Existují dva základní typy zvonění – pulsující a nepulsující hučení v uších.
Jedná se o symptom, ne o nemoc.
Existuje mnoho příčin zvonění v uších.
I když moc lidí nezná zvonění v uších, není ničím výjimečným – přibližně jeden z pěti lidí zažívá tyto symptomy.
Zvonění v uších se objevuje častěji u starší generace, obvykle ve věku od 55 do 65 let.
Zvonění v uších je subjektivní pocit, ale někteří lékaři ho měří pomocí objektivních nástrojů nebo testů.
Zvonění v uších je hodnoceno pomocí stupnice, kdy nejnižší stupeň je popisovaný jako mírné zvonění a nejvyšší stupeň hodnocen postiženou osobou jako katastrofální zvonění.
V naší poradně s názvem ODBĚR KRVE NA QUICK 3 4 se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Miroslav Bažant.
Při léčbě PRADAXOU je stupnice Qika stejná jako při léčbě VARFARINEM,neboje rozdílná ???
Děkuji za odpověď.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Pradaxa obsahuje účinnou látku dabigatran, což je přímý inhibitor trombinu. Dabigatran patří mezi nová perorální přímá antikoagulancia jejichž hlavní výhodou je, že pokud se používají ve schválených indikacích a v doporučené dávce, nemusí se na rozdíl od Warfarinu jejich účinek během léčby kontrolovat laboratorními testy. Přesto je však za určitých okolností možné použít některé koagulačními testy. Test Quick se při léčbě Pradaxou nepoužívá. Může se použít test aPTT, což je takový lepší Quickův test (Aktivovaný Parciální Tromboplastinový časT). Test aPTT však ukazuje jen přibližný údaj o intenzitě antikoagulačního účinku dabigatranu. Test aPTT je snadno dostupný a je užitečný zejména k detekci předávkování dabigatranem. Je-li výsledek testu aPTT vyšší než 80 sekund znamená to zvýšené riziko
krvácení.
V případě potřeby by měly být provedeny citlivější kvantitativní testy, jako je kalibrovaný dilutovaný trombinový čas. Je-li u tohoto testu nalezena koncentrace dabigatranu v plazmě > 200 ng/ml (přibližně > 65 sekund) za 10–16 hodin od podání předchozí dávky 150 mg osobám s prevencí ischemického iktu při nevalvulární fibrilaci síní, nebo > 67 ng/ml za 24 hodin po jednodenní dávce 220 mg dabigatranu u nemocných, jimž je dabigatran podáván jako prevence tromboembolické nemoci po totální náhradě kyčelního nebo kolenního kloubu, je to opět spojeno se zvýšeným rizikem krvácení.
Posledním používaným testem je tzv. trombinový čas (TT), který je jinak používán k hodnocení účinku heparinu. Tento test se nehodí k informaci o míře účinku dabigatranu, ale sděluje pouze, zda pacient lék pravidelně užívá. V takovém případěje je hodnota TT zvýšena na více než 150 sekund. Pokud je dávka vynechána, tak hodnota TT dosahuje normy, což je 13 až 16 sekund. U Pradaxy je to tedy jen laboratorní test vhodný pouze pro kontrolu pacientovy pečlivosti s léčbou.
Laboratoře mají své stupnice (tabulka) pro stanovení hodnoty CRP u dospělých, a to normálních a abnormálních hodnot. Obvykle platí, že pokud v těle nemáte zánět, nebudete mít měřitelnou hladinu CRP v krvi. Nicméně hodnoty do 5,0 mg/litr jsou považovány za normální hodnoty. V případě hladiny CRP v rozmezí od 5 do 30 mg/litr se jedná o virovou infekci (na tu se nepředepisují antibiotika, protože na ně nezabírají), a když vyjde hodnota CRP nad 30 mg/litr, jedná se s největší pravděpodobností o bakteriální infekci (někdy se uvádí, že hodnoty C-reaktivního proteinu v rozmezí 30–40 mg/litr jsou neurčité a o bakteriální infekci lze s jistotou hovořit až při hodnotách nad 40 mg/litr).
V případě vysoce citlivého testu hs-CRP pro účely rizika kardiovaskulárních onemocnění uvádí Americká asociace pro onemocnění srdce následující rozmezí:
Je-li koncentrace hs-CRP v krvi menší než 1 mg/litr, máte malé riziko kardiovaskulárních onemocnění.
Pohybuje-li se koncentrace hs-CRP v krvi v rozmezí 1 až 3 mg/litr, máte střední (průměrné) riziko vzniku kardiovaskulárních onemocnění.
Je-li koncentrace hs-CRP v krvi vyšší než 3 mg/litr, hrozí u vás vysoké riziko kardiovaskulárních onemocnění.
Protože se systémy a hodnoty používané jednotlivými laboratořemi liší, berte výše uvedené parametry jako orientační.
V naší poradně s názvem STUPNICE MĚŘENÍ CUKRU V KRVI TABULKA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jiří Žurek.
Glukometrem naměřím hodnoty 158,146 atd.Jsem zvyklý na 7,1..8,6.Jaký je převod? Žurek
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Hodnoty v desítkách 158, 146 a podobně, jsou hodnoty glukózy v miligramech na decilitr krve. Hodnoty, na které jste zvyklý 7,1 a 8,6 jsou v milimolech glukózy na litr krve. Převod je jednoduchý. Stačí, když hodnotu z glukometru vydělíte 18. Takže potom hodnota 158 bude znamenat 8,78 a hodnota 146 zase 8,11.
Bílkovina v moči se dá zjistit jednoduše doma pomocí diagnostických proužků, které se buď přímo počůrají a nebo namočí do moči ve zkumavce. Pomocí barevné porovnávací stupnice se pak určí množství bílkoviny v moči. Cena diagnostických proužků na testování bilkoviny v moči je vidět tady: močové proužky cena.
