Na krku je spousta různých lymfatických uzlin. Neměly by být příliš hmatné a nemají se zvětšovat. Primární příčinou jejich zvětšení je infekce v těle nebo zánět. Pod klíčními kostmi jde o uzliny, které souvisejí s plícemi. Je nutné navštívit lékaře, který vyšetří krev na lymfocyty.
Zdroj: Uzlina u klíční kosti
Leukocyty jsou bílé krvinky. Jsou součástí imunitního systému organismu, bez nich bychom se neubránili ani tomu nejobyčejnějšímu nachlazení. Leukocyty nejsou zastoupeny pouze jedním typem buněk, ale můžeme je rozdělit na několik druhů buněk, které mají každá trošku odlišnou funkci, navzájem se ovlivňují a společně zajišťují obranu organismu. Leukocyty rozdělujeme podle přítomnosti barvitelných zrn uvnitř těchto buněk na granulocyty (které mají granula) a agranulocyty (které je nemají). V krvi lékař stanovuje takzvaný krevní diferenciál neboli procentuální zastoupení jednotlivých typů leukocytů. Skupinu 24–40 % všech leukocytů tvoří základní imunitní buňky – lymfocyty. Lymfocyty patří mezi agranulocyty. Nacházejí se nejen v krvi, ale i v lymfě a imunitních orgánech. Část lymfocytů je uvolněna do krve, ve které kolují. Často se stává, že z krve přestupují do lymfy a naopak, takže stanoviště lymfocytů se často střídají.
Lymfocyty se dělí na dvě rodiny. Jedná se o B-lymfocyty a T-lymfocyty. Obě skupiny mají naprosto odlišnou roli v průběhu imunitní reakce. Zatímco B-lymfocyty se v případě setkání s cizorodou látkou mění v plazmatické buňky produkující protilátky, T-lymfocyty jsou nemilosrdnými zabijáky, kteří přímo likvidují cizí buňky (především skupina takzvaných CD4 T-lymfocytů). B-lymfocyty navíc produkují a do svého okolí uvolňují řadu látek, které působí aktivačně na T-lymfocyty. Dalo by se říct, že tyto látky B-lymfocytů jsou pro T-lymfocyty rozkazem k útoku. T-lymfocyty dále dělíme na několik podskupin, jako jsou H (helper – pomocné), S (supresor – utlumující) nebo M (memory – paměťové) T-lymfocyty. Ve skutečnosti jsou tyto děje mnohem a mnohem složitější a činnost lymfocytů je úzce propojená. Hlavní úlohou lymfocytů je neustálý imunitní dohled. Různé nemoci se tedy logicky odráží v počtu lymfocytů. Zvýšené množství lymfocytů nalezneme u virových infekcí, TBC nebo při leukémiích (kdy je lymfocytů nadbytek, ale jsou nefunkční), nebo při jiných nádorových onemocněních kostní dřeně. Snížený počet leukocytů provází nemoci imunitního systému (lupus erythematodes, pozdní stadia HIV) nebo působení toxických látek. Normální počet lymfocytů je 15–40 % z celkového počtu leukocytů.
Zdroj: Leukocyty
Popis ukazuje spíše na problém imunitního systému - Imunodeficienci. Imunodeficience jsou poruchy imunitního systému, které vedou ke zvýšené náchylnosti k infekcím. V tomto případě jde o opakované infekce nehtové ploténky. Těmito infekcemi je pak i ovlivněna kvalita nehtu. Zde nebude příčina v plísni nehtu, ale v poruše imunitního systému. Višňák léčí vzniklý puchýř a zánět nehtové ploténky. Ovšem je potřeba také posílit imunitní systém. Imunitní systém se vyšetřuje pomocí krevního rozboru, kde se sledují lymfocyty. Je třeba tedy požádat svého obvodního lékaře o tento krevní rozbor.
Zdroj: Plíseň pod nehtem
Monocyty: Monocyty jsou buňky, které se vyvíjejí v kostní dřeni a vyplavují se do krve. Zde cirkulují několik dní a poté prostupují do tkání mezi buňky, kde se jim říká makrofágy. Funkcí monocytů je v podstatě hlídat, zda se kdekoliv v těle neobjeví nějaký cizorodý materiál, mikroby a nečistoty. Dokážou je rozpoznat a pohltit, čímž je zneškodní. Monocyty jsou schopné vystavit části pohlcených mikroorganismů na svém povrchu a tím dají zprávu ostatním leukocytům, že objevily nepřítele. Na další reakci se poté podílejí všechny složky imunitního systému. Monocyty tvoří v krvi 2–8 % bílých krvinek.
