MILION BELLS je jedno z témat, o kterém bychom vás rádi informovali v tomto článku. Mykóza nehtů také známá jako onychomykóza anebo tinea unguium, jsou všechno plísňové infekce nehtů, které patří mezi nejčastější nemoci nehtů. Jak nehty na rukou, tak i na nohou, jsou náchylné k plísňové infekci, která se obvykle projevuje zbarvením, ztluštěním a rozpadáním hrany nehtu. Nejčastější výskyt je na nehtech u nohou. Plísňovou infekcí nehtů trpí 10% populace.
Plíseň nehtů
Většinou postihuje muže než ženy, nebo starší lidi, u mladých lidí je jen malá pravděpodobnost výskytu.
Vlastnosti nebo faktory zvyšující riziko plísně nehtů
snížený krevní oběh,
pomalu rostoucí nehty,
rodinná anamnéza plísňové infekce (genetika),
silné pocení,
pracovní prostředí (vlhkost),
ponožky a boty, které brání větrání,
chůze naboso ve vlhkých veřejných prostředích (bazény, tělocvičny a sprchy),
předchozí zranění, infekce na kůži nebo nehtech,
cukrovka, AIDS, cirkulační problémy, oslabený imunitní systém,
těsná obuv,
cvičení, která způsobuje opakované drobné trauma na hyponychium (kde se prst váže k nehtu)
Ve svém příspěvku ODPOVĚĎ NA DOTAŽ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Danuše.
Proč když zadám dotaz mi vyjede milion odpovědí na něco co jsem se nedotazovala a odpovědi které s dotazem vůbec nesouvisí.
Např.jsem chtěla najít článek "Hubnoucí elixír z 11 bylin" ale nic jsem nenašla.
Simovová
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Léčba plísňové infekce nehtu může být dlouhý a nákladný proces. Léčba může zahrnovat buď perorální antimykotické léky, masti anebo alternativní terapie, kterými jsou různé babské rady. Obecně platí, že přípravky, které jsou volně prodejné v lékárnách bez lékařského předpisu, nejsou velmi efektivní. Výjimkou je sprej nebo mast Clotrimazol, který při dlouhodobém užívání dokáže zcela vyléčit mnoho plísní nehtů. Mezi účinné perorální léky proti plísni nehtů patří itrakonazol (Sporanox), flukonazol (Diflucan) a Terbinafin (Lamisil). Na lokální zevní léčbu nehtů je nejúčinnější antimykotický lak Loceryl - 5% léčivý lak na nehty. Použití léků může sice vyléčit plíseň nehtů, ale často není vyléčena zcela. Navíc mají antimykotické léky užívané vnitřně neblahé dopady na játra, ve kterých se metabolizují. V extrémních případech může lékař rozhodnout o odstranění celého nehtu.
Ve svém příspěvku INFORMACE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ing.Juraj Valo.
Dobrý den,
můj lékař se mnou nekomunikuje o lékach má milion úvazků a nemá čas.Nikdo mi neví ani v lékárni odpovědět že při mojich 17 lécích které se mezi sebou tlučou to máme tak neschopné lekárniky.Dobří dělají v Německu.Kdo kontroluje lékaře že denně dělají 48 hodin anebo stát to nezajímá.
Dá se zaměnit Simgal za Simvacard a kdy bude Simgal
Moc Děkuji
Jiří
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Nehty, které jsou infikovány plísní, jsou zbytnělé, křehké, třepí se, jsou drsné a nerovné, zkřivené, matné, šedé nebo nažloutlé barvy. Při neléčené mykóze nehtů dochází k oddělení nehtů od nehtového lůžka, k tak zvané onycholýze. Plíseň může způsobovat bolest v prstech nebo v konečcích prstů a plesnivé nehty mohou i mírně zapáchat. Mezi další příznaky spojené s plísní nehtů jsou kožní léze zvané dermatophytidy. Dermatophytidy mohou způsobovat vyrážku nebo svědění v oblastech těla, které nejsou zamořena plísní, podobně jako alergická reakce nebo i svědivé pupínky kolem nehtu na noze.
V naší poradně s názvem JEDLÁ SODA – POUŽITÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Josef Mareš.
Dobrý dem.
Rád bych se zeptal , zda se dá použít soda v bazénu.
Čerpám vodu ze studně . Je hodně tvrdá.
