CENZ RAKVI je jedno z témat, o kterém si můžete přečíst v tomto článku. Arabské přísloví říká, že smrt je jediná spravedlnost. Přijde si pro každého bez ohledu na jeho postavení ve společnosti i množství peněz na kontě. Nikdo si nemůže být jistý, kdy přijde, ale všichni víme, že přijde. Každý člověk se na smrt připravuje jinak a stejně tak i okolí zemřelého. Vyrovnat se se smrtí ve svém okolí a hlavně v rodině je velmi těžké. Jedním ze způsobů smíření a přiznání si smrti zemřelého je pohřeb. V takovou chvíli nejbližší pozůstalí řeší, jaký pohřeb by si zemřelý přál, situaci ale mnohdy komplikuje, že málokdo zanechá přesné instrukce, jaký pohřeb si přeje. Rodina tak musí odhadovat přání zemřelého a zároveň u organizování pohřbu i vycházet z finančních prostředků, které má k dispozici.
Rakev
Rakev je nezbytnou součástí každého pohřbu, je tedy potřebná při kremaci i při pohřbívání do země. Na trhu existuje mnoho typů rakví, některé z nich byly vyrobené v Čechách a jiné v zahraničí. Největší výrobna rakví v Čechách je v obci Počátky na Jindřichohradecku, kde ročně vyrobí zhruba 50 000 rakví. Což je obrovské množství, když uvážíme, že ročně v Čechách zemře asi 100 000 lidí. V této továrně na rakve se prkna nechávají schnout 6 měsíců a pak se rozřežou na jednotlivé lamely a roztřídí se podle kvality. Méně kvalitní dřevo se použije na ty části rakve, které nejsou vidět, jako je například dno rakve. Viditelné části rakve jsou z kvalitního dřeva. Protože 90 % zdejších rakví zamíří se zemřelým na kremaci, jsou často rakve vyráběné z topolového dřeva, které na kremaci stačí. Dubová rakev je předepsaná při pohřbu do země. Rakve jsou vyráběny hromadně, nejedná se o ruční práci, ornamenty vytváří válce se vzorem. Sestavení rakve trvá asi 10 minut. Ručně od začátku do konce se vyrábí minimum rakví, samozřejmě se to odrazí na ceně. Pozůstalí si mohou vybrat ze široké nabídky barev. V Čechách jsou nejprodávanější rakve v odstínu jaspisu a ořechu, tedy rakve v hnědých odstínech. Postupně se zase vrací do módy černé rakve. Nalakovat rakev požadovanou barvou trvá zhruba hodinu. Existují i levné verze rakví, které jsou určené jen na pohřeb bez obřadu, které se příliš nelakují, nalakovat je trvá asi 10 vteřin. Na dně každé rakve je voskovaný papír, pak papírová drť, vnitřek rakve bývá obvykle ze saténu. Levnější typy rakve stojí několik tisíc, nejdražší jsou k prodeji v řádu desítek tisíc.
Ve svém příspěvku POHŘEB BABIČKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Kristína.
Dobrý den,
chtěla jsem se zeptat, umřela mi maminka mojí maminky, kde mám stát při rozloučení v kostele, jít za rakví a kde stát na hřbitově, když půjde rakev do země. Mám přijímat kondolence? Vyjádřit kondolenci dětem babičky? Jako vnučka jsem byla na pohřbu jako 11letá, byla to prababička a už si to nepamatuji. Jako vnučka jsem nikdy nebyla. Kde bude stát můj současný partner, se kterým nejsem sezdaná. A potom musí mi lékař napsat propustku, když mám neschopenku? Nebo to mám automaticky omluvené?
Moc děkuji za odpověď, hezký den Chrastinová
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zuzka.
Dobrý den, pokud Vám zemřela babička, měla byste - podle mého být mezi rodinnými příslušníky; rodina Vám určitě řekne, kam se postavit; rovněž byste měla stát mezi nimi a přijímat kondolenci; - alespoň, pokud jste se s babičkou stýkala.
Kondolenci v rodině si jistě vyjádříte již při setkání.
Přeji Vám hodně síly.
