PŘÍPITEK NA POČEST ZESNULÉHO je jedno z témat, o kterém si můžete přečíst v tomto článku. Smuteční řeč je velebení řeč obvykle pronesená při pohřbu, která má za cíl vzdát poctu zemřelému a připomenout jeho život a skutky. Může být přednesena rodinou, přáteli nebo dokonce duchovním, ale výjimkou není ani přednes člověkem, kterého si určil zesnulý před svou smrtí. Jejím účelem je vzpomínka na zemřelého, vzdát poctu jeho životu, charakteru a odkazům. Smuteční řeč obvykle obsahuje příběhy a vzpomínky na zemřelého, jeho úspěchy a osobnost. Je to forma pietního projevu, který má poskytnout útěchu pozůstalým.
Napsat smuteční řeč je velmi složitým slohovým úkolem, protože řečník v něm musí vyjádřit pocity pozůstalých. Náš článek může sloužit jako takový vzor, jak je možné napsat svůj smuteční projev.
Krátká smuteční řeč na hostině
Smuteční hostina (také nazývaná kar) není nezbytnou součástí pohřbu. Pokud se koná, tak vždy až po pohřebním obřadu a obvykle se jí účastní jen úzká rodina a nejbližší přátelé. Hostů ale může být samozřejmě více, vždy záleží na rozhodnutí rodiny, která hostinu obvykle pořádá. Pohřební hostina je pořádaná na počestzesnulého. Na pohřební hostinu se zve předem, není ale nutné, aby na hostinu šli všichni, kteří se účastnili pohřebního obřadu. Obvykle se pozvánka k hostině přiloží ke smutečnímu oznámení. Hostina se zpravidla koná někde blízko obřadní síně, pokud je ve větší vzdálenosti, musí pořádající zajistit i odvoz pro hosty.
Smuteční hostina může mít několik rozdílných průběhů. Může se jednat jen o krátké setkání pozůstalých, při kterém se připije na počestzesnulého. Obvykle takové setkání trvá asi hodinu a není pro něj nutné pořádat žádný raut. Postačí jen nějaké maličkosti k vínu (víno by se také nemělo dolévat, je to opravdu jen krátké setkání). Další možností je uspořádat hostinu v blízké restauraci, taková hostina se obvykle skládá z přípitku na počestzesnulého, krátkého oběda, případně malého zákusku. Ani toto setkání se příliš neprodlužuje. Některé rodiny dávají přednost ale domácí hostině, která se koná většinou v domě zemřelého, o hostinu se postarají opět její pořádající. Jídlo můžou dodat příbuzní, nebo se může objednat. Vždy záleží na rozhodnutí pořádajících. Tento typ hostiny se může protáhnout i na několik hodin.
Ukázka řeči na smuteční hostině
Drahá rodino a přátelé,
Děkujeme Vám, že jste dnes s námi sdíleli náš žal. Naše maminka by jistě byla šťastná, kdyby věděla, kolik lidí se dnes sešlo, aby si ji připomnělo a vyjádřilo jí úctu. Všem nám byla blízká srdci a věřím, že na ni nikdo z nás nezapomene. Věnujme ji teď, prosím, tichou vzpomínku a pozvedněme sklenku a připijme si na naši milovanou matku, sestru, babičku i přítelkyni. Vždy budeš v našich srdcích.
V naší poradně s názvem POLYNEUROPATIE DOLNÍCH KONČETIN. se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Božena.
Prosím odpoví mě nějaká dobrá duše proč mám polyneuropatii dolních končetin? Nemám cukrovku,nikdy jsem nekouřila ani nepila alkohol.Ten alkohol jen na malý přípitek např.narozeniny.Mám srážení krve laidenskou mutaci.Moc díků za odpověď.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Někdy si polyneuropatii přineseme do života vlastní genetickou výbavou, podobně jako třeba leidenckou mutaci. To pak vůbec nezáleží na dodržování zásad zdravého životního stylu a neuropatie propukne tak jako tak. V kombinaci s leidenskou mutací zde vyvstává možnost řešení projevů polyneuropatie úpravou dávkování antikoagulačních léků, které určitě užíváte na ředění krve. Domluvte se na tom se svým kardiologem. Také by bylo vhodné být v péči neurologa, který bude kontrolovat změny v projevech neuropatie a určí i následnou léčbu.
