Příběhy lidí s anorexií
Projímadla
„Když mě po pár měsících propustili s váhou 45 kilo, hned druhý den jsem zašla do lékárny a nakoupila projímadla. Začala jsem se přejídat, pak jsem vše vyzvracela a na to si dala desítky pilulek projímadel denně, abych měla jistotu, že z těla vypudím i poslední tukovou buňku. Zdálo se mi to mnohem lepší než se mučit hlady. Sice jsem si ničila vnitřnosti, ale byla jsem hubená. A na ničem jiném mi nesešlo. Kupovala jsem tolik projímadel, že mi je postupně všude odmítli prodávat. Celé dny jsem nakupovala jídlo, cpala se, zvracela a plánovala, co sním zítra. Byla jsem už tak nemocná, že to tělo nedokázalo zvládnout a přepadaly mě záchvaty a křeče. Máma byla zděšená. Zoufale se mi snažila nějak pomoci, ale všechno bylo marné. Myslím, že nebýt jí, už bych byla dávno mrtvá. Doktoři se mě pokusili ještě několikrát izolovat v nemocnici, ale když jsem trochu nabrala a pustili mě, pokaždé jsem vše zase hned shodila. Jediným efektem pobytu v nemocnici bylo, že jsem na tom byla čím dál hůř. Dívky, se kterými jsem se v nemocnici potkávala, mi vše ještě ztěžovaly, pořád jsme mezi sebou soutěžily a navzájem se hecovaly. Která z nás je nejhubenější? Kterou propustí, aniž by začala jíst? Doktoři nakonec díkybohu pochopili, že ústavní léčba na mě nezabírá, a povolili mi zůstat doma a hlídat si váhu. Teprve tehdy mi začalo docházet, co dělám svému tělu. Třikrát mě znovu vezli do nemocnice, protože mi tělo vypovědělo službu. Zuby se mi drolily, oči nedokázaly snášet jasné světlo a měkly mi kosti. Nenáviděla jsem se za to, co si provádím, ale nestačilo to, abych se rozhodla nabírat váhu. Chtěla jsem jen zvítězit nad bulimií. A s máminou pomocí se mi to nakonec podařilo. Jenže jak jsem přestala s přejídáním a zvracením, přestala jsem zároveň i jíst. Přestěhovaly jsme se s mámou do Prahy, abychom začaly nový život, ale vlastně se nic nezměnilo. Nenabrala jsem ani kilo. ,Lenko, jestli nezačneš jíst, umřeš,ʽ řekl mi nakonec nový doktor. Nechtěla jsem umřít a nechat tady mámu samotnou. Jenže touha po štíhlosti byla příliš silná. Přišla jsem na to, že jediný způsob, jak to můžu zvládnout, je udržovat si alespoň stejnou váhu. A to se mi zatím daří. Poslední čtyři roky mám pořád 23 kilo. Přežívám na čokoládě a kole. Nejím zeleninu, protože jsem přesvědčená, že když už musím jíst, pak jen něco, co mi skutečně chutná. A zeleninu vážně nemusím. Nyní chodím pravidelně k psychologovi a také jednou za čtrnáct dní k doktorovi na krevní testy a vyšetření ledvin a jater. Už nikdy nechci znovu do ústavu, a tak beru denně 15 tablet sodíku, abych vše zvládla. Moc dobře vím, co jsem se sebou
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Jak překonat anorexii
Poradna
V naší poradně s názvem CO OVLIVŇUJE NAŠÍ PSYCHIKU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jiří Hofman.
