Téma: 

historie

KDO SI HRAJE, NEZLOBÍ

Historie masturbace

V minulosti byla masturbace kvůli velkému vlivu některých – k tomuto fenoménu netolerantních – náboženství zakazována (tabu). I dnes se podobné odsuzující názory v některých společnostech považují za správné. Naproti tomu v některých kulturách může být součástí náboženské sféry, tak tomu bylo u mužské masturbace například ve starověkém Egyptě v návaznosti na tamní mýtus o stvoření světa bohem Atumem prostřednictvím sebeukojení. Na konci 18. století švýcarský lékař Samuel Tissot prohlásil masturbaci za příčinu nespočtu fyzických i duševních chorob a zahájil snahu o její léčení, která pokračovala až do padesátých let 20. století. Metody léčby zahrnovaly celou škálu různých postupů od prostého svazování penisu chlapcům, nasazování nejrůznějších pásů cudnosti, včetně ostnatých, které měly chlapci způsobit bolest při erekci, až po ústavní léčbu, skotské střiky, elektrošoky či kastraci. V roce 1859 zkonstruoval E. T. Cramer mechanismus nazvaný aidousoter, který si chlapci museli povinně nasazovat na noc.

Katechismus katolické církve uvádí masturbaci v paragrafu 2352. Podle některých křesťanských autorů je masturbace symptomem poruchy mezilidských vztahů. Někteří autoři tvrdí, že se masturbace vyskytuje především u dětí vystavených krutému zacházení a stresu, a při častější frekvenci masturbace hovoří o „masturbační krizi“, která musí být léčena; základní metodou pomoci je dát poznat mladému člověku jeho základní životní problémy, které se stávají „hlubšími principiálními příčinami“ autoerotického chování.

Judaismus považuje mužskou masturbaci za těžký hřích. Podle Talmudu by muži měla být ruka, jíž si „šmátrá pod pupkem“, useknuta. Vztah k ženské masturbaci tak jasně vymezen není, zcela jistě se však jedná o hřích nečistých myšlenek.

Podle hadísu Hasana ibn Arfaha Prorok Mohamed pravil: „Sedm jest lidí tak odpudivých, že Bůh nepohlédne na ně v Soudný den.“ Mezi ně patří i onanista.

Sexualita člověka je založena na masturbaci a souložení, přičemž lidská ruka je všestranným nástrojem. Z doby, kterou člověk věnuje sexu, připadá pouze desetina na souložení a devět desetin na masturbaci. Většina mužů i žen bez ohledu na stáří, rasu, náboženství a podobně praktikuje nebo praktikovala autoerotismus neboli automasturbaci, která už dávno není považována za zdraví škodlivou.

Zdroj: Kdo si hraje, nezlobí
Zveřejněno dne: 23.10.2015

Diskuze: dětská slintavka a kulhavka

Jako pětiletá jsem prodělala slintavku, kterou se tehdy nakazila téměř celá školka, do které jsem chodila. Měla jsem ale, především kvůli neuvěřitelnému zanedbání nebo podcenění situace mojí dětskou lékařkou, velmi těžký průběh a šlo mi tehdy o život. Boláky se mi dostaly až do jícnu a nebyla jsem schopna přijímat ani tekutiny. Strávila jsem nakonec několik týdnů na JIP na infuzích v nemocnici a propouštěli mě s váhou necelých 15 kg. Je to již historie, stalo se to v roce 1968. Ale zajímalo by mě, o jaký typ slintavky šlo, když u dětské se zdůrazňuje, že není nějak nebezpečná a sama odezní. Dodnes jsem měla za to, že šlo o nákazu z mléka, které nám dováželi přímo z JZD v konvích, ale opět se setkávám s názory, že tento typ nákazy od zvířete je nesmírně vzácný. Jak to tedy je?

