V rané aktivní fázi plicní fibrózy se objevují imunokomplexy v séru a v plicích. Tyto imunokomplexy mohou vyvolat zánět v plicích. Imunokomplexy stimulují makrofágy k uvolnění některých faktorů, jako například chemotaktický faktor leukotrien B4, který je uvolňován alveolárními makrofágy, a který přitahuje neutrofily a eozinofily z krve do plic. Alveolární makrofágy také vylučují řadu růstových faktorů pro fibroblasty, což vede k hromadění kolagenu, což ve svých důsledcích vede ke generalizované fibróze plicního parenchymu. V plicích tak dochází k postupné devastaci plicního parenchymu na podkladě nekontrolované fibroprodukce, indukované nikoliv cestou zánětu, ale cestou epiteliální. Právě fibroprodukce, která je produkována epiteliálními buňkami cestou destičkového růstového faktoru (PDGF), transformujícího růstového faktoru (TGF beta), nádor nekrotizujícího faktoru alfa (TNF-alfa), endothelinu-1, růstového faktoru pojivové tkáně (CTGF) a osteopontinu ve svém důsledku způsobuje necitlivost idiopatické plicní fibrózy (IPF) k léčbě běžnými protizánětlivými léky, jako jsou kortikoidy a imunosupresiva.
Označovaný také jako inzulin-dependentní diabetes mellitus (IDDM). Vzniká v důsledku selektivní destrukce B buněk vlastním imunitním systémem, což vede k absolutnímu nedostatku inzulinu a doživotní závislosti na jeho exogenní aplikaci. Ke zničení B buněk dochází autoimunitním procesem, jenž je zakódován v genetické informaci diabetika. Autoimunitní proces je porucha imunitního systému vzhledem k toleranci vlastních buněk, proti nimž vlastní tělo vytváří autoprotilátky. Zjednodušeně řečeno, imunita funguje tak, že cizorodá látka (= antigen) je rozpoznána B-lymfocyty, které produkují protilátky. Antigen je „označen“ touto protilátkou, jež se na něj naváže. Takto označená cizorodá látka je zničena T-lymfocyty a makrofágy. B-lymfocyty označí svými protilátkami B buňky slinivky břišní jako cizorodou část těla (= autoantigen), čímž je nastartována imunitní reakce. T-lymfocyty a makrofágy tyto buňky bezhlavě ničí, aniž by se při tom dotkly A, D nebo PP-buněk. Dosud zůstává nezodpovězena otázka, proč dojde k poruše tolerance imunitního systému vůči buňkám vlastního těla. Tvorba protilátek vůči B buňkám je zakódovaná v genetické informaci diabetika ještě před vlastní manifestací diabetu. Spouštěcím mechanismem k rozvoji autoimunitní reakce může být imunitní odpověď na mírnou virózu (nachlazení), jež nastartuje nezvratnou tvorbu protilátek proti vlastním buňkám. Vzhledem k autoimunitní podstatě diabetu byl rovněž dokázán i sklon diabetiků k jiným autoimunitním nemocem. Diabetes mellitus I. typu je někdy označován jako juvenilní diabetes, protože je nejčastěji diagnostikován kolem 15. roku života. Onemocnět jím však mohou jak novorozenci, tak starší lidé.
Rozlišuje se několik druhů leukocytů: monocyty, neutrolily, eozinofily, bazofily, lymfocyty. Dělí se podle funkce a mají také odlišný obraz pod mikroskopem.
Monocyty: Monocyty jsou buňky, které se vyvíjejí v kostní dřeni a vyplavují se do krve. Zde cirkulují několik dní a poté prostupují do tkání mezi buňky, kde se jim říká makrofágy. Funkcí monocytů je v podstatě hlídat, zda se kdekoliv v těle neobjeví nějaký cizorodý materiál, mikroby a nečistoty. Dokážou je rozpoznat a pohltit, čímž je zneškodní. Monocyty jsou schopné vystavit části pohlcených mikroorganismů na svém povrchu, čímž dají zprávu ostatním leukocytům, že objevily nepřítele. Na další reakci se poté podílejí všechny složky imunitního systému. Monocyty tvoří v krvi 2–8 % bílých krvinek.
