Zajímáte se o téma DROGA? Tak právě pro vás je určen tento článek. Do Evropy byl jírovec maďal poprvé přivezen ve druhé polovině 16. století, v současnosti se pěstuje v několika kultivarech lišících se vzrůstem (zakrslé, převislé) nebo barvou či tvarem lístků. Jírovec vyžaduje humózní, výživnou a svěží půdu a světlé nebo jen slabě přistíněné místo. Množí se semeny, která se sází buď ihned po dozrání, nebo po zimní stratifikaci na jaře. Semena se sejí 6–8 cm hluboko pupkem dolů. Kultivary se množí očkováním nebo roubováním.
Zajímavosti
Jírovec maďal je důležitým parkovým, alejovým a zahradním stromem. V listech, kůře a slupkách plodů jsou barviva, která se užívala k barvení látek. Pro včelaře je tato dřevina velmi důležitá (nektar je bohatý na cukry). Dřevo nachází uplatnění při výrobě nábytku a ve stavebnictví.
Sbírají se zejména plody (kaštany), méně květ a ještě méně kůra. Kaštany se sbírají na podzim v době plné zralosti, květ v době plného rozkvětu a kůra na jaře z mladých větviček. Jírovcová droga má výrazný účinek na cévní stěny, které zpevňuje a zvyšuje jejich pružnost, dále působí protizánětlivě a tlumí otoky (zejména lymfatických žláz). Užívá se na křečové žíly, hemoroidy, bércové vředy, trombózy nebo při nedostatečném prokrvení končetin. Aplikuje se ve formě tinktury (3x denně tolik kapek, kolik činí 1/3 vaší váhy v kg). Čaj z květů se někdy užívá na kožní záněty nebo slabší popáleniny. Jírovec se obvykle podává dlouhodobě, ale protože ve větších dávkách působí toxicky a ovlivňuje funkci nadledvinek, je vhodné léčbu vždy po dvou měsících na 30 dnů přerušit. Droga obsahuje zejména glykosid eskulin (= aeskulin) a saponiny (například escin), flavonoidy, éterické oleje, pektin aj. Při předávkování se mohou objevit příznaky otravy jako křeče, ztráta koordinace, zvracení, průjem, ochrnutí, dle některých zdrojů může dojít i k poškození ledvin a jater, u dětí byly údajně zaznamenány i případy úmrtí. Vzhledem k tomu, že účinky jírovce nejsou detailně prozkoumány, neměli by ho raději užívat děti, těhotné a kojící ženy a lidé s chorobami ledvin nebo jater. Látek izolovaných ze semen jírovce se užívá i v lékařství (lék Aescin, který se podává proti otokům, bércovým vředům atd., aj.).
Celá rostlina (a nejvíce zřejmě semena) je jedovatá, hlavní (nebo jedinou?) toxickou látkou v jírovci je saponin escin.
V naší poradně s názvem AMITRIPTYLIN se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Iva.
Dobrý den,
chtěla jsem se zeptat, zda má někdo zkušenosti s užíváním amitriptylinu. Neurolog mi ho předepsal aniž by mi řekl, že se jedná o antidepresiva. Řekl mi, že mi dá léky na tlumení bolesti, a to diofenac, doretu a zmíněný amitriptylin. Dávkování mi řekl, ale vůbec mě nenapadlo, že se jedná o antidepresiva. Do zprávy napsal-poučena, souhlasí. Ale já jsem odpůrce jakýchkoliv antidepresiv. Prý mám artrózu celého těla. Mám odoperovanou kostrč a nemůžu sedět.Jsem půl roku po operaci. Sedět normálně nemůžu už 3 roky,je to velké omezení. Pochybuji, že mi to pomůže. Psychiku mám rozhozenou spíš už z toho nesezení. Spíš bych potřebovala nějaké pooperační vyšetření-MR- kde jsem ochotna si to i zaplatit.