Kolega mi poradil sodu na změkčení vody , ale nevím kolik sody použít.
Kolik sody je potřeba použít na 1 m2.
Dá se potom tato voda použít k zalévání.
Děkuji.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Všichni víme, že chlór je důležitou chemikálií, která udržuje bazénovou vodu bezpečnou pro plavání. Přidání příliš velkého množství chlóru však může snížit pH bazénu i celkovou alkalitu. Když alkalita klesne, je obtížnější udržovat stabilní pH. Navíc nižší pH a alkalita vody v bazénu způsobují několik negativních účinků, od svědění kůže a štípání očí až po korozi žebříků bazénu, vložky nebo jiných součástí.
Naštěstí existuje jednoduchý a relativně levný efektivní způsob, jak udržet alkalitu a pH bazénu. Tento užitečný nástroj pro bazény není nic jiného, než soda na pečení, i když na to budete potřebovat kila.
Postupujte podle těchto kroků a zvyšte alkalitu a pH bazénu pomocí jedlé sody.
Měřte zásaditost bazénu každý den.
V ideálním případě má být vaše pH mezi 7,2 a 7,8 a alkalita je mezi 110 a 150 ppm (díly na milion). Pokud je úroveň alkality nižší, a zejména pokud je nižší než 80 ppm, musíte zvýšit alkalitu vody v bazénu.
Kupujte sodu na pečení ve velkém
Jedlá soda je k dispozici v pytlích po 5 kg. Potřebné množství může být i celých 5 kg v závislosti na tom, jak nízká je alkalita. Zde je vidět cena jedlé sody ve velkých baleních: https://www.zbozi.cz/hledan…
Určete množství, které musíte použít.
Budete muset zjistit, kolik jedlé sody je třeba přidat do bazénu. Měření chemie bazénu je založeno na objemu bazénu cca 4 m3. Pokud je váš bazén větší nebo menší, budete muset upravit svou matematiku. Pravidlo je, že 700 gramů jedlé sody na 4 m3 vody zvýší alkalitu asi o 10 ppm. Pokud je pH vašeho bazénu testováno pod 7,2, přidejte 1,5 kg jedlé sody. Pokud jste v přidávání bazénových chemikálií nováčkem, začněte přidáním pouze jedné poloviny nebo tří čtvrtin doporučeného množství. Po opakovaném měření můžete vždy přidat další, pokud je úroveň stále nízká. V opačném případě byste se mohli v rovnováze pH pohybovat příliš vysoko a bylo by třeba přidat kyselinu.
Přidejte do bazénu jedlou sodu.
Hydrogenuhličitan sodný je dodáván v práškové formě a může být nasypán přímo do vody v bazénu. Dávku rozložte a rozházejte ji v širokých obloucích po povrchu bazénu, abyste se vyhnuli usazení na jednom místě. Vyhněte se přidávání sody do bazenu během větrných dnů, protože soda pak může zůstat ve vzduchu a spálit okolní vegetaci a blízké organismy.
Počkejte alespoň šest hodin.
Nechte jedlou sodu rozpustit ve vodě. Zapněte oběhový systém vašeho bazénu a pomozte sodě rozptýlit se.
Podle potřeby opakujte a opakujte.
Mezi 6 a 24 hodinami po přidání jedlé sody znovu změřte pH a celkovou alkalitu bazénu. Pokud je pH pod 7,2 a alkalita pod 110 ppm, opakujte tyto kroky.
Správná prevence před vznikem infekce nehtů nevyžaduje jen správné mytí rukou a nohou. Mezi další opatření patří:
Proti plísni nehtů je vhodné pravidelné čištění nehtů alespoň jednou týdně.
Plíseň nehtů se omezí tím, že udržují nehty čisté, krátké a suché.
Proti plísni nehtů je vhodné nosit ponožky, které dýchají, obvykle syntetické
Proti mykóze nehtů pomáhá používání proti-plísňových sprejů nebo zásypů.
Plíseň nehtů se omezí nošením gumových rukavic při mytí nádobí.
Plíseň nehtů také ovlivňuje kousání nehtů.
Nákaza onychomykózou se také omezí, když se nosí boty nebo sandály na veřejných místech, jako jsou bazény, sauny, koupaliště.