Lymfocyty: Zásadní úlohu v koordinaci všech složek imunitního systému a komunikaci mezi leukocyty zprostředkovávají lymfocyty. Tvoří 25–30 % leukocytů v krvi u dospělého člověka. Lymfocyty jsou buňky speciálně vycvičené k několika úkolům a podle toho se dělí na lymfocyty typu T a lymfocyty typu B. Jsou specializovanou obranou těla, to znamená, že se učí rozpoznávat tělu cizí částice, aby ho dokázaly správně identifikovat a účinně zakročit. T-lymfocyty mají na starost koordinaci všech složek imunitní odpovědi a komunikaci mezi nimi, aby reakce byla dostatečně silná, ale zároveň hlídají, aby nebyla přehnaná a nepoškozovala zbytečně vlastní tělo. Dokážou také porušit stěnu cizí buňky a tím ji zničit. Jako „cizí“ jsou vnímány buňky napadené viry, nádorové buňky i buňky mikroorganismů. B-lymfocyty, jako jediné, dovedou tvořit protilátky proti konkrétním choroboplodným zárodkům. Oba typy lymfocytů si umí zapamatovat, jakými zbraněmi bojovaly s určitým nepřítelem, a pokud se v těle opět objeví, je jejich reakce rychlejší a účinnější. Lymfocyty kolují v krvi i v dobách míru, ale při stavu ohrožení se množí a zvyšují několikrát svůj počet, obzvláště u virových infekcí.
Neutrofily: Neutrofily neboli neutrofilní granulocyty jsou druhem leukocytů, které účinně bojují s bakteriemi. Neutrofily jsou v krvi nejpočetnějším druhem ze všech leukocytů – tvoří 60–70 % všech bílých krvinek. Jsou schopné pohlcovat a ničit bakterie, jelikož uvnitř buňky vlastní takzvaná granula, která obsahují agresivní enzymy pro zlikvidování všech pohlcených částic. Neutrofily mají krátký život, v oběhu se vyskytují pouze 6 až 7 hodin, poté se přesunou do tkání, kde žijí 1 až 4 dny. Po uplynutí této doby se rozpadnou, jsou odstraněny makrofágy a z kostní dřeně se vyplaví nové mladé buňky.
Eozinofily a bazofily: Málo zastoupenými typy leukocytů jsou eozinofily a bazofily. Eozinofily tvoří 2–4 % všech leukocytů. Mají uvnitř velká granula, která se dobře barví eozinem, což je červené barvivo používané pro barvení buněk při prohlížení pod mikroskopem. Eozinofily se uplatňují v boji proti parazitům a také při alergiích. Bazofily jsou buňky s granuly barvícími se bazickými barvivy k barvení buněk a tvoří jen 1 % leukocytů. Není přesně objasněna jejich funkce, ale jejich počet se zvyšuje při krevních a infekčních chorobách
Hematopoetická tkáň patří vedle zárodečné tkáně mezi nejcitlivější na ionizující záření. Při léčbě gynekologických nádorů, především při ozařování větších objemů a při kombinaci radioterapie a chemoterapie (například při konkomitantní radiochemoterapii pro pokročilý karcinom děložního hrdla) je třeba během léčby pečlivě sledovat krevní obraz. Poklesem počtu reagují citlivé lymfocyty, jejich stav klesá v ozářených uzlinách i v krvi. Z krevních elementů se sleduje zvláště počet neutrofilů. Ty jsou sice rezistentnější na záření než lymfocyty, ale jejich pokles často provází chemoterapii používanou v kombinaci se zářením. Obávanou komplikací neutropenie je febrilní neutropenie, jejíž léčba patří do rukou odborníka – onkologa či onkogynekologa. Trombocyty jsou radiorezistentní, jejich pokles je většinou důsledkem probíhající chemoterapeutické léčby. Erytrocyty (zralé) jsou radiorezistentní, v průběhu léčby zářením ale dochází často k jejich postupnému úbytku a vzniká různý stupeň anémie. Záleží na objemu ozářené krvetvorné tkáně, přičemž předchůdci erytrocytů jsou na záření citlivé. Příčiny anémie jsou často kombinované a vznikají také důsledkem samotného nádorového onemocnění či krevními ztrátami z nádoru. V léčbě se užívá erytropoetin, substituce železem, krevní převody. Je nutno provést laboratorní vyšetření na zjištění typu anémie. Pokud je akutní reakce na záření závažná, je třeba záření na nezbytně nutnou dobu přerušit. Každé přerušení může snižovat efekt léčby.