Zdroj: diskuze Dětská slintavka a kulhavka
Odesláno dne: 2.6.2015 uživatelem Ivana
Počet odpovědí: 0

MODRO ZELENÁ ŘASA

Historie modro zelené řasy

Řasy mohou být stejně staré jako samotné moře. Řasy se často nacházejí v oceánech světa. Modro zelené řasy jsou neuvěřitelně důležitou součástí milionu vodních životních cyklů. Tato řasa zodpovídá za dusík v oceánu a vykonává důležitou funkci, což je převod oxygenů do  atmosféry naší planety. Řasy zodpovídají za prodyšnost zemské atmosféry. Také pomáhají v šíření kyslíku do organismů. Většina řas se vyskytuje jen v oceánech, ale některé řasy jsou i v extra slaných vnitrozemských jezerech či ve sladkovodních vodních plochách, jako jsou rybníky.

Zdroj: Modro zelená řasa
Zveřejněno dne: 15.11.2012

ROZŠTĚP OBLIČEJE

Historie léčby rozštěpu obličeje

Rozštěpová vada obličeje je stará jako lidstvo samo. Historické doklady o léčbě této vrozené vývojové vady pochází již z roku 390 před naším letopočtem (Čína, písemné doklady o chirurgii rozštěpových vad specializovaným lékařem). První velká dochovaná kniha o léčbě rozštěpu rtu byla vydána ve 14. století. Rozvoj operací patra nastal začátkem 19. století a velký posun v léčbě rozštěpů začal po zavedení celkové anestézie a s objevem antibiotik. Od druhé poloviny 20. století se díky vývoji operačních technik, šicích materiálů a komplexnímu mnohooborovému přístupu k pacientům stala tato nápadná vrozená vada vyléčitelná tak, že umožní postiženému jedinci prožít plnohodnotný život.

Zdroj: Rozštěp obličeje
Zveřejněno dne: 29.11.2013

CALOCEPHALUS BROWNII

Historie

Druhové jméno získala rostlina po skotském botanikovi Robertu Brownovi, který tento rod v roce 1817 poprvé popsal. Krásnohlávek patří do čeledi hvězdnicovitých Asteraceae, do níž kromě hvězdnic řadíme například aksamitník, bělotrn či artyčok. Latinský název krásnohlávku byl odborníky upraven na Leucophyta brownii, ale na trhu jej stále ještě najdete pod původním názvem Calocephalus brownii.

Zdroj: Calocephalus brownii
Zveřejněno dne: 12.1.2015

SEGEDÍNSKÝ GULÁŠ

Historie segedínského guláše

Segedínský guláš začal psát svou historii v 19. století. Vypráví se, že vznikl v oblíbené hospůdce, kam chodil budapešťský soudce Szekeley. Jednoho dne přišel pozdě a v kuchyni zůstalo jen pár zbytků, mezi nimi cikánský guláš a vařené kysané zelí. Kuchař z těchto zbytků připravil soudci pozdní oběd a s ním vznikl i nový pokrm – segedínský guláš, někdy také nazývaný szekelský guláš.

Zdroj: Segedínský guláš
Zveřejněno dne: 16.2.2016

GULÁŠ

Historie guláše

Náš výborný guláš má svůj původ v Maďarku, kde byly jeho hlavními ingrediencemi hovězí maso, cibule a mletá paprika. Samotný název vznikl od slova „gulya“, znamenající stádo hovězího dobytka. Abych byla úplně přesná, maďarsky „gulyás“ neznamenal omáčku, ale hovězí polévku. K nám už ale guláš doputoval jako omáčka, ke které se hodí jak krajíc chleba, tak další nejrůznější přílohy.

Zdroj: Guláš
Zveřejněno dne: 30.1.2016

ŠUNKOFLEKY NEJSOU JEN ZAPEČENÉ TĚSTOVINY

Historie šunkofleků v české kuchyni

Chceme-li mluvit o historii šunkofleků, nesmíme zapomenout, že zemí, ze které se k nám šunkofleky dostaly, je sousední Německo. Těstoviny jako takové byly již známy z Itálie, ale recept na šunkofleky přišel opravdu od sousedů, německy se jim říká Schinkenflecker – v překladu „šunka a malý kousek“.

