Iontový kartáč má štětiny nabité nanoiontovými hybridními minerály vytvářejícími pětkrát vyšší koncentrace přirozených negativních iontů a infračervené energie. Tak to je popis výrobce, ale co to v praxi znamená?
Statická elektřina ve vlasech se dá velmi jednoduše fyzikálně vysvětlit. Vlasové vlákno má kladný náboj. V zimě nosíme na hlavách čepice, které mají také kladný náboj. V každém ročním období se setkáváme s částečkami prachu doma, na ulici, které mají taktéž kladný náboj. Částečky prachu nebo vlákna z čepic se usazují na vlasech v místech, kde je povrch vlasu poškozen a kde šupinky povrchu vlasu k sobě nepřiléhají. Tímto způsobem vznikají nové částice s kladným nábojem. Je všeobecně známo, že dva póly se stejným nábojem se odpuzují, a proto se i vlasy začínají odtahovat. V místě, ve kterém se spolu střetnou, se objeví efekt spojení dvou plusů, který se podobá elektrickému náboji. Není žádným tajemstvím, že se častěji a silněji elektrizují narušené (poškozené) vlasy. Děje se tak z důvodu chybějící dostatečné hydratace. Statické elektřině ve vlasech se nevyhneme, ale je mnoho způsobů, jak jí předcházet nebo alespoň zmírnit.
Nejjednodušším a okamžitým řešením je použití spreje na vlasy nebo laku s jemnou fixací. Aplikujte sprej na vlasy ze vzdálenosti alespoň 30 cm, stačí lehce postříkat a je po problému.
Stupeň hydratace vlasů lze kontrolovat i použitím vhodné vlasové kosmetiky. V zimě se doporučuje používat lehce hydratační šampony a kondicionéry, ale hlavním měřítkem jsou potřeby vlasové pokožky.
Je třeba dbát na to, aby měl vlas správné pH, byl uzavřený a neuvolňoval zevnitř vlhkost, zkuste používat například přípravky jako Chi Keratin Mist nebo Biosilk Silk Filler.
Používejte nástroje s funkcí ionizace, tedy takové, které během sušení eliminují záporné ionty, například vysoušeč Chi Turbo, žehlička Chi Nano a nyní tak populární žehlicí kartáč na vlasy.
Používejte správný hřeben nebo kartáč. Nejlepší jsou dřevěné s přírodním vlasem anebo kartáče se zápornými ionty.
Silikony ano, nebo ne? Obecně silikony neškodí a samy o sobě nezpůsobují statickou elektřinu ve vlasech. Většina názorů o jejich škodlivosti jsou nepodložená tvrzení. Pokud však stále váháte, doporučují se přípravky jako například Schwarzkopf Essensity Lightweight – vyživující mléko, Redken Nature´s Rescue Cooling – kondicionér, Chi Silk Infusion – výživa
Ve svém příspěvku ALKALICKÉ MINERÁLKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Hans.
Mnoho let jsem věřil v alkalickou ionozovanou vodu a pil jí.Nakonec jsem zjistil,že nefuguje a nealkalizuje a že její molekuly kationtů a aniontů lidské tělo neakceptuje vůbec.Pokud mne nevěříte tak si to zkuste,je to jednoduché.Před tímto zjištěním jsem půl roku pil denně jen vodu 12pH a stále mne pálila žáha dál..To mne šokovalo a denně jsem musel brát lék Omeprazol na šilenou kyselost žaludku.Ano je to tak,zkuste si udělat ionizovanou vodu v ionizátoru 12 pH a nalejte do ní ocet 2 pH reakce neni žádná!!!Proč to je? Ionizace vody přes diafragmu stáhne a rozloží minerály na elektrodách ionizátoru při elekrolýze a tím je znehodnoti na nefunkční!!! Zůstanou jen ionty molekul minerálů,které nás klamou na měřidle ph o alkalitě a kyselosti ionizace.Po tomto zjištění dnes ani ORP ionizované vody také nevěřím a generátory vodíku už také neakceptuji!!!!Smysl a účnnost alkality jsem vyřešil minerály v KurtaTepperweina,které fungují stoprocentně a nebo lze koupit různé alkalické alkalizující přípravky v lékarnách.Toť moje zkušenost s nefunkční alkalickou ionizovanou vodou a těmito přístroji!!!!Atomární molekuly kationtů a aniontů z ionizace vody jsou k ničemu a alkalitu vody bez minerálů nedokáží.Všechny drahé přístroje pro ionizaci jsou k ničemu!!!!!!?
