Z CEHO ME BOLI ZEBRA a nejen to se dozvíte v tomto článku. Anorexie (či mentální anorexie) je psychická porucha, při které postižený úmyslně snižuje svoji tělesnou hmotnost. Zjednodušeně řečeno, lidé trpící anorexií odmítají jídlo. Ne snad proto, že by neměli hlad nebo chuť, ale proto, že si připadají stále tlustí, a tudíž jíst nechtějí.
Příběhy lidí s anorexií
Projímadla
„Když mě po pár měsících propustili s váhou 45 kilo, hned druhý den jsem zašla do lékárny a nakoupila projímadla. Začala jsem se přejídat, pak jsem vše vyzvracela a na to si dala desítky pilulek projímadel denně, abych měla jistotu, že z těla vypudím i poslední tukovou buňku. Zdálo se mi to mnohem lepší než se mučit hlady. Sice jsem si ničila vnitřnosti, ale byla jsem hubená. A na ničem jiném mi nesešlo. Kupovala jsem tolik projímadel, že mi je postupně všude odmítli prodávat. Celé dny jsem nakupovala jídlo, cpala se, zvracela a plánovala, co sním zítra. Byla jsem už tak nemocná, že to tělo nedokázalo zvládnout a přepadaly mě záchvaty a křeče. Máma byla zděšená. Zoufale se mi snažila nějak pomoci, ale všechno bylo marné. Myslím, že nebýt jí, už bych byla dávno mrtvá. Doktoři se mě pokusili ještě několikrát izolovat v nemocnici, ale když jsem trochu nabrala a pustili mě, pokaždé jsem vše zase hned shodila. Jediným efektem pobytu v nemocnici bylo, že jsem na tom byla čím dál hůř. Dívky, se kterými jsem se v nemocnici potkávala, mi vše ještě ztěžovaly, pořád jsme mezi sebou soutěžily a navzájem se hecovaly. Která z nás je nejhubenější? Kterou propustí, aniž by začala jíst? Doktoři nakonec díkybohu pochopili, že ústavní léčba na mě nezabírá, a povolili mi zůstat doma a hlídat si váhu. Teprve tehdy mi začalo docházet, co dělám svému tělu. Třikrát mě znovu vezli do nemocnice, protože mi tělo vypovědělo službu. Zuby se mi drolily, oči nedokázaly snášet jasné světlo a měkly mi kosti. Nenáviděla jsem se za to, co si provádím, ale nestačilo to, abych se rozhodla nabírat váhu. Chtěla jsem jen zvítězit nad bulimií. A s máminou pomocí se mi to nakonec podařilo. Jenže jak jsem přestala s přejídáním a zvracením, přestala jsem zároveň i jíst. Přestěhovaly jsme se s mámou do Prahy, abychom začaly nový život, ale vlastně se nic nezměnilo. Nenabrala jsem ani kilo. ,Lenko, jestli nezačneš jíst, umřeš,ʽ řekl mi nakonec nový doktor. Nechtěla jsem umřít a nechat tady mámu samotnou. Jenže touha po štíhlosti byla příliš silná. Přišla jsem na to, že jediný způsob, jak to můžu zvládnout, je udržovat si alespoň stejnou váhu. A to se mi zatím daří. Poslední čtyři roky mám pořád 23 kilo. Přežívám na čokoládě a kole. Nejím zeleninu, protože jsem přesvědčená, že když už musím jíst, pak jen něco, co mi skutečně chutná. A zeleninu vážně nemusím. Nyní chodím pravidelně k psychologovi a také jednou za čtrnáct dní k doktorovi na krevní testy a vyšetření ledvin a jater. Už nikdy nechci znovu do ústavu, a tak beru denně 15 tablet sodíku, abych vše zvládla. Moc dobře vím, co jsem se sebou
V naší poradně s názvem LUPY VE VLASECH se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Rayleen.