Plísni nehtů lze předejít, když zajistíte, aby vaše nástroje na manikúru a pedikúru byly vždy čisté, nejlépe vysterilizované, například převařením v horké vodě.
Mykóza nehtů se také objeví méně, když přestaneme používat laku na nehty a umělé nehty.
Proti přenosu plísně nehtů se vyplatí vždy umytí rukou po dotyku s člověkem, který měl plísní infikovaný nehet.
Nákaza nehtovou plísní se omezí, když se vyhneme sdílení bot a ponožek s jinými lidmi.
Pro správné diagnostikování plísňové infekce nehtu, bude lékař vyšetřovat nečistoty, které odebere z pod nehtu. Stěry budou použity při zkouškách s hydroxidem draselným (KOH) nebo se z nich vykultivuje plísňová kultura, která se pak zkoumá pod mikroskopem. Test s KOH lze provést rychle, zatímco kultivace plísňové kultury může trvat týdny. Lékaři musí být opatrní při diagnostice plísňových infekcí nehtů, protože několik jiných onemocnění může mít podobné příznaky jako plíseň, patří sem (lupénka, kontaktní dermatitida, trauma, nádor nehtového lůžka, ekzém a syndrom žlutého nehtu).
Jako alternativní léčba plísně nehtů se používá česnek, banánová slupka, olej Tea tree, extrakt z grapefruitových jadérek, hypermangán a nebo petrolej, ale neexistuje žádný vědecký důkaz prokazující jejich léčivé účinky na plíseň nehtů.
Plísňová infekce nehtu je způsobena mikroskopickými organismy, které nevyžadují sluneční světlo ke svému přežití. Kandida patří do skupiny plísní zvané dermatofyty a je zodpovědná za mnoho mykotických infekcí nehtů. Ovšem mimo kandidu mohou způsobit plíseň nehtů i jiné druhy. Například trichophyton rubrum je další nejčastější dermatofyt, který způsobuje mykózu nehtů. Zde je seznam dalších druhů, které mohou způsobit plíseň nehtů Trichophyton interdigitale, Epidermophyton floccosum, Trichophyton violaceum, Microsporum gypseum, Trichophyton tonsurans, Trichophyton soudanense. Dále to jsou celé rody plísní Neoscytalidium (celý rod hub), scopulariopsis (rod anamorphních hub, který obsahuje 22 druhů), aspergillus (jedná se o rod plísní, který se skládá z několika stovek druhů a je v různých klimatických podmínkách po celém světě). Patogeny, které způsobují mykózu nehtů, se obvykle dostávají do kůže přes malé řezy či malé prasklinky mezi nehtem a nehtovým lůžkem. Plísně rostou, když je pod nehtem vlhké a teplé prostředí.
Vysoký krevní tlak je nad 140/90 mm Hg. Krevní tlak je tlak, který vyvíjí proudící krev na stěnu tepen v oběhovém ústrojí. Problematika vysokého krevního tlaku spočívá především v častosti jeho výskytu. Udává se, že v České republice trpí vysokým krevním tlakem až 1 milion lidí. Hodnota krevního tlaku během dne přirozeně kolísá, avšak bylo stanoveno, že ideální hodnota krevního tlaku, měřeného v klidu, je 120/80 torr. O vysokém krevním tlaku mluvíme tehdy, pokud krevní tlak překročí hranici 140/90 torr.
Projevy vysokého krevního tlaku
Řada lidí neví, že trpí vysokým krevním tlakem, jelikož se tento nikterak neprojevuje. V takovém případě se na něj přijde náhodně při preventivní prohlídce. Pokud se příznaky objeví, může se jednat o bolest hlavy, neklid, únavu, závratě nebo pocit tlaku na spáncích. Rovněž si pacienti mohou stěžovat na bušení srdce, krvácení z nosu, podrážděnost či změny nálad. Většinou se však tyto příznaky vyskytují při náhlém vzestupu krevního tlaku. U většiny lidí dochází k pozvolnému zvyšování tlaku, a proto tyto příznaky často nemají.