Naše babičky si s takovými šunkofleky uměly výborně poradit, možná vzpomínáte jako já, jak výbornou dobrotu dokázaly připravit. Dnes se málokomu chtějí dělat domácí těstoviny a leckdo z nás podlehne těm kupovaným, ale přiznejme si, s babiččinými šunkofleky to nemá mnoho společného.

Zdroj: Šunkofleky nejsou jen zapečené těstoviny
Zveřejněno dne: 18.11.2015

TESTIKULÁRNÍ IMPLANTÁTY ANEB UMĚLÉ VARLE

Historie implantátu

Implantáty varlat byly poprvé použity roku 1940. Od té doby došlo k jejich celkovému vývoji. Starší implantáty byly vyrobeny například z:

  • kovové slitiny;
  • netříštivého skla;
  • mramoru;
  • gelu (pěny);
  • plexiskla;
  • dakronu;
  • polyetylenu;
  • pevného a gelem plněného silikonu.

Tyto implantáty byly žádané kvůli svým estetickým nebo bezpečnostním důvodům. Silikonové implantáty však byly staženy z trhu, jelikož u nich docházelo k úniku (prasknutí), stejně jako u prsních a penilních implantátů. Tyto důvody byly oprávněné, protože takovýto únik silikonu by mohl vést k autoimunitním onemocněním.

V dnešní době existuje jen jeden vhodný implantát a tím je takzvaná solná protéza, která je velmi tenká a jištěná silikonovým elastomerem. Současné studie zkoumají nové designy implantátů.

Zdroj: Testikulární implantáty aneb umělé varle
Zveřejněno dne: 8.6.2013

JEDNODĚLOŽNÉ ROSTLINY

Historie tříd rostlin

Kvetoucí rostliny byly tradičně rozděleny do dvou hlavních skupin nebo tříd:

  • Jednoděložné rostliny (Liliopsida)
  • Dvouděložné rostliny (Magnoliopsida)

Pro většinu lidí je rozdělení do dvou tříd již samozřejmostí, učili se ho ve škole, je jasně srozumitelné, ale odborníky na botaniku není vždy toto dělení jednoznačně uznávané.

Jako první s dělením rostlin přišel cca 370 let před naším letopočtem Theoparastus. Toto dělení spočívalo v dělení rostlin na základě formy jejich růstu, tedy na stromy, byliny a vinné révy, tato klasifikace trvala až do roku 1600.

V roce 1682 John Ray publikoval dělení rostlin na jednoděložné a dvouděložné rostliny v podobě formálního taxonomického postavení. Tento systém byl propracován botanikem Antoinem Laurentem de Jussieu v roce 1789.

Zdroj: Jednoděložné rostliny
Zveřejněno dne: 13.12.2013

DERMACOL

Historie firmy Dermacol

Původně (a stále) česká kosmetika Dermacol má svůj prvopočátek ve Filmovém studiu Barrandov v Praze na počátku 60. let. Velmi brzy se spojili odborníci z filmových studií s dermatology z Ústavu lékařské kosmetiky v Praze. Od začátku to byla velmi úspěšná spolupráce mezi specialisty v kosmetice postavené na lékařských principech a experty na filmový make-up. V té době byl uveden krycí make-up Dermacol – jeden z prvních v Evropě a na světě vůbec. Licence na něj se podařila v roce 1965 prodat až do Hollywoodu. Můžeme se tedy pyšnit tím, že krása mnohých filmových hvězd má svůj původ v Dermacol kosmetice z Prahy. I nyní si Dermacol udržuje svou dynamiku. Kromě evropských států se s výrobky značky Dermacol můžete setkat také v USA, Kanadě, Austrálii a moha zemích Středního i Blízkého východu.