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Žlučník je vakovitý orgán hruškovitého tvaru uložený na spodině jater, sloužící ke skladování a úpravě žluči, která v játrech vzniká. Žlučník je uložený ve žlučníkové jámě na spodní ploše pravého jaterního laloku a je 8–12 cm dlouhý. Má objem 30–80 ml. Anatomicky se dělí na tři části. Tou první je dno (fundus vesicae biliaris), které směřuje dopředu a dolů, asi o 1 cm přesahuje volný okraj jaterní a naléhá na břišní stěnu v místě, kde pravá medioklavikulární čára protíná žeberní oblouk. Místo, kde se dno žlučníku promítá na břišní stěnu, se dá najít také v místě styku pravého přímého břišního svalu a chrupavky pravého devátého žebra, nebo pomocí pomyslné čáry probíhající z předního horního kyčelního trnu skrz pupek směrem nahoru – dno žlučníku je tam, kde tato čára protíná okraj žeberního oblouku. Dno plynule přechází v tělo žlučníku (corpus vesicae billiaris), které leží ve žlučníkové jámě a seshora je kryté dolní plochou pravého laloku jater, dolní plocha je volná. Tělo se směrem nahoru zužuje a přechází v infundibulum, přechodnou oblast mezi tělem a krčkem žlučníku (collum vesicae billiaris). Krček žlučníku je 5–7 mm dlouhý a přechází do vývodu žlučníku (ductus cysticus). Ten je součástí žlučových cest, ústí do hlavního žlučovodu (ductus choledochus), jímž se žluč dostává do dvanáctníku. Naplněný žlučník je hmatný.
Zásobení žlučníku krví zajišťuje především větev jaterní tepny (arteria cystica). Menší cévy vstupují do žlučníku z jater přes žlučníkovou jámu. Odkysličená krev je odváděna žlučníkovou žílou (vena cystica), která se vlévá do vrátnicové žíly. Ve stěně žlučníku se nacházejí lymfatické cévy, které odvádějí mízu do mízní uzliny při krčku žlučníku. Z těch se míza dostává do uzlin doprovázejících hlavní žlučovod. Žlučník je bohatě inervovaný, a to jak parasympatickými nervy z větví bloudivého nervu, tak sympatickými vlákny z ganglií (ggl. coeliaca).
Při zavřeném Oddiho svěrači v ústí hlavního žlučovodu do střeva produkovaná žluč teče nahoru a je hromaděna ve žlučníku. Přechází do něj asi polovina veškeré vytvořené žluči. Epitelové buňky žlučníku mají schopnost účinné resorpce vody. Na jejich bazolaterální straně se nachází Na+/K+ ATPázová pumpa, která odčerpává sodné ionty pryč z výstelky žlučníku. Zároveň epitel vyměňuje sodné ionty uvnitř žlučníku za kationt vodíku. Koncentrace sodíku uvnitř žlučníkové žluči tak klesá a osmoticky z něj uniká voda, čímž se žluč až 12x zahušťuje. Vylučovaný kationt vodíku reaguje s HCO3- za vzniku oxidu uhličitého a vody. Dochází také k mírnému snížení pH žlučníkové žluči.
Vyprazdňování žlučníku je řízeno autonomními nervy. Sympatikus snižuje stahy žlučníku a zvyšuje tonus Oddiho svěrače, parasympatikus působí naopak, podporuje stahy žlučníku a uvolnění svěrače. Vyprazdňování žlučníku je podmíněno i hormonálně, především hormonem cholecystokininem. Žluč se ze žlučníku dostává do střeva po příjmu potravy, která obsahuje tuk.
Žluč je produkována v množství cca 0,7–1,2 litru/den. Její základní složky jsou žlučové kyseliny, cholesterol a bilirubin (žlučový pigment).
