Anorexie (či mentální anorexie) je psychická porucha, při které postižený úmyslně snižuje svoji tělesnou hmotnost. Zjednodušeně řečeno, lidé trpící anorexií odmítají jídlo. Ne snad proto, že by neměli hlad nebo chuť, ale proto, že si připadají stále tlustí, a tudíž jíst nechtějí.
Příběhy lidí s anorexií
Projímadla
„Když mě po pár měsících propustili s váhou 45 kilo, hned druhý den jsem zašla do lékárny a nakoupila projímadla. Začala jsem se přejídat, pak jsem vše vyzvracela a na to si dala desítky pilulek projímadel denně, abych měla jistotu, že z těla vypudím i poslední tukovou buňku. Zdálo se mi to mnohem lepší než se mučit hlady. Sice jsem si ničila vnitřnosti, ale byla jsem hubená. A na ničem jiném mi nesešlo. Kupovala jsem tolik projímadel, že mi je postupně všude odmítli prodávat. Celé dny jsem nakupovala jídlo, cpala se, zvracela a plánovala, co sním zítra. Byla jsem už tak nemocná, že to tělo nedokázalo zvládnout a přepadaly mě záchvaty a křeče. Máma byla zděšená. Zoufale se mi snažila nějak pomoci, ale všechno bylo marné. Myslím, že nebýt jí, už bych byla dávno mrtvá. Doktoři se mě pokusili ještě několikrát izolovat v nemocnici, ale když jsem trochu nabrala a pustili mě, pokaždé jsem vše zase hned shodila. Jediným efektem pobytu v nemocnici bylo, že jsem na tom byla čím dál hůř. Dívky, se kterými jsem se v nemocnici potkávala, mi vše ještě ztěžovaly, pořád jsme mezi sebou soutěžily a navzájem se hecovaly. Která z nás je nejhubenější? Kterou propustí, aniž by začala jíst? Doktoři nakonec díkybohu pochopili, že ústavní léčba na mě nezabírá, a povolili mi zůstat doma a hlídat si váhu. Teprve tehdy mi začalo docházet, co dělám svému tělu. Třikrát mě znovu vezli do nemocnice, protože mi tělo vypovědělo službu. Zuby se mi drolily, oči nedokázaly snášet jasné světlo a měkly mi kosti. Nenáviděla jsem se za to, co si provádím, ale nestačilo to, abych se rozhodla nabírat váhu. Chtěla jsem jen zvítězit nad bulimií. A s máminou pomocí se mi to nakonec podařilo. Jenže jak jsem přestala s přejídáním a zvracením, přestala jsem zároveň i jíst. Přestěhovaly jsme se s mámou do Prahy, abychom začaly nový život, ale vlastně se nic nezměnilo. Nenabrala jsem ani kilo. ,Lenko, jestli nezačneš jíst, umřeš,ʽ řekl mi nakonec nový doktor. Nechtěla jsem umřít a nechat tady mámu samotnou. Jenže touha po štíhlosti byla příliš silná. Přišla jsem na to, že jediný způsob, jak to můžu zvládnout, je udržovat si alespoň stejnou váhu. A to se mi zatím daří. Poslední čtyři roky mám pořád 23 kilo. Přežívám na čokoládě a kole. Nejím zeleninu, protože jsem přesvědčená, že když už musím jíst, pak jen něco, co mi skutečně chutná. A zeleninu vážně nemusím. Nyní chodím pravidelně k psychologovi a také jednou za čtrnáct dní k doktorovi na krevní testy a vyšetření ledvin a jater. Už nikdy nechci znovu do ústavu, a tak beru denně 15 tablet sodíku, abych vše zvládla. Moc dobře vím, co jsem se sebou
V naší poradně s názvem OTOK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Terezie.
Dobry den ziji GB a byla sem tady u zubarky vytrhla my koren z zubu uplne vzadu nahore a za par dni me to porad bolelo to sem sla spatky pani zubarka my dala antibiotik ze mam infekci a po tydnu my z te rany vysel kousek korene a ja ho vytrhla a tet po 2 tydnech me to zacalo trochu pobolivat asi tak 2 dny po bolesti sem zjistila ze my zala otykat pusa ne pod okem ale dole vzadu vedle pusi na levy strane tam kde my vytrhl ten koren moc se omlovam za moje chybny psani
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Zajděte ještě jednou za svou zubařkou, aby vám zkontrolovala stav po léčbě antibiotiky.
