Mykóza nehtů také známá jako onychomykóza anebo tinea unguium, jsou všechno plísňové infekce nehtů, které patří mezi nejčastější nemoci nehtů. Jak nehty na rukou, tak i na nohou, jsou náchylné k plísňové infekci, která se obvykle projevuje zbarvením, ztluštěním a rozpadáním hrany nehtu. Nejčastější výskyt je na nehtech u nohou. Plísňovou infekcí nehtů trpí 10% populace.
Plíseň nehtů
Většinou postihuje muže než ženy, nebo starší lidi, u mladých lidí je jen malá pravděpodobnost výskytu.
Vlastnosti nebo faktory zvyšující riziko plísně nehtů
snížený krevní oběh,
pomalu rostoucí nehty,
rodinná anamnéza plísňové infekce (genetika),
silné pocení,
pracovní prostředí (vlhkost),
ponožky a boty, které brání větrání,
chůze naboso ve vlhkých veřejných prostředích (bazény, tělocvičny a sprchy),
předchozí zranění, infekce na kůži nebo nehtech,
cukrovka, AIDS, cirkulační problémy, oslabený imunitní systém,
těsná obuv,
cvičení, která způsobuje opakované drobné trauma na hyponychium (kde se prst váže k nehtu)
Ve svém příspěvku ODPOVĚĎ NA DOTAŽ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Danuše.
Proč když zadám dotaz mi vyjede milion odpovědí na něco co jsem se nedotazovala a odpovědi které s dotazem vůbec nesouvisí.
Např.jsem chtěla najít článek "Hubnoucí elixír z 11 bylin" ale nic jsem nenašla.
Simovová
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Léčba plísňové infekce nehtu může být dlouhý a nákladný proces. Léčba může zahrnovat buď perorální antimykotické léky, masti anebo alternativní terapie, kterými jsou různé babské rady. Obecně platí, že přípravky, které jsou volně prodejné v lékárnách bez lékařského předpisu, nejsou velmi efektivní. Výjimkou je sprej nebo mast Clotrimazol, který při dlouhodobém užívání dokáže zcela vyléčit mnoho plísní nehtů. Mezi účinné perorální léky proti plísni nehtů patří itrakonazol (Sporanox), flukonazol (Diflucan) a Terbinafin (Lamisil). Na lokální zevní léčbu nehtů je nejúčinnější antimykotický lak Loceryl - 5% léčivý lak na nehty. Použití léků může sice vyléčit plíseň nehtů, ale často není vyléčena zcela. Navíc mají antimykotické léky užívané vnitřně neblahé dopady na játra, ve kterých se metabolizují. V extrémních případech může lékař rozhodnout o odstranění celého nehtu.
Ve svém příspěvku INFORMACE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ing.Juraj Valo.
Dobrý den,
můj lékař se mnou nekomunikuje o lékach má milion úvazků a nemá čas.Nikdo mi neví ani v lékárni odpovědět že při mojich 17 lécích které se mezi sebou tlučou to máme tak neschopné lekárniky.Dobří dělají v Německu.Kdo kontroluje lékaře že denně dělají 48 hodin anebo stát to nezajímá.
Dá se zaměnit Simgal za Simvacard a kdy bude Simgal
Moc Děkuji
Jiří
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Nehty, které jsou infikovány plísní, jsou zbytnělé, křehké, třepí se, jsou drsné a nerovné, zkřivené, matné, šedé nebo nažloutlé barvy. Při neléčené mykóze nehtů dochází k oddělení nehtů od nehtového lůžka, k tak zvané onycholýze. Plíseň může způsobovat bolest v prstech nebo v konečcích prstů a plesnivé nehty mohou i mírně zapáchat. Mezi další příznaky spojené s plísní nehtů jsou kožní léze zvané dermatophytidy. Dermatophytidy mohou způsobovat vyrážku nebo svědění v oblastech těla, které nejsou zamořena plísní, podobně jako alergická reakce nebo i svědivé pupínky kolem nehtu na noze.
V naší poradně s názvem JEDLÁ SODA – POUŽITÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Josef Mareš.
Dobrý dem.
Rád bych se zeptal , zda se dá použít soda v bazénu.
