Pro poranění nosu je nutná první pomoc. Toto poranění se zastavuje pomocí sterilního polštářku. Mírným tlakem se zastaví krvácení a vyhneme se dalším kontaminacím. Péče o otevřené rány nosu by měla být prováděna lékařem. Cílem ošetření je předejít infekci rány a dosáhnout rychlé a funkční regenerace tkáně. Před zahájením léčby by měla být jasná velikost, stáří a přítomnost přidružených poranění. Rána se šije, až po dezinfekci. Tyto rány bývají velmi špinavé, takže jsou vyčištěny fyziologickým roztokem nebo peroxidem vodíku. Vyčištění rány je důležité u otevřených ran, kožních poranění, při obnažení chrupavek nebo kostí.. Pokud se jedná o poranění, které vzniklo pokousáním zvířetem nakaženým vzteklinou, tak zde se podává profylaxe tetanu. Antibiotická profylaxe by měla být podávána v závislosti na stupni a velikosti hojení. Intubace je nezbytná v případech, kdy je velké krvácení a dochází ke krvácení do dutiny nosní či ústní.
V naší poradně s názvem INTUBACE PŘI ANESTEZII se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jana.
Dobrý den, jak je to s intubací při laparoskopické operaci odstranění vejcovodu? Je člověk zaintubovaný i při zákroku, který trvá cca 20 minut, nebo to bývá jen při výkonech déle trvajících?
Děkuji.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Intubace neboli zavedení plicního katetru se provádí vždy, když se aplikuje celková anestezie.
V naší poradně s názvem INTUBACE PŘI ANESTEZII se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jana.
Děkuji.
A je celková anestezie jediná možnost při tomto zákroku?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Není, ještě je možná svodná anestezie, kdy se znecitlivující látka aplikuje do mišního kanálu. Říká se jí epidurální a pacient je při ní při vědomí, sám dýchá, komunikuje s operujícím a necítí oblast od břicha k nohám. O vhodné anestezii se domluvte s chirurgem nebo anesteziologem před výkonem.
Do stavu bezvědomí vás dostanou léky podané do žíly. U náročnějších operací lékaři vyřadí z provozu samovolné dýchání a nahradí je intubací (trubičkou zavedenou do krku a napojenou na dýchací přístroj).
Samotný zákrok zpravidla probíhá tak, že anesteziolog nejdříve píchne do žíly uspávací látku a pacient pomocí kyslíkové masky pomalu vdechuje směs čistého kyslíku a anestetik. Většina lidí reaguje na tento proces usnutím do deseti vteřin.
Při náročnějších operacích musí být vyřazeno i samovolné dýchání, které je pak nahrazeno dýchacím přístrojem. Během operace jsou pravidelně doplňována anestetika, aby byla udržena správná hladina bezvědomí.
Anestetika tlumí dechové centrum v mozku a zároveň uvolňují dýchací svaly, proto musí být pacient během celé operace napojen na umělé dýchání. Jinak by nemohl dýchat a nepřežil by. Umělé dýchání se provádí tak, že se pacientovi zavede přes ústa do průdušnice trubička (tubus). Ta se pak napojí na přístroj, který vhání směs plynů pod tlakem do plic a tím nahrazuje běžné dýchání. Anesteziolog může udržovat pacienta v hlubokém spánku tak dlouho, jak to vyžaduje operace a jak to dovoluje celkový stav pacienta.
K bolestem v krku dochází po intubaci. Jako intubace se označuje postup, při kterém se (nejčastěji) přes dutinu ústní do dýchacích cest zasune hadička, která následně umožňuje zajištění dýchání. Intubace se nejčastěji provádí při operacích v celkové anestezii (uspání), při resuscitaci u náhlé ztráty vědomí a u pacienta v bezvědomí, který má být napojen na přístroj umělé plicní ventilace. Při operacích se provádí krátce po uspání pacienta, jinak co nejrychleji po upadnutí do bezvědomí.
