ANATOMIE je jedno z témat, které se týká tohoto článku. Lidské tělo je velmi složitý celek. Skládá se ze dvou částí, a to z opěrné soustavy, což je kostra, a z orgánové soustavy, což jsou uspořádání orgánů, která si odpovídají společnou funkcí. Pojďme se tedy dnes podívat na vnitřní orgány těla.
Anatomie lidského těla
Slovo anatomie pochází z řeckého anatemnō, což znamená rozříznout. Anatomie je vědní disciplína, která se zabývá studiem struktur organismů včetně jejich soustav, orgánů a tkání. Popisuje vzhled a umístění jednotlivých částí těla, jejich stavbu, složení a vztahy mezi jednotlivými orgány či orgánovými soustavami. Anatomie se od fyziologie a biochemie značně liší. Tyto dvě disciplíny se zabývají zejména funkcemi jednotlivých částí těla a chemickými procesy, jimiž tyto části procházejí. Anatom se tedy zajímá o tvar, velikost, umístění, strukturu, přísun krve a inervaci jednotlivých orgánů, například jater, zatímco fyziolog se zajímá o produkci žluči, roli jater ve výživě člověka a o regulaci tělesných funkcí.
Lidské tělo je takový seznam orgánů.
Anatomie se dělí na makroskopickou a mikroskopickou. Makroskopická anatomie, též nazývaná topografická anatomie, se zabývá zkoumáním částí těl živočichů bez pomoci přístrojů, tedy pouhým okem. Topografická anatomie zahrnuje také povrchovou anatomii. Mikroskopická anatomie oproti tomu používá k výzkumu optické přístroje a studuje tkáně různých struktur (tato věda se nazývá histologie) a zabývá se i stavbou buněk.
Stavba lidského těla může být zkoumána jak pomocí invazivních, tak neinvazivních vyšetřovacích metod. Cílem studie je získání informací o struktuře a uspořádání orgánů a orgánových soustav. Metody zkoumání zahrnují pitvu, při níž je (nejen) lidské tělo otevřeno a studují se jednotlivé lidské orgány, a endoskopii, což je zákrok, při kterém se endoskop (nástroj vybavený kamerou) zavede do malého otvoru v těle a umožní tak zkoumat vnitřní orgány a další struktury. K zobrazení krevního řečiště se používá angiografie (vyšetřovací metoda využívající rentgenové záření či magnetickou rezonanci).
Pojmu anatomie se obvykle užívá ve vztahu k anatomii lidského těla. Značné množství stejných či podobných struktur a tkání se však nachází v celé živočišné říši, a tudíž pojem anatomie zahrnuje též anatomii jiných živočichů. K označení vědy zabývající se výhradně anatomií zvířat se někdy užívá slovo zootomie. Stavba a tkáně rostlin jsou rozdílné povahy, a tudíž jsou studovány v anatomii rostlin.
Všichni obratlovci mají podobnou stavbu těla a v určitém stadiu vývoje (většinou v embryonální fázi) sdílí podobné charakteristiky: hřbetní strunu, nervovou trubici či žaberní oblouky. Mícha obratlovců je chráněna páteří. Nervová tkáň je tvořena ektodermem, pojivové tkáně tvoří entoderm. V zadní části těla se nachází ocas, který je pokračováním míchy a páteře. Ústní dutina se nachází v přední části těla živočicha a řitní otvor při bázi ocasu. Základn
Reprodukční systém ženy patří do rozmnožovací soustavy, což je soustava orgánů, která slouží k rozmnožování. Jejím úkolem je zajištění vzniku pohlavních buněk (gamet) a přenosu jejich dědičné informace na potomky. Zpravidla rozlišujeme samičí rozmnožovací soustavu a samčí rozmnožovací soustavu, což je anatomie ženského těla v podobě ženských pohlavních orgánů.
Ženskou pohlavní soustavou se zabývá medicínský obor zvaný gynekologie. Ženské pohlavní orgány se dle místa uložení dělí na zevní a vnitřní.
Anatomie ženských orgánů:
vnitřní ženské pohlavní ústrojí (organa genitalia feminina interna): vaječník (ovarium) – párová pohlavní žláza, Skeneho žlázy, Bartholiniho žláza
V naší poradně s názvem ANATOMIE KRČNÍCH MANDLÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel ALENA.