Vzorová smuteční řeč by měla být věcná, citlivá a prostá. Může obsahovat životní filozofii a zkušenosti, které dokážou pozůstalé povzbudit do dalšího života. Smuteční řeč by měla být brána vážně, proto je zapotřebí zbavit se veškerých všeobecných a prázdných klišé.
Obsah smuteční řeči by měl být zaměřen na zesnulého. Vyzdvihuje zesnulého jako člověka, poukazuje na jeho přednosti a rekapituluje život, který žil. Posluchači jsou připraveni slyšet především pozitivní zprávy, proto by celkový obsah smuteční řeči měl být věnován pouze dobré stránce zesnulého.
Smuteční proslov si může rodina připravit sama a zvolit zástupce, který ho bude prezentovat. Projev pak může být více osobní.
V naší poradně s názvem ELIQUIS 5 MG A ALKOHOL se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Sylva.
Začala jsem užívat místo Warfarinu od pátku Eliquis 5 mg a v neděli
jsem pozvaná na párty. Ráda bych věděla, jestli mohu aspoň l skleničku
vína na přípitek nebo raději vinný střik, nebo vůbec alkohol ne. Děkuji
moc předem za Vaši informaci a jsem s pozdravem Drábková.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Eliquis nemá alkohol uvedený ve svých interakcích. Znamemá to, že alkohol nijak neovlivňuje účinky léku Eliquis. Ovšem alkohol funguje jako ředidlo krve, podobně jako Eliquis. Trvalá souhra těchto dvou činitelů může způsobit krvácení a to nejen na povrchu těla, ale i uvnitř, kde je to mnohem nebezpečnější, protože to nevidíte. Tyto problémy jsou dominantní u pravidelné konzumace alkoholu. Náhodný alkoholický nápoj, jako je přípitek, nezpůsobí žádné problémy a s klidem si můžete připít.
Průběh pohřbu obvykle vychází z přání zesnulého a mají ho na starosti pozůstalí, ti tedy rozhodují, jak bude pohřeb vypadat, jestli se bude skládat jen ze smutečního obřadu, anebo jestli jeho součástí bude i smuteční hostina. Pokud se pozůstalí rozhodnou zorganizovat smuteční hostinu, je jen na nich, kdo se jí bude účastnit. Nikde není dáno, že musí být pro všechny účastníku pohřbu. Řada pozůstalých dává přednost smuteční hostině v úzkém kruhu rodiny. Pohřební hostina se koná až po obřadu, nikdy ne před ním. Při hostině nejde o samotné jídlo, opět jde o vzdání úcty nebožtíkovi a sdílení vzpomínek na něj. Lidé se zde scházejí, aby se mohli společně podělit o vzpomínky a ještě jednou projevit soustrast nejbližším příbuzným. V případě, že se smuteční hostina koná, tak se pozvaným na tuto událost posílá nejen smuteční oznámení, ale také pozvání ke smuteční hostině. Tak každý dopředu ví, že se taková akce bude konat. Pozůstalí při rozhodování o místě smuteční hostiny, by měli mít na paměti, že je vhodné uspořádat hostinu blízku místa obřadu, protože pokud se bude kar konat jinde, musí zajistit pro účastníky odvoz na dané místo. Finanční náročnost této části pohřbu je různá, závisí na tom, jaký typ hostiny si pozůstalí zvolí. Nejméně finančně náročná je smuteční hostina, při níž se nepodává žádné hlavní jídlo. Slouží jen k setkání blízkých, kteří společně připijí na zemřelého. Tato hostina nemá dlouhé trvání, obvykle trvá maximálně půl hodinu a není finančně náročná, protože kromě již zmíněného vína se na ní podávají jen nějaké maličkosti vhodné k vínu. Další a finančně náročnější je uspořádání smuteční hostiny v restauraci. V takovém případě by se měla hostina skládat ze slavnostního přípitku na počest zemřelého, oběda a dezertu. Ani v tomto případě není vhodné na hostině déle prodlévat. Obvykle po dezertu smuteční hosté postupně odcházejí. Poslední a často finančně nejnáročnější variantou je domácí hostina pro blízké příbuzné a další hosty, která se koná obvykle v domě zemřelého, nebo u jeho blízkých příbuzných. Tato hostina trvá podstatně delší dobu (i několik hodin) a je na ni potřeba zajistit dostatek pokrmů a nápojů. Výhodou je, že se nemusí jednat o pokrmy koupené v restauraci, mohou být domácí, připravené blízkými příbuznými. Důležitou součástí každé smuteční hostiny je vždy slavnostní projev, který by opět měl mít blízký příbuzný, nebo přítel. Nemusí to být ale stejný řečník, který hovořil na pohřbu. Řečníku může být i více. Vždy by po projevu mělo následovat symbolické připití na počest zemřelého. Řeč by neměla být dlouhá, měla by obsahovat poděkování za projevené soustrasti, nebo za účast na pohřbu.