Dávkování mi dal 1-1-2. Zdá se mi to silná dávka. A to napsal dlouhodobě. Bojím se , že je to návyková droga. Poraďte, co by jste dělali na mém místě.
Děkuji za jakoukoliv odpověď.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Amitriptylin je antidepresivum a dávkování máte nastaveno správně. Obvyklá doba léčby je 6 až 8 měsíců. Neurolog určitě měl nějaký důvod, aby u vás započal tuto léčbu. Amitriptylin se mimo jiné používá při neschopnosti zadržet stolici. Máte tyto obtíže po operaci kostrče?
Zkuste se znovu spojit se svým neurologem a zeptejte se na důvody k užívání tohoto léku. Rovněž ho můžete dodatečně požádat o vyšetření na magnetické rezonanci.
Pokud zjistíte, že již nedůvěřujete svému neurologovi, tak se obraťte na jiného. Tím si ověřite způsob dosavadní léčby a budete se pak moci spolehnout, že vaše léčba je ta nejlepší, kterou můžete dostat.
Rostlina patří do čeledi kozlíkovité. Kozlík lékařský je vytrvalá přímá bylina s charakteristickým pachem, dorůstající výšky asi 60 až 200 cm. Lodyha bývá přímá, v květenství větvená, rýhovaná a mimo uzliny lysá. Vyrůstá z krátkého silného vertikálního podzemního oddenku. Lodyžní listy jsou lichozpeřené, dlouze řapíkaté, složené nejčastěji ze 7 až 9 párů lístků. Lístky jsou kopinaté, obvykle 7 až 12 mm široké, na okraji hustě zubaté, na bázi často sbíhají na vřeteno listu. Koncový lístek bývá stejně široký jako postranní lístky. Květenství je hustý, větvený, latovitý vidlan, složený z drobných oboupohlavných květů. Květy jsou bílé až růžové, 3 až 6 mm dlouhé, nálevkovité, vonné. Tyčinky a čnělka vyčnívají z korunní trubky, která je na bázi mírně vydutá. Kozlík kvete v létě, nejčastěji v červenci. Plody jsou kopinaté, lysé, 2 až 3,5 mm dlouhé nažky. Bylina se sbírá v období od srpna do října, a to její podzemní část, tedy oddenek s kořeny. Droga se rychle umyje a suší na vzdušném místě. Vzhledem k tomu, že je silice soustředěna v buňkách těsně pod povrchem, je nutné drogu mýt velice opatrně a snažit se nepoškodit povrch kořene. Droga silně voní a je nutné ji chránit před kočkami.
Bylina se sbírá v období od srpna do října, a to její podzemní část, tedy oddenek s kořeny. Droga se rychle umyje a suší na vzdušném místě. Vzhledem k tomu, že silice je soustředěna v buňkách těsně pod povrchem, je nutné drogu mýt velice opatrně a snažit se nepoškodit povrch kořene. Droga silně voní a je nutné ji chránit před kočkami.
Pozitivní účinky lékořicového dřeva znají lékaři již celá staletí. Její vědecký název pochází z řečtiny – glykys zhiza – tedy sladký kořen. Již název poukazuje na tu část, která se používá jako léčivo. Lékořice je výborná při odkašlávání, chrání sliznice, povoluje křeče, má protizánětlivý a projímavý účinek. Tradičně je droga používána při kataru průdušek, chronických žaludečních vředech, kolikách a při nedostatečnosti práce kůry nadledvinek. Dále byl prokázán účinek snižující krevní srážlivost, snižující účinnost enzymu zodpovědného za některé komplikace provázející cukrovku (oční poruchy), antibakteriální a antimykotický účinek. Chrání játra před účinkem některých jedů.