Při zavřeném Oddiho svěrači v ústí hlavního žlučovodu do střeva produkovaná žluč teče nahoru a hromadí se ve žlučníku. Přechází do něj asi polovina veškeré vytvořené žluči. Epitelové buňky žlučníku mají schopnost účinné resorpce vody: na jejich bazolaterální straně se nachází Na+/K+ ATPázová pumpa, která odčerpává sodné ionty pryč z výstelky žlučníku. Zároveň epitel vyměňuje sodné ionty uvnitř žlučníku za kationt vodíku. Koncentrace sodíku uvnitř žlučníkové žluči tak klesá a osmoticky z něj uniká voda, čímž se žluč až 12x zahušťuje. Vylučovaný kationt vodíku reaguje s HCO3- za vzniku oxidu uhličitého a vody. Dochází také k mírnému snížení pH žlučníkové žluči. Vyprazdňování žlučníku je řízeno autonomními nervy: sympatikus snižuje stahy žlučníku a zvyšuje tonus Oddiho svěrače, parasympatikus působí naopak, podporuje stahy žlučníku a uvolnění svěrače. Vyprazdňování žlučníku je podmíněno i hormonálně, především hormonem cholecystokininem. Žluč ze žlučníku se dostává do střeva po příjmu potravy, zejména takové, která obsahuje tuk. Dalšími funkcemi žlučníku jsou vstřebávání vitamínů rozpustných v tucích či neutralizace střevního obsahu. Žlučové kyseliny se však na rozdíl od zbytku žluči v asi 95 % ve střevě znovu vstřebávají, čímž vzniká jejich neustálé cestování mezi játry a střevem. Tolik stručně k funkci žlučníku.
K čemu je žlučník? Bez žlučníku se lze poměrně uspokojivě obejít, jelikož vyprodukovaná žluč odtéká z jater přímo do dvanáctníku. A to je pro naše trávení za běžných okolností dostačující. Zažívací potíže nastávají pouze v případech, kdy jedinec nedodržuje doporučená opatření a konzumuje výrazně tučná jídla, na jejichž bezproblémové zpracování by byla potřeba větší zásoba žluči. Mezi nejčastější onemocnění žlučníku patří zánět žlučníku, žlučníkové kameny a karcinom žlučníku.
Tableta obsahuje hormony. Měla by se užívat každý den ve stejnou dobu. V naší republice jde o nejrozšířenější typ antikoncepce. Výhodou je vysoká účinnost, pravidelný menstruační cyklus, menší menstruační bolesti. Má i pozitivní vliv na pleť, vlasy a nehty.
Po celou dobu užívání dodává tělu estrogen i gestagen. Podle množství hormonů se dělí na:
jednofázové – obsahují stejnou dávku hormonů (21 dnů estrogen i gestagen, 7 dní menstruace)
dvoufázové – tabletky dvojího druhu s různými dávkami hormonů (11 dní estrogen, 10 dní gestagen, 7 dní menstruace)
třífázové – v průběhu cyklu se mění hladiny gestagenů i estrogenů; snaží se co nejvíce zachovat pravidelnost menstruace
Dávkování: Jednou denně. Měla by se užívat každý den ve stejnou dobu.
Spolehlivost: 90 žen z 1 000 otěhotní při doporučeném používání.
Hormonální působení: Hormony z tablety se uvolňují do celého těla. Mohou obsahovat estrogen.
Ovlivnění cyklu: Pravidelné krvácení každý měsíc, může snížit krvácení a bolest.
Váha: Přírůstek na váze je malý, jestli vůbec nějaký.
Riziko trombózy: Mírně zvýšené riziko.
Otěhotnění po vysazení: Ano, brzy po přerušení.
Cena: Metoda není hrazena z prostředků veřejného zdravotního pojištění.
Použití: Lékař vám ji předepíše, zakoupíte ji v lékárně a každý den ve stejnou dobu spolknete jednu pilulku. Hormony se pak neustále uvolňují do krve a chrání vás před nechtěným otěhotněním.
Nežádoucí účinky
Časté nežádoucí účinky (mohou se vyskytnout u 1 až 10 z každých 100 uživatelek): změny nálady, bolest hlavy, nevolnost, bolest prsou, problémy s menstruací, například nepravidelná menstruace, vynechání menstruace.