Postup:
K ležícímu pacientovi se přistoupí zezadu (anesteziolog stojí za jeho hlavou). Do úst se vsune kovový rozvěrač (laryngoskop) se zdrojem světla, jímž se otevře dutina ústní a zároveň se do ní svítí. Rozvěrač stlačí jazyk a obnaží vstup do dýchacích cest (do hrtanu) a do jícnu. Pod zrakovou kontrolou se zasune do dýchacích cest hadička. Na konci hadičky je nafukovací balonek, který lze zvenčí nafouknout pístem, do něhož se aplikuje vzduch injekční stříkačkou. Balonek se tak nafoukne a stabilizuje intubační hadičku. Na zevní konec hadičky se může napojit ambuvak nebo přístroj umělé plicní ventilace – mačkáním ambuvaku či zapnutím ventilačního přístroje se pak dotyčnému zajistí přísun vzduchu.
Komplikace:
Zavedení hadičky je obtížné zejména u pacienta v bezvědomí při resuscitaci. V dutině ústní mohou být sliny a zvratky, což znesnadňuje orientaci. Může se snadno stát, že namísto do dýchacích cest se zasune hadička do jícnu a tím se jakékoliv dýchání naopak znemožní. Z toho důvodu je po zavedení hadičky a utěsnění balonku nutné do pacienta několikrát dýchnout ambuvakem, podívat se na hrudník, zda se zvedá a poslechnout si fonendoskopem, zda plíce dýchají. V případě, že se dýchání neslyší a zvedá se jen břicho, je hadička v jícnu a intubace se musí zopakovat. Když je intubační hadička po ukončení operačního zákroku anebo po stabilizaci pacienta odstraněna, má pacient nějakou dobu chrapot a zhrubělý hlas. Pokud by intubační trubice zůstala v průdušnici příliš dlouho, došlo by k poškození průdušnicových chrupavek a vzniku tracheomalacie. Z toho důvodu se u pacientů s nutností dlouhodobého zajištění dýchacích cest volí spíše vytvoření tracheostomie.
Výhody:
Intubace umožní zajistit u pacienta v bezvědomí průchozí dýchací cesty a nafouknutím těsnicího balonku je oddělí od trávicího traktu. Tím se zabrání, aby se žaludeční obsah dostal do plic (žaludeční kyseliny dokážou plicní tkáň těžce poškodit – Mendelsonův syndrom). Po napojení ambuvaku na dýchací hadičku se může za bezvědomého pacienta dýchat mačkáním ambuvaku, což je mnohem jednodušší než prosté dýchání z úst do úst.
Anestezie může být více riziková pro lidi trpící astmatem, protože jejich intubace a následné vdechování směsi plynů jim může jejich onemocnění náhle zhoršit. Takovýmto lidem se doporučuje se na plánovanou operaci připravit. Rozhodně je vhodné se nejprve poradit s lékařem a společně naplánovat zákrok na dobu, kdy je astmatický záchvat nejméně pravděpodobný (například ve kterém ročním období), protože pacient má alespoň částečně svou nemoc pod kontrolou. To znamená, že to nesmí být v době, kdy se u něj projevují různé příznaky astmatu jako kašel, dušnost a nevyrovnané hodnoty vrcholové výdechové rychlosti. Důležité je také lékaři oznámit veškeré alergie, kterými pacient trpí, aby se zamezilo záchvatu při zákroku. Pokud by bylo riziko u pacienta příliš vysoké, může se lékař rozhodnout k jinému typu anestezie, pokud to tedy zákrok umožňuje. Před operací je také důležité zintenzivnit léčbu astmatu.
Zároveň pacienta s astmatem čeká zhruba 14 dní před operací vyšetření u specialisty, který mu provede bronchodilatační test, pokud by byl pozitivní, je třeba pacientovi před operací předepsat inhalační steroidy.
