V naší poradně s názvem POLIKLINIKA KARLOVO NÁMĚSTÍ 32 PRAHA 2 se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Alena medová.
Dobrý den,
prosím vás jak se jmenuje přesně oddělení kde ozařují paty.
Děkuji s pozdravem
Medová(Majerová)
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Ozařování patních ostruh se obvykle provádí na oddělení onkologické kliniky. PoliklinikaKarlovonáměstí má onkologickou kliniku i s radioterapií, ale od 1.5.2021 zrušili část, která se věnovala nenádorové terapii, kam spadá ozařování patních ostruh. Takže tuto léčbu byste v prostorách polikliniky Karlovonáměstí i v celé Všeobecné fakultní nemocnici hledala marně. Náhradní řešení můžete najít ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady nebo v nemocnici Motol.
V naší poradně s názvem FAKULTNÍ POLIKLINIKA KARLOVO NÁMĚSTÍ 32 PRAHA KOŽNÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Petra Hojdova.
Dobrý den ,prosím nemohu nikde se dočíst jestli berete děti bez objednání a bez doporučení.Dekuji Hojdova
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča.
Co vím, tak na kožní ve Fakultní poliklinice na Karlově náměstí (kachlíkárna) se nikdy neobjednávalo a každý si musel odsedět pořadí, ve kterém přišel, i děti. Primárně je toto kožní oddělení pro dospělé, ale děti vyšetřují také. Zkuste tam zavolat a uvidíte, co vám řeknou. Telefon do kartotéky je 224 966 740.
V naší poradně s názvem FAKULTNÍ POLIKLINIKA KARLOVO NÁMĚSTÍ 554 32 ODBĚRY KRVE HEMATOLOGIE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Marie Brunová.
Prosím o info,
Od kolika hodin je v provozu oddělení centrálního odběru krve? Jsem diabetik a léčena pro hypofunkci štítné žlázy, tak mě odesílá lékařka z Vysočan na lačno hned ranní odběr. Vím, že je to v přízemí, ale nevím od kolika hodin.
S pozdravem Marie Brunová Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča.
V naší poradně s názvem KOŽNÍ KARLOVO NÁMĚSTÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Renata Stolařová.
Dobrý den,
Chtěla bych k Vám na kožní oddělení, přijímáte nové pacienty na pojištovnu 211 ?
Děkuji za odpověď a přeji hezký den
Renata Stolařová
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra (211) je ve Všeobecné fakultní nemocnici akceptována. Nemocnice (VFN) má svou ambulanci všeobecné dermatologie (tak zvané kožní Karlovonáměstí), kde každý pracovní den od 7:15 přijímá k vyšetření všechny pacienty (stálé i nové) i bez objednání do naplnění kapacity, přičemž poslední pacient bude ošetřen 15 minut před 12. hodinou, kdy končí ordinační doba pro neobjednané pacienty.
Zde jsou ontaktní údaje.
Adresa: Karlovonám. 32, 128 08 Praha 2 (Fakultní poliklinika, budova B, 3. patro, ambulance 2,3)
Telefon do kartotéky kožní ambulance:
224 966 740.
Patří mezi největší nestátní ambulantní zařízení v Praze. Sìdlí na adrese Antala Staška 1670/80 v Praze 4. Nejlépe se do polikliniky dostanete metrem C, kde je zastávka Budějovická. S poliklinikou se dá spojit jedině telefonem na čísle 237 777 200. Po přijetí hovoru vás bude navigovat hlasový asistent. Buďte trpěliví. Čekání se může protáhnout až na hodinu.
V poliklinice působí okolo 40 ambulantních specialistů, kteří mají k dispozici nejmodernější přístrojové vybavení. Díky tomu může tato poliklinika poskytovat komplexní zdravotní péči. Špičkové přístrojové vybavení má například na gastroenterologii, v Radiodiagnostickém centru sdružujícím pracoviště CT tomograf, MR magnetickou rezonanci, denzitometrie či rentgenu. Součástí polikliniky je lékárna Pharmacentrum Budějovická se zdravou výživou Ošatka. A také zde provádí odběry krve.