Z rostliny se používá kořen, který se sbírá na jaře před začátkem vegetace nebo na podzim v září a říjnu. Rychle se omyje, rozpůlí a suší na slunci nebo při umělé teplotě, která nesmí být vyšší než 45 °C. Droga je bez zápachu, má svíravou a nahořklou chuť. Na průřezu musí být bílá. Někdy se také používají listy. Rostlina obsahuje toxické alkaloidy, jejich netoxické složky a allantoin.
Obsahuje slizové látky, silice, třísloviny, alkaloidy symphytocynoglossin a jeho štěpný produkt konsolicin, intermedin a acetylintermedin, glykosid konsolidin, allantoin, asparagin, symphytyn, echimidin, laziokarpin, metylpyronin, lykopsanin, acetyllykopsamin, škrob, triterpeny, aminokyseliny, pryskyřice, cholin a jiné.
Sběr a sušení
Kořen se sbírá na podzim (září, říjen) nebo na jaře před začátkem vegetace, přednostně se užívá čerstvý, lze jej uskladnit v písku podobně jako mrkev nebo křen. Možno jej ale i po omytí a rozpůlení sušit na slunci nebo při umělém sušení za teplot do 45 °C.
Použití kostivalu
Droga ovlivňuje krevní oběh, působí mírně projímavě, hlavně však zmírňuje bolest a podporuje regeneraci tkání. Dle J. A. Zentricha pomáhá hojit zlomené kosti, příznivě působí při zánětech, podvrknutí, výronech, pohmožděninách, bércových vředech, menších popáleninách či omrzlinách, podáván vnitřně působí hojivě na trávicí trakt (například při žaludečních vředech), na záněty žaludku a střev, uplatní se i při léčbě respiračních chorob spojených s kašlem. Zevně se aplikuje obvykle jemně strouhaný čerstvý kořen nebo kašička uvařená z mletého sušeného kořene a vody. Kostivalové víno se podává jako protikrvácivý a posilující prostředek, zejména při rekonvalescenci po těžkých chorobách nebo po chirurgickém zákroku. Na hojení drobnějších hnisajících ran je účinná i kostivalová mast připravená povařením strouhaného čerstvého kostivalového kořene se sádlem.
Lipový květ obsahuje fenolické kyseliny, proanthocynidiny, třísloviny, flavonoidy, silice, glykosidy, slizy, saponiny, třísloviny a další látky chemicky příbuzné vitamínu E.
Jako droga se užívá květ i s listenem. Sbírá se ještě před plným rozkvětem, neboť v něm nesmějí být plody. Natrhané květy se suší a používají pro přípravu lipového čaje nebo kombinovaných léčivých směsí. Při sběru je třeba dát pozor na záměnu s lípou stříbrnou nebo lípou americkou, jejichž květy nemají žádané účinky. Záměna s lípou velkolistou či s jejím křížencem lípou malolistou není na závadu.
Účinné látky mají široké spektrum použití, neboť mají účinky antispasmatické (proti křečím), diaforetické (zvyšují pocení), sedativní (uklidňující), hypotensivní (snižující krevní tlak), zvláčňující pokožku a slabě astringentní (svíravé).
Čaj se často používá ve směsi s bezem černým nebo hluchavkou bílou, a to při onemocněních dýchacího ústrojí, zejména při nachlazení a při kašli, kdy pomáhá uvolňovat hleny. Dále je užíván při potížích s ledvinami a močovým měchýřem. Uvádí se užitečnost i při slabších problémech se žlučníkem. Reguluje činnost trávicího ústrojí. Odvar pomáhá při nervovém napětí a úzkostlivosti, snižuje cholesterol a zpevňuje cévy.
Listy spařené vodou a smíchané s vínem se používají jako obklady při popáleninách a svalových křečích.
Nektar sbíraný včelami z květů lípy má nezaměnitelnou vůni. Ve formě lipového medu se hojně používá v lidovém léčitelství.