„Tys to udělal... do mě?“ zeptala se ještě trochu udýchaně.
„Je tu snad... ještě... někdo jinej?“ zeptal jsem se ještě udýchaněji.
„Já jenom, že mám právě dost blbý období,“ usmála se spíše pro sebe. Usmála!
„To máme tedy oba blbý období, Janinko,“ konstatoval jsem upřímně a horečně přemýšlel, zda si přeju, aby se právě tahle zručná kadeřnice stala matkou mého dalšího dítěte. No nepře-ju, a nic proti zručným kadeřnicím, které ještě ke všemu vypadají hodně dobře. Problém zpravidla nastává, až když se rozpovídají.
Jsem nezodpovědný. Proč s ní lezu do postele, když celkem otevřeně deklarovala, že by se stala ráda matkou dítěte, kterého se nechci stát otcem? Možná proto, že se při souložení ne-mluví. Nebo jen docela stručně. A proč seznámeníchtivé pětatřicátnice, které nevypadají nic moc, všechny děti mají a další děti už spíše či plně nechtějí, a ty, které vypadají dobře, děti nemají a jsou ochotny se s blížící se čtyřicítkou nechat oplodnit i od orangutana, pokud by jim někdo zaručil, že dítě nebude mít fazonu zcela po tatínkovi. Nemělo by to být zcela naopak? Že by ty hezké děti měly a ty ostatní neměly?
Jenže ty ostatní si ty děti prostě s někým zařídí bez velkých licitací, protože těch oplodňovacích příležitostí zas tolik nemají, zatímco ty hezké tak dlouho přebírají, koho tím šťastným otcem vlastně učiní, až přeberou, a už jim houká vlak a zvoní hrana a už se jen fofrem hledá táta, nebo alespoň ten oplodňovač.
Tato pětatřicítka se mi však vyrvala z misionářské polohy, jako by mi četla myšlenky (popřípadě zjistila, že si skutečně vystřihla orgasmus s orangutanem), a začala se hbitě oblékat. Na vteřinu mne napadlo, zda si nepřišla skutečně jen pro tu plus minus dvěstěmilionovou partičku spermií, která v ní teď možná svádí nemilosrdný souboj o jediné vajíčko. Souboj na život a na smrt.
Měla hezké prádlo. Černou, poloprůhlednou podprsenku bez molitanových šidítek a miniaturní tanga. Asi jí na mně záleželo. Nebo na tom, aby se mi líbila. Nebo na tom, abych ji oplodnil a ona konečně mohla trajdat s kočárkem. A proč si ženy vlastně oblékají tak svůdné (a zcela nepraktické) spodní prádlo, když měřítkem úspěchu je vlastně jen a pouze to, jak rychle z něj budou vysvlečeny?
Tvářila se, jako kdyby jí uletělo hned pět rojů včel. A jak bych se měl tvářit já, když mi holka ani neřekne, abych si dával bacha? Kdyby holka, velká ženská!
Ta ženská se štíhlou holčičí postavou a půvabnou pihou na zadečku si však neskutečně naštvaně navlékala punčocháče, dokonce takovým způsobem, až v nich výstražně zapraskala statická elektřina.
„Janinko, stalo se něco kromě toho, žes právě otěhotněla?“ vsadil jsem na černý h
Ve svém příspěvku ULTROGESTAN se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Anita sucha .
Dobry vecer chtela sem se zaptat mam casto nepravidelnou MS a moje pani gynekologoska my predepsala ultrogestan predtim sem ho brala 10 mesicu abych otehotnila cekala sem a pored nic tak sem ho prastala brat pak semi mela malou slznici a pak semy udelala cysta na pravem vajecniku ktera my nastesti praskla sama, sla jsem zase na gyndu aby my je predepsala zase my slite ze otehotnim snazim se 3 roky od samovolnem potratu a parad nic dekuji predem SUCHA
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Někdy se na parta může hodit verš pro člověka, který nemá děti a nelze použít smuteční báseň pro maminku a nebo tatínka. Proto je zde uveden seznam univerzálních básní na parte.
Ty prosté věci, jež jsem miloval,
toužil jsem míti věrně kolem sebe.
