Úplavice je onemocnění střev, žaludku a jater. Úplavice napadá v podstatě celou trávicí soustavu. Bacilární úplavice je přenosná pouze z člověka na člověka. Výjimečně mohou být příznakem i mouchy. Od nakaženého nebo přenašeče se šíří bakterie v potravě, pití nebo tělních tekutinách. Do těla se bakterie dostávají ústy, vylučovány jsou stolicí. Bacilární úplavice je jedním z nejnakažlivějších střevních onemocnění. Nejčastěji se infekce přenáší kontaminovanou vodou či potravou, při přímém kontaktu s nakaženým a špatnou nebo nedostatečnou hygienou. Inkubační doba onemocnění je 1–5 dní, charakteristické jsou svíravé bolesti břicha a křeče, vodnaté průjmy často s příměsí krve a hlenu. Bakterie napadají stěnu tlustého střeva a vytvářejí pro tělo nebezpečné toxiny. Při onemocnění je nejnebezpečnější velmi rychlá dehydratace. Ve vážných případech může docházet k protržení střevní stěny. Prevencí před úplavicí je karanténa nemocného a likvidace či dezinfekce předmětů a potravin, se kterými přišel do styku. Dodržování hygienických návyků – zvláště mytí rukou po toaletě a před přípravou jídla. Tepelné zpracovávání potravin a tekutin – bakterie jsou zničeny, pokud přejdou varem. Ochrana potravin před kontaktem s hmyzem.
Amébní úplavice – šiřitelem onemocnění je prvok měňavka, která se v potravě či tekutině dostane do těla a zde se začne množit. V malém množství je v podstatě neškodná a tělo si s ní poradí samo. Ve velkém množství a při přemnožení v těle se z tlustého střeva šíří do krevního oběhu a odtud do celého organismu. Průběh onemocnění je velmi podobný jako při bacilární úplavici, navíc se ale mohou tvořit jaterní abscesy, které je poté třeba odstranit chirurgicky. Při podezření na úplavici je nutné vyhledat lékaře, ten nejprve stanoví původce onemocnění a poté přikročí k léčbě. V lehčích případech bacilární úplavice se nasazuje Endiaron, v těžších případech je zahájena léčba antibiotiky, v některých případech je dokonce nutná hospitalizace. Amébní úplavice se téměř vždy léčí antibiotiky, a pokud vznikly důsledkem působení měňavky jaterní abscesy, je třeba je chirurgicky odstranit. Při obou typech onemocnění je třeba doplňovat dostatek tekutin – nemocnému hrozí dehydratace.
Měchovec lidský (Ancylostoma duodenale), také někdy označovaný jako měchovec dvanácterníkový, je významný parazit člověka vyskytující se v subtropickém a tropickém pásu zejména východní části polokoule a v Jižní Americe. Dospělí jedinci se lokalizují v tenkém střevě člověka a během svého vývoje migrují různými tkáněmi. Onemocnění z
Při některých infekčních onemocněních se může krev ve stolici objevit. Typickým onemocněním je úplavice. Jedná se o velice bolestivý průjem s velkými křečemi v břiše. Stolice je vodnatá s příměsí krve a hlenu. Typické jsou také vysoké horečky, třesavka a malátnost. U dětí a starých lidí je průběh velice nebezpečný a je potřeba hospitalizace, aby bylo tělo opět zavodněno. Onemocnění vzniká náhle, inkubační doba je 1 až 3 dny od nákazy. Úplavice je tak nejnakažlivější střevní nákaza. V České republice vzniká toto onemocnění nejčastěji u dětí v letních měsících. Na světě je výskyt četnější, odhadem úplavice postihne několik stovek milionů lidí ročně. Jestliže trpíte horečkou a urputným průjmem, okamžitě vyhledejte lékaře, který vám odebere vzorek stolice a pošle vás do nemocnice na pozorování. Pokud se u vás prokáže úplavice, bude vám nasazena antibiotická léčba a klidový režim. Důležitou částí je takzvaná rehydratace, kdy vám budou dodávány tekutiny infuzí. Velice důležité je také dodržování dietních opatření.