Dobrý večer! Nemám problém s tím popravdě Vám odpovědět na jakoukoli z Vašich otázek, pokud Vás moje odpovědi zajímají a dokážete z nich něco usoudit! Asi se nejprve přiznám ke svému věku. Je mi 23 let, resp. vrzy mi bude 24, každopádně prozatím není oslovení "paní" ještě na místě :-) Posledních pár let mého každodenního života se víceméně ve školně/pracovním sterotypu. Studuji posledním rokem právnickou fakultu UK, a vedle toho cca 8-10x dnů v měsíci pracuji v advokátní kanceláři jako asistentka. Škola mě relativně baví a zvládám ji dá se říci výborně. Nicméně studium je především časově náročné, a v kombinaci s 10hod směnami často vysilující. Musím přiznat, že za posledních pár měsíců mi zbývalo minimum skutečně volného času. Nevnímám to ale nijak úkorně, těším se z každého kroku, kterým jsem blíž zdárnému konci školy a práce, ač se pro mě po 2 letech stala nezáživnou rutinou, je pro mě většinou taky příjemná a utíká mi. Trávím hodně času pochůzkami na čerstvém vzduchu, spolupracuji de facto s kolegyněmi, kamarádkami a mám za to, že jsem v kolektivu poměrně oblíbená. Tím bych uzavřela kapitolu pracovního života. Co se týče mého života osobního, ten v podstatě celý stojí a padá s mým přítelem, se kterým jsem již 5 let a máme spolu neuvěřitelně pevný vztah. Za tu dobu, co jsme spolu se stal nejdůležitějším člověkem v mém životě, tím víc, že nemám mnoho skutečně blízkých přátel, a ani s rodinou abych byla upřímná, nevycházím podle svých představ. Respektive vztahy s rodinou mohu označit za velmi dobré, ale řekněme, že názorově, hodnotově a vůbec se necítím být s rodinou příliš spojená. Přesto se vracím domů často, užívám si tam přírodu, která mi v Praze, kde žiju, chybí, a také tam mám větší míru soukromí, které už léta postrádám absolutně, s ohledem na to, že s přítelem žijeme u jeho rodičů. To byla dlouhou dobu velká ekonomická úspora, ale trvale už to začíná být neúnosné, ač jsou to úžasní lidé, navzájem spolu velmi dobře vycházíme a snažíme si pomáhat. A konečně, co bych mohla říct ke své celkové fyzické kondici,.. z té nejsem nijak nadšená! Ačkoli jsem veskrze sportovně založený člověk, pokud mi to čas dovolí chodím pravidelně do fitness, hraju squash, běhám, občas provětrám kolo nebo v zimě snowboard, dvakrát dobře se necítím. Často mě bolí záda, trpím na bolesti hlavy a celkově se cítím neustále strašně unavená. Přikládám vinu povinnostem a nedostatku rozptýlení, které když se ale náhodou naskytne, nemám vůbec na nic náladu a raději volím odpočinek. Strava za tím snad být nemůže. Ne vždy tomu tak bylo, ale stravuji se myslím poměrně kvalitně. Nejsem velký jedlík a někdy se stane, že vynechám teplý oběd, ale o to víc si pak vybírám, co s ním k večeři nebo během dne, a nestojí mě to velké úsilí, protože mám sama od sebe vcelku zdravé chutě. Nikdy nevynechám minimum živočišných bílkovin a zbytek tvoří ovoce, zelenina, oříšky, mléčné výrobky. Setkala jsem se s různými názory, které sice nejspíš jsou podloženy fakty, jako že lepek škodí, mléko
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Ahoj Veroniko, jste úžasně sdílná. Ve svém životě potřebujete mít vedle sebe člověka nebo skupinu lidí, které Vám dokáží naslouchat a porozumnět. Z Vašeho textu se mi jevíte spíše jako sangvinička, nežli flegmatička. Vaše otevřenost je velmi přijemná a Vaše vyrovnanost Vám bezpochyby pomůže ve Vaší léčbě. Ale nyní k Vašemu problému s olupující se pokožkou na hlavě a vypadáváním vlasů.
