FLEGMONA VULVY je téma, které bylo inspirací k napsání tohoto článku. Flegmóna cellulitis je zánět podkožního vaziva a obecně patří do onemocnění flegmóna, respektive flegmona. Flegmóna je jakýkoliv neohraničený zánět, který se šíří měkkými tkáněmi. Opakem flegmóny je takzvaný absces, což je také zánětlivé ložisko, ale dobře ohraničené. Flegmóna mnohdy postihuje i krevní cévy a lymfatický systém a často pokrývá velké plochy kůže. Nejvíce bývají postiženy horní a dolní končetiny.
Flegmóna ruky
Flegmóna ruky vzniká v důsledku porušení kožní bariery. Streptokoky a stafylokoky jsou nejčastější druhy bakterií, které vedou k flegmóně, která se vyznačuje horkou kůží, zčervenáním, svědivou vyrážkou, šíří se a způsobuje horečku. Když není flegmóna správně léčena, může to vést ke komplikacím, jako je sepse, infekce kostí, meningitida nebo lymfangitida. Proto pokud si všimnete prvních příznaků flegmóny, je důležité, aby se vám ihned dostalo lékařské pomoci.
Terapie
Léčba závisí na závažnosti infekce a vašem zdraví, ale obvykle zahrnuje předpis na perorální antibiotika, která zabíjí infekci. Flegmóna by se měla začít hojit během několika dní a docela zmizet do sedmi až deseti dní. Lékař může doporučit, abyste užívali 500 mg cefalexinu každých šest hodin. Pokud je podezření na MRSA, pak vám lékař může předepsat vankomycin nebo teikoplanin. Biseptol je nejčastěji předepisované ATB pro MRSA. Většinou si lékař vyžádá, abyste přišli během dvou až tří dnů na kontrolu zjištění stavu flegmóny. Pokud se zdá být na ústupu, budete užívat plnou dávku antibiotik (obvykle 14 dnů), aby se infekce úplně vyléčila. Nepřestávejte užívat antibiotika nebo nepřeskakujte dávky, může to zhoršit léčbu infekce. Lékař vám předepíše perorální antibiotika, pokud jste zdraví a vaše infekce je omezena na kůži, ale v případě, že se infekce zdá být hlubší a máte další příznaky, perorální antibiotika nebudou působit dostatečně rychle. V extrémních případech, kdy flegmóna postupuje hlouběji do těla, může být nezbytné léčení přes noc v nemocnici. Antibiotika budou podávána intravenózně nebo injekcí a uklidní tak infekci rychleji, než kdyby byly podávány perorálně.
Ve svém příspěvku DOTAZ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Růžena Pokorná.
Dobrý den,
před dvěma měsíci jsem byla na gynekologickém zákroku, který probíhal pod narkózou. Jednalo se o odebrání vzorků tkáně z vulvy. Stále mě bolí v tříslech tak, že nemohu posunovat nohy dopředu. Bolest se šíří až ke kolenům. Rovněž mě bolí na pravé straně zad (asi ploténka, levá ruka - nemohu ji zvednout a střílí až do krční páteře. Byla jsem u fyzioterapeutky, ale stále se bolesti nemohu zbavit ba naopak mě připadá, že se bolest stupňuje. Nevím, zda mám navštívit neurologa, nebo jak se bolesti zbavit.
Je mi 69 roků.
Děkuji za radu Pokorná
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Flegmóna nohy je zánět kůže a hlouběji uložených tkání včetně svalů. Původcem onemocnění jsou bakterie ze skupiny streptokoků. Zatímco u stafylokoků je větší šance na vznik ohraničené infekce, streptokoky mají tendenci se více šířit. Flegmóna může vzniknout po průniku streptokoků do zdravé kůže (například při poranění) nebo se rozvinout z jiné již přítomné streptokokové kožní infekce (například růže). K rozvoji flegmóny jsou náchylnější lidé s oslabenou imunitou.
Postižená část těla (typicky dolní končetina) je oteklá a zarudlá, pohmatově bývá teplá a výrazně bolestivá. V hloubce se mohou vytvářet ložiska s hnisem. Proces je doprovázen horečkou a celkovými projevy infekce. Flegmóna je stav velmi nebezpečný, který může lehce přejít do otravy krve a nemocného snadno usmrtit.