Pubické ochlupení je ochlupení rostoucí v oblasti genitálií, třísel a někdy i na horní části stehen (u dospělé ženy se pubické ochlupení vyskytuje na stydkém pahorku a velkých stydkých pyscích). Jedná se o druhotný pohlavní znak, který se začíná projevovat v období puberty. Na rozdíl od vlasů dorůstá pubické ochlupení pouze 3 až 8 centimetrů a má jinou strukturu. Růst pubického ochlupení je daný hormony a jeho intenzita se rozděluje do pěti stupňů podle tzv. Tannerovy stupnice, zavedené britským pediatrem Jamesem Tannerem. Pubické ochlupení má funkci ochranou, aby se do pochvy nedostaly nečistoty.
Glykemický index (GI) je hodnotící stupnice sacharidů potravinářských výrobků. Je to dáno tím, jaký mají vliv na hladinu cukru v krvi. Potraviny s vysokým GI (více než 55) mohou rozházet hladinu glukózy v krvi. Místo toho potraviny s nízkým GI umožňují postupné uvolňování cukru. A tím se zabrání nárazovému zvýšení hladiny glukózy.
S glykemickým indexem neboli GI 34 se čerstvé meruňky označují jako potravina s nízkým glykemickým indexem. Sušené meruňky mají ještě nižší GI 30. To znamená, že čerstvé i sušené meruňky mají malý účinek na hladinu cukru v krvi po jídle, ve srovnání s potravinami s vysokým glykemickým indexem, které po jídle způsobují skoky v krvi. Konzumace potravin s nízkým glykemickým indexem je důležitá pro vaše zdraví, pokud máte problémy s regulací hladiny cukru v krvi, takže čerstvé nebo sušené meruňky jsou vynikajícím doplňkem diabetické diety.
Na druhou stranu, tupé mají několik nevýhod. První z nich je, že přesvědčivé tupé může být poměrně drahé, a to jak na nákup, tak na profesionální aplikaci.
Tupé se může pohybovat v ceně od méně než 3000 Kč až po několik desítek tisíc korun. Obecně platí, že čím přesvědčivěji tupé vypadá, tím je pravděpodobnější, že bude mít cenu blízko k horní hranici této stupnice.
Na rozdíl od paruk, které se často kupují rovnou z regálu, kvalitní tupé bude muset být připraveno odborníkem, aby odpovídalo vaší pokožce hlavy, barvě vlasů a účesu.
Existují také náklady spojené s údržbou a péčí o tupé. Stejně jako u přírodních vlasů budete muset své tupé čistit a upravovat pomocí speciálních pečujících přípravků, aby vypadaly co nejlépe. Postupem času to může zvýšit náklady na používání tupé, abyste skryli vypadávání vlasů.
Kromě nákladů mají tupé několik dalších nevýhod. Nepříjemným faktorem je nutnost nanést lepidlo na tupé a před použitím jej pečlivě připevnit na pokožku hlavy.
Je tu také faktor vzhledu. Zatímco některá tupé vypadají prakticky identicky s přírodními vlasy, jiné jsou méně přesvědčivé, což znamená, že si lidé mohou všimnout, že nosíte příčesek, abyste skryli řídnutí nebo plešatost.
Konečně, pokud jde o skutečnou „léčbu“ mužské plešatosti, tupé poskytují dočasné výsledky. Na rozdíl od léků na vypadávání vlasů nebo chirurgického zákroku, jakmile odstraníte tupé, budete mít stále znatelnou lysinu, která se může časem zvětšovat.
Krevní tlak se měří pomocí tonometru – tlakoměru a fonendoskopu. Tep se měří palpačně.
Krevní tlak
Krevní tlak se zapisuje jako dvě čísla oddělená lomítkem. První hodnota představuje systolický tlak, druhá diastolický a jsou vyjadřovány v milimetrech rtuťového sloupce.
Běžné měření krevního tlaku se provádí za pomoci rtuťového tonometru a fonendoskopu. Manžeta manometru se upevní nejčastěji na paži nad loktem a naplní se vzduchem, jehož tlak ukazuje stupnice manometru. Tím dojde k zaškrcení pažní tepny. Vzduch z manžety se pomalu upouští a ve chvíli, kdy se tlak vzduchu vyrovná systolickému tlaku krve v pažní tepně, začne do končetiny opět proudit krev. Zvukové fenomény tvořené proudící krví je možné registrovat fonendoskopem přiloženým v loketní jamce nad průběhem pažní tepny. Jedná se o turbulentní (vířivé) proudění krve, takzvané Korotkovovy fenomény. Systolický tlak krve se odečte ve chvíli prvního zaslechnutého zvukového fenoménu (rytmické klapání frekvencí odpovídající srdeční akci) na stupnici manometru. Diastolický tlak krve se za dalšího snižování tlaku v manžetě odečítá ve chvíli vymizení zvukových fenoménů, kdy proudění krve přechází v laminární.
Měření krevního tlaku je možné i invazivními metodami. Je přesnější, ale pacienta více zatěžuje nutností umístit čidlo přímo do krevního oběhu. Používá se například na zjištění tlaku v plicním oběhu nebo při nutnosti opakovaného měření. To není možné provádět neinvazivní metodou z důvodu deformační paměti tepen a s tím související změnou tlaku v nich.
Tep
Tepová frekvence udává počet tepů srdce za minutu. Tepovou frekvenci využívají hlavně sportovci.