Psala jste, že vnímáte svou pokožku spíše jako suchou. Takže nejprve bude třeba vyloučit plísně, které by mohly olupování způsobovat. K tomu Vám doporučuji navštívit kožní oddělení na pražské poliklinice na Karlově náměstí 32, třetí patro, vchod naproti schodišti. Poliklinika Karlovo náměstí 32 Praha má svou prezentaci zde: https://www.vfn.cz/pracovis… Může sem přijít každý i bez lékařského doporučení, neobjednává se zde, je třeba počítat s delším čekáním, ale kožní lékaři zde jsou vinikající s výbornou praxí, zejména MUDr. Divišová. V dohodnutý čas zde laborantky odebírají i vzorky kůže, které pak kultivují pro prokázání plísní. Pokud se plíseň potvrdí, tak se nasadí antymykotická léčba a v tomto stádiu se setrvá až do vyléčení a jiné zde uvedené doporučení se neaplikují. Pokud se ale plíseň neprokáže, tak je možné použít tato doporučení. V první řadě to budou výživné promašťující masky na vlasy a olupující se pokožku, které by v případě plísně spíše ublížily, proto ta mykotycká diagnóza na začátku. Určitě bude třeba doplnit Vaší stravu o některý z doplňků, který se soustředí na podporu růstu vlasů, ten vyberete buď s kožním lékařem nebo v lékárně s lékárníkem. Vypadávání vlasů bude souviset s nedostatečnou výživou vlasového folikulu, odkud vyrůstá vlas. Tuto výživu je možné doplnit vnitřně, prostřednictvím lékové formy, ale také zevně, prostřednictvím masáže vlasaté části hlavy. Nejlépe když si rozmícháte za studena lisovaný olivový olej se žloutkem a vitamínem E, který koupíte v lekárně jako červené želatinové tobolky po 400mg, které pak proříznete a olejový obsah přidáte k oleji a žloutku. Použijte vždy jen obsah ze dvou tobolek na jednu aplikaci. Touto směsí pak proveďte masáž celé hlavy svými konečky prstů, nebo můžete požádat svého přítele, aby Vám to udělal a Vy mu při tom vyprávějte o svých pocitech, radostech a přáních, nebo i problémech, jak Vám bude zrovna přijemné. Nechte vyniknout vaší společnou harmonii. Po skončení masáže si vlasy lehce umyjte šampónem pro suché vlasy. Tuto masážní emulzi můžeté také doplnit o abrazivní částekčy, které při masáži budou sloužit jako peeling a snadněji tak odstraní olupující se kůži. Jako vhodné abrazivo je možné použít obyčejný suchý kus kus, nasypte ho k oleji a žloutku a pak to hned aplikujte na pokožku. Také bude vhodné upravit účes, respektive jej zkrátit, neboť dlouhé vlasy jsou těžší a jsou pak více náchylné k vypadávání, než u lehkého účesu s krátkými vlasy. Také se snažte vyvarovat přehnanému stylingu svého účesu. Píšete, že jste z Prahy, takže doporučuji
Drahá rodino, milí přátelé a vážení smuteční hosté,
Bolest, kterou vidím ve vašich očích a kterou cítím ve svém srdci, nás přivedla sem do těchto tichých smutných míst. Ztráta blízké bytosti je vždy těžká, a dnes je o to těžší, že nás náhle a bez varování opustil milovaný manžel a otec, který nedostal od života šanci ještě toho mnoho prožít a vykonat. Nikdo z nás netušil, že chvíle, které s ním trávíme, jsou naše poslední. Možná kdybychom to tušili, prožili bychom je jinak. Naposledy bychom ho objali a řekli mu, že ho máme rádi, netrápili bychom se maličkostmi a užívali si každý jeho pohled, dotyk, úsměv i nádech. Osud nám to nedopřál, i přesto věřím, že každý moment našich životů prožitý s mým tatínkem stál za to. Žal a bezmoc, kterou v tuto chvíli cítíme, svědčí o tom, že i přes to, že můj otec Josef Novotný skonal tak mladý, dokázal během toho svého krátkého žití zanechat krásnou a trvalou stopu v našich životech. Dovolte mi nyní, abych několika slovy vzdal čest jeho životu.
Můj tatínek Josef Novotný se narodil před 38 lety v jeho milované Kutné Hoře do učitelské rodiny. Doba, do níž se narodil, poznamenala vztahy v rodině. A on se po svém narození stal nití, která spojila to, co politika rozdělila. Byl pilířem usmíření a odpuštění mezi sourozenci, dětmi a rodiči. Byl jediným milovaným synem, synovcem i vnoučetem. Od dětství se koupal v množství rodinné lásky a vyhříval se na výsluní zájmu všech členů rodiny. Celá rodina tak měla podíl na jeho veselé povaze a optimistickému přístupu k životu. Po šťastném dětství následovalo problematické dospívání, kde se odcizoval politickým názorům svých rodičů, i přesto si s nimi ale uchoval krásný vztah. Můj otec věřil, že každý má právo vzdělávat se a pracovat bez ohledu na politické smýšlení. Za své názory musel opustit místní gymnázium a vyučit se kuchařem. Nikdy si ale nestěžoval, věřil, že to osud o jeho budoucnosti rozhodl, a tak otec udělal vše proto, aby se stal tím nejlepším v oboru. V jeho úspěchu ho nezastavilo ani prožívání prvních milostných splanutí, lásek a ani narození prvního a jediného syna. Přestože dítě přišlo dříve, než čekal, zhostil se rodičovství na výbornou. I ve chvílích, kdy budoval svou první restauraci, nezapomínal, že je v první řadě rodičem. Staral se o mě a po celou dobu mi byl dobrým otcem, rádcem i přítelem. Žádné mé problémy mu nepřišly malicherné, nikdy nezapomněl na jediný můj zápas, nebo školní vystoupení. Vždy jsem věděl, že já a má matka jsme pro něj tím nejdůležitějším bodem v jeho životě. A přestože s námi trávil každou svou volnou chvilku
Ve svém příspěvku BOLEST 6 MĚSÍCŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Soňa.