Lymfocyty: Zásadní úlohu v koordinaci všech složek imunitního systému a komunikaci mezi leukocyty zprostředkovávají lymfocyty. Tvoří 25–30 % leukocytů v krvi u dospělého člověka. Lymfocyty jsou buňky speciálně vycvičené k několika úkolům a podle toho se dělí na lymfocyty typu T a lymfocyty typu B. Jsou specializovanou obranou těla, to znamená, že se učí rozpoznávat tělu cizí částice tak, aby je dokázaly správně identifikovat a účinně zakročit. T-lymfocyty mají na starosti koordinaci všech složek imunitní odpovědi a komunikaci mezi nimi, aby reakce byla dostatečně silná, ale zároveň hlídají, aby nebyla přehnaná a nepoškozovala zbytečně vlastní tělo. Dokážou také porušit stěnu cizí buňky a tím ji zničit. Jako „cizí“ jsou vnímány buňky napadené viry, nádorové buňky i buňky mikroorganismů. B-lymfocyty jako jediné dovedou tvořit protilátky proti konkrétním choroboplodným zárodkům. Oba typy lymfocytů si umí zapamatovat, jakými zbraněmi bojovaly s určitým nepřítelem, a pokud se v těle opět objeví, je jejich reakce rychlejší a účinnější. Lymfocyty kolují v krvi i v „dobách míru“, ale při stavu ohrožení se množí a zvyšují několikrát svůj počet, obzvláště u virových infekcí.
Neutrofily: Neutrofily neboli neutrofilní granulocyty jsou druhem leukocytů, které účinně bojují s bakteriemi. Neutrofily jsou v krvi nejpočetnějším druhem ze všech leukocytů, neboť tvoří 60–70 % všech bílých krvinek. Jsou schopné pohlcovat a ničit bakterie, jelikož uvnitř buňky vlastní takzvaná granula, která obsahují agresivní enzymy pro zlikvidování všech pohlcených částic. Neutrofily mají krátký život, v oběhu se vyskytují pouze 6 až 7 hodin, poté se přesunou do tkání, kde žijí 1 až 4 dny. Po uplynutí této doby se rozpadnou, jsou makrofágy odstraněny a z kostní dřeně se vyplaví nové mladé buňky.
Eozinofily a bazofily: Málo zastoupenými typy leukocytů jso
Monocyty: Monocyty jsou buňky, které se vyvíjejí v kostní dřeni a vyplavují se do krve. Zde cirkulují několik dní a poté prostupují do tkání mezi buňky, kde se jim říká makrofágy. Funkcí monocytů je v podstatě hlídat, zda se kdekoliv v těle neobjeví nějaký cizorodý materiál, mikroby a nečistoty. Dokážou je rozpoznat a pohltit, čímž je zneškodní. Monocyty jsou schopné vystavit části pohlcených mikroorganismů na svém povrchu a tím dají zprávu ostatním leukocytům, že objevily nepřítele. Na další reakci se poté podílejí všechny složky imunitního systému. Monocyty tvoří v krvi 2–8 % bílých krvinek.
Lymfocyty: Zásadní úlohu v koordinaci všech složek imunitního systému a komunikaci mezi leukocyty zprostředkovávají lymfocyty. Tvoří 25–30 % leukocytů v krvi u dospělého člověka. Lymfocyty jsou buňky speciálně vycvičené k několika úkolům a podle toho se dělí na lymfocyty typu T a lymfocyty typu B. Jsou specializovanou obranou těla, to znamená, že se učí rozpoznávat tělu cizí částice, aby ho dokázaly správně identifikovat a účinně zakročit. T-lymfocyty mají na starost koordinaci všech složek imunitní odpovědi a komunikaci mezi nimi, aby reakce byla dostatečně silná, ale zároveň hlídají, aby nebyla přehnaná a nepoškozovala zbytečně vlastní tělo. Dokážou také porušit stěnu cizí buňky a tím ji zničit. Jako „cizí“ jsou vnímány buňky napadené viry, nádorové buňky i buňky mikroorganismů. B-lymfocyty, jako jediné, dovedou tvořit protilátky proti konkrétním choroboplodným zárodkům. Oba typy lymfocytů si umí zapamatovat, jakými zbraněmi bojovaly s určitým nepřítelem, a pokud se v těle opět objeví, je jejich reakce rychlejší a účinnější. Lymfocyty kolují v krvi i v dobách míru, ale při stavu ohrožení se množí a zvyšují několikrát svůj počet, obzvláště u virových infekcí.
Neutrofily: Neutrofily neboli neutrofilní granulocyty jsou druhem leukocytů, které účinně bojují s bakteriemi. Neutrofily jsou v krvi nejpočetnějším druhem ze všech leukocytů – tvoří 60–70 % všech bílých krvinek. Jsou schopné pohlcovat a ničit bakterie, jelikož uvnitř buňky vlastní takzvaná granula, která obsahují agresivní enzymy pro zlikvidování všech pohlcených částic. Neutrofily mají krátký život, v oběhu se vyskytují pouze 6 až 7 hodin, poté se přesunou do tkání, kde žijí 1 až 4 dny. Po uplynutí této doby se rozpadnou, jsou odstraněny makrofágy a z kostní dřeně se vyplaví nové mladé buňky.