Vážení
V dnešní době mám již na psychické problémy stupeň invalidního důchodu, příčiny mých psychických potíží jako jsou úzkosti, deprese, psychosomatické potíže, velmi silně zakořeněná křivda z doby puberty, kdy jsem byl šikanoán, vydírán spolužáky, vznikaly rúzné posměchy na mou osobu i vyloučení z kolektivu v důsledku manuální nešikovnosti se zednickými pracemi, když jsem se učil na středním odborném učilišti stavebním v Náchodě, obor jsem si vybíral jen podle toho kolik spolužáků půjde na daný obor, bál jsem se jít někam sám na školu právě kvůli šikaně. V době , kdy jsem měl dané problémy mě matka s bratrem dali na pomocné učiliště stavební v Broumově, kde měla matka známou z našeho domu, která tam pracovala jako ředitelka, bohužel problémy stále pokračovali, spolužáci se mi smáli, já něměl ani motivaci, jeliož jsem věděl , že se touto prací nebudu živit, prožíval jsem spoustu strachů z odborného výcviku kde se prováděli zednické práce i strach z některých spolužáků,nakonec jsem se ani nevyučil jako jediný ze třídy i když jsem dochodil zcela normálně Zš. Poté v zaměstnánách probáhali od zaměstanců posměchy, někdy lítosti, velmi mě štvalo, že nic nejsem, že mám nízkou mzdu a musím dělat pomocné práce, přemýšlet jsem i o sebevraždě, o sebe jsem nedbal, neholil jsem se a ni nestříhal až do doby než jsem šel na vojnu. Říkal jsem si,že když nic nejsem tak nemá vůbec cenu se o sebe starat, hledt si partnerku atd. Nakonec jsem se až ve 24 letech rozhodl, že půjdu na střední odborné učiliště obchodní do Pardubic na obor prodavč průmyslového zboží, kde jsem se nakonec vyučil i když mě to stálo spoustu jak psychických i fyzických sil. Kvůli minulosti i kvůli tomu,že chi v životě něčeho dodsáhnout jsem se přihlásil na dálkové studium cestovního ruchu na střední škole v Pardubicích, stojí mě to hodně sil a zatím jsem spíše průměrný ve škole. Úzkosti mám předvším z lidí v místě bydliště a to proto, že mám pocit, že si díky mé minulosti o mě myslí,ž že jsem lempl a debil, který nic v životě nedokázal, mám pocit ,že mě soudí a jednají se mnou jako z debilem nebo mě litují. Díky školy se bohužel úzkosti zvětšily, psychosomatické potíže jako je motání hlavy nebo zimnice, únava či slzení či pláč, který se objevuje když sleduji nějakou vážnou nehodu či úmrtí např smrt studentů v Bratislavě, kde je přejel opilý řidič nebo zabití dětí či celé rodiny nebo romantická film a dále velký vztek a nenávist na spolužáky či učitele, které mi nějak ublížili i matce as bratrovi, že mě dali na pomocné učiliště a spolužáci, kteří se mi ani neomluvily či mi jako bolestné nepřispívají na důchod, chtěl bych aby všichni umřeli a dokážu si představit, že bych je díky odpaltě dokázal zabít, kdyby mě napadli či se mi vysmívali. Také mám pocit, že díky tomu se mi v těle objeví i nějaký zánět, naposledy to byl zánět žlučníku či močového měchýře. Jsem z toho všeho zoufalý a nevím co mám dělat. Prášky beru, chodím jak do duševního zdraví, psychiatričce, k psychologovi již nechodím.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Jednoduchá rada, těžká realizace. Rada zní: přestaňte žít pro ostatní a žijte jen sám pro sebe. Vytvořte si skupinu přátel, se kterými si rozumíte a ostatní lidi vnímejte jako stromy v přírodě. Dělejte aktivity vhodné jen pro jednoho člověka, jen pro vás. Choďte na výlety, radujte se z krásné přírody kolem. Co se sexu týče, tak používejte erotické internetové stránky a onanujte. Dělejte to často a hodně. Svět je krásný i o samotě, kdy nemusíte řešit odpovědnost vůči druhým a případné nezdary vnímáte jen vy, coź je opravdu osvobozující. Nepůjde to hned, ale po čase nového pohledu na svůj život to půjde čím dál tím lépe. Žijte a radujre se z toho, že tu můžete být.
Zdraví Cempírek!
Zdroj: příběh Nepříjemná úzkost
JANINKA-HANINKA
„Tys to udělal... do mě?“ zeptala se ještě trochu udýchaně.
„Je tu snad... ještě... někdo jinej?“ zeptal jsem se ještě udýchaněji.
„Já jenom, že mám právě dost blbý období,“ usmála se spíše pro sebe. Usmála!
„To máme tedy oba blbý období, Janinko,“ konstatoval jsem upřímně a horečně přemýšlel, zda si přeju, aby se právě tahle zručná kadeřnice stala matkou mého dalšího dítěte. No nepře-ju, a nic proti zručným kadeřnicím, které ještě ke všemu vypadají hodně dobře. Problém zpravidla nastává, až když se rozpovídají.
