PORUŠENÁ GLUKOZOVÁ TOLERANCE bylo téma, které nás inspirovalo k vytvoření tohoto článku. Rivotril obsahuje účinnou látku klonazepam a patří do skupiny benzodiazepinů. Má výrazné protikřečové účinky, to znamená, že zabraňuje vzniku záchvatů, křečí kosterního svalstva a zmírňuje již vzniklé křeče. Rivotril se používá k léčbě epilepsie u dospělých i u dětí, včetně kojenců, a to zvláště u záchvatů absencí (petit mal) a u záchvatů tonicko-klonických křečí. Rivotril je také indikován ke krátkodobé léčbě panické poruchy s agorafobií nebo bez agorafobie.
Tolerance u Rivotrilu
Tolerance léku v podstatě vypovídá o tom, jak jste na lék zvyklí a jak jste odolní vůči jeho účinku. Když máte toleranci vysokou, potřebujete velkou dávku léku, aby vůbec zabral. Pokud máte toleranci nízkou, pocítíte účinek léku velmi intenzivně již při malých dávkách.
Ke zvýšení tolerance dojde: po několikatýdenním užívání, případně při braní velkých dávek Rivotrilu.
Ke snížení tolerance dojde: pokud jste si dali od braní Rivotrilu pauzu, nebo když jej nebere pravidelně. Tolerance může klesnout velmi rychle. Je vždy dobré se zamyslet nad tím, zda ve vašem organismu nebo životě nedošlo k nějakým změnám, které by mohly ovlivnit účinek.
Glykemie (hladina krevního cukru) kolísá u zdravého člověka mezi hodnotami 3,5–6,5 mmol/l. Její hodnoty lze stanovit z kapky krve. Vysoké ranní glykemie jsou základním příznakem a projevem diabetu. Měření glykemie je proto nejdůležitějším a nejčastějším vyšetřením prováděným u všech pacientů s diabetem. Podle aktuální hodnoty cukru v krvi diabetik ví, kolik si má aplikovat inzulinu či jiného antidiabetika, určí dávky jídla a v neposlední řadě má jistotu, zda jeho léčba probíhá správně, či nikoliv.
Porušená glykemie nalačno (též prediabetes) je stav, při kterém je hodnota glykemie měřená nalačno větší nebo rovna 5,6 mmol/l a menší než 7,0 mmol/l. U pacienta se zvýšenou glykemií nalačno je potřeba provést orální glukózový toleranční test, aby se odhalila případná porušená glukózová tolerance nebo diabetes mellitus.
V závislosti na čase a konzumaci jídla rozlišujeme stav před jídlem – odborně preprandiální, stav v průběhu jídla – prandiální a období po jídle – postprandiální. Čím je hladina krevního cukru vyšší a čím déle trvá, tím je stav pro člověka nebezpečnější, protože se zvyšuje riziko aterosklerózy. Aterosklerotické změny na cévách jsou příčinou infarktu srdce, cévních mozkových příhod a jiných onemocnění.
Denně má každý ukázněný diabetik proto vždy glykemii více než 7 mmol 5–10 hodin!
Neukázněný diabetik má hladinu cukru nad kompenzační hranicí podstatně více hodin a na ještě vyšší a nebezpečnější hodnotě. Toto ale diabetik bez glukometru nikdy nezjistí, pokud jeho glykemie nedosáhne extrémně vysokých hodnot, například 15–20 mmol, a může tak žít dlouhé měsíce v tragickém omylu. Jedna kontrola u diabetologa jednou za čtvrt roku, navíc nalačno, nemusí o této skutečnosti vypovídat. Diabetik může být jen takzvaně „podmíněně zdráv“, a to jen v období, kdy je kompenzován, když jeho glykemie nalačno nepřesáhne 6 mmol a glykemie 2 hodiny po jídle klesne pod 7 mmol. Pokud těchto hodnot nedosáhne, je kromě jiného narušen i jeho imunitní systém!
Jak snížit glykemii nalačno
Diabetik má poškozený metabolismus buněk (látkovou přeměnu), z čehož vyplývá důležitá informace: Dávka potravy je u diabetika strávena bez vzniku škodlivých odpadů jen tehdy, je-li tato dávka malá! Vyšší hladina cukru způsobuje vážné chemické i mechanické změny všech buněk organismu a urychluje zanášení a ucpávání cév a tepen cholesterolem.
Diabetik má mít glykemii nalačno 4–6 mmol, dvě hodiny po jídle 5–7 mmol.
Snížit glykemii lze:
snížením váhy: rozdělením dávek jídla do pěti dávek denně;
Více než 90 % diabetiků II. typu je obézních, proto je většinou třeba diabetickou dietu sestavit tak, aby měla redukční charakter. Úpravou tělesné hmotnosti se velice často upraví i glykémie. Hlavní zásadou stravování je, že musí obsahovat snížené, přesně stanovené množství sacharidů. Přednost by měly mít sacharidy složené ve formě škrobu (krupice, brambory, rýže, luštěniny, ovesné vločky). Jednoduché sacharidy, jako je cukr, med, marmelády, čokoláda, bonbony, slazené nápoje, by měly být nejlépe ze stravy vyloučeny. Velmi důležitá je pravidelnost stravy. Platí zásada, že diabetik by měl jíst méně, ale často, tak 5 až 6 porcí za den. Není možné, aby se diabetik jeden den přejídal a druhý den příjem potravy omezil.