Málo časté nežádoucí účinky (mohou se vyskytnout u 1 až 10 z každých 1 000 uživatelek): deprese, nervozita, ospalost, závratě, mravenčení, migréna, křečové žíly, zvýšený krevní tlak, bolest žaludku, zvracení, trávicí potíže, plynatost, zánět žaludku, průjem, akné, svědění, vyrážka, bolesti, například bolest zad, končetin, svalové křeče, kvasinkové poševní infekce, pánevní bolesti, zvětšení prsou, nezhoubné bulky v prsou, děložní/poševní krvácení (které obvykle ustoupí při dalším užívání přípravku), výtok, návaly horka, zánět pochvy (vaginitida), problémy s menstruací, bolestivá menstruace, snížená menstruace, velmi silná menstruace, poševní suchost, neobvyk
Je známo, že vápenaté soli se ukládají do tkání a že jsou důležitým prvkem metabolismu a ochrany tkání. Správný poměr mezi vápníkovými, draslíkovými a sodíkovými ionty je nezbytný pro zdravý kožní metabolismus. Léčebná hodnota vápníku parenterálně („mimostřevně“) nebo intravenózně ve změněné kožní patologii není obecně akceptována. Většina odborníků soudí, že je zapotřebí k výrobě nebo zřetelné změně vápníku v krvi množství soli ekvivalentní přibližně 0,4 g elementárního vápníku. Dále se množství vápníku ztrácí nerozpuštěním solí, a to díky působení alkalických střevních trávicích tekutin.
Moč je tekutina tvořená ledvinami a obsahující odpadní látky vznikající při látkové výměně (konečné produkty metabolismu dusíkatých látek, močovinu, močovou kyselinu, močová barviva, ale i léky, popřípadě jedy). Tyto látky jsou rozpuštěny ve vodě, která spolu s některými ionty, sodíkem a chlorem (ale i kalciem a fosfáty) tvoří základ moči. Moč se tvoří v ledvinách z protékající krve. Moč je sterilní, dokud nedosáhne močové trubice, která je lemována epitelovými buňkami, které jsou kolonizovány fakultativně anaerobními gram-negativními tyčkami a koky. V návaznosti na vyloučení z těla může moč získat silný zápach kvůli bakteriální infekci a zejména uvolňováním amoniaku. Zdravá moč není toxická, avšak obsahuje látky pro tělo nežádoucí, takže může dráždit kůži a oči. Některé nemoci mohou změnit množství a konzistenci moči, například diabetes. Konzumace červené řepy může mít za následek růžový až červený odstín moči. Složení moči v mnohém odráží stav nejen ledvin samotných, ale celého organismu, proto vyšetření moči patří k základním diagnostickým vyšetřením.
Moč je průhledný vodný roztok s barvou od světle žluté po jantarovou. Je to vedlejší produkt nebo odpadní kapalina vylučována ledvinami, transportována močovody do močového měchýře, kde se hromadí, až je odvedena močovou trubicí. Moč se skládá z vodného roztoku metabolických odpadů (například močovina – urea H2N-CO-NH2), rozpuštěných solí, zejména chloridu sodného, a dalších organických látek. Tekutiny a materiály filtrované ledvinami a určené stát se močí pocházejí z krve nebo z intersticiální (vmezeřené) tekutiny. Složení moči je upraveno procesem reabsorbce, který je řízen hormonálně – AD hormonem (ADH) z hypotalamu, při jehož nedostatku vzniká úplavice močová, a aldosteronem. Při tomto procesu (reabsorbce) jsou užitečné molekuly a ionty nutné pro tělo, jako například glukóza a vápník Ca2+, reabsorbovány přenášejícími molekulami zpět do krevního oběhu. Odtékající tekutina obsahuje vysoké koncentrace močoviny a jiných nadbytečných nebo potenciálně toxických substancí, které budou odvedeny z těla močením. Moč je produkována procesem filtrace, reabsorpce a tubulární sekrece (trubicovitého vylučování). Zdravá moč prakticky neobsahuje glukózu; pH moči je menší než 7, moč je slabě kyselá. Moč obsahuje velké množství močoviny, výborného zdroje dusíku pro rostliny, který je užitečný urychlovač kompostu. Močovina je 10 000krát méně toxická než amoniak (čpavek) a je vedlejším produktem deaminace (2 molekuly NH3) a buněčných produktů respirace – dýchání (1 molekula CO2) ve společné kombinaci. Zdravá moč není toxická. Obsahuje látky v těle označené jako nežádoucí, může dráždit kůži a oči. Po vhodném zpracování moči je možné z ní získat pitnou vodu.