Čerpám vodu ze studně . Je hodně tvrdá.
Kolega mi poradil sodu na změkčení vody , ale nevím kolik sody použít.
Kolik sody je potřeba použít na 1 m2.
Dá se potom tato voda použít k zalévání.
Děkuji.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Všichni víme, že chlór je důležitou chemikálií, která udržuje bazénovou vodu bezpečnou pro plavání. Přidání příliš velkého množství chlóru však může snížit pH bazénu i celkovou alkalitu. Když alkalita klesne, je obtížnější udržovat stabilní pH. Navíc nižší pH a alkalita vody v bazénu způsobují několik negativních účinků, od svědění kůže a štípání očí až po korozi žebříků bazénu, vložky nebo jiných součástí.
Naštěstí existuje jednoduchý a relativně levný efektivní způsob, jak udržet alkalitu a pH bazénu. Tento užitečný nástroj pro bazény není nic jiného, než soda na pečení, i když na to budete potřebovat kila.
Postupujte podle těchto kroků a zvyšte alkalitu a pH bazénu pomocí jedlé sody.
Měřte zásaditost bazénu každý den.
V ideálním případě má být vaše pH mezi 7,2 a 7,8 a alkalita je mezi 110 a 150 ppm (díly na milion). Pokud je úroveň alkality nižší, a zejména pokud je nižší než 80 ppm, musíte zvýšit alkalitu vody v bazénu.
Kupujte sodu na pečení ve velkém
Jedlá soda je k dispozici v pytlích po 5 kg. Potřebné množství může být i celých 5 kg v závislosti na tom, jak nízká je alkalita. Zde je vidět cena jedlé sody ve velkých baleních: https://www.zbozi.cz/hledan…
Určete množství, které musíte použít.
Budete muset zjistit, kolik jedlé sody je třeba přidat do bazénu. Měření chemie bazénu je založeno na objemu bazénu cca 4 m3. Pokud je váš bazén větší nebo menší, budete muset upravit svou matematiku. Pravidlo je, že 700 gramů jedlé sody na 4 m3 vody zvýší alkalitu asi o 10 ppm. Pokud je pH vašeho bazénu testováno pod 7,2, přidejte 1,5 kg jedlé sody. Pokud jste v přidávání bazénových chemikálií nováčkem, začněte přidáním pouze jedné poloviny nebo tří čtvrtin doporučeného množství. Po opakovaném měření můžete vždy přidat další, pokud je úroveň stále nízká. V opačném případě byste se mohli v rovnováze pH pohybovat příliš vysoko a bylo by třeba přidat kyselinu.
Přidejte do bazénu jedlou sodu.
Hydrogenuhličitan sodný je dodáván v práškové formě a může být nasypán přímo do vody v bazénu. Dávku rozložte a rozházejte ji v širokých obloucích po povrchu bazénu, abyste se vyhnuli usazení na jednom místě. Vyhněte se přidávání sody do bazenu během větrných dnů, protože soda pak může zůstat ve vzduchu a spálit okolní vegetaci a blízké organismy.
Počkejte alespoň šest hodin.
Nechte jedlou sodu rozpustit ve vodě. Zapněte oběhový systém vašeho bazénu a pomozte sodě rozptýlit se.
Podle potřeby opakujte a opakujte.
Mezi 6 a 24 hodinami po přidání jedlé sody znovu změřte pH a celkovou alkalitu bazénu. Pokud je pH pod 7,2 a alkalita pod 110 ppm, opakujte tyto kroky.
Správná prevence před vznikem infekce nehtů nevyžaduje jen správné mytí rukou a nohou. Mezi další opatření patří:
Proti plísni nehtů je vhodné pravidelné čištění nehtů alespoň jednou týdně.
Plíseň nehtů se omezí tím, že udržují nehty čisté, krátké a suché.
Proti plísni nehtů je vhodné nosit ponožky, které dýchají, obvykle syntetické
Proti mykóze nehtů pomáhá používání proti-plísňových sprejů nebo zásypů.
Plíseň nehtů se omezí nošením gumových rukavic při mytí nádobí.
Plíseň nehtů také ovlivňuje kousání nehtů.
Nákaza onychomykózou se také omezí, když se nosí boty nebo sandály na veřejných místech, jako jsou bazény, sauny, koupaliště.