Bolest vzniká podrážděním určitého zakončení v těle (receptoru pro bolest), po něm následuje vyslání nervového signálu do centra pro bolest v mozku, kde si jedinec bolest uvědomí. Pak mozek vyšle signál zpět do cílového orgánu (kost, sval, kůže a podobně), který patřičně zareaguje. Čím větší koncentrace bolestivých zakončení anebo čím větší intenzita podráždění, tím obvykle větší a déle trvající bolest. Podle trvání můžeme bolest dělit na akutní a chronickou (ta je zvláště nepříznivá). Nejbolestivější bývají obvykle ortopedické zákroky, výkony v oblasti hrudníku či na močovém aparátu, problémy v oblasti páteře (zlomeniny, výhřez meziobratlového disku). Potrápit ale dokáže i takový zánět mléčné žlázy u fen či některé rány od pokousání. Je jasné, že vnímání bolesti je značně individuální (každý má jiný práh pro vnímání bolesti) a rozdíly jsou i mezi jednotlivými plemeny (například rotvajler versus pudl).
Z výše uvedeného vyplývá, že je vhodné (a někdy i nutné) umět bolest rozpoznat a léčit. Jak lze tedy poznat, že mého psa něco bolí? Bohužel to na rozdíl od lidí vůbec není snadné. Existují určité klasifikační stupnice používané ve veterinární praxi (stupeň 1–5), ale ty pro majitele nejsou příliš použitelné. Případů, že by zvíře bolestí naříkalo, není mnoho (většinou jde o akutní bolest zlomeniny, poranění kloubních struktur, vyhřeznutí meziobratlového disku, uskřinutí střev). Spíše se bolest projevuje méně nápadně, například jako apatie, nechuť k příjmu potravy, neochota k pohybu, abnormální postoj, různě intenzivní kulhání, obrané reakce při pokusu o dotyk určitých oblastí těla, tlačení hlavy do kouta spolu s poklesem krku a podobně. Příznaky souvisí s tím, která část těla bolí, a většinou jde o chronickou bolest. Jako doprovodný příznak se někdy objevuje zvýšená teplota a zrychlené dýchání.
Točité schodiště (stejně tak vřetenové schodiště) patří mezi takzvaná křivočará schodiště, která obvykle zabírají velmi málo místa oproti ostatním typům schodů. Působí velmi elegantně, vzdušně a bývají ozdobou obytných či reprezentativních prostor. Pro svou nenáročnost na prostor se točité schody používají i jako vedlejší či úniková komunikační cesta. Vhodnou kombinací materiálů lze vytvořit jak luxusní schodiště s ambicemi na designový prvek, tak i funkční venkovní bezúdržbový komunikační prostor.
Uvedené schodiště patří mezi oblouková schodiště a podle půdorysného tvaru se jim všeobecně říká křivočará schodiště. Do této skupiny patří točité, kruhové, spirálové nebo vřetenové schody. Rozdíly mezi nimi nejsou příliš velké, někdy se jedná pouze o synonyma. Například vřetenové schody jsou charakteristické tím, že vždy vycházejí ze středového sloupu. Prvky středového sloupu mohou mít rozličný tvar, není nutno se omezit pouze na rotační trubku. Některá oblouková schodiště žádný středový sloup mít nemusí.
Délka kroků ve spirále schodiště by neměla být menší než 80 cm. Šířka stupně ve střední části by neměla být menší než 20–25 cm a v nejširší části ne více než 40 cm.
Pro výpočet schodiště je nutné znát tyto základní údaje: výška schodiště, vnější průměr, vnitřní průměr (těleso, do kterého se budou stupně zapouštět), počet schodů, tloušťka stupnice, úhel natočení.
Pro tento typ schodiště je typický středový sloup, ke kterému jsou připevněny, případně na něj mohou být navlečeny, jednotlivé schodišťové stupně. Jedná se o samonosné, tedy nepodporované schodiště, jehož schodnice obvykle nejsou z vnější strany kryty schodnicí.
Obloukové (točité) schodiště
Vyznačuje se tím, že nemá výše zmiňovaný středový sloup, naopak má z obou stran bočnici. Jak už název napovídá, jeho tvar je obloukový, obvykle půdorys tvoří půlkruh, respektive písmeno „C“. Nicméně může mít i tvar kruhu (kruhové schodiště).
Spirálové schodiště
Jedná se v podstatě o další variaci na křivočaré schody. Svůj název dostalo podle tvaru, tedy spirály. Obvykle je takto nazýváno schodiště, které se kolem své osy obtočí o více než 360 stupňů, nicméně není to pravidlem. Za spirálové schody bývají označovány jak vřetenové schody, tak obloukové schody.
Hodnotou pH se v chemii vyjadřuje, zda vodný roztok reaguje kysele, či naopak zásaditě (alkalicky). Používá se logaritmická stupnice s rozsahem hodnot od 0 do 14 (pro většinu vodných roztoků, roztoky silných kyselin a zásad či jiné než vodné roztoky mohou nabývat jiných hodnot); přitom neutrální voda má pH při standardních podmínkách rovno 7. U kyselin je pH menší než sedm – čím menší číslo, tím „silnější“ kyselina; naopak zásady mají pH větší než sedm, čím větší číslo, tím „silnější“ zásada. Výpočty pH mají velký význam především v analytické chemii při titračních reakcích.
Stupnici pH zavedl v roce 1909 dánský biochemik Søren Peder Lauritz Sorensen.
Většina vnitřních živých látek má pH přibližně 6,8. Krevní plazma a ostatní tekutiny obklopující buňky v těle mají pH v rozmezí 7,2 až 7,45. Zdravé pH těla znamená, že průměrné pH uvnitř buněk v těle se pohybuje okolo hodnoty 7,0.
Vyšší pH v těle snižuje potřebu tuku a cholesterolu, který slouží k ochraně organismu před škodlivými kyselinami.