Hodně pijte, pijte, pijte! Ne alkohol, ale vodu, nesladkou, a pokud možno i bez bublinek. A to už v průběhu večera s alkoholem. Další velkou sklenici si dopřejte před spaním a další hned potom, co se probudíte.
Není dobré jít hned spát
Nechoďte spát hned, jak dopijete poslední sklenici alkoholu, protože ten se do krve neuvolní hned, ale až tak během hodiny. Pokud usnete, nemáte už šanci alkohol zředit vodou.
Tučné jídlo chrání žaludek
Stará rada zní: nepijte nalačno a v jídlech dávejte přednost těm tučnějším. Nemusí jít hned o špek, pomoci může i olivový olej v zeleninovém salátu a podobně. Trik spočívá v tom, že tuk potáhne stěny žaludku a ty jsou pak odolnější vůči překyselení a většímu pronikání alkoholu. Z podobných důvodů mívají někteří lidé den po pitce nepřekonatelnou chuť třeba na chlebíčky s majonézou a podobně. Při kocovině pomůže jídlo jako takové, protože dodá energii a ztracené cukry. Pokud to zvládnete, dejte si vydatnou snídani.
Káva, případně káva s citrónem
Silná ranní káva se ještě donedávna doporučovala i v odborné literatuře. A v domnění, že se druhý den lépe postaví na nohy, si ji mnoho lidí dopřává na závěr večera v hospodě. Mělo to logiku, kofein je – laicky řečeno – protijedem alkoholu. Jenže zároveň stejně jako on odvádí z těla tekutiny, takže jen prohlubuje dehydrataci. A další minus: káva je kyselá, což alkoholem překyselenému žaludku taky zrovna neprospěje. Jediným přínosem tak mohou být povzbuzující účinky, s nimiž se dá snáze přemáhat ospalost.
Silná polévka dodá sílu a spraví chuť
Na nohy vás může postavit i silná polévka, která přinese tělu chybějící tekutiny i ionty, a navíc i chybějící energii. Někdo posiluje polévky silným kořením, používá se například chilli nebo pepř.
Coca-Cola a kocovina
U tohoto nápoje jde pravděpodobně spíše o psychologický efekt. Spousta lidí si ho totiž v mysli spojuje s příjemným chladivým osvěžením. Každopádně dodá tělu rychlé cukry, což jako dobrou radu doporučují i lékaři.
Acylpyrin, Ibuprofen
„Léky se moc nedoporučují, je to další zátěž pro zažívací trakt!“ Ale i léky určené proti bolesti vás mohou zbavit potíží s třeštící hlavou i těžkými klouby a svaly, které jsou průvodním jevem kocoviny. Ale pozor, pokud trpíte pálením žáhy nebo silnou nevolností, pak by vám tyto léky jen přitížily. Navíc je třeba vzít v potaz, že zvyšu
Léčba je závislá hlavně na druhu a rychlosti rozvoje jednotlivých pankreatitid. Pokud jde o chronickou pankreatitidu a zánět probíhá delší dobu bez život ohrožujících projevů, není nutná hospitalizace. Lékař stanoví dietu s velmi nízkým obsahem tuků (lipidů) a naopak vysokým podílem cukrů (sacharidů) a bílkovin. Pokud je zánět dlouhodobější a enzymy jsou tvořeny v nedostatečném množství, předepisují se léky, které organismu tyto enzymy nutné pro trávení dodávají. Při poškození Langerhansových ostrůvku (poklesu uvolňování inzulinu, jenž napomáhá vstřebávání cukrů do buněk) je nutné rozvíjející se cukrovku léčit pomocí umělého (syntetického) inzulinu. U akutních forem je třeba jednat rychle, protože při dlouhém odkládání může dojít k rozvoji šoku i smrti, proto je nutná hospitalizace. Prvním krokem je konzervativní léčba – léčba šoku, podle vážnosti poškození slinivky lékaři podávají léky k utlumení činnosti slinivky a léky tišící bolest, doplňují infuzemi chybějící tekutiny a ionty, nasazují nitrožilní výživu (potřebné složky stravy podávané přes infuzi v roztoku). Monitorují životní funkce (na jednotce intenzivní péče – JIP) a sledují stav nemocného.