Eozinofily a bazofily: Málo zastoupenými typy leukocytů jsou eozinofily a bazofily. Eozinofily tvoří 2–4 % všech leukocytů. Mají uvnitř velká granula, která se dobře barví eozinem, což je červené barvivo používané pro barvení buněk při prohlížení pod mikroskopem. Eozinofily se uplatňují v boji proti parazitům a také při alergiích. Bazofily jsou buňky s granuly barvícími se bazickými barvivy k barvení buněk a tvoří jen 1 % leukocytů. Není přesně objasněna jejich funkce, ale jejich počet se zvyšuje při krevních a infekčních chorobách
Varle (latinsky: testis; množné číslo varlata, latinsky: testes; hovorově: koule) je samčí pohlavní žláza obratlovců, tedy i muže. Ve varleti dochází k vývoji mužské pohlavní buňky – spermie. Varlata jsou také důležitá endokrinní žláza, která produkuje pohlavní hormony (například testosteron). Jedná se o párový orgán; zdravý jedinec má dvě varlata, z nichž u člověka je levé většinou větší a sestouplejší. Varlata mají vejčitý (ovoidní) tvar, jsou hladká, ze stran mírně zploštělá a na pohmat mírně citlivá. Velikost varlat je u člověka proměnlivá, uvádí se délka 4–5 cm, šířka 3–3,5 cm a tloušťka 2,5 cm. Hmotnost jednoho varlete se pohybuje od 15 do 25 gramů. Na jeho zadní a horní straně na něj navazuje nadvarle. Chámovod spolu s cévami tvoří svazek, který pokračuje do tříselného kanálu a dutiny břišní.
Nadvarle (řecky: epididymis) je část lidského těla, která se podobá velmi těsně stočenému kanálku. Je situováno na vrchol varlete, kde leží na horní a zadní ploše varlete. Kdyby se natáhlo, dosáhlo by délky 6 metrů. Nadvarle je zásobárnou spermií, které se zde uchovávají po dobu přibližně dvou týdnů, během toho spermie dozrávají, získávají schopnost pohybu a schopnost oplodnění vajíčka. V nadvarleti vzniká i hlenovitý sekret, který má význam pro látkovou výměnu spermií. Do kanálku nadvarlete se dostávají i makrofágy, které přicházejí stěnou kanálku nadvarlete. Nejsou-li nahromaděné spermie odvedeny při ejakulaci, postupně se rozpadají a jsou fagocytovány makrofágy, které se označují jako spermatofágy. Spermie opouštějí nadvarle chámovodem. Nadvarle je nahmatatelné na zadní straně varlete. Při přiškrcení nadvarlete dochází k umělé sterilitě, často používané jako druh antikoncepce.
Šourek (latinsky: scrotum) je kožovitý vak, vychlípenina břišní stěny, kde jsou uložena varlata. Většinou je umístěn mezi řitním otvorem a penisem. Spermie, které se tvoří ve varlatech, potřebují ke svému vývinu teplotu nižší, než je teplota zbytku těla. Zdá se, že u člověka je ideální teplota pro spermatogenezi asi 34,4 °C; 36,7 °C už může snižovat počet spermií v ejakulátu. Teplota uvnitř šourku je ovladatelná, v chladu se stěna šourku stáhne a přitáhne varlata k břišní stěně, kde se ohřejí, v teple se naopak šourek povolí.
Penis (neboli pyj či falus) je kopulační orgán samců a součást samčí rozmnožovací soustavy.
Diabetes mellitus I. typu vzniká v důsledku selektivní destrukce beta buněk vlastním imunitním systémem, což vede k absolutnímu nedostatku inzulinu a doživotní závislosti na jeho exogenní aplikaci. Ke zničení beta buněk dochází autoimunitním procesem, který je zakódován v genetické informaci diabetika. Autoimunitní proces je porucha imunitního systému vzhledem k toleranci vlastních buněk, proti nimž vlastní tělo vytváří autoprotilátky. Imunita zjednodušeně funguje tak, že cizorodá látka (= antigen) je rozpoznána B-lymfocyty, které produkují protilátky. Antigen je „označen“ touto protilátkou, která se na něj naváže. Takto označená cizorodá látka je zničena T-lymfocyty a makrofágy. Konkrétně u diabetu: B-lymfocyty označí svými protilátkami beta buňky slinivky břišní jako cizorodou část těla (= autoantigen), čímž je nastartována imunitní reakce. T-lymfocyty a makrofágy takto označené buňky bezhlavě ničí, aniž by se při tom dotkly A-, D- nebo PP-buněk. Zůstává však dosud nezodpovězena otázka, proč dojde k poruše tolerance imunitního systému vůči buňkám vlastního těla. Tvorba protilátek vůči beta buňkám je zakódována v genetické informaci diabetika ještě před vlastní manifestací diabetu. Spouštěcím mechanismem k rozvoji autoimunitní reakce může být imunitní odpověď na mírnou virózu (nachlazení) nebo jakékoliv jiné podráždění (například štípnutí komárem, angína a podobně), které nastartuje nezvratnou tvorbu protilátek proti vlastním buňkám. Vzhledem k autoimunitní podstatě diabetu byl též dokázán i sklon diabetiků k jiným autoimunitním nemocem (hypotyreóza, diabetická neuropatie a další). Diabetes mellitus I. typu je také někdy označován jako juvenilní diabetes, protože je nejčastěji diagnostikován kolem 15. roku života. Onemocnět jím však mohou jak novorozenci, tak starší lidé.