Alternativní léčba má v léčbě nádorových onemocnění jistě své místo, pochopitelně je zde však několik ALE. Alternativní léčba není podložena žádnými studiemi, které by potvrzovaly její efekt, a proto ji musíme brát pouze jako podpůrnou možnost ke klasické terapii. Není sporu o tom, že může dodat lidem naději, že má minimálně placebo účinek a že již jen tím jim může v boji se zákeřnou chorobou pomoci. Na druhou stranu existují i metody alternativní medicíny, jež jsou u nádorových onemocnění vyloženě škodlivé (Breussova dieta). Podobně je velmi obtížné říci, co s organismem udělá kombinace léčivých bylin a chemoterapeutik. Nelze totiž vyloučit, že přitom dojde ke snížení (či zvýšení) účinku chemoterapie vzájemnými interakcemi mezi účinnými látkami. Podotýkám, že zvýšení účinnosti chemoterapie není žádná výhra, protože může nemocného velmi snadno usmrtit. Z těchto důvodů lze doporučit před zahájením jakéhokoli pokusu o alternativní léčbu konzultaci se zkušeným onkologem. Volba alternativní medicíny jako jediné léčebné metody u onkologického pacienta, jemuž má klasická medicína reálně stále co nabídnout, lze považovat za cosi ne nepodobné (sebe)vraždě.
Správně prováděná protirakovinná kúra:
Kdo ji správně provádí, ztratí jen málo na váze.
Ráno nejprve půl šálku ledvinového čaje (pít pomalu a neohřívat).
Po 30–60 minutách 1–3 šálky teplého šalvějového čaje s třezalkou, mátou peprnou a meduňkou, pít opět pomalu po doušcích.
Opět po 30–60 minutách polknout malý doušek směsi zeleninových šťáv, opět řádně proslinit.
Po dalších 15–30 minutách znovu malý doušek směsi zeleninových šťáv, podle pocitu hladu.
Během dopoledne budeme potřebovat asi 10–15x doušek zeleninových šťáv. Jen tehdy, pokud máme na něj chuť z pocitu potřeby. Mezitím opět vlažný šalvějový čaj, množství záleží na nás. Všechny čaje bez cukru!
V poledne opět 1/16 litru (půl šálku) ledvinového čaje a stejně tak večer před spaním. Ledvinový čaj pijte pouze první tři týdny.
Odpoledne potřebujeme častěji malý doušek šťáv, ale nemusíme. U této kúry nebo polokúry musím důrazně připomenout, že směs zeleninové šťávy podle mého složení se musí bezpodmínečně pít ve spojení s předepsanými čaji vždy po doušcích a dobře proslinit. Nikoliv jen samotnou směs zeleninové šťávy bez čajů!
Je nutné, byl-li pacient ozařován nebo nikoli, aby po doušcích vypil také šálek pakostu (Geramium robertianum), který obsahuje trochu radia.
Užíváním těchto šťáv a čajů po doušcích nastává nucené dobré proslinění a současně způsobuje minimální zatížení pro trávicí orgány. Během této kúry se má pacient snažit být činný, i proto, aby se od své nemoci a od chuti na jí
Lopuch je považován za jeden z nejlepších přírodních čističů krve. Jeho sušené kořeny, vykopané v prvním roce, jsou nejlepším léčebným zdrojem. K léčebným účelům se také mohou použít plody a listy lopuchu. Odvar z kořene lopuchu se používá k pročištění krve, proti kurdějím, vředům, revmatickým onemocněním, šupinatění kůže. Obklady z listů slouží proti modřinám a otokům. Výluh z listů lopuchu je vhodný při poruchách trávení. Tinkturu, silici nebo extrakt ze semen lopuchu lze použít zevně, a to při ekzémech, lupénce i hemoroidech. Dále se lopuch používá při vypadávání vlasů nebo při nadměrném výskytu lupů a při svědění pokožky hlavy. V Číně se lopuch využívá k léčbě impotence a neplodnosti.
