JAK POZNAM ZE ME PRASKLA AORTA

Vážení

V dnešní době mám již na psychické problémy stupeň invalidního důchodu, příčiny mých psychických potíží jako jsou úzkosti, deprese, psychosomatické potíže, velmi silně zakořeněná křivda z doby puberty, kdy jsem byl šikanoán, vydírán spolužáky, vznikaly rúzné posměchy na mou osobu i vyloučení z kolektivu v důsledku manuální nešikovnosti se zednickými pracemi, když jsem se učil na středním odborném učilišti stavebním v Náchodě, obor jsem si vybíral jen podle toho kolik spolužáků půjde na daný obor, bál jsem se jít někam sám na školu právě kvůli šikaně. V době , kdy jsem měl dané problémy mě matka s bratrem dali na pomocné učiliště stavební v Broumově, kde měla matka známou z našeho domu, která tam pracovala jako ředitelka, bohužel problémy stále pokračovali, spolužáci se mi smáli, já něměl ani motivaci, jeliož jsem věděl , že se touto prací nebudu živit, prožíval jsem spoustu strachů z odborného výcviku kde se prováděli zednické práce i strach z některých spolužáků,nakonec jsem se ani nevyučil jako jediný ze třídy i když jsem dochodil zcela normálně Zš. Poté v zaměstnánách probáhali od zaměstanců posměchy, někdy lítosti, velmi mě štvalo, že nic nejsem, že mám nízkou mzdu a musím dělat pomocné práce, přemýšlet jsem i o sebevraždě, o sebe jsem nedbal, neholil jsem se a ni nestříhal až do doby než jsem šel na vojnu. Říkal jsem si,že když nic nejsem tak nemá vůbec cenu se o sebe starat, hledt si partnerku atd. Nakonec jsem se až ve 24 letech rozhodl, že půjdu na střední odborné učiliště obchodní do Pardubic na obor prodavč průmyslového zboží, kde jsem se nakonec vyučil i když mě to stálo spoustu jak psychických i fyzických sil. Kvůli minulosti i kvůli tomu,že chi v životě něčeho dodsáhnout jsem se přihlásil na dálkové studium cestovního ruchu na střední škole v Pardubicích, stojí mě to hodně sil a zatím jsem spíše průměrný ve škole. Úzkosti mám předvším z lidí v místě bydliště a to proto, že mám pocit, že si díky mé minulosti o mě myslí,ž že jsem lempl a debil, který nic v životě nedokázal, mám pocit ,že mě soudí a jednají se mnou jako z debilem nebo mě litují. Díky školy se bohužel úzkosti zvětšily, psychosomatické potíže jako je motání hlavy nebo zimnice, únava či slzení či pláč, který se objevuje když sleduji nějakou vážnou nehodu či úmrtí např smrt studentů v Bratislavě, kde je přejel opilý řidič nebo zabití dětí či celé rodiny nebo romantická film a dále velký vztek a nenávist na spolužáky či učitele, které mi nějak ublížili i matce as bratrovi, že mě dali na pomocné učiliště a spolužáci, kteří se mi ani neomluvily či mi jako bolestné nepřispívají na důchod, chtěl bych aby všichni umřeli a dokážu si představit, že bych je díky odpaltě dokázal zabít, kdyby mě napadli či se mi vysmívali. Také mám pocit, že díky tomu se mi v těle objeví i nějaký zánět, naposledy to byl zánět žlučníku či močového měchýře. Jsem z toho všeho zoufalý a nevím co mám dělat. Prášky beru, chodím jak do duševního zdraví, psychiatričce, k psychologovi již nechodím.

Dobrý večer! Nemám problém s tím popravdě Vám odpovědět na jakoukoli z Vašich otázek, pokud Vás moje odpovědi zajímají a dokážete z nich něco usoudit! Asi se nejprve přiznám ke svému věku. Je mi 23 let, resp. vrzy mi bude 24, každopádně prozatím není oslovení "paní" ještě na místě :-) Posledních pár let mého každodenního života se víceméně ve školně/pracovním sterotypu. Studuji posledním rokem právnickou fakultu UK, a vedle toho cca 8-10x dnů v měsíci pracuji v advokátní kanceláři jako asistentka. Škola mě relativně baví a zvládám ji dá se říci výborně. Nicméně studium je především časově náročné, a v kombinaci s 10hod směnami často vysilující. Musím přiznat, že za posledních pár měsíců mi zbývalo minimum skutečně volného času. Nevnímám to ale nijak úkorně, těším se z každého kroku, kterým jsem blíž zdárnému konci školy a práce, ač se pro mě po 2 letech stala nezáživnou rutinou, je pro mě většinou taky příjemná a utíká mi. Trávím hodně času pochůzkami na čerstvém vzduchu, spolupracuji de facto s kolegyněmi, kamarádkami a mám za to, že jsem v kolektivu poměrně oblíbená. Tím bych uzavřela kapitolu pracovního života. Co se týče mého života osobního, ten v podstatě celý stojí a padá s mým přítelem, se kterým jsem již 5 let a máme spolu neuvěřitelně pevný vztah. Za tu dobu, co jsme spolu se stal nejdůležitějším člověkem v mém životě, tím víc, že nemám mnoho skutečně blízkých přátel, a ani s rodinou abych byla upřímná, nevycházím podle svých představ. Respektive vztahy s rodinou mohu označit za velmi dobré, ale řekněme, že názorově, hodnotově a vůbec se necítím být s rodinou příliš spojená. Přesto se vracím domů často, užívám si tam přírodu, která mi v Praze, kde žiju, chybí, a také tam mám větší míru soukromí, které už léta postrádám absolutně, s ohledem na to, že s přítelem žijeme u jeho rodičů. To byla dlouhou dobu velká ekonomická úspora, ale trvale už to začíná být neúnosné, ač jsou to úžasní lidé, navzájem spolu velmi dobře vycházíme a snažíme si pomáhat. A konečně, co bych mohla říct ke své celkové fyzické kondici,.. z té nejsem nijak nadšená! Ačkoli jsem veskrze sportovně založený člověk, pokud mi to čas dovolí chodím pravidelně do fitness, hraju squash, běhám, občas provětrám kolo nebo v zimě snowboard, dvakrát dobře se necítím. Často mě bolí záda, trpím na bolesti hlavy a celkově se cítím neustále strašně unavená. Přikládám vinu povinnostem a nedostatku rozptýlení, které když se ale náhodou naskytne, nemám vůbec na nic náladu a raději volím odpočinek. Strava za tím snad být nemůže. Ne vždy tomu tak bylo, ale stravuji se myslím poměrně kvalitně. Nejsem velký jedlík a někdy se stane, že vynechám teplý oběd, ale o to víc si pak vybírám, co s ním k večeři nebo během dne, a nestojí mě to velké úsilí, protože mám sama od sebe vcelku zdravé chutě. Nikdy nevynechám minimum živočišných bílkovin a zbytek tvoří ovoce, zelenina, oříšky, mléčné výrobky. Setkala jsem se s různými názory, které sice nejspíš jsou podloženy fakty, jako že lepek škodí, mléko