Jednou z teorií původu autoimunitních onemocnění je teorie o vlivu střevní mikroflóry na vznik autoimunitních onemocnění. Podle této teorie, která však zatím nebyla plně experimentálně ověřena, je jedním z faktorů, který může mít vliv na rozvoj diabetu I. typu, i složení střevní mikroflóry. Z genetického hlediska je diabetes I. typu velmi příbuzný hypertenzi.
Příčiny
Diabetes mellitus I. typu postihuje především mladší jedince, nejčastěji mezi 10. a 20. rokem života. Může však vzniknout i u mladých dospělých či zcela malých dětí. Příčinou vzniku tohoto onemocnění je porucha v imunitním systému jedince, který se obrátí proti buňkám vlastního těla, mluvíme tak o autoimunitním onemocnění. V případě diabetu mellitu I. typu působí imunitní buňky proti takzvaným beta buňkám slinivky, které jsou důležité produkcí inzulinu. Inzulin je hormon, který má zcela zásadní úlohu ve zpracovávání cukrů přijímaných potravou. Ve formě glukózy je z krve dopravuje do buněk a tím jim zajišťuje dostatečný přívod energie nezbytné pro jejich správné fungování. V případě, že je v těle inzulinu nedostatek, hladina glukózy v krvi narůstá a vzniká stav zvaný hyperglykemie. Ten pak nepříznivě ovlivňuje procesy v organismu a onemocnění se začne projevovat i navenek.
Hydrocoll je vysoce flexibilní samolepicí krytí. Má savé jádro, které rychle absorbuje exsudát a proměňuje jej v gel. Náplast udržuje ránu dostatečně vlhkou a vytváří ideální prostředí pro činnost fibroblastů a vznik granulační tkáně. Hydrokoloidní krytí může na ráně dle míry exsudace zůstat až 7 dnů – proces hojení je rychlejší. Povrch Hydrocollu je vysoce odolný proti vlhku – umožňuje tak například sprchování. Při absorpci exsudátu z rány dochází k tvorbě gelu, který vytváří vlhké prostředí v ráně. Používá se na granulační a epitelizační fáze. Hydrocoll je vhodný na akutní i chronické neinfikované špatně se hojící rány s menší sekrecí a minimem povlaků.
Výhodou Hydrocollu je, že je díky polyuretanové vrstvě nepropustný pro choroboplodné zárodky směrem dovnitř, ale propustný pro páru směrem ven, dále podporuje granulaci a epitelizaci vytvářením vlhkého prostředí díky přeměně tekutiny v gel, pojímá zbytečný sekret z rány a bezpečně jej do sebe uzavírá. Signalizací nutnosti výměny je tvorba puchýřků na krytí. Nespornou výhodou je možnost sprchování. Krytí lze na ráně ponechat až 7 dnů, indikací k výměně je kromě vytvoření puchýře i viditelné zbarvení obvazu. Je vhodný k použití i pod kompresivní terapii, která je nezbytnou součástí léčby bércových vředů.
Toto krytí je nevhodné na silně infikované rány, suché rány, k aplikaci se nehodí na slabou a křehkou pokožku v okolí rány.
Typy produktu:
Hydrocoll thin – tenčí verze vhodná na méně secernující rány, může se stříhat.
Hydrocoll sacral – má speciální tvar k ošetření v sakrální oblasti.
Hydrocoll concave – jde o speciální tvar k ošetření na patě a lokti.
V granulační fázi hojení se v ráně tvoří nové krevní cévy, takzvané neoangiogeneze, a ránu postupně vyplní granulační tkáň. Vzniká síť kolagenních vláken (produkt fibroblastů). Tvorbu těchto vláken zvyšuje růstový faktor TGF-β, který produkují v ráně přítomné makrofágy. Takto vzniklá síť je podkladem pro následující proces epitelizace.
Epitelizační fáze
Epitelizační fáze je konečnou fází hojení rány. Epitelizace začíná z okrajů nebo z epitelizačních ostrůvků uvnitř rány. Buňky pak v podstatě „migrují“ po její vlhké spodině. Proto je důležité chránit epitelizující ránu před vyschnutím. Epitelizační fáze bezprostředně provází fázi granulace, která vytváří nosnou plochu pro tvorbu nového pojivového tkaniva a pokožky, která je tenká a bez kožních adnex (chlupů, vlasů, žláz a nehtů).