Léčba
Pacient s flegmónou by měl být hospitalizován, měla by mu být nasazena nitrožilně antibiotika a podávány infuze k udržení vnitřního prostředí. U vážnějších případů je nezřídka nutná chirurgická revize postižených tkání, vypuštění hromadícího se hnisu a zajištění drenáže (tedy odtoku hnisu). Nelze-li situaci vyřešit jinak, pak se musí flegmónou postižená tkáň zcela odstranit, v případě končetiny to znamená její amputaci.
Flegmóna cellulitis vzniká nejčastěji na podkladě již narušené kůže při jejím zánětu a také při zánětu podkoží. Původci flegmóny bývají streptokoky, stafylokoky, koliformní bakterie a tak dále. Bakterie se mohou do těla zanést i přes zdravou, avšak vnějším zásahem narušenou pokožku, například při bodnutí hmyzem, škrábnutí či říznutí. Může provázet i provedený chirurgický zákrok. Zánět může mít lehkou formu, kdy nemá flegmóna téměř žádné příznaky a sama odezní, ale bakterie mohou proniknout přes kůži a podkoží i do krevního řečiště, odkud se rozšíří po celém těle a může dojít k ohrožení života pacienta. Více citliví k rozvoji flegmóny jsou lidé s narušenou imunitou či diabetem. U tohoto onemocnění může dojít k záměně s onemocněním zvaným růže, což je akutní erytémové onemocnění kůže a vrchní vrstvy podkoží vyvolané většinou beta-hemolytickými streptokoky skupiny A. Onemocnění nezanechává imunitu.
Flegmóna ruky probíhá v prostoru mezi palcovým a malíkovým ložem, který je ještě rozdělen na ulnární (pro 3. a 4. prst) a radiální. Oba se většinou spojují u karpálního tunelu a zároveň zde komunikují s předloktím. Infekce navazuje na zevní poranění (infikovaný mozol) a jiné prostory obvykle nepostihuje. Na kůži dlaně je obvykle patrná hnisavá vstupní brána infekce, zarudnutí, výrazný edém dorza, bolest při tlaku a opozici. Léčebně je nutná excize rány či ložiska, široké otevření prostoru při respektování linií ve dlani, imobilizace dlouhou dlahou ve funkčním postavení a antibiotika.
Flegmóna je neohraničený bakteriální zánět šířící se měkkými tkáněmi. Během několika hodin se může rozšířit do celé končetiny. Končetina oteče, zrudne a bývá znatelně teplejší než zbylé končetiny. Velmi často se objeví horečka. Flegmóna vyžaduje léčbu antibiotiky a poměrně často i chirurgické ošetření. V případě, že se léčba zanedbá či přijde pozdě, může postižený o končetinu přijít.
Hluboká flegmóna předloktí (Paronova prostoru) může být život ohrožující infekcí s celkovými projevy sepse. Hnis je nakupen v prostoru pod flexory předloktí před membrana interossea. Předloktí je zduřelé, zarudlé, bolestivé, zápěstí imobilizované a ohnuté, extenze výrazně bolestivá. Nutno pátrat po výchozím infektu na ruce, nejčastěji ve dlani, a široce jej otevřít v celkové anestezii, stejně jako Paronův prostor, dostatečnými incizemi po stranách dolní části předloktí.
Diagnóza flegmóna manus reprezentuje nemoci kůže a podkožního vaziva. Panaricia prstů ruky, impetiga, pyodermie, sykózy, abscesy, flegmony, furunkly a karbunkly v nejrůznějších lokalizacích. Toto onemocnění se léčí a operuje podle potřeby, a to incizí, drenáží, exkochleací. V závažných případech je nutná hospitalizace.
Flegmóna očnice představuje zánětlivé změny očních víček a spojivek před orbitálním septem. Manifestuje se bolestmi, zarudnutím a otokem očních víček. Bulbus je nepohyblivý, vzniká oftalmoplegie, dochází k poruchám vidění. Slepota může vzniknout jako následek okluze centrální retinální arterie, neuritidy optického nervu, ulcerace rohovky nebo panoftalmitidy. Zobrazovací oční vyšetření a chirurgická explorace jsou u abscesu a flegmóny očnice nutností. Závažné orbitální komplikace mohou vyústit v rozvoj trombózy. Tento stav vyžaduje agresivní parenterální léčbu antibiotiky. V této fázi je indikováno provedení CT, eventuálně chirurgický zákrok.