Maso: Jsou povoleny všechny druhy libových mas a netučných uzenin. Při vaření masových pokrmů dáváme přednost dušení, pečení, grilování. Smažení se snažíme co nejvíce omezit. Znamená vysoký přísun nezdravých tuků do našeho organismu.
Mléčné výrobky: Při této dietě jsou mléčné výrobky vhodné, ale vybíráme spíše nízkotučné mléko, tvarohy, jogurty, sýry s obsahem 20–30 % tuků v sušině. Nezapomínejme do diety započítat obsah sacharidů v mléce.
Tuky: Volíme raději rostlinné, nejlépe olivový či slunečnicový olej. Klasické živočišné máslo nahrazujeme měkkými margaríny.
Pečivo: Zařazujeme do jídelníčku v omezeném množství. Přednost dáváme celozrnnému, jelikož obsahuje více vitamínů, nerostných látek a vlákniny. Nejvhodnějším příkrmem pro diabetiky zůstávají brambory.
Zelenina: Pro své malé procento sacharidů je také velmi vhodnou potravinou. Mezi zeleninu s nepatrným množstvím sacharidů řadíme celer, květák, salátové okurky, rajčata, ředkvičky, špenát, hlávkový salát, zelené papriky, zelí a chřest. Tuto zeleninu si můžete dopřávat v neomezeném množství.
Moučníky: I mezi diabetiky je mnoho dětí, kterým je těžko odříci nějakou tu sladkost. Jednou či dvakrát týdně jim dopřejte nějakou tu dobrotu. Měly by to být spíše ovocné, tvarohové dezerty a při přípravě bychom měli používat umělé sladidlo. Místo čokolády jim raději nabízejte ovoce.
Každé diabetické jídlo musí být přesně propočítáno. Hlavně co se týče sacharidů. Diabetik tak ví, kolik cukrů v jídle přijme, jak si tedy má upravit dávku inzulinu a jakou si může dovolit svačinku. Většina diabetiků má povoleno přibližně 200–250 g sacharidů na den. Správnou výživou můžeme předejít řadě komplikací, které toto onemocnění přináší. A vy, kdo tímto onemocněním netrpíte, máte alespoň malý přehled o tom, jak by se takový člověk měl stravovat. Je-li ve vašem blízkém okolí či ve vašem rodinném kruhu někdo takto nemocný, nebudete mít snad už takový problém čím takového človíčka pohostit.
Stálou koncentraci glukózy v krvi udržují především hormony inzulín a glukagon. Jejich působení musí být velice přesně regulováno. U diabetu dochází k poruše této regulace, která je způsobena buď nedostatkem inzulínu, nebo převahou účinku glukagonu, případně jiných glukózotolerančních vlivů nad vlivem inzulínovým. Dochází k omezení transportu glukózy z krve do buněk, čímž narůstá koncentrace glukózy v krvi.
Je-li koncentrace glukózy v žilní krvi odebrané kdykoliv vyšší než 7,0 mmol na 1 litr krve a asi 2 hodiny po jídle vyšší než 11,1 mmol na litr krve, je vysoce pravděpodobné potvrzení diagnózy diabetes mellitus. Pokud jsou současně zaznamenány příznaky, jako je časté močení, žízeň nebo hubnutí bez toho, že by byla současně držena redukční dieta, je diagnóza diabetu téměř jistá. Rychlého potvrzení diagnózy lze dosáhnout opakovaným měřením glykémie kdykoliv během dne, a pokud je nejméně 2x po sobě naměřena hodnota glykémie vyšší než 11,1 mmol/l krve, je diabetes prakticky potvrzen. Protože diagnóza cukrovky nemůže být potvrzena pouze jediným vyšetřením, musí následovat vyšetření podrobné a opakované.
Kromě klasického laboratorního vyšetření krve na obsah glukózy, obsah tuků a cholesterolu, kyseliny močové a provedení jaterních testů se provádí i takzvaný zátěžový test (odborně označovaný jako orální glukózový toleranční test – oGTT). Vyšetřovanému se dá vypít 75 gramů glukózy rozpuštěné ve 3 dcl vody. Roztok se musí vypít v rozmezí 3 až 5 minut. Hladina krevního cukru se hodnotí v časových intervalech, vždy však po 2 hodinách po vypití roztoku glukózy. Pokud jsou stanoveny hodnoty glukózy v 1 litru krve před vypitím glukózového roztoku do 7 mmol a 2 hodiny po vypití do 11,1 mmol, nejedná se o porušenou glukózovou toleranci. Při hodnotách nad 7 mmol/l nalačno a nad 11,1 mmol/l 2 hodiny po vypití je potvrzen diabetes mellitus. V některých zemích se za spodní hranici nebere hodnota nalačno 7 mmol, ale hodnota 8 mmol na litr krve. Tento rozdíl v hodnocení má většinou souvislost s individuálním posouzením věku, životního stylu a vyvíjenou aktivitou vyšetřované osoby. V posledních letech se objevuje i opačný trend, kdy ošetřující lékař při zjištěné hodnotě nad 5,6 mmol/l krve nalačno diagnostikuje diabetes. Česká diabetologická společnost doporučuje jako mezní hodnoty glykémie pro potvrzení diabetu 7,0 mmol nalačno a 11,1 mmol 2 hodiny po oGTT v litru krve.