Komplikace vysokého krevního tlaku
Vysoký krevní tlak je nutno léčit zejména z důvodu možného vzniku široké škály komplikací. Následky totiž mohou být velmi závažné, až život ohrožující. Obecně lze říci, že čím je krevní tlak vyšší, tím má těžší následky. V důsledku neléčeného vysokého krevního tlaku může dojít k rozvoji infarktu myokardu, cévní mozkové příhodě, zúžení ledvinných cév, vedoucí k poškození ledvin, či k ischemické chorobě dolních končetin. Vysoký krevní tlak rovněž může narušit menší cévy a může tak způsobit krvácení z nosu, prasknutí cév oka či ledvin a v neposlední řadě i prasknutí cév mozku, které opět vede k rozvoji cévní mozkové příhody. V neposlední řadě vede neléčený vysoký krevní tlak k selhání srdce.
Příčiny vysokého krevního tlaku
Vysoký krevní tlak rozdělujeme podle příčin na primární a sekundární. U primárního vysokého krevního tlaku nejsou známé faktory, které se podílejí na vzniku onemocnění. Avšak předpokládá se účast nezdravého životního stylu s nadměrnou konzumací tučného jídla, kouření, konzumací alkoholu a nedostatku pohybu. Sekundární vysoký krevní tlak vzniká na podkladě jiných již probíhajících onemocnění, jako je onemocnění ledvin, nadledvin, hormonální poruchy, cukrovka, onemocnění srdce a další.
Diagnostika vysokého krevního tlaku
Diagnostika vysokého krevního tlaku není náročná, spočívá v jeho změření pomocí tlakoměru. Při naměření vysokého krevního tlaku je třeba toto měření opakovat, aby se vyloučil stres a nervozita pacienta z návštěvy lékaře (tomu se říká syndrom bílého pláště). Rovněž je možné požádat pacienta, aby
Ledviny jsou součástí vylučovacího systému, jde o párový orgán. Jsou uloženy ve výši dvanáctého hrudního obratle až po druhý obratel bederní, leží po stranách páteře. Jejich délka je asi 12 cm, šířka 5–6 cm, výška 4 cm. Ledviny mají charakteristický fazolovitý tvar. Jejich povrch je hladký, barva červenohnědá. Na jejich vnitřní straně je prohlubeň, kudy do ledviny vstupuje ledvinová tepna a vystupuje ledvinová žíla a močovod. Na řezu ledvinou je kůra, která je tvořena převážně nefrony, a dřeň, která obsahuje vývodné kanálky a takzvané Henleovy kličky nefronu. Nefron je základní stavební i funkční jednotka ledviny. Každá ledvina obsahuje asi jeden milion nefronů. Nefron má dvě základní části: glomerulus a systém tubulů. Glomerulus obsahuje asi 30 kapilárních kliček, v nichž přes speciálně upravenou třívrstevnou stěnu kapilár (vlásečnic) dochází k filtraci krevní plazmy a vzniká takzvaná primární moč.
Nádory štítné žlázy jsou poměrně vzácné, vyskytují se u 36–60 případů na 1 milion obyvatel a mezi zhoubnými nádory zaujímají 0,5–1 %. Přesto patří u mladších lidí ve věku do 45 let mezi pět nejčastějších karcinomů a počet těchto nádorů stále narůstá. Rizikovým faktorem je předchozí radiační zátěž (například stavy po ozařování krku, větší výskyt v oblastech, kde došlo k jaderným katastrofám a podobně), výskyt v rodině, jiná onemocnění štítné žlázy, nedostatek jodu a hormonální vlivy.
Nádory štítné žlázy mohou být benigní, nejčastější jde o folikulární adenom, nebo maligní – karcinom. Karcinomy štítné žlázy jsou značně různorodé, představují nehomogenní skupinu nádorů, jejíž jednotlivé formy se liší nejen histologicky, ale především biologickým chováním. Vyžadují odlišné léčebné postupy a mají i různou prognózu, od nádorů s velmi příznivým průběhem a dobře ovlivnitelných terapií, které jsou nejčastější, až po vzácné typy s vysokou agresivitou. Karcinomy štítné žlázy se rozdělují na diferencované (papilární a folikulární), nediferencované (anaplastický) a medulární karcinomy štítné žlázy. Ve štítné žláze se mohou vyskytnout nádory z lymfatické tkáně (lymfomy) nebo metastázy jiných malignit a vzácně sarkomy.