Kořen se získává z jednoletých, ještě nekvetoucích rostlin, a to na podzim prvního roku nebo na jaře druhého roku vegetace rostliny ještě před rašením listů, maximálně na podzim druhého roku. Později už kořeny zdřevnatí a nejsou k potřebě. Za plnohodnotný platí kořen jadrný, takzvaný mastný, na rozdíl od dřevnatého. Po očištění se doporučuje ponořit kořeny na 3 minuty do vařící vody, účinné látky se tím stabilizují a lépe se uchovají. Teprve potom se kořeny suší, obvykle zavěšené na nitích. Při sušení umělým teplem nesmí teplota přesáhnout 35 °C. Správně usušená droga je křehká, na lomu bělavá, s nasládle hořkou chutí. Při dobrém uložení vydrží i více let. Semena se sbírají po úplném dozrání koncem léta, listy během celé vegetační doby.
Tablety Vilcacora jsou mnohonásobně silnější než čaj a jsou vhodným podpůrným prostředkem při chemoterapii nádorových chorob. V čaji je jen slabý výluh, kdežto v tabletách je droga celá, včetně látek, které se do čaje nevyloučí.
Tento produkt byl uveden na trh jako doplněk stravy. Nemá schválené léčivé účinky a nejedná se o lék. Není určen jako náhrada pestré stravy. Nepřekračujte nikdy doporučené dávkování. Ukládejte mimo dosah dětí. Minimální trvanlivost je vyznačena na obalu.
Použití: Snížená imunita, nádorová onemocnění.
Složení v 1 kapsli: Vilcacora – Uncaria tomentosa 250 mg.
Dávkování: 1–3 kapsle denně, zapít vodou, v závažných případech do 6 kapslí.
Lékořice je travní trvalka rostoucí do výšky 1,5 m. Květy jsou velké 0,8 až 1,2 cm, světle fialové ve tvaru hroznů. Plod je lysý lusk 2–3 cm dlouhý a obsahuje vždy několik semen. Rostlina má kulovitý kořen, vytváří výběžky a má tuhou vzpřímenou lodyhu. Listy jsou lichozpeřené a na spodní straně pryskyřičně lepkavé. Rostlina je rozšířená v jižní Evropě a části Asie, méně na americkém kontinentě a v Austrálii. V těchto oblastech patří kořeny několika druhů lékořice k důležitým rostlinným drogám a jsou ceněny v lidovém léčitelství i oficiální medicíně. V českých zemích se začala pěstovat až v 16. století. Později v 19. století se pěstovala hlavně na jižní Moravě v okolí Mikulova a Hustopečí, kde postupně zplaněla a ještě dnes ji můžeme nalézt na jižních a jihovýchodních stepních svazích nebo mezi vinohrady.
Lékořice roste nejlépe v úrodné, hluboké, kypré půdě na slunných místech a sklízí se na podzim (září až prosinec) dva až tři roky po výsadbě. Množení probíhá dělením časně zjara. Výsev se provádí na podzim. Lékořicový extrakt se vyrábí vařením kořene a následným odpařením vody. Ve skutečnosti je název „lékořice“ odvozen ze starořeckého slova „glukurrhiza“, což znamená „sladký kořen“. Výtažky z lékořice se vyrábějí jak v pevné formě, tak ve formě sirupu.
Na podzim, nejlépe v říjnu, kdy rostlině opadávají listy, se z rostlin sklízí alespoň tříleté tlusté kůlovité kořeny. Nejméně glycyrrhizinu mají v srpnu, rovněž jarní výnos je nižší než podzimní. Kořeny se omyjí, oškrabou a usuší při teplotě kolem 30 °C (teplota sušení by nikdy neměla přesáhnout 40 °C). Kořeny se loupou, aby se odstranily pryskyřičnaté, nepříjemně chutnající látky. Správně sušená, loupaná droga má sírově žlutou barvu. Z kořene lékořice se připravuje extrakt – naseká se na malé kousky a rozemele se. Vzniklá hmota se dále vaří, dokud nezíská černou barvu a potřebnou hustotu. Vyvařením a odpařením vody se získá zahuštěná lékořicová šťáva. Extrakt se poté zpracovává do potřebného tvaru a nechá se ztuhnout. Lékořice (Glycyrrhiza glabra) se dá pěstovat také jako bonsaj.