Pokud jsou stanoveny hodnoty, kdy pacient má sice zvýšenou glykémii, ale tato nedosahuje hodnotu platnou pro diagnózu cukrovky, pak se mluví o diagnostikovaném prediabetu. Jedn
Tento stav nastává, pokud po měření orálním glukózovoým tolerančním testem jsou hodnoty cukru v krvi vyšší než 7,8 mmol/l ale nižší než 11,1 mmol/l. Jedná se o situaci, kdy organismus hůře zvládá zátěž glukózou a je to pravděpodobný předstupeň cukrovky. Po naměření takovýchto hodnot obvykle diabetolog doporučí změnu životosprávy, dietu a zvýšené množství pohybu.
Frustrace je stav závažného neuskutečnění našich potřeb, které jsou pro každého individuální: jednoho tedy může frustrovat něco, co druhého nechá v klidu. Například pro někoho je frustrující přestávka před písemným testem, pro jiného čekání na výsledky a pro dalšího oznámení špatných známek. Frustrovaní můžeme být z opakovaného odmítnutí nebo z výzvy, která přesahuje naše schopnosti. Ovšem nejen naše potřeby rozhodují o tom, co nás frustruje a co nás ještě nechá v klidu. Dalším faktorem je frustrační tolerance, která představuje míru odolnosti jedince. Ač je dvěma lidem stejná situace skutečně nepříjemná, ten s vyšší mírou frustrační tolerance ji snáší nepochybně lépe. Pokud tomuto stavu čelíme častěji, frustrační tolerance se zvyšuje. Postupně začneme rozdělovat věci na podstatné (velké), na nichž nám skutečně záleží, a na nepodstatné (malé), kvůli nimž nemá smysl se rozčilovat. Frustraci lépe snáší dospělí než děti nebo starší osoby. Frustrující situace se také mnohem lépe překonává, pokud se v tomto stavu ocitne více osob. Člověk pak nemá pocit, že je na vše sám.
Deprivace označuje nedostatečné uspokojení důležité psychické či fyzické potřeby jednotlivce. Nejčastěji bývá česky popisována jakožto citové strádání, tedy jakýkoliv nedostatek citu a emocí pociťovaný jednotlivcem. Může se jednat o nedostatek prokazovaného a vnímaného osobního respektu, pociťovaného bezpečí, sdílené lásky nebo vzájemných sociálních vazeb, ale i osobního strádání z nedostatku dalších smyslových podnětů. Deprivaci lze také vnímat a chápat jako skrývání či odpírání zájmu. Tím, že před někým skrýváme ochotu a porozumění mu naslouchat a pomoci, přestože je v naší moci podporu dávat, vyvoláme v tom druhém strádání. Odpíráme-li (skrýváme-li) někomu lásku, přátelství, zájem, naslouchání, tedy to, na co by měl mít z naší strany nárok, posilujeme v něm pocity zklamání a deziluze a nedostatku.
Stres je funkční stav živého organismu, kdy je tento organismus vystaven mimořádným podmínkám (stresorům), a jeho následných obranných reakcí, které mají za cíl zachovat homeostázu a zabránit poškození nebo smrti organismu. Stres je odpověď, která v sobě zahrnuje jak fyzické, tak i psychické složky. Jinými slovy, stres je stav organismu, který je obecnou odezvou na jakoukoliv výrazně působící zátěž – fyzickou nebo psychickou. Při stresu se uplatňují obranné mechanismy, které umožňují přežití organismu vystaveného nebezpečí.
Pomoc se specializuje na léčbu bolesti a jiných nepříjemných pocitů, jako je brnění a pálení. Základem je udržování stabilní, stabilizované a přijatelné hladiny glukózy v krvi. To napomáhá zdržení rozvinutí nemoci do těžších stadií a v některých případech může ještě napravit už projevené příznaky. Užívají se perorální antidiabetika a někdy i injekčně inzulin, často také transdermální náplasti na potlačení nepříjemných projevů. U někoho může intenzivní kontrola a regulace glykemie snížit riziko vývinu této neuropatie o více než 60 %.
Léčba neuropatické bolesti je nedílnou součástí léčby každého nemocného. Bolesti často nemocným vadí víc než vlastní motorický nebo i senzitivní deficit. Nejde ale o léčbu jednoduchou a ke každému nemocnému je nutné přistupovat naprosto individuálně.
Neuropatická bolest bývá rezistentní na klasická analgetika (antipyretika, nesteroidní antirevmatika i opioidy) a příznivě reaguje na jiné léky, které je nutno při léčbě použít nebo přidat ke klasickým analgetikům.