A byl to ráj a já se o ně bál
a věděl jsem, že tratím v nich kus nebe
Okno mi řeklo: Jen se rozhlédni,
až odejdeš, už cizí budu tobě.
Kyvadlo řeklo: Jdi, je k poledni.
A křížek na zdi: Sejdeme se v hrobě.
~
Odcházím tam, kam všechna pokolení přede mnou.
A lesy budou šumět dál a květy budou kvést.
~
Po krátkých cestách chodili jsme spolu, na dalekou odešel jsi sám.
~
Co vděkem za lásku a péči Tvou Ti můžem dát - hrst krásných květů naposled, a pak jen vzpomínat...
~
Nezemřela jsem, neboť vím, že budu stále žít v srdcích těch, kteří mě milovali.
~
V tento den loučení přejte mi štěstí. Neplačte o mne, již sladce spím, život byl stejně bolem mým.
Ve svém příspěvku PÍŠTĚLE NAD KOSTRČÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Radoslav.
Dobrý den
Mám dlouholetý problém s pištěli v oblasti kostrče.
Stale to zlobí ... Jak se to dá odstranit a jaká je pooperační rekonvalescence... Děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Marika.
Dobrý den. Lednu jsem.mela puchýř mezi kostrči kterej mi vyřízly a vypustili hnis a nakonec zavedly dřeň všechno bylo potom v pohodě Aš teď minulý čtvrtek sem mi to udělalo znova akorát že my v sobotu prasknul dneska jsem byla na chirurgii a řekli my že to mám čistý ze tam žádný chlup není že to je proste pistel tedy lépe řečeno polidilanis sinus nak tak se to píše teď nevím. A řekli my že to mám opláchovat dvakrát denně a dávat si mastičku betadine nato a dělat to už kut se to nezahojí a když by byli komplikace tak mám přijít a když se to do září nezahojí tak půjdu na operaci tak jsem se chtěla zeptat jestli ta mastička pomůže a zahojí se to děkuji budu ráda za každou odpoved
Kolik se doplácí na komplexní lázeňskou léčbu Františkovy Lázně Adler
Zde je uvedena recenze pacientky, ve které uvádí kolik doplácela na KLP v části Luisa.
Někteří chválí, já bohužel ne. Jsem z Františkových lázní hodně zklamaná. Mám po onko léčbě a jsem invalidní starší osoba. Vybrala jsem si hotel Luisu, a jela jsem od VoZP na KLP s doplatkem 10 tisíc Kč. Na pokoji bylo chladno, a info? Starý hotel, vysoké stropy, šetří se, nejde to vytopit. Dostala jsem aspoň další deku. Hned druhý den mi začaly střevní problémy. Dle personálu je v tomto hotelu záhadný zdroj infekce, který se však doposud nepodařilo nalézt. Asi jsem měla smůlu. Další den jsem byla na uhličité koupeli, kde mě po koupeli zabalili do prostěradla, zabalili do zvlhlé studené deky, jak jinak než ve studené nevytopené místnosti Císařských lázní. Potom jsem ještě absolvovala jednu proceduru s bio lampou. Zde jsem ležela svlečená na studeném lehátku ve studené místnosti 20 minut. Příště jsem si měla vzít něco pod sebe, aby mi tam nebylo chladno. Jak to dopadlo? ATB a zánět močových cest. Do jídelny jsem si chodila jen pro suché rohlíky, banány a hořký čaj. Téměř všichni tam kašlali, protože zima. No a poslední den, když už jsem rýmovala a kašlala, jsme se s lékařkou dohodly, že se pojedu vyléčit domů, a až se uzdravím, tak se vrátím a doberu těch zbývajících 16 dní KLP. Po přihlášení po nemoci mi sdělili, že to bohužel nejde, poukaz prý už s vyúčtováním, za těch 5 dní pobytu, vrátili pojišťovně. Navíc si zbývající část mého doplatku 7 tisíc Kč strhli na storno poplatky, i když jsem žádala o shovívavé posouzení. Prý mi po stržení pojištění uložili část do nějakého depozita, a mám opět přijet, minimálně na 7 dní, což je cca 25 tisíc Kč, a oni mi tu částku, co mám u nich "uloženou", z této nové ceny odečtou. JAK LASKAVÉ. Takže SEM se už opravdu nikdy nevrátím. Nejhorší lázně, jaké jsem kdy zažila. Byla jsem už v Karlovo Studánce, v Mariánských Lázních, 3x v Jáchymově, a vždy to bylo kvalitní a v pohodě. Žádné pojištění storno poplatků, žádné doplatky na KLP, na pokojích teplo, po proceduře suchá deka, no prostě vše, jak má správně být. Trochu mi to ve Frantových připomíná strýčka Skrblíka, jak mu lítaly ty doláče v očích. Celé zaměřeno na byznys, pacient a člověk se jaksi kamsi vytratil. Jinak chci poděkovat personálu, snažili se velmi, to ano...ALE JAK ZNÁMO "RYBA SMRDÍ OD HLAVY". Ti co tady pracují, jen plní rozkazy vedení. Jejich moto? ANI EURO, DOLAR ČI KORUNA NAZMAR.