Aceton (dimethylketon, propanon) je z chemického hlediska zajímavý nejen jako organické rozpouštědlo, ale také jako výchozí surovina syntéz. Reaktivitu acetonu způsobuje přítomnost karbonylové skupiny. Kyslík má větší elektronegativitu než uhlík, a proto tuto vazbu polarizuje tak, že na kyslíku je parciální záporný a na uhlíku parciální kladný náboj. Aceton tedy reaguje s nukleofilními činidly, která mají přebytek elektronů. Tímto způsobem se může adovat například etanol, voda, kyanid nebo ylid. Aceton vykazuje rovněž keto-enol tautomerii, i když rovnováha této reakce je výrazně posunuta ve prospěch keto formy. Enol forma se vyskytuje v 6,3 × 10−6 procentech. Přesto je tento jev, takzvaná enolizace, velmi důležitý pro reaktivitu. Díky tomu podléhá aceton například halogenaci či nitrosaci.
Aceton je bezbarvá kapalina s teplotou varu 56,53 °C s charakteristickým zápachem. Je prudce hořlavý – páry acetonu ve směsi se vzduchem po iniciaci jiskrou či plamenem vybuchují. Je toxický a nebezpečný pro životní prostředí. Pro vysokou těkavost a narkotické účinky bývá zneužíván jako droga. Kvůli vysoké toxicitě a snadné dostupnosti se tak stává velice nebezpečnou drogou. Výskyt abúzu acetonu (a obecně organických rozpouštědel) však v posledních letech jeví sestupnou tendenci a zpravidla se vyskytuje u uživatelů ze sociálně nižších vrstev (v převážné většině případů jsou uživateli mladiství). Mezi objektivní příznaky patří nystagmus, setřelá řeč, vrávoravá chůze, snížené psychomotorické tempo až somnolence či naopak agresivita. Intoxikovaný může jevit známky podobné opilosti, zpravidla je však lze odlišit podle zápachu, který je cítit z jeho dechu či oblečení intoxikovaného (nesmí být zaměněno s acidotickým zápachem dechu diabetika!). Mezi subjektivní příznaky patří euforie či naopak apatie, diplopie, svalová slabost a únava. Mohou se objevit paranoidně-halucinatorní příznaky či jiné projevy toxické psychózy. Aceton může být přítomen i v jiných drogách jakožto nežádoucí příměs (používá se jako prekurzor či výchozí látka při jejich výrobě) − typicky pervitinu. Při nadužívání se může rozvinout psychická závislost, odvykací stav je bez somatických příznaků.
Při expozici acetonovým parám či po pozření acetonu může dojít k poruchám krvetvorby a imunity. Časté jsou chronické záněty dýchacích cest a poškození jater či CNS. Při akutní intoxikaci je nutno dotyčného resuscitovat nebo použít inhalaci kyslíku.
Aceton se vyrábí oxidací (dehydrogenací) isopropylalkoholu nebo rozkladem octanu vápenatého. Další možností je výroba z kumenu oxidací peroxidem vodíku, ze kterého vzniká kumylhydroperoxid, který v kyselém prostředí přesmykuje na aceton a fenol. Aceton
Z rakytníku řešetlákového je možné použít všechny jeho části, to znamená kořen, kůru, listy, květy, plody, semena i dřevo.
Je doslova zásobárnou vitamínů, obsahuje: vitamín A, vitamín B, B1 (riboflavin), B2 (pyridoxin), B12, vitamín C, vitamín D, vitamín E, vitamín K, vitamín P (rutin).