Lze použít například ibuprofen (v dávkách až 2 400 mg/d), naproxen (Naprosyn, Napsyn) (až 1 500 mg/d) nebo indometacin (150–200 mg/d). Tyto léky působí nejen analgeticky, ale příznivě mohou ovlivnit i určitou zánětlivou složku, která bývá u některých polyneuropatií přítomna. Při jejich indikaci je nutno respektovat uváděné kontraindikace a možné vedlejší účinky. Po jejich užití může dojít k žaludečním erozím až ulceracím, projevům antiagregačních účinků a bronchospasmům. Výhodou těchto léčiv ale je, že jsou nenávyková. Pro krátkodobou léčbu neuropatických bolestí je možno použít i opioidy. V tomto případě bývá lékem první volby tramadol.
Tricyklická antidepresiva patří k nejčastější skupině léků používaných u neuropatické bolesti. Mechanismus jejich efektu spočívá v blokádě zpětného vychytávání norepinefrinu a serotoninu, dvou neurotransmiterů, které inhibují nociceptivní neurony. Hlavními nežádoucími účinky antidepresiv jsou sucho v ústech, somnolence, zácpa, poruchy paměti, někdy i stavy zmatenosti, přírůstek na váze, mezi méně časté patří retence moči, ortostatická hypotenze, srdeční arytmie a rozmazané vidění.
Léčba začíná obvykle amitriptylinem, a to vždy malými dávkami (10–25 mg) na noc, čímž se překlene počáteční tlumivý efekt. Dávky se pomalu postupně zvyšují podle tolerance, obvykle v týdenních intervalech. Amitriptylin způsobuje často nežádoucí projevy. Zejména u nemocných s poruchou kardiovaskulárního systému může vyvolat převodní poruchy, ortostatickou hypotenzi, někdy i zmatenost a poruchy paměti. V těchto případech bývá lépe tolerován nortriptylin. U nemocných s anamnézou retence moči, glaukomu s uzavřeným
Léky užívané jako antidepresiva dělíme do několika skupin podle chemické struktury a mechanismu účinku na různé neurotransmiterové systémy (systémy chemické komunikace nervových buněk uskutečňované vždy jednou látkou). Mezi nejdéle užívaná patří bicyklická a heterocyklická antidepresiva, která nejvíce působí na noradrenalinový a serotoninový systém mozku. Patří sem klomipramin, imipramin, amitriptylin, notriptylin, desipramin, dibenzepin, dosulepin, mianserin a trazodon. Navazují se většinou až jako druhá nebo třetí volba v léčbě depresivních příznaků bipolární poruchy. Mají vyšší riziko přesmyku do manické epizody bipolární poruchy během léčby. Další skupinou antidepresiv jsou inhibitory monoaminooxidázy, enzymu, který se podílí na odbourávání serotoninu, noradrenalinu a dopaminu. Patří sem fenelzin, tranylcypromin a isokarboxazid. Kombinace s jinými antidepresivy a s některými potravinami může vyvolat životu nebezpečný vzestup krevního tlaku, proto je jejich využití v terapii menší. K této skupině lze přiřadit i reverzibilní inhibitory monoaminooxidázy a jejich jediného zástupce, moclobemid. Díky reverzibilitě inhibice jsou některé možné interakce s ostatními léky a potravinami mírnější, ale mohou být také závažné. V současné době jsou nejpředepisovanější skupinou antidepresiv selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu (SSRI). Tato skupina má šest představitelů: fluoxetin, paroxetin, sertralin, citalopram, fluvoxamin a escitalopram. Antidepresiva inhibující zpětné vychytávání noradrenalinu mají pouze jediného zástupce, reboxetin. Další skupiny antidepresiv jsou vytvořeny vždy podle dvojice neurotransmiterů, na které dané antidepresivum působí. Ve skupině antidepresiv ovlivňujících noradrenalin a serotonin jsou venlfaxin, milnacipram, nefazodon a mirtazapin. Do skupiny antidepresiv ovlivňujících noradrenalin a dopamin patří bupropion. Jako antidepresivum se využívá i tianeptin, který oproti SSRI naopak zvyšuje zpětné vychytávání serotoninu.
Jaké jsou vedlejší nežádoucí účinky cyklických antidepresiv
Při léčbě antidepresivy lze obecně říci, že vedlejší nežádoucí účinky bývají většinou mírné a přechodné. Při léčbě cyklickými antidepresivy se může vyskytnout suchost v ústech, zácpa, obtíže při močení, rozmazané vidění, závratě, útlum, zrychlení tepu srdce, pocení, zvyšování tělesné hmotnosti, obtíže v sexuálním životě (ztráta chuti k sexuálnímu životu a zhoršené dosažení uspokojení).
Jaké jsou vedlejší nežádoucí účinky SSRI a novějších antidepresiv
Léčba SSRI a novějšími skupinami antidepresiv je spjata s odlišným spektrem vedlejších nežádoucích účinků, jako jsou bolesti hlavy, nevolnost, nervozita, poruchy spánku, pocení, agitovan
Výchova dětí není nic jednoduchého. Mezi zásadní chyby ve výchově patří:
Nezájem: Tato chyba je schopna zastřešit celou řadu ostatních. Pokud nemáte o vlastní dítě zájem, pak byste měli přehodnotit, proč jste si jej pořizovali. Dítě je starost a je nutné mu věnovat dostatečné množství pozornosti.