Hezký den, děkuji za reakci. Fyzioterapeuty jsem zkusila 4, z toho rehabilitace denně (celý srpen). Za poslední 2 týdny mě 2x odvezla záchranka, mám za sebou již 10 kapaček. Na neurologii mě neřeší, prý nohu zvednu, není ochrnutá, na jiné řešení nemám věk. Vydupala jsem si MR. Prý koncem února. Konečně mi odebrali krev, hned první věc byla zvýšené CRP a hraniční hodnoty boreliozy. Obvodní lékař mi řekl, ať to řeším na neurologii, ti s tím nic nechtěli mít a poslali mě na infekční, kde mi odebrali krev, aby se udělaly podrobné testy jestli je to borelioza a vzhledem k tomu, že bez berlí už nikam nedojdu, mi dali ATB Doxybene. Před 3dny mě odvážela záchranka, kde řekli, to co spousta známých, že by se mohlo jednat o následek autonehody 08/2016 a že to budou ploténky. Bohužel jediná kontrola po autonehodě proběhla lékařkou od stolu, řekla sundejte si triko, ohněte se, to je ok. Ze dvou metrů. Na bolest páteře si vezměte brufen. Na neurologii dokonce záznam o autonehodě vynechali. Není to tam vůbec zapsané. Minulý týden mi udělali rentgen kyčlí a beder a prý nechápou, co mě může bolet, prý je vše v pořádku. Záchranka řekla, že mě musí okamžitě hospitalizovat, aby se udělaly všechny testy, vyšetřili mě, řekli, že je to psychické, dali mi kapačku a pak mi řekli, jestli se postavím, postavila, tak prý můžu jít. Plazila jsem se před nemocnici skoro po čtyřech!!! Psychicky jsem ok, jen se obávám, jestli tento přístup bude i nadále pokračovat, tak na tom opravdu začnu být psychicky špatně. Za 2 dny končím kapačky. Beru analgetika, která mi nezabírají (Ketonal, Zaldiar). Ostatní léky mi nedělaly dobře. Beru spoustu přírodních preparátů, vitamínů, bylinkové tinktury, předpokládám, že mi to neuškodí. Chodím na akupunkturu, jsem k těmto věcem skeptická, ale už 2x jsem odtud odešla bez berlí. Bolest byla, ale snesitelná. Za 2 hodiny se bolest vrátila. Nyní mám takto fungovat (nefungovat) a na kontrolu přijít v lednu. A čekat na MR. Jiné řešení pro mě nemají. Kdo mi tedy zjistí, zda jsou plotýnky v pořádku? Když neurologie to neřeší? Nebo to se uvidí až na té MR. Jak zjistím, čeho MR mi budou dělat. Neřekli mi to, nedali mi ani žádanku, zařizují si to v HK sami přímo ve FN HK. Je tam MT Lsp. Doufám, že to nebude jako u rentgenu, kde mě bolí i za krkem od té autonehody a oni to nezrentgenovali. Že když už mě budou projíždět, tak se kouknou na celá záda i celou nohu. Nebo si to mám na neurologii ověřit? Nevím, co dál. Pracuji z domů, ale to nepůjde pořád. Nemůžu chodit, sedět, jen chůze mi pomáhá. Ale jsem tak strašně unavená, že daleko nedojdu. Jsem zoufalá. Co je tohle za zdravotnictví.... Sestřička mi u kapačky řekla, šeptem, že prostě mají nařízení, dokud se hýbu a nějak se doplazím, nejsem případ k řešení :( to je jako smutné. Až budu mít zase nějaké novinky, ozvu se. A budu se snažit dostat k nějakému dalšímu fyzioterapeutovi a zkusím nějak zjistit, co ty plotýnky. Děkuji moc za rady zatím
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zdena.