Dobry den ,prosim o radu od 2.6 2023 me neustale skrabe v krku spis na mandlich porad kaslu ve dne v noci velmi neprijemnena ORL mi lekarka rekla,ze nic nevidi,mandle se mi zadaji by divne jako kdyby v nich byly diry velmi me to obtezuje ,poradte co mam delat nebo kam jit s timto problemem dekuji pekne
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Lékař ORL je nejlepší volba. Pokud jeden nic nevidí, tak je třeba najít druhého, který bude mít zájem váš problém řešit. Tady nic jiného, než vyšetření v ordinaci, nepomůže.
Kde je žlučník v těle, ví asi každý z nás. Žlučník je hruškovitý orgán, jehož umístění je těsně pod játry. Žlučník, latinsky vesica fellea či vesica biliaris, je tvořen čtyřmi částmi: dnem, tělem, nálevkou a krčkem. Jeho stěna se skládá z několika vrstev. Nejvnitřnější z nich je sliznice, kterou tvoří jedna řada cylindrických buněk (epitel), jež na svém povrchu vytváří řasy, zřetelně viditelné především ve vyprázdněném žlučníku. Dále je ve stěně tenká svalová vrstva, kterou tvoří spirálovitě uspořádané buňky hladké svaloviny. Povrch váčku je pak krytý lesklou blánou (serózou). Na krček navazuje vývod žlučníku, který se spojuje s jaterním žlučovodem a vytváří s ním společný žlučovod, jenž ústí do dvanáctníku. Během 30 minut po konzumaci potravy, zejména té hojnější na tuky, dojde k předání signálů žlučníku. Ten se stáhne, čímž dojde k vypuzení určitého množství žluči, která doputuje žlučovodem do střeva a v něm se smísí s potravou. Místo vyústění žlučovodu do dvanáctníku se nazývá Vaterova papila. Ta je obklopená několika snopci hladké svaloviny (Oddiho svěračem), jehož hlavním úkolem je papilu v případě potřeby uzavírat a otevírat. Toto je tedy stručná anatomie žlučníku a žlučových cest.
Zánět zevního zvukovodu je typická nemoc z vody, tedy lidí, kteří se hodně potápí, rádi plavou s hlavou pod vodou nebo skáčou do vody. Přivézt si ji můžete z exotické dovolené u moře, stejně jako z bazénu či rybníka za domem. Nejde o kvalitu vody, ale o to, že voda ulpí v uchu a nedostane se ven.
První pomoc po každém koupání je proto logická: pokusit se vodu, která vám zalehla ucho, vždy vytřást ven dříve, než se vrátíte znovu do bazénu. Zkuste to poskakováním, třením ucha cípkem ručníku, u malých dětí kapesníkem nebo i lehkým kroužením vatovou tyčinkou. Ovšem pozor: tyčinkou „nerejděte“ hluboko v uchu, jinak se vám podaří zatlačit dovnitř mazovou zátku, a nejenže vodu už nevytřesete, ale spolehlivě si zaděláte na zánět.
Ve zdravém uchu voda normálně nezůstává a samovolně vyteče ven. Jenomže stačí, aby bylo ucho zúžené nahromaděným mazem, zvukovod je užší a voda kvůli povrchovému napětí nemůže vytéct ven. Ucho následně takzvaně zalehne. Někdy stačí počkat do rána, kdy voda vyteče díky změně polohy těla a tlaku na polštář. Pokud se to ale nepodaří, raději vyrazte k lékaři, protože stačí další dva tři dny a z původně jen nepříjemně zalehlého ucha se rozvine bolestivý zánět zevního zvukovodu. Z toho plyne poučení: před koupáním si dobře vyčistit uši, avšak nezatlačovat maz do hloubky, aby se zvukovod nezúžil.
Svou roli tady hraje i anatomie. Někdo má zkrátka tu smůlu, že na bolesti uší z vody trpí, protože má zvukovod zúžený různými výrůstky. Tady pomohou jen špunty do uší ve vodě anebo drobný operační zákrok. Poradí vám ušní lékař, zda je pro vás či vaše dítě vhodný.
Problém ve vodě mají často i lidé s narušeným ušním bubínkem, kdy voda může zatéct až do vnitřního ucha, odkud se jen těžce dostává ven, a je téměř jisté, že způsobí zánět. Proto jste-li po úrazu či nehodě, která způsobila prasknutí ušního bubínku, vynechte na dva tři měsíce koupání a hrátky ve vodě, dokud bubínek nesroste, jinak si koledujete o bolestivý problém.
Úplně nevhodné jsou měkké boty a obuv se zakřivenou konstrukcí. Nejvhodnější je obuv s tvrdší vnitřní částí podešve a prvky kontroly pohybu, tedy se správně zhotovenou stélkou, volnou prostornou špičkou a pevným opatkem. Materiál by měl být prodyšný, lehký a poddajný. Ideální je volit obuv, odvíjející se od anatomie, fyziologie a biomechaniky nohy.