Forskolin aktivuje AC a prokázal také silné pozitivní inotropní vlastnosti, které byly synergické s isoproterenolem. Starší, malé klinické studie ukázaly, že forskolin zlepšuje koronární průtok krve a infarktu a funkci levé komory a zvyšuje průtok krve v mozku a ledvinách.
Klinické použití forskolinu je omezeno vzhledem k jeho nízké rozpustnosti ve vodě a nízké orální biologické dostupnosti. Tato skutečnost vedla k vývoji a studiu colforsinu (NKH477), což je ve vodě rozpustný derivát. Colforsin má vyšší afinitu k AC infarktu. Přípravek colforsin (Adehl) je schválen pro použití v Japonsku, kde byly provedeny omezené studie v kardiochirurgii, srdečního selhání, a mozkového vasospasmu.
Forskolin má mnoho dalších pozitivních účinků na lidské zdraví:
Astma a alergie
Mnoho léků používaných k léčbě astmatu a alergie zvyšuje hladinu cAMP. Forskolin efektivně uvolňuje hladké svalstvo, což má za následek bronchodilataci, zlepšení prostupnosti dýchacích cest a zvýšení vitální kapacity a usilovně vydechnutého objemu vzduchu. Ústní forskolin fungoval lépe, než kromoglicinová kyselina v prevenci astmatických záchvatů u dětí a dospělých s mírnou a střední formu astmatu, zatímco inhalační forskolin nebyl lepší než beklomethason při zlepšení funkce plic. V omezeném počtu studií byl forskolin také testován jako bronchodilatans - látka, která způsobuje dilataci (roztažení) průdušek a průdušinek, snižuje tak aerodynamický odpor a zlepšuje tím průchodnost dýchacích cest.
Dávkování při astma: Oralní forskolin byl zkoumán za použití 10 mg denně po dobu 2 až 6 měsíců.
Cévy a krevní tlak
Forskolin zesiluje cévní stěny a stejně tak i pomáhá srdci produkovat silnější srdeční tep. Forskolin také pomáhá rozšiřovat cévy, čímž snižuje krevní tlak.
Zvýšení hustoty kostí
Přestože to nebylo původním cílem výzkumu, zjistilo se, že Forskolin výrazně posiluje hustotu kostí, čímž se posiluje celé tělo. Vědci zjistili nárůst hustoty kostí u mužů, kteří užívali Forskolin po dobu 12 týdnů. Vlivem Forskolinu na hustotu kostí se budou zabývat další studie.
Imunitní systém
Čeleď hluchavkovitých rostlin je známá svými protizánětlivými a imunitní soustavu posilujícími vlastnostmi. Uživatelé forskolinu zaznamenali zkrácení doby rekonvalescence po nemocích a pozorovali, že příznaky onemocnění nebyly tak závažné. Forskolin tím, že aktivuje makrofágy a lymfocyty, podporuje zvýšení imunitního systému.
Energie
V několika klinických studiích vědci zjistili, že účastníci, kteří užívali Forskolin, pozorovali významné snížení únavy. Přesný mechanismus zatím nebyl zjištěn.
Nádorové metasázy
Forskolin je silný inhibitor agregace krevních destiček, stejně jako silný
Erytrocyty jsou červené krvinky. Význam řeckého slova je erythros – červený a kytos – buňka. Červená krvinka je nejběžnější krevní buňka. Její funkcí je zejména přenášení kyslíku z plic do ostatních tělních tkání. Erytrocyty obsahují červené krevní barvivo hemoglobin, které váže kyslík. Erytrocyty zanikají cca za 120 dní.
Lidské červené krvinky jsou menší než většina ostatních lidských buněk, jejich rozměr je přibližně 7,4 x 2,1 µm. Typická červená krvinka obsahuje zhruba 265 milionů molekul hemoglobinu, z nichž každá obsahuje čtyři hemové skupiny. Ženy mají kolem 4,8 milionu červených krvinek v 1 mm³ krve, muži ve stejném objemu asi 5,4 milionu. Lidé trvale žijící ve vyšších polohách s nižším obsahem atmosférického kyslíku mají větší množství erytrocytů než lidé z nížin. Červené krvinky jsou nejpočetnější buněčnou složkou krve. 1 mm³ obsahuje zhruba 4 až 11 tisíc bílých krvinek a 150 až 400 tisíc krevních destiček. V červených krvinkách zdravého člověka je vázáno cca 3,5 g železa, což je více než ve všech zbývajících tkáních dohromady.
Červené krvinky nemají jádra, tudíž se nedovedou samy dělit a množit, a proto se neustále tvoří v kostní dřeni velkých kostí během procesu zvaného erytropoéza. Erytropoéza je stimulována hormonem erytropoetinem, který je tvořen v ledvinách. Tvorba erytrocytů trvá zhruba sedm dní a jejich životnost je 100–120 dnů. V této době je z erytroblastů v kostní dřeni vypuzeno jádro, to na své membráně vystavuje fosfatidylserin a láká makrofágy, které pomocí DNáz buněčné jádro stráví. Staré či poškozené krvinky jsou pak obklopeny fagocyty, odbourány a jejich stavební materiál je uvolněn zpět do krve. Červené krvinky jsou odstraňovány především ve slezině. Hem z molekul hemoglobinu je vyloučen jako bilirubin.