Prognóza karcinomů štítné žlázy závisí na histologické formě nádoru. Nejméně agresivní jsou diferencované karcinomy, zejména papilární, horší prognózu má karcinom medulární a nejagresivnější je karcinom anaplastický. U papilárního karcinomu je přežití u více než 85 % případů, u folikulárního 46 % a medulárního 25 %. Zásadní je vhodně zvolená terapie, která kombinuje chirurgické odstranění štítné žlázy, léčbu radijodem a hormonální supresní léčbu.
Ledviny jsou párový orgán uložený po stranách páteře v břišní dutině. Slouží k odstranění nečistot z krve. Tyto nečistoty následně odcházejí z těla v podobě moči. Ledviny mají oválný, fazolovitý tvar, červenohnědou barvu, na povrchu jsou hladké a kryté tenkým vazivovým pouzdrem, které se dá z ledviny lehce sloupnout. Na mediálním okraji ledviny se nachází ledvinová branka (hilus renalis), kudy vstupuje do ledviny tepna a žíla a odkud vystupuje močovod. Branka prohloubí do ledviny hlubokou ledvinovou jamku (sinus renalis), kde je uložena ledvinová pánvička (pelvis renalis). Na povrchu tvoří souvislou vrstvu (4–8 mm) světlejší kůra. Směrem k sinus renalis z ní odstupují sloupce, které od sebe oddělují sousední ledvinové pyramidy tvořené dření. Jednotlivé pyramidy vytvářejí ledvinné lalůčky. Ledvinu tak tvoří spousta malých ledvinných lalůčků ústících do jednoho společného vývodu, které srostly během vývoje. U skotu, mořských savců (kytovci, lední medvěd) nedošlo ke srůstu jednotlivých lalůčků vůbec, ledvina je proto laločnatá neboli renkulizovaná.
Člověk má multipapilární ledvinu, to znamená, že do ledvinné pánvičky ústí vývody každý svým vlastním ledvinovým kalíškem, což je pozůstatek původní laločnaté ledviny, která ale v průběhu vývoje srůstá. Ledvina je krytá vazivovým pouzdrem, na které naléhá řídké pojivo prorostlé tukem, který chrání ledvinu před mechanickým poškozením. K ledvině se přikládá nadledvina, endokrinní žláza. Parenchym ledviny je zřetelně rozdělen na hnědočervenou zrnitou kůru a světlejší dřeň.
Základní funkční jednotkou ledviny je nefron. Je hlavní součástí kůry. Ledvina člověka má asi milion nefronů, ledvina skotu asi 8 milionů. Nefrony přes membránu filtrují krevní plazmu, takto vzniklou primární moč zpětnou resorpcí zahustí a vzniklá hypertonická definitivní moč je pak soustavou vývodných kanálků (tubuli coligentes) odváděna do ledvinné pánvičky, odkud odtéká do močovodu. Dřeň ledviny je tedy tvořena především vývodnými kanálky a takzvanou Henleyovou kličkou nefronu. Krev protéká dvěma za sebou uspořádanými kapilárními řečišti:
1) v glomerulu, kde je relativně vysoký tlak krve řízený odporem průsvitu přicházející arterioly;
2) peritubulární kapilární sítí, která slouží k výživě buněk kanálků a výměně látek mezi tubuly a krví.
Nefrony se dělí na dva základní typy:
1) korové – jsou v kůře ledviny, mají krátké Henleovy kličky;
2) juxtamedulární – arterioly z nich odcházející jdou ve formě přímých cév (vasa recta) do hloubky dřeně a tu zásobují krví. Její zvýšené prokrvení způsobí pokles osmolality dřeně (vymývací efekt) a tím poklesne i koncentrační schopnost ledvin (tlaková diuréza).
Ledviny jsou významnou součástí vylučovacího systému našeho těla.
Umístění
Ledviny jsou párový orgán. Jsou uloženy ve výši dvanáctého hrudního obratle až po druhý obratel bederní, leží po stranách páteře. Jejich délka je asi 12 cm, šířka 5–6 cm, výška 4 cm.
Funkce
Ledviny mají fazolovitý tvar. Jejich povrch je hladký, barvu mají červenohnědou. Na vnitřní straně je prohlubeň, kudy do ledviny vstupuje ledvinová tepna a vystupuje ledvinová žíla a močovod. Na řezu ledvinou je kůra, která je tvořena z větší části nefrony, dále dřeň, která obsahuje vývodné kanálky a tzv. Henleho kličky nefronu. Nefron je základní stavební i funkční jednotka ledviny. Každá ledvina obsahuje asi jeden milion nefronů.