Úplavice cukrová, krátce cukrovka, je souhrnný název pro skupinu závažných chronických onemocnění, která se projevují poruchou metabolismu sacharidů. Rozlišují se dva základní typy diabetu: diabetes mellitus I. typu a diabetes mellitus II. typu. Vznikají důsledkem absolutního nebo relativního nedostatku inzulinu. Obě dvě nemoci mají podobné příznaky, ale odlišné příčiny vzniku. V prvotních stadiích diabetu I. typu jsou ničeny buňky slinivky břišní, které produkují hormon inzulin, vlastním imunitním systémem. Proto se řadí mezi autoimunitní choroby. Diabetes II. typu je způsoben sníženou citlivostí tkání vlastního těla k inzulinu.
Při mytí rukou dochází k mechanickému, ale i chemickému odstranění nečistot a také k odstranění přechodné mikroflóry z rukou. K mytí rukou se používá voda a nejčastěji mýdlo nebo jiný mycí prostředek.
Na našich rukou se nachází velké množství bakterií a dalších mikroorganismů, kterých se pouhým umytím rukou vodou a mýdlem nezbavíme. Pro úplné odstranění bakterií je nutné ruce vydezinfikovat. Mýt si ruce je důležité, ale jejich spláchnutí pod tekoucí vodou nestačí. Seznamte se tedy se správným postupem hygieny rukou.
Nejdřív sundejte šperky, hodinky. Pod jejich plochou se rády drží bakterie. Bez nich si můžete ruce v pohodlí omýt až k předloktí. Opláchněte ruce důkladně teplou vodou. Naneste mýdlo (nejlépe tekuté, na tuhých mýdlech, především na veřejných toaletách, mohou přežívat bakterie) velmi důkladně po celé ploše dlaní a začněte třít dlaněmi o sebe. Postupně omývejte prsty a hřbety dlaní, nezapomeňte na bříška prstů, meziprstní plochy. Místem, které je velmi rizikové a zapomíná se na něj, je prostor pod nehty. Ideálně k důkladné hygieně poslouží malý ruční kartáček. Minimálně po 20 vteřinách čištění opláchněte mýdlo z rukou. Pro osušení používejte pouze vlastní ručník nebo jednorázové papírové utěrky. Výzkumy zjistily, že používáním horkovzdušných sušičů (ty by měly být zapnuty alespoň po dobu 30 sekund) se mohou bakterie šířit do značné vzdálenosti (až do 2 metrů).
Na cestách je dobré mít po ruce antibakteriální ubrousky nebo gel. Stačí si ruce očistit ubrouskem nebo vetřít gel a budete mít okamžitě ruce čisté i suché. Tyto produkty ničí bakterie a choroboplodné zárodky.
Mezi nejčastější nemoci špinavých rukou patří žloutenka, salmonela, nemoci přenosné ze zvířete na člověka (listerióza, toxoplazmóza, škrkavky, roupy), bacilární úplavice, opary, plísně.
Důvodů, proč lidé při mytí rukou nepoužívají mýdlo, je hned několik. Mezi nejčastější patří zapomnětlivost, lenost, nechuť dotýkat se špinavého tuhého mýdla a podle některých respondentů i výmluva na nedostatek času.
Odborníci se shodují, že za výše jmenovanými argumenty, je však možné hledat především špatné hygienické návyky z dětství. Pokud má někdo ruce viditelně špinavé, obvykle si je jde automaticky umýt. Podstatně méně lidí si umývá ruce po návratu domů z venku, a to i přesto, že se cestou dotýkali různých předmětů, jako jsou madla nákupních košíků, držadla v MHD nebo i obyčejné dopisní schránky. Tam všude se skrývá nebezpečí v podobě žloutenky, salmonely, úplavice, chřipky a dalších nepříjemných nemocí.
