Zajímá vás téma DEFINICE POMOČENÍ? Tak právě pro vás je určen tento článek. Pomočování má mnoho příčin, ale nemůžeme souhlasit s veřejným míněním, že se nejedná o nemoc, je to porucha schopnosti udržet moč u osob, které by již měly umět močení kontrolovat. Často je pomočování způsobeno zpožděním ve vývoji dítěte. U kojenců a malých dětí ledviny produkují málo koncentrovanou moč, ale ve větším množství, než je tomu u starších dětí. Tělo postupně optimalizuje močovou koncentraci v pravidelných intervalech. Pokud k tomuto nedojde do konce pátého roku života, mluvíme o opožděném vývoji. Jestliže se dítě po uplynutí tohoto věku stále pomočuje, je nutné o tom informovat lékaře. K pomočování může docházet i po šestém roce, ale s odbornou péčí může dojít k rychlému zlepšení.
Definicepomočení
Rozlišují se dvě formy pomočování, a to denní enuréza, k níž dochází během dne, a noční enuréza, to je pravidelné nebo epizodické pomočování v noci ve věku od pěti let (během dne nejsou problémy s ovládáním močového měchýře). Může docházet i ke kombinaci. Kromě toho se rozlišuje primární pomočování, kdy se dítě pomočuje v noci trvale od narození, a sekundární pomočování, které nastává až od určitého věku, obvykle po stresové situaci (úmrtí v rodině a podobně).
Klasifikace zrakového postižení podle Světové zdravotnické organizace (WHO).
Charakteristika a definice
Závažnost zrakového postižení se definuje pomocí zrakové ostrosti udané Snellenovým zlomkem. Například silná slabozrakost se definuje jako kvalita vidění udaná Snellenovým zlomkem 1/10 nebo méně (ve zdravějším oku, s nejlepší dostupnou korekcí). To značí, že silně slabozraký jednotlivec musí stát 6 metrů od objektu, aby ho viděl stejně jasně, jako normálně vidící osoba ze vzdálenosti asi 60 metrů.
1. Střední slabozrakost
zraková ostrost: maximum menší než 6/18 (0,30) – minimum rovné nebo lepší než 6/60 (0,10)
2. Silná slabozrakost
zraková ostrost: maximum menší než 6/60 (0,10) – minimum rovné nebo lepší než 3/60 (0,05)
3. Těžce slabý zrak
zraková ostrost: maximum menší než 3/60 (0,05) – minimum rovné nebo lepší než 1/50 (0,02)
koncentrické zúžení zorného pole obou očí pod 20 stupňů, nebo jediného funkčně zdatného oka pod 45 stupňů
4. Praktická nevidomost
zraková ostrost 1/50 (0,02) až světlocit nebo omezení zorného pole do 5 stupňů kolem centrální fixace, i když centrální ostrost není postižena
5. Úplná nevidomost
ztráta zraku zahrnující stavy od naprosté ztráty světlocitu až po zachování světlocitu s chybnou světelnou projekcí
Definice toho, co je abnormálně malý penis, neexistuje, je pouze pravidlo, které se používá k výběru mužů pro zvětšení penisu. Je vhodné, aby muži s ochablým penisem o délce menší než 4,1 cm nebo délkou vztyčeného penisu menší než 7,6 cm byli doporučeni k operaci. Někteří jedinci, kteří se narodili s výrazně zkráceným a poškozeným penisem o délce menší než 5,1 cm při erekci, vedou i přesto se svými partnery velmi uspokojivý sexuální život.
Rána je porušení kůže, které může být jednak úmyslné, jednak neúmyslné. K úmyslnému porušení kůže dochází během léčby, sem patří například operační rána. Neúmyslné porušení vzniká náhodnými poraněními, tedy úrazy.
Porušení kůže lze rozdělit do mnoha skupin. Základní dělení:
Povrchové rány: V těchto případech je poškozena jen kůže/sliznice nebo podkožní/podslizniční vazivo. Většinou se jedná o traumatické rány jako odřeniny, pořezání, tržné rány, lehčí popáleniny a podobně. Tyto rány nezasahují do podkožního vaziva a hlubších struktur uložených pod kůží (svaly, facie, šlachy a další). Jejich hojení je většinou nekomplikované a rychlé – léčí se primárním hojením.