Nefron má dvě základní části:
glomerulus – ten obsahuje asi 30 kapilárních kliček; přes speciálně upravenou třívrstevnou stěnu kapilár (vlásečnic) dochází k filtraci krevní plazmy a vzniká takzvaná primární moč; denně vznikne asi 170–200 litrů primární moči, která pak vstupuje do systému tubulů;
systém tubulů – v tomto systému je naprostá většina primární moči zpět vstřebána prostřednictvím specifických kanálů; objem, který nebyl zpět vstřebán, tvoří moč definitivní, která je odváděna přes vývodné kanálky do kalichů, ledvinné pánvičky a odtud ústí do močovodů; denně vznikají asi dva litry definitivní moči. Její složení je upravováno dle potřeb organismu, jde o velice složitý proces.
Ledviny jsou bohatě zásobeny krví. Dvacet procent srdečního minutového výdeje směřuje právě do ledvin. Tento objem zdaleka neodpovídá velikosti ledvin. Hlavní funkcí ledvin je očišťovat krev od zplodin metabolismu, škodlivých látek a léků. Tyto látky jsou močí odváděny z organismu. Není to ale funkce jediná. Ledviny reagují na celkový objem vody v organismu a dle potřeby vylučují více či méně definitivní moče. Dále se podílejí na regulaci krevního tlaku. Kromě plic ledviny zásadním způsobem ovlivňují acidobazickou rovnováhu. Ledviny jsou také místem tvorby hormonů. Tvoří se zde renin, také se zde produkuje erytropoetin, který podněcuje v kostní dřeni tvorbu červených krvinek. Dochází i k úpravě vitamínu D, který významně ovlivňuje metabolismus vápníku a fosforu, prvků důležitých pro stavbu kostí.
Svrab se přenáší kontaktem postiženého člověka se zdravým, ale také pohlavním stykem nebo z ložního prádla (často na ubytovnách a hotelích, kde se příliš často nemění povlečení). Svrabem se tedy může nakazit každý. Nejčastěji se svrab vyskytuje u mladých lidí i dětí, dále u pacientů v nemocnicích a léčebnách, u bezdomovců. Zákožka svrabová (Sacroptes scabiei var. hominis) je mikroskopický roztoč. Živí se lidskou kůží, vyvrtává chodbičky ve vrchní vrstvě pokožky. Samičky kladou do chodbiček vajíčka, denně vyhloubí 2–3mm chodbičky. Samička žije 4–6 týdnů, naklade 40–50 vajíček, které se během 72–96 hodin přemění v dospělé jedince. Obvykle je na kůži přítomno asi 12 zákožek, u osob s poruchou imunity je to ale i více než 1 milion.
Inkubační doba je 21 dnů při první infekci, při opakované infekci se zkracuje na 1–3 dny. V ČR je hlášeno asi 30–40 případů na 100 000 obyvatel. Epidemie svrabu se vracejí po 15 letech, poslední ale začala v roce 1960 a trvá dodnes. V rozvojových zemích postihuje svrab až 100 % populace. Těžký svrab je známkou poruchy imunity nebo přítomnosti zhoubného nádoru.
Přenos infekce se děje kontaktem s nemocným, ale také kontaktem s kontaminovanými předměty (ložní prádlo, oděv), protože zákožka přežije i více než 2 dny na textiliích. Svrab rovněž patří mezi sexuálně přenosné choroby! Rizikovými skupinami jsou jak pacienti, tak personál zdravotnických zařízení.
U dospělých téměř nikdy nebývá postižena kůže obličeje, plosek nohou, dlaní a kštice, u dětí jsou projevy i na ploskách, v obličeji a ve kštici. Typické pro svrab jsou dvě papuly světle červené barvy vedle sebe, z nichž jedna je větší (místo vstupu zákožky), druhá menší (konec svrabové chodbičky), někdy kůže reaguje zánětem nad celou chodbičkou (v délce 5–15 mm) mezi oběma papulami.
Sekundární projevy vznikají rozškrábáním svědivých ložisek a nasedající infekcí – postupně může docházet k diseminaci projevů, generalizaci, impetiginizaci i ekzematizaci. Čím déle svrab trvá, tím více se šíří mimo predilekční místa a jeho diagnóza je složitější.
