CUKROVKOVÁ ÚPLAVICE je jedno z témat, o kterém bychom vás rádi informovali v tomto článku. Střevní parazité jsou paraziti, kteří se vyskytují na gastrointestinálním traktu u lidí a jiných živočichů. Mohou žít po celém těle, ale nejraději mají střevní stěnu. Mezi způsoby expozice patří požití nedostatečně tepelně upraveného masa, pití infikované vody a absorpce kůží. Hlavními skupinami parazitů jsou prvoci a parazitární červi.
Druhy parazitů
Úplavice
Úplavice je onemocnění střev, žaludku a jater. Úplavice napadá v podstatě celou trávicí soustavu. Bacilární úplavice je přenosná pouze z člověka na člověka. Výjimečně mohou být příznakem i mouchy. Od nakaženého nebo přenašeče se šíří bakterie v potravě, pití nebo tělních tekutinách. Do těla se bakterie dostávají ústy, vylučovány jsou stolicí. Bacilární úplavice je jedním z nejnakažlivějších střevních onemocnění. Nejčastěji se infekce přenáší kontaminovanou vodou či potravou, při přímém kontaktu s nakaženým a špatnou nebo nedostatečnou hygienou. Inkubační doba onemocnění je 1–5 dní, charakteristické jsou svíravé bolesti břicha a křeče, vodnaté průjmy často s příměsí krve a hlenu. Bakterie napadají stěnu tlustého střeva a vytvářejí pro tělo nebezpečné toxiny. Při onemocnění je nejnebezpečnější velmi rychlá dehydratace. Ve vážných případech může docházet k protržení střevní stěny. Prevencí před úplavicí je karanténa nemocného a likvidace či dezinfekce předmětů a potravin, se kterými přišel do styku. Dodržování hygienických návyků – zvláště mytí rukou po toaletě a před přípravou jídla. Tepelné zpracovávání potravin a tekutin – bakterie jsou zničeny, pokud přejdou varem. Ochrana potravin před kontaktem s hmyzem.
Amébní úplavice – šiřitelem onemocnění je prvok měňavka, která se v potravě či tekutině dostane do těla a zde se začne množit. V malém množství je v podstatě neškodná a tělo si s ní poradí samo. Ve velkém množství a při přemnožení v těle se z tlustého střeva šíří do krevního oběhu a odtud do celého organismu. Průběh onemocnění je velmi podobný jako při bacilární úplavici, navíc se ale mohou tvořit jaterní abscesy, které je poté třeba odstranit chirurgicky. Při podezření na úplavici je nutné vyhledat lékaře, ten nejprve stanoví původce onemocnění a poté přikročí k léčbě. V lehčích případech bacilární úplavice se nasazuje Endiaron, v těžších případech je zahájena léčba antibiotiky, v některých případech je dokonce nutná hospitalizace. Amébní úplavice se téměř vždy léčí antibiotiky, a pokud vznikly důsledkem působení měňavky jaterní abscesy, je třeba je chirurgicky odstranit. Při obou typech onemocnění je třeba doplňovat dostatek tekutin – nemocnému hrozí dehydratace.
Měchovec lidský (Ancylostoma duodenale), také někdy označovaný jako měchovec dvanácterníkový, je významný parazit člověka vyskytující se v subtropickém a tropickém pásu zejména východní části polokoule a v Jižní Americe. Dospělí jedinci se lokalizují v tenkém střevě člověka a během svého vývoje migrují různými tkáněmi. Onemocnění z
Ve svém příspěvku CUKROVKOVÁ NOHA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Nofran.
Léčba diabetické nohy léčitelná je a nohy lze zahojit pomocí ozonu v jakém-koliv stavu..Vše je již prokázané a světově ověřené..Nohy není nutné amputovat..Ten kdo je takto nemocen si zjistěte další..Nechci dělat reklamu..