V rakytníku najdeme rovněž vysoký obsah minerálů, tříslovin, flavonoidů, stopových prvků a mastných nenasycených kyselin, známých jako omega 3, 6 a 9.
Vzhledem k obsahu všech výše uvedených účinných složek lze rakytník řešetlákový použít k mnoha léčivým účelům.
Zevně i vnitřně lze používat rakytníkový olej, který se získává lisováním semen, má charakteristickou vůni i chuť a žlutooranžovou barvu. Olej je možné k vnějším účelům používat samotný nebo ho míchat s krémy, balzámy či olivovým olejem. Rakytníkový olej má regenerační vlastnosti, používá se k mazání postižených míst, k výplachům dutiny ústní a krku či k obkladům. K dosažení maximálního účinku je dle druhu onemocnění vhodné spojit zevní i vnitřní používání rakytníkového oleje.
Rakytníkový olej se doporučuje například při zánětech sliznic ústní dutiny a pochvy, při kožních onemocněních, jako jsou drobná poranění, omrzliny, popáleniny, proleženiny nebo popraskané prsní bradavky kojících žen, dále také při poškození sliznic a kůže po chemoterapiích a ozařování, při výskytu hemoroidů a při trhlinách v řitní oblasti. Rovněž je vhodný ve formě vlasových masek při vypadávání a řídnutí vlasů. Níže uvádíme přehledný výčet problémů, k jejichž vyřešení lze rakytník používat.
Vnější použití rakytníku řešetlákového:
léčí kožní onemocnění (atopický ekzém, akné, lupénka, opruzeniny)
přispívá k rychlejšímu hojení ran a jizev (i popáleniny)
pozitivně ovlivňuje kvalitu pleti
dodává vlasům zdravý vzhled a lesk (jako kondicionér)
působí proti zánětlivým procesům
léčí sliznice
podporuje léčbu zánětů dásní, aft a oparů
napomáhá při léčbě revmatu
používá se při Basedowě chorobě – onemocnění štítné žlázy
léčí gynekologické problémy
léčí hemoroidy
kosmetice se z něj připravují vonné oleje a krémy
v potravinářství se používá k přípravě sirupů, marmelád, kompotů, džemů, olejů, likérů, čajů
v zemědělství slouží jako ochrana před půdní erozí
Vnitřně se užívají rakytníkové plody, které se pojídají čerstvé nebo se zpracovávají na šťávy, sirupy, džemy či marmelády (recepty najdete níže). Konzumace plodů a výrobků z nich se doporučuje při zánětlivých a infekčních onemocněních, v období rekonvalescence a pro celkové posílení organismu a zvýšení imunity, při nedostatku vitaminů a minerálů
Kvetoucí nať nebo listy se sbírají od května do září a suší se běžným způsobem ve stínu, co nejrychleji a ve slabých vrstvách, poněvadž droga je velice choulostivá, snadno se zapaří, a suchá je naopak velmi drobivá. Sušený kontryhel má původní zbarvení, je bez pachu a má svíravou nahořklou chuť. Drogu znehodnocují především jinak zbarvené části a cizí organické příměsi.
Použití kontryhelu:
u ženských nemocí
u časté a dlouhotrvající menstruace
posiluje dělohu (zabraňuje potratům) a usnadňuje porod
tlumí bolesti při menstruaci
zpevňuje podbřišek, to může pomoci při náchylnosti k potratům a výhřezům dělohy
při depresích po porodu
při potížích v klimakteriu
uklidňuje žaludek, působí proti ranní nevolnosti v těhotenství
tlumí křečovité bolesti v trávicím ústrojí
má protiprůjmový účinek
výplachy a sedací koupele při bílém výtoku
urychluje hojení ran, vyrážek, ekzémů
jako kloktadlo
Nálev: Listy kontryhelu můžeme fermentovat a tyto použít k náhradě pravého černého čaje.
