Průběh pohřbu obvykle vychází z přání zesnulého a mají ho na starosti pozůstalí, ti tedy rozhodují, jak bude pohřeb vypadat, jestli se bude skládat jen ze smutečního obřadu, anebo jestli jeho součástí bude i smuteční hostina. Pokud se pozůstalí rozhodnou zorganizovat smuteční hostinu, je jen na nich, kdo se jí bude účastnit. Nikde není dáno, že musí být pro všechny účastníku pohřbu. Řada pozůstalých dává přednost smuteční hostině v úzkém kruhu rodiny. Pohřební hostina se koná až po obřadu, nikdy ne před ním. Při hostině nejde o samotné jídlo, opět jde o vzdání úcty nebožtíkovi a sdílení vzpomínek na něj. Lidé se zde scházejí, aby se mohli společně podělit o vzpomínky a ještě jednou projevit soustrast nejbližším příbuzným. V případě, že se smuteční hostina koná, tak se pozvaným na tuto událost posílá nejen smuteční oznámení, ale také pozvání ke smuteční hostině. Tak každý dopředu ví, že se taková akce bude konat. Pozůstalí při rozhodování o místě smuteční hostiny, by měli mít na paměti, že je vhodné uspořádat hostinu blízku místa obřadu, protože pokud se bude kar konat jinde, musí zajistit pro účastníky odvoz na dané místo. Finanční náročnost této části pohřbu je různá, závisí na tom, jaký typ hostiny si pozůstalí zvolí. Nejméně finančně náročná je smuteční hostina, při níž se nepodává žádné hlavní jídlo. Slouží jen k setkání blízkých, kteří společně připijí na zemřelého. Tato hostina nemá dlouhé trvání, obvykle trvá maximálně půl hodinu a není finančně náročná, protože kromě již zmíněného vína se na ní podávají jen nějaké maličkosti vhodné k vínu. Další a finančně náročnější je uspořádání smuteční hostiny v restauraci. V takovém případě by se měla hostina skládat ze slavnostního přípitku na počest zemřelého, oběda a dezertu. Ani v tomto případě není vhodné na hostině déle prodlévat. Obvykle po dezertu smuteční hosté postupně odcházejí. Poslední a často finančně nejnáročnější variantou je domácí hostina pro blízké příbuzné a další hosty, která se koná obvykle v domě zemřelého, nebo u jeho blízkých příbuzných. Tato hostina trvá podstatně delší dobu (i několik hodin) a je na ni potřeba zajistit dostatek pokrmů a nápojů. Výhodou je, že se nemusí jednat o pokrmy koupené v restauraci, mohou být domácí, připravené blízkými příbuznými. Důležitou součástí každé smuteční hostiny je vždy slavnostní projev, který by opět měl mít blízký příbuzný, nebo přítel. Nemusí to být ale stejný řečník, který hovořil na pohřbu. Řečníku může být i více. Vždy by po projevu mělo následovat symbolické připití na počest zemřelého. Řeč by neměla být dlouhá, měla by obsahovat poděkování za projevené soustrasti, nebo za účast na pohřbu.
Ve svém příspěvku CO MŮŽE ZNAMENAT BOLEST NA HRUDI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel PAVEL.
DOBRÝ DEN,MÁM DLOUHODOBÉ PROBLÉMY SE SPANKEM,NEJMENE 13-15 LET NESPÍM BEZ PROBUZENÍ DĚLE NĚŽ 3-4 HODINY ZA NOC SE PROBOUZIM CCA 3X...JE MI 45 LET,185 CM 114 KG OBEZITA,JSEM ŘIDIČ KAMIONU 14 LET,MÁM 3 TÝDNY NEKVALITNÍ STRAVU,MALO POHYBU,HODNĚ STRESU V PRÁCI I OSOBNÍM ŽIVOTE.CELÝ ŽIVOT TRPÍM PRUJMY,MÁM VYHREZNUTOU PLOTÝNKU L5S1 O 6MM S UTLAKEM DURÁLNÍHO VAKU Z ROKU 2009 A MYSLIM ŽE JE TO LEPŠÍ Z HLEDISKA BOLESTI NEŽ PRVNÍ DVA ROKY.MÁM KŘEČE V LÝTKÁCH,3 ROKY MĚ PÁLÍ ŽÁHA HLAVNĚ PO COCA COLE NEBO KÁVĚ KTEROU SI MUSÍM DÁT ABYCH MOHL PO PROBDĚNÝCH NOCÍCH ŘÍDÍT.BOLÍ MĚ ČASTO SRDCE,PÍCHAVÁ BOLEST VLEVO POD HRUDNÍ KOSTÍ.MÁM VYSOKY KREVNÍ TLAK,10 LET SPÍŠ 15 PROBLEMY S EREKCÍ.MAMA MA RAKOVINU A CUKROVKU,PÍCHÁ SI INZULIN DO BŘICHA.MÁM SLABOU IMUNITU,SPATNĚ DYCHÁM 20 LET,SÍPÁM A POSLEDNÍ ROK JSEM ZAČAL HROZNĚ CHRÁPAT A MOJE ŽENA TVRDÍ ŽE MÁM 100% SPÁNKOVOU APNOE.MYSLÍM ŽE SE HODNĚ PŘEJÍDÁM KVULI STRESU.JSEM NEKUŘÁK,ABSTINENT,V MLÁDI JSEM HODNĚ SPORTOVAL.DNES V NOCI PO VELKÉ HOSTINĚ V HOSPODĚ S PŘÁTELI JSEM NEMOHL SPÁT A MÁM NESKUTEČNOU BOLEST NA PRSOU V PRAVO,NEOBVYKLOU,NEPOMÁHÁ NIC OBYKLÉHO JAK ZMĚNA POLOHY NEBO OMEZENÍ DÝCHÁNÍ,NENÍ TO O NÁDECHU A VÝDECHU,NEJLEPŠÍ JE SI SEDNOUT A PŘEDKLONIT SE.MYSLÍM ŽE MÁM NEMOCNÉ SRDCE,MÁM URČITĚ VYSOKÝ CHOLESTEROL.DNES SE OPRAVDU BOJÍM.JO A POSLEDNÍ DOBOU MI ČASTO OTÉKAJÍ KONTNÍKY A NOHY CELKOVĚ,ŠKRTÍ MĚ PONOŽKY...VEČER JSME PO TŘECH MĚSÍCH BYLI V POSILOVNĚ,NETAHAL JSEM TĚŽKÉ VÁHY,NAOPAK JSEM JEN DĚLAL DŘEPY BEZ ZÁVAŽÍ A VÝPONY NA LÝTKA A RAMENA A RUCE JSEM CVIČIL S LEHKÝMI ČINKAMI 6KG V JEDNÉ RUCE,PAK TA OSLAVA V HOSPODĚ S PŘEJÍDÁNÍM,MĚL JSEM DVĚ PIVA IKDYŽ NEPIJU,TŘI COCA COLY (ŽÁHA MĚ NEPÁLILA) PULITR ČERNÉHO ČAJE A MATTONI.SNĚDLI JSME HODNĚ MARINOVANÝCH ŽEBER S CHLEBEM A HRANOLKY S TATARKOU A ČESNEKOVÝM DIPEM.ŽE MAM VYSOKÝ KREVNÍ TLAK MI ŘEKLI NA NEUROLOGII NA BULOVCE KDYŽ JSEM SE PŘED TŘEMI MĚSÍCI UPLNĚ PŘESTAL HÝBAT,BYL JSEM TAM AMBULATNĚ 3 DNY PO SOBĚ NA KAPAČKÁCH A DOSTÁVAL JSEM 11 INJEKCÍ PODÉL PÁTEŘE.CÍTÍM SE O 100 LET STARŠÍ.JSEM BERAN,VŽDY JSEM SE LEKAŘŮM VYHÝBAL A PŘECHODIL JSEM I ZÁPALY PLIC A VŠECHNY MOŽNÉ ANGÍNY A HOREČKY.BUDU VDĚČNY ZA JAKOUKOLIV ODPOVĚD...DĚKUJI A PŘEJI VÁM BÁJEČNÝ DEN...