Dobrý den.
P. Soňo,čtu si ten váš komentář k vašim problémům a pokud je to opravdu tak jak píšete,obraťte se na lékařskou komoru,zda je postup léčby a vůbec přístup lékařů k vašemu zdrav. stavu v pořádku.
A nebo napiš te na Ministrs.zdrav. Nesmíme si nechat všechno líbit.A to stále křičí jak mají málo peněz.
Až kvůli problémům budete v inv. duchodě a s bolestima,kdo vám co dá?
Za těch pár korun co pak budete brát si toho fyzioterapeuta nebudete moci ani dovolit.
Vše je na vás,je to vaše zdraví.Ale vím o čem píšu.Tak přeji hodně sil.
Drahá rodino, milí přátelé a vážení smuteční hosté,
Pohřby jsou událostí, na níž se nikdo netěší, protože pro něj znamenají těžkou ztrátu ... ztrátu člověka, který mu zasáhl do života a ovlivnil ho. I Vás sem dnes přivedla láska a úcta k vážené a milé ženě, kterou jsem nade vše milovala. K mé mamince Boženě Vojtěchové, která nás po dlouhém boji s vážnou nemocí navždy opustila. Cítím smutek nad jejím odchodem, ale pohled do vašich smutných, slzami zmáčených tváří mi říká, že má maminka v životě dokázala to, co mnoho lidí nezvládlo. Dokázala, že ji všichni její známí milovali. Naší lásky a přátelství si má maminka v životě cenila nejvíce, a i proto mě pohled na vaše tváře dojímá. I přesto, že naše slzy svědčí o úctě k ní, nepřála by si, abychom plakali dlouho, chtěla by, aby naše bolest brzy pominula a byla vystřídána pocitem radosti. Radostí nad tím, že jsme dostali šanci jít kousek cesty společně s ní po její životní pouti. Chtěla by, abychom hledali útěchu nad její ztrátou ve vzpomínkách, které nám na ní navždy zůstanou, a které nám nikdo nevezme. Dovolte mi, abych se s Vámi podělila o střípky našich rodinných vzpomínek na život naší milované maminky.
Má maminka se narodila před padesáti lety v malé vesničce u Prahy. Prožívala zde krásné chvilky svého dětství, proháněla se po loukách, lezla po stromech, stavěla si s kamarády bunkry v místních stodolách. Okamžiky štěstí, které tehdy prožívala, nemohlo nic zastínit. Jak rostla, nahlédla mnohokrát pod pokličku světa dospělých. Ten svět se jí ani trochu nelíbil, a ona se už tehdy rozhodla, že nikdy nedovolí, aby se z ní stal nudný a ustaraný dospělý, který dávno zapomněl, jaké to je být dítětem. Po smrti svého otce sice byla okolnostmi nucena vzdát se svých dětských střevíčků i snů a vrhnout se do nudného světa dospělých, i přesto si ale uchránila své vnitřní dítě. Dokázala si v sobě uchovat své dětské radosti i v dobách nemilých, kdy nevěděla, co s ní bude, jestli se dokáže uživit. Věděla ale, jaký je její životní sen a šla si poctivě za ním. Její touha po práci s dětmi ji dovedla až k zaměstnání v dětském domově v Litoměřicích, kde se také při jedné vánoční akci seznámila se svým budoucím manželem, naším tatínkem. Tatínek od prvního okamžiku věděl, že ona je pro něj ta pravá a dělal vše, aby ji o tom přesvědčil, nakonec se mu to podařilo a získal její srdce. Společně pak čelili všemu dobrému i zlému, co je v životě potkalo, užívali si narození dvou dětí, jejich životních úspěchů a samozřejmě nikdy nezapomínali ani na děti v dětském domov
V naší poradně s názvem BOLESTI DROBNÝCH KLOUBŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Gabriela.