Vysoká míra tolerance: Největším problémem je nadmíra tolerance ze strany rodičů. Pokud vlastnímu dítěti dovolíme prakticky všechno, pak si můžeme být jisti tím, že bude prostě a jednoduše všechno dělat.
Vše nelze řešit domluvou: Rodiče jsou dnes ovlivněni takzvanou výchovou, jejímž základem je domlouvání. Tříletému anebo čtyřletému dítěti jednoznačně nedomluvíte. Jedno plácnutí přes zadek vše vyřeší rychle a efektivně.
Dítěti všechno koupíme: Pokud má dítě vše už v útlém věku, pak je logicky přesvědčeno o tom, že bude mít všechno i ve věku dospělém. To samozřejmě s největší pravděpodobností nebude pravdou.
Nevedeme dítě k pohybu: Spousta rodičů se dnes nesnaží vést dítě k pohybu. To je často pouze doma a při přebytečném příjmu jídla navíc nabírá na kilogramech, což samozřejmě není dobré.
Přespřílišné násilí škodí: Násilím nic nevyřešíte. Občasné plácnutí efekt má, ale s dalším násilím se to přehánět nesmí.
S dítětem si nehrajeme: Někteří rodiče si se svým dítětem nehrají, jelikož dle svých slov nemají čas. To není pravda. Na dítě byste si čas měli najít vždy.
Nezapojujeme dítě do běžných činností: Rodiče dítě nezapojují do běžných činností. Ideální je, když dítě pomůže s úklidem anebo mytím nádobí.
Dítě nemá kamarády: Za to, že dítě nemá kamarády, mnohdy mohou rodiče. Pokud jej nikam nepustí a nepomohou mu kamarády najít, pak je to špatně.
Nečteme dítěti pohádky: Pamatujete si, jak vám rodiče četli pohádky? Dopřejte je svým dětem také a nenechávejte je usínat bez nich.
Tolerance radioterapie je individuální a nežádoucí účinky se mohou projevit v různé míře. Pokud budete mít potíže spojené s ozářením, doporučí vám lékař vhodná opatření a předepíše potřebné léky. U mnohých nemocných je však tolerance léčby natolik dobrá, že nejsou třeba žádná omezení, a pokud to organizační podmínky dovolí, není nezbytně nutná ani pracovní neschopnost. Jako celková reakce organismu na ozáření by se mohla vyskytnout únava a ospalost, nechutenství, výjimečně nevolnost.
Při užití vysokoenergetického zdroje záření se již méně často objevuje poradiační reakce na kůži, která se může projevit zarudnutím pokožky. Je důležité pokožku nedráždit a vzdušnit a nosit pokud možno bavlněné prádlo. Při ozáření některých lokalit, například v oblasti prsu či hlavy a krku, však může být kožní reakce výraznější. Může dojít k olupování, vzácněji i k mokvání pokožky.
Časný erytém na kůži vzniká u citlivých jedinců již 2. až 3. den po započetí ozařování. Pozdní erytém se objevuje mezi 2. až 4. týdnem, je výrazně tmavší a přechází do pigmentace a suché deskvamace (kůže je sušší, drobně se olupuje) nebo přechází do reakce 2. stupně — vlhké deskvamace.
Jako postprandiální glykemie se označuje glykemie změřená v době 90–120 minut po jídle. Toto rozpětí souvisí s odlišnou dobou vstřebávání u různých osob. U zdravého jedince dosahuje glykemie po jídle maximální hodnoty v době okolo jedné hodiny po jídle, u pacienta s diabetem 2. typu je to naopak v době blížící se 120. minutě po jídle. Dynamika zvyšování průměrné hodnoty glykemie na lačno a postprandiální u osob přecházejících z normální glukózové tolerance k diabetu 2. typu je odlišná. Do jisté míry je to akcentovaný obraz fyziologických změn obou hodnot v souvislosti s věkem. Pro vyšší věk je typicky relativně vyšší hodnota postprandiální glykemie než glykemie na lačno.
U zdravých osob nepřekračuje postprandiální glykemie hodnotu 7,8 mmol/l. Z hlediska diagnostického znamená hodnota glykemie 7,8–11,0 mmol/l po jídle porušenou glukózovou toleranci, hodnota vyšší než 11,1 mmol je již diabetes mellitus. Aktuální hodnota postprandiální glykemie u pacienta s diabetem však závisí na léčbě a ostatních okolnostech. U zdravých osob je zachována plnohodnotná regulace krevního cukru, která brání patologickému vzestupu glykemie po jídle. U pacientů s postupně se rozvíjející poruchou glukózové tolerance se glykemie po zátěži sacharidy (postprandiální glykemie) v průběhu času zvyšuje absolutně více než glykemie na lačno. Důvodem je zejména inzulinová rezistence jaterních buněk a ztráta první fáze uvolňování inzulinu. Jsou-li jaterní buňky rezistentní vůči inzulinu (necitlivé na inzulin), pak je posprandiální glykemie významně vysoká.