V naší poradně s názvem DERMATOLOGIE MUDR ŽEMLIČKOVÁ KARLOVO NÁMĚSTÍ PRAHA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Tomáš Mazurek.
Dobrý den , chtěl bych se k vám objednat zda by to bylo možný . Předem dekuju za odpověď s pozdravem a hezky den.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Zkuste zavolat na polikliniku a zeptejte se, kdy můžete přijít.
MUDr. M. Žemličková působí v ambulanci pro kožní choroby z povolání a dermatologickou alergologii na adrese Karlovonám. 32, 128 08 Praha 2 (Fakultní poliklinika, budova C2, 3. patro, ambulance 12 a 13)
telefon je +420 224 966 738 nebo +420 224 966 739.
Provozní doba:
Pondělí 07:15 - 16:15
Úterý 07:15 - 08:30 14:00 - 15:15
Středa 07:15 - 08:30
Čtvrtek 07:15 - 15:15
Pátek 07:15 - 15:15
Odběrové centrum je umístěno v přízemí budovy Fakultní polikliniky na Karlově náměstí. Při vstupu hlavním vchodem z Karlova náměstí je Odběrové centrum hned vpravo v hlavní budově. Běžné odběry krve se provádějí každý pracovní od 6:30 do 14:30. Ty speciální se obvykle musí objednávat předem.
Adresa je Karlovonáměstí 32, 128 08 Praha 2, budova C2, přízemí.
Orální glukózový toleranční test (oGTT, glykemická křivka): Pondělí – Pátek 6:30 – 8:00 pro ambulantní pacienty bez objednání
Vyšetření moče ve fázovém kontrastu: Pondělí – Pátek dle tel. dohody po telefonické dohodě na tel.: +420 224 966 670 při příchodu se hlásit okamžitě v recepci Odběrového centra
Odběr na vyšetření kryoglobulinů: Pouze Čtvrtek dle tel. dohody po telefonické dohodě na tel.:+420 224 966 471
Odběr na vyšetření fagocytózy: Pondělí – Pátek 6:30 – 10:00
Odběr na vyšetření cytokinů, Quantiferonu TB Gold, testu aktivace bazofilů: Pondělí – Čtvrtek 6:30 – 10:00 neprovádí se před dnem pracovního volna
V naší poradně s názvem POLIKLININKA KARLOVO NÁMĚSTÍ ODBĚRY KRVE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jitka Nedomová.
Prosím,byla jsem na vyšetření U nemocnice 2 a nyní mě Mudr.Pavel Hrabák pozval do ordinace na Karlovo n. 32-poliklinika tel.224966283 sestra Čechová telefon vyzvání a nikdo nebere /volám už několikrát/ prý budova A 1.patro.Prosím poraďte-děkuji Nedomová
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
MUDr. Pavel Hrabák má telefon 224962489 nebo email pavel.hrabak@lf1.cuni.cz
MUDr. Pavel Hrabák pracuje na IV. interní klinice - klinika gastroenterologie a hepatologie, 1. lékařské fakulty, Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze.
Oddělení Gastroenterologie je na adrese Karlovonám. 32, 128 08 Praha 2, (Fakultní poliklinika, budova C1, 1. patro).
Ambulance všeobecné dermatologie Karlovonáměstí přijímá pacienty i bez objednání a to v pracovní dny v době od 7:30 do 12:00 hodin, přičemž poslední pacient bude ošetřen 15 minut před koncem ordinační doby, která končí každý den v 15:15 hodin.
Adresa kožní ambulance
Karlovonáměstí 32, 128 08 Praha 2
Ambulance je umístěna ve Fakultní poliklinice, v budově B, ve 3. patře.