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Smuteční hostina (také nazývaná kar) není nezbytnou součástí pohřbu. Pokud se koná, tak vždy až po pohřebním obřadu a obvykle se jí účastní jen úzká rodina a nejbližší přátelé. Hostů ale může být samozřejmě více, vždy záleží na rozhodnutí rodiny, která hostinu obvykle pořádá. Pohřební hostina je pořádaná na počest zesnulého. Na pohřební hostinu se zve předem, není ale nutné, aby na hostinu šli všichni, kteří se účastnili pohřebního obřadu. Obvykle se pozvánka k hostině přiloží ke smutečnímu oznámení. Hostina se zpravidla koná někde blízko obřadní síně, pokud je ve větší vzdálenosti, musí pořádající zajistit i odvoz pro hosty.
Smuteční hostina může mít několik rozdílných průběhů. Může se jednat jen o krátké setkání pozůstalých, při kterém se připije na počest zesnulého. Obvykle takové setkání trvá asi hodinu a není pro něj nutné pořádat žádný raut. Postačí jen nějaké maličkosti k vínu (víno by se také nemělo dolévat, je to opravdu jen krátké setkání). Další možností je uspořádat hostinu v blízké restauraci, taková hostina se obvykle skládá z přípitku na počest zesnulého, krátkého oběda, případně malého zákusku. Ani toto setkání se příliš neprodlužuje. Některé rodiny dávají přednost ale domácí hostině, která se koná většinou v domě zemřelého, o hostinu se postarají opět její pořádající. Jídlo můžou dodat příbuzní, nebo se může objednat. Vždy záleží na rozhodnutí pořádajících. Tento typ hostiny se může protáhnout i na několik hodin.
Ukázka řeči na smutečníhostině
Drahá rodino a přátelé,
Děkujeme Vám, že jste dnes s námi sdíleli náš žal. Naše maminka by jistě byla šťastná, kdyby věděla, kolik lidí se dnes sešlo, aby si ji připomnělo a vyjádřilo jí úctu. Všem nám byla blízká srdci a věřím, že na ni nikdo z nás nezapomene. Věnujme ji teď, prosím, tichou vzpomínku a pozvedněme sklenku a připijme si na naši milovanou matku, sestru, babičku i přítelkyni. Vždy budeš v našich srdcích.
Ve svém příspěvku SMUTEČNÍ ŘEČ NA POHŘEB se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Smteční řeč - důstojné poslední rozloučení.
Dobrý den, ráda bych vás všechny informovala o tom, že pomáhám lidem s psaním smuteční řeči podle jejich představ. Mám založenou FB stránku Smuteční řeč - důstojné poslední rozloučení. Kdyby měl někdo o smuteční řeč zájem, neváhejte a napište mi. Těším se na případnou spolupráci.
Pawlusová Darina
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milan.
Dobry den,prosim o pomoc při složeni smutečni řeči pro kamarada tenistu.
Děkuji Jiří
Poslední rozloučení zesnulého člověka mají obvykle na starosti jeho příbuzní, kteří rozhodují o tom, jak bude pohřební akt vypadat, kde se bude konat, kolik přijde lidí, jestli součástí bude i hostina, kdo tam promluví atd. Při rozhodování se mohou řídit přáním zemřelého, pokud nějaké projevil za svého života, nebo tím co o něm vědí, co se k němu hodí atd., případně sami vyberou to, co považují za nejlepší. Důležitá je v neposlední řadě také finanční stránka, protože uspořádání pohřbu není nejlevnější záležitostí. Je třeba zajistit si pohřební službu, která se postará o zemřelého (uložení do rakve, také i umytí zemřelého, oblečení a další nutné úpravy), zajistit parte, rozhodnout o způsobu pohřbení (do země v rakvi, nebo kremace), místo pohřbení, nebo uložení urny, místo pro smuteční obřad (pokud o něj pozůstalí stojí), případně pro smuteční hostinu. S tím vším může pozůstalým pomoci právě pohřební služba, která vychází z přání pozůstalých. Pokud se pozůstalí rozhodnou pro pohřeb, jehož součástí bude i smuteční obřad, musí se rozhodnout, jestli jeho součástí bude i pohřební řeč. Pohřební řeč není vždy nutná, je možné mít jen jednoduchý obřad, při němž bude puštěna vhodná hudba a pozůstalí a další lidé, kteří se přišli rozloučit, jen k rakvi položí květiny a věnce a v tichosti se rozloučí se zemřelým. V případě, že se pozůstalí rozhodnou pro smuteční obřad se smutečním projevem, musí si zvolit vhodného řečníka. V takovém případě se nabízí několik možností. Jednou variantou je, že řeč přenechají profesionálovi, který buď působí u pohřební služby, nebo pod pohřební síní. Takový řečník jim předá dotazník, do něhož vyplní základní informace o zemřelém a to, co si přejí, aby na pohřbu zaznělo. Výhodou tohoto řečníka je, že ví, jak se má obléci, umí mluvit a nenechá se ničím rozhodit. Jeho projev ale může na někoho působit neosobně. Další variantou je, že řečníkem bude někdo blízký zemřelému. Nemusí se vždy jednat o příslušníka jeho rodiny, řeč může mít i nejlepší přítel, nebo někdo jiný, kdo zemřelého dobře znal. Při některých pohřbech se dokonce střídá více řečníků, někdo promluví za rodinu, pak třeba některý přítel, kolega atd. V takovém případě je důležité, aby řečníci své projevy sladili a „nelezli si do zelí“. Není třeba, aby se všechny informace opakovaly, každý by se pak měl držet svého okruhu. Mnohem jednodušší situace je, když mluví jen jeden řečník. Ten by měl samozřejmě při tvorbě své řeči respektovat pravidla tohoto slohového útvaru a i při samotném obřadu musí dbát na správnou etiketu vycházející z dané situace.
