Anorexie (či mentální anorexie) je psychická porucha, při které postižený úmyslně snižuje svoji tělesnou hmotnost. Zjednodušeně řečeno, lidé trpící anorexií odmítají jídlo. Ne snad proto, že by neměli hlad nebo chuť, ale proto, že si připadají stále tlustí, a tudíž jíst nechtějí.
Příběhy lidí s anorexií
Projímadla
„Když mě po pár měsících propustili s váhou 45 kilo, hned druhý den jsem zašla do lékárny a nakoupila projímadla. Začala jsem se přejídat, pak jsem vše vyzvracela a na to si dala desítky pilulek projímadel denně, abych měla jistotu, že z těla vypudím i poslední tukovou buňku. Zdálo se mi to mnohem lepší než se mučit hlady. Sice jsem si ničila vnitřnosti, ale byla jsem hubená. A na ničem jiném mi nesešlo. Kupovala jsem tolik projímadel, že mi je postupně všude odmítli prodávat. Celé dny jsem nakupovala jídlo, cpala se, zvracela a plánovala, co sním zítra. Byla jsem už tak nemocná, že to tělo nedokázalo zvládnout a přepadaly mě záchvaty a křeče. Máma byla zděšená. Zoufale se mi snažila nějak pomoci, ale všechno bylo marné. Myslím, že nebýt jí, už bych byla dávno mrtvá. Doktoři se mě pokusili ještě několikrát izolovat v nemocnici, ale když jsem trochu nabrala a pustili mě, pokaždé jsem vše zase hned shodila. Jediným efektem pobytu v nemocnici bylo, že jsem na tom byla čím dál hůř. Dívky, se kterými jsem se v nemocnici potkávala, mi vše ještě ztěžovaly, pořád jsme mezi sebou soutěžily a navzájem se hecovaly. Která z nás je nejhubenější? Kterou propustí, aniž by začala jíst? Doktoři nakonec díkybohu pochopili, že ústavní léčba na mě nezabírá, a povolili mi zůstat doma a hlídat si váhu. Teprve tehdy mi začalo docházet, co dělám svému tělu. Třikrát mě znovu vezli do nemocnice, protože mi tělo vypovědělo službu. Zuby se mi drolily, oči nedokázaly snášet jasné světlo a měkly mi kosti. Nenáviděla jsem se za to, co si provádím, ale nestačilo to, abych se rozhodla nabírat váhu. Chtěla jsem jen zvítězit nad bulimií. A s máminou pomocí se mi to nakonec podařilo. Jenže jak jsem přestala s přejídáním a zvracením, přestala jsem zároveň i jíst. Přestěhovaly jsme se s mámou do Prahy, abychom začaly nový život, ale vlastně se nic nezměnilo. Nenabrala jsem ani kilo. ,Lenko, jestli nezačneš jíst, umřeš,ʽ řekl mi nakonec nový doktor. Nechtěla jsem umřít a nechat tady mámu samotnou. Jenže touha po štíhlosti byla příliš silná. Přišla jsem na to, že jediný způsob, jak to můžu zvládnout, je udržovat si alespoň stejnou váhu. A to se mi zatím daří. Poslední čtyři roky mám pořád 23 kilo. Přežívám na čokoládě a kole. Nejím zeleninu, protože jsem přesvědčená, že když už musím jíst, pak jen něco, co mi skutečně chutná. A zeleninu vážně nemusím. Nyní chodím pravidelně k psychologovi a také jednou za čtrnáct dní k doktorovi na krevní testy a vyšetření ledvin a jater. Už nikdy nechci znovu do ústavu, a tak beru denně 15 tablet sodíku, abych vše zvládla. Moc dobře vím, co jsem se sebou
Ve svém příspěvku MAST NA NARAŽENÉ ŽEBRA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Věra Veverková.
Dobrý den,prosím o radu,který gel je vhodný na naražená žebra při velkých bolestech.Děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Marcela Šinkmajerová.
Dobrý den.
Žiju už sama, nemá mi kdo pomoci. Narazila jsem si žebro vzadu nad pasem. Co mi O P R A V D U pomůže od bolesti? Mám mast IBALGIN, ale zdá se mi, že vůbec nepomáhá. Od naražení žebra uplynul ZHRUBA TÝDEN. Prosím, pomozte mi, DĚKUJI.
Marcela Šinkmajerová
Nezemřel jsem, neboť vím, že budu žít stále v srdcích těch, kteří mne milovali....