S pozdravem
zu
Poslední rozloučení zesnulého člověka mají obvykle na starosti jeho příbuzní, kteří rozhodují o tom, jak bude pohřební akt vypadat, kde se bude konat, kolik přijde lidí, jestli součástí bude i hostina, kdo tam promluví atd. Při rozhodování se mohou řídit přáním zemřelého, pokud nějaké projevil za svého života, nebo tím co o něm vědí, co se k němu hodí atd., případně sami vyberou to, co považují za nejlepší. Důležitá je v neposlední řadě také finanční stránka, protože uspořádání pohřbu není nejlevnější záležitostí. Je třeba zajistit si pohřební službu, která se postará o zemřelého (uložení do rakve, také i umytí zemřelého, oblečení a další nutné úpravy), zajistit parte, rozhodnout o způsobu pohřbení (do země v rakvi, nebo kremace), místo pohřbení, nebo uložení urny, místo pro smuteční obřad (pokud o něj pozůstalí stojí), případně pro smuteční hostinu. S tím vším může pozůstalým pomoci právě pohřební služba, která vychází z přání pozůstalých. Pokud se pozůstalí rozhodnou pro pohřeb, jehož součástí bude i smuteční obřad, musí se rozhodnout, jestli jeho součástí bude i pohřební řeč. Pohřební řeč není vždy nutná, je možné mít jen jednoduchý obřad, při němž bude puštěna vhodná hudba a pozůstalí a další lidé, kteří se přišli rozloučit, jen k rakvi položí květiny a věnce a v tichosti se rozloučí se zemřelým. V případě, že se pozůstalí rozhodnou pro smuteční obřad se smutečním projevem, musí si zvolit vhodného řečníka. V takovém případě se nabízí několik možností. Jednou variantou je, že řeč přenechají profesionálovi, který buď působí u pohřební služby, nebo pod pohřební síní. Takový řečník jim předá dotazník, do něhož vyplní základní informace o zemřelém a to, co si přejí, aby na pohřbu zaznělo. Výhodou tohoto řečníka je, že ví, jak se má obléci, umí mluvit a nenechá se ničím rozhodit. Jeho projev ale může na někoho působit neosobně. Další variantou je, že řečníkem bude někdo blízký zemřelému. Nemusí se vždy jednat o příslušníka jeho rodiny, řeč může mít i nejlepší přítel, nebo někdo jiný, kdo zemřelého dobře znal. Při některých pohřbech se dokonce střídá více řečníků, někdo promluví za rodinu, pak třeba některý přítel, kolega atd. V takovém případě je důležité, aby řečníci své projevy sladili a „nelezli si do zelí“. Není třeba, aby se všechny informace opakovaly, každý by se pak měl držet svého okruhu. Mnohem jednodušší situace je, když mluví jen jeden řečník. Ten by měl samozřejmě při tvorbě své řeči respektovat pravidla tohoto slohového útvaru a i při samotném obřadu musí dbát na správnou etiketu vycházející z dané situace.
Projev, který si řečník sám připraví, musí odrážet jeho
Cena pohřbu je zcela závislá na tom, jestli se jedná o pohřeb s obřadem nebo bez něj. Pokud se jedná o pohřeb bez obřadu, cena může být kolem 10 000 korun, pokud je součástí pohřbu i obřad, cena se pohybuje kolem 25 000 korun, může být ale i vyšší v závislosti na jednotlivých položkách. Rakev, hudba, květiny a další požadavky pozůstalých mohou cenu výrazně ovlivnit.
Pro lepší představu uvádím orientační ceny u některých nezbytných ale i dobrovolných položek. Mezi položky, které se musí bezpodmínečně při pohřbu zaplatit, patří veškeré obstarání zemřelého, jako je chlazení, oblékání a úprava. Cena za chlazení zemřelého se pohybuje v rozsahu 200 – 1 000 Kč. Cena za oblékání a úpravu (není nutná) zemřelého před obřadem může být kolem 400 – 800 Kč. Převoz zemřelého se počítá za kilometry. Obvyklá sazba je kolem 15 – 20 Kč/km. Další nutnou položku je už zmiňovaná rakev. Rakev bez obřadu stojí kolem 1 500 Kč, průměrná rakev určená k obřadu se dá pořídit asi za 5 000 Kč. Při obřadu je na rakvi umístěná květina, jejíž cena se pohybuje v rozmezí 500 – 2 500 Kč. U rakve pak bývají věnce, cena jednoho věnce je v rozmezí 800 – 1 500, pokud se jedná o věnec umělý, věnec z živých květin je pak podstatně dražší. Cena za obřadní síň se pohybuje kolem 2 000 – 8 500 Kč, záleží na lokalitě, typu síně, její kapacitě atd. Profesionálnímu řečníkovi pozůstalí zaplatí odhadem kolem 400 Kč. Pohřební obřad může doprovázet i živá hudba, cena za kapelu se pak pohybuje v rámci 3 000 – 8 000 Kč. Pokud si pozůstalí nechají od pohřební služby vytvořit parte, cena za 50 kusů je od 200 – 1 000 Kč, záleží na typu parte. Pokud pozůstalí zvolí pro zemřelého kremaci, tak za zpopelnění, urnu a přesyp zaplatí kolem 4 000 Kč a za vyřízení objednávky ještě další 1 000 Kč. Při uložení zemřelého do země se za otevření a zavření hrobky zaplatí od 2 000 do 7 000 Kč. Pronájem hřbitovního místa se platí na deset let a hodnota zase závisí na lokalitě, rozpětí je velmi široké 5 – 135 Kč/m2. U obou typů pohřbů se musí zaplatit nejrůznější administrativní poplatky a vyhotovení dokladů, cena se pohybuje kolem 500 Kč. Z těchto částek jasně vyplývá, že pohřeb není levnou záležitostí.
