KONČETINA a nejen to vám přinášíme v tomto článku. Embolie je náhlý vznik uzávěru cévy v důsledku zaklínění pohyblivého předmětu, tedy vmetku. Embolie je závažný stav, který může jedince ohrožovat na životě. Proto je důležité co nejdříve zjistit příčinu vzniklého stavu. Podle charakteru vmetku se rozlišuje několik typů embolie.
Příznaky trombózy
Poměrně často se trombóza neprojevuje žádnými závažnými příznaky a probíhá jako netypická bolest končetiny. Není vzácností, že tuto bolest pacienti přisuzují prodělané námaze, popřípadě i změnám počasí. Co se týká trombózy dolních končetin, pak mezi hlavní příznaky patří pocit tlaku v postižené končetině, dále je to otok končetiny a její bolestivost. Přitom právě bolest nebývá vždy přítomna a navíc ani nevypovídá o tíži tohoto onemocnění. Postižená končetina může také změnit barvu a podkožní viditelné žíly bývají více naplněny.
Při zánětu povrchových žil bývá postižené místo zarudlé a na pohmat bolestivé, často dochází k jeho zatvrdnutí. Důležité je vědět, že při zánětu povrchových žil postižená končetina neotéká.
Při trombóze hlubokých žil je naopak končetina oteklá a velmi bolestivá, bolest se objevuje především po plném došlápnutí. Postižená noha také může mít namodralou barvu. Trombóza je velice zrádná obzvláště u ležících pacientů, může totiž vzniknout bez výraznějších varovných obtíží a následně se může projevit až plicní embolií. Pokud není trombóza odborně léčena, může vedle plicní embolie postupně dojít až k rozvoji bércového vředu, který se jen velmi těžko hojí.
Na druhé straně trombózy, které mají bezbolestný průběh, často způsobují plicní embolii. Přitom do značné míry závisí na rozsahu omezení průtoku krve do plic. U plicní trombózy může být jedním z příznaků kašel, dále je to krátkodobá dušnost či bolest na hrudi, ale u pacienta může dojít i k vykašlávání krve nebo k rozvoji šoku. Platí, že čím blíže k srdci je trombóza lokalizována, tím je riziko embolie vyšší. Nemocný, který je postižený lehčí formou plicní embolie, na tuto diagnózu často vůbec nepomyslí a původ jeho obtíží bývá často objasněn až při odborném vyšetření.
Existují čtyři hlavní příznaky Parkinsonovy choroby a těmi jsou:
třes ovlivňující ruce, paže a nohy;
ztuhlé svalstvo;
pomalá pohyblivost;
problém s koordinací (rovnováhou), zejména při chůzi.
Třes bývá tím prvním příznakem Parkinsonovy choroby, kterého si povšimnete. Patří sice mezi nejběžnější příznak tohoto onemocnění, ale ne u každého se musí projevit. Třes se objevuje na jedné ruce, noze nebo jen na jedné straně těla. Nejvíce se projevuje pravděpodobně po ránu, kdy je končetina zatuhlá. Zlepšení lze dosáhnout pohybem končetin.
Parkinsonova choroba však postihuje všechny svaly těla, což vede i k takovým problémům, jako jsou obtíže s polykáním nebo zácpa. V pozdějším stadiu onemocnění mají pacienti ztuhlý nebo prázdný výraz v obličeji, potíže s mluvením a další komplikace. Může dojít ke sníženým duševním schopnostem (demence). Příznaky se často objevují mezi 50 a 60 lety, ale mohou se objevit i dříve.