Drahá rodino, přátelé, otcovi kolegové a další smuteční hosté,
Věřím, že taková slova by si náš otec Adam Novotný přál slyšet, protože přesně vystihují, jak žil svůj život. Nepřál by si, abychom dnes nad jeho náhlou smrtí truchlili, naopak by si jistě přál, abychom vzdali hold jeho životu, který se vždy snažil žít naplno. A proto jsme se zde dnes sešli, abychom společně zavzpomínali na okamžiky, kdy byl ještě blízko nás a my si mohli užívat společných chvil, nevědouc, že tyhle báječné doby tak náhle skončí. Náš otec měl snad celý život úsměv na tváři a otevřenou náruč pro ty, co by potřebovali jeho útěchu. Jeho srdce bilo pro jeho nejbližší a jeho největším přáním bylo, aby se jeho milovaní měli dobře a pohnul by pro ně třeba i horami, kdyby to bylo nutné. Rodina a přátelé, to pro něj znamenalo vše, pro nás žil a s myšlenkami na nás také zemřel. Jeho náhlým odchodem neztratil svět jen skvělého člověka ochotného vždy bojovat za správnou věc, ale odešel i neuvěřitelně obětavý a milující otec, věrný přítel a v neposlední řadě také pracovitý a spolehlivý kolega. Jeho ztráta ale nijak neumenšuje to, co k nám cítil a co pro nás všechny byl ochotný udělat.
Dovolte mi tedy, abych v tento den na mého milovaného otce zavzpomínal a vzdal mu čest.
Náš otec Adam Novotný se narodil v roce 1968 do milující rodiny. Většinu svého života se musel vyrovnávat s volbou svých rodičů nejít s davem, která způsobila, že řada jeho snů, zůstala i nadále jen v říši snění a nikdy se neuskutečnila. Nikdy se nemohl stát vysněným advokátem, ale i přesto nikdy nelitoval a obdivoval se své rodině a velmi si ji za jejich činy vážil. Místo studia na právnické fakultě se vyučil tesařem a postupně se stal mistrem ve svém řemeslu. Miloval, když něco nového stvořil a vyloudil tak úsměv na tváři řadě lidí. Za svou práci byl obdivovaný nejen svými kolegy a nadřízenými, ale i širokým okolím. Jemu ale na obdivu nezáleželo, vždy jen chtěl šířit radost. Jeho práce ho také přivedla do Plzně, kde se v kanceláři, kterou měl vybavit novým nábytkem, seznámil se svou osudovou ženou, naší maminkou. Náš otec byl vždy muž činu, a tak dlouho neváhal a spojil s ní svůj život. Nikdo na světě nebyl šťastnější než on v den, kdy mu jeho životní láska přivedla na svět dvojčata. Už tehdy přísahal, že mě s bratrem Ondřejem ochrání a bude nás navždy milovat. Svému slibu dostál, přestože to s námi neměl nikdy jednoduché. Naše rodina prožívala nejšťastnější chvíle svého života, když jsme náhle přišli o matku a otec ztrat
se smutkem v srdci jsme se tu dnes sešli, abychom zavzpomínali na báječnou ženu, která vnesla mnoho dobrého do životů nás všech. Moje maminka Jana Adamcová celý život dělala vše proto, aby se lidé kolem ní měli dobře, vždy myslela více na druhé než na sebe. A nyní my jí to oplácíme a naše slzy jsou důkazem, že svou láskou a přátelstvím si navždy získala naše srdce. Maminka by si jistě nepřála, abychom tu dnes po ní truchlili, naopak by si přála, abychom oslavovali její život. Řekla by nám, abychom pro ni neplakali, přestože ji nevidíme, vždy bude s námi a bude nad námi bdít, jak to dělala doposud. A my jsme se tu dnes sešli, ne proto, abychom truchlili nad její ztrátou, ale abychom jí vzdali čest za to, čím pro nás byla. Pro nás, své děti, manžela i vnoučata byla srdcem i duší rodiny, pro své přátelé byla vrbou, utěšitelkou i rádkyní... Každý z nás, kdo tu dnes jsme, u ní alespoň jednou hledal pomoc, radu, nebo jen prostou útěchu v objetí. Dovolte mi, abych zavzpomínala na pár okamžiků z jejího života.
Životní pouť mé maminky začala před 55 lety v Havlíčkově Brodě. Její dětství nebylo jednoduché kvůli nepříjemnému rozvodu rodičů, ale přesto ho vždy považovala za šťastné období svého života. Velmi milovala svou babičku, u níž žila po rozvodu svých rodičů a jež ji přivedla k zahradničení, které se stalo její vášní. Tato vášeň jí vydržela až do smrti, až do poslední chvíle svého života se nepřestávala ze své lásky ke květinám těšit. Díky své babičce prožila krásná a bezstarostná léta svého dětství, během nichž si uvědomila, že velmi touží pomáhat lidem jako lékařka. Její sen se splnil a po náročném studiu, které s sebou neslo řadu pocitů zklamání a zoufalství, ale i pýchy a hrdosti, maminka dokončila školu a stala se lékařkou na chirurgickém oddělení ve fakultní nemocnici v Hradci Králové. Svou práci vždy milovala, nikdy nezaváhala, když mohla svým pacientům jakkoliv pomoci. Dělala, co mohla, aby lidé kolem ní netrpěli. Díky svému povolání se také během osudového večera seznámila se svým budoucím manželem, naším tatínkem, který do nemocnice přivezl svého nejlepšího přítele se zlomenou nohou. Když se v ordinaci spatřili, věděli, že patří k sobě. Byla to osudová láska, která dokázala překonat mnoho zlých životních okamžiků a přitom neztratit nic ze svého kouzla. Maminka i nadále pracovala jako lékařka a přitom se snažila splnit i největší tatínkův sen: dát mu velkou rodinu. Jejich snažení, víra i vytrvalost nakonec zaznamenaly úspěch a během několika let přivítali na světě nás, své děti Alenu,
V naší poradně s názvem CO OVLIVŇUJE NAŠÍ PSYCHIKU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jiří Hofman.