Ve svém příspěvku TMAVA CHRASTA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Janka.
Mam na lavej strane hlavy chrastu,niekto my hovori ,ze to je starecka skvrna.Rastu my na tom vlasi.Ale niekedy ma to boli,citim to.Neviem ci by som si s toho mohla dat zobrat vzorku a dat vysetrit.Mynule som bola u lekara a zmrazil my to a dalej to mam take iste tmave ako chrastu.Ak niekto prosim mate skusenost prosim napiste.Dakujem Janka
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Dana.
Vyříznout a vyříznutý kus nechat vyšetřit na hystologii. Jeden nebo dva stehy to spraví a vy budete v klidu do konce života.
Nezemřel jsem, neboť vím, že budu žít stále v srdcích těch, kteří mne milovali....
Drahá rodino, přátelé, otcovi kolegové a další smuteční hosté,
Věřím, že taková slova by si náš otec Adam Novotný přál slyšet, protože přesně vystihují, jak žil svůj život. Nepřál by si, abychom dnes nad jeho náhlou smrtí truchlili, naopak by si jistě přál, abychom vzdali hold jeho životu, který se vždy snažil žít naplno. A proto jsme se zde dnes sešli, abychom společně zavzpomínali na okamžiky, kdy byl ještě blízko nás a my si mohli užívat společných chvil, nevědouc, že tyhle báječné doby tak náhle skončí. Náš otec měl snad celý život úsměv na tváři a otevřenou náruč pro ty, co by potřebovali jeho útěchu. Jeho srdce bilo pro jeho nejbližší a jeho největším přáním bylo, aby se jeho milovaní měli dobře a pohnul by pro ně třeba i horami, kdyby to bylo nutné. Rodina a přátelé, to pro něj znamenalo vše, pro nás žil a s myšlenkami na nás také zemřel. Jeho náhlým odchodem neztratil svět jen skvělého člověka ochotného vždy bojovat za správnou věc, ale odešel i neuvěřitelně obětavý a milující otec, věrný přítel a v neposlední řadě také pracovitý a spolehlivý kolega. Jeho ztráta ale nijak neumenšuje to, co k nám cítil a co pro nás všechny byl ochotný udělat.
Dovolte mi tedy, abych v tento den na mého milovaného otce zavzpomínal a vzdal mu čest.
Náš otec Adam Novotný se narodil v roce 1968 do milující rodiny. Většinu svého života se musel vyrovnávat s volbou svých rodičů nejít s davem, která způsobila, že řada jeho snů, zůstala i nadále jen v říši snění a nikdy se neuskutečnila. Nikdy se nemohl stát vysněným advokátem, ale i přesto nikdy nelitoval a obdivoval se své rodině a velmi si ji za jejich činy vážil. Místo studia na právnické fakultě se vyučil tesařem a postupně se stal mistrem ve svém řemeslu. Miloval, když něco nového stvořil a vyloudil tak úsměv na tváři řadě lidí. Za svou práci byl obdivovaný nejen svými kolegy a nadřízenými, ale i širokým okolím. Jemu ale na obdivu nezáleželo, vždy jen chtěl šířit radost. Jeho práce ho také přivedla do Plzně, kde se v kanceláři, kterou měl vybavit novým nábytkem, seznámil se svou osudovou ženou, naší maminkou. Náš otec byl vždy muž činu, a tak dlouho neváhal a spojil s ní svůj život. Nikdo na světě nebyl šťastnější než on v den, kdy mu jeho životní láska přivedla na svět dvojčata. Už tehdy přísahal, že mě s bratrem Ondřejem ochrání a bude nás navždy milovat. Svému slibu dostál, přestože to s námi neměl nikdy jednoduché. Naše rodina prožívala nejšťastnější chvíle svého života, když jsme náhle přišli o matku a otec ztrat
Ve svém příspěvku ČERVENE FLEKY NAD KOTNIKEM se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Emilia Myslivečkova.