Nabídka na trhu zahrnuje různé typy obuvi a značek od různých výrobců. Pestrou škálu doslova pro celou rodinu najdete například v nabídce značkyKEEN. Tato obuv splňuje všechny požadavky pro zdraví vašich nohou. To ale není na úkor designu, který odpovídá požadavkům moderního outfitu.
Mons pubis – stydký pahorek, což je měkká hromádka masa, která je výše nad genitáliemi. Jedná se o podkladní vrstvu tuku pod kůží, která chrání stydkou kost. Je mnohem výraznější u žen než u mužů.
Genitálie
Hráz neboli perineum je proužek kůže mezi genitáliemi a konečníkem
Řiť
Hýždě
Plavková plocha je oblast kůže podél spodní částí břicha a mezi nohama.
Holení stydké oblasti se může lišit podle množství kůže. Holení jakéhokoli druhu může mít různé zdravotní následky.
Ženská neplodnost je způsobena řadou faktorů, včetně následujících:
Poškození vejcovodů, jimiž se dostává vajíčko z vaječníků do dělohy – toto poškození může zabránit kontaktu mezi vajíčkem a spermií. Častou příčinou poškození vejcovodů bývají pánevní infekce nebo endometrióza, které způsobují tvorbu jizev.
Hormonální příčiny – některé ženy mají problémy s ovulací. Dochází k narušení synchronizace hormonálních změn, které řídí uvolnění vajíčka z vaječníku a zahuštění endometria (sliznice dělohy) v případě, že nedojde k oplodnění vajíčka. Tyto problémy mohou být detekovány pomocí bazálního grafu tělesné teploty a krevních testů, které zjistí hladiny hormonů.
Problém v děložním hrdle (děložním krčku) – u malé skupiny žen je příčinou neplodnosti to, že spermie nemohou proniknout do cervikálního kanálu, a to z důvodu abnormální produkce hlenu, nebo po předchozím chirurgickém zákroku. Tento problém může být vyřešen nitroděložní inseminací.
Problém v děloze – abnormální anatomie dělohy, přítomnost polypů a myomů.
Nevysvětlitelná neplodnost – příčinu neplodnosti není možné zjistit aktuálně dostupnými metodami u 20 % párů.
založená na odtažení nehtového valu od nehtu (místo pak není tolik drážděno, a to jak v klidu, tak při chůzi)
je umožněn lepší odtok hnisu z rány, což zásadně přispívá k urychlení hojení
i když se rána zahojí, nelze do budoucna vyloučit návrat problému, pokud nebudou odstraněny skutečné příčiny
při prvních příznacích návratu stačí preventivně nalepit náplast
Zbroušení nehtu uprostřed
Tato metoda sama o sobě není příliš účinná, ale je určitě vhodná jako doplněk k lepení náplasti. Nehet můžete uprostřed oškrábat ostrou hranou nůžek. Nehet je tak méně tuhý, nemá tendenci se tolik zakulacovat a méně tlačí na nehtový val. V podstatě můžete pilovat v co největší ploše, ale vždy dávejte maximální pozor, abyste při pilování nezavadili o ránu nebo do ní nezanesli piliny.
Radikální metody
Chirurgický zákrok v této věci znamená zásah do anatomie a vyžaduje dlouhou rekonvalescenci, ale pokud je proveden dobře, je velice účinný. Každopádně je vhodné vždy nejdříve vyzkoušet postup odplísnění kombinovaný s náplastí. Pokud se blíží léto (tedy delší období, kdy používáte otevřenou obuv), tak zkuste počkat na operaci až na podzim, jestliže předchozí postupy nezabraly.
U slinivky vás nejvíce zajímá její umístění v těle. Pankreas neboli slinivka břišní je malý, asi 25centimetrový nepárový orgán velikosti lidské dlaně. Váží asi 75 g a skládá se z tzv. hlavy, těla a ocasu. Je uložen pod brániční klenbou mezi žaludkem a velkými břišními cévami. Ač je jejich umístění v těle rozdílné, tak slinivka má společný vývod se žlučníkem, který ústí do části dvanáctníku, což je začátek tenkého střeva, kde se dostává natrávená potrava ze žaludku. Tam se projevuje jedna z funkcí slinivky břišní, a to schopnost trávení potravy a její přeměny v důležité živiny (štěpením tuků, složitých cukrů a bílkovin). Tato funkce je umožněna produkcí trávicích enzymů – trypsinu, lipázy a amylázy. Slinivka je orgán, jenž je současně důležitou žlázou s vnitřní sekrecí, především díky sekreci inzulinu, ale i jiných hormonů, například glukagonu a somatostatinu. Inzulin je pro lidský život nepostradatelný, protože napomáhá snižovat hladinu cukru v krvi. Jeho nedostatek i nadbytek může způsobit vážný zdravotní stav i smrt pacienta. Tímto způsobem se slinivka zařazuje mezi jeden z nejdůležitějších orgánů těla.