V naší poradně s názvem JAK ODSTRANIT PLISEN NA NEHTU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Iveta.
Dobrý den přeji ve spolek, kožní lékařka mi léčí už 5 let s plíseň na nehtu, pořád si ho mám brousit.Už mě to unavuje, deprimuje neboť nemohu nosit vvlétě otevřenou obuv..stydím se.Jiný kožní lékař mě neveme.
Jak má postupovat
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Dobrý den Iveto, když je to takto dlouho a roste-li Vám dostatečně pevný nehet, který nyní brousíte, tak bych pak šel cestou, nechat nehet narůst na přirozenou délku a pod nehet, do míst, kde se nehtové lůžko odděluje od nehtu a vzniká zde mezírka, bych kapal Batrafen, jako prevenci proti plísňové recidívě. Tímto byste se měla zbavit nepříjemného vzhledu Vašeho nehtu a nekonečného obrušování a lakování.
Pokud se ovšem chcete zbavit plísně na nehtu zcela a cíleně, tak Vám doporučuji nechat si udělat z plísňového ložiska stěr, ten pak nechat v laborce vykultivovat a podle toho zjistit přesně o jakou plíseň jde a nasadit na ní známou a osvědčenou léčbu. Toto vyšetření Vám udělají v Praze ve Fakultní poliklinice VFN Karlovonáměstí 554/32, 12000 Praha 2 - Nové Město Tel 224 961 111 - oddělení dermatovenerologie. PoliklinikaKarlovonáměstí 32 Praha má svou prezentaci zde: http://www.vfn.cz/pracovist… Neobjednává se zde a zatím berou každého. Nejdříve se ale nechte prohlédnout tamním kožařem, aby mohl zhodnotit Vaši situaci a případné laboratorní stěry pak předepsal, popřípadě vám nasadil vhodnou léčbu.
V naší poradně s názvem KOŽNÍ KARLOVO NÁMĚSTÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Radek Nedvěd.
Dobrý den, chtěl jsem se zeptat, mám po tátovi křečové žíly a začínají se mi dělat bércové vředy. Mám díru v noze. Jakou máte ordinační dobu? Děkuji Radek Nedvěd
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Fakultní poliklinika se nachází na adrese KarlovoNáměstí 32, budova C2 3. patro. Mají zde otevřeno od 7 do 15 hodin. Bližší informace můžete dostat na telefonu č. 224 966 740 (kartotéka).
V roce 2013 proběhla rekonstrukce veřejných prostor areálu polikliniky v Liberci, ul. Klášterní, naproti nemocnici. Jednalo se o stavební opravy a úpravy spojené s kompletní rekonstrukcí omítek, elektroinstalace a podlahových krytin, včetně dispozičních změn na chodbách a schodištích polikliniky.
Dále byly provedeny úpravy a rozšířena parkovací místa v nádvoří a na zadním parkovišti polikliniky, takže je parkování nyní možné v místě polikliniky.
Libereckou Klášterní polikliniku koupila společnost Euroclinicum. Ta dosud patřila k největším nájemcům zařízení v klášteře, jehož objekt byl v majetku církevního řádu sv. Voršily. Společnost Euroclinicum v poliklinice provozovala radiodiagnostické oddělení včetně mamografu.
Novogotický kostel, který je součástí areálu, zůstává i nadále v majetku římskokatolické církve. Ta jej od roku 1990 přenechala k užívání pravoslavné církvi, která zde pořádá pravidelné bohoslužby.
Adresa
Poliklinika Klášterní Liberec
Klášterní 117/2
Liberec
Otevírací doba
Otevírací doba je dána dle ordinací jednotlivých zařízení.
Seznam pracovišť a lékařů naleznete zde: https://euc.cz/lekari-a-ordinace/?filterLocation=20199
Parkování
Parkování je možné přímo v objektu polikliniky nebo na 100 m vzdáleném parkovišti nad poliklinikou.