Hospitalizovaný nesmí po nezbytnou dobu přijímat jídlo ústy. Má zavedenou nasogastrickou sondu, močový a centrální žilní katetr. V některých akutních případech (při léčbě delší než 5–7 dnů a bez výrazného zlepšení) není jiná možnost, než chirurgicky odstranit nevratně poškozené části slinivky anebo zprůchodnit vývody (ať už slinivky nebo společný vývod slinivky a jater – tzn. žlučových cest). Přes příčný řez stěnou břišní v oblasti nadbřišku se chirurg dostane ke slinivce. Pokud je odumřelá tkáň volná, je odstraněna.
Epsomská sůl je svými blahodárnými účinky pro zdraví a krásu známá stovky let. Její historie začíná v 17. století, kdy farmář žijící nedaleko městečka Epsom v Anglii objevil pramen bohatý na sloučeninu hořčíku a síry (síran horečnatý) a krátce poté byly odhaleny i léčivé účinky této sloučeniny.
Epsomská sůl je složena z minerálů hořčíku a síranu. Výzkumy prokázaly, že hořčík a síran se snadno vstřebávají přes kůži, proto jsou lázně v epsomské soli výbornou volbou, jak doplnit tyto pro tělo důležité prvky. Hořčík v těle hraje významnou roli při regulaci aktivity asi 325 enzymů, snižuje záněty, pomáhá funkci svalů a nervů a pomáhá produkovat serotonin, hormon zodpovědný za pocit pohody a štěstí. Sírany zlepšují vstřebávání živin, vyplavují z těla toxiny a zmírňují migrény.
Navzdory svému názvu je epsomská sůl úplně jinou sloučeninou než obyčejná kuchyňská sůl, kterou používáme pro dochucení pokrmů. Slovo sůl v názvu je odvozeno od chemické struktury: v chemii slovem sůl označujeme chemicky neutrální látku, která obsahuje jak kladně nabité částice – kationty, tak záporně nabité částice – anionty, které dohromady vytvářejí látku s nulovým nábojem, tedy elektricky neutrální. Soli jsou odvozeny od kyselin a mohou být buď bezkyslíkaté, tedy neobsahující kyslík, například sulfid zinečnatý, nebo kyslíkaté, tedy s obsahem kyslíku, například síran měďnatý nebo síran hořečnatý, což je správný chemický název pro epsomskou sůl.
Epsomská sůl vypadá na první pohled velmi podobně jako kuchyňská sůl a lidé ji častou používají do koupele (tedy jako normální koupelovou sůl). Přestože je vzhledově epsomská sůl velmi podobná kuchyňské soli, jejich chuť se od sebe značně liší. Epsomská sůl je totiž velmi hořká a prakticky nepoživatelná.
Použití epsomské soli je velmi snadné, a navíc se jedná o cenově dostupnou látku, která při správném použití prakticky nemá nežádoucí účinky.
Ve vodě se epsomská sůl rozpouští a rozkládá na ionty hořčíku a síranu. Protože se tyto látky pravděpodobně dobře vstřebávají přes pokožku, dostávají se hořčíkové kationty a síranové anionty do těla, kde plní důležité funkce. Nejběžnějším způsobem použití epsomské soli je tedy její přidání do vody jako koupelové soli. Nicméně je možné epsomskou sůl také aplikovat přímo na pokožku ve formě kosmetických přípravků nebo ji konzumovat ústy (pouze pro silné jedince, kteří snesou její hořkou a nepříjemnou chuť), pokud ji chceme použít jako přírodní laxativum (lék proti zácpě).
Lugolův roztok se skládá z 5 g jódu (I2) a 10 g jodidu draselného (KI), smíšených s 85 ml destilované vody. Vzniká hnědý roztok s celkovým obsahem jódu 130 mg/ml. Český lékopis uvádí 10 g jódu, 25 g jodidu draselného a 965 g vody. Jodid draselný umožňuje rozpuštění jódu ve vodě tím, že vznikají ionty I3-. Vzniklý roztok nelze zaměňovat s jednoduchými roztoky jodové tinktury, která vzniká rozpuštěním jódu v etanolu. Lugolův roztok totiž neobsahuje žádný alkohol. Další názvy pro Lugolův roztok jsou IKI (anglicky Iodine-Potassium Iodide) Markodine, Solutio Lugoli, Solutio iodi aquosa, Iodii solutio aquosa.