Plísni nehtů lze předejít, když zajistíte, aby vaše nástroje na manikúru a pedikúru byly vždy čisté, nejlépe vysterilizované, například převařením v horké vodě.
Mykóza nehtů se také objeví méně, když přestaneme používat laku na nehty a umělé nehty.
Proti přenosu plísně nehtů se vyplatí vždy umytí rukou po dotyku s člověkem, který měl plísní infikovaný nehet.
Nákaza nehtovou plísní se omezí, když se vyhneme sdílení bot a ponožek s jinými lidmi.
Pro správné diagnostikování plísňové infekce nehtu, bude lékař vyšetřovat nečistoty, které odebere z pod nehtu. Stěry budou použity při zkouškách s hydroxidem draselným (KOH) nebo se z nich vykultivuje plísňová kultura, která se pak zkoumá pod mikroskopem. Test s KOH lze provést rychle, zatímco kultivace plísňové kultury může trvat týdny. Lékaři musí být opatrní při diagnostice plísňových infekcí nehtů, protože několik jiných onemocnění může mít podobné příznaky jako plíseň, patří sem (lupénka, kontaktní dermatitida, trauma, nádor nehtového lůžka, ekzém a syndrom žlutého nehtu).
Jako alternativní léčba plísně nehtů se používá česnek, banánová slupka, olej Tea tree, extrakt z grapefruitových jadérek, hypermangán a nebo petrolej, ale neexistuje žádný vědecký důkaz prokazující jejich léčivé účinky na plíseň nehtů.
Plísňová infekce nehtu je způsobena mikroskopickými organismy, které nevyžadují sluneční světlo ke svému přežití. Kandida patří do skupiny plísní zvané dermatofyty a je zodpovědná za mnoho mykotických infekcí nehtů. Ovšem mimo kandidu mohou způsobit plíseň nehtů i jiné druhy. Například trichophyton rubrum je další nejčastější dermatofyt, který způsobuje mykózu nehtů. Zde je seznam dalších druhů, které mohou způsobit plíseň nehtů Trichophyton interdigitale, Epidermophyton floccosum, Trichophyton violaceum, Microsporum gypseum, Trichophyton tonsurans, Trichophyton soudanense. Dále to jsou celé rody plísní Neoscytalidium (celý rod hub), scopulariopsis (rod anamorphních hub, který obsahuje 22 druhů), aspergillus (jedná se o rod plísní, který se skládá z několika stovek druhů a je v různých klimatických podmínkách po celém světě). Patogeny, které způsobují mykózu nehtů, se obvykle dostávají do kůže přes malé řezy či malé prasklinky mezi nehtem a nehtovým lůžkem. Plísně rostou, když je pod nehtem vlhké a teplé prostředí.
Ledviny jsou součástí vylučovacího systému, jde o párový orgán. Jsou uloženy ve výši dvanáctého hrudního obratle až po druhý obratel bederní, leží po stranách páteře. Jejich délka je asi 12 cm, šířka 5–6 cm, výška 4 cm. Ledviny mají charakteristický fazolovitý tvar. Jejich povrch je hladký, barva červenohnědá. Na jejich vnitřní straně je prohlubeň, kudy do ledviny vstupuje ledvinová tepna a vystupuje ledvinová žíla a močovod. Na řezu ledvinou je kůra, která je tvořena převážně nefrony, a dřeň, která obsahuje vývodné kanálky a takzvané Henleovy kličky nefronu. Nefron je základní stavební i funkční jednotka ledviny. Každá ledvina obsahuje asi jeden milion nefronů. Nefron má dvě základní části: glomerulus a systém tubulů. Glomerulus obsahuje asi 30 kapilárních kliček, v nichž přes speciálně upravenou třívrstevnou stěnu kapilár (vlásečnic) dochází k filtraci krevní plazmy a vzniká takzvaná primární moč.