Naopak nízké pH v těle znamená pro organismus problém. Vezměme jako příklad krev. Je-li její pH hodnota nižší než 6,9, může nastat kóma a smrt. Dalším příkladem může být pH slin u lidí trpících rakovinou. U nich jsou pozorovány hodnoty v rozmezí mezi 4,5–5,7.
Ztráta rovnováhy pH v těle může způsobovat nemoci, které často označujeme jako špatná látková výměna či špatný metabolismus. Nejčastější poruchou této rovnováhy je i známé překyselení organismu.
Naše tělo má však také speciální mechanismus, který za využití iontů udržuje v těle vyvážené pH. Vlivem špatných stravovacích návyků, znečištěného ovzduší a stresu však tento mechanismus přestává fungovat.
Pro zajímavost čistá voda (destilovaná) má pH 7, sliny člověka s nádorovým onemocněním pH 4,5– 5,7 a sliny zdravého člověka pH 6,5–7,4.
Kyselost nebo zásaditost roztoků je vyjadřována jako pH (latinsky pondus Hydrogenii, anglicky potential of Hydrogen). Pro rychlé, orientační zjištění pH se používají indikátory, například univerzální lakmusové papírky (lakmus je přírodní barvivo z lišejníků). Hodnota pH se určí kápnutím zkoumaného roztoku na pH papírek a porovnáním jeho barvy s kalibrovanou barevnou škálou.
Juvie ztepilá (Bertholletia excelsa) je vysoký strom z čeledi hrnečníkovité a jediný druh rodu juvie (Bertholletia). Roste v deštných pralesích Jižní Ameriky. Strom je významný pro svá semena – para ořechy. Juvie ztepilá má střídavé kožovité podlouhlé oválné listy, které jsou 17 až 36 cm dlouhé a 6 až 16 cm široké. Květy jsou žluté, sestavené v hustých latách, a nepříjemně páchnou. Juvie se přirozeně vyskytuje v amazonské části Jižní Ameriky od Kolumbie a Francouzské Guyany po Bolívii a Peru. Roste na nezaplavovaných půdách v tropických deštných lesích ve výšce 100 až 200 metrů nad mořem. Dorůstá výšky 40 až 50 metrů a je jedním z nejvyšších stromů Amazonie.
Plodem je velká tobolka s pevným vnějším oplodím, měřící obvykle 10 až 20 cm v průměru a otevírající se víčkem. Uvnitř tobolky je 12 až 22 semen s tvrdou skořápkou a chutným bělavým jádrem. Jméno para ořechy získaly tyto plody pravděpodobně díky vývozu z brazilského přístavu Pará do Evropy.
Juvie se pěstují jen zřídka, většina para ořechů na světových trzích tak pochází z divoce rostoucích stromů. Dřevnaté tobolky v době zralosti opadávají a semena jsou z nich vybírána domorodými sběrači. Jsou známy případy, kdy padající plod zranil, nebo dokonce usmrtil sběrače. Semena jsou oblíbenou potravou mnoha živočichů, například hlodavců aguti, kteří si často dělají zásoby semen na nepříznivé období. Semena, která aguti nespotřebuje, pak zpravidla vyklíčí, čímž dochází k šíření a obnově porostů juvie.
Juvie má středně těžké až velmi tvrdé dřevo (6,7 dle Brinellovy stupnice) a relativní tvrdost cca 176 % (smrk 42 %, dub 100 %), takže se používá k výrobě nábytku a podlah, dýh nebo palub lodí. Dřevo je růžově až ořechově hnědé.
Kvalitní olej z para ořechů je bohatý na vitamíny, vyživuje a revitalizuje pokožku a je často využíván v kosmetických přípravcích. Gen para ořechu byl kvůli zvýšení výživné hodnoty přidán do geneticky modifikované sóji. Tato sója však způsobuje alergií postiženým lidem stejné alergické reakce jako vlastní ořech. Jednalo se o jedno z prvních prokázaných rizik geneticky upravených organismů (GMO).
Para ořechy obsahují draslík, hořčík a selen a mají vysoký obsah kalorií.
Pryskyřice vylučovaná stromy je kapalina s velkou viskozitou tvořená těkavými látkami, převážně terpeny, v nichž jsou rozpuštěny netěkavé složky, díky kterým je pryskyřice lepivá. U některých druhů je terpenů velmi málo a rozpouštědlem je převážně n-heptan (borovice Jeffreyova). Díky vysoké čistotě heptanu získaného z borovic destilací je možno použít jej pro definování nulového bodu stupnice oktanových čísel benzinu. Příbuzná borovice těžká, která je borovici Jeffreyově velmi podobná, však obsahuje terpeny. V některých provozech destilujících pryskyřici v Kalifornii tak došlo v minulosti k explozím v důsledku záměny obou druhů, které byly mylně považovány za jediný druh. K rozřazení druhů došlo teprve roku 1853.