Nystatin je fungistatické až fungicidní antimykotikum, které tlumí růst kvasinek rodu Candida, Rhodotorula, Torulopsis a Trichosporon a mikromycet rodu Aspergillus. Je vhodný k léčbě povrchových kandidóz kůže a sliznic včetně sliznice střevní (při perorálním podání), kandidózy dutiny ústní a vaginální kandidózy. Při topickém ani při perorálním podání se prakticky nevstřebává do systémového oběhu; díky tomu jej lze užívat i v těhotenství. Nehodí se však k léčbě endomykóz.
Stejně jako jiná polyenová antimykotika působí nystatin tak, že se váže na ergosterol. Ergosterol je jednou ze základních složek plazmatické membrány mikroskopických hub. Vazba antimykotika způsobí formování pórů v membráně, jimiž z buňky unikají draselné ionty. To v konečném důsledku vede ke smrti buňky. Ergosterol se nachází pouze u mikroskopických hub a protozoí, savčí buňky jej neobsahují, tudíž je nystatin pro člověka relativně málo toxický.
Samozřejmě, že tento lék není samospasitelný. Oproti jiným antimykotikům má své výhody, ale i nevýhody. Jednou z výhod je například to, že nystatin není absorbován do krevního oběhu, tudíž neničí systémovou Candidu, ale pomáhá, pokud je prvopočátek a celkový problém především ve střevech. Podstatný je fakt, že většina lidí s Candidou má narušeno prostředí ve střevech, tudíž vzniká tzv. autoimunitní syndrom a většinou nesnášenlivost na lepek a laktózu.
Podstatný je fakt, že žádný lék nepomůže, pokud se naprosto nezmění životospráva a nenasadí se tvrdá anticandidová dieta. Spousta lidí však toto nezvládá.
Přípravky obsahující nystatin se dodávají jak ve formě HVLP, tak IPLP. HVLP přípravky u nás dostupné zahrnují masti (například Fungicidin Léčiva, ZENTIVA) a vaginální globule (v kombinaci s jinými přípravky); v zahraničí se vyrábějí též přípravky ve formě orálních suspenzí, gelů a tablet (například Mycostatin). Nystatin byl objeven bakterioložkou Elizabeth Hazenovou a chemičkou Rachel Brownovou v roce 1950, které jej izolovaly z kultur Streptomyces noursei. Původní název fungicidin byl později změněn na nystatin podle New York State Health Department Laboratory, kde se objev uskutečnil.
Hlavní funkcí exokrinní složky slinivky břišní je produkce pankreatické šťávy, která obsahuje pankreatickou lipázu pro štěpení tuků, pankreatickou alfa amylázu pro štěpení škrobu a proteázu (především trypsin, vylučován ve formě prekurzoru trypsinogenu) pro štěpení proteinů. Trypsinogen se aktivuje až v duodenu, a to za pomoci enzymu enteropeptidázy, jenž ho mění na trypsin (to jest aktivní forma). Důležitou součást pankreatické šťávy představují ionty HCO3-, které dodávají šťávě zásaditý charakter a současně neutralizují kyselou tráveninu ze žaludku, čímž přispívají k ochraně sliznic před působením kyselin a zajišťují prostředí vhodné pro trávení. Tvorba a sekrece pankreatické šťávy jsou řízeny hormonálně a autonomně. Cholecystokinin a parasympatikus podporují sekreci enzymů a hormon sekretin napomáhá vylučování bikarbonátového aniontu a vody.
Zvracení u dětí bývá spojováno s infekčním onemocněním. Zvracení způsobují viry, například rotavirus, bakterie nebo také paraziti. Ke zvracení se často přidává i průjem. Během zvracení se nejen u dítěte může objevit dehydratace, při níž má dítě viditelně propadlé oči, nevypadá zdravě, má suchou sliznici, je unavené a chce pořád spát. Během zvracení by mělo být dítě pod neustálou kontrolou, aby nedošlo k udušení zvratky, hlavně v období spánku. Pokud dítě zvrací několik hodin a není schopné v sobě uchovat ani doušek vypitého čaje nebo vody, může dojít k vysoké ztrátě tekutin a následné dehydrataci. Dítě by měl prohlédnout lékař, který může u závažných případů nařídit hospitalizaci v nemocnici, kde jsou dítěti nitroděložně podávány tekutiny s ionty a glukózou.