Pokud si rodina přeje, součástí pohřbu může být i smuteční projev, který může přednést buď zkušený řečník, nebo někdo z blízkých zemřelého. Je opravdu nutné si uvědomit, že tato řeč má pomoci pozůstalým překonat bolest a ujistit je, že na to nejsou sami. Tento projev by měl být citlivý, věcný, hlavně ale naplněný upřímnou účastí a snahou pozůstalé povzbudit. Projev by měl být upřímný bez zbytečných klišé. Vhodné je tvrzení v projevu dokládat příklady ze života zemřelého. Řečník by se měl vyvarovat toho, aby ve svém projevu oslovoval zemřelého, vždy by se měl obracet jen na pozůstalé. Řečník by měl ve své řeči zmínit základní údaje o zemřelém, jeho zájmy, problémy, úspěchy, hlavní ale je, aby údaje byly podány objektivně. Vhodné je i informovat o svém vztahu k zemřelému, třeba konkrétní vzpomínkou, ale nesnažit se zdůrazňovat vlastní zármutek. Smuteční řeč by neměla trvat déle než 5 minut. Je důležité si uvědomit, že se jedná o formální projev, věty by tedy měly být krátké, výslovnost pečlivá a hlasitost přiměřená. Při tomto projevu je třeba nemít přehnanou gestikulaci, projev by měl začít a skončit mírnou úklonou směrem k rakvi, během projevu je dobré se dívat na posluchače.
U oblečení na pohřeb nejsou přesně stanovená pravidla, co si člověk musí obléknout. Nepsaným pravidlem jsou ale tmavé barvy a samozřejmostí je, že oblečení by mělo být čisté a slušné. Při volbě oblečení na pohřeb je důležité zohlednit i vztah k zemřelému. Pokud se jedná o pohřeb člena rodiny, oblečení by mělo být v černé barvě. Muži by měli mít oblek bez nápadných vzorů. Do obleku obléct ideálně bílou košili a černou kravatu. Muži by neměli zapomínat, že k černému obleku jsou nutné i černé ponožky a černé boty. Ženy z rodiny zemřelého by na sobě měly mít černé šaty, případně černé kalhoty s černou košilí, nebo černý kalhotový kostým, černé punčochy, černé boty a černou kabelku. Každá žena, která jde na pohřeb, by měla mít zahalená ramena a kolena. Některé ženy pro obřad mohou zvolit černý klobouk nebo šátek, ty se při obřadu nemusí sundávat. Pokud se nejedná o člena rodiny nemusí být oblečení přímo černé, ale uspokojivé jsou i tmavé odstíny modré, hnědé, zelené, šedé. U mužů, kteří nejsou příbuzní, lze za dostačující považovat i černé nebo tmavé džíny s tmavou košilí. Důležité je, aby džíny byly opravdu tmavé barvy, naprosto nevhodně působí džíny světlé. I ženy, které nejsou příbuzné, mohou zvolit jen tmavší barvy a nemusí se obléct jen do černého. Celkově tedy platí, že člověk by měl být oblečen slušně do tmavých barev, rozhodně si nebrat na pohřeb oblečení křiklavých barev, ženy by se měly vyvarovat výstřihů a minisukní. Důraz se klade i na boty, nejsou vhodné žádné sportovní tenisky světlých barev. Důležité je si uvědomit, že volba oblečení vyjadřuje úctu k zemřelému. Zde je přehled módních modelů vhodných na pohřeb: oblečení na pohřeb foto.
Účast na pohřbu blízkého člověka je jednou z psychicky a emocionálně nejnáročnějších situací v životě člověka. S tímto obřadem je z lidských emocí nejvíce spojen smutek. Neznamená to ale, že každý účastník musí plakat a truchlit. Očekává se to sice od nejbližších příbuzných, ale není to podmínkou, protože každý člověk prožívá smutek jinak. Důležité je ale pohřeb nijak nenarušovat a projevovat úctu zemřelému i pozůstalým. Obřad by nemělo provázet žádné špitání a zvonění telefonu. Průběh obřadu je v podstatě u všech pohřbů podobný. Obvykle každý účastník pohřbu s sebou přinese květinu, kterou po vstupu do obřadní síně položí k rakvi a pak se posadí nebo postaví na místo, kde by měl zůstat až do konce obřadu. Již při vstupu pozůstalých do síně často tiše hraje hudba, po ní následuje další skladba a proslov řečníka či řečníků. Obvykle po proslovech následují další skladby, většinou oblíbené písně zemřelého. Po
Smuteční řeč je pravděpodobně asi jedním z nejsložitějších slohových útvarů právě pro jeho emocionální zaměření. Jistě není třeba zdůrazňovat, že smuteční řeč je určená na pohřby.