Díky své vysoké hořlavosti se pryskyřice dříve používala pro výrobu pochodní. Tvrdé pryskyřice, jako například kopál, se dnes používají pro výrobu laků a lepidel. Naproti tomu měkčí pryskyřice, obsahující esenciální oleje, se využívají při výrobě léčiv a kadidla. Slouží také k napouštění dielektrik, čímž dochází ke zlepšení jejich mechanických a elektrických vlastností při využití v kondenzátorech, v izolacích vodičů a podobně. Zahřátím čerstvé pryskyřice vzniká kalafuna, která se používá pro ošetření smyčců smyčcových nástrojů a při pájení. Zkamenělá pryskyřice pravěkých stromů má podobu kopálu (subfosilní) nebo jantaru (fosilní). Jantar je využíván zejména ve šperkařství, ale má význam i v paleontologii a jiných vědních oborech.[1]
Borová silice obsahuje celou řadu terpenických látek: jako alfa a beta pinen, limonen, kamfen, felandren, geraniol, linalool, citronellol, borneol a další. Éterické oleje se destilují především z borovice lesní a z kosodřeviny (kleče), a to parní destilací z čerstvých větviček, jehlic a šišek.[38] Mají zklidňující, analgetické, antiseptické a antibakteriální účinky a užívají se v aromaterapii i v lékařství především jako součást různých antirevmatických, hojivých a masážních mastí, při bolavých kloubech, artritidě nebo různých pohmožděninách a drobných poraněních, dále ke koupelím, potírání a inhalacím při nachlazení a chorobách dýchacích cest stejně jako při péči o pleť a kožních nemocech včetně lupénky. Jejich příjemná vůně v aromaterapii pomáhá zklidňovat nervový systém, ulevovat při stresu, uvolňovat úzkost a tenzi a osvěžovat mysl. Jsou také součástí různých parfémů, aromatických mýdel, osvěžovačů vzduchu a podobných přípravků.[2]
Dle recenzí vychází nejlépe profesionální krepovací kleště (krepovací žehlička) BaByliss Pro EP Technology 5.0.
Unikátní krepovací kulma Babyliss Pro BAB2658EPCE EP Technology 5.0 nabízí speciální nejnovější technologii, která má ještě menší tření a tvrdší a odolnější destičky. Vaše vlasy pak budou obdivuhodné.
EP Technology 5.0 je vysoce technologický proces založený na galvanickém pokování, podobně jako ve šperkařství. Tato technologie poskytuje ještě méně tření, má šetrnější desky, žádná chemická činidla, a navíc vyšší odolnost proti vysokým teplotám. Teplo se rovnoměrně rozvádí po celém povrchu desek.
Advanced Heat Management System: Žehlička obsahuje topný keramický segment se samočinnou regulací nejnovější technologie Advanced Heat Managment System, která umožňuje přesnou a plynulou elektronickou kontrolu teploty. Tato technologie rovněž umožňuje okamžité zahřátí přístroje, dosažení velmi vysoké teploty, zajištění teplotní stability s přesností 0,5 °C, velmi vysokou reaktivitu a regenerační schopnost.
Regulátor teploty: Díky regulátoru teploty je tento přístroj ideální pro citlivé nebo choulostivé vlasy, například zkadeřené vlasy. Teplotní stupnice od 115 °C do 230 °C umožňuje používat přístroj na vlasy jakéhokoliv typu.
Plovoucí destičky: Plovoucí destičky pro dokonalou absorpci tlaku na vlasy umožňují téměř homogenní působení tlaku. Při jakékoli nepravidelnosti hustoty pramínku je vyvíjený tlak všude stejný.
Specifikace krepovacích kleští:
žehlicí destičky 38 mm s EP TECHNOLOGY 5.0
plovoucí destičky pro dokonalou absorpci tlaku na vlasy
3x tvrdší a odolnější žehlicí destičky
vysoká odolnost vůči chemickým látkám
perfektní a dlouhotrvající výsledek
vypínač zapnuto/vypnuto
systém pro okamžité zahřátí na požadovanou teplotu
regulace teploty – 5 poloh: 1. = 150 °C (křehké a citlivé vlasy); 2. = 170 °C (jemné vlasy); 3. = 190 °C (normální vlasy); 4. = 205 °C (husté vlasy); 5. = 230 °C (silné kudrnaté vlasy)
uzamykatelné destičky pro snadný úklid a ochranu destiček
otočná šňůra 2,7 m
izolační podložka (při používání vždy pokládejte na tuto podložku)
Uživatelky si na výrobku cení rychlého zahřátí, krepovací plocha je dostatečně široká a nakrepuje i poměrně silný pramen vlasů. Příjemný je jakoby saténový povrch, krepovačka neklouže, když je potřeba přitlačit. I na nejnižší stupeň vytvoří překrásné vlnky (krepy), které vydrží dlouho a provzdušní účes, vlasy nejsou poničené a suché. Cena krepovačky je více než příjemná.
Nevýhodou je, že je krepovačka mnohem masivnější než na obrázku a pro někoho může mít zbytečně dlouhý přívodní kabel.
Krevní tlak je síla, kterou krev působí na stěnu tepen. Je charakterizován dvěma hodnotami, protože srdce, které jako pumpa vhání krev do cévního řečiště, pracuje cyklicky a opakovaně prochází klidovou a pracovní fází. Jedná se o tlak systolický a diastolický.
Systolický tlak neboli „horní“ tlak je nejdůležitějším ukazatelem cévního rizika (alespoň podle dnešních poznatků). To platí u mladších i starších osob!
Diastolický neboli „spodní“ tlak se již nesleduje tak bedlivě jako v minulosti. Poměrně vzácné je zvýšení diastolického tlaku bez toho, že by byl současně zvýšen i systolický tlak.
Běžné měření krevního tlaku se provádí za pomoci rtuťového tonometru a fonendoskopu. Manžeta manometru se upevní nejčastěji na paži nad loktem a naplní se vzduchem, jehož tlak ukazuje stupnice manometru. Tím dojde k zaškrcení pažní tepny. Vzduch z manžety se pomalu upouští a ve chvíli, kdy se tlak vzduchu vyrovná systolickému tlaku krve v pažní tepně, začne do končetiny opět proudit krev. Zvukové fenomény tvořené proudící krví je možné registrovat fonendoskopem přiloženým v loketní jamce nad průběhem pažní tepny. Jedná se o turbulentní (vířivé) proudění krve, takzvané Korotkovovy fenomény. Systolický tlak krve se odečte ve chvíli prvního zaslechnutého zvukového fenoménu (rytmické klapání frekvencí odpovídající srdeční akci) na stupnici manometru. Diastolický tlak krve se za dalšího snižování tlaku v manžetě odečítá ve chvíli vymizení zvukových fenoménů, kdy proudění krve přechází v laminární.