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Úplavice cukrová, krátce cukrovka, je souhrnný název pro skupinu závažných chronických onemocnění, která se projevují poruchou metabolismu sacharidů. Rozlišují se dva základní typy diabetu: diabetes mellitus I. typu a diabetes mellitus II. typu. Vznikají důsledkem absolutního nebo relativního nedostatku inzulinu. Obě dvě nemoci mají podobné příznaky, ale odlišné příčiny vzniku. V prvotních stadiích diabetu I. typu jsou ničeny buňky slinivky břišní, které produkují hormon inzulin, vlastním imunitním systémem. Proto se řadí mezi autoimunitní choroby. Diabetes II. typu je způsoben sníženou citlivostí tkání vlastního těla k inzulinu.
Při některých infekčních onemocněních se může krev ve stolici objevit. Typickým onemocněním je úplavice. Jedná se o velice bolestivý průjem s velkými křečemi v břiše. Stolice je vodnatá s příměsí krve a hlenu. Typické jsou také vysoké horečky, třesavka a malátnost. U dětí a starých lidí je průběh velice nebezpečný a je potřeba hospitalizace, aby bylo tělo opět zavodněno. Onemocnění vzniká náhle, inkubační doba je 1 až 3 dny od nákazy. Úplavice je tak nejnakažlivější střevní nákaza. V České republice vzniká toto onemocnění nejčastěji u dětí v letních měsících. Na světě je výskyt četnější, odhadem úplavice postihne několik stovek milionů lidí ročně. Jestliže trpíte horečkou a urputným průjmem, okamžitě vyhledejte lékaře, který vám odebere vzorek stolice a pošle vás do nemocnice na pozorování. Pokud se u vás prokáže úplavice, bude vám nasazena antibiotická léčba a klidový režim. Důležitou částí je takzvaná rehydratace, kdy vám budou dodávány tekutiny infuzí. Velice důležité je také dodržování dietních opatření.
Onemocnění diabetu I. typu se nedědí přímo. Dědí se jen určité vlohy, které při působení dalších faktorů vedou ke vzniku této choroby. Je statisticky dokázáno, že sourozenci diabetiků I. typu jsou s 10% pravděpodobností diabetici. Největší pravděpodobnost získání diabetu je u jednovaječných dvojčat, z nichž jedno už diabetem trpí (shodná genetická informace u obou dvojčat). Děti obou diabetických rodičů mají cca 50% pravděpodobnost propuknutí této choroby během života. U diabetu II. typu jsou dědičné sklony mnohem větší a příbuzných s cukrovkou přibývá úměrně s věkem.
V současné době žije v České republice přes 770 tisíc diabetiků, z toho přibližně 55 400 diabetiků I. typu a 717 300 diabetiků II. typu. Na celém světě je cca 215 milionů diabetiků. Z tohoto množství připadá pouze 7,5–10 % na diabetiky I. typu. Incidence i prevalence diabetu celosvětově roste. Je to zřejmě důsledkem neustálého zlepšování zdravotní péče (většina diabetiků se dožije reprodukčního věku), znečišťování životního prostředí, změny způsobu života a podobně. Diabetický syndrom nebo porušenou glukózovou toleranci lze v rozvinutých zemích prokázat u 5–6 % populace. Rozdíly mezi populacemi v incidenci diabetu jsou zcela mimořádné, například nejnižší výskyt diabetu u dětí je v Číně (pod 1/100 000 osob/rok), nejvyšší pak ve Finsku, lze však najít rozdíly i v rámci jednotlivých zemí a oblastí v závislosti na sociálním statusu a dalších faktorech.