Zánět sedacího nervu (ischias) způsobují anatomické změny – například vyhřezlá meziobratlová ploténka, která tlačí na nerv, vadné rozložení meziobratlového skloubení nebo degenerace vazivového systému. Stačí potom jeden nešťastný pohyb – a na bolest je „zaděláno“. Páteřní svaly se snaží ochránit rozbolavělé místo před přetěžováním či dalším pohybem, a tak se stáhnou. Zároveň meziobratlové klouby ztuhnou v nesprávném postavení, zablokují se a námi vnímaná bolest se ještě zvýší. Bolest se začne šířit, „vystřelovat“, a my ji pak pociťujeme nikoli jako bolest v zádech, ale na úplně jiných místech. Bolet nás může například celá dolní končetina – bolest vyzařuje podél celého sedacího nervu, což jsou pro ischias typické příznaky. Příznaky jsou nepřehlédnutelné – prudká bolest ve spodní části zad se objeví nejčastěji při zvedání těžkého břemene v předklonu, při prudkém pohybu zad nebo po ofouknutí studeným průvanem, když máme rozehřáté svaly a zpocenou kůži zad. Při ataku ischiasu se člověk nemůže narovnat, prudká bolest vystřelující do nohy mu brání v jakémkoliv pohybu. Léčba je nezbytná, jednak tlumí příznaky, tedy bolest, ale rovněž pomáhá odstranit příčiny, protože ischias se opakovaně vrací.
Dříve se poškozené menisky odstraňovaly. Jestliže se však odstraní, zbavíme se současně specifického pružného „polštáře“, který některé pohyby tlumí a jiné zase podporuje. V případě jejich absence se do deseti let určitě objeví příznaky artrózy. Dnes se menisky zcela odstraňují jen velmi zřídka. Umožňuje to tzv. artroskopie, endoskopická operační metoda, při níž ortoped většinou z malého řezu zavede do kolena kameru a na obrazovce prohlédne kloubní dutinu. Druhým otvorem zavede nástroj (vyšetřovací sondu, kleštičky, nůžky, frézku) a poraněnou část menisku ošetří nebo odstraní. Při částečném odstranění se funkce menisku výrazněji neporuší. Stejným postupem vyloučíme ostatní poranění struktur kolenního kloubu – zkřížených a postranních vazů, posoudíme stav opotřebení či poranění chrupavek. Pokud je meniskus poškozen v dobře prokrvené vyživené oblasti, umožňuje artroskopie i jeho ohleduplnou rekonstrukci – přišití. Tato metoda je pro šikovného operatéra jednoduchá a pro pacienta šetrná. Pravděpodobnost úspěšného zhojení menisku je vysoká, zmenšuje se tak možnost vzniku poúrazové artrózy – poškození chrupavky kolenního kloubu.
Po operaci se operovaná končetina (pokud je meniskus ošetřen či částečně vyňat) jen krátce šetří, brzy se začíná s rehabilitací – cvičením a postupným posilováním stehenních a lýtkových svalů atd. Odborně vedená rehabilitace proces rekonvalescence značně urychlí. V případě, že je meniskus sešit, je pooperační průběh složitější a dlouhý. Meniskus je struktura s malým množstvím cév a chabou tendencí k hojení. Během pohybu kolene oba menisky nezůstávají na místě, ale aktivně se pohybují. Proto je nutné po operaci zcela a později částečně pohyb kloubu omezit a zabránit zátěži. Toto období trvá 4–6 týdnů a následuje minimálně stejná doba odborné rehabilitace, která zajistí nejen obnovení hybnosti, ale i posílení svalstva a získání potřebné stability.
Flegmóna je neohraničený bakteriální zánět šířící se měkkými tkáněmi. Během několika hodin se může rozšířit do celé končetiny. Končetina oteče, zrudne a bývá znatelně teplejší než zbylé končetiny. Velmi často se objeví horečka. Flegmóna vyžaduje léčbu antibiotiky a poměrně často i chirurgické ošetření. V případě, že se léčba zanedbá či přijde pozdě, může postižený o končetinu přijít.
Flegmonózní zánět můžeme poznat již při fyzikálním vyšetření, důležité je i vyšetření krve, které zjistí zvýšené množství bílých krvinek a výrazněji zvýšené CRP (C-reaktivní protein). Nejčastějším původcem flegmonózního zánětu kůže a hlouběji uložených tkání jsou bakterie ze skupiny streptokoků. Zatímco u stafylokoků je větší šance na vznik ohraničené infekce, streptokoky mají tendenci se více šířit. Flegmóna může vzniknout po průniku streptokoků do zdravé kůže (například při poranění) nebo se rozvinout z jiné již přítomné streptokokové kožní infekce. K rozvoji flegmóny jsou náchylnější lidé s oslabenou imunitou.