Poliklinika Budějovická ve svém areálu provádí i odběry krve. Odběry tam provádí firma Aeskulab každý pracovní den v době 7:00 - 14:00 bez objednání. Odběrové místo je umístěno v zelené budově v přízemí.
Dnes nás sem do těchto smutných míst přivedla ztráta blízké osoby. Náš svět opustila žena, která celý svůj život zasvětila své rodině a péči o druhé. Stejně jako naše oči se zalévají slzami při vzpomínce na paní Alenu Černou, tak i její oči plakaly v jejích posledních chvílích při pomyšlení, že nás navždy opouští. Až do poslední chvíle měla na srdci jen naše blaho, a stejně jako celý svůj život, tak i před smrtí myslela jen na druhé. Teď nás navždy opustila a její místo v našich srdcích je na jednou tak prázdné. Vzpomínky, které nám na ni zůstaly, jsou naší jedinou útěchou. Každý, kdo ji znal, se mnou bude jistě souhlasit, že by si nepřála, abychom nad jejím odchodem prolévaly potoky slz. Byla by raději, kdybychom se usmály při vzpomínce na ni. Náš úsměv jí byl vždy bližší než naše slzy, a proto i teď provázejme její rozloučení úsměvy při připomínce jejího života.
Má milovaná babička se narodila v roce 1940. Většinu dětství se starala o svých pět mladších sourozenců, které měla velmi ráda. Po skončení základní školy si zvolila svůj životní směr, přála si být květinářkou. Květiny milovala od dětství a neuměla si představit, že by pracovala v jiném oboru. Po dokončení školy si našla práci v oboru a snila svůj sen o tom, že jednou si otevře i vlastní podnik. Svůj sen nakonec také uskutečnila, i když jí to stálo mnoho úsilí, vynaložené práce nikdy nelitovala. Pro mnoho práce neměla příliš čas na zábavu, a tak uvítala, když jí nejlepší kamarádka seznámila s mladým zedníkem. Z jejich vztahu se vyklubala pravá láska, která s sebou přinesla i velké radosti v podobě tří synů Václava, Karla a Josefa. Má babička spolu s dědečkem usilovně pracovali, aby se jejich děti měly dobře, bohužel jim ale na samotné děti moc času nezbývalo. Synové jim rychle odrostli a založili vlastní rodiny. Nikdo nemohl být pyšnější než má babička, když viděla, jak její synové dosahují úspěchu v pracovním i osobním životě. Radovala se, když jí postupně vkládali do náruče další a další vnoučata. Nakonec se z ní stala sedminásobná babička vnoučat Alenky, Jozífka, Martinky, Davídky, Filípka, Matýska a Vašíka. O vnoučátka se babička starala vzorně, užívala si je a velmi milovala, vynahrazovala si, co jako maminka zameškala. I pro nás, vnoučata, byla někdy více matkou než babičkou. Pomáhala nám se vším, co nás trápilo, utěšovala nás při různých bolístkách, učila nás číst i psát, pomáhala nám vyrovnat se se všemi problémy dospívání, učila nás jak jednat s lidmi a jak se starat o přírodu tak, aby nám to jednou vrátila, přivedla nás k lásce ke knihám i hudbě. Jako babička byla nadšená, ale když se s dědou stali také praprarodiči, tak její štěstí dosáhlo vrcholu. Bohužel pak do jejího života zasáhl také velký žal, když krutou náhodou ztratila svého milovaného manžela a když ji i nešťastná autonehoda připravila o nejstaršího syna Václava. Babička se pak se svou ztrátou snažila vyrovnat a ulehčit to i nám, snažila se nám ztrátu dědy i otce vynahradit. Naše štěstí pro ni bylo nade vše. Trávila s námi spoustu času, a i když pak byla v důchodu, tak se i nadále starala i o milované zahrady, které nedokázala jen tak opustit. Stejně tak nikdy neztratila