Vážení
V dnešní době mám již na psychické problémy stupeň invalidního důchodu, příčiny mých psychických potíží jako jsou úzkosti, deprese, psychosomatické potíže, velmi silně zakořeněná křivda z doby puberty, kdy jsem byl šikanoán, vydírán spolužáky, vznikaly rúzné posměchy na mou osobu i vyloučení z kolektivu v důsledku manuální nešikovnosti se zednickými pracemi, když jsem se učil na středním odborném učilišti stavebním v Náchodě, obor jsem si vybíral jen podle toho kolik spolužáků půjde na daný obor, bál jsem se jít někam sám na školu právě kvůli šikaně. V době , kdy jsem měl dané problémy mě matka s bratrem dali na pomocné učiliště stavební v Broumově, kde měla matka známou z našeho domu, která tam pracovala jako ředitelka, bohužel problémy stále pokračovali, spolužáci se mi smáli, já něměl ani motivaci, jeliož jsem věděl , že se touto prací nebudu živit, prožíval jsem spoustu strachů z odborného výcviku kde se prováděli zednické práce i strach z některých spolužáků,nakonec jsem se ani nevyučil jako jediný ze třídy i když jsem dochodil zcela normálně Zš. Poté v zaměstnánách probáhali od zaměstanců posměchy, někdy lítosti, velmi mě štvalo, že nic nejsem, že mám nízkou mzdu a musím dělat pomocné práce, přemýšlet jsem i o sebevraždě, o sebe jsem nedbal, neholil jsem se a ni nestříhal až do doby než jsem šel na vojnu. Říkal jsem si,že když nic nejsem tak nemá vůbec cenu se o sebe starat, hledt si partnerku atd. Nakonec jsem se až ve 24 letech rozhodl, že půjdu na střední odborné učiliště obchodní do Pardubic na obor prodavč průmyslového zboží, kde jsem se nakonec vyučil i když mě to stálo spoustu jak psychických i fyzických sil. Kvůli minulosti i kvůli tomu,že chi v životě něčeho dodsáhnout jsem se přihlásil na dálkové studium cestovního ruchu na střední škole v Pardubicích, stojí mě to hodně sil a zatím jsem spíše průměrný ve škole. Úzkosti mám předvším z lidí v místě bydliště a to proto, že mám pocit, že si díky mé minulosti o mě myslí,ž že jsem lempl a debil, který nic v životě nedokázal, mám pocit ,že mě soudí a jednají se mnou jako z debilem nebo mě litují. Díky školy se bohužel úzkosti zvětšily, psychosomatické potíže jako je motání hlavy nebo zimnice, únava či slzení či pláč, který se objevuje když sleduji nějakou vážnou nehodu či úmrtí např smrt studentů v Bratislavě, kde je přejel opilý řidič nebo zabití dětí či celé rodiny nebo romantická film a dále velký vztek a nenávist na spolužáky či učitele, které mi nějak ublížili i matce as bratrovi, že mě dali na pomocné učiliště a spolužáci, kteří se mi ani neomluvily či mi jako bolestné nepřispívají na důchod, chtěl bych aby všichni umřeli a dokážu si představit, že bych je díky odpaltě dokázal zabít, kdyby mě napadli či se mi vysmívali. Také mám pocit, že díky tomu se mi v těle objeví i nějaký zánět, naposledy to byl zánět žlučníku či močového měchýře. Jsem z toho všeho zoufalý a nevím co mám dělat. Prášky beru, chodím jak do duševního zdraví, psychiatričce, k psychologovi již nechodím.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Jednoduchá rada, těžká realizace. Rada zní: přestaňte žít pro ostatní a žijte jen sám pro sebe. Vytvořte si skupinu přátel, se kterými si rozumíte a ostatní lidi vnímejte jako stromy v přírodě. Dělejte aktivity vhodné jen pro jednoho člověka, jen pro vás. Choďte na výlety, radujte se z krásné přírody kolem. Co se sexu týče, tak používejte erotické internetové stránky a onanujte. Dělejte to často a hodně. Svět je krásný i o samotě, kdy nemusíte řešit odpovědnost vůči druhým a případné nezdary vnímáte jen vy, coź je opravdu osvobozující. Nepůjde to hned, ale po čase nového pohledu na svůj život to půjde čím dál tím lépe. Žijte a radujre se z toho, že tu můžete být.