Poslední rozloučení zesnulého člověka mají obvykle na starosti jeho příbuzní, kteří rozhodují o tom, jak bude pohřební akt vypadat, kde se bude konat, kolik přijde lidí, jestli součástí bude i hostina, kdo tam promluví atd. Při rozhodování se mohou řídit přáním zemřelého, pokud nějaké projevil za svého života, nebo tím co o něm vědí, co se k němu hodí atd., případně sami vyberou to, co považují za nejlepší. Důležitá je v neposlední řadě také finanční stránka, protože uspořádání pohřbu není nejlevnější záležitostí. Je třeba zajistit si pohřební službu, která se postará o zemřelého (uložení do rakve, také i umytí zemřelého, oblečení a další nutné úpravy), zajistit parte, rozhodnout o způsobu pohřbení (do země v rakvi, nebo kremace), místo pohřbení, nebo uložení urny, místo pro smuteční obřad (pokud o něj pozůstalí stojí), případně pro smuteční hostinu. S tím vším může pozůstalým pomoci právě pohřební služba, která vychází z přání pozůstalých. Pokud se pozůstalí rozhodnou pro pohřeb, jehož součástí bude i smuteční obřad, musí se rozhodnout, jestli jeho součástí bude i pohřební řeč. Pohřební řeč není vždy nutná, je možné mít jen jednoduchý obřad, při němž bude puštěna vhodná hudba a pozůstalí a další lidé, kteří se přišli rozloučit, jen k rakvi položí květiny a věnce a v tichosti se rozloučí se zemřelým. V případě, že se pozůstalí rozhodnou pro smuteční obřad se smutečním projevem, musí si zvolit vhodného řečníka. V takovém případě se nabízí několik možností. Jednou variantou je, že řeč přenechají profesionálovi, který buď působí u pohřební služby, nebo pod pohřební síní. Takový řečník jim předá dotazník, do něhož vyplní základní informace o zemřelém a to, co si přejí, aby na pohřbu zaznělo. Výhodou tohoto řečníka je, že ví, jak se má obléci, umí mluvit a nenechá se ničím rozhodit. Jeho projev ale může na někoho působit neosobně. Další variantou je, že řečníkem bude někdo blízký zemřelému. Nemusí se vždy jednat o příslušníka jeho rodiny, řeč může mít i nejlepší přítel, nebo někdo jiný, kdo zemřelého dobře znal. Při některých pohřbech se dokonce střídá více řečníků, někdo promluví za rodinu, pak třeba některý přítel, kolega atd. V takovém případě je důležité, aby řečníci své projevy sladili a „nelezli si do zelí“. Není třeba, aby se všechny informace opakovaly, každý by se pak měl držet svého okruhu. Mnohem jednodušší situace je, když mluví jen jeden řečník. Ten by měl samozřejmě při tvorbě své řeči respektovat pravidla tohoto slohového útvaru a i při samotném obřadu musí dbát na správnou etiketu vycházející z dané situace.
Projev, který si řečník sám připraví, musí odrážet jeho
Smuteční řeč je pravděpodobně asi jedním z nejsložitějších slohových útvarů právě pro jeho emocionální zaměření. Jistě není třeba zdůrazňovat, že smuteční řeč je určená na pohřby.
Při pohřbu se může rodina obránit na profesionálního řečníka, který ve svém projevu může vycházet z projevu, který mu připraví rodina, nebo může říct svou vlastní řeč. Většinou se pak jedná o univerzální projev, který jen doplní konkrétními událostmi ze života zemřelého.
Druhou variantou je, že na smuteční slavnosti promluví někdo z pozůstalých, většinou to bývají nejbližší příbuzní, kteří si svůj projev také sami připraví. Napsat smuteční projev není jednoduché. Vždy záleží na vztahu mluvčího k zemřelému a na přístupu, který řečník zvolí. V podstatě není přesně vymezené, jak musí projev vypadat, klidně může být i nekonvenční, základním pravidlem ale je, že by měl být plný opravdu upřímné účasti.