zájem ani o své sousedy, kteří k ní chodili pro radu, ale někdy i třeba jen pro úsměv a vlídné slovo. Naše babička se pro nás, ale i přátelé stala vlídným andělem, múzou a hlavně pravou přítelkyní. Snad ani jediný den jsme nestrávili bez toho, abychom se s ní viděli, nebo s ní alespoň jen mluvili, byla důležitou součástí našeho každodenního života. A pak náhle byla pryč, vydala se na cestu bez návratu. Netrpěla, nestrádala, i se smrtí se smířila a možná ji i vítala jako dlouho očekávanou návštěvu, která ji měla přivést zpět k jejím milovaným rodičům, sourozencům, manželovi a synovi. Babička zemřela s úsměvem na tváři, ale nás tu zanechala se žalem v srdci. Přestože víme, že teď je se svými milovanými, přáli bychom si, aby udělala pár kroků zpět a byla nám zas blíž. Abychom s ní ještě naposled mohli zajít do její milované růžové zahrady a sledovat rosu na okvětních lístcích, naposledy si společně sednout na zahradní houpačku a vyslechnout si její pohádky o statečných rytířích bojujících o srdce dívek, které nám vyprávěla, když jsme byli dětmi. Naposledy ji obejmout a přivonět si k jejím vlasům, políbit její ruce, které tolik pracovaly, aby zajistily dobrý život pro její syny, naposledy bychom jí řekli, jak moc jsme ji milovali, a jak moc si vážíme všeho, co pro nás, svou rodinu a přátelé, obětovala. Říct jí, že víme, že je s námi, i když se od nás trochu vzdálila. Je toho mnoho, co bychom naposled chtěli s babičkou zažít, ale je také mnoho toho, co jsme s babičkou zažili, a za to na ní nikdy nezapomeneme.
Babička vždy říkávala, že každý krásný okamžik musí jednou skončit a po něm pak přijde další. Tuhle víru měla celý život a my ji teď po ni přebíráme, její smrtí něco krásného skončilo, ale příběhy, které o téhle báječné ženě budeme vyprávět jejím pravnoučatům a prapravnoučatům, budou součástí dalších krásných životních okamžiků. Tak by si to přála. Abychom na ni vzpomínali s láskou a ne s bolestí v srdci. Toto je přání, které ji my všichni můžeme splnit, a proto vás prosíme, věnujte naší milované babičce tichou radostnou vzpomínku na to, jak žila a kým byla. Na závěr mi dovolte krátký citát z básní Františka Halase, které babička tolik milovala: Není smrti, zůstává stále živý, kdo spravedlivý byl a dobrotivý... Tak i naše milovaná babička Alena Černá bude navždy žít v našich i ve vašich srdcích.
se smutkem v srdci jsme se tu dnes sešli, abychom zavzpomínali na báječnou ženu, která vnesla mnoho dobrého do životů nás všech. Moje maminka Jana Adamcová celý život dělala vše proto, aby se lidé kolem ní měli dobře, vždy myslela více na druhé než na sebe. A nyní my jí to oplácíme a naše slzy jsou důkazem, že svou láskou a přátelstvím si navždy získala naše srdce. Maminka by si jistě nepřála, abychom tu dnes po ní truchlili, naopak by si přála, abychom oslavovali její život. Řekla by nám, abychom pro ni neplakali, přestože ji nevidíme, vždy bude s námi a bude nad námi bdít, jak to dělala doposud. A my jsme se tu dnes sešli, ne proto, abychom truchlili nad její ztrátou, ale abychom jí vzdali čest za to, čím pro nás byla. Pro nás, své děti, manžela i vnoučata byla srdcem i duší rodiny, pro své přátelé byla vrbou, utěšitelkou i rádkyní... Každý z nás, kdo tu dnes jsme, u ní alespoň jednou hledal pomoc, radu, nebo jen prostou útěchu v objetí. Dovolte mi, abych zavzpomínala na pár okamžiků z jejího života.