Jsem nezodpovědný. Proč s ní lezu do postele, když celkem otevřeně deklarovala, že by se stala ráda matkou dítěte, kterého se nechci stát otcem? Možná proto, že se při souložení ne-mluví. Nebo jen docela stručně.
A proč seznámeníchtivé pětatřicátnice, které nevypadají nic moc, všechny děti mají a další děti už spíše či plně nechtějí, a ty, které vypadají dobře, děti nemají a jsou ochotny se s blížící se čtyřicítkou nechat oplodnit i od orangutana, pokud by jim někdo zaručil, že dítě nebude mít fazonu zcela po tatínkovi. Nemělo by to být zcela naopak? Že by ty hezké děti měly a ty ostatní neměly?
Jenže ty ostatní si ty děti prostě s někým zařídí bez velkých licitací, protože těch oplodňovacích příležitostí zas tolik nemají, zatímco ty hezké tak dlouho přebírají, koho tím šťastným otcem vlastně učiní, až přeberou, a už jim houká vlak a zvoní hrana a už se jen fofrem hledá táta, nebo alespoň ten oplodňovač.
Tato pětatřicítka se mi však vyrvala z misionářské polohy, jako by mi četla myšlenky (popřípadě zjistila, že si skutečně vystřihla orgasmus s orangutanem), a začala se hbitě oblékat. Na vteřinu mne napadlo, zda si nepřišla skutečně jen pro tu plus minus dvěstěmilionovou partičku spermií, která v ní teď možná svádí nemilosrdný souboj o jediné vajíčko. Souboj na život a na smrt.
Měla hezké prádlo. Černou, poloprůhlednou podprsenku bez molitanových šidítek a miniaturní tanga. Asi jí na mně záleželo. Nebo na tom, aby se mi líbila. Nebo na tom, abych ji oplodnil a ona konečně mohla trajdat s kočárkem. A proč si ženy vlastně oblékají tak svůdné (a zcela nepraktické) spodní prádlo, když měřítkem úspěchu je vlastně jen a pouze to, jak rychle z něj budou vysvlečeny?
Tvářila se, jako kdyby jí uletělo hned pět rojů včel. A jak bych se měl tvářit já, když mi holka ani neřekne, abych si dával bacha? Kdyby holka, velká ženská!
Ta ženská se štíhlou holčičí postavou a půvabnou pihou na zadečku si však neskutečně naštvaně navlékala punčocháče, dokonce takovým způsobem, až v nich výstražně zapraskala statická elektřina.
„Janinko, stalo se něco kromě toho, žes právě otěhotněla?“ vsadil jsem na černý h
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Seznamovací thriller: Hledám štíhlou ženu
Příběh
Ve svém příspěvku BOLEST V KRKU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel František.
Chtěl bych každého upozornit na jeden špatný příklad obvodního doktora,ke kterému jsem zašel alespoň ě-3 a sdělil jsem mu že mě v krku nějak divně škrábe a nepatří to tam.Prohlédl mne a jeho resumé bylo:NIC tam není!!!!Připadal jsem si jako hlupák.Když jsem šel na operaci s jistou
nemocí,zjistili mě že mám štítnou žlázu ve větším stadiu.Zašel jsem na endokrinologii a ujala se mne doktorka zřejmě důchodkyně,tak jsem si říkal,že je velice zkušená!Prohlédla mne a sdělila mě :Máte štítnou žlázu a je to na druhé straně,což se špatně operuje.Když by jste se náhodou dusil:ZAVOLEJTE SI RYCHLOU POMOC!.To je opravdu lékařská péče!!!!Když jsem se zeptal proč nedostanu prášky na léčbu nebo udržení daného stavu,abych nemusel na operaci,sdělila mě ,že by to nedělalo mému tělu dobře!HOTOVO.Jsem zděšen,jak někteří doktoři změnili chování.Říkám NĚKTEŘÍ,neboť dnes jsou velice dobře placeni a to si za minulého režimu kdy byly plat daleko menší NIKDO z doktorů nedovoli,nesdělit pacientvi co byl měl opravdu pro své zdraví činit,aby třeba předešel operaci.A poznal jsem při mé operaci i po ní přístup doktorů úplně odlišný,neboť pacientům by snesli modré z nebe!Od opertéra až po ošetřující doktory jedna báseň a takoví doktoři jsou k nezaplacení!