Diabetes mellitus II. typu je onemocnění, které je podmíněno nerovnováhou mezi sekrecí a účinkem inzulinu v metabolismu glukózy. To znamená, že slinivka diabetiků II. typu produkuje nadbytek inzulinu, avšak jejich tělo je vůči inzulinu více či méně „rezistentní“ (relativní nedostatek). Léčí se perorálními antidiabetiky, což jsou ústy podávané léky, které zvyšují citlivost na inzulin. Jsou označovány také jako non-inzulin-dependentní (NIDDM). Vzhledem k závažnosti onemocnění může být rozvinutá inzulinová rezistence léčena kombinovanou terapií. Tato terapie spočívá v podávání alespoň dvou perorálních antidiabetik a hormonu inzulinu v injekcích. K tomuto kroku se uchyluje především v momentě, kdy existuje zvýšené riziko rozvinutí DM I. typu na pokladu DM II. typu. Tento stav nastává obzvláště v případě, kdy buňky slinivky břišní jsou již vyčerpány z nadměrné tvorby inzulinu a dochází k jejich zániku. Hladina inzulinu v krvi poté prudce padá. Diabetes II. typu je označován diabetem dospělých (obvyklá manifestace po 40. roce života), avšak vzhledem k současnému sedavému způsobu života tuto nemoc mohou dostat i děti. Často jsou vlohy k diabetu II. typu dědičně přenášeny z generace na generaci. Podle nových studií z Newcastle University by nemoc mohla být léčena přísnou nízkokalorickou dietou. Jiné studie poukazují na potenciál antidiabetických fytosterolů (lophenol, cykloartanol) obsažených v aloe: zmírňují poruchy metabolismu glukózy a lipidů u pacientů s prediabetem a časným neléčeným diabetem.
Příčiny
Podstatou vzniku diabetu II. typu je relativní nedostatek inzulinu, hormonu, který je zodpovědný za přenos glukózy z krve do buněk. Na rozdíl od diabetu I. typu je produkce inzulinu v beta buňkách zachována, avšak je narušen rytmus vylučování tohoto hormonu, zejména pak po jídle. Zároveň je u diabetu II. typu přítomna takzvaná inzulinová rezistence, kdy je citlivost tkání vůči inzulinu snížena. Proto hladina glukózy v krvi vzrůstá a vzniká takzvaná hyperglykemie. Příčina vzniku tohoto stavu není zcela objasněna, ale klíčovou roli hraje genetická zátěž, nesprávný životní styl, nedostatek pohybu, obezita nebo kouření.
Diabetes mellitus I. typu vzniká v důsledku selektivní destrukce beta buněk vlastním imunitním systémem, což vede k absolutnímu nedostatku inzulinu a doživotní závislosti na jeho exogenní aplikaci. Ke zničení beta buněk dochází autoimunitním procesem, který je zakódován v genetické informaci diabetika. Autoimunitní proces je porucha imunitního systému vzhledem k toleranci vlastních buněk, proti nimž vlastní tělo vytváří autoprotilátky. Imunita zjednodušeně funguje tak, že cizorodá látka (= antigen) je rozpoznána B-lymfocyty, které produkují protilátky. Antigen je „označen“ touto protilátkou, která se na něj naváže. Takto označená cizorodá látka je zničena T-lymfocyty a makrofágy. Konkrétně u diabetu: B-lymfocyty označí svými protilátkami beta buňky slinivky břišní jako cizorodou část těla (= autoantigen), čímž je nastartována imunitní reakce. T-lymfocyty a makrofágy takto označené buňky bezhlavě ničí, aniž by se při tom dotkly A-, D- nebo PP-buněk. Zůstává však dosud nezodpovězena otázka, proč dojde k poruše tolerance imunitního systému vůči buňkám vlastního těla. Tvorba protilátek vůči beta buňkám je zakódována v genetické informaci diabetika ještě před vlastní manifestací diabetu. Spouštěcím mechanismem k rozvoji autoimunitní reakce může být imunitní odpověď na mírnou virózu (nachlazení) nebo jakékoliv jiné podráždění (například štípnutí komárem, angína a podobně), které nastartuje nezvratnou tvorbu protilátek proti vlastním buňkám. Vzhledem k autoimunitní podstatě diabetu byl též dokázán i sklon diabetiků k jiným autoimunitním nemocem (hypotyreóza, diabetická neuropatie a další). Diabetes mellitus I. typu je také někdy označován jako juvenilní diabetes, protože je nejčastěji diagnostikován kolem 15. roku života. Onemocnět jím však mohou jak novorozenci, tak starší lidé.