Označovaný také jako inzulin-dependentní diabetes mellitus (IDDM). Vzniká v důsledku selektivní destrukce B buněk vlastním imunitním systémem, což vede k absolutnímu nedostatku inzulinu a doživotní závislosti na jeho exogenní aplikaci. Ke zničení B buněk dochází autoimunitním procesem, jenž je zakódován v genetické informaci diabetika. Autoimunitní proces je porucha imunitního systému vzhledem k toleranci vlastních buněk, proti nimž vlastní tělo vytváří autoprotilátky. Zjednodušeně řečeno, imunita funguje tak, že cizorodá látka (= antigen) je rozpoznána B-lymfocyty, které produkují protilátky. Antigen je „označen“ touto protilátkou, jež se na něj naváže. Takto označená cizorodá látka je zničena T-lymfocyty a makrofágy. B-lymfocyty označí svými protilátkami B buňky slinivky břišní jako cizorodou část těla (= autoantigen), čímž je nastartována imunitní reakce. T-lymfocyty a makrofágy tyto buňky bezhlavě ničí, aniž by se při tom dotkly A, D nebo PP-buněk. Dosud zůstává nezodpovězena otázka, proč dojde k poruše tolerance imunitního systému vůči buňkám vlastního těla. Tvorba protilátek vůči B buňkám je zakódovaná v genetické informaci diabetika ještě před vlastní manifestací diabetu. Spouštěcím mechanismem k rozvoji autoimunitní reakce může být imunitní odpověď na mírnou virózu (nachlazení), jež nastartuje nezvratnou tvorbu protilátek proti vlastním buňkám. Vzhledem k autoimunitní podstatě diabetu byl rovněž dokázán i sklon diabetiků k jiným autoimunitním nemocem. Diabetes mellitus I. typu je někdy označován jako juvenilní diabetes, protože je nejčastěji diagnostikován kolem 15. roku života. Onemocnět jím však mohou jak novorozenci, tak starší lidé.
Zdroj: Diabetes mellitus
Lymfatické uzliny jsou malé žlázky ve tvaru fazole a nacházejí se po celém těle. Jsou součástí lymfatického systému, kterým proudí tekutina (lymfa), živiny a odpadní materiál mezi tělesnými tkáněmi a krevním řečištěm.
Lymfatický systém je důležitou součástí imunitního systému, obranného systému těla proti nemocem. Lymfatické uzliny filtrují lymfatickou tekutinu, která jimi protéká, zachycují bakterie, viry a další cizorodé látky, které jsou poté zničeny speciálními bílými krvinkami nazývanými lymfocyty.
Lymfatické uzliny mohou být umístěny jednotlivě nebo ve skupinách. A mohou být malé jako špendlík nebo velké jako oliva. Skupiny lymfatických uzlin lze nahmatat na krku, v tříslech a v podpaží. Lymfatické uzliny obecně nejsou citlivé ani bolestivé. Většina lymfatických uzlin v těle není cítit.
Taurin omezuje periferní apoptózu, buněčnou smrt a T-lymfocyty. Studie zkoumala účinky taurinu na rakovinné buňky a jejich vztah k lymfocytům. Výsledky ukázaly, že taurin zpomaluje úbytek lymfocytů spojených s šířením na kůži a ledviny. Díky tomu dochází k možnému využití taurinu v imunoterapii pro léčbu rakoviny.
Zdroj: Taurin a rakovina
Lymfatické (mízní) uzliny (LU, latinsky lymphonodus, nodus lymphaticus = lymfatická uzlina) jsou součástí lymfatického systému. Protéká jimi lymfa (míza) sbíraná ve tkáních. Lymfatické uzliny se zapojují do obrany organismu před infekcí, sídlí v nich lymfocyty.
Mízní uzliny se nacházejí na mnoha místech našeho těla. Zde můžete vidět rozmístění mízních uzlin.
Obecně uznávaný rozměr uzliny, který se osvědčil v odlišení patologické od fyziologické uzliny, je 1,5 cm. Otázkou zásadního významu však je, v jaké lokalizaci se mírně zvětšené uzliny nacházejí. V třísle a v podpaží mohou mít i za fyziologického stavu uzliny až velikost hrášku (0,5-1,0 cm), zatímco v oblasti nadklíčkové nebo podél karotid je nutno již uzliny této velikosti hodnotit jednoznačně jako patologické.
Při vyšetřování uzlin pohmatem se dále hodnotí jejich konzistence. Rozlišuje se konzistence měkká, elastická a tvrdá. Uzliny zvětšené při akutním zánětu jsou obvykle měkké a většinou bolestivé při palpaci. Uzliny maligních lymfomů jsou obvykle středně tvrdé (elastické), uzliny zvětšené na podkladě metastází karcinomů, případně na podkladě lymfogranulomu, jsou obvykle tvrdé.