Nádory štítné žlázy jsou poměrně vzácné, vyskytují se u 36–60 případů na 1 milion obyvatel a mezi zhoubnými nádory zaujímají 0,5–1 %. Přesto patří u mladších lidí ve věku do 45 let mezi pět nejčastějších karcinomů a počet těchto nádorů stále narůstá. Rizikovým faktorem je předchozí radiační zátěž (například stavy po ozařování krku, větší výskyt v oblastech, kde došlo k jaderným katastrofám a podobně), výskyt v rodině, jiná onemocnění štítné žlázy, nedostatek jodu a hormonální vlivy.
Nádory štítné žlázy mohou být benigní, nejčastější jde o folikulární adenom, nebo maligní – karcinom. Karcinomy štítné žlázy jsou značně různorodé, představují nehomogenní skupinu nádorů, jejíž jednotlivé formy se liší nejen histologicky, ale především biologickým chováním. Vyžadují odlišné léčebné postupy a mají i různou prognózu, od nádorů s velmi příznivým průběhem a dobře ovlivnitelných terapií, které jsou nejčastější, až po vzácné typy s vysokou agresivitou. Karcinomy štítné žlázy se rozdělují na diferencované (papilární a folikulární), nediferencované (anaplastický) a medulární karcinomy štítné žlázy. Ve štítné žláze se mohou vyskytnout nádory z lymfatické tkáně (lymfomy) nebo metastázy jiných malignit a vzácně sarkomy.
Prognóza karcinomů štítné žlázy závisí na histologické formě nádoru. Nejméně agresivní jsou diferencované karcinomy, zejména papilární, horší prognózu má karcinom medulární a nejagresivnější je karcinom anaplastický. U papilárního karcinomu je přežití u více než 85 % případů, u folikulárního 46 % a medulárního 25 %. Zásadní je vhodně zvolená terapie, která kombinuje chirurgické odstranění štítné žlázy, léčbu radijodem a hormonální supresní léčbu.
Ledviny jsou významnou součástí vylučovacího systému našeho těla.
Umístění
Ledviny jsou párový orgán. Jsou uloženy ve výši dvanáctého hrudního obratle až po druhý obratel bederní, leží po stranách páteře. Jejich délka je asi 12 cm, šířka 5–6 cm, výška 4 cm.
Funkce
Ledviny mají fazolovitý tvar. Jejich povrch je hladký, barvu mají červenohnědou. Na vnitřní straně je prohlubeň, kudy do ledviny vstupuje ledvinová tepna a vystupuje ledvinová žíla a močovod. Na řezu ledvinou je kůra, která je tvořena z větší části nefrony, dále dřeň, která obsahuje vývodné kanálky a tzv. Henleho kličky nefronu. Nefron je základní stavební i funkční jednotka ledviny. Každá ledvina obsahuje asi jeden milion nefronů.
Nefron má dvě základní části:
glomerulus – ten obsahuje asi 30 kapilárních kliček; přes speciálně upravenou třívrstevnou stěnu kapilár (vlásečnic) dochází k filtraci krevní plazmy a vzniká takzvaná primární moč; denně vznikne asi 170–200 litrů primární moči, která pak vstupuje do systému tubulů;
systém tubulů – v tomto systému je naprostá většina primární moči zpět vstřebána prostřednictvím specifických kanálů; objem, který nebyl zpět vstřebán, tvoří moč definitivní, která je odváděna přes vývodné kanálky do kalichů, ledvinné pánvičky a odtud ústí do močovodů; denně vznikají asi dva litry definitivní moči. Její složení je upravováno dle potřeb organismu, jde o velice složitý proces.
Ledviny jsou bohatě zásobeny krví. Dvacet procent srdečního minutového výdeje směřuje právě do ledvin. Tento objem zdaleka neodpovídá velikosti ledvin. Hlavní funkcí ledvin je očišťovat krev od zplodin metabolismu, škodlivých látek a léků. Tyto látky jsou močí odváděny z organismu. Není to ale funkce jediná. Ledviny reagují na celkový objem vody v organismu a dle potřeby vylučují více či méně definitivní moče. Dále se podílejí na regulaci krevního tlaku. Kromě plic ledviny zásadním způsobem ovlivňují acidobazickou rovnováhu. Ledviny jsou také místem tvorby hormonů. Tvoří se zde renin, také se zde produkuje erytropoetin, který podněcuje v kostní dřeni tvorbu červených krvinek. Dochází i k úpravě vitamínu D, který významně ovlivňuje metabolismus vápníku a fosforu, prvků důležitých pro stavbu kostí.