Flegmonózní zánět můžeme poznat již při fyzikálním vyšetření, důležité je i vyšetření krve, které zjistí zvýšené množství bílých krvinek a výrazněji zvýšené CRP (C-reaktivní protein). Nejčastějším původcem flegmonózního zánětu kůže a hlouběji uložených tkání jsou bakterie ze skupiny streptokoků. Zatímco u stafylokoků je větší šance na vznik ohraničené infekce, streptokoky mají tendenci se více šířit. Flegmóna může vzniknout po průniku streptokoků do zdravé kůže (například při poranění) nebo se rozvinout z jiné již přítomné streptokokové kožní infekce. K rozvoji flegmóny jsou náchylnější lidé s oslabenou imunitou.
Postižená část těla (typicky dolní končetina) je oteklá a zarudlá, pohmatově bývá teplá a výrazně bolestivá. V hloubce se mohou vytvářet ložiska s hnisem. Proces je doprovázen horečkou a celkovými projevy infekce. Flegmóna je stav velmi nebezpečný, který může snadno přejít do otravy krve, jenž může nemocného snadno usmrtit.
Pacient s flegmónou by měl být hospitalizován, měla by mu být nasazena antibiotika nitrožilně a podávány infuze k udržení vnitřního prostředí. U vážnějších případů je nezřídka nutná chirurgická revize postižených tkání, vypuštění hromadícího se hnisu a zajištění drenáže (to je odtoku hnisu). Nelze-li situaci vyřešit jinak, pak se musí flegmónou postižená tkáň zcela odstranit, v případě končetiny to znamená její amputaci.
Flegmóna obličeje je akutní infekce difúzně se šířící v kůži, podkoží i podél fascie, šlach a svalů. Původcem je obvykle Staphylococcus aureus, ale může být vyvolána i streptokoky skupiny A nebo některými gramnegativními bakteriemi. Tato hluboká pyodermie vzniká nejčastěji jako komplikace poranění a odřenin nebo přestupem jiných ohraničených stafylokokových kožních infekcí do okolí v kůži a hluboko do podkoží. Může být i komplikací chirurgických zákroků, kdy postupuje do kůže z infikovaných operačních ran. Flegmóna se projevuje plošným, teplým, červeným až červenofialovým šířícím se edémem kůže a podkoží, který není tak ostře ohraničený jako u erysipelu a je mnohem bolestivější. V hlubších vrstvách může dojít k rozpadu tkání a tvorbě abscesů. Nemocný má horečku, a pokud není léčba včasná a dostatečně intenzivní, hrozí celková sepse.
Terapie
U pacientů s flegmónou se volí celková antibiotická léčba.
Hmyz může zanést do kůže infekci, což se projeví změnou zabarvení v okolí vpichu, pokožka postupně mění barvu, může až zfialovět. Otok i bolestivost se stupňují, od místa vpichu se na kůži mohou táhnout zarudlé pruhy, a pokud jsou v blízkosti mízní uzliny, mohou zduřet a začít bolet. V tomto případě s návštěvou lékaře neotálejte, může se jednat právě o flegmónu.
Mezi hlavní příznaky flegmóny patří zarudnutí kůže v postiženém místě a jeho otok. Postižená část těla je citlivá na dotek a bolí. K těmto příznakům se posléze přidává horečka. Mohou se vyskytnout i zduřené přidružené lymfatické uzliny. Vlastní průběh onemocnění bývá velmi rychlý. Flegmóna se vyskytne v několika hodinách od proniknutí bakterií postiženým místem. Je doprovázena typickými příznaky zánětu – zčervenání kůže, její bolestivost a teplota vyšší, než je teplota okolní nepostižené tkáně. S postupující nemocí se hnis hromadí v hlubších vrstvách kůže a zduří okolní lymfatické uzliny. Pokud nedojde k zaléčení, postupuje zánět do okolní tkáně a zasahuje krevní i lymfatické cévy a nervy. Následnými komplikacemi flegmóny mohou být i žilní trombóza, sepse, nebo zánět kloubů a svalů.