Funkce erytrocytů spočívá v jejich cirkulaci krví mezi plícemi a buňkami všech tkání těla. Buňkám přinášejí erytrocyty kyslík a místo něj si berou oxid uhličitý, který buňky produkují jako odpad, a transportují ho do plic, kde se vydýchá z těla ven. Zralé erytrocyty jsou bezjaderné buňky a obsahují velice důležité červené krevní barvivo, takzvaný hemoglobin, který dává krvi červenou barvu. Právě na hemoglobin se váže kyslík nebo oxid uhličitý. Erytrocyt je pružný, a proto se může různě deformovat, aby se dostal i do nejužších cév. Postupně však svou pružnost ztrácí a je náchylnější k poškození v oběhu, až se nakonec rozpadne ve slezině. Proto je slezina je nazývána „pohřebištěm erytrocytů“. Části krvinek se recyklují a vytvoří základ pro další krevní buňky. Lidské tělo si takto šetří svůj stavební materiál.
Hlavní složkou autoimunitních a chronických onemocnění jsou takzvané molekuly emocí. Jedná se o molekuly, které se nacházejí na povrchu buněk v těle a mozku a jsou hlavním spouštěčem mnoha nemocí.
Je známo, že imunitní systém je stejně jako centrální nervový systém opatřen pamětí a schopností se učit. Tudíž inteligence nesídlí pouze v mozku, ale v buňkách celého těla. Život buňky je tedy řízen receptory, které se nacházejí na jejím povrchu, a tím, jak moc je prostoupena ligandy. Na globální úrovni se tyto neskutečně malé fyziologické jevy, které se odehrávají na buněčné úrovni, viditelně odrážejí na chování, fyzické aktivitě, ale i na náladě. Obecně jsou ligandy mnohem menší molekuly než receptory a dělí se na tři chemické typy.
Typ zahrnuje klasické neurotransmitery (acetylcholin, norepinefrin, dopamin, histamin, glycin, serotonin a kyselina gama-aminomáselná). To jsou nejmenší a nejjednodušší molekuly produkované mozkem pro přenos informací přes synapse neuronu a další úkoly.
Kategorie je sestavená ze steroidů. Patří sem pohlavní hormony testosteron, progesteron a estrogen (všechny tyto hormony vycházejí z počátečního stadia cholesterolu a později jsou organismem upraveny).
Nejpočetnější skupina se skládá z peptidů. Patří sem 95 % ligandů a řídí prakticky všechny životní činnosti organismu. Bývají také nazývány jako „informační molekuly“.
První objevená molekula nesoucí informace o lidských emocích byla klasifikována jako hormon. Působila v tenkém střevě, přičemž podporovala sekreci slinivkové šťávy. Vědci ji tedy pojmenovali jako secretin. Jeho objevení bylo pro fyziology velkým překvapením, protože až do této chvíle byli přesvědčeni, že fyziologické funkce jsou ovládány elektrickými impulzy přenášenými nervy. O pár let později byl objeven další hormon působící ve střevech, pojmenovaný gastrin, který slouží k přenosu zpráv mezi slinivkou břišní a žlučníkem. Díky novým výzkumům již tedy nemůžeme dále tvrdit, že emoce se omezují jen na klasická centra mozku. Byla objevena další anatomická centra, v nichž se koncentruje velké množství téměř všech existujících receptorů molekul emocí. Jde například o páteř. Její zadní část je první bránou vnitřního nervového systému, kde se zpracovávají informace o pocitech těla. Například když jsme ve stresu, krk nebo bederní páteř se zablokují. Množství a kvalita těchto receptorů je dále ovlivněna mnoha faktory, mezi které patří prožitá zkušenost v minulosti a během dětství nebo i ta každodenní. Tyto nedávné objevy jsou velmi důležité pro určení, jak jsou vzpomínky uchovávány nejen v mozku, ale i v „psychosomatické síti“ po celém těle, hlavně ve všudypřítomných receptorech v
Inkubační doba plicních chlamydií je 1 až 3 týdny.
V prvotní fázi může CPN způsobovat onemocnění jako rhinitis (zánět sliznice nosní), sinusitis (zánět vedlejších dutin nosních), otitis media (zánět středního ucha), pharingitis, bronchitis (zánět průdušek), pneumoniae, bronchiální astma, konjunktivitis (zánětlivé onemocnění oční spojivky), artritis (reaktivní artritida) a podobně. Dále může dojít k přenosu do celého těla a infekce může napadnout mnoho dalších tkání (nervová a svalová tkáň, mozek a také imunitní buňky – makrofágy).