Zdroj: Dermacol
Zveřejněno dne: 14.3.2015

PROVENSÁLSKÉ KOŘENÍ

Historie dobrého provensálského koření

Provensálské koření je směs bylinek, ať už čerstvých, nebo sušených, které běžně rostou v Provence. Tato asi nejznámější a nejoblíbenější bylinková směs obvykle obsahuje rozmarýn, bazalku a tymián, někdy také majoránku, dobromysl, saturejku, estragon, v americké variantě se přidává i levandule. Přesné složení provensálského koření bylo definováno v roce 1970 obchodníky s kořením (například firma Ducros). Koření může být pro větší trvanlivost naloženo v oleji nebo v octě. Používá se zejména pro ochucení dušené zeleniny, grilovaného masa (kuřecího, králičího, jehněčího a skopového), ryb, omáčky, těstovin, sýrů, do hořčic, jídel z rajčat a tak dále. Provensálské koření se hodí na veškeré úpravy masitých i bezmasých pokrmů. Provensálské bylinky zjemní a zvýrazní chuť pomazánek připravených na máslovém, sýrovém či tvarohovém základu.

Zde můžete vidět cenu provensálského koření.

Zdroj: Provensálské koření
Zveřejněno dne: 26.9.2015

RECEPTY NA KNEDLÍKY

Historie knedlíků

Historie knedlíku sahá v podstatě až do středověku. V této době ale knedlík znamenal něco jiného, nazývala se tak malá kulička nebo šištička smíchaná z masa, máčené housky a případně i jiných přísad (bylinek, koření) a oproti dnešku se tyto „knédle“ smažily na ohni. Mouka se do nich začala přidávat teprve v 17. století. Tehdy se knedlíky podobaly spíše buchtám, zadělávaly se z mouky, vajec, kvasnic, soli a pekly se. Hostům se polévaly máslem nebo se v rozpuštěném másle máčely. Kdy se začaly knedlíky vařit ve vodě nebo kdy se do nich začalo přidávat ztvrdlé pečivo, není přesně známo.

Knedlíky se těšily stále větší oblibě a s rozvojem obchodu se začaly z rakouských a bavorských zemí šířit také do českých zemí. Název knedlík se u nás uchytil v dobách národního obrození v 19. století, kdy byl odvozen z německého slova „knödel“, které označovalo pokrm připravující se z krájené housky, vajec a bílé mouky.

V 19. století byly knedlíky hlavním pokrmem, ne přílohou jako dnes. A asi proto, aby gurmánům nezevšedněly, objevila se tehdy spousta zajímavých variant. Postupně tak vznikly knedlíky tvarohové, špekové, žemličkové, krupicové se smetanou a jiné. K přípravě knedlíků se mimo jiné mohla používat i rýže. Také dnešní česká kuchyně se může pyšnit mnoha druhy kyprých knedlíků. Variací na nejrozšířenější houskový knedlík je například knedlík karlovarský, jehož chuť zvýrazňují bylinky a zároveň je zjemněn vaječným sněhem. Mezi časté přílohy patří i knedlík bramborový, oblíbený je také knedlík chlupatý, kdy se s moukou mísí nastrouhané syrové brambory. Zapomenout nemůžeme ani na knedlíky plněné, ať už slané či sladké. Slané se obvykle plní špekem, slaninou nebo uzeným masem. Sladké knedlíky se plní ovocem, marmeládou, tvarohem či mákem.

Zdroj: Recepty na knedlíky
Zveřejněno dne: 8.7.2015

VANILKA

Historie

Toto koření znali již původní obyvatelé jihovýchodního Mexika, Toltékové a Aztékové, kteří ji nazývali tlilxochitl (černý lusk). Používali ji nejen jako přísadu při přípravě nápojů z kakaových bobů a placek, ale i jako léčivý prostředek a tonikum, především k povzbuzení srdeční činnosti a k celkovému vzpružení organismu.

Do Evropy bylo toto koření poprvé dovezeno v první polovině 16. století a stalo se velmi žádaným. Vzhledem k tomu, že byl původní vanilovník plocholistý (Vanilla planifolia) v jihovýchodním Mexiku endemickým druhem vázaným na opylování včelami rodu Melipona, žijícími pouze v této oblasti, a jen některými druhy kolibříků, a protože se nepodařilo zajistit opylování jinými způsoby či introdukovat jeho přirozené opylovače do jiných tropických kolonií, bylo až do poloviny 19. století výhradním producentem Mexiko, a tak až do jeho osamostatnění měli Španělé na vanilku celosvětový monopol.