Léčba
První fáze flegmóny je obvykle léčena pouze znehybněním postižené části těla a přikládáním studených obkladů. Pokud došlo ke zhnisání postiženého místa, proplachuje se několikrát denně teplou vodou. V závažnějších případech jsou předepisována antibiotika. V nejhorším případě může flegmóna postoupit takovým způsobem, že je nutné chirurgické ošetření nekrotické tkáně, či dokonce amputace končetiny. Z těchto důvodů se samoléčba flegmóny nedoporučuje, a když, tak pouze ve velmi lehkých případech.
Vstupní branou infekce flegmóna cellulitis u jiných částí končetin jsou čerstvá nebo stará poranění (po otevřených frakturách), vředy na dolních končetinách, ragády při dermatomykózách na končetinách, lymfostáza na končetinách (při městnání srdečním, po exenteraci axilárních uzlin), erose u vchodu nosního při rýmě. Kromě dolních a horních končetin postihuje obličej (víčka, uši) a může postihnout i vulvu nebo penis, kde je často komplikován nekrózou a gangrénou.
Největší skupinu zánětů genitálií v dětském věku u dívek tvoří zánětlivá onemocnění poševního vchodu (vulvy) a pochvy (vaginy), přičemž jejich výskyt kolísá podle jednotlivých období dětského vývoje. Tato onemocnění se mohou objevit (i když velmi zřídka) už u novorozeňat, většinou se však spontánně zhojí. V období pohlavního klidu (to jest do puberty) převažují bakteriální zánětlivé formy chorob, s tvorbou ženských pohlavních hormonů se více objevují trichomonádová a plísňová onemocnění. Postiženy bývají obvykle jen vulva a dolní třetina pochvy.
Záněty poševního vchodu (vulvitida) u dívek vznikají na základě mechanického nebo chemického podráždění v důsledku nesprávné či nedostatečné péče. Konkrétními příčinami mohou být přísady do koupele, dezinfekční prostředky, ale také špatně vymáchané plenky nebo jejich nedostačující výměna. Na pravidelnou výměnu plen je třeba dbát i u těch papírových, neboť dítě močí relativně často (ve srovnání s dospělými), a přestože se plenka zdá suchá, moč z ní může prosakovat nebo se vypařovat. To může vést k podráždění dětské pokožky, v horším případě pak k onemocnění močových cest i genitálu. Mezi další příčiny zánětu poševního vchodu v dětském věku patří mykózy (kandidóza a jiné) vyvolané antibiotiky (jimiž se léčí či léčila nějaká nemoc), cukrovka, podráždění kůže způsobené bakteriemi... Po vulvitidě prodělané v dětství mohou zůstat jizvy a srůsty.
Záněty poševního vchodu se projevují většinou mírným zarudnutím, případně svěděním v místě zánětu. Jestliže se zanítí i pochva, dalším příznakem může být světlý hlenovitý výtok z roditel, v těžších případech je výtok hnisavý nebo krvavý. V takovém případě je nutné neprodleně vyhledat dětského lékaře, eventuálně na jeho doporučení navštívit dětského gynekologa. S vyhledáním odborné péče se nemá dlouho otálet, jelikož i při vážných zánětech zevních rodidel nemusí mít dítě horečku a jeho zdravotní stav tak nemusejí rodiče dobře odhadnout.
Co se týče vulvovaginitidy, tedy zánětu vulvy a pochvy, příčin může být ještě více. Kromě bakteriálních infekcí a mykóz může daný zánět vyvolat střevní onemocnění, jež se přenese na genitálie, nebo streptokoková infekce, kterou často doprovází i silný krvavý výtok. U menších dětí mohou onemocnění způsobit i střevní parazité (roupi), kteří přesídlí z konečníku do pochvy. Vulvovaginitida se někdy objevuje jako průvodní onemocnění při některých infekčních chorobách (při angíně, spále, zápalu plic, zánětu močových cest a podobě) a po očkování proti pravým neštovicím. Bakteriální infekce se vyznačuje mimo jiné i řídkým krvavým, někdy až hnilobně zapáchají
Ženská pochva je elastická trubice ze svalů, dlouhá 7–8 cm, přičemž přední stěna je o 2 cm kratší než zadní, a průměr je kolísavý asi 3–5 cm. Spojuje vulvu na vnějšku s děložním hrdlem uvnitř. Končí klenbou poševní. Děložní hrdlo ční do pochvy shora. Když žena stojí vzpřímeně, pochva směřuje nahoru dozadu. S dělohou svírá úhel asi 45°. Poševní vchod je na zadním konci vulvy, za ústím močové trubice. Nad pochvou je stydký pahorek. Poševní sliznice je silná 3–4 mm a má narůžovělou barvu, která však mění odstín v závislosti na fyziologických změnách; při menstruaci se mění na tmavě růžovou až červenou a při těhotenství na fialovou.
