslabení stěny břišní, kudy se orgány dutiny břišní tlačí ven;
kýlní obsah – nejčastěji se jedná o střevo, nicméně vyklenovat se mohou kromě slinivky všechny orgány dutin břišní.
Břišní dutina neboli peritoneální dutina se podle vtahu pobřišnice a orgánů dělí na:
peritoneální dutinu – je vystlána nástěnnou výstelkou, nachází se zde pobřišnice (jícen, žaludek, játra, slezina, tenké střevo a převážná část tlustého střeva, u žen děloha, vaječníky a vejcovody)
retroperitoneum – retroperitoneální dutina – leží za peritoneem, tj. za pobřišnicí (pankreas, ledviny, močovody, velké břišní tepny a žíly, mízní cévy, uzliny)
V dutině břišní se nachází fyziologicky malé množství tekutiny (50 ml).
Pobřišnice – peritoneum – je tenká lesklá a průsvitná blána, která vystýlá dutinu břišní a část dutiny pánevní a obaluje většinu orgánů. Představuje tak velkou plochu, na níž se snadno vstřebávají látky (povrch je tvořen semipermeabilní membránou), které pronikly do organismu, tedy bakterie, jedy, zánětlivá tekutina a podobně (hrozba sepse). Každé poškození pobřišnice vede k jejímu slepování a vzniku vazivových srůstů (srůsty sice zamezí šíření infekce, ale omezují pohyb některých úseků trávicí trubice). Je jen jedno peritoneum vystýlající dutinu břišní, na nástěnné a orgánové se rozlišuje pouze z praktických důvodů.
Předstěra – omentum – je pohyblivá dvojitá peritoneální řasa, která se dělí na dva základní typy:
malé omentum (o. minus) – rozprostírá se mezi žaludkem, duodenem a játry
velké omentum (o. majus) – začíná od velké žaludeční kurvatury, je duplikaturou peritonea tvořenou dvěma listy
Funkce: zvyšuje resorpční plochu pobřišnice (například pro peritoneální dialýzu – čištění krve při selhání ledvin pomocí opakovaného pravidelného napouštění dialyzační tekutiny do břišní dutiny). Podílí se na likvidaci zánětu a infekce v dutině břišní.
Dělení orgánů Peritoneální orgány: část jícnu, žaludek, játra, slezina, tenké střevo, převážná část tlustého střeva
Retroperitoneální orgány: pankreas, ledviny, močovody, močový měchýř, velké břišní tepny a žíly, u žen vejcovody, vaječníky a děloha
Jícen je svalová trubice, dlouhá 25–28 cm, která spojuje hltan a žaludek. Do dutiny břišní vstupuje otvorem v bránici, je uložen před páteří, horní část tvoří příčně pruhovaná svalovina, dolní část tvoří hladká svalovina. Sousto jím prochází aktivně – jde o koordinovanou peristaltickou vlnu vyvolanou polknutím.
Žaludek je vakovitě rozšířená část trávicí trubice, velikost i poloha je individuální, závisí například na náplni žaludku.
Části žaludku:
česlo (kardie)
fundus (formix) – vyklenutá část pod levou klenbou brániční, vyplněná vzduchem
tělo (corpus) a zakřivení
vrátník (pylorus) – zúžené místo při přechodu do dvanáctníku, podkladem je silný kruhovitý sval