Mezi zvláštní formy svrabu patří scabies čistých osob (silná svědivost v nočních hodinách, na kůži jen ojedinělé papuly), scabies animalis (vyvolán zvířecími zákožkami, které nepronikají do kůže a nemnoží se – k odstranění stačí preparát s dezinfekčním a protisvědivým účinkem) a scabies norvegica (vzácná forma svrabu postihující především imunosuprimované osoby, jedince se sníženou vnímavostí pruritu a mentálně retardované osoby, která se klinicky projevuje generalizovanými erytematoskvamózními papulami a ložisky tvořenými navrstvenými krustami, a to zejména v místech zvýšeného tlaku; je vysoce infekční.
Plasmodia (zimničky) jsou prvoci patřící mezi krvinkovky (Haematozoea). Jsou známí především jako původci malárie. Dříve bylo toto onemocnění spojováno se zapáchajícími bažinami (mal-arie, to znamená špatný vzduch). Skutečná příčina byla objevena v roce 1880. Jedná se o nejzávažnější infekční onemocnění, kterému ročně podléhá více než milion lidí. Nejvíce ohrožené jsou chudé státy tropického a subtropického pásma, jako je Kambodža, Tanzanie, Uganda, Nigérie, Libérie, Kamerun, Ghana, Pobřeží slonoviny, Sierra Leone, Guinea a Myanmar. Rizikovými faktory jsou pobyty v ohrožených oblastech bez předchozího očkování, styk s infikovanou osobou. K přenosu dochází také infikovanou krví při transfuzi nebo u těhotných žen na plod. Životní cyklus parazita se dokončuje v těle samičky komára rodu Anopheles, který při sání přenese ze slinných žláz do člověka (mezihostitele) stadia sporozoitů. U člověka pak dochází k řadě rozmnožovacích cyklů, přičemž první z nich probíhá v jaterním parenchymu, zpravidla bez příznaků, a parazit zde může dlouhou dobu přežívat. Tady dochází k infikování červených krvinek, začínají se objevovat gametocyty, pohlavní vývojová stadia, která se dále vyvíjejí při nasátí infikované krve komárem. Podle původce, který onemocnění způsobuje, rozlišujeme tři druhy onemocnění: malárii tropickou, jejímž vyvolavatelem je Plasmodium falciparum, malárii třídenní, způsobenou P. vivax nebo P. ovale, a malárii čtyřdenní, která je známá též jako čtvrtodenní zimnice a kterou způsobuje Plasmodium malariae. Nejzávažnějším je onemocnění způsobené druhem Plasmodium falciparum. Závažnost spočívá v přilnavosti červených krvinek ke stěnám cév a jejich následné neprůchodnosti, což vede k nedostatečnému zásobování vnitřních orgánů, hlavně ledvin a mozku. Klinické projevy nastupují mezi 7.–10. dnem od nákazy. Inkubační doba se uvádí jeden až dva týdny, ale může se klidně protáhnout i na několik měsíců (zejména u Plasmodium vivax). Klinické příznaky nejsou specifické, jedná se o bolesti hlavy a svalů, nevolnost, zvracení, citlivost na světlo. Hlavními příznaky jsou takzvané malarické záchvaty, které se objevují s různou frekvencí, dle původce. Jedná se o stavy, kdy jsou červené krvinky naplněné parazity a praskají. To je doprovázeno pocity mrazení a třesavkou, která do 15 minut odeznívá, a následují vysoké horečky přetrvávající až několik hodin. Po překonání těchto horečnatých stavů se pacient silně potí. Do dalšího záchvatu pacient netrpí žádnými dalšími příznaky. Zasažení jedinci často trpí anémií vzhledem k napadení červených krvinek. Většina příznaků tohoto onemocnění není způsobována přímo parazitem, ale spíše reakcí lidského těla na tohoto parazita.
Svrab je infekční zánět způsobený roztočem jménem zákožka svrabová a je charakteristický silným svěděním a dvojicemi pupínků na místech s tenkou kůží. Kožní změny však mohou být málo patrné, a tak hlavním příznakem bývá svědění. Svrab patří mezi infekce přenášené pohlavním stykem.