Patologicky zvětšené uzliny mohou být navzájem srostlé, v tom případě se hovoří o paketech uzlin. Pokud jsou srostlé se spodinou či s kůží, je výsledkem jejich omezená či vymizelá pohyblivost proti spodině a proti kůži.
Zdroj: Mízní uzliny v břiše
Rozlišuje se několik druhů leukocytů: monocyty, neutrolily, eozinofily, bazofily, lymfocyty. Dělí se podle funkce a mají také odlišný obraz pod mikroskopem.
Monocyty: Monocyty jsou buňky, které se vyvíjejí v kostní dřeni a vyplavují se do krve. Zde cirkulují několik dní a poté prostupují do tkání mezi buňky, kde se jim říká makrofágy. Funkcí monocytů je v podstatě hlídat, zda se kdekoliv v těle neobjeví nějaký cizorodý materiál, mikroby a nečistoty. Dokážou je rozpoznat a pohltit, čímž je zneškodní. Monocyty jsou schopné vystavit části pohlcených mikroorganismů na svém povrchu, čímž dají zprávu ostatním leukocytům, že objevily nepřítele. Na další reakci se poté podílejí všechny složky imunitního systému. Monocyty tvoří v krvi 2–8 % bílých krvinek.
Lymfocyty: Zásadní úlohu v koordinaci všech složek imunitního systému a komunikaci mezi leukocyty zprostředkovávají lymfocyty. Tvoří 25–30 % leukocytů v krvi u dospělého člověka. Lymfocyty jsou buňky speciálně vycvičené k několika úkolům a podle toho se dělí na lymfocyty typu T a lymfocyty typu B. Jsou specializovanou obranou těla, to znamená, že se učí rozpoznávat tělu cizí částice tak, aby je dokázaly správně identifikovat a účinně zakročit. T-lymfocyty mají na starosti koordinaci všech složek imunitní odpovědi a komunikaci mezi nimi, aby reakce byla dostatečně silná, ale zároveň hlídají, aby nebyla přehnaná a nepoškozovala zbytečně vlastní tělo. Dokážou také porušit stěnu cizí buňky a tím ji zničit. Jako „cizí“ jsou vnímány buňky napadené viry, nádorové buňky i buňky mikroorganismů. B-lymfocyty jako jediné dovedou tvořit protilátky proti konkrétním choroboplodným zárodkům. Oba typy lymfocytů si umí zapamatovat, jakými zbraněmi bojovaly s určitým nepřítelem, a pokud se v těle opět objeví, je jejich reakce rychlejší a účinnější. Lymfocyty kolují v krvi i v „dobách míru“, ale při stavu ohrožení se množí a zvyšují několikrát svůj počet, obzvláště u virových infekcí.
Neutrofily: Neutrofily neboli neutrofilní granulocyty jsou druhem leukocytů, které účinně bojují s bakteriemi. Neutrofily jsou v krvi nejpočetnějším druhem ze všech leukocytů, neboť tvoří 60–70 % všech bílých krvinek. Jsou schopné pohlcovat a ničit bakterie, jelikož uvnitř buňky vlastní takzvaná granula, která obsahují agresivní enzymy pro zlikvidování všech pohlcených částic. Neutrofily mají krátký život, v oběhu se vyskytují pouze 6 až 7 hodin, poté se přesunou do tkání, kde žijí 1 až 4 dny. Po uplynutí této doby se rozpadnou, jsou makrofágy odstraněny a z kostní dřeně se vyplaví nové mladé buňky.
Eozinofily a bazofily: Málo zastoupenými typy leukocytů jsou eozinofily a bazofily. Eozinofily tvoří 2–4 % ze všech leukocytů. Mají uvnitř velká granula, která se dobře barví eozinem, což je červené barvivo používané pro barvení buněk při prohlížení pod mikroskopem. Eozinofily se uplatňují v boji proti parazitům a také při alergiích. Bazofily jsou buňky s granuly barvícími se bazickými barvivy k barvení buněk a tvoří jen 1 % leukocytů. Není přesně objasněna jejich funkce, ale jejich počet se zvyšuje při krevních a infekčních chorobách.
WBC: Je diagnostická metoda (odběr krve), která udává počet bílých krvinek, jež jsou důležitou součástí imunitního systému organismu (jsou to bezbarvé kulovité buňky, které vždy obsahují jádro).
Změny v počtu leukocytů mohou být způsobeny probíhající infekcí, zánětem nebo nádorem. Můžeme se setkat se zvýšeným či sníženým počtem bílých krvinek.