Hluboké rány: O hlubokých ránách hovoříme tehdy, pokud jsou zasaženy hlubší struktury jako nervově-cévní svazky, šlachy a podobně. Léčba hlubokých a podminovaných ran je ztížena špatnou dostupností poraněných ploch. V těch se navíc často setkáváme s přítomností devitalizované tkáně a s povlaky. Tyto rány jsou velice náchylné k sekundární infekci.
Podle vzniku rozlišujeme rány řezné, bodné, sečné, tržné, nebo penetrující, které představují poškození pronikající až do tělních dutin a orgánů.
Podle stupně kontaminace dělíme rány na čisté – neinfikované a kontaminované, kam řadíme čerstvé otevřené rány, jak náhodné, tak chirurgické, u nichž došlo k porušení sterility, a dále rány infikované, které jsou spíše staré a je v nich klinicky průkazná infekce, například hnisavý výtok.
Mezi mechanicky způsobené rány řadíme odřeniny, poranění, řezné rány, bodné rány, kousnutí a chirurgické rány.
K ranám vzniklým v důsledku termického nebo chemického poškození řadíme veškeré popáleniny a poleptání – termické, chemické, vzniklé ozářením nebo elektrické.
Kromě toho existují určité druhy ran – obtížně se hojící vředy – vznikající v důsledku jiných procesů, které mají chorobný charakter.
Léčba rány podle fáze, ve které se rána nachází:
Čistící fáze: V této fázi může být v ráně odumřelá tkáň (takzvaná nekróza), může být infikovaná anebo překrytá hustým povlakem. V první fázi hojení může dojít k rozvoji zánětu, zarudnutí místa rány a zvýšení teploty v oblasti rány. V případě čistící fáze je třeba ránu zbavit odumřelé tkáně, infekce či vzniklého povlaku a zpřístupnit tak její spodinu pro účinnou léčbu. Proces hojení rány je možné nastartovat v okamžiku, kdy je rána zbavena všech nežádoucích složek, tedy v okamžiku, kdy je vyčištěna. Lékař volí buď cestu chirurgického vyčištění, anebo autolytického čištění za pomoci produktů vlhké terapie.
Granulace (výstavba nového tkaniva): V další fázi hojení dochází k tvorbě nových cév a rána se vyplňuje nově vznikající (granulační) tká
Zánět je velmi složitá reakce živého organismu na poškození, zahrnující komplex biochemických a imunologických změn, ve většině případů infekce. Zánět je základním nástrojem vrozené imunity, to znamená reakcí na poškození. Je výrazem ochranné přizpůsobivosti a jedním z regulačních mechanismů homeostázy. Zároveň je nejvýznamnější obranou a také sebepoškozující reakcí organismu. Většinou nejde odlišit, kdy je zánětlivá reakce mobilizovaná k obraně a kdy je organismus zbytečně poškozován. Zánětlivá reakce na infekci probíhá ve vaskularizované pojivové tkáni a účastní se jí krevní plazma, všechny cirkulující krevní buňky, krevní cévy a buněčné a mezibuněčné složky pojivové tkáně.
Klasická metoda měření spočívá v tom, že sám vyšetřující odečítá hodnoty krevního tlaku pomocí fonendoskopu. Tlak v manžetě je třeba zvýšit tak, aby na počátku měření převyšoval tlak v tepně. Manžeta tak představuje uměle vytvořenou překážku krevnímu průtoku. Postupným pomalým snižováním tlaku v manžetě dojde v určitém okamžiku k obnovení průtoku krve za místo obstrukce. Tlak v manžetě však způsobí deformaci tepny, díky níž je proudění pronikající krve turbulentní. Hodnota tlaku, při níž začínají být ve fonendoskopu slyšitelné srdeční ozvy a především šelesty způsobené turbulentním prouděním (Korotkovův fenomén), odpovídá hodnotě systolického krevního tlaku. Ozvy jsou slyšitelné do té doby, dokud tlak v manžetě postačuje k deformaci tepny a tím k udržení turbulentního proudění. Jakmile tlak v manžetě poklesne natolik, že již nestačí tepnu deformovat, obnoví se původní laminární proudění a Korotkovovy fenomény přestanou být slyšitelné. Tento okamžik odpovídá hodnotě diastolického krevního tlaku. Není přitom důležité, zda je používán rtuťový, aneroidní anebo digitální tonometr. Tato metoda měření tlaku se nazývá auskultační (latinsky auscultare = poslouchat). Auskultační metoda je považována za nejpřesnější způsob měření krevního tlaku. Třebaže zvládnutí auskultační techniky měření není samo o sobě složité, je třeba počítat s možnou chybou ze strany vyšetřujícího.