Pojem „vagina“ se často používá pro vulvu, ale tento název je nepřesný, protože vagina jen ústí ve vulvě. Délka, šířka a tvar pochvy se mohou měnit. Normálně je pochva uzavřená, její stěny se dotýkají. Při pohlavním styku se dokáže prodloužit a rozšířit, a to dvakrát až třikrát. Nejvíce se rozšíří při porodu, a to až tak, aby jí mohla projít hlavička novorozeněte. Lubrikaci (zvlhčení) pochvy, k níž dochází při sexuálním vzrušení a jež výrazně usnadňuje frikční pohyby, zajišťují Bartholiniho žlázy uložené nedaleko poševního vchodu a děložního hrdla. Samotné stěny pochvy žlázy neobsahují, ale hlen skrz ně prostupuje. Hlen může být bílý nebo žlutý, řídký nebo hustý.
V pochvě pohlavně dospělé ženy je kyselé prostředí, které ji chrání před infekcí. V pochvě se však nachází nesterilní prostředí, takže snaha o přehnanou, nebo dokonce sterilní péči je zbytečná až škodlivá. Většinou je lépe (pro prevenci i léčbu) podpořit zdravou rovnováhu poševní flóry (například podporou laktobacilů) než usilovat o její celkové potlačení.
Součástí pochvy jsou žlázy nutné k její správné funkci:
Bartholiniho žláza – nachází se po levé a pravé straně pod poševním vchodem;
Skeneho žlázy – jsou umístěny v horní stěně vaginy poblíž spodního konce močové trubice; ústí buď do močové trubice, nebo do vulvy poblíž otvoru močové trubice.
Funkce pochvy:
při pohlavním styku přijímá samčí penis (může dojít k oplodnění);
rodí se skrz ni (v případě přirozeného porodu);
poskytuje kanál pro odtok menstruační krve.
Pochva v pubertě
Před prvním pohlavním stykem je pochva panny chráněna panenskou blánou neboli hymenem.
Pochva po porodu
Při porodu se pochvou dostává z dělohy na svět dítě. Protože je hlavička dítěte při porodu již velmi velká, představuje porod pro pochvu výjimečnou zátěž. Právě proto se používá nástřih hráze. Pochva většiny žen porod přestane bez většího poškození a vrátí se po něm téměř do původního stavu.
Pochva neboli vagína (latinsky: vāgīna) je část samičího pohlavního ústrojí u placentálů a vačnatců. Je to trubice vedoucí od dělohy k povrchu těla samice. Její hlavní funkce se naplňují při pohlavním styku, menstruaci a porodu. Ženská pochva je elastická trubice ze svalů, dlouhá 7–8 cm, přičemž přední stěna je o 2 cm kratší než zadní a průměr je kolísavý asi 3–5 cm. Spojuje vulvu na vnějšku s děložním hrdlem uvnitř. Končí klenbou poševní. Děložní hrdlo do pochvy ční shora. Když žena stojí vzpřímená, pochva směřuje nahoru dozadu. S dělohou svírá úhel asi 45°. Poševní vchod je na zadním konci vulvy, za ústím močové trubice. Nad pochvou je stydký pahorek. Poševní sliznice je silná 3–4 mm a má narůžovělou barvu, která však mění odstín v závislosti na fyziologických změnách; při menstruaci se mění na tmavě růžovou až červenou a při těhotenství na fialovou.
Pojem vagina se často používá pro vulvu, ale tento název je nepřesný, protože vagina jen ústí ve vulvě. Je to podobný vztah, jako kdyby se ústa nazývala hrdlem. Délka, šířka a tvar pochvy se mohou velmi měnit. Normálně je pochva uzavřená, její stěny se dotýkají. Při pohlavním styku se dokáže prodloužit a rozšířit, a to dvakrát až třikrát. Nejvíce se rozšíří při porodu, a to až tak, aby jí mohla projít hlavička novorozeněte. Lubrikaci (zvlhčení) pochvy, k níž dochází při sexuálním vzrušení a jež výrazně usnadňuje frikční pohyby, zajišťují Bartholiniho žlázy uložené nedaleko poševního vchodu a děložního hrdla. Samotné stěny pochvy žlázy neobsahují, ale hlen skrz ně prostupuje. Hlen může být bílý nebo žlutý, řídký nebo hustý. Před prvním pohlavním stykem je pochva panny chráněna panenskou blánou neboli hymenem.