Postižená část těla (typicky dolní končetina) je oteklá a zarudlá, pohmatově bývá teplá a výrazně bolestivá. V hloubce se mohou vytvářet ložiska s hnisem. Proces je doprovázen horečkou a celkovými projevy infekce. Flegmóna je stav velmi nebezpečný, který může snadno přejít do otravy krve, jenž může nemocného snadno usmrtit.
Pacient s flegmónou by měl být hospitalizován, měla by mu být nasazena antibiotika nitrožilně a podávány infuze k udržení vnitřního prostředí. U vážnějších případů je nezřídka nutná chirurgická revize postižených tkání, vypuštění hromadícího se hnisu a zajištění drenáže (to je odtoku hnisu). Nelze-li situaci vyřešit jinak, pak se musí flegmónou postižená tkáň zcela odstranit, v případě končetiny to znamená její amputaci.
Popáleniny jsou poranění způsobená účinkem vysoké teploty (horkými předměty, plamenem, horkými plyny, případně radiačním zářením). Dle výše teploty a doby jejího působení dochází ke vzniku změn na kůži a podkožní tkáni a k jejich částečné či úplné destrukci. Kromě místního poškození může dojít k poruchám regulace a funkce vnitřních orgánů.
Rozlišujeme 3 stupně popálení:
1. stupeň – začervenání, otok, bolest (reverzibilní změny);
2. stupeň – ztráta epidermis:
a) puchýře s většinou spontánním zhojením;
b) poškození dermis, vznik nekróz a příškvary;
3. stupeň – ztráta kůže v celé tloušťce a postižení tkáně ležící pod ní, může jít až o zuhelnatění.
Celkový klinický obraz závisí nejen na stupni popálení, ale také na jeho rozsahu. K jeho odhadu se používá takzvané pravidlo devíti podle Wallacea (hlava, horní končetina, bérec a chodidlo, stehno, horní část hrudníku, břicho, horní část zad, dolní část zad – každá z těchto částí odpovídá 9 % povrchu lidského těla).
Léčba
Při ošetření popálenin používáme neadherentní krytí se sekundárním překrytím suchým gázovým krytem v několik vrstvách tak, aby krytí neprosakovalo na povrch. Popálenina 2a) stupně se hojí cca 10 dní, 2b) stupně pak 2–3 týdny. Pokud dojde ke komplikacím hojení popáleniny 2b) stupně, bývá nutná léčba na specializovaném pracovišti (hlubší debridement, užití speciálních krytů, případně autotransplantace dermoepidermálními štěpy). Při popálení od stupně 2b) dochází k porušení celistvosti kožního krytu a tím i k narušení bariéry proti sekundární infekci. To je třeba při výběru vhodného krytí zohlednit, pro ošetření větších ploch lze použít například některá polyuretanová krytí, která ochrannou funkci kůže nahrazují.
Syndrom diabetické nohy (SDN) je jednou z nejčastějších pozdních komplikací diabetu, který významně ovlivňuje kvalitu života pacientů s diabetem. SDN je dle WHO (Mezinárodní zdravotnická organizace) definován jako infekce, ulcerace nebo destrukce hlubokých tkání nohy spojená s neurologickými abnormalitami a s různým stupněm ischemické choroby dolní končetiny (ICHDK).
Jednou z forem syndromu diabetické nohy je Charcotova neuroosteoartropatie, což je neinfekční destrukce kostí a kloubů na podkladě neuropatie Charcotova, a to nejčastěji v oblasti nohy. Onemocnění se v akutním stadiu projevuje zejména otokem a zarudnutím postižené nohy. Pokud není urgentně zahájena adekvátní terapie, pak často dochází k destrukci postižených kostí a kloubů, což vede ke vzniku deformit nohy. Ty jsou pak příčinou zvýšení rizika vzniku ulcerace a následně i amputace nohy.
Mezi nejvýznamnější prokázané rizikové faktory ulcerace u pacientů s diabetem patří neuropatie (senzomotorická, autonomní), angiopatie (makro- i mikrovaskulární) a zvýšený plantární tlak. Na vzniku ulcerací se také podílejí zevní faktory, jako jsou trauma, nevhodná obuv a infekce. Nesmíme opomenout vliv kouření, kompenzace diabetu a další faktory ovlivňující vznik neuropatie a ischemie.