Digitální automatické a poloautomatické tonometry pracují většinou na takzvaném oscilometrickém principu (latinsky oscillare = kmitat). Metoda měření spočívá v určení takové hodnoty tlaku, při níž jsou největší tlakové změny v tepně. Tonometr tedy nestanovuje hodnoty systolického a diastolického tlaku, nýbrž hodnotu takzvaného středního arteriálního tlaku a obě meze dopočítává programové vybavení přístroje. Právě z toho důvodu, že se při oscilometrické metodě měří střední tlak a systolický i diastolický tlak se odhadují, nebylo takové přesnosti srovnatelné s auskultační metodou. Digitální přístroje se používají především pro měření krevního tlaku v domácích podmínkách a při 24hodinovém sledování krevního tlaku.
Diastolický krevní tlak mezi 80 a 89 může být spojován se zvýšeným zdravotním rizikem. Například riziko srdečního záchvatu je na této úrovni dvojnásobné oproti hodnotám nižším než 80. Tato nová definice vysokého krevního tlaku znamená, že více než polovina z nás žije se zvýšeným rizikem srdečního záchvatu, mozkové mrtvice, selhání ledvin a nakonec i smrti.
Má-li být hodnota normálního krevního tlaku spojována s dlouhým životem a nízkým rizikem onemocnění koronárních i jiných cév, pak by tato hodnota měla činit v dospělosti asi 110/70 nebo být nižší. Každé trvalé zvýšení nad tuto hodnotu vede ke snížení očekávané doby života a ke zvýšenému riziku postižení nemocemi, jako jsou srdeční záchvaty a mozkové mrtvice. Pokud je diastolický tlak příliš nízký, čili se nachází pod hodnotou 60 mm Hg, jedná se o takzvanou hypotenzi – tento tlak není schopen přinést dostatek kyslíku a živin do buněk celého těla a také odstraňovat odpadní látky. To vše pak může mít za následek odumírání buněk.
Hlavní složkou autoimunitních a chronických onemocnění jsou takzvané molekuly emocí. Jedná se o molekuly, které se nacházejí na povrchu buněk v těle a mozku a jsou hlavním spouštěčem mnoha nemocí.
Je známo, že imunitní systém je stejně jako centrální nervový systém opatřen pamětí a schopností se učit. Tudíž inteligence nesídlí pouze v mozku, ale v buňkách celého těla. Život buňky je tedy řízen receptory, které se nacházejí na jejím povrchu, a tím, jak moc je prostoupena ligandy. Na globální úrovni se tyto neskutečně malé fyziologické jevy, které se odehrávají na buněčné úrovni, viditelně odrážejí na chování, fyzické aktivitě, ale i na náladě. Obecně jsou ligandy mnohem menší molekuly než receptory a dělí se na tři chemické typy.
Typ zahrnuje klasické neurotransmitery (acetylcholin, norepinefrin, dopamin, histamin, glycin, serotonin a kyselina gama-aminomáselná). To jsou nejmenší a nejjednodušší molekuly produkované mozkem pro přenos informací přes synapse neuronu a další úkoly.
Kategorie je sestavená ze steroidů. Patří sem pohlavní hormony testosteron, progesteron a estrogen (všechny tyto hormony vycházejí z počátečního stadia cholesterolu a později jsou organismem upraveny).
Nejpočetnější skupina se skládá z peptidů. Patří sem 95 % ligandů a řídí prakticky všechny životní činnosti organismu. Bývají také nazývány jako „informační molekuly“.