Jestliže je pacientu trpícímu astatem operována dutina břišní, může navíc dojít také ke zhoršené plicní funkci, což může pacientovo astma ovlivňovat i několik měsíců po zákroku. Pokud by takovýto pacient měl být z nějakého důvodu operován okamžitě bez předcházející přípravy a správného naplánování operace, tak se mu obvykle před operací podávají kortikoidy a zahájí se intenzivní inhalační léčba.
Ozařování je většinou další fází léčby po prostém odstranění nádoru prsu. Léčba probíhá ambulantně, nejčastěji pět dní v týdnu po dobu čtyř až šesti neděl. Mezi vedlejší účinky patří únava, otoky a ztluštění kůže v místě ozařování. Čerstvý gel z aloe nanesený na postižená místa pomáhá ke zhojení kůže poškozené ozařováním.
Délka ozařování prsu je individuální. Ozařování probíhá ambulantně, nejčastěji pět dní v týdnu po dobu čtyř až šesti neděl. Mezi vedlejší účinky patří únava, otoky a ztluštění kůže v místě ozařování.
Ozařování nádoru je jednou z nejstarších onkologických léčebných technik. Působí na nádorové buňky tak, že zahynou nebo ztratí schopnost nekonečného množení. Dnes se využívá jako doplněk operace, a to zásadně po operaci, kdy se v prsou předpokládá minimum zbylých patologických buněk. V tom případě je efektivní. Nemůže však nikdy nahradit operaci, protože samo o sobě není schopné rakovinu vyléčit.
Radioterapie se indikuje:
po záchovných operacích (je-li odstraněna jen část prsu, zvyšuje se riziko recidivy);
u pokročilejších nádorů (u nádorů větších než 4–5 cm hrozí i po odstranění celého prsu znovuobjevení onemocnění na hrudní stěně);
vždy při zasažení podpažních uzlin;
ve specifických případech vyznačujících se vysokým rizikem návratu onemocnění.
Ozařování bohužel nepoškozuje jen nádorové buňky, ale také okolní zdravou tkáň, a proto je extrémně náročné na přesnost. Aby byla radioterapie bezpečná, musí být dodržen stanovený postup, jehož neopominutelnou součástí je precizní příprava před ozařováním, díky níž se minimalizuje množství zasažených zdravých buněk.
Lokalizace pacientky a přístroje
V prvním kroku se nastaví vhodná poloha ozařovacího přístroje vzhledem k poloze pacientky. Poloha pacientky musí být fixovaná (používají se různé pomůcky) a reprodukovatelná, to znamená pro každé jednotlivé ozařování vždy stejná. K lokalizaci ozařovacího přístroje se používá simulátor, který věrně napodobuje skutečný přístroj a umožňuje nastavit podmínky pro správné zaměření ozařování. Výstupem jsou značky zakreslené na tělo pacientky.
Lokalizační CT
Druhým krokem je lokalizační vyšetření počítačovým tomografem. Nejprve se zhotoví snímky hrudní stěny či prsu v ozařovací poloze a potom podle nich lékař na speciálním počítači zakreslí cíl a fyzik spočítá rozložení ozařovacích polí a ozařovací časy.
Simulace ozařování
Poslední přípravnou procedurou je „ozáření nanečisto“, tedy pomocí simulátoru. Cílem je kontrola správnosti výpočtu a zakreslení definitivních značek, podle nichž se ozařuje.
V diskuzi OČNÍ KLINIKA HORNÍ POČERNICE - ZKUŠENOSTI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Karel.
Zdravím, mám hodně dlouho brýle a opravdu hodně řeším co do budoucna, protože zrak se mi zhoršuje mílovými kroky. Momentálně jsem se dostal do fáze, kdy jsem na 100% přesvědčen, že operace očí je nezbytná, abych se brýlí zbavil definitivně. Kontaktoval jsem Oční kliniku Horní Počernice, zatím čistě ze zvědavosti, ale vše co mi řekli a nabídli se mi zatím moc líbí, kdyby náhodou s klinikou touto nebo jinou měl někdo zkušenosti na laserovou operaci, budu rád. Hezký den.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Volkovi.