Dobrý den,chci se zeptat,byla jsem na revmatologii,test na revma negativní,artrititu ve věku 34let nemohu mít,pí doktorka mi říkala,že bolest někdy sama vymizí,předepsala analgetika.Trpím bolestí na obou hřbetů rukou,i zespod jsou tam nárustky dříve měkké,nyní jsou tvrdší,menší,při přitlačení bolí,občas svědí,oba prostředníčky bolí v kloubech bolest ostrá,"jde" to jakoby dopředu,nejhorší je chlad,studená voda,bolí všechny prsty,horší hybnost.Na pohled nejde nic poznat,jen při doteku.Dále viz.foto,mám na ruce bouličku 3cm ,nebolí,je měkká.A ještě obdobné problémy na prstou u nohou,bolí v zimě,když stojím na nerovném povchu,rohožka ve sprše,kamínky,...A od dětství mě bolí klouby při změně počasí,přesně vím 2h dopředu,že bude pršet,někdy to je nesnesitelná bolest. Děkuji mnohokrát za odpověd´.Nevím si sama rady,pí revmatoložka se na mě dívá,že jsem si to vymyslela
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek .
Boulička vypadá jako zbytnělý uzlík na šlaše. Bylo by možné jeho chirurgické odstranění. Podle příznaků zřejmě máte revmatoidní artritidu. Budete potřebovat péči do konce života, takže bude potřeba najít lékaře, který má o vaše problémy zájem a bude je chtít léčit.
Nezemřel jsem, neboť vím, že budu žít stále v srdcích těch, kteří mne milovali....
Drahá rodino, přátelé, otcovi kolegové a další smuteční hosté,
Věřím, že taková slova by si náš otec Adam Novotný přál slyšet, protože přesně vystihují, jak žil svůj život. Nepřál by si, abychom dnes nad jeho náhlou smrtí truchlili, naopak by si jistě přál, abychom vzdali hold jeho životu, který se vždy snažil žít naplno. A proto jsme se zde dnes sešli, abychom společně zavzpomínali na okamžiky, kdy byl ještě blízko nás a my si mohli užívat společných chvil, nevědouc, že tyhle báječné doby tak náhle skončí. Náš otec měl snad celý život úsměv na tváři a otevřenou náruč pro ty, co by potřebovali jeho útěchu. Jeho srdce bilo pro jeho nejbližší a jeho největším přáním bylo, aby se jeho milovaní měli dobře a pohnul by pro ně třeba i horami, kdyby to bylo nutné. Rodina a přátelé, to pro něj znamenalo vše, pro nás žil a s myšlenkami na nás také zemřel. Jeho náhlým odchodem neztratil svět jen skvělého člověka ochotného vždy bojovat za správnou věc, ale odešel i neuvěřitelně obětavý a milující otec, věrný přítel a v neposlední řadě také pracovitý a spolehlivý kolega. Jeho ztráta ale nijak neumenšuje to, co k nám cítil a co pro nás všechny byl ochotný udělat.
Dovolte mi tedy, abych v tento den na mého milovaného otce zavzpomínal a vzdal mu čest.
Náš otec Adam Novotný se narodil v roce 1968 do milující rodiny. Většinu svého života se musel vyrovnávat s volbou svých rodičů nejít s davem, která způsobila, že řada jeho snů, zůstala i nadále jen v říši snění a nikdy se neuskutečnila. Nikdy se nemohl stát vysněným advokátem, ale i přesto nikdy nelitoval a obdivoval se své rodině a velmi si ji za jejich činy vážil. Místo studia na právnické fakultě se vyučil tesařem a postupně se stal mistrem ve svém řemeslu. Miloval, když něco nového stvořil a vyloudil tak úsměv na tváři řadě lidí. Za svou práci byl obdivovaný nejen svými kolegy a nadřízenými, ale i širokým okolím. Jemu ale na obdivu nezáleželo, vždy jen chtěl šířit radost. Jeho práce ho také přivedla do Plzně, kde se v kanceláři, kterou měl vybavit novým nábytkem, seznámil se svou osudovou ženou, naší maminkou. Náš otec byl vždy muž činu, a tak dlouho neváhal a spojil s ní svůj život. Nikdo na světě nebyl šťastnější než on v den, kdy mu jeho životní láska přivedla na svět dvojčata. Už tehdy přísahal, že mě s bratrem Ondřejem ochrání a bude nás navždy milovat. Svému slibu dostál, přestože to s námi neměl nikdy jednoduché. Naše rodina prožívala nejšťastnější chvíle svého života, když jsme náhle přišli o matku a otec ztrat
V naší poradně s názvem BOLEST UCHA Z DASNE( PARADENTOZOU) se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Marie.