První objevená molekula nesoucí informace o lidských emocích byla klasifikována jako hormon. Působila v tenkém střevě, přičemž podporovala sekreci slinivkové šťávy. Vědci ji tedy pojmenovali jako secretin. Jeho objevení bylo pro fyziology velkým překvapením, protože až do této chvíle byli přesvědčeni, že fyziologické funkce jsou ovládány elektrickými impulzy přenášenými nervy. O pár let později byl objeven další hormon působící ve střevech, pojmenovaný gastrin, který slouží k přenosu zpráv mezi slinivkou břišní a žlučníkem. Díky novým výzkumům již tedy nemůžeme dále tvrdit, že emoce se omezují jen na klasická centra mozku. Byla objevena další anatomická centra, v nichž se koncentruje velké množství téměř všech existujících receptorů molekul emocí. Jde například o páteř. Její zadní část je první bránou vnitřního nervového systému, kde se zpracovávají informace o pocitech těla. Například když jsme ve stresu, krk nebo bederní páteř se zablokují. Množství a kvalita těchto receptorů je dále ovlivněna mnoha faktory, mezi které patří prožitá zkušenost v minulosti a během dětství nebo i ta každodenní. Tyto nedávné objevy jsou velmi důležité pro určení, jak jsou vzpomínky uchovávány nejen v mozku, ale i v „psychosomatické síti“ po celém těle, hlavně ve všudypřítomných receptorech v
Definice třesu (nebo latinsky tremoru) říká, že třes je rytmická (pravidelná) oscilace (pravidelný, stejný, opakující se pohyb) části těla kolem fixního bodu. Třesem bývají nejčastěji postiženy prsty, ruce, hlava nebo nohy. Dále lze třes hodnotit podle toho, zdali je třes klidový, nebo polohový – to znamená, že je třes přítomen pouze v klidu, nebo je závislý na poloze končetiny. Často se takový polohový třes vyskytuje, pokud sedíte na židli, vaše stehna slouží jako opěrná plocha pro cokoliv (knihu a podobně) a postavíte chodidlo téže nohy na špičku. Naopak klidový třes se nejčastěji vyskytuje (společně s dalšími příznaky, jako je například hypomimie – snížená mimika obličejového svalstva) u Parkinsonovy choroby. Takový třes bývá pomalý, uvádí se frekvence 4–5 kmitů za sekundu, a začíná velmi pomalu, tudíž ho lidé velmi často zprvu přehlížejí, později mu nepřikládají význam, a když už ho začnou považovat za problém, bývá choroba v pokročilém stadiu.
Samostatnou jednotku třesu tvoří takzvaný idiopatický tremor (idiopatický = není známa příčina), který je často vázán geneticky a postihuje celé generace rodin, proto se lze někdy setkat s pojmenováním idiopatický familiární tremor.
Pokud narazíte na pojem intenční tremor (třes), jedná se o takový třes, který v klidu není přítomen vůbec, ale začíná se projevovat, pokud se nemocná osoba snaží provést nějakou cílenou činnost, například dát si lžíci polévky do úst. Tento druh třesu je cílenými pohyby zesilován a sílí zároveň s přibližováním k cíli.
Takové osoby mají problém se najíst samostatně, protože velikost kmitů u úst je značná a je pro ně prakticky nemožné se strefit. Tento druh třesu je podmíněn onemocněním mozečku a může se projevit společně třes hlavy a rukou.
Dlouhodobě se může třes též vyskytovat u odvykacích stavů – u alkoholiků, toxikomanů a podobně.
Fyziologicky se třes vyskytuje jako reakce na chladné prostředí. Za jeho vznik mohou krátké rychlé stahy kosterního svalstva, které tímto způsobem vytvářejí teplo. Další možností, kdy se člověk může začít třást, je při psychickém napětí nebo velkém množství stresu, mechanismus jeho vzniku je podobný – je to rovněž obranná reakce organismu na nepříznivé podmínky. Tyto uvedené druhy třesů jsou však na rozdíl od výše uvedených třesů krátkodobé.