Teprve objev metody umělého opylování v roce 1841 dovolil rozšířit zemědělské pěstování vanilovníku i do jiných kolonií, především do francouzských (ostrovy Madagaskar, Réunion a Komory v Indickém oceánu a Francouzská Polynésie, zejména ostrov Tahiti v Tichém oceánu a Guadelupe v Malých Antilách), též britských (na Ceylon, nyní Srí Lanku, na Bahamy, do Zanzibaru a na Seychely) a do holandských (do nynější Indonésie, především na ostrov Jávu) i do západní části rovníkové Afriky.

Zdroj: Vanilka
Zveřejněno dne: 16.5.2013

NEŽÁDOUCÍ ÚČINKY LECITINU

Historie

V roce 1925 společnost Hansamühle Hamburg, dnes ADM Ölmühle Hamburg AG, zavedla extrakční postup, díky němuž bylo možné ze surového rostlinného oleje izolovat slunečnicový lecitin. Začala tak jeho průmyslová výroba. Hlavním zdrojem výroby se staly sójové boby a vznikl sójový lecitin. Lecitin získávaný ze žloutků se používá ve speciálních případech, například ve farmacii a kosmetice.

Jedním z prvních aplikačních výzkumníků ohledně lecitinu byl okolo roku 1925 Bruno Rewald, který jako jeden z prvních lecitinových technologů doporučil lecitin jako emulgátor a disperzní prostředek.

Hamburg byl výchozím centrem a ohniskem zpracování sójových bobů a lecitinu. Američan Josef Eichberg byl prvním, kdo v roce 1930 pro USA poznal hodnotu lecitinu a uvedl takzvaný hamburský lecitin na tamní trh. Od roku 1935 byl lecitin dobré kvality vyráběn v Americe. Existovaly firmy Pillsbury a Central Soya (obě v USA), které se této mnohostranné substance ujaly.

Využití lecitinu v dietetice prováděl dr. Buer, který roku 1935 uvedl na trh první lecitinový preparát pod názvem „Buer-Lecithin“. H. Eickermann, A. Nattermann & Cie (dnes Sanofi-Aventis Gruppe) se soustředili na účinnou substanci fosfatidylcholinu a vyvinuli řadu významných farmaceutických preparátů, které ještě dnes nalezneme v nabídce lékáren.

Bádání a aplikační využití lecitinu nejsou ještě ukončeny. V současnosti se například lecitin z mořských řas používá v potravinářském průmyslu. Největší množství lecitinu (okolo 180 000 tun ročně) se stále získává ze sójových bobů (2% obsah lecitinu), které jsou většinou sklízeny v USA, Brazílii a Argentině. Další producenti sóji, jako Čína, Indie, Paraguay nebo Kanada, nemají z hlediska získávání lecitinu velký význam. Pěstování sóji v Evropě je pouze okrajovou záležitostí. Kromě sóji se k základním zdrojům, i když v menším objemu, dá počítat i řepka a slunečnice. Žloutek se svým vyšším obsahem lecitinu (asi 10 %) může stěží stačit, vzhledem k dostupnosti a zásobování trhu. Relativně nízké množství lecitinu ze žloutků tak končí především ve farmacii, medicíně a kosmetice.

Zdroj: Nežádoucí účinky lecitinu
Zveřejněno dne: 11.6.2017

VŠE O MÝDLE

Historie mýdla

Nejstarší známý důkaz o výrobě mýdla pochází z Babylonu. Recept s letopočtem 2800 let před Kristem byl nalezen během vykopávek. Nápisy na hliněných láhvích prozrazují, že oleje se vařily dohromady s popelem.

O užívání mýdla ve Starém Egyptě je důkazů více. Na papyru Ebers (Egypt, 1550 př. n. l.) se uvádí, že starobylí Egypťané se pravidelně koupali a používali k tomu mýdlo vyrobené z tuků zvířat a rostlinných olejů. Mýdlo je ve starých papyrech rovněž zmíněno v souvislosti s přípravou vlny pro tkaní látek.

Arabové vyráběli mýdlo z olivového oleje a jako první použili k jeho výrobě louh. Od začátku 7. století bylo mýdlo vyráběno v Palestině a jižním Iráku. Arabské mýdlo bylo voňavé a barevné.