Je třeba zde upozornit na nebezpečné améby, které si můžeme přivést z dalekých cest. Pokud totiž při potížích neabsolvujete prohlídku u odborníka, tak normální praktický lékař je obvykle neodhalí a tyto améby se pak můžou rozšířit do kteréhokoliv orgánu v těle. Týká se to takových těch invazivních forem amebových onemocnění, proti kterým, kromě určitého chování, žádná obrana neexistuje. A co způsobují tyto améby? Střevní améby, respektive amébové úplavice, způsobují těžké střevní onemocnění, spojené s krví ve stolici, které může skončit třeba až proděravěním střeva. Améba může proniknout i mimo střevní stěnu a pak může dělat různé potíže v játrech, jako jsou různé jaterní abscesy, nebo může vyvolat abscesy i jinde v těle. Tyto améby sou skutečně velmi závažná onemocnění, proti který neexistuje očkování. Jedinou obranou je prevence, která spočívá v kontrole stravy a vody, to znamená jíst jen převařené jídlo a pít vodu z jasných zdrojů, zlepší je voda v originálním balení. Také převařená voda daná do nádoby, která je sterilní, by měla být bez rizika nákazy amébou. Jinak žádné očkováním proti této nemoci nás zatím neochrání. Typické zdroje nákaz pochází z oblasti východní a jihovýchodní Asie.
Míchané nápoje z dubové kůry byly používány domorodými Američany k léčbě průjmů, úplavice, vředů v ústech a kožních problémů. Dubová kůra je ideální pro uvolnění ledvinových kamenů, močového měchýře a žaludečních kamenů. Také pomáhá s inhibováním bakterií, které jsou spojeny s těmito kameny. Rovněž je vhodná k léčbě vředů a poruch sleziny. Je možné ji využít i k zastavení krvácení z nosu, plic, žaludku a konečníku. Perorální použití dubové kůry působí jako diuretikum. Bílá dubová kůra neléčí základní onemocnění, ale snižuje jeho příznaky. Extrakt z dubové kůry je vhodný k léčbě bolestivých ledvinových kamenů a napomáhá efektivní funkci ledvin.
V moderní alternativní medicíně se používá extrakt z dubové bílé kůry k odstranění parazitů z trávicího traktu a ke snížení bakterií.
Řada komerčně vyráběných doplňků stravy s obsahem dubové kůry má spíše detoxikační vlastnosti. Extrakt bílé dubové kůry je hlavní přísadou v léčivých přípravcích určených zejména pro léčbu střevních parazitů a při hubnutí. Extrakt z dubové kůry je vhodný i na hemoroidy, protože snižuje nepohodlí. Také je možné jej využít na zánět dásní.
Moč je průhledný vodný roztok s barvou od světle žluté po jantarovou. Je to vedlejší produkt nebo odpadní kapalina vylučována ledvinami, transportována močovody do močového měchýře, kde se hromadí, až je odvedena močovou trubicí. Moč se skládá z vodného roztoku metabolických odpadů (například močovina – urea H2N-CO-NH2), rozpuštěných solí, zejména chloridu sodného, a dalších organických látek. Tekutiny a materiály filtrované ledvinami a určené stát se močí pocházejí z krve nebo z intersticiální (vmezeřené) tekutiny. Složení moči je upraveno procesem reabsorbce, který je řízen hormonálně – AD hormonem (ADH) z hypotalamu, při jehož nedostatku vzniká úplavice močová, a aldosteronem. Při tomto procesu (reabsorbce) jsou užitečné molekuly a ionty nutné pro tělo, jako například glukóza a vápník Ca2+, reabsorbovány přenášejícími molekulami zpět do krevního oběhu. Odtékající tekutina obsahuje vysoké koncentrace močoviny a jiných nadbytečných nebo potenciálně toxických substancí, které budou odvedeny z těla močením. Moč je produkována procesem filtrace, reabsorpce a tubulární sekrece (trubicovitého vylučování). Zdravá moč prakticky neobsahuje glukózu; pH moči je menší než 7, moč je slabě kyselá. Moč obsahuje velké množství močoviny, výborného zdroje dusíku pro rostliny, který je užitečný urychlovač kompostu. Močovina je 10 000krát méně toxická než amoniak (čpavek) a je vedlejším produktem deaminace (2 molekuly NH3) a buněčných produktů respirace – dýchání (1 molekula CO2) ve společné kombinaci. Zdravá moč není toxická. Obsahuje látky v těle označené jako nežádoucí, může dráždit kůži a oči. Po vhodném zpracování moči je možné z ní získat pitnou vodu.