Léčba
Léčba syndromu diabetické nohy je často obtížná a její úspěšnost velmi závisí na jejím včasném zahájení. Mezi nejdůležitější opatření při léčbě diabetických ulcerací je jejich maximální odlehčení. Bez odstranění tlaku na ulceraci je hojení velmi obtížné, prodlužuje se významně jeho délka a existuje vysoké riziko přechodu akutního defektu do chronického stadia. U pacientů s prokázanou ICHDK a nehojící se ulcerací nohy je možností volby provedení angioplastiky nebo periferního by-passu. V případě přítomnosti známek infekce (otok, erytém, patologická sekrece z rány, zvýšená lokální teplota) je nutno zahájit adekvátní antibiotickou terapii nejprve empirickou, posléze dle klinického obrazu a výsledku kultivace z rány cílenou. Další nezbytnou součástí terapie diabetických ulcerací je lokální léčba. V první fázi je nezbytný debridement, tedy očištění rány a snesení hyperkeratóz. Podle typu rány pak přikládáme vhodné krytí. Mezi moderní prostředky hojení ran v rámci SDN patří také aplikace lokálního podtlaku a larvální terapie. Nejtěžší formou tohoto syndromu je diabetický vřed. Syndrom diabetické nohy je jednou z chronických komplikací diabetu. Definovat jej lze jako soubor změn na dolních končetinách, které vznikají z různých příčin a různými mechanismy, vždy však se společným jmenovatelem – diabetem. Nejtěžší formou tohoto postižení je diabetický vřed, který v nejhorších případech může vést k amputaci končetiny. Diabetic
Zánět podkoží (latinsky erythema nodosum) je akutní onemocnění podkožní tkáně. Podkožní tkáň není pouze jednoho druhu, infekce proto může postihnout jak vazivo, tak i tuk. Příznaky onemocnění se objevují velmi rychle: postižená končetina je teplá a oteklá a při sebemenším doteku velmi bolestivá, kůže nad otokem je hrubá a tvoří se na ní šupinky. Nemocný má také horečku a nevolnost. A zánět se může šířit dále. Když zasáhne sval, začne se rozvíjet velmi nebezpečná gangréna (sněť), což může vést až k amputaci postižené končetiny. Základem léčby je pravidelné užívání antiflogistik, jež potlačují rozvoj zánětu. Dále může lékař předepsat antibiotika. Velmi důležité je rovněž dodržování klidu na lůžku, neboť i to významně přispívá k vyléčení nemocného.
Flebotrombóza představuje podstatně závažnější onemocnění, než je tromboflebitida, neboť při něm dochází ke vzniku krevní sraženiny (trombu), která může způsobit až plicní embolii. Ročně postihne toto onemocnění v České republice cca 15 000 až 20 000 lidí.
Hluboká žilní trombóza je vážný stav, kdy v hlubokém žilním systému vznikne krevní sraženina, což bývá doprovázeno zánětem, který vede ke zfialovění, otoku a bolesti v postižené končetině.
Zánět hlubokého žilního systému, flebotrombóza, se vyskytuje nejčastěji u mladých žen v souvislosti s užíváním hormonální antikoncepce či s těhotenstvím a porodem.
Projevuje se otokem končetiny a její bolestivostí. Ta se zvyšuje při stažení svalstva a došlápnutí. Při zánětu lýtkových žil se vyskytuje otok od kolene dolů, při zánětu stehenních žil je oteklá celá dolní končetina, spolu s namodralým, profialovělým zbarvením kůže. Opakované chronické záněty žil vytvářejí atrofické změny, pigmentaci kůže, otoky, bércové vředy, lokální odumírání tkáně.