Je několik bodů, které by se v projevu asi měly objevit, ale myslím, že nejsou vždy podmínkou. Také je na řečníkovi, jakou jejich formu zvolí.
Při smuteční řeči není vhodné zdůrazňovat záporné vlastnosti zemřelého (pokud si to rodina vyloženě nepřeje).
Při smutečním proslovu by řečník měl jistě vyjádřit nejen soustrast pozůstalým, ale také by je měl ujistit o tom, že v tom nejsou sami. Měl by se snažit jim pomoci ulehčit v bolesti.
Řečníci se často ve svých projevech uchylují k různým neupřímným a prázdným klišé, které zesnulého nijak nepřiblíží a ani to na nikoho nezapůsobí. Naopak je vhodné využívat v projevu vzpomínky na život zemřelého a na jeho životní postoje.
Také je třeba si uvědomit, že smuteční projev je určen pro pozůstalé, ne pro zemřelého, proto by celý proslov měl směřovat k nim. Jim má tato řeč pomoci překonat bolest. Řečník by vždy, ať už pochází z rodiny, nebo ne, měl v prvním řadě myslet na nejbližší příbuzné, a proto by zrovna je měl oslovit vždy jako první. U smutečního řečníka se předpokládá, že v projevu nebude zdůrazňovat svůj zármutek. Samozřejmě při projevu na pohřbu blízkého příbuzného (matky, otce, syna, dcery...) se tomu nelze zcela vyhnout. Vždy je ale třeba uvědomit si, že i pro další příbuzné je ztráta milované osoby těžká.
Smuteční projev by měl být na určité úrovni a měl by být vždy předem připraven a nikdy by neměl být výsledkem improvizace, která by mohla způsobit, že by zaznělo něco, co není vhodné. I pokud řečník umí svůj projev zpaměti, může si s sebou vzít desky (tmavé barvy) s připraveným projevem (kdy by zapomněl, nebo v rozrušení nevěděl, jak dál pokračovat). Také je třeba si uvědomit, že cílem smuteční řeči není informovat o všech událostech ze života zesnulého. Při
Smuteční kytice má mít sudý počet květin, z čehož vyplývá, že všechny ostatní vazby mají počet lichý. Květinová etiketa povoluje mnoho výjimek, jen v případě květin na hrob je pevná jako kámen. Počet květin na pohřeb vždy byl, je a bude sudý. Takže už jen pro ten pocit, že chcete řádně uctít památku zesnulých a neurazit pozůstalé, se toho držte.
Sudý počet květin má zahnat osamělost mrtvých, kterým chybí spřízněná duše do páru. S tímto pravidlem přišel dr. Jiří Stanislav Guth-Jarkovský. Nehistorických vysvětlení je hned několik. Například že jedna květina je pro zesnulého, druhá pro Boha, který má na zesnulého dohlížet. Další vysvětlení je naopak čistě praktické: sudý počet květin se floristům lépe aranžuje nejen do kytice. Pravidla kolem sudých a lichých počtů květin zná jen východní Evropa a Amerika.
Poděkování na smuteční hostině je způsob, jak projevit vděčnost lidem, kteří přišli uctít památku zesnulého a projevili rodině podporu. Hostina je zároveň chvílí, kdy se po intenzivních emocích z obřadu mohou pozůstalí nadechnout a vyjádřit, co by při samotném rozloučení nešlo říct.
Poděkování může být:
krátké a formální – pro velmi velké hostiny,
osobní – když mluví někdo z nejbližší rodiny,
vzpomínkové – doplněné příběhem či vyprávěním o zesnulém,
kombinované – poděkování spojené s připomenutím hodnot zesnulého.
Jak dotyčný/á zemřel/a (po dlouhé nemoci, náhle, stáří a podobně).
Pochopení bolesti pozůstalých a myšlenka, že když někdo zemře, tak vzpomínky nemizí.
Z kolika dětí byl/a zesnulý/á, z jakých poměrů (v případě, že byl/a chudý/á – pocházel/a z prostých poměrů, bohatý/á – měl/a hojný život obohacený nejen cennostmi, ale hlavně láskou...).
Kolik měl/a dětí a koho tady zanechal/a.
Dobré vlastnosti a skutky, jestli byl/a v nějakém sdružení, spolku, sportovním týmu, v čem vynikal/a a čím se kupříkladu živil/a.