Biomodulace je proces ovlivnění života organismu na úrovni buňky. A právě takový proces umožňuje zcela nový pohled na léčbu chronických a autoimunních onemocnění, včetně rakoviny jakožto nejvyššího stupně poruchy imunity. Mezi metody, které se označují jako biomodulační, patří všechny přírodní léčitelské postupy, jako jsou bylinkářství, dietoterapie, ajurvéda, akupunktura, meditace, kraniosakrální terapie, psychoterapie, regresivní terapie a další. Jsou to tedy všechny postupy, při nichž se použije jen to, co nám dala sama příroda, a změníme tím pouze formu, nikoli molekulární strukturu.
Hlavním spouštěčem autoimunitních a chronických onemocnění jsou takzvané „molekuly emocí“. Jedná se o molekuly, které se nacházejí na povrchu buněk v těle a v mozku. Dnes už se ví, že imunitní systém je stejně jako centrální nervový systém opatřen pamětí a schopností učit se. Dá se tedy říct, že inteligence nesídlí pouze v mozku, ale v buňkách celého těla. Život buňky je řízen receptory, které se nacházejí na jejím povrchu, a tím, jak moc je prostoupena ligandy. Na globální úrovni se tyto neskutečně malé fyziologické jevy, které se odehrávají na buněčné úrovni, viditelně odrážejí na chování, fyzické aktivitě, ale i na náladě. Obecně jsou ligandy mnohem menší molekuly než receptory a dělí se na tři chemické typy: neurotransmitery, steroidy a peptidy.
NEUROTRANSMITERY (acetylcholin, norepinefrin, dopamin, histamin, glycin, serotonin a kyselina gama-aminomáselná) jsou nejmenší a nejjednodušší molekuly produkované mozkem pro přenos informací přes synapse neuronu a další úkoly.
STEROIDY jsou pohlavní hormony jako testosteron, progesteron a estrogen (všechny tyto hormony vycházejí z počátečního stadia cholesterolu a později jsou organismem upraveny).
PEPTIDY bývají nazývány „informační molekuly“, řídí prakticky všechny životní činnosti organismu a patří mezi ně 95 % ligandů.
První objevená molekula nesoucí informace o lidských emocích byla klasifikována jako hormon. Působila v tenkém střevě, přičemž podporovala sekreci slinivkové šťávy. Vědci ji tedy pojmenovali jako secretin. Jeho objevení bylo pro fyziology velkým překvapením, protože až do této chvíle byli přesvědčeni, že fyziologické funkce jsou ovládány elektrickými impulzy přenášenými nervy. O pár let později byl objeven další hormon působící ve střevech, pojmenovaný gastrin, který slouží k přenosu zpráv mezi slinivkou břišní a žlučníkem. Díky novým výzkumům již tedy nemůžeme dále tvrdit, že se emoce omezují jen na klasická centra mozku. Byla objevena další anatomická centra, v nichž se koncentruje velké množství téměř všech existujících receptorů molekul emocí. Jde například o páteř. Její zadní část je
Molice (Plectranthus), nazývaná česky též moud, patří do rodu teplomilných bylin z čeledi hluchavkovité. Vyskytuje se v subsaharské Africe, na Madagaskaru, v jižní Asii a na ostrovech v Pacifiku. Charakteristickými znaky jsou výška okolo jednoho metru, lodyha s čtvercovým průřezem, oválné zoubkované listy a bleděmodrá nebo nafialovělá barva květů. Rozeznává se až tři sta padesát druhů.
V pojmu zácpa je vždy ukryt i subjektivní pocit nemocného. Proto neexistuje jednotná definice zácpy. Nejčastěji je chronická zácpa (latinsky obstipace) obvykle definována jako dlouhodobě obtížné vyprazdňování stolice v intervalu delším než 3 dny a o objemu menším než 80 g. Chronická zácpa v naší populaci tak postihuje přibližně každého pátého z nás.
Rybí olej je forma mastné kyseliny, která je extrahována z tkání tučných ryb. Obsahuje omega-3 nenasycené mastné kyseliny včetně eikosapentaenové kyseliny (EPA) a dokosahexaenové kyseliny (DHA). Vysoce purifikovaný rybí olej je vynikajícím přírodním zdrojem vitamínů A a D a omega-3 mastných kyselin. Olej je vhodný k užívání zvláště během zimního období, kdy se nevytváří dostatek vitamínu D v pokožce působením slunce.