Jednou z teorií původu autoimunitních onemocnění je teorie o vlivu střevní mikroflóry na vznik autoimunitních onemocnění. Podle této teorie, která však zatím nebyla plně experimentálně ověřena, je jedním z faktorů, který může mít vliv na rozvoj diabetu I. typu, i složení střevní mikroflóry. Z genetického hlediska je diabetes I. typu velmi příbuzný hypertenzi.
Příčiny
Diabetes mellitus I. typu postihuje především mladší jedince, nejčastěji mezi 10. a 20. rokem života. Může však vzniknout i u mladých dospělých či zcela malých dětí. Příčinou vzniku tohoto onemocnění je porucha v imunitním systému jedince, který se obrátí proti buňkám vlastního těla, mluvíme tak o autoimunitním onemocnění. V případě diabetu mellitu I. typu působí imunitní buňky proti takzvaným beta buňkám slinivky, které jsou důležité produkcí inzulinu. Inzulin je hormon, který má zcela zásadní úlohu ve zpracovávání cukrů přijímaných potravou. Ve formě glukózy je z krve dopravuje do buněk a tím jim zajišťuje dostatečný přívod energie nezbytné pro jejich správné fungování. V případě, že je v těle inzulinu nedostatek, hladina glukózy v krvi narůstá a vzniká stav zvaný hyperglykemie. Ten pak nepříznivě ovlivňuje procesy v organismu a onemocnění se začne projevovat i navenek.
Při mytí rukou dochází k mechanickému, ale i chemickému odstranění nečistot a také k odstranění přechodné mikroflóry z rukou. K mytí rukou se používá voda a nejčastěji mýdlo nebo jiný mycí prostředek.
Na našich rukou se nachází velké množství bakterií a dalších mikroorganismů, kterých se pouhým umytím rukou vodou a mýdlem nezbavíme. Pro úplné odstranění bakterií je nutné ruce vydezinfikovat. Mýt si ruce je důležité, ale jejich spláchnutí pod tekoucí vodou nestačí. Seznamte se tedy se správným postupem hygieny rukou.
Nejdřív sundejte šperky, hodinky. Pod jejich plochou se rády drží bakterie. Bez nich si můžete ruce v pohodlí omýt až k předloktí. Opláchněte ruce důkladně teplou vodou. Naneste mýdlo (nejlépe tekuté, na tuhých mýdlech, především na veřejných toaletách, mohou přežívat bakterie) velmi důkladně po celé ploše dlaní a začněte třít dlaněmi o sebe. Postupně omývejte prsty a hřbety dlaní, nezapomeňte na bříška prstů, meziprstní plochy. Místem, které je velmi rizikové a zapomíná se na něj, je prostor pod nehty. Ideálně k důkladné hygieně poslouží malý ruční kartáček. Minimálně po 20 vteřinách čištění opláchněte mýdlo z rukou. Pro osušení používejte pouze vlastní ručník nebo jednorázové papírové utěrky. Výzkumy zjistily, že používáním horkovzdušných sušičů (ty by měly být zapnuty alespoň po dobu 30 sekund) se mohou bakterie šířit do značné vzdálenosti (až do 2 metrů).
Na cestách je dobré mít po ruce antibakteriální ubrousky nebo gel. Stačí si ruce očistit ubrouskem nebo vetřít gel a budete mít okamžitě ruce čisté i suché. Tyto produkty ničí bakterie a choroboplodné zárodky.