Diabetes mellitus (úplavice cukrová – cukrovka) je celoživotní onemocnění projevující se zvýšenou hladinou cukru (glukózy) v krvi. V České republice je nyní asi 750 000 diabetiků (údaj z konce r. 2006) a jejich počet se zvyšuje každým rokem o 5– 6 %. Navíc se předpokládá, že 300 000 lidí o svém onemocnění zatím neví. Odborně je tedy diabetes mellitus poruchou metabolismu. Zjednodušeně řečeno, jedná se o onemocnění, kdy dochází k poruše zpracování cukrů, tuků a bílkovin v organismu. Pokud není diabetes léčen nebo nejsou dodržovány doporučené zásady léčby, může dojít ke vzniku a rozvoji dalších závažných onemocnění a komplikací. Příčina jeho vzniku není známa, ale je známo několik možných spouštěcích faktorů jako například genetické vlohy a působení vnějšího prostředí (stres, virózy, obezita atd.) či konstituční tělesné faktory (rasa, pohlaví, věk apod.).
Výzkum v posledních desetiletích podstatně rozšířil seznam starověkých a středověkých badatelů o léčebné účinky mumia při mnoha infekčních nemocech, jako jsou angína, úplavice, ekzémy, plísně a podobně, jakož i účinnost při léčbě jater, močového měchýře a neudržení moči, paradontózy, leukémie, trofických vředů, hnisavých poranění, trombózy. Mumio stabilizuje složení krve, rychle sceluje zlomeniny, pomáhá při erozích čípku a zánětech ženských pohlavních orgánů, při bronchiálním astmatu, vředech žaludku a dvanáctníku, trombózách, povrchových zánětech žil (tromboflebitida), hemoroidech, rovněž při radikulitidě (zánět míšních kořenů), popáleninách, srdečních a cévních nemocech. Stimulační účinek mumia jde až do úrovně buněk, obnovuje složení periferní krve a funkčnost periferních nervových vláken. Přísně dávkovaný roztok mumia zlepšuje paměť a tvůrčí schopnosti. Směs působí antisepticky, protizánětlivě, odstraňuje pocit únavy.
Mumio nezpůsobuje alergické reakce ani anafylaktický šok, při používání nebyly zaznamenány kontraindikace. Vedlejší účinky mohou nastat velice zřídkavě pouze při individuálním předávkování, a to při dávkách několikanásobně převyšujících dávky doporučené. Po aplikaci sníženého dávkování se již nežádoucí reakce neopakují.
Jako léčivo se používají listy, ale hlavně kůra. Pouze její vnitřní část však obsahuje všechny potřebné složky, vnější kůra je odpad, který je bohužel někdy nabízen dodavateli jako kůra vnitřní. Kombinace alkaloidů obsažených ve vnitřní části kůry činí z Vilcacory neobyčejně účinný prostředek o širokém spektru působení.
Vilcacora se zmiňuje především z hlediska jejího vlivu na zhoubné novotvary, má totiž antioxidační, imunostimulační a antivirové účinky. Látky v ní obsažené zvyšují fagocytózu a mohou mít taktéž antimutagenní účinky, hovoří se také o tom, že indukují apoptózu a inhibují proliferaci leukemických buněk a buněk lymfomu, aniž by byly cytotoxické vůči normálním buňkám. Je zřejmé, že blahodárně působí rovněž na kardiovaskulární systém – zvyšují dilataci periferních krevních cév, snižují srdeční frekvenci a do jisté míry rovněž hladinu „špatného“ cholesterolu. Kvůli protizánětlivým vlastnostem se Vilcacora doporučuje také při léčbě osteoartritidy.
Jaké jsou tedy v souhrnu příznivé účinky Vilcacory na náš organismus? Vilcacora brzdí rozvoj rakovinových buněk a stimuluje imunitní systém. Má i vlastnosti protizánětlivé, antivirové, antibakteriální a antioxidační. Pozitivně působí na centrální nervový systém, pomáhá při léčbě oběhových chorob, snižuje hladinu cholesterolu a působí očistně. Chrání sliznici trávicího traktu a pomáhá při léčbě žaludečních vředů. Má dobrý vliv na peristaltiku střev a žlučových cest. Snižuje riziko akutních záchvatů ischemické choroby srdeční a vytváření krevních trombů. Je zvlášť doporučována kuřákům, neboť s močí odvádí z organismu karcinogenní látky obsažené v cigaretovém kouři. Vně se používá ve formě obkladů v případech zánětů pokožky a alergických reakcí.