Postprandiální glykemie je nezávislým rizikovým faktorem pro kardiovaskulární onemocnění i pro smrt z kardiovaskulárních příčin. Příčina vysoké rizikovosti postprandiální glykemie není doposud jednoznačně stanovena. Používají se dva základní modely. První, podle kterého rizikovost, respektive toxicita glykemie neroste s koncentrací lineárně, ale exponenciálně. To znamená, že způsobuje-li zvýšení glykemie z hodnoty 7,0 mmol/l na 8,0 mmol/l nárůst rizika o x %, pak zvýšení glykemie z hodnoty 10,0 mmol/l na 11,0 mmol/l zvýší riziko o násobek x %. Druhé vysvětlení přináší představu glykemie jako znamení selhávajících regulačních funkcí organismu kompenzujících rezistenci vůči inzulinu. Podle této představy není tedy primárním a jediným nositelem rizika pouze postprandiální glykemie, ale tato je především příznakem rizikového metabolismu.
Postprandiální glykemie by měla být měřena vždy, když je nalezen rozpor mezi hodnotami glykemie na lačno a hodnotami glykohemoglobinu. Pokud je hodnota na lačno v normě a hodnota HbA1C (dlouhého cukru) rovněž v normě, jedná se o do
Hlavním zdrojem kofeinu v potravě je káva, čaj a různé nápoje. Konzumace kávy je nesporně hlavním zdrojem kofeinu, nejvíce pak v Evropě, kde se odhaduje spotřeba 4,6 kg na osobu a rok. V Asii je hlavním zdrojem kofeinu čaj, avšak i v evropských zemích je jeho spotřeba nezanedbatelná. Skandinávské země jsou největším konzumentem čaje ve světě a spotřebují touto formou více než 10 kg kofeinu na 1 osobu a rok. Co se týče dětí, největším dodavatelem kofeinu jsou různé slazené nápoje. Kofein je též používán k léčebným účelům a je součástí různých kombinací, které jsou často volně prodejné.
V centrálním nervovém systému má kofein stimulační účinky. Zvyšuje stav bdělosti, snižuje únavu, zvyšuje pracovní aktivitu, zlepšuje náladu a motorické funkce. Účinek na kardiovaskulární systém je prostudován nejvíce. Mírná konzumace kofeinu nevyvolává arytmie ani u zdravých jedinců, ani u pacientů s ischemickou chorobou srdeční. Je-li podán kofein v jednotlivé dávce osobám kofein neužívajícím, dojde k vyplavení katecholaminů, volných mastných kyselin a reninu se vzestupem krevního tlaku. Podobné účinky jsou minimální při pravidelné konzumaci, což je vysvětlováno vznikem tolerance.
Kofein má účinky diuretické, bronchodilatační, antinocicepční a analgetické, stimuluje kosterní svalstvo a zvyšuje sekreci žaludečních šťáv. Je-li kofein užíván pravidelně několik dnů, objeví se u většiny osob tolerance k řadě jeho účinků (viz výše). Kofein může vyvolat i fyzickou závislost a po vysazení abstinenční příznaky. Nejčastějším abstinenčním příznakem bývají bolesti hlavy, únava, ospalost, úzkost, neklid a nespavost, méně často třes, svalová ztuhlost a zmatenost. Závažnost příznaků je závislá na množství pravidelně konzumovaného kofeinu.
Nežádoucí účinky kofeinu se projevují jako jeho zvýšené farmakodynamické účinky, které zahrnují centrální nervový systém (CNS), kardiovaskulární systém, gastrointestinální trakt a ledviny. Uvědomění si těchto symptomů může pomoci lékaři řešit některé neočekávané problémy v klinické praxi, vyplývající z konzumace kofeinu v nápojích a potravě. Tyto příznaky mohou být i výsledkem interakce kofeinu s lékovou terapií. Nejzávažnějšími účinky na CNS jsou delirium a křeče, v kardiovaskulárním systému dochází od mírného zvýšení pulzové frekvence až k závažným arytmiím a oběhovému selhání.
Káva patří mezi potraviny s nízkým obsahem vitaminu K, ale kofein může ovlivnit metabolismus účinné látky warfarin. Dosud však nejsou žádné zprávy o případech, které by tuto teorii potvrdily.
Současná právní úprava je ve vztahu k řízení pod vlivem alkoholu velice přísná, v ČR se uplatňuje nulová tolerance alkoholu, a to jak u řidiče motorového vozidla, tak i u cyklisty nebo jezdce na zvířeti. Za alkoholický nápoj se považuje lihovina, víno, pivo a ostatní nápoje, které obsahují více než 0,5 objemového procenta alkoholu.
Podle zákona řidič nesmí:
Požít alkoholický nápoj nebo užít návykovou látku během jízdy – zcela zakázáno je popíjení alkoholických nápojů během jízdy, a to bez ohledu na to, zdali se alkohol stačil během jízdy vstřebat do krve řidiče. Řidič tedy nesmí požít alkoholický nápoj během jízdy, ani kdyby měl v plánu ukončit svou jízdu dříve, než by byl požitý alkohol schopen ovlivnit jeho jednání. Toto jednání netvoří skutkovou podstatu žádného přestupku, nicméně pokud bezprostředně po požití alkoholického nápoje pokračuje řidič v jízdě, dopouští se jednání (a zároveň přestupku) uvedeného v následujícím bodě.