Mezi nejčastější nemoci špinavých rukou patří žloutenka, salmonela, nemoci přenosné ze zvířete na člověka (listerióza, toxoplazmóza, škrkavky, roupy), bacilární úplavice, opary, plísně.
Důvodů, proč lidé při mytí rukou nepoužívají mýdlo, je hned několik. Mezi nejčastější patří zapomnětlivost, lenost, nechuť dotýkat se špinavého tuhého mýdla a podle některých respondentů i výmluva na nedostatek času.
Odborníci se shodují, že za výše jmenovanými argumenty, je však možné hledat především špatné hygienické návyky z dětství. Pokud má někdo ruce viditelně špinavé, obvykle si je jde automaticky umýt. Podstatně méně lidí si umývá ruce po návratu domů z venku, a to i přesto, že se cestou dotýkali různých předmětů, jako jsou madla nákupních košíků, držadla v MHD nebo i obyčejné dopisní schránky. Tam všude se skrývá nebezpečí v podobě žloutenky, salmonely, úplavice, chřipky a dalších nepříjemných nemocí.
Při cukrovce je nutné dbát na správnou skladbu jídelníčku. Diabetická výživa je totiž součástí její léčby. Jak by měla dieta při cukrovce vypadat? Jaké potraviny do jídelníčku zařadit a jakým se naopak vyhnout? Cukrovka už zdaleka není jen stařeckou nemocí, ale postihuje i mladé lidi a děti. Jedná se o nemoc, kdy organismus není schopen vyrábět inzulin. Tento hormon pomáhá snižovat hladinu cukru v krvi. Základem diabetické diety je vyloučit z jídelníčku jednoduché sacharidy, tedy například cukr, marmelády, slazené nápoje a další potraviny obsahující cukr. Důležitým předpokladem je jíst často a pravidelně – tzn. minimálně 5x denně. Diabetik by se měl vyhnout nevyváženému příjmu potravy, kdy se jeden den bude přejídat a další bude hladovět.
K zakázaným potravinám patří kromě potravin obsahujících cukr také tučné mléčné výrobky, uzeniny, tučné maso, potraviny obsahující vysoké množství soli (chipsy). Diabetik by měl naopak do svého jídelníčku zařadit zdravé – především rostlinné – tuky (olivový olej, nízkotučné jogurty, tvaroh, mléko). Z masa pak především maso bílé a libové (kuřecí, krůtí, rybí). Mělo by se upravovat vařením, pečením nebo grilováním, smaženému masu je lepší se vyhnout. Doporučováno je velké množství zeleniny, která by však měla obsahovat malý počet sacharidů. Vhodný je například květák, rajčata, ředkvičky, celer, zelené papriky, chřest nebo salát. Na obsah cukru bereme zřetel i při výběru ovoce, jehož by měli diabetici konzumovat menší množství. Z pečiva by měli sáhnout po tom celozrnném.
Zásady diety při cukrovce:
Jezte pravidelně a často (minimálně 5x denně). Ideální je naučit se jíst vždy ve stejnou dobu.
Vybírejte potraviny s nízkým obsahem cukru.
Vyhněte se pochutinám, jako jsou sušenky, čokoláda, slazené nápoje, ale třeba i přesoleným potravinám (chipsy).
Vyhýbejte se výrobkům z bílé mouky, pečivo jezte jen celozrnné.
Omezte potraviny, které rychle zvyšují hladinu cukru (například hroznový cukr, bílá rýže, bílé pečivo, brambory).
Naopak jezte více potravin, jež uvolňují energii postupně (luštěniny, zelenina, sójové maso).
Mýtem je, že musíte jíst dia výrobky – nemusíte. Některé z nich mají totiž vysoký obsah tuku, což není pro vaši dietu dobré.