Projev, který si řečník sám připraví, musí odrážet jeho vztah k zemřelému a hlavně musí být plný upřímné účasti. V podstatě neexistuje přesná osnova, nějaký plán, co vše musí smuteční řeč obsahovat a jakým stylem má být sestavená. Hlavní je, aby byla vhodná, dávala smysl a styl se hodil k řečníkovi. Klidně může být řeč originální a plná nekonvečních spojení. Důležité je, ale aby tato spojení nenarušila smysl smuteční řeči.
Pokud si někdo neví rady se sestavením tohoto proslovu, měl by se řídit několika základními pravidly. Tím hlavním je, že v řeči by se neměly nijak zdůrazňovat negativní vlastnosti zesnulého. Taková vlastnost se tam sice může objevit, ale měla by být „změkčená“, rozhodně by smuteční řeč neměla být postavena na kritice zemřelého. Pokud řečníka nenapadá moc dobrého, co o zemřelém říct, je dobré držet se obyčejných frází.
Důležité je si také uvědomit, že smuteční řeč je určena hlavně rodině zemřelého, má jim vyjádřit účast, podporu a pomoci jim vyrovnat se s bolestí, kterou cítí. Pokud tedy řečník nepatří k nejbližším příbuzným zemřelého, neměl by se nijak snažit strhávat pozornost ke svým emocím. Ale i v případě, pokud je řečníkem osoba blízká zemřelému měla by se snažit vystupovat co nejvíce objektivně, protože i pro další příbuzné je ztráta milované osoby velmi těžká. I přesto není vhodné se uchylovat ve smuteční řeči k velkému množství různých klišé, protože ty pak působí neupřímně. Je mnohem lepší projev více zaměřit na život, názory a přání zemřelého, aby celý projev působil upřímnější a osobnější. Klišé nikoho nedojmou ani neutěší. Řečník by se měl snažit pozůstalým poskytnout útěchu v popisu dobře prožitého života zemřelého, a v tom jaký byl člověk, co dokázal, nebo co mohl dokázat. Zase by ale v projevu nemělo být až moc informací o životě zemřelého, ideální je shrnout jen několik málo bodů z jeho života. Při smuteční řeči se řečníci často uchylují k různým básnickým vyjádřením, kterými chtějí svému projevu dodat na určité „honosnosti“. I zde platí jednoduché pravidlo, méně je někdy více, důležitá je totiž přirozenost projevu. Aby smuteční řeč byla osobnější, je vhodné využít i různé oblíbené citáty zemřelého, slova z oblíbených písní a básní. Opět by jich nemělo být ale moc, všeobecně se doporučuje jen jeden citát. V závěru smuteční by mělo zaznít, něco, co je pro zemřelého typického, co pozůstalým pomůže dát mu sbohem. Často se užívají citáty z oblíbených knih, básní, písní, neb klasické fráze typu: Nikdy na tebe nezapomeneme atd. Hlavní je, aby se závěr hodil do celého konceptu smuteční řeči.
Smuteční projev nepatří k těm slohovým útvarům, u nichž se oceňuje improvizace. Naopak je třeba být na tuto situaci dobře připraven, což znamená mít projev s sebou, i když ho řečník ovládá zpaměti. Může se stát, že se pod návalem emocím v řeči ztratí a sepsaný projev mu dává jistotu, že řeč dokončí. Sepsaná řeč by neměl mít řečník jen tak volně na papíru, který zmuchlaný vytáhl z kapsy. Je vhodné ho mít v tmavých deskách, ideálně černé, nebo tmavě modré barvy.
Při samotném projevu je třeba v obřadní síni respektovat akustiku a mluvit dostatečně nahlas. Důležité je také dělat patřičné pauzy, aby slovům rozuměli všichni, i ti starší účastníci. Je důležité v řeči příliš nepospíchat, ale ani ji nenatahovat. Projev by měl trvat zhruba kolem pěti minut, ale může být i kratší. Pokud by se v průběhu projevu stalo, že řečník bude přerušen, třeba svým, nebo i cizím projevem emocí nad smrtí zemřelého, je třeba počkat, až se situace uklidní a pak projev dokončit. U smuteční řeči není vhodná jakákoliv přehnaná gestikulace, ale ani přecházení z místa na místo.
Řečníkem na pohřbu se může stát v podstatě kdokoliv, není potřeba, aby to byl rozený mluvčí, stačí člověk, který respektuje pozůstalé, je ochoten a schopen veřejně promluvit a působit důstojně. Řečník, ať už profesionální nebo ne, musí vždy respektovat tuto situaci a musí se podle toho nejen chovat, ale správně se i obléct. Pro muže řečníka se doporučuje tmavý oblek, ideálně černé barvy. Pokud k projevu dojde venku a v zimě, hodí se tmavý kabát. Častým prohřeškem bývá na pohřbech obuv. Všichni účastníci včetně řečníka musí mít čisté a vyleštěné boty ideálně opět tmavé barvy. Rozhodně se sem nehodí žádná sportovní obuv, ani kdyby se jednalo o černé botasky. Řečník by měl být také hladce oholen. I ženy řečnice musí respektovat pohřební etiketu a obléct se do jednoduchých tmavých šatů, případně do tmavých společenských kalhot. Jejich make-up ani účes by neměl být nijak výrazný.
Na závěr je třeba zdůraznit, že řečník svou úctu k zemřelému vyjadřuje mírnou úklonou směrem k jeho rakvi před zahájením projevu, ale i po jeho skončení. Řečník je navíc také prvním, kdo rodině zemřelého kondoluje.
Ve svém příspěvku SMUTEČNÍ ŘEČ NA POHŘEB se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Petr.
Moc prosím o pomoc na smuteční řeči pro mého otce záchranáře Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Smuteční řeč.
Smuteční řeč je pravděpodobně asi jedním z nejsložitějších slohových útvarů právě pro jeho emocionální zaměření. Jistě není třeba zdůrazňovat, že smuteční řeč je určená na pohřby.
Při pohřbu se může rodina obránit na profesionálního řečníka, který ve svém projevu může vycházet z projevu, který mu připraví rodina, nebo může říct svou vlastní řeč. Většinou se pak jedná o univerzální projev, který jen doplní konkrétními událostmi ze života zemřelého.
Druhou variantou je, že na smuteční slavnosti promluví někdo z pozůstalých, většinou to bývají nejbližší příbuzní, kteří si svůj projev také sami připraví. Napsat smuteční projev není jednoduché. Vždy záleží na vztahu mluvčího k zemřelému a na přístupu, který řečník zvolí. V podstatě není přesně vymezené, jak musí projev vypadat, klidně může být i nekonvenční, základním pravidlem ale je, že by měl být plný opravdu upřímné účasti.