Měření krevního tlaku je možné i invazivními metodami. Je přesnější, ale pacienta více zatěžuje nutností umístit čidlo přímo do krevního oběhu. Používá se například na zjištění tlaku v plicním oběhu, nebo při nutnosti opakovaného měření. To není možné provádět neinvazivní metodou z důvodu deformační paměti tepen a s tím související změnou tlaku v nich.
Tlak je nejvyšší v okamžiku, kdy se srdce stahuje a vypuzuje krev do tepen. Tento tlak se nazývá systolický, laicky „horní“. Srdce mezi dvěma stahy krátce odpočívá a krevní tlak klesá, tehdy hovoříme o diastolickém tlaku, který je v laickém povědomí zakotven jako „dolní“ nebo „spodní“. Proto je krevní tlak udáván dvěma čísly, tedy jako tlak systolický a diastolický. Obě hodnoty jsou důležité. Mezi ně se nejčastěji vkládá lomítko, například 120/80.
Krevní tlak během dne kolísá. Nejnižší bývá ve spánku, a to kolem tří hodin ráno. Naopak mezi osmou a jedenáctou hodinou dopoledne a pak mezi čtvrtou a osmou odpoledne dosahuje krevní tlak nejvyšších hodnot. Krevní tlak se však může náhle změnit v souvislosti s jinými faktory. Jedná se o fyzickou námahu, stres, dostatek či nedostatek spánku, příjem tekutin nebo třeba roční období a teplotu vzduchu. Naměřenou hodnotu dokáže ovlivnit dokonce i pouhá změna polohy těla.
Schodiště je vertikální komunikace mezi různými výškovými úrovněmi. Podle umístění jsou schodiště buď uvnitř budovy (schodiště vnitřní), nebo jsou vně budovy a přímo s ní souvisejí (schodiště vnější), popřípadě jsou samostatné v terénu, kde překonávají výškové rozdíly (schodiště terénní).
Schodiště je výrazný prvek staveb, na který je kladen důraz jak z hlediska funkčnosti, tak z hlediska estetiky. A to jsou v mnoha případech požadavky vesměs protichůdné. Zvláště když k nim přičteme i požadavek ekonomický, na co nejnižší náklady na bydlení. Ve většině případů chceme, aby schodiště bylo pevné, odolné vůči mechanickému namáhání a pohodlné, ale zároveň estetické, nezabíralo mnoho cenného prostoru stavby a pokud možno nestálo mnoho peněz. První skupině požadavků odpovídají schodiště betonová s mohutnou nosnou, většinou železobetonovou konstrukcí, popřípadě konstrukcí svařovanou na místě. Druhé skupině požadavků lépe vyhovují lehké konstrukce, často v nezvyklých kombinacích materiálů, tvořená jednotlivými prvky montovanými na místě. Je na každém stavebníkovi, jakou cestou se vydá a kterou kombinaci zvolí.
Při navrhování schodišť se vychází především z funkčních požadavků. Většina rozměrů je ovlivněná typem budovy, provozem, ale i architektonickými požadavky. U novostaveb bývá návrh schodiště mnohem jednodušší než u rekonstrukcí, kde rozhodujícím (limitujícím) prvkem je schodišťový prostor.
Prvním předpokladem pro správný návrh schodiště je promyšlení a nakreslení jeho tvaru.
Optimální výška schodu je od 15 do 18 cm. Pamatujte, že pro dospělého zdravého člověka není problém vysoký schod, ale pro děti a starší nebo hendikepované to již problém může být. Šířka stupňů bývá kolem 30 cm. Běžný sklon schodišťového ramene se pohybuje v rozmezí od 25° do 35° (odpovídá výšce stupně od 15 do 18 cm). Šířka ramene je u rodinných domů minimálně 90 cm, ale vhodnější je 100 cm.
Rozeznáváme několik druhů schodišť: jednoramenné, dvouramenné, točité, lomené, zavěšené, mlynářské. Typů je hodně, ale mezi nejčastější patří dvouramenná schodiště, protože jsou velmi jednoduchá.
Schodiště se vyrábí z různých materiálů: železobeton, vyztužený pórobeton, dřevo, nebo v dřívějších dobách i plné cihly. Povrch schodiště může být například z keramiky, ze dřeva nebo z teraca.
Podle schodišťových ramen rozeznáváme schodiště:
rampové – sklon 10° až 20° s výškou stupňů 80 až 130 mm;
mírné – sklon 20° až 25° s výškou stupňů 130 až 150 mm;
běžné – sklon 25°až 35° s výškou stupňů 150 až 180 mm;
strmé – sklon 35° až 45° s výškou stupňů 180 až 200 mm;
žebříkové – sklon 45° až 58° s výškou stupňů 200 až 250 mm.
Schodišťová ramena a podesty musí mít na volných stranách zábradlí (tato podmínka neplatí třeba u schodišť do 5 stupňů a u sklonu do 25 stupňů). Přímá schodišťová ramena s šířkou do 1 050 mm musí mít madlo na jedné straně, ramena širší musí mít madlo po obou stranách. Rameno širší než 2 750 mm se doporučuje rozdělit mezilehlým zábradlím s madlem.
Osazení zábradlí může být shora nebo z boku a do průchodné šířky může zasahovat maximálně 50 mm, madla maximálně 100 mm. Madlo musí mít průřez vhodný pro uchopení rukou shora, konce dutých madel musí být uzavřeny. Mezery v zábradlí mezi tyčemi, tabulovými prvky a podobně nesmějí být větší než 120 mm, s volným přístupem dětí pak minimálně 80 mm.