Při pohřbu se může rodina obránit na profesionálního řečníka, který ve svém projevu může vycházet z projevu, který mu připraví rodina, nebo může říct svou vlastní řeč. Většinou se pak jedná o univerzální projev, který jen doplní konkrétními událostmi ze života zemřelého.
Druhou variantou je, že na smuteční slavnosti promluví někdo z pozůstalých, většinou to bývají nejbližší příbuzní, kteří si svůj projev také sami připraví. Napsat smuteční projev není jednoduché. Vždy záleží na vztahu mluvčího k zemřelému a na přístupu, který řečník zvolí. V podstatě není přesně vymezené, jak musí projev vypadat, klidně může být i nekonvenční, základním pravidlem ale je, že by měl být plný opravdu upřímné účasti.
Je několik bodů, které by se v projevu asi měly objevit, ale myslím, že nejsou vždy podmínkou. Také je na řečníkovi, jakou jejich formu zvolí.
Při smuteční řeči není vhodné zdůrazňovat záporné vlastnosti zemřelého (pokud si to rodina vyloženě nepřeje).
Při smutečním proslovu by řečník měl jistě vyjádřit nejen soustrast pozůstalým, ale také by je měl ujistit o tom, že v tom nejsou sami. Měl by se snažit jim pomoci ulehčit v bolesti.
Řečníci se často ve svých projevech uchylují k různým neupřímným a prázdným klišé, které zesnulého nijak nepřiblíží a ani to na nikoho nezapůsobí. Naopak je vhodné využívat v projevu vzpomínky na život zemřelého a na jeho životní postoje.
Také je třeba si uvědomit, že smuteční projev je určen pro pozůstalé, ne pro zemřelého, proto by celý proslov měl směřovat k nim. Jim má tato řeč pomoci překonat bolest. Řečník by vždy, ať už pochází z rodiny, nebo ne, měl v prvním řadě myslet na nejbližší příbuzné, a proto by zrovna je měl oslovit vždy jako první. U smutečního řečníka se předpokládá, že v projevu nebude zdůrazňovat svůj zármutek. Samozřejmě při projevu na pohřbu blízkého příbuzného (matky, otce, syna, dcery...) se tomu nelze zcela vyhnout. Vždy je ale třeba uvědomit si, že i pro další příbuzné je ztráta milované osoby těžká.
Smuteční projev by měl být na určité úrovni a měl by být vždy předem připraven a nikdy by neměl být výsledkem improvizace, která by mohla způsobit, že by zaznělo něco, co není vhodné. I pokud řečník umí svůj projev zpaměti, může si s sebou vzít desky (tmavé barvy) s připraveným projevem (kdy by zapomněl, nebo v rozrušení nevěděl, jak dál pokračovat). Také je třeba si uvědomit, že cílem smuteční řeči není informovat o všech událostech ze života zesnulého. Při
Smuteční květiny jsou symbolem posledního rozloučení se zemřelým. Jsou dnes nepostradatelnou součástí pohřbu, ale také mají využití jako vzpomínka na zesnulé, například v období Dušiček či výročí úmrtí. Smuteční kytice darují všichni, kteří chtějí vyjádřit svou kondolenci osobně. Smuteční kytice do ruky se položí při obřadu k rakvi.
Smuteční řeč na pohřbu dítěte je jednou z nejobtížnějších situací. Zde je několik obecných rad, jak postupovat:
poděkovat přítomným, že se přišli rozloučit (což se zdá nepodstatné, ale na toto pozůstalí čekají a říci by se to mělo)
uvést osobní vzpomínku, čím konkrétnější, tím lépe (pohádky, prázdniny, oblíbené jídlo, nebo nejlépe radostný prožitek s dítětem)
obrátit se k rakvi a říci, že na dítě budete vzpomínat a budete o něm vyprávět, uklonit
Proslov by měl obsahovat opravdu jen pár vět, nejvíc deset, a žádné obecné rčení jako „laskavé srdce“ a „vždycky byl/a roztomilý/á“. Proslov si vytiskněte s velkými písmeny a vezměte s sebou a nestyďte se napsané věty přečíst.