Řídit vozidlo nebo jet na zvířeti bezprostředně po požití alkoholického nápoje nebo užití návykové látky – platí obdobně to, co bylo uvedeno výše. Řidič nemůže usednout za volant svého vozu ani v případě, kdy sice bezprostředně předtím požil alkoholický nápoj, ale alkohol ještě nezačal působit. V rozporu se zákonem by proto bylo i jednání řidiče, který po požití „panáku“ lihoviny přeparkoval své vozidlo, i kdyby na něj požitý alkohol ještě nezačal působit. Toto jednání tvoří skutkovou podstatu přestupku, jeho prokazování je ale poměrně obtížné, protože vyžaduje důkaz o tom, že řidič bezprostředně před jízdou požil alkoholický nápoj.
Řídit vozidlo nebo jet na zvířeti v takové době po požití alkoholického nápoje nebo užití návykové látky, kdy by mohl být ještě pod jejich vlivem – porušování tohoto zákazu patří v praxi k nejčastějším a může založit nejen přestupkovou, ale i trestní odpovědnost. Důvodem jsou především lepší možnosti prokázání takového jednání. K prokázání tohoto jednání stačí, pokud se řidič po zastavení vozidla podrobí zkoušce na přítomnost alkoholu v krvi s pozitivním výsledkem. Je nutné zdůraznit, že alkohol se odbourává poměrně pomalu, a proto počítejte se zbytkovým alkoholem i následující den po intenzivnějším popíjení alkoholu.
V místech dopadu paprsku záření na kůži může vzniknout reakce, která se projevuje vysycháním kůže, svěděním, zvýšenou pigmentací, zarudnutím a v extrémních případech až vytvořením puchýřků či mokvavých ploch. Kožní reakce bývá nejvýraznější zpravidla dva až tři dny po ukončení záření. V ozářené oblasti zpravidla dochází ke ztrátě ochlupení. Během záření by měla být pokožka udržována v suchu a ošetřována (zejména v místech zvýšeného pocení) zásypem Aviril. Pokud se objeví mokvání, je třeba aplikaci zásypu přerušit a postupovat podle pokynů ošetřujícího lékaře. Ozařovaná místa se nemají umývat mýdlem. Doporučit lze nošení volného, vzdušného oděvu z přírodních látek, které dobře sají pot. Opalování je nevhodné. Při holení je vhodnější používat holicí strojek než žiletku či břitvu. Po ukončení radiace promazávejte kůži alespoň jednou denně inertními krémy (nesolené vepřové sádlo, Indulona).
Při záření v oblasti hlavy a krku dochází k zarudnutí sliznice dutiny ústní, škrábání v krku a obtížnému polykání. Může se vyskytnout plísňový povlak v ústech. K omezení reakce přispěje zvýšená ústní hygiena. Neměly by být používány dráždivé zubní pasty, kartáček by měl být co nejměkčí. Je vhodnější spíše kašovitá než tvrdá strava (chléb, oříšky). V průběhu záření doporučujeme nepít alkoholické nápoje a nekouřit.
Ozařování hrudníku (nádory plic, jícnu, mezihrudí) může být doprovázeno obtížným polykáním a dušností. Informujte svého ošetřujícího lékaře o těchto příznacích, aby mohla být včas zahájena léčba tohoto nežádoucího účinku.
Na počátku ozařování horní poloviny břicha (nádory slinivky břišní, žlučníku, jater, ledvin) se poměrně často vyskytuje nevolnost, nechutenství a únavnost. Tyto příznaky po několika dávkách samy mizí. Jsou-li intenzivní, lze použít léky, které tyto problémy odstraní.
Při ozařování dolní poloviny břicha (nádory konečníku, močového měchýře, prostaty, dělohy, děložního čípku) přichází nemocný k ozáření s plným močovým měchýřem (neurčí-li lékař jinak). V průběhu léčby může dojít k průjmům a pálení při močení. Tyto reakce lze vhodnými léky tlumit, neváhejte proto informovat svého lékaře o těchto reakcích.
Zvláštní technikou je celotělové ozáření, které předchází transplantaci kostní dřeně. Obvykle se podává dvakrát denně v průběhu 3–4 po sobě následujících dní. Provádí se pouze na několika specializovaných pracovištích v České republice. Základními nežádoucími účinky jsou z pohledu nemocného nevolnost a zvracení, které se dobře kontrolují příslušnými léky. Pokles počtu krevních buněk je očekáván a řešen transplantací krvetvorných buněk.