Svrab se přenáší kontaktem postiženého člověka se zdravým, ale také pohlavním stykem nebo z ložního prádla (často na ubytovnách a hotelích, kde se příliš často nemění povlečení). Svrabem se tedy může nakazit každý. Nejčastěji se svrab vyskytuje u mladých lidí i dětí, dále u pacientů v nemocnicích a léčebnách, u bezdomovců. Zákožka svrabová (Sacroptes scabiei var. hominis) je mikroskopický roztoč. Živí se lidskou kůží, vyvrtává chodbičky ve vrchní vrstvě pokožky. Samičky kladou do chodbiček vajíčka, denně vyhloubí 2–3mm chodbičky. Samička žije 4–6 týdnů, naklade 40–50 vajíček, které se během 72–96 hodin přemění v dospělé jedince. Obvykle je na kůži přítomno asi 12 zákožek, u osob s poruchou imunity je to ale i více než 1 milion.
Inkubační doba je 21 dnů při první infekci, při opakované infekci se zkracuje na 1–3 dny. V ČR je hlášeno asi 30–40 případů na 100 000 obyvatel. Epidemie svrabu se vracejí po 15 letech, poslední ale začala v roce 1960 a trvá dodnes. V rozvojových zemích postihuje svrab až 100 % populace. Těžký svrab je známkou poruchy imunity nebo přítomnosti zhoubného nádoru.
Přenos infekce se děje kontaktem s nemocným, ale také kontaktem s kontaminovanými předměty (ložní prádlo, oděv), protože zákožka přežije i více než 2 dny na textiliích. Svrab rovněž patří mezi sexuálně přenosné choroby! Rizikovými skupinami jsou jak pacienti, tak personál zdravotnických zařízení.
U dospělých téměř nikdy nebývá postižena kůže obličeje, plosek nohou, dlaní a kštice, u dětí jsou projevy i na ploskách, v obličeji a ve kštici. Typické pro svrab jsou dvě papuly světle červené barvy vedle sebe, z nichž jedna je větší (místo vstupu zákožky), druhá menší (konec svrabové chodbičky), někdy kůže reaguje zánětem nad celou chodbičkou (v délce 5–15 mm) mezi oběma papulami.
Sekundární projevy vznikají rozškrábáním svědivých ložisek a nasedající infekcí – postupně může docházet k diseminaci projevů, generalizaci, impetiginizaci i ekzematizaci. Čím déle svrab trvá, tím více se šíří mimo predilekční místa a jeho diagnóza je složitější.
Mezi zvláštní formy svrabu patří scabies čistých osob (silná svědivost v nočních hodinách, na kůži jen ojedinělé papuly), scabies animalis (vyvolán zvířecími zákožkami, které nepronikají do kůže a nemnoží se – k odstranění stačí preparát s dezinfekčním a protisvědivým účinkem) a scabies norvegica (vzácná forma svrabu postihující především imunosuprimované osoby, jedince se sníženou vnímavostí pruritu a mentálně retardované osoby, která se klinicky projevuje generalizovanými erytematoskvamózními papulami a ložisky tvořenými navrstvenými krustami, a to zejména v místech zvýšeného tlaku; je vysoce infekční.
Svrab je infekční zánět způsobený roztočem jménem zákožka svrabová a je charakteristický silným svěděním a dvojicemi pupínků na místech s tenkou kůží. Kožní změny však mohou být málo patrné, a tak hlavním příznakem bývá svědění. Svrab patří mezi infekce přenášené pohlavním stykem.
Zákožka svrabová (Sacroptes scabiei var. hominis) je mikroskopický roztoč. Živí se lidskou kůží, přičemž vyvrtává chodbičky ve vrchní vrstvě pokožky. Samička žije 4–6 týdnů, naklade 40–50 vajíček, která se během 72–96 hodin přemění v dospělé jedince. Obvykle je na kůži přítomno asi 12 zákožek, u osob s poruchou imunity je to ale i více než 1 milion. Inkubační doba je 21 dnů při první infekci, při opakované infekci se zkracuje na 1–3 dny.