Je několik bodů, které by se v projevu asi měly objevit, ale myslím, že nejsou vždy podmínkou. Také je na řečníkovi, jakou jejich formu zvolí.
Při smuteční řeči není vhodné zdůrazňovat záporné vlastnosti zemřelého (pokud si to rodina vyloženě nepřeje).
Při smutečním proslovu by řečník měl jistě vyjádřit nejen soustrast pozůstalým, ale také by je měl ujistit o tom, že v tom nejsou sami. Měl by se snažit jim pomoci ulehčit v bolesti.
Řečníci se často ve svých projevech uchylují k různým neupřímným a prázdným klišé, které zesnulého nijak nepřiblíží a ani to na nikoho nezapůsobí. Naopak je vhodné využívat v projevu vzpomínky na život zemřelého a na jeho životní postoje.
Také je třeba si uvědomit, že smuteční projev je určen pro pozůstalé, ne pro zemřelého, proto by celý proslov měl směřovat k nim. Jim má tato řeč pomoci překonat bolest. Řečník by vždy, ať už pochází z rodiny, nebo ne, měl v prvním řadě myslet na nejbližší příbuzné, a proto by zrovna je měl oslovit vždy jako první. U smutečního řečníka se předpokládá, že v projevu nebude zdůrazňovat svůj zármutek. Samozřejmě při projevu na pohřbu blízkého příbuzného (matky, otce, syna, dcery...) se tomu nelze zcela vyhnout. Vždy je ale třeba uvědomit si, že i pro další příbuzné je ztráta milované osoby těžká.
Smuteční projev by měl být na určité úrovni a měl by být vždy předem připraven a nikdy by neměl být výsledkem improvizace, která by mohla způsobit, že by zaznělo něco, co není vhodné. I pokud řečník umí svůj projev zpaměti, může si s sebou vzít desky (tmavé barvy) s připraveným projevem (kdy by zapomněl, nebo v rozrušení nevěděl, jak dál pokračovat). Také je třeba si uvědomit, že cílem smuteční řeči není informovat o všech událostech ze života zesnulého. Při projevu je možné použít různá básnická vyjádření, ale není třeba jejich množství vždy přehánět, pak by projev mohl působit nepřirozeně. Také je možné využít básní a citátů. Ideální je jeden citát. Více citátů nebo básní by opět mohlo působit nepřirozeně. Ve smutečním projevu samozřejmě není nutná recitace, ale je potřeba se básni přizpůsobit. V projevu by neměla být rozsáhlá souvětí, vhodnější jsou jednoduché věty pronášené klidným tempem, aby všichni přítomní porozuměli obsahu sdělení. Řečník by také měl mluvit dostatečně nahlas. Samozřejmě se může stát, že projev řečníka může být narušený vlastní lítostí nad ztrátou milované bytosti (opět je tato situace pravděpodobná u úmrtí blízkého příbuzného). Takovou situaci je třeba akceptovat a poskytnou řečníkovi prostor, aby mohl po uklidnění pokračovat.
Proslov by neměl být také přehnaně dlouhý, vhodný je časový rozsah kolem 3 – 5 minut.
Smuteční projev by měl od začátku působit důstojně. Řečník by měl zvolit vhodné vystupování, neměl by při projevu přecházet a ani přehnaně gestikulovat. Úctu k zemřelému lze vyjádřit drobnou úklonou hlavy směrem k rakvi před zahájením projevu a po jeho skončení.
Při smutečním projevu není důležité, jen co řečník říká, ale také jak u toho vypadá. Řečník by se nikdy neměl oblékat nijak provokativně. U mužů je vhodný tmavý oblek a kabát. Rozhodně není vhodná sportovní bunda a obuv. Důležité také je, aby muž vypadal upraveně, řečník by měl mít tedy čisté a vyleštěné boty a zároveň by měl být i oholený. Ženy si mohou vzít jednoduché tmavé šaty, nebo společenské kalhoty. Neměly by mít výrazný make-up.
Na závěr je třeba, aby si řečník uvědomil, že on je první, kdo vyjadřuje upřímnou soustrast rodině.
Smuteční řeč se přednáší během smutečního obřadu či pohřbu. Měla by dokazovat, že zájem o pozůstalé a jejich problémy přetrvává, stejně jako pochopení a dobrá vůle stát jim v těžkých chvílích po boku.
Smuteční řeč nemá svou specifickou délku, záleží na každém řečníkovi, jak dlouhý a procítěný proslov má v plánu vyjádřit. Měl by ale být přímý, jednoduchý a výstižný.
Smuteční řeč je vzdáním úcty zemřelému a jeho pozůstalým. Může být pronesena knězem, profesionálním řečníkem krematoria či rodinou a přáteli. Smuteční řeč může být pronesena i více osobami.
Profesionální řečník přesně ví, jak má dokonalý smuteční proslov vypadat. Pokud si sami netroufáte na smuteční projev, řečník je ten pravý člověk, který vám podá pomocnou ruku. Profesionální řečník ví, jak se tvářit, co říkat, jak na se na smutečním obřadu chovat a působit.
Vzorová smuteční řeč by měla být věcná, citlivá a prostá. Může obsahovat životní filozofii a zkušenosti, které dokážou pozůstalé povzbudit do dalšího života. Smuteční řeč by měla být brána vážně, proto je zapotřebí zbavit se veškerých všeobecných a prázdných klišé.
Obsah smuteční řeči by měl být zaměřen na zesnulého. Vyzdvihuje zesnulého jako člověka, poukazuje na jeho přednosti a rekapituluje život, který žil. Posluchači jsou připraveni slyšet především pozitivní zprávy, proto by celkový obsah smuteční řeči měl být věnován pouze dobré stránce zesnulého.
Smuteční proslov si může rodina připravit sama a zvolit zástupce, který ho bude prezentovat. Projev pak může být více osobní.
V naší poradně s názvem POLYNEUROPATIE DOLNÍCH KONČETIN. se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Božena.
Prosím odpoví mě nějaká dobrá duše proč mám polyneuropatii dolních končetin? Nemám cukrovku,nikdy jsem nekouřila ani nepila alkohol.Ten alkohol jen na malý přípitek např.narozeniny.Mám srážení krve laidenskou mutaci.Moc díků za odpověď.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Někdy si polyneuropatii přineseme do života vlastní genetickou výbavou, podobně jako třeba leidenckou mutaci. To pak vůbec nezáleží na dodržování zásad zdravého životního stylu a neuropatie propukne tak jako tak. V kombinaci s leidenskou mutací zde vyvstává možnost řešení projevů polyneuropatie úpravou dávkování antikoagulačních léků, které určitě užíváte na ředění krve. Domluvte se na tom se svým kardiologem. Také by bylo vhodné být v péči neurologa, který bude kontrolovat změny v projevech neuropatie a určí i následnou léčbu.