Důsledkem toho je vysoká pravděpodobnost vzniku velice těžkých a závažných onemocnění při neléčené nebo pozdě diagnostikované chlamydiové infekci: astma, artritida, Alzheimerova choroba, Crohnova choroba, chronický únavový syndrom, chronická sinusitida, RS (roztroušená skleróza), zánětlivé střevní onemocnění, prostatitida, fybromyalgie, kardiovaskulární onemocnění a spoustu dalších.
Jan Šula promoval v roce 1985 v Praze na LF UK. Klinickou práci začal v České republice a následně studoval ve Švýcarsku, Itálii a Německu. Po atestaci z ortopedie v roce 1991 odešel do Kanady a pak do USA, kde se na Floridě věnoval studiu významu membránových receptorů při rozvoji autoimunitních onemocnění pod vedením prof. Felixe Kaufmanna. Po návratu do Evropy v roce 1993 nadále spolupracoval na vývoji přírodních preparátů pro léčbu kloubních onemocnění s pracovišti v Anglii a ve Švýcarsku. MUDr. Jan Šula byl jako první Čech přijat do britské Královské lékařské společnosti, což mu otevřelo dveře na ruská i americká pracoviště zabývající se výzkumem regulační funkce peptidů. Jak lékař uvádí, pacienta nikdy neléčí sám, ale spolu se specialistou na oblast vykazující orgánové poškození, s psychologem a specialistou na výživu. Další rozvoj biomodulačních léčiv spojil s univerzitami ve Skotsku a v Oxfordu. Od roku 2007 je členem Italského řádu lékařů v Neapoli a vedoucím imunologem italské společnosti Ischia Salus. Mezinárodně působí jako konzultant ve 12 zemích a je členem Oxford Research Institute of Immunology a italské psychoneuroimunologické společnosti. Žije střídavě v Itálii a Anglii.
MUDr. Jan Šula se snaží nalézt jádro problému, což znamená dokázat jej pojmenovat, definovat a zpracovat protokol jeho zkoumání a řešení. Toto je možné pomocí molekulární medicíny, na níž je ohromně zajímavé, že se pohybuje na pomezí hmoty a ducha, přičemž zcela zásadní pro naši dobu je skutečnost, že mechanistická medicína, která zná pouze hmotu, došla na její konec a bojí se jít dál. Proto se jen velmi pracně a v opozici k hlavnímu proudu prosazuje poznání, že psychická komponenta hraje v medicíně svoji roli. My sice nemůžeme definovat ducha jako takového – jako nehmotnou působící entitu, jak si to představovalo 19. století, zato už dnes dokážeme definovat projevy lidské psýché na hranici měřitelnosti, což reprezentují molekuly.
Lékař sám všeho, co euroamerická, analyticky zaměřená medicína dosáhla, ve své praxi využívá. Jen navíc využívá ty vědecké poznatky, které na roli psychiky při rozvoji nemocí ukazují. Civilizační nemoci jsou všechny spojeny se stresem. Na stres se dá pohlížet z různých stran: bude-li jeden lékař vyrovnávat jím způsobenou dysbalanci po ose hypotalamus-hypofýza-nadledvinky, jiný přes T-lymfocty, další přes makrofágy, půjde-li jeden na věc přes psychosomatiku a druhý přes molekulární medicínu nebo nějaké ezoterní přístupy, pravdu budou mít všichni. Ať vezmeme kterýkoli ze zmíněných konceptů, vždy je zde návrat k ajurvédě i čínské medicíně a&nb
Prednison je v současné době nejúčinnějším protizánětlivým lékem v terapii alergických onemocnění. V léčbě alergií se používá již více než 50 let. Působení Prednisonu je velmi komplexní a uplatňuje se na několika úrovních při potlačování alergického zánětu. Prednison interferuje s metabolismem kyseliny arachidonové při syntéze leukotrienů a prostaglandinů, ovlivňuje propustnost malých cév, čímž působí proti místnímu otoku, zabraňuje prostupu zánětových buněk do místa zánětu a jejich aktivaci, tlumí tvorbu a uvolňování prozánětlivých cytokinů. Zvyšuje vnímavost β-adrenergních receptorů na podání β-2-sympatomimetik. Prednison působí prostřednictvím svých nitrobuněčných receptorů, které se nacházejí v cytoplazmě cílových buněk a jsou identické ve všech buňkách lidského organismu. Pouze po vazbě na receptor dochází k aktivaci tohoto receptoru a k prostupu léku do struktur buněčného jádra. Popsaným způsobem se uplatňuje Prednison na mnoha buňkách, které se účastní zánětlivé reakce. Jedná se hlavně o makrofágy, eozinofily, T-lymfocyty, ale i dendritické buňky, buňky epitelu a endotelu, částečně i žírné buňky a další.