Zvýšení počtu leukocytů: Zvýšení počtu leukocytů se označuje jako leukocytóza, můžeme i konkrétně mluvit o zvýšení počtu určitého druhu leukocytu – lymfocytóza, neutrofilie, monocytóza, eozinofilie či bazofilie. Toho se využívá při zjišťování původu infekce. Pokud jde například o bakteriálního původce infekce, roste počet neutrofilů a je třeba podávat antibiotika. Pakliže je příčina onemocnění virová, roste počet lymfocytů a léčba se bude ubírat jiným směrem. Ke zvýšení počtu leukocytů dochází také při leukémii, tedy zhoubném krevním onemocnění.
Snížení počtu leukocytů: Snížení počtu leukocytů v krvi se označuje jako leukopenie. Podle druhu leukocytu analogicky rozlišujeme lymfopenii, neutropenii a monocytopenii. Příčinou může být poškozená tvorba při utlumení kostní dřeně, zvýšená likvidace leukocytů nebo produkce nefunkčních leukocytů. Při těchto stavech je vysoká náchylnost k infekcím, které mají velmi těžký průběh a mohou končit smrtí. Velmi často probíranou infekcí, která postihuje T-lymfocyty, je infekce virem HIV. Virus HIV způsobuje nemoc AIDS. Napadá T-lymfocyty, ve kterých se množí, napadené buňky likviduje a útočí na další. Výsledkem je rozložení imunitního systému, takže organismus nedokáže bojovat s žádnou infekcí a ta se později stává příčinou smrti.
Zdroj: Leukocyty
Leukocyty vznikají v kostní dřeni a vyplavují se do krve, odkud se dostávají do mezibuněčných tkání. Jsou nezbytnou součástí krve a v případě ohrožení zdraví se mění na výborně organizovanou armádu bojující silnými a účinnými zbraněmi. Bojují s vyvolavateli infekcí, jako jsou viry, bakterie, plísně i paraziti, dále s nádorovými buňkami a odstraňují vniklé nečistoty a všechny tělu cizí částice.
Všechny bílé krvinky hrají roli ve vytváření imunitního systému, který zajišťuje obranyschopnost živočichů proti různých negativním elementům prostředí, jako jsou patogenní organismy či nádorové buňky. Bílé krvinky jsou v mnoha případech pohyblivé buňky a na podložce jsou schopné améboidního pohybu. Mají schopnost přilnout k různým povrchům nebo třeba opustit krevní řečiště a vycestovat do okolní tkáně (proces diapedézy leukocytů). Buněčná imunita se vyskytuje u různých bezobratlých či obratlovců v různých obměnách a může se projevovat jako fagocytóza (pohlcení a strávení) cizorodých částic, enkapsulace (uzavření patogenu do váčku, určité uzliny a podobně), cytotoxické účinky bílých krvinek (v podstatě usmrcení jiné buňky), srážení krve nebo hemolymf a mnohé další. U člověka a mnohých dalších obratlovců lze imunitní systém obecně podle funkce rozdělit na vrozenou a specifickou obranu. V obou hrají svou roli bílé krvinky. Ve vrozené imunitě se uplatňují všechny druhy granulocytů, a navíc NK buňky; adaptivní (specifická) imunita je doménou lymfocytů. Vrozená imunita se soustředí na náhodné vyhledávání patogenů v těle, aktivaci takzvaného komplementu, odstraňování nalezených patogenů (například fagocytózou) a v neposlední řadě je vrozená imunita schopna na svých MHC komplexech „vystavovat“ antigen a tím aktivovat lymfocyty (specifickou imunitu). Specifická čili adaptivní imunita se pokouší o propracovanější způsob boje proti patogenům a nádorovým buňkám, a to několika způsoby. Předně rozeznává antigeny na MHC komplexech; dále vyvíjí metody „ušité na míru“ proti konkrétní bakterii či viru; a konečně, je také schopná takzvané imunologické paměti pro případ, že by se nákaza opakovala
Leukocyty jsou nezbytnou součástí lidského organismu, bez kterých by se tělo neumělo bránit proti cizorodým částicím a vlivům. Rozlišuje se několik druhů leukocytů: monocyty, neutrolily, eozinofily, bazofily, lymfocyty. Dělí se podle funkce a mají také odlišný obraz pod mikroskopem.
CRP je jediný protein, který lze spolehlivě měřit z krve pomocí různých kvalitativních, semikvantitativních a kvantitativní měření. Byly stanoveny dva koncentrační prahy:
Zvýšené hladiny CRP s ohledem na tkáně postižené rakovinným bujením jsou nejčastěji hlášeny u plic, prsu, gastrointestinálního traktu, jícnu, hlavy a krku, pohlavních a reprodukčních orgánů, ledvin, slinivky a krve).