Snahou léčby je minimalizovat riziko embolie, zabránit šíření trombózy a usnadnit rozpuštění již vytvořených trombů. Nemocného uložíme do takzvané Trendelenburgovy polohy a zahájíme antikoagulační terapii pomocí warfarinu, heparinu anebo nízkomolekulárními hepariny. V závažných případech se provádí chirurgická léčba. Vždy je nutná hospitalizace. Cílem terapie je v první řadě obnovení toku krve, ať už pomocí medikamentózního (lékového) rozpuštění trombu (podávají se látky působící proti srážlivosti krvi –antikoagulancia, antifibrinolytika, antiagregancia), chirurgickým odstraněním sraženiny (trombu) nebo přemostěním uzavřeného úseku cévy pomocí cévní protézy (bypass). Pomoci může i angioplastika – speciálním katétrem se rozšíří a zprůchodní cévy. Tato léčba závisí na stáří trombu, neboť je úspěšná prvních deset dní od vzniku trombu. Dále je třeba zabránit dalšímu růstu trombu a komplikacím. Léčba začíná intravenózním podáváním heparinu, později se může měnit na orálně podávané přípravky. Aby se zabránilo recidivě trombózy, měla by léčba trvat minimálně 6 měsíců. Je nutné nošení kompresivních punčoch.
Každý pacient, který překonal trombózu, je ohrožen její opětovným vznikem. V mnoha případech se vyvíjí posttrombotický syndrom, což je trvalá slabost žil s následky:
Otok, zarudnutí na postižené části kůže, kožní vyrážka, která je ohraničená zpravidla čárou, po kterou byla končetina ponořena do vody, intenzivní svědění, skvrny až puchýřky na postižené části kůže, někdy také zvýšená tělesná teplota, kašel, průjem, bolesti břicha, výjimečně zvětšení jater a sleziny.
Aplikátory magnetoterapie se rozdělují na plošné, které se přikládají na postiženou oblast, a cívkové, které mají podobu válce o různém průměru, do něhož se vloží například postižená končetina, nebo pacient leží na zádech uvnitř aplikátoru.
Magnetoterapii je vhodné používat jako součást léčebného plánu při současné aplikaci jiných léčebných metod. Pacient se nesvléká, pole prostupuje oděvem i sádrovou fixací. Při použití nízké indukce nejsou kontraindikací ani kovové materiály v těle pacienta. Léčba je aplikována opakovaně, například 1x až 2x denně 30 minut, u postižení skeletu častěji, minimální počet aplikací je cca 15. Pokud po 7 až 10 aplikacích nedojde k žádnému zlepšení, terapie se zpravidla ukončí. U některých pacientů se objevuje přechodné zhoršení po 2 až 3 aplikacích, to by však neměl být důvod k přerušení léčby. Někdy se efekt dostaví až s několikatýdenním odstupem po skončení kúry.
Znecitlivení či brnění je normální v chladu nebo při sedu či lehu v nevhodné poloze. Znecitlivení a brnění bez zjevné příčiny vyžaduje lékařské ošetření. Vždy musíte rozlišovat mezi těmito stavy – brnění a necitlivost.
Brnění – Parestezie je nepříjemný pocit brnění, píchání, svědění či pálení kůže bez trvalých následků. Neodborně se tento stav též označuje jako mravenčení. Projev parestezie může být přechodný nebo chronický. Zároveň ji může nebo nemusí doprovázet porucha citlivosti kůže. Při brnění (mravenčení) máte pocit, jako by vám pod kůží lezly tisíce mravenců. Ruka je často také méně pohyblivá, znecitlivělá. Zpravidla jde o důsledek toho, že dochází k dlouhodobějšímu stlačení nervů. Hlavní a nejčastější příčinou je zvýšení tlaku na nervy. Typicky se brnění projeví v okamžiku, kdy si v noci během spánku přeležíte ruku.
Příčiny:
delší pobyt v chladném prostředí
problémy s krční páteří
cukrovka
alkoholismus
nedostatek vitamínu B
syndrom karpálního tunelu
mozková mrtvice
přesezení – tlak na nerv
infarkt myokardu
Necitlivost – Ischemická choroba horních končetin (ICHHK) je onemocnění tepen horních končetin. Při tomto onemocnění dochází k postupnému uzávěru tepen až do stadia úplného uzávěru s následnou ischemii. Nemoc se ze začátku projevuje velice nepříjemnou bolestí (klaudikační bolest) nejprve při námaze, postupně se bolest objevuje i v poloze klidové. Celá končetina je chladnější a může se objevit i odlišné zbarvení, v nejhorším případě nastává gangréna.