Smuteční projevy na pohřbech je pro nezkušené řečníky těžké sestavit. Obvykle se obávají toho, aby jejich řeč dávala smysl, nebyla příliš dlouhá a lidé jí rozuměli. Stejně tak by měli myslet i na to, aby se v ní neobjevila slova, která bude mít řečník problém vyslovit. Na pohřbech je samozřejmě nutné dodržovat jistou pietu, ale i tak se může v projevu objevit mírný humor, pokud se to k zesnulému hodí. Řečník musí myslet také na to, že ho v průběhu jeho proslovu mohou zasáhnout projevy smutku, i s nimi se musí vypořádat. Nemusí se za to ale stydět, u neprofesionálních řečníků, kteří mluví na pohřbech svých blízkých, se to stává. K vytvoření smuteční řeči mohou jako vzory posloužit i její ukázky, které následují dále v tomto článku. Jedná se o vzor smuteční řeči na pohřbu maminky, tatínka, babičky a dědečka. Tyto vzory slouží jako inspirace, třeba řečníka zaujme některé slovní spojení, nebo stavba řeči. Není ale nutné se těchto vzorů doslova držet. Jedná se jen o ukázky, jak je možné smuteční řeč uchopit.
V naší poradně s názvem ELIQUIS 5 MG A ALKOHOL se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Sylva.
Začala jsem užívat místo Warfarinu od pátku Eliquis 5 mg a v neděli
jsem pozvaná na párty. Ráda bych věděla, jestli mohu aspoň l skleničku
vína na přípitek nebo raději vinný střik, nebo vůbec alkohol ne. Děkuji
moc předem za Vaši informaci a jsem s pozdravem Drábková.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Eliquis nemá alkohol uvedený ve svých interakcích. Znamemá to, že alkohol nijak neovlivňuje účinky léku Eliquis. Ovšem alkohol funguje jako ředidlo krve, podobně jako Eliquis. Trvalá souhra těchto dvou činitelů může způsobit krvácení a to nejen na povrchu těla, ale i uvnitř, kde je to mnohem nebezpečnější, protože to nevidíte. Tyto problémy jsou dominantní u pravidelné konzumace alkoholu. Náhodný alkoholický nápoj, jako je přípitek, nezpůsobí žádné problémy a s klidem si můžete připít.
Dovolte mi, abych Vám poděkoval, že v této těžké chvíli stojíte při nás a přišli jste se rozloučit s naší milovanou maminkou. Vaše lítost mi dává naději, že má maminka nebude nikdy zapomenuta a že kromě nás, její blízké rodiny, si její vzpomínku uchováte i Vy. Úcta, kterou jste jí dnes vzdali, mi vhání slzy do očí a zároveň budí radost v srdci, dokazuje mi, že život mé maminky měl smysl. Vím, že i ona sama, by dnes byla Vaší láskou dojata a poctěna, protože jí nikdy nepovažovala za samozřejmost a každého z Vás si velmi vážila. Pozvedněme sklenku a s tichou vzpomínkou si připijme na naši milovanou maminku, manželku, sestru, babičku a přítelkyni. Nikdy na tebe nezapomeneme.
Projev blízkého přítele
Drahá truchlící rodino, milí přátelé,
Dovolte mi, abych i já, blízký přítel zemřelého Josefa, na něj zavzpomínal a podělil se s Vámi o svou vzpomínku na něj. Josef byl skvělým kamarádem, rodičem, manželem, kolegou, byl člověk plný energie a lásky k životu. Jeho mysl plná ideálů nás spojila nejprve jako kolegy, později i jako přátelé. Bylo mi ctí stát mu po boku ve chvílích dobrých i zlých, stejně jako on stál za každé situace při mně. Byl jediný, kdo se se mnou upřímně radoval z každého mého úspěchu a zároveň on jediný se nikdy nebál mi říct, že něco dělám špatně. Byl můj jediný pravý přítel a já ho měl a mám za to rád. Proto vás prosím, pozvedněte spolu se mnou sklenku na počest muže, který uměl prožít svůj život tak, že mu každý z nás může závidět a jeho vzpomínku si navždy uchovejme.
Smuteční řeč si každý může zhotovit sám, samozřejmě řeč profesionálů bude jistě znít jinak, než někoho, kdo nikdy nic takového netvořil. Každý dává přednost něčemu jinému. Někdy není nutné využívat mnoha vzletných slov, abyste vyjádřili svůj city k zesnulé osobě. Hlavní je, abyste vy jako řečník a pozůstalý řekl vše, co jste vyjádřit chtěl a aby vám to bylo přirozené. Samotná chvíle pohřbu je velmi těžká, není nutné si ji ještě dělat horší náročným proslovem, kterému příliš nerozumíte. Závěr smuteční řeči je v podstatě rozloučení jak se zesnulou osobou, tak i se smutečními hosty.
Na závěr smuteční řeči se jistě hodí říct něco, co nám zesnulého připomene, nebo co nám pomůže se s ním rozloučit. Často se například využívají různé slavné citáty (obzvlášť třeba když víme, že zemřelá osoba měla ráda nějakého spisovatele), také je možné využít slova písní. Někdy stačí jen závěrečná věty typu: Navždy budeš v našich srdcích; Nikdy na tebe nezapomeneme.
Ve svém příspěvku SMUTEČNÍ ŘEČ NA POHŘBU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Otec Frantisek.
Dovolte mi, abych i já, blízký přítel
člověk plný energie a lásky k životu.
Bylo mi ctí stát mu po boku ve chvílích dobrých i zlých,
Byl můj jediný pravý přítel a já ho měl a mám za to rád. Proto vás prosím, pozvedněte spolu se mnou sklenku na počest muže, který uměl prožít svůj život tak, že mu každý z nás ve chvílích vzpomínek,zároveň on jediný se nikdy nebál mi říct,Pravdu. Zato děkují. Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Následující smuteční řeči mohou sloužit jako vzor, samozřejmě každý si smuteční řeč může vytvořit po svém. Někdo chce, aby v ní bylo mnoho vzletných slov, jiný dá přednost více informativnímu charakteru. Jistě je možné požádat pohřební službu, aby Vám pomohla se zhotovením smuteční řeči.
Stuhy pro starší osoby se doporučují v barvě černé či hnědé. Pro muže středního věku vyberte šedou nebo zelenou stuhu. Pro ženy středního věku spíše fialovou, vínovou nebo šedou stuhu. Pro mladší osoby jsou vhodnější bílé, světle žluté nebo šedé smuteční stuhy. Smuteční stuha je rozdělena na dvě části: pravý a levý cíp. Text můžete volit zcela dle svého přání. Chcete-li se držet tradice, do levého cípu umístěte obecný text obsahující vzkaz zemřelému. Příkladem může být: Poslední sbohem, Na rozloučenou, Myslíme na Tebe, Se vzpomínkou, S láskou a podobně. Do pravého cípu je potom nejvhodnější uvést osoby, od nichž smuteční květina je. Například jsou to texty jako: rodina Novákova, dcera Jana s rodinou a podobně.