Řekové a později Římané využívali k tělesné očistě směs olivového oleje a písku. Umění výroby mýdla se zřejmě naučili od Keltů. Plinius starší, římský spisovatel z 1. století, použil ve svém díle Přírodověda galské slovo saipo, z něhož je údajně odvozen výraz pro mýdlo. V následujících staletích se o mýdle příliš nemluví, i když je známo, že ve středověku se Itálie, Španělsko a Francie staly významnými středisky výroby mýdla. Navzdory snahám o velkovýrobu se zdá, že v Evropě se mýdlo příliš nepoužívalo.

Počátky výroby mýdla

Jeden z prvních receptů na výrobu mýdla se objevuje v dokumentu z 12. století, v němž jsou zapsána obchodní tajemství řemeslníků. Během staletí se chemické postupy při jeho výrobě prakticky nezměnily. Oleje a tuky z nejrůznějších zdrojů se vařily v žíravém zásaditém roztoku a výsledkem bylo surové mýdlo. Je pochopitelné, že kvalita mýdla závisela na materiálu použitém k jeho výrobě. Zpočátku byly základními surovinami popel ze spáleného dřeva a zvířecí tuk. I první američtí osadníci vyráběli z těchto ingrediencí hnědé mýdlo, které mělo konzistenci marmelády a bylo určeno pro každodenní potřebu. Tehdy se nejen mýdlo, ale i svíčky vyráběly z rozpuštěného hovězího nebo ovčího loje. Takzvaní svíčkaři často vyráběli a prodávali oba tyto produkty.

Od ruční výroby mýdla k průmyslové

Když ve 2. stol. n. l. římský lékař Galénos upozornil na očistné vlastnosti mýdla, začalo se mýdlo používat k osobní hygieně a stalo se řemeslem. Ve výrobě mýdla prosluli byzantští mydláři, kteří už v 7. stol. n. l. zásobovali celý svět. Mýdlo nevypadalo moc vábně a vyrábělo se z olivového oleje, vápna (oxid vápenatý) a louhu (hydroxid draselný), který získávali z dřevného popela. Mýdlo bylo mazlavé, nevábné vůně, barvy černé, hnědé nebo nazelenalé. Ale jeho dobré vlastnosti oceňovali králové a velmoži. Ve 14. stol. n. l. pronikly na trh výrobky mydlářů ze Španělska a Itálie, které byly již lepší kvality. Z jižních zemí se postupně výroba mýdla šířila na sever Evropy.

Nejdůležitější surovinou pro výrobu mýdla té doby byl hovězí lůj, žíravé draslo (hydroxid draselný) a pryskyřice. Lůj se nasekal na malé kousky do kotle a rozvařil. Do kotle se přidalo žíravé draslo a vařilo se celý den. Potom se mýdlo nalilo do forem a nechalo se 3 dny odležet. Pak se mýdlo vyklopilo z forem a drátem rozřezalo. Mýdlo se prodávalo na váhu. V roce 1806 William Colgate založil v New Yorku koncern vyrábějící mýdlo, nazvaný Colgate & Company, který se měl stát prvním velkým mýdlovým koncernem v Americe. V roce 1872 představil Colgate první parfémované mýdlo Cashmere Bouquet. V té samé době začali podnikat Wiliam Procter a James Gamble. Během několika let se stali velkými výrobci a distributory mýdla. Další společnost vznikla na západě Spojených států. B. J. Johnson Company. Ta vyráběla mýdlo ze směsi palmového a olivového oleje. Mýdlo bylo tak populární, že po něm byla přejmenována i firma Palmolive.