Životní pouť mé maminky začala před 55 lety v Havlíčkově Brodě. Její dětství nebylo jednoduché kvůli nepříjemnému rozvodu rodičů, ale přesto ho vždy považovala za šťastné období svého života. Velmi milovala svou babičku, u níž žila po rozvodu svých rodičů a jež ji přivedla k zahradničení, které se stalo její vášní. Tato vášeň jí vydržela až do smrti, až do poslední chvíle svého života se nepřestávala ze své lásky ke květinám těšit. Díky své babičce prožila krásná a bezstarostná léta svého dětství, během nichž si uvědomila, že velmi touží pomáhat lidem jako lékařka. Její sen se splnil a po náročném studiu, které s sebou neslo řadu pocitů zklamání a zoufalství, ale i pýchy a hrdosti, maminka dokončila školu a stala se lékařkou na chirurgickém oddělení ve fakultní nemocnici v Hradci Králové. Svou práci vždy milovala, nikdy nezaváhala, když mohla svým pacientům jakkoliv pomoci. Dělala, co mohla, aby lidé kolem ní netrpěli. Díky svému povolání se také během osudového večera seznámila se svým budoucím manželem, naším tatínkem, který do nemocnice přivezl svého nejlepšího přítele se zlomenou nohou. Když se v ordinaci spatřili, věděli, že patří k sobě. Byla to osudová láska, která dokázala překonat mnoho zlých životních okamžiků a přitom neztratit nic ze svého kouzla. Maminka i nadále pracovala jako lékařka a přitom se snažila splnit i největší tatínkův sen: dát mu velkou rodinu. Jejich snažení, víra i vytrvalost nakonec zaznamenaly úspěch a během několika let přivítali na světě nás, své děti Alenu, Daniela a Martinu. Pro maminku to byly nejsilnější okamžiky jejího života, když nás držela poprvé ve svém náručí a sušila slzy štěstí svého manžela. Slibovala nám, že nás bude po celý svůj život chránit a svůj slib také dodržela. Dělala vše proto, aby nás dobře vychovala, stala se nám nejen milovanou maminkou, ale i kamarádkou, životní učitelkou a vzorem. Celý svůj život věnovala tomu, abychom se měli dobře. Samozřejmě kvůli nám prožila řadu bolestných okamžiků, nocí plných starostí a zoufalství. Ale věřím, že nakonec nám tyto bezesné noci odpustila a těšila se s námi z našich šťastných a radostných chvil, kdy jsme dokončili školy a přivedli na svět její vnoučátka Janičku, Pavlínku, Tomáška a Elišku. Maminka svá vnoučátka milovala a nebylo na světě nic, co by pro ně neudělala. Těšila se z nich a seznamovala je se svými zájmy. Jen díky ní si malá Eliška vytvořila na zahrádce svůj vlastní záhonek ředkviček, to ona předala Janičce a Tomáškovi svou lásku ke knihám a naučila Pavlínku hrát na piano. Vždy se ve svých vnoučatech viděla a nepochybuji, že i ona se viděla v ní. Jejich láska byla vzájemná, a ani smrt ji nemůže překonat. Plnila naším dětem každá přání a měla pro ně vždy otevřenou náruč, vlídné slovo a milý úsměv. Do našeho společného štěstí ale zasáhla krutá nemoc. Maminka s ní statečně bojovala několik let a mnohokrát se zdálo, že rakovinu konečně porazila, ta se ale vždy vrátila a postupně mamince ubírala sil. I přes maminčinu odvahu čelit této vážné nemoci nám ji smrt 12. října navždy vzala a zanechala nám v srdci smutek, zoufalství a pocit beznaděje.