Smuteční květiny jsou symbolem posledního rozloučení se zemřelým. Jsou dnes nepostradatelnou součástí pohřbu, ale také mají využití jako vzpomínka na zesnulé, například v období Dušiček či výročí úmrtí. Smuteční kytice darují všichni, kteří chtějí vyjádřit svou kondolenci osobně. Smuteční kytice do ruky se položí při obřadu k rakvi.
Neodmyslitelnou součástí každého smutečního oznámení jsou citáty a básně, které patří na začátek smuteční řeči a dodávají jí vážnost a emocionální ráz. Smuteční verše a citáty slouží k poetickému popsání člověka, který již není mezi námi a měly by být vybrány tak, aby co nejpřesněji vyjádřily osobnost a charakter zemřelého. Pomáhají pozůstalým dát najevo lásku, respekt, vděk a všechny další důležité emoce, které při rozloučení cítí. Proto je velmi důležité, aby výběru citátu či básně byla věnována patřičná pozornost.
Nezemřel jsem, neboť vím, že budu žít stále v srdcích těch, kteří mne milovali....
Drahá rodino, přátelé, otcovi kolegové a další smuteční hosté,
Věřím, že taková slova by si náš otec Adam Novotný přál slyšet, protože přesně vystihují, jak žil svůj život. Nepřál by si, abychom dnes nad jeho náhlou smrtí truchlili, naopak by si jistě přál, abychom vzdali hold jeho životu, který se vždy snažil žít naplno. A proto jsme se zde dnes sešli, abychom společně zavzpomínali na okamžiky, kdy byl ještě blízko nás a my si mohli užívat společných chvil, nevědouc, že tyhle báječné doby tak náhle skončí. Náš otec měl snad celý život úsměv na tváři a otevřenou náruč pro ty, co by potřebovali jeho útěchu. Jeho srdce bilo pro jeho nejbližší a jeho největším přáním bylo, aby se jeho milovaní měli dobře a pohnul by pro ně třeba i horami, kdyby to bylo nutné. Rodina a přátelé, to pro něj znamenalo vše, pro nás žil a s myšlenkami na nás také zemřel. Jeho náhlým odchodem neztratil svět jen skvělého člověka ochotného vždy bojovat za správnou věc, ale odešel i neuvěřitelně obětavý a milující otec, věrný přítel a v neposlední řadě také pracovitý a spolehlivý kolega. Jeho ztráta ale nijak neumenšuje to, co k nám cítil a co pro nás všechny byl ochotný udělat.
Dovolte mi tedy, abych v tento den na mého milovaného otce zavzpomínal a vzdal mu čest.
Náš otec Adam Novotný se narodil v roce 1968 do milující rodiny. Většinu svého života se musel vyrovnávat s volbou svých rodičů nejít s davem, která způsobila, že řada jeho snů, zůstala i nadále jen v říši snění a nikdy se neuskutečnila. Nikdy se nemohl stát vysněným advokátem, ale i přesto nikdy nelitoval a obdivoval se své rodině a velmi si ji za jejich činy vážil. Místo studia na právnické fakultě se vyučil tesařem a postupně se stal mistrem ve svém řemeslu. Miloval, když něco nového stvořil a vyloudil tak úsměv na tváři řadě lidí. Za svou práci byl obdivovaný nejen svými kolegy a nadřízenými, ale i širokým okolím. Jemu ale na obdivu nezáleželo, vždy jen chtěl šířit radost. Jeho práce ho také přivedla do Plzně, kde se v kanceláři, kterou měl vybavit novým nábytkem, seznámil se svou osudovou ženou, naší maminkou. Náš otec byl vždy muž činu, a tak dlouho neváhal a spojil s ní svůj život. Nikdo na světě nebyl šťastnější než on v den, kdy mu jeho životní láska přivedla na svět dvojčata. Už tehdy přísahal, že mě s bratrem Ondřejem ochrání a bude nás navždy milovat. Svému slibu dostál, přestože to s námi neměl nikdy jednoduché. Naše rodina prožívala nejšťastnější chvíle svého života, když jsme náhle přišli o matku a otec ztratil životní družku. Po této těžké tragédii se nám náš milovaný otec stal nejen otcem, přítelem a důvěrníkem, ale i skvělou matkou. Pro mě i Ondřeje byl po smrti naší matky celý svět, dělal vše, abychom byli šťastní a nikdy za to nežádal nic na oplátku. Když jsme i my potkali své životní lásky, tak nás podporoval, a Janu a Lucii přijal zcela bez výhrad nejen do naší rodiny, ale i do svého srdce. Spolu s námi se velmi těšil na narození prvního vnoučete. Bohužel můj otec nedostal šanci se s ním seznámit, potěšit se pohledem na něj, obejmout ho nebo ho políbit, ani nestihl dokončit postýlku, kterou mu s láskou tajně po nocích vytvářel. Nešťastná náhoda nám ho sice vyrvala z našeho náručí a domova, ale on i nadále zůstává v našich srdcích a vzpomínkách. Byl tím nejúžasnějším otcem na světě, a proto mě bolí, že nedostal příležitost být i skvělým dědečkem.
Můj otec se už nikdy nebude s námi radovat nad našimi úspěchy, pokroky našich dětí, nikdy neuvidí jejich šťastný výraz ve tváři o Vánocích, nikdy nepozná, jaké to je, když jeho vnouče sfoukává svíčky na svém narozeninovém dortu. Naše děti zase nikdy nepoznají, jaké to je s dědou v lese vyřezávat dřevěné lodičky ze staré kůry, plavit se s ním na dřevěném voru, který by společnými silami vyrobili, nikdy je jejich děda neobejme, nezašeptá do ucha, že vše bude dobré a nevytáhne z kapsy svou krabičku útěchy plnou bonbónů. Náš otec nikdy nepozná svá vnoučata a ona nepoznají jeho, a přesto jsem si jistý, že i na ně v posledních chvílích myslel a ona na něj také nikdy nezapomenou.
Vždyť vše, čím byl, žije v nás s bratrem i ve Vás, v jeho přátelích, a nikdo z nás nedovolí, aby jeho odkaz jen tak odvál čas, když on sám ho nemůže předávat dál. Pro mě bude navždy žít v každém pohledu mého bratra, v úsměvu našich dětí, v každém kusu nábytku, který tak s láskou vytvářel. Jeho lásku vždy znovu a znovu pocítím při procházce růžovou zahradou, kterou vytvořil kolem matčina hrobu, každá rosa na těchto květinách mi připomene jeho slzy štěstí nad vším, co jsme s bratrem dokázali. Každé zafoukání větru na naší zahradě mi připomene ty chvíle, kdy se k nám večer naklonil a šeptem nám vyprávěl pohádky. Náš otec již není mezi námi, a přesto ve všem kolem nás cítím jeho přítomnost, je to jako kdyby jen schválně ztišil svůj hlas, když se uchýlil tam, kde mu nic neschází. Vzpomeňme na něj teď společně s láskou, kterou si zasloužil, a uchovejme si vzpomínku na jeho šibalský úsměv, laskavé oči, šikovné ruce a hlavně na jeho zlaté srdce, které do poslední chvíle tlouklo pro nás všechny, které vroucně miloval.