Zákožka svrabová (Sacroptes scabiei var. hominis) je mikroskopický roztoč. Živí se lidskou kůží, přičemž vyvrtává chodbičky ve vrchní vrstvě pokožky. Samička žije 4–6 týdnů, naklade 40–50 vajíček, která se během 72–96 hodin přemění v dospělé jedince. Obvykle je na kůži přítomno asi 12 zákožek, u osob s poruchou imunity je to ale i více než 1 milion. Inkubační doba je 21 dnů při první infekci, při opakované infekci se zkracuje na 1–3 dny.
Přenos infekce se děje nejen kontaktem s nemocným, ale také kontaktem s kontaminovanými předměty (ložní prádlo, oděv), protože zákožka přežije i více než 2 dny na textiliích. Svrab patří mezi sexuálně přenášené choroby. Rizikovými skupinami jsou jak pacienti, tak zdravotnický personál zdravotnických zařízení.
Svrab charakterizuje silné svědění celého těla, které vynechává hlavu a krk. Je intenzivní v noci a působí nespavost. Na kůži lze pozorovat chodbičky, které mají barvu kůže nebo jsou bělavé, měří 0,5–1 cm, na jejich koncích se nachází drobný puchýřek nebo pupínek. Svrab postihuje kůži meziprstí rukou, zápěstí, penis, oblast pasu, kůži kolem pupku, podpaží, dvorce prsních bradavek. U dospělých nebývají obvykle postiženy dlaně, plosky nohou, obličej a krk. U kojenců jsou projevy i na těchto místech. Někdy jsou na kůži přítomny uzlíky. Následkem škrábání vznikají oděrky, zhrubění kůže, změny pigmentace. Komplikace mohou nastat následkem škrábání v podobě bakteriální infekce doprovázené zduřením mízních uzlin.
Možná vyšetření:
vyšetření chodbičky v mikroskopu: Po zakápnutí olejem se seškrábne chodbička a prohlíží se v mikroskopu. Vyšetření nebolí, výsledek sdělí lékař ihned.
vyšetření dermatoskopem: Bezbolestné vyšetření osvětlenou lupou, výsledek sdělí lékař ihned.
vyšetření vzorku kůže: V místním znecitlivění injekcí se po dezinfekci kůže odebere malý vzorek postižené kůže (obvykle kruhovým nožem v průměru 4–8 mm). Vzniklá ranka se nechá sama zhojit nebo se uzavře stehem. Vzorek se vyšetří mikroskopicky, výsledek je obvykle známý do týdne.
vyšetření krve: Je jen pomocné, neslouží ke stanovení diagnózy.
Svrab diagnostikuje kožní lékař na základě klinického obrazu, eventuálně potvrzeného průkazem zákožky. Při stanovení diagnózy je třeba odlišit nemoci, které mohou svrab připomínat. Jsou to například:
Zákožka svrabová se dostává pod kůži během 2,5 minuty a inkubační doba se pohybuje okolo 21 dnů při první infekci, při opakované infekci se jedná pouze o 1–3 dny. Není možná nákaza běžným denním stykem, například pouhým podáním ruky či jedním dotykem. Onemocnění svrabem se hlásí orgánu ochrany veřejného zdraví – epidemiologovi.
Charakteristické pro svrab je svědění celého těla, především pak v noci, kdy je člověk přikrytý peřinou a je více zahřátý, což zákožce zlepšuje vitalitu. Na kůži se objevují chodbičky esovitého tvaru o délce 0,5–1 cm, zakončené drobným puchýřem nebo pupínkem. Jedná se o místa s jemnou kůží, jako jsou meziprstní prostory rukou, zápěstí, lokty, podpaží, kůže kolem pupku a prsních bradavek, penis, hýždě a klenby nohou. Svědění je nesnesitelné a dochází ke škrábání, čímž se stav ještě zhoršuje. Objevují se tak sekundární příznaky svrabu jako oděrky, zhrubění kůže, a dochází ke změně pigmentace.
Existují i méně typické formy onemocnění jako svrab norský, který se vyskytuje u osob s poruchou imunity, sníženou vnímavostí svědění či mentálně retardovaných osob. U klasické formy svrabu se na kůži vyskytuje kolem 12 zákožek, u osob s poruchou imunity je to i více než 1 milion. Svrab je v tomto případě vysoce nakažlivý. Další forma svrabu, takzvaný svrab mytých, se vyznačuje ne tak zřetelným kožním onemocněním, ale úporným nočním svěděním.