Přestože od nás odešla, nikdy na ni nezapomeneme, naše srdce jsou plná vzpomínek na naše společné okamžiky, i na její svědomité plnění životního poslání. Přestože její život skončil tak brzy a ona již nedostala šanci vidět vyrůstat svá milovaná vnoučata a těšit se z příchodů dalších, jsem si jistá, že prožila svůj život tak, jak si přála. Dala vše, co mohla, své milované a milující rodině, věrným přátelům i pacientům, kterým ulehčovala v jejich bolestech. Věřím, že nikdo z nás nikdy nezapomene na její milý úsměv, něžné oči, ani jemný úklon hlavy, kterým dávala najevo svůj zájem. Pro mě bude navždy žít v každé květině, která vyroste na její překrásné zahradě, v úsměvu mých dětí, v péči mého otce a sourozenců, i v hudbě a básních, které tolik milovala.
Věnujme teď mé mamince Janě Adamcové společnou tichou vzpomínku a poděkujme jí tím za všechny šťastné chvilky, které jsme s ní mohli prožít. Má maminka často hledala útěchu v knihách, hlavně v básních a já věřím, že i mně teď úryvek básně od Jaroslava Seiferta pomůže vyjádřit, co pro mě moje maminka znamenala.
Milá rodino, vážení přátelé a další smuteční hosté,
Můj dědeček Václav Novotný byl skvělý člověk, který si dokázal získat vaši i moji lásku a úctu, jak dokazují slzy v našich očích a smutek ve tvářích. Jeho ztráta bolestně zasáhla každého, kdo ho znal a pro jeho vřelé srdce miloval. Svět bez něj pro mě již nebude stejný, naše společná milovaná místa se jeho odchodem navždy změnila. Šumavské lesy navždy ztratily svého obrovského zastánce a milovníka, který v nich mnohokrát hledal útěchu. Nejen příroda po jeho smrti truchlí i já před vámi teď stojím se smutkem v srdci. Odchod blízkého člověka je vždy velmi bolestivý, obzvlášť když ta osoba pro vás byla vším. Můj dědeček pro mě vším byl. Byl mým rádcem ve chvílích plných nejistot, byl také mým zastáncem ve všech nespravedlivých obviněních, byl mou vrbou znající všechna moje tajemství, byl ale také mým dětským hrdinou, který odvážně bojoval proti každému nepříteli, byl mým nejbližším přítelem, který se se mnou do poslední chvíle radoval ze všech maličkostí. Tenhle skvělý člověk, by si teď jistě nepřál, abychom tu dnes společně truchlili nad jeho smrtí, přál by si, aby naše dnešní vzpomínky na něj byl plné radosti, protože svůj život považoval za velmi šťastný.
Můj dědeček Václav Novotný se narodil uprostřed druhé světové války v roce 1942. Na válku si samozřejmě z dětství nepamatoval, ale už od základní školy projevoval vášeň pro tyto válečné dějiny, tato vášeň ho nikdy neopustila, o čemž svědčí jeho úctyhodná sbírka knih s touto tématikou. V patnácti letech mu zemřel otec, a tak musel přestat hrát dětské hry a začít se starat o rodinu. Nijak mu nevadilo zanechat školy, nikdy ho studium nelákalo, raději trávil čas venku. I jako patnáctiletý si našel práci v místním JZD. Veškerý volný čas pak rád trávil v lesích, kde rád pozoroval zvěř, nebo v hospodách, kde jeho pozornost naopak poutaly ženy. Ženy můj dědeček velmi miloval, proto také trvalo dlouho, než našel tu, se kterou by chtěl strávit svůj život. Na první pohled se zamiloval do dcery svého bývalého učitele, ta ale o něj neměla zájem. Můj děda se nikdy ale nesmířil s neúspěchem, a tak o její srdce dlouho bojoval, až ho získal. Nikdy vynaložené námahy nelitoval a byl rád, že si na svou lásku počkal. Na svět spolu také přivedli dvě dcery Janu a Marii. Dědeček si vždy přál syna, ale obě nezbedné dcery