Jednou z komplikací při interpretaci hodnoty měření CRP u jakéhokoli takového chorobného stavu je, že jeho relativní hladina v krvi se může rychle měnit a v přímém vztahu ke stadiu a rozsahu progresivního onemocnění a nebo přidružených komplikací (např. infekcí), které mohou progresi onemocnění doprovázet.
Dalším omezením vypovídající hodnoty CRP k rakovině je to, že mnoho z vědeckých studií plně necharakterizovalo vztah mezi CRP a diskrétními proměnnými, které definují stádium rakoviny, například velikost tumoru. Nicméně, asociace mezi CRP a prognózou a závažností onemocnění jsou konzistentní mezi rakovinami a ukazují potenciální užitečnost CRP jako prognostického indexu.
Objevily se zprávy o hladině CRP ve vztahu k hladině albuminu v krvi (tj. poměr CRP/albumin) jako nový prognostický index pro přežití u rakoviny děložního čípku [3]. Kromě toho byla také navržena prognostická hodnota CRP ve vztahu k poměru neutrofily/lymfocyty.
Zdroj: CRP hodnoty a rakovina
Diabetes mellitus I. typu vzniká v důsledku selektivní destrukce beta buněk vlastním imunitním systémem, což vede k absolutnímu nedostatku inzulinu a doživotní závislosti na jeho exogenní aplikaci. Ke zničení beta buněk dochází autoimunitním procesem, který je zakódován v genetické informaci diabetika. Autoimunitní proces je porucha imunitního systému vzhledem k toleranci vlastních buněk, proti nimž vlastní tělo vytváří autoprotilátky. Imunita zjednodušeně funguje tak, že cizorodá látka (= antigen) je rozpoznána B-lymfocyty, které produkují protilátky. Antigen je „označen“ touto protilátkou, která se na něj naváže. Takto označená cizorodá látka je zničena T-lymfocyty a makrofágy. Konkrétně u diabetu: B-lymfocyty označí svými protilátkami beta buňky slinivky břišní jako cizorodou část těla (= autoantigen), čímž je nastartována imunitní reakce. T-lymfocyty a makrofágy takto označené buňky bezhlavě ničí, aniž by se při tom dotkly A-, D- nebo PP-buněk. Zůstává však dosud nezodpovězena otázka, proč dojde k poruše tolerance imunitního systému vůči buňkám vlastního těla. Tvorba protilátek vůči beta buňkám je zakódována v genetické informaci diabetika ještě před vlastní manifestací diabetu. Spouštěcím mechanismem k rozvoji autoimunitní reakce může být imunitní odpověď na mírnou virózu (nachlazení) nebo jakékoliv jiné podráždění (například štípnutí komárem, angína a podobně), které nastartuje nezvratnou tvorbu protilátek proti vlastním buňkám. Vzhledem k autoimunitní podstatě diabetu byl též dokázán i sklon diabetiků k jiným autoimunitním nemocem (hypotyreóza, diabetická neuropatie a další). Diabetes mellitus I. typu je také někdy označován jako juvenilní diabetes, protože je nejčastěji diagnostikován kolem 15. roku života. Onemocnět jím však mohou jak novorozenci, tak starší lidé.
Jednou z teorií původu autoimunitních onemocnění je teorie o vlivu střevní mikroflóry na vznik autoimunitních onemocnění. Podle této teorie, která však zatím nebyla plně experimentálně ověřena, je jedním z faktorů, který může mít vliv na rozvoj diabetu I. typu, i složení střevní mikroflóry. Z genetického hlediska je diabetes I. typu velmi příbuzný hypertenzi.
Diabetes mellitus I. typu postihuje především mladší jedince, nejčastěji mezi 10. a 20. rokem života. Může však vzniknout i u mladých dospělých či zcela malých dětí. Příčinou vzniku tohoto onemocnění je porucha v imunitním systému jedince, který se obrátí proti buňkám vlastního těla, mluvíme tak o autoimunitním onemocnění. V případě diabetu mellitu I. typu působí imunitní buňky proti takzvaným beta buňkám slinivky, které jsou důležité produkcí inzulinu. Inzulin je hormon, který má zcela zásadní úlohu ve zpracovávání cukrů přijímaných potravou. Ve formě glukózy je z krve dopravuje do buněk a tím jim zajišťuje dostatečný přívod energie nezbytné pro jejich správné fungování. V případě, že je v těle inzulinu nedostatek, hladina glukózy v krvi narůstá a vzniká stav zvaný hyperglykemie. Ten pak nepříznivě ovlivňuje procesy v organismu a onemocnění se začne projevovat i navenek.