Žlučník je vakovitá výchlipka dlouhá 7–10 cm s kapacitou kolem 50 ml. Slouží jako rezervoár žluče a jako tlakový regulátor celého systému žlučových cest. Je umístěn na spodní ploše jater těsně pod pravým obloukem žeberním. Žluč je ze žlučníku vypuzována jeho smrštěním a reaguje tak na různé podněty související s příjmem jídla. Odchází žlučníkovým vývodem, který se spojuje se společným jaterním vývodem ve žlučový vývod. Ten pak ústí společně s vývodem ze slinivky břišní otvorem do části tenkého střeva za žaludkem, a to do dvanácterníku. Žlučník je orgán, který nám pomáhá při trávení jídel s vysokým obsahem tuků.
Ledviny jsou součástí vylučovacího systému, jde o párový orgán. Jsou uloženy ve výši dvanáctého hrudního obratle až po druhý obratel bederní, leží po stranách páteře. Jejich délka je asi 12 cm, šířka 5–6 cm, výška 4 cm. Ledviny mají charakteristický fazolovitý tvar. Jejich povrch je hladký, barva červenohnědá. Na jejich vnitřní straně je prohlubeň, kudy do ledviny vstupuje ledvinová tepna a vystupuje ledvinová žíla a močovod. Na řezu ledvinou je kůra, která je tvořena převážně nefrony, a dřeň, která obsahuje vývodné kanálky a takzvané Henleovy kličky nefronu. Nefron je základní stavební i funkční jednotka ledviny. Každá ledvina obsahuje asi jeden milion nefronů. Nefron má dvě základní části: glomerulus a systém tubulů. Glomerulus obsahuje asi 30 kapilárních kliček, v nichž přes speciálně upravenou třívrstevnou stěnu kapilár (vlásečnic) dochází k filtraci krevní plazmy a vzniká takzvaná primární moč.
Nehet je tvrdé zakončení prstů, které slouží jako ochrana a prostředník přenosu tlaku na prsty s okolím, jelikož umožňuje okolní kůži lépe přenášet informace o dotýkaných věcech. Nehty se vyskytují na všech prstech, a to jak na rukou, tak i nohou. Rychlost růstu nehtů je na rukou v průměru 0,1 mm za den, na nohou je pak 3–4x pomalejší. Celý nehet naroste za 6 až 12 měsíců (například po stržení). Nehet obvykle dosahuje tloušťky 0,5 až 1 mm.
Vzhled zdravého nehtu: Normální zdravý nehet je hladký bez žlábků a rýh. Je lehce klenutý, má narůžovělou plochu a přírodní lesk. U kořene nehtu je viditelný nehtový měsíček, polokruhová bílá kresba nehtu. Nehtová kůžička obklopuje nehet jako ochrana.
Stavba nehtu: Nehet je rohová nehtová ploténka, která je tvořena zrohovatělými buňkami. Je průhledná, tenká 0,50 až 0,75 mm a skládá se ze 3 až 4 různě zrohovatělých (a různě tvrdých) vrstev, které leží na nehtovém lůžku. První vrstvou je takzvaný dorzální nehet (tvrdý keratin), druhou tvoří intermediální nehet (měkký keratin) a třetí vrstvu ventrální nehet (hyponychiální keratin). Ten vyrůstá z kořene nehtu a posouvá se po nehtovém lůžku (velmi citlivé) až k volnému okraji nehtu. Vlastní nehet vyrůstá zpod zadního nehtového valu (matrix), který je přímým pokračováním nehtového lůžka. Lůžko nehtu, po kterém se posouvá nehtová ploténka, je měkká tkáň odpovídající zárodečné vrstvě pokožky. V dolní části nehtové ploténky je poloměsíčitá skvrna bělavé barvy, nazývaná lunula (měsíček). Zde je nehet nejvíc připevněn a je u každého jednotlivce jinak velký. Nehtová ploténka tu obsahuje množství dutinek, které jsou světlejšího zabarvení. Nehet ohraničují postranní valy. Kožní nehtový val (paronychium) přirůstá k nehtu nadnehtovou kůžičkou (v oblasti lunuly se nazývá eponychium, pod volným okrajem nehtu zpředu hyponychium). Spojení nehtu s lůžkem obstarává nedokonale zrohovatělá epidermální vrstva, která se nazývá „lůžkový nehet“. Její rohové buňky obsahují dost tuku, proto je měkká.