Drahá rodino, milí přátelé a vážení smuteční hosté,
Každá květina jednoho dne odkvete, stejně tak i každé zvíře jednoho dne opustí tento svět a i každá kapka vody se jednou vypaří, protože nic netrvá věčně a vše musí jednou skončit. Nejinak je tomu i s životem člověka, i ten nemá věčné trvání, a tak i nad jeho dny života jednou vysvitne slunce naposledy. Nejinak tomu bylo u mého milovaného dědečka Františka Nováka. Jeho náhlý a tichý odchod z tohoto světa uvrhl životy členů naší rodiny do temnoty a smutku. Náhle nás pohled do slunečných dnů netěšil. Každý východ slunce pro nás znamenal jen další den bez dědečka, otce, přítele. Bez milovaného člověka sršícího energií, optimismem a v neposlední řadě i láskou a úctou k životu. To, že jste zde v tomto domě smutku s námi, svědčí o tom, že i váš život jeho odchodem potemněl. I pro vás byl můj drahý dědeček zdrojem světla a tepla, které vám i nám předával skrz svou lásku a přátelství. Vaše i mé slzy svědčí o tom, kým byl, báječným dědečkem, milujícím manželem, starostlivým otcem, věrným přítelem, veselým společníkem a spolehlivým zaměstnancem. To vše není málo. To kým byl, mi dává víru, že si jeho vzpomínku navždy uchováte v srdci. A že právě vzpomínky na něj nám společně vrátí zpět do našich životů trochu toho jeho světla a tepla, kterým vyzařoval, a rozjasňoval dny našeho života po celý svůj život.
Světlo tohoto světa spatřil můj dědeček František Novák před jednasedmdesáti lety v pohraničím městě Náchodě. Své narození vždy považoval za oslavu života po skončení kruté války, která si vyžádala životy mnoha členů jeho rodiny. Po celý život ho provázela pýcha nejen na své rodiče, kteří prožili řadu nelidských utrpení, ale i na životy členů rodiny, kteří to nepřežili. Byl pyšný na to, kým byl a celý život svou úctu k předkům dával nepokrytě najevo a předával ji dál dalším generacím. Jeho dětství prožité v Hradci Králové bylo klidné a šťastné. Miloval chvíle strávené s otcem u tesařského náčiní, stejně tak rád trávil čas s maminkou v její krejčovské dílně. Už od dětství mu žádná práce nebyla cizí a žádnou nepovažoval za méněcennou. I proto si ve chvíli, kdy se rozhodoval, o svém studiu, své budoucnosti, zvolil práci tesařskou, která mu byla velmi blízká. Postupně se z něj stal vynikající řemeslník. Ztráta milovaného otce ho pak vedla k tvorbě více umělecké, která ho proslavila v širším okolí. Při jedné své výstavě se seznámil s ženou, která ho uhranula nejen svým výjimečným vzhledem, ale i milou a přátelskou povahou. Můj dědeček pak udělal vše proto, aby ji získal. A to že se mu to povedlo, jasně dokazuje má přítomnost zde. Má babička se mu stala múzou v jeho tvorbě, zároveň ale i bezpečným přístavem, do něhož se mohl vždy po těžké práci bezpečně vrátit. Má babička pro něj byla vším a také mu dala vše, co si přál, nejen svou lásku, ale i dva zdravé, silné syny se stejnou láskou k řemeslu jako měl on. Milovala ho do poslední chvíle svého života a její ztráta mého dědečka tak poznamenala, že opustil uměleckou tvorbu a vrátil se k výrobě klasického nábytku. I v ní ale vynikal, protože do každého kusu nábytku vkládal kus své duše. Smrt mé babičky nepřinesla jen jeho změnu zaměstnání, ale i jeho vztah k synům se změnil. Musel se jím náhle stát nejen otcem, ale i matkou. Je třeba říci, že se tohoto úkolu zhostil se ctí. Dělal vše proto, aby pomohl svým synům Lukášovi a Martinovi vyrovnat se s touto těžkou ztrátou. Vařil jim, uklízel, psal s nimi úkoly, pomáhal jim se vším, co bylo třeba, vyprávěl jim příběhy na dobrou noc, utěšoval je v nemoci i ve smutku. Středem jejich světa byl jejich otec. Otec, který je velmi miloval a radoval se s nimi ze všech životních úspěchů a stejnou měrou s nimi snášel i jejich trápení. Miloval je bez podmínek, za svou lásku nežádal nic na oplátku. Naopak jim dával mnohem víc, učil je vše, co znal. Předával jim své umění i znalosti. Jen díky němu objevili svou lásku k rybaření. Ukázal jim, jak je krásné sledovat východ slunce na břehu rybníka s rybářským prutem v ruce. Nikdy mu nešlo o dobrý úlovek, vždy usiloval o prožití této památné chvíle. Společně se svými syny se radoval z narození všech svých pěti vnoučat. Chvíle s nimi si užíval naplno. Učil je lézt po stromě, házet žabky, koupil jim jejich první rybářské pruty, i jejich první dobrodružné knihy. Vždy měl pro ně po ruce nějaké dobroty, kterými jim za každé situace dokázal vyloudit úsměv na rtech. Stejně na ně ale působilo i jeho medvědí obětí, kterým nikdy na svých blízkých nešetřil. Každý večer svým vnoučatům vyprávěl krásné příběhy o jejich babičce, kterou nedostali šanci poznat. Sám na ní rád chodil vzpomínat k jejich milovanému místnímu potůčku. Šum vody mu připomínal hlas jeho manželky, vůně okolních květin působila jako babiččin oblíbený parfém, měkká náruč trávy mu nahrazovala objetí jeho manželky, která ho provázela v jeho myšlenkách po celý jeho život. Ke vzpomínkám na ni se vracel hlavně v okamžiku, když se dozvěděl o své vážné nemoci, i po své smrti mu byla útěchou. Díky ní se nebál své smrti, vítal jí. Považoval ji za další etapu svého života. A proto nad jeho odchodem netruchleme, náš dědeček prožil krásný a dlouhý život a teď bude spokojeně odpočívat po boku milované ženy. Naopak ho doprovoďme na jeho poslední cestu ne slzami, ale úsměvnými vzpomínkami na chvíle s ním. Vzpomeňme na jeho smysl pro humor, na jeho taneční vystoupení na zábavách, na jeho ruce schopné vytvořit mistrovská díla dávající lidem radost, na jeho krásný vztah k synům i vnoučatům. Milujme vše, co stvořil, ať už se jedná o zdobený rám obrazu, pracovní stůl, rybářskou stoličku, nebo jen obyčejného draka pro svá vnoučata. Vzpomeňme na krásné chvíle s ním a nikdy na něj nezapomeňme.