Příčiny:
ateroskleróza tepen horních končetin
vaskulitida – zánět cév
Pokud jsou problémy s brněním a necitlivostí ruky přetrvávající, je vždy vhodné zajít k lékaři, který zjistí přesnou příčinu nemoci a zajistí potřebnou léčbu. Pokud se nejedná o závažné onemocnění, tak na brnění a mravenčení rukou doporučí analgetika, která přispívají k tlumení doprovodných příznaků.
Domácí léčba brnění rukou spočívá v odstranění příčin! Vynechejte v prvé řadě alkohol a kouření. Do jídelníčku zařaďte více potravin, které obsahují vitamíny skupiny B. Významným zdrojem vitamínu B12 je kupříkladu rybí maso. Kromě vitamínu zajistěte i dostatečný přísun vápníku.
Hluboká trombóza (flebotrombóza) žil dolních končetin je velmi častý problém mnoha žen. Je to onemocnění nepříjemné jak svými projevy, tak i svými komplikacemi, z nichž životu nebezpečná je zejména obávaná plicní embolie.
Krev z dolních končetin odtéká prostřednictvím dvou žilních systémů. Zásadní je hluboký systém, kromě toho je zde ještě systém žil povrchový – oba systémy jsou propojené takzvanými perforátory. Tyto perforátory jsou žíly schopné vést krev jednosměrně z hlubokého systému do povrchového. Žíly na dolní končetině jsou vybaveny speciálními chlopněmi. Za normálních okolností pohyb svalů dolních končetin vytlačuje krev směrem k trupu a jednosměrné chlopně brání jejímu navracení zpět, a navíc také zabraňují toku krve z povrchového systému do žilního. Při nahromadění dostatečného množství rizikových faktorů začnou v hlubokém systému vznikat krevní sraženiny a trombóza žil dolních končetin je na světě. Klasickými rizikovými faktory vzniku krevních sraženin v hlubokých tepnách jsou dlouhodobá nehybnost dolních končetin, obezita, těhotenství, stavy po velkých chirurgických výkonech, antikoncepce, Leidenská mutace, hyperhomocysteinémie a další podobné poruchy srážlivosti, poruchy chlopenního aparátu dolních končetin při chronické žilní nedostatečnosti a mnohé další.
Příznaky
Postižená končetina je oteklá, bolestivá, má nafialovělou barvu. Postižený člověk typicky cítí bolest končetiny v lýtku, která se zhoršuje při pohmatu a při chůzi. Jsou-li na dané končetině přítomné větší křečové žíly, pak se mohou rozšířit a bývají naplněné krví. Někdy může být prvním příznakem až komplikace trombózy žil dolní končetiny známá jako plicní embolie.
Jak postupovat
Vždy je nutné zhodnocení klinických příznaků. Pokud lékař pojme podezření na trombózu dolních končetin, aplikuje doporučený postup tak, že indikuje ultrazvukové vyšetření nohou, které umožní vidět celý žilní systém a nalézt případné sraženiny. Pomocným vyšetřením může být odběr krve se stanovením takzvaných D-dimerů, které u trombózy bývají pravidelně zvýšené. Kombinace negativního ultrazvuku a negativních D-dimerů diagnózu trombózy v podstatě vylučují.
Žilní trombóza dolní končetiny se projevuje omezeným odtokem krve k srdci, krev se hromadí v žilním systému. Plazma z žíly při stagnaci krve uniká přes žilní stěnu do tkáně a způsobuje otok, což jsou klasické příznaky trombózy žil. Tkáň reaguje na přítomnost tekutiny zánětlivou reakcí, proto je kůže nad postiženým úsekem žíly teplá, zarudlá a končetina bolí. Pokud je postižen jen malý úsek například na lýtku a žíla není uzavřena zcela, projeví se problém třeba jen pnutím v dané oblasti. Trombus však může žílu uzavřít. Pak příznaky zesilují, pokožka nad postiženým místem nabývá modrofialové barvy a je teplá.
Bolest kyčle od páteře může souviset s onemocněním páteře, ale i kyčle. Stává se, že se odlehčuje bolavá končetina a tím se zhorší naopak bolest v jiném místě nebo kloubu. Příčina je tedy mechanická, způsobená nerovnoměrným zatížením.