Zdravý nehet má nejmenší tloušťku u novorozenců. Nehty jsou tak ostré, že mohou způsobit vážná poškození obličeje nebo očí, jsou-li dvě děti vůči sobě nepřátelsky naladěny. Nejsilnějšími nehty se mohou pochlubit nejstarší lidé, protože nehet postupně dorůstá celý život, i když ve stáří se rychlost může zpomalit.
Nehty bývají často zasaženy nemocemi nejrůznějších charakterů. Mnohdy se jedná o poruchy růstu, které jsou většinou zapříčiněny genetickými dispozicemi. Běžně se například setkáváme s plísněmi. Nejznámějším, někdy však neprávem opomíjeným problémem je patrně zarostlý nehet (latinsky unguis incarnatus, jinak onychokryptóza). Kolem tohoto onemocnění koluje velké množství chybných informací. Léčení vyžaduje individuální přístup, jelikož každý nehet je jiný, a tak některé postupy nemusí vždy zaručeně fungovat.
Operace konečníku patří k technicky náročnějším výkonům, zvláště pokud mají být provedeny radikálně, a pokud mají operovanému poskytnout co nejlepší kvalitu života. Proto by měly být soustředěny do specializovaných center s adekvátním technickým a personálním vybavením. Konečník spoluodpovídá za velmi komplexní mechanismus – udržení stolice a její kontrolované vyprazdňování. Operační zásah do anatomie konečníku, nervů a svalů odpovídajících za tento velmi náročný mechanismus, může mít dalekosáhlé funkční následky pro operovaného.
U části pacientů při provedení radikálního odstranění nádoru konečníku není možné následné napojení. Výkon je pak ukončen založením definitivní terminální stomie (vývodu).
Komplikace po operacích v řitní krajině jsou vzácné. Rány se mohou špatně hojit. Zúžení řitního kanálu je další málo častou komplikací.
Jícen (oesophagus) je trávicí trubice dlouhá asi 25 cm, která navazuje na hltan ve výši obratle C 6 a dolního okraje hrtanu (prstencové chrupavky), sestupuje před páteří hrudníkem, prochází bránicí ve výši obratle Th 10 a končí ve výši Th 11 vyústěním do žaludku v místě zvaném ostium cardiacumkardie. Žaludek ústí do dvanáctníku a ten do tenkého střeva. V klidu má jícen průměr okolo 1,5 cm, je předozadně zploštělý, nad bránicí mírně vřetenovitě rozšířený. Při průchodu potravy je však schopen se roztáhnout na dvojnásobný průměr (dělá peristaltické pohyby). Při pohledu ze strany je jícen zakřiven v souladu s páteří. Sbíhají se v něm žilní pleteně, tepny, mízní cévy a nervy. Podle průběhu má jícen tři části:
pars cervicalis: místo, kde před jícnem sestupuje průdušnice; jícen je vůči ní posunut lehce doleva a v místech styku průdušnice s jícnem probíhá po obou stranách nerv laryngeální (nervus laryngeus recurrens); řídké vazivo za jícnem je pokračování retrofaryngového prostoru;
pars thoracica: místo, kde jícen probíhá v mediastinu, a to kraniálně těsně při páteři; za jícnem je v těchto místech aorta, před ním je trachea;
pars abdominalis: úsek od průchodu bránicí do žaludku dlouhý cca 1–2 cm; dotýká se vzadu bránice, vpředu levého laloku jater a plynule přechází do žaludku.
Nervus ischiadicus dostává vlákna z kořenů L4 – S3 a je největším nervem sakrálního plexu. Prochází úžinou v místě foramen infrapiriforme. Je vulnerabilní (zranitelný) zejména po výstupu z foramen infrapiriforme (i. m. aplikace léků do gluteální krajiny) a při anomálním průběhu skrze m. piriformis. Vysílá motorická vlákna pro flexory zadní strany stehna a pro svaly bérce a nohy, senzitivně inervuje laterální a dorzální části lýtka a nohu samotnou. Ve svém průběhu se dělí na 2 hlavní větve — n. peroneus a n. tibialis.