Základní doba užívání Vilcacory je 30 dnů při denní dávce 3x1 tableta. Jako prevence zánětů dýchacích orgánů (kuřáci), pro diabetiky se sníženou imunitou a četnými záněty různého typu a „bacilonosiče“ virů EBV, herpesu, CMV, ale také chlamydií a borelií je užívání Vilcacory časově neomezené.
Antioxidační schopnost se udává až 300x vetší než u vitamínu C (tuto schopnost v bylině vykazuje kyselina ursulová a oleanolová). Lze ji využít při: prevenci i léčbě onemocnění zhoubnými nádory, onemocněních trávicího traktu (zánětech, Crohnově chorobě, divertikulitidě, poruchách střevní mikroflóry, peptickém vředu, zácpě, plynatosti, hemoroidech, parazitech), diabetu, jaterní cirhóze, chorobách spojených s poškozením funkce imunitního systému, chronickém únavovém syndromu, léčbě a prevenci virových onemocnění (chřipky), chronických infekcích horních cest dýchacích, astmatu, sinusitidě, virových infekcích (včetně boreliózy, Herpes zoster, Herpes simplex i HIV), artritidách, bolestech končetin, léčbě kapavky a úplavice a pro zlepšení metabolismu ledvin.
Diabetes mellitus, česky „úplavice cukrová“, krátce cukrovka, je souhrnný název pro skupinu chronických onemocnění, která se projevují poruchou metabolismu sacharidů.
Popis příčiny
Diabetes je metabolickým onemocněním, které vzniká v důsledku nedostatečné produkce nebo nedostatečného využití hormonu inzulínu. To znamená, že dochází k poruše zpracování cukrů, tuků a bílkovin v organismu. Pokud není diabetes léčen, resp. nejsou dodržovány doporučené zásady léčby, může dojít ke vzniku a rozvoji dalších závažných onemocnění a komplikací. Diabetes mellitus zkracuje život průměrně o 8–10 let: v odborné literatuře bývá označován jako „tichý zabíječ“.
Příznaky
Nejčastějšími příznaky diabetu 1. typu jsou předrážděnost, časté močení spojené s abnormální žízní, dále zvracení, tělesná slabost, hubnutí a neobvykle silný pocit hladu. Diabetes 2. typu má příznaků podstatně více, avšak o to méně jsou jeho projevy specifické. Časté bývá zamlžené vidění, snížení vnímání sladké chuti, svědění, neobvyklá žízeň, ospalost, únava, kožní infekce, pomalé hojení ran, bolesti nohou a mravenčení chodidel.
Nakažlivost
U cukrovky platí, že veškeré defekty se hůře a déle hojí. Co se týká přenosu infekce u diabetika, vždy záleží na příslušné infekci, která defekt v koutcích způsobila.
Všechny typy tohoto onemocnění mají nejednu společnou součást léčby, z nichž nejdůležitější jsou dieta a pohyb. Těmito režimovými opatřeními by se většinou dalo předejít dalším infekcím, ke kterým jsou diabetici náchylní. Defekt v koutku se léčí dle původce infekce.
I u dětí do 13 let se mohou ketony vyskytovat v moči ve větším množství. V první řadě je třeba vyloučit onemocnění diabetes mellitus, které je charakterizováno zvýšeným množstvím ketonů v těle. Pokud po pečlivém přezkoumání dítěte není diagnostikována cukrovka, může se jednat o porušení acidobazické rovnováhy (kyselé – zásadité prostředí).
Aceton se v moči u dětí může vyskytovat i z několika dalších důvodů, například změnou stravování, hladověním, únavou nebo stresem.
Příčinou tohoto problému může být rovněž onemocnění jako chřipka, spála, anémie, pankreatitida, úplavice, stejně jako řada dalších infekčních onemocnění. Proto u dětí nestačí spoléhat jen na vyšetření moči. Důležité je také vyšetření krve, což je v podstatě jediný způsob, jak lékař může diagnostikovat správně, a tomu následně přizpůsobit nejlepší postup léčby.
Běžně by se v dětské moči ketolátky neměly objevovat.
Kromě výše uvedených minerálů najdeme v řepě vitamíny, jako je vitamín A, vitamín C, vitamín B6, B1 a B2. Dále pak řepa obsahuje antokyany, betain, antioxidanty, bioflavonoidy, sacharidy, vápník, síru, chlor, měď, jód, vlákninu, niacin, kyselinu listovou a biotin.