Dobry den,každou sobotu chodim s klubem na pochod 10-12 km,když večer přijdu domu,tak samy objevi červene fleky,neboli to ani nesvědi,ale je to ošklivy,mam to i když mam dlouhe kalhoty,když sem doma tak za čtyři dny se my to zase strati,ale ted po sobotě se my to začalo dělat i na druhy noze,ale jinde ne jenom nad kotnikama ,prosim muže my nekdo poradit co to mam,je to ošklive Děkuji Emilia
Milá rodino, vážení přátelé a další smuteční hosté,
Můj dědeček Václav Novotný byl skvělý člověk, který si dokázal získat vaši i moji lásku a úctu, jak dokazují slzy v našich očích a smutek ve tvářích. Jeho ztráta bolestně zasáhla každého, kdo ho znal a pro jeho vřelé srdce miloval. Svět bez něj pro mě již nebude stejný, naše společná milovaná místa se jeho odchodem navždy změnila. Šumavské lesy navždy ztratily svého obrovského zastánce a milovníka, který v nich mnohokrát hledal útěchu. Nejen příroda po jeho smrti truchlí i já před vámi teď stojím se smutkem v srdci. Odchod blízkého člověka je vždy velmi bolestivý, obzvlášť když ta osoba pro vás byla vším. Můj dědeček pro mě vším byl. Byl mým rádcem ve chvílích plných nejistot, byl také mým zastáncem ve všech nespravedlivých obviněních, byl mou vrbou znající všechna moje tajemství, byl ale také mým dětským hrdinou, který odvážně bojoval proti každému nepříteli, byl mým nejbližším přítelem, který se se mnou do poslední chvíle radoval ze všech maličkostí. Tenhle skvělý člověk, by si teď jistě nepřál, abychom tu dnes společně truchlili nad jeho smrtí, přál by si, aby naše dnešní vzpomínky na něj byl plné radosti, protože svůj život považoval za velmi šťastný.
Můj dědeček Václav Novotný se narodil uprostřed druhé světové války v roce 1942. Na válku si samozřejmě z dětství nepamatoval, ale už od základní školy projevoval vášeň pro tyto válečné dějiny, tato vášeň ho nikdy neopustila, o čemž svědčí jeho úctyhodná sbírka knih s touto tématikou. V patnácti letech mu zemřel otec, a tak musel přestat hrát dětské hry a začít se starat o rodinu. Nijak mu nevadilo zanechat školy, nikdy ho studium nelákalo, raději trávil čas venku. I jako patnáctiletý si našel práci v místním JZD. Veškerý volný čas pak rád trávil v lesích, kde rád pozoroval zvěř, nebo v hospodách, kde jeho pozornost naopak poutaly ženy. Ženy můj dědeček velmi miloval, proto také trvalo dlouho, než našel tu, se kterou by chtěl strávit svůj život. Na první pohled se zamiloval do dcery svého bývalého učitele, ta ale o něj neměla zájem. Můj děda se nikdy ale nesmířil s neúspěchem, a tak o její srdce dlouho bojoval, až ho získal. Nikdy vynaložené námahy nelitoval a byl rád, že si na svou lásku počkal. Na svět spolu také přivedli dvě dcery Janu a Marii. Dědeček si vždy přál syna, ale obě nezbedné dcery mu syna zcela vynahradily. Díky nim byl tím nejšťastnějším otcem na světě, jeho štěstí téměř dosáhlo vrcholu, když obě dívky odmaturovaly a přivedly mu domů své dva manžely. Dědeček tak získal i syny, které si celou dobu tak přál. Byl skvělým otcem, chápavým zetěm a nakonec i báječným prarodičem
V naší poradně s názvem PŘÍZNAKY MENOPAUZY OTEHOTNET se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jana.