Radioterapie stále patří mezi základní složky protinádorové léčby a přináší plné uzdrav
Zaznamenáte-li na své pokožce negativní změny, začne vás pálit, objeví se puchýřky či šupinky a tento stav přetrvává několik dnů, doporučujeme se co nejdříve vyhledat odbornou pomoc. Problémy s pokožkou se zabývá lékařský obor dermatologie. Dobrý lékař by měl nejdříve zjistit rodinnou anamnézu a pokožku důkladně prohlédnout. Rovněž by se neměla zanedbat i fakta, která mohla ovlivnit stav pokožky během posledních několika dnů a mohou být příčinou onemocnění. V tomto případě se však doporučuje obrátit na soukromé dermatologické ordinace, kde si sice připlatíte, ale přinejmenším máte jistotu, že vás lékař neodbyde vlažným pohledem. Alarmující je skutečnost, že ve většině případů, kdy si lékař není jist diagnózou, bývá nejsnadnějším způsobem „léčby“ předepsání medikamentů na bázi kortikoidů. Ty problém ve skutečnosti neřeší, ale pouze zmírní příznaky na přechodné období.
Citlivá pokožka se vyznačuje nízkou úrovní tolerance především na kosmetické prostředky s obsahem chemických látek. Pokud se jedná o náhlý problém a na pokožce se objeví červené flíčky, pupínky a nebo zarudlé tváře, zkuste se nejdříve zamyslet a sami zapátrat po příčině. Zhoršení stavu pokožky může způsobit i stres či velké vypětí, změna kosmetiky, návštěva kosmetického studia, sauny, ale i chlorovaná voda v bazénu a solárium. Alergenem může být například i jídlo či hormonální změna (antikoncepce).
Obecně se doporučuje používat přírodní kosmetické výrobky, jenže i ty mohou obsahovat alergizující látky (esenciální oleje, bylinné extrakty). S výběrem kosmetiky byste proto měli být opatrní. Pokožka potřebuje dostatek výživných látek, proto dbejte na zdravou stravu, která obsahuje primárně čerstvou zeleninu a ovoce. Vyhýbat byste se měli kořeněným jídlům, sladkostem a sušenkám. Dostatečnou hydrataci pleti zajistíte příjmem čisté vody (minerálky byste měli pít nanejvýš 8 týdnů v roce).
Zoladex depot 3,6 mg nesmí být podán pacientům s pozitivní anamnézou přecitlivělosti na léčivou nebo pomocnou látku obsaženou v přípravku, nebo na ostatní analogy LHRH. Léčivou látkou Zoladexu je goserelini acetas a pomocnou látkou je polyglaktin.
Zvláštní opatrnosti při použití přípravku Zoladex depot 3,6 mg je zapotřebí při použití přípravku u pacientů s rizikem obstrukce močovodů nebo komprese míchy. V takovém případě je třeba podání léku pečlivě zvážit a pacient musí být pod pravidelnou kontrolou v průběhu prvního měsíce léčby. V případě, že se komprese míchy nebo poškození ledvin v důsledku obstrukce močovodů objeví, je třeba okamžitě přistoupit k obvyklé léčbě těchto komplikací.
Dlouhodobé podávání LHRH agonistů může snižovat minerální kostní denzitu. Současné údaje o přípravku Zoladex depot 3,6 mg dokumentují 4,6% průměrnou demineralizaci osového skeletu po 6 měsících léčby, která je reverzibilní (návratná). Za 6 měsíců po přerušení léčby bylo zaznamenáno progresivní zlepšení demineralizace o 2,6% ve srovnání s původním stavem. Bylo prokázáno, že u pacientek, které dostávaly Zoladex depot 3,6 mg k léčbě endometriózy, se zmenšil úbytek kostní hmoty a vazomotorické syndromy při současné aplikaci hormonální substituční léčby (jednou denně estrogen a progestogen).
Podle předběžných údajů lze předpokládat, že podávání bifosfonátů v kombinaci s LHRH agonisty, jako je i Zoladex, může u mužů snížit kostní demineralizaci. U mužů léčených LHRH agonisty bylo pozorováno snížení glukózové tolerance, které se může projevovat jako diabetes, popř. ztráta glykemické kontroly u pacientů s předchozím diabetes mellitus. U této léčby je třeba monitorovat glukózu v krvi.
Je třeba zvážit použití přípravku Zoladex depot 3,6 mg u žen s metabolickým onemocněním kostí. V současné době nejsou k dispozici klinické údaje popisující léčení endometriózy přípravkem Zoladex depot 3,6 mg v období delším než šest měsíců. Při takto dlouhé léčbě je třeba pacienta preventivně kontrolovat na všechny zde uvedené symptomy.
Po dvouleté léčbě časného karcinomu prsu bylo prokázáno průměrné snížení minerální kostní denzity (BMD) o 6,2 % v krčku stehenní kosti a o 11,5 % v bederní páteři. Tato demineralizace je částečně reverzibilní, a to o 3,4 % v krčku stehenní kosti a o 6,4 % v bederní páteři po roce sledování po ukončení léčby.
Zoladex depot 3,6 mg může zvýšit rezistenci děložního hrdla, a tím působit obtíže při jeho dilataci.
Zoladex depot 3,6 mg nesmí být podáván dětem a v době těhotenství a během kojení. Proto nepoužívejte Zoladex depot 3,6 mg, jste-li těhotná nebo pokud kojíte.