Pokud je přítomna rozsáhlá gangréna, kruté klidové bolesti a je nemožné realizovat cévní rekonstrukci, je nutné provést amputaci, což je uříznutí nohy. Diabetická noha je obtížná komplikace a je to daň, kterou si cukrovka vybírá při špatné léčbě. Amputace dolní končetiny děsí většinu diabetických pacientů. A ano, toto riziko zde skutečně je. Lze mu však aktivně předcházet. Každý pacient s cukrovkou by měl spolupracovat se svým lékařem a také by měl svým končetinám dopřávat pravidelnou péči.
Projevem diabetické nohy je různě rozsáhlý defekt, který vzniká poraněním kůže a hlubších struktur podkoží a tkání kdekoliv na noze. Obvyklým místem je oblast plosky pod prsty. Tento defekt se nehojí, naopak se zvětšuje. Nejprve se objevují červené nohy. Pokud se objeví sytě modrá noha, je nutná okamžitá návštěva lékaře.
Vysoká hladina cukru v krvi (hyperglykemie) vede k poškozování velkých cév, urychluje proces aterosklerózy a způsobuje zužování tepen. Postižené jsou i tepny na dolních končetinách, což vede ke zhoršování zásobení tkání dolních končetin krví a kyslíkem.
Hyperglykemie vede i k poškozování nervů, což se označuje jako diabetická polyneuropatie. Postižení nervů dolních končetin se projeví občasnými pocity brnění nohou a poruchami citlivosti. Nemocný kvůli těmto poruchám začne chybně našlapovat a postupně se mu zbortí nožní klenba. A co je horší, pokud dojde ke zranění plosky nebo prstů, diabetik to nemusí cítit a rány si nemusí všimnout, nebo její rozsah podcení.
Jakákoliv poranění kožního krytu se u diabetika snadno infikují, protože pro bakterie je cukr vítanou živinou, a tak se v těle diabetika rády množí. U diabetiků je nejen hojení ran celkově pomalejší, ale zhoršená je i funkce imunitního systému. Jejich tělo proto není schopno se s infekcemi tak dobře vypořádat.
U diabetické nohy se uvedené faktory kombinují. Tkáně dolní končetiny diabetika jsou hůře zásobené krví a kyslíkem. Diabetik má zhroucenou nožní klenbu a chybí mu správná citlivost – zvyšuje se riziko, že se někde na noze poraní a nevšimne si toho, nebo že pro nepřítomnost bolesti zanedbá péči o své zranění. Tato rána se pak u něj snadno infikuje bakteriemi. Hojení takové rány je svízelné a někdy prakticky nemožné. Infekce se může šířit do okolí a pak hrozí vážné riziko vzniku gangrény.
V důsledku neuropatických změn se vředy zpravidla vytvoří v místech maximálního tlaku na chodidle a v oblasti palce, pak se hovoří o diabetickém palci. Vředy vznikají na podkladě nedostatečného prokrvování tkáně. Důležitým rozlišovacím znakem je rovněž skutečnost, že neuropatické vředy nebolí, kdežto ischemické jsou velmi bolestivé.
Péče o pacienty trpící syndromem diabetické nohy by měla být směrována do specializovaných podiatrických ambulancí, které se věnují právě pacientům se syndromem diabetické nohy. Zde dochází k ošetření defektů (lokální terapie), odlehčení končetiny (speciální poloboty), léčbě infekce antibiotiky.
Nejčastější příčinou, kvůli které vznikají vředy, je nevhodná obuv. Proto by si měl každý diabetik v první řadě pořídit vhodnou obuv. Nohy diabetiků jsou v průměru o 1–2 cm širší v oblasti prstních kloubů než u stejně starých zdravých jedinců. Obuv pro diabetiky by měla vyhovovat tvarem i použitým materiálem. Musí být maximálně pohodlná a nesmí v žádném případě vyvolávat jakákoliv zranění. Tuhá podrážka je základ a uvnitř boty by měla být polopružná vložka. Nedoporučuje se nosit obuv s vysokým podpatkem a úzkou špičkou, ve které nemá noha dostatek prostoru. Diabetici by se měli vyvarovat také otevřeným botám, sandálům či takzvané masážní obuvi.