Nakonec přidat verš nebo krátkou píseň
Podklady pro profesionální smuteční projev:
Jméno a příjmení zesnulého/zesnulé, věk
Datum a místo narození
Jména rodičů zesnulého/zesnulé
S kolika sourozenci zesnulý/zesnulá vyrůstal/a, popřípadě jména
Poslední zaměstnání
Jméno manžela/manželky, kolik let trvalo manželství
Pokud je vdovec/vdova, úmrtí manžela/manželky
Počet a jména dětí
Počet a jména vnoučat
Počet a jména pravnoučat
Povahové rysy
Zájmy, záliby
Zvláštní poděkování rodiny někomu (například za péči)
Smuteční řeč si každý může zhotovit sám, samozřejmě řeč profesionálů bude jistě znít jinak, než někoho, kdo nikdy nic takového netvořil. Každý dává přednost něčemu jinému. Někdy není nutné využívat mnoha vzletných slov, abyste vyjádřili svůj city k zesnulé osobě. Hlavní je, abyste vy jako řečník a pozůstalý řekl vše, co jste vyjádřit chtěl a aby vám to bylo přirozené. Samotná chvíle pohřbu je velmi těžká, není nutné si ji ještě dělat horší náročným proslovem, kterému příliš nerozumíte. Závěr smuteční řeči je v podstatě rozloučení jak se zesnulou osobou, tak i se smutečními hosty.
Na závěr smuteční řeči se jistě hodí říct něco, co nám zesnulého připomene, nebo co nám pomůže se s ním rozloučit. Často se například využívají různé slavné citáty (obzvlášť třeba když víme, že zemřelá osoba měla ráda nějakého spisovatele), také je možné využít slova písní. Někdy stačí jen závěrečná věty typu: Navždy budeš v našich srdcích; Nikdy na tebe nezapomeneme.
Nekrolog je písemné shrnutí života zesnulého, které slouží k uctění jeho památky. Může být čteno přímo na pohřbu, zveřejněno na parte, v novinách, na webu nebo předneseno během smutečního obřadu jako součást rozloučení. Nekrolog by měl být pravdivý, citlivý a vyvážený – nejde o životopis, ale o pietní připomenutí toho nejdůležitějšího.
Smuteční hostina je příležitost, kdy mohou pozůstalí a blízcí sdílet vzpomínky a navzájem se podpořit po emocionálně náročném rozloučení. Proslov zde plní tři hlavní funkce:
Poděkování přítomným za podporu, účast na pohřbu i projevy soucitu.
Krátké připomenutí zesnulého – jeho povaha, hodnoty, způsob života.
Uvolnění atmosféry – jemným, laskavým způsobem, bez humoru, který by mohl působit necitlivě.
Poděkování na smuteční hostině má být krátké, upřímné a laskavé. Není potřeba dokonalý projev – stačí mluvit ze srdce. Důležité je ocenit podporu, připomenout hodnotu zesnulého a vytvořit atmosféru klidu a sounáležitosti.
Proslov na smuteční hostině je osobní, klidný a laskavý. Nemusí být dlouhý ani dokonalý – měl by být opravdový. Vyjádření vděčnosti, připomenutí hodnot zesnulého a sdílení vzpomínek vytváří atmosféru, která pomáhá uzdravovat srdce.
Vzor smutečního proslovu č. 5 – Velmi citlivý, poetický styl
Milí přátelé,
dnes stojíme na hranici dvou světů – toho, který známe, a toho, který je pro nás skrytý. Jeden z nás překročil tuto hranici dříve, než jsme byli připraveni. A přestože nás naplňuje bolest, můžeme se ohlédnout a vidět světlo, které v nás zanechal(a).
Život každého člověka je příběhem. Někdy tichým, někdy bouřlivým, ale vždy jedinečným. A příběh zesnulého/zesnulé byl plný okamžiků, které měly smysl – drobných radostí, úsilí, lásky, obětí i nadějí. Ať už tento příběh trval dlouho, nebo příliš krátce, dotkl se našich srdcí.
Dnešní loučení není koncem. Je to jen závěrečná kapitola, kterou dočítáme se slzami, ale i vděčností. Jeho/její stopa v nás zůstane – v našich vzpomínkách, slovech, rozhodnutích, láskách i životech, které vedeme dál.
Nekrolog má být stručný, důstojný a osobní. Měl by zachytit to nejdůležitější ze života zesnulého, vyjádřit úctu a poděkování. Není nutné psát dokonalé věty – podstatná je upřímnost, citlivost a respekt.