Žluté tělísko je dočasná žláza s vnitřním vylučováním, nacházející se v kůře vaječníku. U člověka dosahuje velikosti 2-6 cm v průměru. Barva této žlázy je dána vysokým obsahem luteinů, z nichž se vyrábí steroidy. Buňky tohoto tělíska produkují v luteální fázi menstruačního cyklu steroidní hormony progesteron a estrogen.
Životnost žlutého tělíska je pouze 10-14 dní, nedojde-li k oplození. Produkce progesteronu, který má inhibiční účinek na produkci luteinizačních hormonů, na nichž je životnost žlutého tělíska závislá, zapříčiňuje jeho apoptózu. Tomuto stavu se říká corpus luteum menstruationis. Žluté tělísko zaniká apoptózou a zbytky jsou pohlceny makrofágy. Odumřelé tělísko se mění na jizvu z hustého kolagenního vaziva (corpus albicans). Nefunkčnost žlutého tělíska vede ke vzniku dalších ovulačních folikulů. Funkce žlutého tělíska - zajišťovat správnou výstelku sliznice pro uhnízdění embrya a bránit zahájení menstruace - je dána hormony.
Betaglukan je nejvíce prostudovaný nejúčinnější přírodní imunomodulátor, který se může pochlubit více než 10 000 vědeckými publikacemi. Žádná přírodní látka se mu v tomto ohledu nemůže ani přiblížit. O účincích glukanu svědčí ta skutečnost, že je v Japonsku již více než 20 let schválen jako léčivo a že v současné době probíhá po světě nejméně 17 klinických studií.
Betaglukan je schopný podporovat obranné reakce organismu proti bakteriálním a parazitárním chorobám. Denní konzumace betaglukanu optimálně stimuluje makrofágy a výsledkem je obranný systém vyladěný na nejvyšší výkon.
Zatímco konvenční léčba rakoviny často potlačuje imunitní funkce, hypertermie je může zvýšit, a to prostřednictvím celé kaskády imunitních buněčných odpovědí. Podle německého profesora Rolfa Isselsa z Mnichovské univerzity produkuje hypertermie proteiny „tepelného šoku“ na povrchu rakovinných buněk, což je činí náchylnějšími vůči útokům imunitního systému.
Doktor Gurdev Parmar z Integrované zdravotnické kliniky ve Fort Langley v Britské Kolumbii s tímto názorem souhlasí. Vysvětluje, že teplo způsobuje, že rakovinné buňky vypadají odlišně od zdravých buněk, a tím vytváří imunitní odpověď, která je okamžitá a dlouhotrvající. Protože poškozené proteiny na povrchu nádorových buněk vypadají velmi odlišně od zdravých buněk, imunitní systém je znepokojen a přirozené „zabíječské buňky“ (NK) a makrofágy jsou okamžitě zaslány do nádoru. Tyto buňky pak aktivují dendritické buňky (DC), které zase prezentují tepelně poškozené proteiny T-buňkám. Hypertermie podporuje zrání a migraci DC do lymfatických uzlin, kde se T-buňky aktivují proti proteinům rakovinných buněk. Aktivované T-buňky zvané cytotoxické T-lymfocyty pak napadají a ničí nádorové buňky.
Lékaři v Clifford Hospital Hyperthermia Center v Guangzhou v Číně – možná největším hypertermickém centru na světě – souhlasí s tím, že tepelné ošetření, zejména hypertermie celého těla, „mohou stimulovat a posilovat funkci imunitního systému těla“. Základní teplota 41,8 ℃ (asi 107 stupňů Fahrenheita) může aktivovat dlouhodobě působící T-lymfocyty. Při tělesné teplotě 39,8 ℃ (asi 104 stupňů Fahrenheita) udržované po dobu šesti hodin může hypertermie celého těla „zvýšit aktivitu T- a B-lymfocytů a protinádorovou aktivitu NK buněk a může usnadnit redistribuci bílých krvinek v těle pro zlepšení monitorovací funkce imunitního systému těla“.[4]
Přestože existuje mnoho technik pro generování hypertermie, infračervená sauna je určitě jednou z nejjednodušších a nejbezpečnějších. V článku publikovaném v International Journal of Biometeorology autoři došli k závěru, že „materiály emitující elektromagnetické záření v infračerveném pásmu, které jsou v Japonsku široce využívány pro kosmetické a terapeutické účely, se zdají být schopné potencovat leukocytové funkce bez podpory oxidačního poškození“.[4]
Terapie jako infračervená sauna, které inhibují sympatický nervový systém, jsou proto užitečné při léčbě rakoviny. Tělo se uzdravuje, když je v parasympatické dominanci, což je část nervového systému, která podporuje odpočinek, relaxaci a zotavení.
Sauny mohou podporovat parasympatickou aktivitu několika způsoby. Teplo v sauně výrazně zpomaluje normální produkci tepla, což je sympatická funkce. Aby se rozptýlilo teplo, saunování odebírá k