Zevně: Pro vnější léčbu použijeme koncentrovanější odvar na výplachy a sedací koupele při bílém výtoku, různých gynekologických zánětech, proti svědivosti. Ke koupelím na zanícené hemoroidy. Odvar můžeme použít k léčebnému klystýru při zánětu tlustého střeva.
Bylinka nemá žádné vedlejší účinky ani kontraindikace, při mírném dávkování se může používat delší dobu.
Jinan se v čínské medicíně používá přes 5000 let na tyto potíže: astma, problémy s pamětí a zažíváním, kašel, omrzliny, otoky, únava, vitalita a proti stařecké senilitě.
Dávkování Ginkgo biloba: 1 čajová lžička na ¼ l vroucí vody, nechat louhovat cca 5–10 minut, pít 2–3x denně.
Nejvyšší možné množství v denní dávce v doplňcích stravy je 2 500 mg (sušený list).
Podle rozsáhlé studie National Center for Complementary and Alternative Medicine a National Institute on Aging of the National Institutes of Health nemá jinan žádné prokázané účinky na paměť ani žádné prokázané účinky na snížení krevního tlaku u starších osob. Nemá rovněž žádnou prokázanou účinnost proti srdečním chorobám, tedy ani proti infarktu, ani nechrání kognitivní funkce, stejně jako není prevencí proti demenci u starších osob a ani proti žádnému typu rakoviny. Dokonce je podle IARC výtažek (Ginkgo biloba extract) klasifikován jako možná karcinogenní látka.
Použití přípravků s bylinou má řadu kontraindikací a může způsobit zdravotní komplikace. Přesto jsou dále nabízeny potravinové doplňky z jinanu dvoulaločného při poruchách paměti, nedokrvení dolních končetin, při Alzheimerově chorobě (jejíž průběh údajně zpomaluje), při impotenci způsobené zhoršeným průtokem krve tepnami penisu, při hluchotě způsobené nedostatečným průtokem krve ke sluchovým nervům, při chronickém pískání v uších i při chronické závrati. I podle studie z roku 2008 je droga zcela neúčinná proti Alzheimerově chorobě, kterou měla údajně mírnit. Podle Nutrition Business Journal se však jen za rok 2007 prodalo výrobků z Ginkgo biloby za 107 milionů dolarů.
Lichořeřišnice obsahuje silice, isothyokyanát benzylnatý, draslík, bílkoviny, olej a látky, které se vylučují především močí a plícemi. Z toho také plyne, že její hlavní účinek je v oblasti ledvin – tady je široké spektrum působnosti. Droga působí na stafylokoky, streptokoky, E. coli, salmonely a podobný účinek se v menší míře projevuje i u dýchacích cest. Je to jedno z nejsilnějších přírodních antibiotik.
Lichořeřišnici můžeme používat čerstvou. Pak volíme čerstvou šťávu v dávce 30–40 g šťávy. Nebo lze připravit salát, pak konzumovat cca 50–60 g salátu. Pokud drogu usušíme, ideální je lihovodný roztok (viz níže), případně obyčejný nálev. A to 3x denně 350 ml nálevu. Největší účinek od požití nastupuje po 8 hodinách, ale již po dvou začíná lichořešišnice působit. Po 16 hodinách pak odeznívá. V každém případě by se léčebná kúra lichořeřišnicí neměla používat méně než 10 dní.
Drogou lichořeřišnice jsou semena, květy, listy a také šťáva. Šťáva z lichořeřišnice má asi největší sílu – šťávu lisujeme a užíváme vnitřně na záněty horních cest dýchacích, při chronických zánětech plic, záněty močových cest. Celou rostlinu rozmixujte ponorným mixérem a pak vylisujte. Po celou dobu vegetace lze sbírat nať, listy a květy, po dozrání pak semena.