Milá rodino, vážení přátelé a další smuteční hosté,
Můj dědeček Václav Novotný byl skvělý člověk, který si dokázal získat vaši i moji lásku a úctu, jak dokazují slzy v našich očích a smutek ve tvářích. Jeho ztráta bolestně zasáhla každého, kdo ho znal a pro jeho vřelé srdce miloval. Svět bez něj pro mě již nebude stejný, naše společná milovaná místa se jeho odchodem navždy změnila. Šumavské lesy navždy ztratily svého obrovského zastánce a milovníka, který v nich mnohokrát hledal útěchu. Nejen příroda po jeho smrti truchlí i já před vámi teď stojím se smutkem v srdci. Odchod blízkého člověka je vždy velmi bolestivý, obzvlášť když ta osoba pro vás byla vším. Můj dědeček pro mě vším byl. Byl mým rádcem ve chvílích plných nejistot, byl také mým zastáncem ve všech nespravedlivých obviněních, byl mou vrbou znající všechna moje tajemství, byl ale také mým dětským hrdinou, který odvážně bojoval proti každému nepříteli, byl mým nejbližším přítelem, který se se mnou do poslední chvíle radoval ze všech maličkostí. Tenhle skvělý člověk, by si teď jistě nepřál, abychom tu dnes společně truchlili nad jeho smrtí, přál by si, aby naše dnešní vzpomínky na něj byl plné radosti, protože svůj život považoval za velmi šťastný.
Můj dědeček Václav Novotný se narodil uprostřed druhé světové války v roce 1942. Na válku si samozřejmě z dětství nepamatoval, ale už od základní školy projevoval vášeň pro tyto válečné dějiny, tato vášeň ho nikdy neopustila, o čemž svědčí jeho úctyhodná sbírka knih s touto tématikou. V patnácti letech mu zemřel otec, a tak musel přestat hrát dětské hry a začít se starat o rodinu. Nijak mu nevadilo zanechat školy, nikdy ho studium nelákalo, raději trávil čas venku. I jako patnáctiletý si našel práci v místním JZD. Veškerý volný čas pak rád trávil v lesích, kde rád pozoroval zvěř, nebo v hospodách, kde jeho pozornost naopak poutaly ženy. Ženy můj dědeček velmi miloval, proto také trvalo dlouho, než našel tu, se kterou by chtěl strávit svůj život. Na první pohled se zamiloval do dcery svého bývalého učitele, ta ale o něj neměla zájem. Můj děda se nikdy ale nesmířil s neúspěchem, a tak o její srdce dlouho bojoval, až ho získal. Nikdy vynaložené námahy nelitoval a byl rád, že si na svou lásku počkal. Na svět spolu také přivedli dvě dcery Janu a Marii. Dědeček si vždy přál syna, ale obě nezbedné dcery mu syna zcela vynahradily. Díky nim byl tím nejšťastnějším otcem na světě, jeho štěstí téměř dosáhlo vrcholu, když obě dívky odmaturovaly a přivedly mu domů své dva manžely. Dědeček tak získal i syny, které si celou dobu tak přál. Byl skvělým otcem, chápavým zetěm a nakonec i báječným prarodičem. Nás, svá vnoučata Radka, Adama, Michaelu, Janu, Lucii a Matěje, považoval za dary nebes. Vždy, když se nám něco podařilo, říkával svým rozechvělým hlasem, že neví, čím si takové štěstí zasloužil. Ale my to věděli, on sám byl pro nás dar. Věnoval nám svůj čas, sílu, úsměvy i srdce a nic od nás nežádal na oplátku. Miloval nás zcela bez podmínek a stejně tak nám předával vše, co znal a učil nás tomu, co tak miloval. Brával nás do lesa, kde jsme naslouchali hlasům ptáků, nebo jen pozorovali zajíce hrající si na honěnou, nechal nás listovat ve všech svých knihách a žádnou naši otázku nikdy neodbyl, na vše se snažil nám popravdě odpovědět. Dědeček byl také naším prvním instruktorem při řízení, neváhal riskovat své auto a svěřit nám ho. Jeho život zasáhla řada ztrát, ztratil oba rodiče, sourozence, nakonec i svou milovanou manželku, a přesto nikdy na život nezanevřel, vždy říkal, že se stalo jen to, co se mělo stát. I přes bolest, kterou prožil, se nezapomněl usmívat. Všichni jsme věřili, že on je neporazitelný, ale pak se objevila síla, která ho dokázala porazit, přestože statečně bojoval. Přišla náhle, nikdo z nás nevěřil, že jedna návštěva lékaře nám může změnit život. Dědeček byl jediný, kdo rozsudek přijal s klidem a nic si z něj nedělal. Netrápilo ho to, co ho čeká, to my se těžko smiřovali s osudem a nakonec jsme to byli také my, kdo byl v jeho posledních chvílích slabí. Náš milovaný dědeček ale tak slabý nebyl, nelitoval se, nic si nevyčítal, do poslední chvíle se radoval ze všeho, co zažil. Věřil, že odchází na lepší místo, kde na něj čekají jeho milovaní. Měl úsměv na tváři, i když začal snít svůj krásný, věčný sen. Můj dědeček považoval svůj život za krásnou pohádku se šťastným koncem, protože nakonec se princ opět po mnoha letech setkal se svoji vyvolenou princeznou. Jeho pohádka šťastně skončila a je teď jen na nás, abychom ji předali i našim dětem a vnoučatům. Vzpomínka na člověka, který se dokázal smát nepřízni osudu do očí, nesmí být zapomenuta. Bude žít v jeho dvou dcerách, v nás jeho vnoučatech i budoucích pravnoučatech. Již teď je jeho památka zřetelná v přírodě, kterou tolik miloval, a kde i jeho prach spočine. V blízkosti starých stromů, pod nimiž lehával a šeptal jim všechna svá tajemství a strasti, nedaleko skal, které bývaly po smrti manželky jeho úkrytem před lidmi, u lesní studánky, která kolikrát utišila jeho žízeň a pomohla mu uklidnit rozbouřené srdce, u malé lesní mýtinky, na níž tak rád sledoval východ slunce a pozoroval rosu lesknoucí se na kapradí, již navždy tam bude naslouchat zpěvu ptáčků, a vyprávění lesních zvířátek, která se svěřují se svými osudy lesu.
Náš dědeček se vydal na svou poslední cestu, a přesto je s námi dál, jen se od nás malinko vzdálil. Dovolte mi, abych ho na poslední cestu tedy vyprovodil citátem od Roberta Fulghuma, který si můj dědeček v posledních dnech svého života oblíbil:
„Věřím, že fantazie je silnější než vědění. Že mýty mají větší moc než historie. Že sny jsou mocnější než skutečnost. Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností. Že smích je jediným lékem na zármutek. A věřím, že láska je silnější než smrt.“