Zdroj: Cukrovková úplavice
Testovaný jedinec musí v rámci výzkumné studie přiměřeně dodržovat zdravý životní styl a doporučený pohybový režim a především musí vypít přesně stanovené množství bílého či červeného vína. Do svého deníku si testovaný účastník zapisuje i jiné druhy alkoholu, které během zkoumané doby ještě vypil. K těmto záznamům se přihlédne při vyhodnocování účinků vína na snížení hladiny cholesterolu. Životní návyky testovaných jedinců se zdravému životnímu stylu přizpůsobí jen lehce, aby výsledky testů mohly bít více ovlivněny právě samotnou konzumací vína. Testovaný jedinec dostává od Fakultní nemocnice víno zdarma v objemu 12 lahví na měsíc, což jsou necelé 3 deci vína na den, které během dne musí užít. Přesně je množství užívaného vína stanoveno pro testované ženy v množství 2 deci 5 krát týdně a pro testované muže jsou to 3 deci 5 krát týdně. Celkem se v rámci tohoto výzkumu všemi testovanými zkonzumuje přibližně 23 tisíc lahví vína. Cílem výzkumu je sledování vlivu užívání pravidelných malých dávek vína na snížení hladiny cholesterolu. Zkoumá se zároveň i vliv užívání vína na snížení i jiných zánětlivých markerů (ukazatelů) například lymfocyty. Ale které víno je na cholesterol účinnější, červené nebo bílé? Volba mezi barvou vína je provedena zcela náhodně a účastníkům výzkumu je víno rozděleno náhodným výběrem - losováním. Podle vylosování barvy vína je pak po celou dobu výzkumu těmto testovaným podáváno stejně barevné víno. Otázka, které z vín je na cholesterol účinnější, zůstává zatím nezodpovězena a bude nepochybně jedním ze zajímavých výsledků v závěru tohoto výzkumu. Do výzkumu jsou zařazena dvě různá vína, která mají různý objem resveratrolu. Resveratrol je polyfenol, který se v těle chová jako silný přírodní antioxidant. Resveratrol je obsažený právě ve víně a vinných hroznech, a některé rostliny ho přirozeně produkují na svou ochranu. Například arašídy, nebo chcete-li bůráky, mají v sobě hodně resveratrolu. Červené víno obsahuje resveratrol o 30% více než víno bílé. Výzkum má objasnit, zdali na pokles cholesterolu v krvi má větší vliv právě jen resveratrol a nebo alkoholické víno jako celek.
Prednison je v současné době nejúčinnějším protizánětlivým lékem v terapii alergických onemocnění. V léčbě alergií se používá již více než 50 let. Působení Prednisonu je velmi komplexní a uplatňuje se na několika úrovních při potlačování alergického zánětu. Prednison interferuje s metabolismem kyseliny arachidonové při syntéze leukotrienů a prostaglandinů, ovlivňuje propustnost malých cév, čímž působí proti místnímu otoku, zabraňuje prostupu zánětových buněk do místa zánětu a jejich aktivaci, tlumí tvorbu a uvolňování prozánětlivých cytokinů. Zvyšuje vnímavost β-adrenergních receptorů na podání β-2-sympatomimetik. Prednison působí prostřednictvím svých nitrobuněčných receptorů, které se nacházejí v cytoplazmě cílových buněk a jsou identické ve všech buňkách lidského organismu. Pouze po vazbě na receptor dochází k aktivaci tohoto receptoru a k prostupu léku do struktur buněčného jádra. Popsaným způsobem se uplatňuje Prednison na mnoha buňkách, které se účastní zánětlivé reakce. Jedná se hlavně o makrofágy, eozinofily, T-lymfocyty, ale i dendritické buňky, buňky epitelu a endotelu, částečně i žírné buňky a další.
Zdroj: Prednison - vedlejší účinky
Nádory mléčné žlázy fen (bulka u cecíku) patří k nejčastějším nádorovým onemocněním. U fen se více než polovina všech zjištěných nádorů nachází na mléčné žláze, jsou tedy nejčastější nádorovou změnou. Důležitou roli v rozvoji nádorů mléčné žlázy hrají pohlavní hormony, protože většina nádorů mléčné žlázy má receptory pro estrogeny anebo pro progesteron. Normální pohlavní cyklus feny, během něhož dochází ke zvýšení hladin těchto hormonů, stimuluje mléčnou žlázu a tvoří ji tak náchylnou ke tvorbě nádorů. Rizikovým faktorem je rovněž používání hormonálních preparátů (k zabránění říje, přerušení nežádoucí březosti) a falešná březost. U fen je 50 % nádorů zhoubných (maligních), mohou metastazovat nejčastěji do mízních uzlin, plic, jater i dalších orgánů. Nejčastěji se nádory mléčné žlázy vyskytují na posledních dvou párech mléčné žlázy.