Dobry den,od te doby co me boli leva strana celisti ( dasne ),se projevuje silna bolest ucha take na leve strane. Nejvic me to boli v noci uz vubec nespim v noci. Bolest trva vic jak tri tydny DASNE I UCHO BOLI NAJEDNOU ,mam jit k usnimu?prvni prijde bolest dasni a pak ucha z ucha mi netece moc mazu tak normalne, citim jen takovy tlak a tukani ,boli z toho i hlava .dekuji za odpovet.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča .
Klidně to může být zánět trojklanného nervu. Začátek a příčina může být v čelisti a bolestivě to pak přelejzá k uchu. Určitě je potřeba to řešit, ale nejdříve u zubaře a až pak na ORL.
se smutkem v srdci jsme se tu dnes sešli, abychom zavzpomínali na báječnou ženu, která vnesla mnoho dobrého do životů nás všech. Moje maminka Jana Adamcová celý život dělala vše proto, aby se lidé kolem ní měli dobře, vždy myslela více na druhé než na sebe. A nyní my jí to oplácíme a naše slzy jsou důkazem, že svou láskou a přátelstvím si navždy získala naše srdce. Maminka by si jistě nepřála, abychom tu dnes po ní truchlili, naopak by si přála, abychom oslavovali její život. Řekla by nám, abychom pro ni neplakali, přestože ji nevidíme, vždy bude s námi a bude nad námi bdít, jak to dělala doposud. A my jsme se tu dnes sešli, ne proto, abychom truchlili nad její ztrátou, ale abychom jí vzdali čest za to, čím pro nás byla. Pro nás, své děti, manžela i vnoučata byla srdcem i duší rodiny, pro své přátelé byla vrbou, utěšitelkou i rádkyní... Každý z nás, kdo tu dnes jsme, u ní alespoň jednou hledal pomoc, radu, nebo jen prostou útěchu v objetí. Dovolte mi, abych zavzpomínala na pár okamžiků z jejího života.
Životní pouť mé maminky začala před 55 lety v Havlíčkově Brodě. Její dětství nebylo jednoduché kvůli nepříjemnému rozvodu rodičů, ale přesto ho vždy považovala za šťastné období svého života. Velmi milovala svou babičku, u níž žila po rozvodu svých rodičů a jež ji přivedla k zahradničení, které se stalo její vášní. Tato vášeň jí vydržela až do smrti, až do poslední chvíle svého života se nepřestávala ze své lásky ke květinám těšit. Díky své babičce prožila krásná a bezstarostná léta svého dětství, během nichž si uvědomila, že velmi touží pomáhat lidem jako lékařka. Její sen se splnil a po náročném studiu, které s sebou neslo řadu pocitů zklamání a zoufalství, ale i pýchy a hrdosti, maminka dokončila školu a stala se lékařkou na chirurgickém oddělení ve fakultní nemocnici v Hradci Králové. Svou práci vždy milovala, nikdy nezaváhala, když mohla svým pacientům jakkoliv pomoci. Dělala, co mohla, aby lidé kolem ní netrpěli. Díky svému povolání se také během osudového večera seznámila se svým budoucím manželem, naším tatínkem, který do nemocnice přivezl svého nejlepšího přítele se zlomenou nohou. Když se v ordinaci spatřili, věděli, že patří k sobě. Byla to osudová láska, která dokázala překonat mnoho zlých životních okamžiků a přitom neztratit nic ze svého kouzla. Maminka i nadále pracovala jako lékařka a přitom se snažila splnit i největší tatínkův sen: dát mu velkou rodinu. Jejich snažení, víra i vytrvalost nakonec zaznamenaly úspěch a během několika let přivítali na světě nás, své děti Alenu,
Ve svém příspěvku BOLESTI ZAD se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ivetka.
dobry den mam vlekle potize ze zadi pocinajici osteofytu lehke snizeni plotenek byla jsem odeslana k neurologovi a ten mi odblokoval zebra take mam paleni v oblasti zad neustale me boli v oblasti levehozebra vyloucili plc embol i infarkt brneni rukou a nohou prosim o radu
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Staňa.
Již 10 let mám úporné bolesti zad a kloubů. Až doteď. Na radu ortopeda jsem začal užívat kmenové buňky. Od 2. měsíce se cítím jako znovuzrozený a dokonce jsem začal sportovat. Kmenové buńky jsem objednal na webu https://www.zdravi-energie.cz a změnily mou kvalitu života. Doufám, že to pomůže. Staňa