mu syna zcela vynahradily. Díky nim byl tím nejšťastnějším otcem na světě, jeho štěstí téměř dosáhlo vrcholu, když obě dívky odmaturovaly a přivedly mu domů své dva manžely. Dědeček tak získal i syny, které si celou dobu tak přál. Byl skvělým otcem, chápavým zetěm a nakonec i báječným prarodičem. Nás, svá vnoučata Radka, Adama, Michaelu, Janu, Lucii a Matěje, považoval za dary nebes. Vždy, když se nám něco podařilo, říkával svým rozechvělým hlasem, že neví, čím si takové štěstí zasloužil. Ale my to věděli, on sám byl pro nás dar. Věnoval nám svůj čas, sílu, úsměvy i srdce a nic od nás nežádal na oplátku. Miloval nás zcela bez podmínek a stejně tak nám předával vše, co znal a učil nás tomu, co tak miloval. Brával nás do lesa, kde jsme naslouchali hlasům ptáků, nebo jen pozorovali zajíce hrající si na honěnou, nechal nás listovat ve všech svých knihách a žádnou naši otázku nikdy neodbyl, na vše se snažil nám popravdě odpovědět. Dědeček byl také naším prvním instruktorem při řízení, neváhal riskovat své auto a svěřit nám ho. Jeho život zasáhla řada ztrát, ztratil oba rodiče, sourozence, nakonec i svou milovanou manželku, a přesto nikdy na život nezanevřel, vždy říkal, že se stalo jen to, co se mělo stát. I přes bolest, kterou prožil, se nezapomněl usmívat. Všichni jsme věřili, že on je neporazitelný, ale pak se objevila síla, která ho dokázala porazit, přestože statečně bojoval. Přišla náhle, nikdo z nás nevěřil, že jedna návštěva lékaře nám může změnit život. Dědeček byl jediný, kdo rozsudek přijal s klidem a nic si z něj nedělal. Netrápilo ho to, co ho čeká, to my se těžko smiřovali s osudem a nakonec jsme to byli také my, kdo byl v jeho posledních chvílích slabí. Náš milovaný dědeček ale tak slabý nebyl, nelitoval se, nic si nevyčítal, do poslední chvíle se radoval ze všeho, co zažil. Věřil, že odchází na lepší místo, kde na něj čekají jeho milovaní. Měl úsměv na tváři, i když začal snít svůj krásný, věčný sen. Můj dědeček považoval svůj život za krásnou pohádku se šťastným koncem, protože nakonec se princ opět po mnoha letech setkal se svoji vyvolenou princeznou. Jeho pohádka šťastně skončila a je teď jen na nás, abychom ji předali i našim dětem a vnoučatům. Vzpomínka na člověka, který se dokázal smát nepřízni osudu do očí, nesmí být zapomenuta. Bude žít v jeho dvou dcerách, v nás jeho vnoučatech i budoucích pravnoučatech. Již teď je jeho památka zřetelná v přírodě, kterou tolik miloval, a kde i jeho prach spočine. V blízkosti starých stromů, pod nimiž lehával a šeptal jim všechna svá tajemství a strasti, nedaleko skal, které bývaly po smrti manželky jeho úkrytem před lidmi, u lesní studánky, která kolikrát utišila jeho žízeň a pomohla mu uklidnit rozbouřené srdce, u malé lesní mýtinky, na níž tak rád sledoval východ slunce a pozoroval rosu lesknoucí se na kapradí, již navždy tam bude naslouchat zpěvu ptáčků, a vyprávění lesních zvířátek, která se svěřují se svými osudy lesu.
Náš dědeček se vydal na svou poslední cestu, a přesto je s námi dál, jen se od nás malinko vzdálil. Dovolte mi, abych ho na poslední cestu tedy vyprovodil citátem od Roberta Fulghuma, který si můj dědeček v posledních dnech svého života oblíbil:
„Věřím, že fantazie je silnější než vědění. Že mýty mají větší moc než historie. Že sny jsou mocnější než skutečnost. Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností. Že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt.“