Objevují se jednotlivé nebo mnohočetné tuhé útvary různé velikosti. Nádor se může projevit jako bulka u struku. Může se vyskytnout i bolestivost, zvýšená teplota, u rozsáhlých útvarů i ulcerace s výtokem hnisu a krvácením.
Léčba je ve většině případů chirurgická. Před vlastním zákrokem by se měly zkontrolovat přilehlé mízní uzliny a mělo by být provedeno rentgenologické vyšetření plicního pole, zda nedošlo k rozsevu metastáz. Rozsah vlastního chirurgického zákroku se volí podle velikosti, počtu a lokalizace nádorů. V případě malých nádorů se odstraňuje pouze daný nádor, případně nádor s okolní mléčnou žlázou. Při výskytu mnohočetných nádorů je lepší odstranit celou mléčnou lištu i s přilehlými mízními uzlinami. Po operaci se podávají antibiotika a analgetika (léky proti bolesti), stehy se vyjímají dle rozsahu zákroku za 8 až 14 dní. V určitých případech se chirurgická léčba doplňuje chemoterapií.
Prognóza je závislá na rozsahu nálezu. K určení prognózy je rozhodující typ nádoru, a tedy histologické vyšetření. Z dalších faktorů je to velikost tumoru. Tumory o průměru nad 2,5 cm mají horší prognózu než tumory menší. Čím je tumor větší, tím je větší riziko šíření do lymfatických uzlin, plic a jiných částí těla. Tumory menší než 3 cm mají četnost opětovného výskytu menší ve srovnání s tumory většími. Dalším faktorem je průkaz postižení mízních uzlin. Tumory pevně uchycené k tkáním v hloubce mají horší prognózu. Tumor s otevřeným, hnisajícím povrchem má horší prognózu. Velmi rychlý růst doprovází také horší prognóza. Jestliže histologie prokáže, že byl tumor vyjmut celý, je prognóza samozřejmě lepší. Pokud je v histologickém řezu tumor obklopen buňkami zvanými lymfocyty, je prognóza lepší.
Prevencí nádorů mléčné žlázy u fen je kastrace, která však musí být provedena co nejdříve. Kastrace provedená před nebo po 1. hárání sníží riziko tvorby nádorů na necelé 1 %, po 2. hárání na 15 % a po 3. a dalších háráních na 26 %. Dále je důležité vyhnout se používání hormonálních preparátů a mléčnou žlázu pravidelně kontrolovat.
Zdroj: Zánět mléčné žlázy u psa
Ahoj Jitko, to co zde popisujete, ukazuje spíše na problém Vašeho imunitního systému - Imunodeficienci. Imunodeficience jsou poruchy imunitního systému, které vedou ke zvýšené náchylnosti k infekcím. Ve Vašem případě jde o opakované infekce nechtového lůžka. Těmito infekcemi je pak i ovlivněna kvalita Vašeho nehtu. U Vás bych nehledal příčinu v plísni nehtu, ale v poruše imunitního systému. Višňák léčí vzniklý puchýř, ale Vy přeci nechcete, aby vůbec takový vznikal. A toho dosáhnete vyléčením svého imunitního systému. Imunitní systém se vyšetřuje pomocí krevního rozboru, kde se sledují lymfocyty. Požádejte tedy svého obvoďáka o tento krevní rozbor.
Vlivy, které můžou ovlivňovat Váš imunitní systém:
Obecně je zřejmé, že na imunitní systém působí, často negativně, mnohé civilizační vlivy: od změn životního stylu (druhové i chemické složení stravy, stres atd.), až po nejrůznější formy znečištění prostředí.
Léčba poruchy imunitního systému není jednoduchá, podobně jako u alergií, ale léčit se dá. Pokud byste chtěla zahájit léčbu okamžitě, tak je možné začít užívat léčbu Ibuprofenu 400mg, který je volně prodejný v lékárně v dávkování 1 tabletu každé 4 hodiny po dobu jednoho týdne. Pak zhodnoťte výsledky. Před užitím Ibuprofenu je třeba prostudovat příbalovou informaci o kontraindikacích a nežádoucích účincích, jde totiž o vysoké dávky protizánětlivého léku.
Zdraví Cempírek!
Počet odpovědí: 2 | Zobrazit odpovědi | Stálý odkaz | Odpovědět