Nejmenší výška zábradlí by měla být u rodinných domů 900 mm (tzn. snížená výška, pokud je hloubka volného prostoru nejvýše 3 m), 1 000 mm u bytových domů (pokud je hloubka volného prostoru nejvýše 12 m), 1 100 mm (pokud je hloubka volného prostoru nejvýše 30 m), 1 200 mm – zvláštní výška – u výškových budov, rozhleden (hloubka volného prostoru více než 30 m).
Názvy jednotlivých konstrukčních částí schodů
Schodiště – konstrukce sloužící k vertikálnímu komunikačnímu spojení, skládá se ze schodišťových ramen a z podest.
Schodišťový prostor – komunikační prostor vymezený schodištěm.
Schodišťové rameno – konstrukce s nejméně třemi schodišťovými stupni, která spojuje dvě různé výškové úrovně (nástupní rameno a výstupní rameno).
Schodnice – nosná konstrukce schodišťového ramene, která podporuje nebo do které jsou vetknuty schodišťové stupně.
Schodišťová zeď – stěna ohraničující schodiště, u visutých schodišť tvoří nosnou konstrukci schodišťových ramen.
Vřetenová zeď – nosná stěna, která podporuje nebo do níž jsou vetknuta přiléhající schodišťová ramena.
Vřeteno – nosná konstrukce uprostřed schodišťového prostoru točitých schodišť, která podporuje nebo do níž jsou vetknuta schodišťová ramena.
Schodišťové zrcadlo – volný prostor ohraničený schodišťovými rameny a podestami téhož schodiště.
Hlavní odpočívadlo neboli podesta – plošná vodorovná konstrukce mezi schodišťovými rameny v úrovni podlaží.
Vedlejší odpočívadlo neboli mezipodesta – plošná konstrukce mezi schodišťovými rameny. Součástí konstrukcí podest jsou nejen podestové desky, ale i podestové nosníky, které podpírají konstrukce podest, popřípadě i schodišťová ramena.
Schodišťový stupeň (schod) – prvek sloužící ke stupňovitému překonávání dvou různých výškových úrovní.
Stupnice – horní plocha schodišťového stupně, na kterou se našlapuje.
Podstupnice – přední stěna stupně (u deskového schodiště jsou stupně bez podstupnice).
Čelo stupně – boční stěna stupně.
Nástupní stupeň – první dolní stupeň ve schodišťovém rameni, na úrovni podesty.
Výstupní stupeň – poslední horní stupeň ve schodišťovém rameni se stupnicí v úrovni horní podesty (může mít jinou šířku než ostatní stupně).
Jalový stupeň – stupeň se stupnicí v úrovni dolní podesty, jímž se nepřekonává výškový rozdíl.
Běžný stupeň – stupeň ve schodišťovém rameni mezi stupněm jalovým, popřípadě nástupním a stupněm výstupním.
Výstupní čára – myšlená čára schodiště, na níž mají všechny stupně téhož ramene stejnou šířku, u schodišť s přímými rameny leží v ose ramene, u schodišť se zakřivenými rameny tvoří křivku ležící ve vzdálenosti 300 až 400 mm (podle šířky ramene) od vnějšího okraje ramene.
Požadavky na schodiště
Konstrukce ohraničující schodišťový prostor (včetně zastropení) musí být z nehořlavého materiálu, pokud příslušné projektové normy objektů nestanoví jinak. Schodišťový prostor musí být od půdního a sklepního prostoru oddělen. Schodišťový prostor musí mít větrání a má mít přímé denní osvětlení.
V témže schodišťovém rameni nesmějí schodišťové stupně měnit svoje výšky ani šířky. Průřezové rozměry stupňů na výstupní čáře musí být stejné, nemají se měnit ani v jednotlivých podlažích téže budovy. Rozdílné výšky se vyrovnávají změnou počtu stupňů v ramenech.
V jednom rameni je maximální povolený počet stupňů 16, u pomocných schodišť, schodišť, schodišť v rodinných domcích a schodišť uvnitř bytů 18.
Průchodná výška nesmí být menší než 1 900 mm kromě schodišť do podkroví, kde je 1 900 mm hodnotou doporučenou.
Povrch podest vnitřních schodišť musí být vodorovný beze sklonu v příčném i podélném směru. Povrchová úprava podest má být z materiálů stejných mechanických vlastností jako povrch stupňů. Povrch stupnice při okraji schodišťového stupně bývá skosen a stupnice je na okraji upravena povrchovou úpravou proti skluzu (karborundové pásky u kamenných obkladů).
Dnes víme, že bolest není jenom signál toho, že se děje něco špatného, ale že bolest sama o sobě může být nemoc. Nejdůležitějším zdrojem informací o samotné bolesti je pro lékaře samozřejmě ten, kdo jí trpí. Nemocný by se proto měl pokaždé snažit o nejvěrohodnější a nejpřesnější popis bolesti. Na lékaři pak je, aby podrobně zjistil místo bolesti, kdy a za jakých okolností bolest vzniká, při čem se nemocnému uleví, jak bolest kolísá během dne a noci, jaký má vliv na spánek a na příjem potravy a podobně.
V určování intenzity bolesti mohou napomoci nejrůznější pomůcky a zjednodušení, nejznámější je takzvaná vizuální analogová stupnice. Pacient na stupnici 1 až 10 označí, kam by sám svou bolest zařadil z hlediska síly, kdyby 0 znamenala žádnou bolest a 10 nejhorší možnou, nesnesitelnou. Hlavní zásadou musí být, že pacient sám ví nejlépe, jak ho to bolí, a zdravotnický personál musí nemocnému vždy při jeho výpovědi o bolesti věřit.