Tip: Svým nohám byste měli věnovat opravdu maximální péči, denně si je kontrolovat. Můžete poprosit o pomoc své blízké, popřípadě použít zrcátko. Svěřte svá chodidla minimálně jednou za měsíc speciálně vyškolené pedikérce nebo navštivte za tímto účelem podiatrickou ambulanci. Neváhejte nohy ošetřovat roztoky proti plísním, používejte pemzu a různé změkčující přípravky na ztvrdlou kůži na patách, denně si vyměňujte ponožky, které by měly být bavlněné, jejich gumička by neměla být příliš stahující a na špičce těchto ponožek by neměl být hrubý šev. Jestliže se vám špatně prokrvují končetiny, nestyďte se nosit teplé ponožky. Nohy si omývejte 1–2x denně vlažnou vodou a následně ošetřete hydratačním krémem, aby nedocházelo k vysychání a praskání pokožky. Vždy důkladně vysušujte pokožku ručníkem i mezi prsty a snažte se vyhýbat rozmáčení kůže při koupeli.
Je třeba zde upozornit na nebezpečné améby, které si můžeme přivést z dalekých cest. Pokud totiž při potížích neabsolvujete prohlídku u odborníka, tak normální praktický lékař je obvykle neodhalí a tyto améby se pak můžou rozšířit do kteréhokoliv orgánu v těle. Týká se to takových těch invazivních forem amebových onemocnění, proti kterým, kromě určitého chování, žádná obrana neexistuje. A co způsobují tyto améby? Střevní améby, respektive amébové úplavice, způsobují těžké střevní onemocnění, spojené s krví ve stolici, které může skončit třeba až proděravěním střeva. Améba může proniknout i mimo střevní stěnu a pak může dělat různé potíže v játrech, jako jsou různé jaterní abscesy, nebo může vyvolat abscesy i jinde v těle. Tyto améby sou skutečně velmi závažná onemocnění, proti který neexistuje očkování. Jedinou obranou je prevence, která spočívá v kontrole stravy a vody, to znamená jíst jen převařené jídlo a pít vodu z jasných zdrojů, zlepší je voda v originálním balení. Také převařená voda daná do nádoby, která je sterilní, by měla být bez rizika nákazy amébou. Jinak žádné očkováním proti této nemoci nás zatím neochrání. Typické zdroje nákaz pochází z oblasti východní a jihovýchodní Asie.
Míchané nápoje z dubové kůry byly používány domorodými Američany k léčbě průjmů, úplavice, vředů v ústech a kožních problémů. Dubová kůra je ideální pro uvolnění ledvinových kamenů, močového měchýře a žaludečních kamenů. Také pomáhá s inhibováním bakterií, které jsou spojeny s těmito kameny. Rovněž je vhodná k léčbě vředů a poruch sleziny. Je možné ji využít i k zastavení krvácení z nosu, plic, žaludku a konečníku. Perorální použití dubové kůry působí jako diuretikum. Bílá dubová kůra neléčí základní onemocnění, ale snižuje jeho příznaky. Extrakt z dubové kůry je vhodný k léčbě bolestivých ledvinových kamenů a napomáhá efektivní funkci ledvin.
V moderní alternativní medicíně se používá extrakt z dubové bílé kůry k odstranění parazitů z trávicího traktu a ke snížení bakterií.
Řada komerčně vyráběných doplňků stravy s obsahem dubové kůry má spíše detoxikační vlastnosti. Extrakt bílé dubové kůry je hlavní přísadou v léčivých přípravcích určených zejména pro léčbu střevních parazitů a při hubnutí. Extrakt z dubové kůry je vhodný i na hemoroidy, protože snižuje nepohodlí. Také je možné jej využít na zánět dásní.