U nás probíhá kontrola v Počernicích dlouhá léta, oči máme ‘‘postihnutý‘‘ všichni v rodince, takže je to s námi na dýl, ale s péčí jsem fakt moc spokojení...
Podávání MgSO4 snižuje riziko vzniku eklampsie u 10 000 žen s preeklampsií, a to o více než 50 %. Rovněž mateřská mortalita byla díky němu snížena asi o polovinu.
Eklampsie je smrtelně nebezpečný stav, který se může vyskytnout v těhotenství nebo i v období těsně po porodu. Dal by se považovat za komplikaci jiného chorobného stavu, který označujeme jako preeklampsii. Eklampsii předchází obvykle preeklampsie, jejíž přesné příčiny nejsou známy. Předpokládá se porucha placenty, kdy její buňky začnou vytvářet množství látek, které pak poškozují cévy v řadě orgánů. Postiženými cévami hůře protéká krev a snížená propustnost jejich stěn může vést k úniku krevní tekutiny do okolních tkání. Velmi citlivým orgánem na zhoršení průtoku krve je mozek a právě příznaky jeho postižení označujeme jako eklampsii. Poruchy prokrvení mozku se projeví bolestmi hlavy a závratěmi, přítomna může být i nevolnost a zvracení. Hlavním projevem eklampsie jsou následující křeče celého těla, které mohou připomínat těžký epileptický záchvat. Křeče mohou ustat, ale pak se opakovaně vracejí a bez léčby nakonec ženu usmrtí. Léčba tedy musí být rychlá a agresivní, vhodná je spolupráce gynekologů s lékaři ARO. U ženy je nutné zajistit žilní vstupy a přívod kyslíku (často je nutná intubace), nitrožilně se podávají léky tlumící křeče. V případě výskytu vysokého tlaku (což je časté), se podávají antihypertenziva. Jedinou skutečně účinnou metodou je nicméně okamžité ukončení těhotenství, a to bez ohledu na životaschopnost plodu – pro matku se při eklampsii jedná o život zachraňující zákrok.
Mechanismus účinků u eklampsie při použití MgSO4 zůstává diskutabilní. Nasycení organismu a mozku po podání MgSO4 nekoreluje s EEG, nesnižuje přítomnou hypertenzi. MgSO4 má příznivý vazodilatační účinek na mozkovou vazokonstrikci a ischemii. Představuje tak lék první volby, přičemž antihypertenzní účinek je nutno doplnit hydralazinem.
Úvodní nasycovací dávka je 6 g MgSO4 intravenózně, poté se dávkuje po 2 g po 6 hodinách intravenózně nebo pokračuje v kontinuální infuzi v dávce 1 g/h. Léčba trvá nejméně 24 hodin po porodu. Porod je veden buď operativně císařským řezem, výjimečně končí spontánně při pokročilém nálezu již probíhajícího porodu. Hydralazin se podává intravenózně při hodnotě krevního tlaku 160/110 mmHg a vyšším, a to nejméně v odstupu 20 minut po zahájení léčby MgSO4.
V diskuzi ANTIBIOTIKA A PROBIOTIKA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Koloušek.
Už nějakou dobu mi při užívání antibiotik nebývá dobře. Doktorka mi doporučila nějaká probiotika. Od té doby k antibiotikám beru vždy Probiolact a léčení probíhá v pořádku.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Simča.
Při užívání antibiotik mám občas střevní potíže. V lékárně mi jednou doporučili Probiolact. Moc mi pomohl. Od té doby ho při antibiotikách beru pokaždé a vše je v pořádku.