Přenos infekce se děje nejen kontaktem s nemocným, ale také kontaktem s kontaminovanými předměty (ložní prádlo, oděv), protože zákožka přežije i více než 2 dny na textiliích. Svrab patří mezi sexuálně přenášené choroby. Rizikovými skupinami jsou jak pacienti, tak zdravotnický personál zdravotnických zařízení.
Svrab charakterizuje silné svědění celého těla, které vynechává hlavu a krk. Je intenzivní v noci a působí nespavost. Na kůži lze pozorovat chodbičky, které mají barvu kůže nebo jsou bělavé, měří 0,5–1 cm, na jejich koncích se nachází drobný puchýřek nebo pupínek. Svrab postihuje kůži meziprstí rukou, zápěstí, penis, oblast pasu, kůži kolem pupku, podpaží, dvorce prsních bradavek. U dospělých nebývají obvykle postiženy dlaně, plosky nohou, obličej a krk. U kojenců jsou projevy i na těchto místech. Někdy jsou na kůži přítomny uzlíky. Následkem škrábání vznikají oděrky, zhrubění kůže, změny pigmentace. Komplikace mohou nastat následkem škrábání v podobě bakteriální infekce doprovázené zduřením mízních uzlin.
Možná vyšetření:
vyšetření chodbičky v mikroskopu: Po zakápnutí olejem se seškrábne chodbička a prohlíží se v mikroskopu. Vyšetření nebolí, výsledek sdělí lékař ihned.
vyšetření dermatoskopem: Bezbolestné vyšetření osvětlenou lupou, výsledek sdělí lékař ihned.
vyšetření vzorku kůže: V místním znecitlivění injekcí se po dezinfekci kůže odebere malý vzorek postižené kůže (obvykle kruhovým nožem v průměru 4–8 mm). Vzniklá ranka se nechá sama zhojit nebo se uzavře stehem. Vzorek se vyšetří mikroskopicky, výsledek je obvykle známý do týdne.
vyšetření krve: Je jen pomocné, neslouží ke stanovení diagnózy.
Svrab diagnostikuje kožní lékař na základě klinického obrazu, eventuálně potvrzeného průkazem zákožky. Při stanovení diagnózy je třeba odlišit nemoci, které mohou svrab připomínat. Jsou to například:
Zákožka svrabová se dostává pod kůži během 2,5 minuty a inkubační doba se pohybuje okolo 21 dnů při první infekci, při opakované infekci se jedná pouze o 1–3 dny. Není možná nákaza běžným denním stykem, například pouhým podáním ruky či jedním dotykem. Onemocnění svrabem se hlásí orgánu ochrany veřejného zdraví – epidemiologovi.
Charakteristické pro svrab je svědění celého těla, především pak v noci, kdy je člověk přikrytý peřinou a je více zahřátý, což zákožce zlepšuje vitalitu. Na kůži se objevují chodbičky esovitého tvaru o délce 0,5–1 cm, zakončené drobným puchýřem nebo pupínkem. Jedná se o místa s jemnou kůží, jako jsou meziprstní prostory rukou, zápěstí, lokty, podpaží, kůže kolem pupku a prsních bradavek, penis, hýždě a klenby nohou. Svědění je nesnesitelné a dochází ke škrábání, čímž se stav ještě zhoršuje. Objevují se tak sekundární příznaky svrabu jako oděrky, zhrubění kůže, a dochází ke změně pigmentace.
Existují i méně typické formy onemocnění jako svrab norský, který se vyskytuje u osob s poruchou imunity, sníženou vnímavostí svědění či mentálně retardovaných osob. U klasické formy svrabu se na kůži vyskytuje kolem 12 zákožek, u osob s poruchou imunity je to i více než 1 milion. Svrab je v tomto případě vysoce nakažlivý. Další forma svrabu, takzvaný svrab mytých, se vyznačuje ne tak zřetelným kožním onemocněním, ale úporným nočním svěděním.
Bylo prokázáno, že krátký nehet, každý týden odstřihnutý vždy těsně u nehtového lůžka má větší šanci se rychle vyléčit od plísně nehtů, než nehet, který je sice pravidelně čištěný, ale je dlouhý. Pod dlouhým nehtem se totiž vytváří po delší dobu příhodné klima pro růst plísní než u krátkého nehtu.