Řepná šťáva tak má velmi široké uplatnění při léčbě a prevenci mnoha nemocí.
Čištění krve: Jednou z nejznámějších vlastností řepné šťávy je schopnost dokonale čistit krev od škodlivých látek, což je přičítáno vysokému obsahu železa v červené řepě. Řepa je známá také jako účinný lék na chudokrevnost.
Trávení a poruchy zažívání: Vliv pití šťávy z cukrové řepy na zdravé trávení lze přičíst obsahu sacharidů ve formě přírodního cukru. Tyto sacharidy jsou snadno stravitelné a spolu s vlákninou optimalizují proces trávení potravy. Řepná šťáva je také vhodným doplňkem při léčbě nemocí, jako je žloutenka, nevolnost a zvracení, úplavice, hepatitida, zácpa, hemoroidy a průjem.
Kardiovaskulární choroby: Vědecké výzkumy prokázaly, že dusičnany obsažené ve šťávě červené řepy jsou prospěšné při snižování krevního tlaku u pacientů trpících hypertenzí, což je považováno za jeden z největších léčebných účinků červené řepy.
Stres: Pokud neustále žijete pod škodlivým stresem, věřte že červená řepa obsahuje látku zvanou "GABA", která velmi aktivně tlumí stres, její konzumace tudíž pomáhá i při odstranění tohoto nežádoucího stavu.
Cholesterol: Další z důležitých léčebných vlastností řepné šťávy je schopnost snižovat obsah špatného cholesterolu v těle a zároveň zvyšovat obsah zdravého cholesterolu v krvi, což může pomoci v boji s touto novou civilizační epidemií.
Oběhové poruchy: Řepná šťáva je rovněž dobré rozpouštědlo anorganických usazenin vápníku v těle. Proto je důležitá v prevenci poruch krevního oběhu, jako jsou křečové žíly, vysoký krevní tlak, arterioskleróza a další.
Kožní problémy: Pravidelné pití šťávy z červené řepy je prospěšné v prevenci a léčbě kožních zánětů, akné, suché kůže a lupénky. Pomáhá udržet zdravou pokožku a podporuje růst vlasů.
Rakovina: Díky obsahu betainu zamezuje řepná šťáva vzniku rakovinných nádorů a také čistí tělo od všech škodlivých toxických látek. Proto je tato šťáva velmi důležitá v prevenci rakoviny, zejména rakoviny tlustého střeva.
Svěžest a vytrvalost: Pravidelné pití šťávy z červené řepy zvyšuje fyzickou vytrvalost, to je dáno obsahem dusičnanů, které snižují spotřebu kyslíku v krvi, čímž dochází ke snížení únavy organismu a zvýšení vytrvalosti.
Měňavka úplavičná (Entamoeba histolytica) patří mezi prvoky. U člověka se vyskytuje ve dvou formách (životních stadiích) a způsobuje takzvanou měňavkovou úplavici, postihující trávicí ústrojí. Agresivnější typy napadají i jiné orgány, v takovém případě se hovoří o extraintestinální (mimostřevní) amébóze. Měňavková úplavice se nejvíce vyskytuje v rozvojových zemích a v místech se špatnými hygienickými podmínkami. Entamoeba histolytica se přenáší fekálně-orální cestou ze znečištěných potravin a vody. Při pozření je prvok měňavky úplavičné zapouzdřen do cysty. Díky tomu je chráněn před poškozením žaludečními šťávami, a tak projde do tenkého střeva. Tady cysta praská a uvolňují se z ní stadia zvaná trofozoiti, která putují do tlustého střeva, kde se živí místními bakteriemi. Následně se opět zapouzdří do cyst, kterými se prvoci dostávají ve stolici ven z organismu. Pokud je však prvoků více, zůstanou v organismu a přichytí se na střevní stěnu. Odtud mohou dále pronikat krevní cestou i do dalších orgánů (plíce, játra, mozek a další) a působit vznik dalších lézí. Akutní infekce se projevuje křečovitými bolestmi břicha a těžkými průjmy. V případě, že měňavka napadla i jiné orgány, hrozí abscesy jater (dutiny vyplněné hnisem), zánět plicní tkáně a zánět mozku. Tyto komplikace bývají vzácné, ale pokud nastanou, je nakažený ohrožen na životě.