Takže už nikdy nemůžu pít? Lékaři důrazně nabádají své pacienty, kteří užívají antikoagulancia, aby se úplně zdrželi alkoholu, souhlasí s tím, že mírné, sporadické pití může být pro některé jedince v pořádku. Ale co přesně znamená „mírné“? Definice mírného pití je jeden nápoj denně pro ženy a dva nápoje denně pro muže, toto množství by bylo považováno za nadměrné a nebezpečné pro osobu užívající přípravek na ředění krve. Konečné slovo je zde sporadické. Jinými slovy, pít alkohol je možné tu a tam při zvláštní příležitosti.
Když si dáte jednu sklenku, je to pravděpodobně v pořádku. Ale pro pacienty, kteří mají byť jen jednu sklenici, je důležité, aby si uvědomovali varovné příznaky a věděli, do čeho se mohou dostat.
Umělá sladidla sama o sobě by neměla být příčinou rakoviny. Ale existují jiné potvrzené zdravotní problémy – může dojít k onemocnění aterosklerózou, metabolickým syndromem, diabetem druhého typu.
Psychosomatické onemocnění je onemocnění, při kterém se psychické problémy projeví navenek jako tělesné nemoci. Dostaví-li se tělesné obtíže vlivem dlouhodobého stresu, postižený vyhledá lékaře. Pro zdravotní potíže psychického původu je charakteristické, že výsledky jsou v normě, nejsou zjištěny žádné abnormality. Pacient se dozví, že je zdravý, přestože jeho potíže přetrvávají. Podle některých odborníků je až 70 % všech tělesných potíží psychického původu. Starosti, nespokojenost, stres představují pro naše tělo takovou zátěž, že se s ní nedokáže vyrovnat jinak než vznikem nějakého tělesného problému. Nejčastější příčinou psychosomatických onemocnění bývá dlouhotrvající stres, nedostatek spánku, nedostatek času na aktivní odpočinek, starosti, obavy, strach.
Obecná definice biologické léčby (biologická léčba v onkologii) je, že při biologické léčbě jde o nasazení léčiv, která nevznikají čistě „chemickou cestou“, na jejich vzniku se podílejí biologické procesy. Na druhou stranu se v žádném případě nejedná o léky vzniklé pouze biologickým, a tedy jakýmsi „přirozeným“ procesem.
Biologická léčba je v onkologii založena na tom, že se podaří zmapovat lidský genom. Ví se, kudy vedou cesty zhoubného signálu, který probíhá v nádorové buňce a který vede k jejímu bujení. Díky tomu je možné do konkrétních struktur buňky zasáhnout a tím zabránit přenosu daného signálu. Biologická léčba zabrzdí dráhy zmíněného přenosu. Buňka poté buď sama zanikne, nebo se zastaví její dělení. U pokročilejších nemocí se celý proces spíše zabrzdí a u dlouhodobé léčby je možné nádor kontrolovat. Plné vyléčení je možné jen u časných stadií, u pokročilých stadií je tolik zhoubných drah, že rakovinu nelze úplně vyléčit.
U biologické léčby se nevyskytuje úbytek bílých krvinek se zvýšeným rizikem infekcí, s pocity nevolnosti a pocity na zvracení, s vypadáváním vlasů a podobně, což je běžné u konvenční chemoterapie. U biologické léčby však může dojít ke zvýšení krevního tlaku. Nejčastěji se chemoterapie s biologickou léčbou kombinuje. Je pravděpodobné, že zaváděním nových léků se chemoterapie nebude užívat tak často, ale jsou některé typy nádorů, třeba nádory varlat, kde chemoterapie dovede úspěšně léčit a vyléčit. V současné době biologická léčba určité chemoterapie nedovede nahradit.
Indikace biologické léčby je závislá na onkologickém centru. Centra biologické léčby indikují individuálně buď tablety, nebo nitrožilní formu. Poté dojde ke schválení biologické léčby příslušnou pojišťovnou. Zatím je vše hrazeno ze zdravotního pojištění, protože jde o velmi nákladnou léčbu (jak získat biologickou léčbu). Otázkou je účast pacienta, protože cena u biologické léčby se pohybuje od 40 do 80 tisíc Kč měsíčně, což je dáno také tím, že vývoj léků je dlouhodobý a velmi náročný.