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Zdroj: příběh Bolest v krku
Smuteční verše na parte
Někdy se na parta může hodit verš pro člověka, který nemá děti a nelze použít smuteční báseň pro maminku a nebo tatínka. Proto je zde uveden seznam univerzálních básní na parte.
Ty prosté věci, jež jsem miloval,
toužil jsem míti věrně kolem sebe.
A byl to ráj a já se o ně bál
a věděl jsem, že tratím v nich kus nebe
Okno mi řeklo: Jen se rozhlédni,
až odejdeš, už cizí budu tobě.
Kyvadlo řeklo: Jdi, je k poledni.
A křížek na zdi: Sejdeme se v hrobě.
~
Odcházím tam, kam všechna pokolení přede mnou.
A lesy budou šumět dál a květy budou kvést.
~
Po krátkých cestách chodili jsme spolu, na dalekou odešel jsi sám.
~
Co vděkem za lásku a péči Tvou Ti můžem dát - hrst krásných květů naposled, a pak jen vzpomínat...
~
Nezemřela jsem, neboť vím, že budu stále žít v srdcích těch, kteří mě milovali.
~
V tento den loučení přejte mi štěstí. Neplačte o mne, již sladce spím, život byl stejně bolem mým.
~
Já půjdu tam, kam všechna pokolení odešla.
A lesy budou stále v slunci snít
a vody dřímat v lesku bílých hvězd.
Julius Zeyer
~
Dozněl tlumený akord života,
ztichla jeho tichounká píseň,
mlha studená padá do polí
a nám do srdcí bolestná tíseň.
~
Přestalo tlouci srdce Tvé znavené,
nebylo z oceli, nebylo z kamene.
Bolesti znaveno přestalo bít,
nebylo léku, jímž mohlo by žít.
~
Jen jediné srdce na světě jsme měli,
jež dovedlo nás milovat,
kdybychom láskou vzbudit je chtěli,
neozve se nám vícekrát.
Utichlo, umlklo, šlo již spát...
~
Pohasly její milé oči,
klesly upracované ruce,
ztichlo zlaté srdce,
odešla tam,
odkud není návratu.
~
Neplačte drazí,
že odcházím spát,
jak pokynul mi osud.
Ve věčné noci bude se mi zdát,
že žiji s vámi dosud.
~
Jak těžko žít,
když v těle síla není,
jak těžko umírat,
když se chce tolik,
ach tolik žít.
~
Klesla ruka, která tak ráda pracovala,
zmlkla ústa, která slovy hladívala,
a oči, které se tak mile dívaly,
se navždy zavřely.
~
Kdo Tě znal, ten zná naši bolest,
ten ví, co jsme v Tobě ztratili.
V našem srdci žiješ věčně dále –
spi sladce, vždyť se opět shledáme.
~
Přátelé s vámi se loučím,
odcházím,
neb hodina má již dozněla,
života svíce zhasla...
~
Neplačte, že jsem odešla,
ten klid a mír mi přejte,
jen v srdcích věčnou vzpomínku
si na mne zachovejte.
~
Odcházím za světlem...
kde v dálce splynu s ním.
Těm, které miluji, na cestu posvítím.
~
Posílám pozdrav poslední...
všem, kdo měl mne rád,
mně se&nbs
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Smuteční básně
Příběh
Ve svém příspěvku SVĚDĚNÍ KŮŽE NA TĚLE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Eva.
Dobrý den,mám atopický ekzém a nyní mě začala svědit kůže po celém těle, nejvíc v noci .Brala jsme na to snad už všechno-masti ,léky. Prosím, kdo máte nějakou zkušenost s léky,které opravdu pomáhají,prosím, poraďte. Děkuji předem.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Ludmila.
Již přes měsíc mne moc trápí svěděni kůže celého těla.Nevím kde jsem to sehnala,byla jsem přes 2 měsíce na LDN,nemohla jsem se postavit na nohy a pořád jsem zvracela.předtím jsem lež
ela na interně , pak na JIPCE odkud mne ne doléčení převezli na LDN.Jsem z toho pobytu zklamaná z hodně dúvodů.Moc jsem se těšila domú ale trable pokračují.
Mám nějaké masti a tabletky ale nevěřím že mne dají do pořádku
Navíc mne začaly obě lýtka těct nějaký polovičně hnisavý výtok.Taky mne to dlouho trápí ale už se to lepší,prý je to od srdce.
Moc děkuji za radu Ludmila.
Zdroj: příběh Svědění kůže na těle