Dělení bolesti
Podle trvání bolest můžeme dělit na akutní a chronickou.
Akutní bolest přímo souvisí s vyvolávající příčinou a je zpravidla spojena s dalšími reakcemi organismu, jako bušení srdce, zvýšený krevní tlak, pocení, úzkost a podobně. Je řešena v rámci různých onemocnění všemi medicínskými obory a její léčba bývá jednoznačná a efektivní, to znamená, že bolest ustává, je-li tkáňové poškození zhojeno.
Chronická bolest není doprovázena podobnými reakcemi jako bolest akutní, protože nemocný se na bolest adaptuje, zvykne si na ni. Její léčba je složitější a většinou je nutné spojení sil odborníků různých specializací. Může velmi negativně ovlivnit kvalitu života nemocného jednak působením vlastního fyzického utrpení, ale také změnami nálady se zvýšením úzkosti a deprese, poruchami spánku, narušením sociálního a rodinného zázemí a omezením pracovní schopnosti. U chronické bolesti dochází k předrážděnosti nervových vláken vedoucích bolest, které pak reagují nejen na signály bolesti, ale i na jiné podněty, jako je tlak nebo i jen lehký dotyk. Tato předrážděnost trvá často ještě dlouho poté, co byla vlastní příčina bolesti odstraněna. Čím déle se otálí s vhodnou terapií, tím hlouběji se bolest zavrtává do paměti nervových buněk.
Téměř každá bolest je snesitelná, pokud je její konec v dohledu. Chronická bolest se však nemocnému zdá bez konce. Pokud trvá déle než zhruba tři měsíce, je jasné, že se bolest osamostatnila, už není doprovodným jevem onemocnění, ale stala se sama nemocí. Postupně se zmocňuje celého života, dostává se do popředí a stává se jeho jediným obsahem. Bolest nemocného izoluje, izolace se stává příčinou dalšího utrpení a osamění. Nemusí se přitom nutně jednat jen o bolest, která přináší tento bludný kruh – každý chronický a obtížně řešitelný problém, ať už je to nevyléčitelná nemoc, nebo cokoli jiného, nás může dostat do podobné situace.
Podle původu bolest rozdělujeme na nociceptivní (bolest vztahující se přímo ke skutečnému poškození tkáně) a bolest neuropatickou (bolest vzniklou v důsledku poškození nervového systému na různé úrovni).
Nociceptivní bolest vzniká podrážděním speciálních čidel neboli receptorů, kterými se bolest vnímá. Mohou být buď v kůži, svalech a kloubech, pak je nazýváme somatické, nebo jsou přímo v jednotlivých orgánech a pak se nazývají receptory viscerální.
Somatická bolest se dá většinou snadno lokalizovat a popsat.
Viscerální (orgánová) bolest může být přenesena do jiných, zdravých částí těla, čímž značně zkomplikuje rozpoznání onemocnění i volbu správného postupu léčby. Pro lepší představu: například bolest způsobená zánětem nebo nádorem slinivky břišní se může projevit jako bolest v zádech a podobně.
Neuropatická bolest nevzniká podrážděním receptorů jako bolest nociceptivní, ale poškozením částí nervového systému. Pro člověka nemá žádný kladný význam, nefunguje jako varovný ani obranný signál. Charakteristické pro ni je, že vnímání působení některých podnětů na organismus je zkreslené. Například dosud nebolestivé podněty jako třeba dotek oděvu jsou vnímány jako bolestivé. Neuropatická bolest je nejčastěji chronická a je spojena s negativními psychickými pocity – pocity úzkosti, strádání. Může mít velmi rozmanitý charakter. Někdy je stálá, jindy chvilková, může být ostrá a prudká, nebo jen mírná, většinou však velmi nepříjemná. Tato bolest vzniká poškozením nervových struktur. Ty mohou být poškozeny různým způsobem – zánětem, přímým poškozením, infekcí, nádorem, ischémií a podobně. Může vzniknout i jako důsledek léčby, například bolest po ozařování, po amputaci prsu a podobně. Bolest takto způsobená bývá pociťována rozličně, například jako pálení, škubání, bodání, brnění či píchání. Neuropatická bolest vzniká charakteristicky u pásového oparu, zánětů nervů, cukrovky, cévních chorob, nádorových onemocnění, poúrazových a pooperačních stavů i dalších chorob.
Nádorová bolest je často bolest smíšeného původu, tedy jak nociceptivní, tak neuropatická. Stále bohužel přetrvává představa, že k onkologickému onemocnění bolest patří a musí být snášena. Dlužno říct, že se s tímto názorem může nemocný setkat i u některých lékařů. Opak je však pravdou – v současné době jsou lékaři schopni až u 95 % pacientů s nádorovým onemocněním bolest odstranit, nebo aspoň výrazně zmírnit na snesitelnější úroveň. Bolesti u nádorových onemocnění mohou být způsobeny vlastním nádorem – jeho růstem, tlakem na nervové struktury, na pouzdro obepínající orgány, velmi bolestivé jsou postižené kostní struktury a páteř. Dále mohou bolesti vznikat při onkologické léčbě – při diagnostických a operačních výkonech, vedlejšími účinky chemoterapie a ozařování, z celkového oslabení organismu během nemoci, bolestivý může být otok končetiny po operaci prsu a podobně. Nemocný však může trpět i bolestí, která přímo nesouvisí s nádorem ani s jeho léčbou – bolesti hlavy, zubů, zad. Většinou se stává, že onkologický pacient netrpí jen jedním typem bolesti, ale jednotlivé typy se kombinují a mění.