V případě slabšího průběhu zvracení je dobré dítěti podávat čaje slazené hroznovým cukrem (nejlépe heřmánkový nebo fenyklový), neperlivou vodu nebo neperlivé minerálky. Tyto nápoje mohou být nahrazeny také rehydratačními roztoky, které jsou volně dostupné v lékárně a zajistí dítěti dostatečný příjem tekutin, iontů a glukózy. Dítě by se mělo vyhnout pití perlivých minerálek, sladkých nápojů a mléka. Když dítě zvrací, může mu matka pomoci tím, že mu bude během zvracení podpírat čelo. Po vyzvracení pomůže dítěti pořádně si vypláchnout pusu, protože zvratky působí na zubní sklovinu jako žíravina. Poté by si dítě mělo jít lehnout do postele a na čelo je dobré dát studený obklad. Má-li dítě závratě, měly by se mu zvednout a podepřít nohy.
Během zvracení se dítěti nepodávají žádné potraviny. Hodinu po skončení zvracení se může dítěti nabídnout kuřecí vývar, mrkvová polévka nebo ředěný jablečný džus. Vyhnout by se mělo mléku a mléčným výrobkům, přepalovaným tukům a tučným, kořeněným jídlům. Výjimku tvoří mateřské nebo umělé mléko. Druhý den je možné do dietního jídelníčku zařadit jablečnou šťávu nebo želatinu, později pak rýži nebo den staré rohlíky. Na zklidnění žaludku je možné podávat po lžičkách studený slazený černý čaj. Pokud má dítě rádo bylinkové čaje, může si dát mátový, heřmánkový nebo kontryhelový.
Principem radioterapie je cílené ozařování nádorů v opakovaných cyklech, které způsobí ve všech ozářených buňkách nevratné změny. Tyto změny vedou ke zničení nádoru, ale i k poškození všech tkání ozářených zároveň s ním. Proto se ozařování důkladně plánuje, aby nádorové buňky dostaly co největší dávku záření a zdravá tkáň byla co nejvíce ušetřena.
V léčebných aplikacích se nejčastěji používá gama záření a urychlené elektrony. Ve specializovaných centrech se ozařují nemocní také protonovými svazky, neutrony a těžkými ionty.
Rozhodne-li se tým lékařů použít záření, provede se nejprve plánování léčby na přístroji zvaném simulátor. Ten se velmi podobá běžným rentgenovým přístrojům a věrně napodobuje budoucí ozařovací podmínky. Následuje zobrazení nádorového ložiska pomocí běžného počítačového tomografu a zakreslení značek na tělo nemocného, které slouží k zaměření nádoru laserovými svazky. V průběhu několika dnů pak lékaři s laboranty a fyziky připraví s pomocí počítačů nejvhodnější ozařovací program. Vybírají z různých možností směrů záření, vyberou optimální typ záření a jeho energii, stanoví celkový počet dávek záření i jejich velikost. K dodržení správné polohy nemocného vůči zdroji záření se vytvářejí speciální fixační pomůcky, například maska na obličej, speciální lůžka a podobně. Tvar ozařované oblasti je upraven s ohledem na vztah nádoru k okolním zdravým orgánům zvláštními pomůckami.
V současné době se používají dvě základní techniky radiační léčby.
Při teleradioterapii se nachází zdroj záření mimo pacienta, a to obvykle ve vzdálenosti několika desítek centimetrů. Běžné ozařování trvá 4–7 týdnů. Nemocný dochází každý pracovní den na ozáření, které trvá několik minut. Samotné záření není doprovázeno žádnými nepříjemnými pocity. U některých diagnóz je vhodné, aby se podaly dvě dávky denně. Tento způsob ozáření s sebou přináší více nežádoucích účinků. Jindy, zvláště je-li nemocný v horším celkovém stavu, se lékaři rozhodnou podat méně dávek, které jsou však silnější. Kúra záření pak netrvá déle než dva týdny a skládá se z jedné až deseti dávek.
Brachyterapie je metoda, při níž dochází k těsnému naléhání zdroje záření na nádorové ložisko. Obvykle se podává v jedné až třech dávkách jednou za týden. Každá dávka trvá několik desítek minut. Tato metoda nachází své uplatnění