Zdroj: Vše o mýdle
Zveřejněno dne: 2.5.2014

VÝMARSKÝ OHAŘ

Výmarský ohař – historie

Ohaři jsou pravděpodobně vývojovým pokračováním vysokonohých honičů. Někteří, a to se soudí právě o výmarském ohaři, jsou dokonce výsledkem záměrného křížení některých z nich, konkrétně svatohubertského psa, francouzských honičů, menších, červeně zbarvených barvářů z německého území, předchůdců hanoverského a bavorského barváře, za přispění krve pointra. Jedním z honičů velmi blízkých svatohubertskému psu byli „šedí psi sv. Ludvíka“, kteří později splynuli s ostatními honiči. Šedě zbarvené psy velmi podobné výmarskému ohaři lze nalézt i na obraze vlámského malíře van Dycka z roku 1631. Karel August cestoval roku 1792 společně se S. Goethem do Francie, kde se obeznámil s francouzskými metodami lovu. Prý po svém návratu dovezl do Výmaru šedé francouzské psy – „šedé psy sv. Ludvíka“, kteří se pak stali známými pod názvem „psi Karla Augusta“. Příbuzenskou plemenitbou a řízenou selekcí pak byl upevněn typ těchto psů v ustálené plemeno držící si tuto jedinečnou barvu.

První výmarští ohaři se na výstavách objevili okolo roku 1880. V Berlíně jich bylo v roce 1880 vystaveno 14. Právě tehdy mohly být rozlišeny tři různé kmeny: 1. sanderlebenští ohaři z chovu úředního rady Pitschkeho ze Sanderelebenu; 2. weisenfelští ohaři z chovu O. Bacha; 3. durynští ohaři z výmarské oblasti. Weisenfelští psi byli o něco jemnější a elegantnější než starý typ, který byl prezentován durynskými psy. Sanderlebenští psi stáli mezi starým a moderním typem. Roku 1894 volal Hegewald po založení speciálního spolku, nejprve však neměl žádný úspěch. Teprve v roce 1879, kdy stanovila delegovaná komise znaky pro některá plemena německých psů, platil výmarský ohař ještě za modrou varietu německého krátkosrstého ohaře a byl také jako takový zanesen do chovné knihy. Dne 20. 6. 1897 se dospělo k tomu, že v Erfurtu byl v závěru jedné výstavy založen Spolek pro chov výmarského ohaře. Zároveň však byly založeny i konkurenční spolky a vedly se prudké spory o jediné správné barvě výmarského ohaře. Po první světové válce shromáždil major Herber ještě zbytky plemene a začal s budováním nového chovu.

Vedle krátkosrstých ohařů existovali snad vždy také dlouhosrstí šedí ohaři. Dlouhosrstá štěňata se opět objevovala ve verzích krátkosrstých rodičů. Protože se krátkosrstí ohaři chovali vůči dlouhosrstým vždy dominantně, mohl být dlouhosrstý faktor předáván po generace krátkosrstými psy dále, a když to pak náhoda chtěla, u dvou psů, kteří měli dlouhosrstý faktor ve svém dědičném znaku a byli spolu spářeni, se pak mohla objevit dlouhosrstá štěňata. Zpočátku neplatili tito dlouhosrstí psi za čistokrevné a spolek je odmítal zapsat do chovné knihy. Proto chovatelé zpravidla utráceli všechna dlouhosrstá štěňata. Teprve Rakušan Ludwig von Kapos Mére dopomohl dlouhosrstému výmarskému ohaři k průlomu. Na jedné výstavě ve Vídni v roce 1934 viděl dlouhosrstého výmarského ohaře, který na něho udělal velký dojem. Druhým průkopníkem, který se zasloužil o zájem o dlouhosrsté ohaře, byl myslivecký rada O. Stockmeyer, který choval výmarského ohaře již od roku 1913. Jeho služebním pánem byl princ Hans von Ratibor-Hohenlohe. Stockmeyer ho o kvalitách výmarského ohaře natolik přesvědčil, že každý zaměstnanec v lesním úřadě Grafenegg musel vlastnit výmarského ohaře. Hegendorfovi a Stockmeyerovi se podařilo přesvědčit předsedu „Stammvereins für Weimaraner“ o kvalitě dlouhosrstých výmarských ohařů, takže roku 1935 byla tato varieta srsti mezinárodně uznána FCI.

Anglický název tohoto psa je Waimaraner a německý Weimaraner Vorsterhund.

Zdroj: Výmarský ohař
Zveřejněno dne: 2.2.2016