Onemocnění diabetu I. typu se nedědí přímo. Dědí se jen určité vlohy, které při působení dalších faktorů vedou ke vzniku této choroby. Je statisticky dokázáno, že sourozenci diabetiků I. typu jsou s 10% pravděpodobností diabetici. Největší pravděpodobnost získání diabetu je u jednovaječných dvojčat, z nichž jedno už diabetem trpí (shodná genetická informace u obou dvojčat). Děti obou diabetických rodičů mají cca 50% pravděpodobnost propuknutí této choroby během života. U diabetu II. typu jsou dědičné sklony mnohem větší a příbuzných s cukrovkou přibývá úměrně s věkem.
V současné době žije v České republice přes 770 tisíc diabetiků, z toho přibližně 55 400 diabetiků I. typu a 717 300 diabetiků II. typu. Na celém světě je cca 215 milionů diabetiků. Z tohoto množství připadá pouze 7,5–10 % na diabetiky I. typu. Incidence i prevalence diabetu celosvětově roste. Je to zřejmě důsledkem neustálého zlepšování zdravotní péče (většina diabetiků se dožije reprodukčního věku), znečišťování životního prostředí, změny způsobu života a podobně. Diabetický syndrom nebo porušenou glukózovou toleranci lze v rozvinutých zemích prokázat u 5–6 % populace. Rozdíly mezi populacemi v incidenci diabetu jsou zcela mimořádné, například nejnižší výskyt diabetu u dětí je v Číně (pod 1/100 000 osob/rok), nejvyšší pak ve Finsku, lze však najít rozdíly i v rámci jednotlivých zemí a oblastí v závislosti na sociálním statusu a dalších faktorech.
Diabetes mellitus II. typu je onemocnění, které je podmíněno nerovnováhou mezi sekrecí a účinkem inzulinu v metabolismu glukózy. To znamená, že slinivka diabetiků II. typu produkuje nadbytek inzulinu, avšak jejich tělo je vůči inzulinu více či méně „rezistentní“ (relativní nedostatek). Léčí se perorálními antidiabetiky, což jsou ústy podávané léky, které zvyšují citlivost na inzulin. Jsou označovány také jako non-inzulin-dependentní (NIDDM). Vzhledem k závažnosti onemocnění může být rozvinutá inzulinová rezistence léčena kombinovanou terapií. Tato terapie spočívá v podávání alespoň dvou perorálních antidiabetik a hormonu inzulinu v injekcích. K tomuto kroku se uchyluje především v momentě, kdy existuje zvýšené riziko rozvinutí DM I. typu na pokladu DM II. typu. Tento stav nastává obzvláště v případě, kdy buňky slinivky břišní jsou již vyčerpány z nadměrné tvorby inzulinu a dochází k jejich zániku. Hladina inzulinu v krvi poté prudce padá. Diabetes II. typu je označován diabetem dospělých (obvyklá manifestace po 40. roce života), avšak vzhledem k současnému sedavému způsobu života tuto nemoc mohou dostat i děti. Často jsou vlohy k diabetu II. typu dědičně přenášeny z generace na generaci. Podle nových studií z Newcastle University by nemoc mohla být léčena přísnou nízkokalorickou dietou. Jiné studie poukazují na potenciál antidiabetických fytosterolů (lophenol, cykloartanol) obsažených v aloe: zmírňují poruchy metabolismu glukózy a lipidů u pacientů s prediabetem a časným neléčeným diabetem.
Příčiny
Podstatou vzniku diabetu II. typu je relativní nedostatek inzulinu, hormonu, který je zodpovědný za přenos glukózy z krve do buněk. Na rozdíl od diabetu I. typu je produkce inzulinu v beta buňkách zachována, avšak je narušen rytmus vylučování tohoto hormonu, zejména pak po jídle. Zároveň je u diabetu II. typu přítomna takzvaná inzulinová rezistence, kdy je citlivost tkání vůči inzulinu snížena. Proto hladina glukózy v krvi vzrůstá a vzniká takzvaná hyperglykemie. Příčina vzniku tohoto stavu není zcela objasněna, ale klíčovou roli hraje genetická zátěž, nesprávný životní styl, nedostatek pohybu, obezita nebo kouření.