Kolik spermií je zapotřebí k dosažení těhotenství?
Jen jedna spermie může oplodnit vajíčko a způsobit tak těhotenství, ale v každé „dávce“, která dojde k vajíčku, jich je asi milion. Průměrná ejakulace obsahuje téměř 100 milionů spermií. Muži, kteří mají méně než 20 milionů spermií v mililitru spermatu, mohou mít problém s neplodností.
Proč je uvolněno tolik spermií, když stačí jen jedna, aby bylo počato dítě? Aby se spermie dostaly k vajíčku, musí projít z pochvy do vejcovodu, což je dlouhá a namáhavá cesta, při které jich přežije jen málo. Ty, které přežijí, pronikají do vajíčka. Vajíčko je však pokryto silnou vrstvou, která oplodnění velmi znesnadňuje. Odborníci se domnívají, že je tento proces přirozeným způsobem, jak umožnit jen té nejzdravější spermii, aby oplodnila vajíčko, čímž poskytuje nejlepší šanci počít zdravé dítě.
Vědci identifikovali více než 38 000 druhů pavouků a předpokládá se, že ještě mnoho druhů čeká na své objevení.
Pavouci se vyskytují na všech kontinentech, kromě Antarktidy. Odhaduje se, že v jednom akru půdy žije až 1 milion pavouků. V tropech se toto číslo může přiblížit ke 3 milionům. Vědci předpokládají, že člověk není od pavouka nikdy vzdálen více než 3 metry.
Většina pavouků žije v průměru rok.
Většina pavouků, která se nachází v domovech, se přizpůsobila k životu v interiéru a mají jen malou šanci přežít ve venkovním prostředí.
Brazilský pavouk palovčík brazilský může u mužů způsobit dlouhou a bolestivou erekci.
Pavouci jsou životně důležití pro zdravý ekosystém. Jedí škodlivý hmyz, opylují rostliny a recyklují mrtvá zvířata a rostliny. Jsou také cenným zdrojem potravy pro mnoho malých savců, ptáků a ryb.
Pavouci jedí více hmyzu než ptáci a netopýři dohromady.
Pavouci se rozmnožují pohlavně a oplodnění probíhá vnitřně, ale nepřímo, což znamená, že samec nevnáší sperma do samičího těla svým pohlavním ústrojím. Vytvářejí malé pavučiny, do kterých ejakulují, a poté sperma přenesou do objektů podobných injekční stříkačce na konci makadel.
Pavouci, kteří vytvářejí pavučiny, mají dva nebo tři drápky na špičce každé nohy, které používají k přehoupnutí z jednoho vlákna na druhé, aby neuvízli v lepkavých částech své sítě. Kromě toho tělo pavouka obsahuje speciální olejovitou látku, která rovněž brání uvíznutí ve vlastní síti.
Když pavouk chodí, tak se v daný okamžik čtyři z jeho noh vždy dotýkají země, zatímco zbylé čtyři jsou ve vzduchu.
Baghíra Kiplingův je jediný druh pavouka na světě, který je vegetarián.
Ve vzácných případech mohou kousnutí některých pavouků způsobit krevní poruchy. Například jed koutníka jedovatého může způsobit prasknutí červených krvinek. To může vyvolat další symptomy, jako například akutní poškození ledvin nebo žloutenku.
Pavouci mají modrou krev. U lidí je kyslík vázán na hemoglobin, molekulu, která obsahuje železo a dává krvi její červenou barvu. U pavouků je ale kyslík vázán na hemocyanin, molekulu, která obsahuje spíše měď než železo.
Svaly pavouka dokážou stáhnout jeho nohy do klubíčka, ale neumí je opět roztáhnout. Namísto toho musí pavouk do nohou načerpat vodnatou tekutinu, která je vytlačí ven. Nohy mrtvého pavouka se vždy stáhnou do klubíčka, protože pavouk už nemá žádnou tekutinu, která by nohy opět roztáhla.
Jed pavouka zvaného černá vdova útočí na nervy tím, že blokuje jejich signály do svalů, což způsobuje jejich bolestivé a opakované smrštění. Kousnutí černé vdovy může způsobit také probl