V pochvě pohlavně dospělé ženy je kyselé prostředí, které ji chrání před infekcí. V pochvě se však nachází nesterilní prostředí, takže snaha o přehnanou nebo dokonce sterilní péči je zbytečná nebo dokonce škodlivá. Většinou je lépe (pro prevenci i léčbu) podpořit zdravou rovnováhu poševní flóry (například podporou laktobacilů) než usilovat o její celkové potlačení.
Součástí pochvy jsou žlázy nutné k její funkci:
Bartholiniho žláza – je umístěna po levé a pravé straně pod poševním vchodem;
Skeneho žlázy – jsou umístěny v horní stěně vaginy poblíž spodního konce močové trubice; ústí buď do močové trubice, nebo do vulvy poblíž otvoru močové trubice.
Přítomnost leukocytů v moči je častým nálezem u karcinomů močových cest nebo genitálií. Pokud již máte rakovinu a vaše hladiny jsou náhodou zvýšené, váš lékař bude pravděpodobně nadále kontrolovat hladiny leukocytů v moči jako způsob sledování progrese onemocnění a také reakce vašeho těla na léčbu.
Rakovina močových cest
Nádory horních močových cest jsou poměrně vzácné. Když moč obsahuje vysoké procento škodlivých chemikálií, rakovina může růst v ledvinách nebo močovodech. Nejběžnější ze všech nádorů horních močových cest jsou ty, které se nacházejí v ledvinné pánvičce a ledvinných kalichách. Rakovina močovodů tvoří asi čtvrtinu všech rakovin horních močových cest.
Nádory ledvinných kalichů, ledvinné pánvičky a močovodů začínají ve vrstvě tkáně, která vystýlá močový měchýř a horní močové cesty, zvané urotel. Rakovina, která začíná v urotelu, se nazývá uroteliální (nebo přechodná buněčná) rakovina. Toto je také nejběžnější typ rakoviny nalezený v močovém měchýři. Protože mnoho orgánů v močovém systému sdílí společné buňky, rakoviny nalezené v těchto orgánech často vypadají a působí podobně.
Urotel je zvláštní tím, že bobtná a zmenšuje se, aby protlačil moč močovými cestami. Protože je v přímém kontaktu s močí, je tato výstelka vystavena chemikáliím (karcinogenům), které ledviny odfiltrují z krve. Tyto chemikálie mohou způsobit, že se buňky změní a vymknou kontrole jako rakovina.
Vzhledem k tomu, že močový měchýř ukládá moč, může být vystaven většímu riziku rakoviny než jiné části horního traktu. Jeho buňky jsou vystaveny škodlivým látkám delší dobu. Rakovina močového měchýře je jednou z nejčastějších malignit močových cest. Karcinom močového měchýře tvoří 7 % všech maligních nádorů u mužů a 4 % u žen, přičemž většinu tvoří muži starší 60 let. Devadesát pět procent těchto nádorů jsou karcinomy z přechodných buněk, zbytek tvoří směs spinocelulárního karcinomu, adenoskvamózního karcinomu a vzácného sarkomu. Sedmdesát procent karcinomů z přechodných buněk močového měchýře jsou povrchové, papilární nádory. Pouze 5 % pacientů s takovými nádory zemře na své onemocnění do 5 let po diagnóze, i když u 50 % se vyvine jiný nádor močového měchýře, obvykle stejného povrchového typu nízkého stupně. Mnoho z těchto pacientů podstupuje kontrolní cystoskopii v 3-6měsíčních intervalech. Zbývajících 30 % nádorů močového měchýře je invazivních. Tito pacienti jsou léčeni chirurgickým zákrokem, chemoterapií nebo kombinací obou.
Rakovina genitálií
Genitální rakoviny zahrnují rakovinu vulvy, pochvy, děložního čípku, dělohy a vaječníků u žen a rakovinu penisu a varlat u mužů.