Dobry den je my 50let.Pobolivavaji my bradavky sem nervozni a behem 1roku a pul sem mela mesicky jenom 6mesicu.Poboliva my podprisku a pichani vprave strane.Obcas navaly horka ale da se to ustalit.Obcas bolestivy sex.Zatim nic neberu zadne prasky.Dekuji za radu
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Nejúčinnější pomoc vám může dát váš gynekolog. Má k dispozici laboratorní vyšetření krve, ze kterého může lépe určit příčinu vašich obtíží. Pokud s tím chcete něco dělat, obraťte se na něj.
se smutkem v srdci jsme se tu dnes sešli, abychom zavzpomínali na báječnou ženu, která vnesla mnoho dobrého do životů nás všech. Moje maminka Jana Adamcová celý život dělala vše proto, aby se lidé kolem ní měli dobře, vždy myslela více na druhé než na sebe. A nyní my jí to oplácíme a naše slzy jsou důkazem, že svou láskou a přátelstvím si navždy získala naše srdce. Maminka by si jistě nepřála, abychom tu dnes po ní truchlili, naopak by si přála, abychom oslavovali její život. Řekla by nám, abychom pro ni neplakali, přestože ji nevidíme, vždy bude s námi a bude nad námi bdít, jak to dělala doposud. A my jsme se tu dnes sešli, ne proto, abychom truchlili nad její ztrátou, ale abychom jí vzdali čest za to, čím pro nás byla. Pro nás, své děti, manžela i vnoučata byla srdcem i duší rodiny, pro své přátelé byla vrbou, utěšitelkou i rádkyní... Každý z nás, kdo tu dnes jsme, u ní alespoň jednou hledal pomoc, radu, nebo jen prostou útěchu v objetí. Dovolte mi, abych zavzpomínala na pár okamžiků z jejího života.
Životní pouť mé maminky začala před 55 lety v Havlíčkově Brodě. Její dětství nebylo jednoduché kvůli nepříjemnému rozvodu rodičů, ale přesto ho vždy považovala za šťastné období svého života. Velmi milovala svou babičku, u níž žila po rozvodu svých rodičů a jež ji přivedla k zahradničení, které se stalo její vášní. Tato vášeň jí vydržela až do smrti, až do poslední chvíle svého života se nepřestávala ze své lásky ke květinám těšit. Díky své babičce prožila krásná a bezstarostná léta svého dětství, během nichž si uvědomila, že velmi touží pomáhat lidem jako lékařka. Její sen se splnil a po náročném studiu, které s sebou neslo řadu pocitů zklamání a zoufalství, ale i pýchy a hrdosti, maminka dokončila školu a stala se lékařkou na chirurgickém oddělení ve fakultní nemocnici v Hradci Králové. Svou práci vždy milovala, nikdy nezaváhala, když mohla svým pacientům jakkoliv pomoci. Dělala, co mohla, aby lidé kolem ní netrpěli. Díky svému povolání se také během osudového večera seznámila se svým budoucím manželem, naším tatínkem, který do nemocnice přivezl svého nejlepšího přítele se zlomenou nohou. Když se v ordinaci spatřili, věděli, že patří k sobě. Byla to osudová láska, která dokázala překonat mnoho zlých životních okamžiků a přitom neztratit nic ze svého kouzla. Maminka i nadále pracovala jako lékařka a přitom se snažila splnit i největší tatínkův sen: dát mu velkou rodinu. Jejich snažení, víra i vytrvalost nakonec zaznamenaly úspěch a během několika let přivítali na světě nás, své děti Alenu,
Ve svém příspěvku OPERACE OČÍ NA KLINICE HORNÍ POČERNICE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Daniela.
Dobrý den, mám velkou prosbu, kdyby měl někdo s touto klinikou zkušenosti, tak sem s nimi. Nutně potřebuji operaci obou očí a zatím mám na kliniku zálusk, ale neznám nikoho kdo by u nich operaci podstoupil a mám z celkové procedury celkem velký strach, proto budu ráda, za jakékoliv názory, zkušenosti..:)
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Darina.
No, my taky chodíme na kliniku, máme je kousek, tak i kvůli dětem jsme se rozhodli k nim. My se teda na prohlídky objednáváme, kvůli dětem, ale jinak všechno u nich dobrý, děti byli vždycky klidný, doktor věděl jak ně a my jsme úplně v cajku, jen se nám stále ten zrak horší…