Informace od zdravotní sestry

HLAVNÍ STRÁNKA

  

PROSTATA

  

KREVNÍ TLAK

  

CUKROVKA

  

WARFARIN

  
Téma

RÁNA

Definice rány

Rána je porušení kůže, které může být jednak úmyslné, jednak neúmyslné. K úmyslnému porušení kůže dochází během léčby, sem patří například operační rána. Neúmyslné porušení vzniká náhodnými poraněními, tedy úrazy.

Porušení kůže lze rozdělit do mnoha skupin. Základní dělení:

  • Povrchové rány: V těchto případech je poškozena jen kůže/sliznice nebo podkožní/podslizniční vazivo. Většinou se jedná o traumatické rány jako odřeniny, pořezání, tržné rány, lehčí popáleniny a podobně. Tyto rány nezasahují do podkožního vaziva a hlubších struktur uložených pod kůží (svaly, facie, šlachy a další). Jejich hojení je většinou nekomplikované a rychlé – léčí se primárním hojením.
  • Hluboké rány: O hlubokých ránách hovoříme tehdy, pokud jsou zasaženy hlubší struktury jako nervově-cévní svazky, šlachy a podobně. Léčba hlubokých a podminovaných ran je ztížena špatnou dostupností poraněných ploch. V těch se navíc často setkáváme s přítomností devitalizované tkáně a s povlaky. Tyto rány jsou velice náchylné k sekundární infekci.

Podle vzniku rozlišujeme rány řezné, bodné, sečné, tržné, nebo penetrující, které představují poškození pronikající až do tělních dutin a orgánů.

Podle stupně kontaminace dělíme rány na čisté – neinfikované a kontaminované, kam řadíme čerstvé otevřené rány, jak náhodné, tak chirurgické, u nichž došlo k porušení sterility, a dále rány infikované, které jsou spíše staré a je v nich klinicky průkazná infekce, například hnisavý výtok.

Mezi mechanicky způsobené rány řadíme odřeniny, poranění, řezné rány, bodné rány, kousnutí a chirurgické rány.

K ranám vzniklým v důsledku termického nebo chemického poškození řadíme veškeré popáleniny a poleptání – termické, chemické, vzniklé ozářením nebo elektrické.

Kromě toho existují určité druhy ran – obtížně se hojící vředy – vznikající v důsledku jiných procesů, které mají chorobný charakter.

Léčba rány podle fáze, ve které se rána nachází:

  • Čistící fáze: V této fázi může být v ráně odumřelá tkáň (takzvaná nekróza), může být infikovaná anebo překrytá hustým povlakem. V první fázi hojení může dojít k rozvoji zánětu, zarudnutí místa rány a zvýšení teploty v oblasti rány. V případě čistící fáze je třeba ránu zbavit odumřelé tkáně, infekce či vzniklého povlaku a zpřístupnit tak její spodinu pro účinnou léčbu. Proces hojení rány je možné nastartovat v okamžiku, kdy je rána zbavena všech nežádoucích složek, tedy v okamžiku, kdy je vyčištěna. Lékař volí buď cestu chirurgického vyčištění, anebo autolytického čištění za pomoci produktů vlhké terapie.
  • Granulace (výstavba nového tkaniva): V další fázi hojení dochází k tvorbě nových cév a rána se vyplňuje nově vznikající (granulační) tkání. Po vyplnění rány přichází proces epitelizace, při němž nově vznikající kožní kryt ránu postupně uzavírá. V této fázi je třeba zvýšená pozornost při ošetřování, aby nebyla granulační tkáň porušena. Velmi důležité je zabránit infekci rány a udržovat její stále vlhké prostředí tak, aby nedošlo k vyschnutí. Při léčbě je proto vhodné používat vlhké krytí, určené pro rány s menší sekrecí.
  • Epitelizace (tvorba nového epitelu – kůže): Konečná fáze hojení rány začíná obvykle od okrajů anebo se vytvářejí ostrůvky nové pokožky, které se spojují s okraji. Celý proces obnovy pokožky (epitelizace) je velmi důležitý pro konečné zhojení rány. Epitelizace bezprostředně navazuje na proces granulace, když je vytvořena nosná plocha pro tvorbu nové pojivové tkáně a pokožky. Proto je třeba ránu nadále udržovat vlhkou a zabránit jejímu vyschnutí.

Jednotlivé fáze se vzájemně překrývají.

Zdroj: Rána na kůži

Diskuze: Re: Ranní deprese

I pro mně jsou rána přímo zničující, ráno beru 1 prášek Cipralex , vůbec nepomáhá. .doktorka mi přidala ještě půlku, ale to se mi začala točit hlava. .zajímavé, jak píšete, během dopoledne se to zlepší a večer jsem celkem v pohodě. . ale ta rána nedávám. .

Zdroj: diskuze Ranní deprese
Počet odpovědí: 2

Jak probíhá hojení nehtového lůžka

Tento typ poranění by se měl ošetřovat pouze vlhkým způsobem. Rána by měla být kryta takzvaným mastným tylem, nebo alespoň čtvercem gázy, který se celý pokryje vrstvou mastného krému (například Framykoin). Takto se gáza nepřilepí a hojení není narušeno.

Zdroj: Stržený nehet

Diskuze: protonové centrum praha bulovka

Dobrý den,zajímalo by mne jestli je možné začít s ozařováním pokud není zahojená pooperační rána po operaci střev.,rána prosakuje, neboť není zahojen tračník.......také má sestra udělaný vývod.Sestra je mladá a potřebovala by velmi rychle zahájit chemoterapie kuli metastázím v dutině břišní.Velice děkuji.K.Cerná.

Zdroj: diskuze Protonové centrum praha bulovka
Počet odpovědí: 0

Hrozí při bodnutí vosou infekce

Při bodnutí vosou může vzniknout i infekce. Za dob našich babiček se za nejlepší první pomoc považovalo postižené místo si pomočit. Moč obsahuje chemické látky, které působí jako dezinfekce, ničí možné bakterie a rána se tak lépe zahojí.

Proti infekci pomůže:

  • Tea tree olej – má protizánětlivé účinky a dezinfikuje postižené místo; místo bodnutí stačí jemně potřít.
  • Alkoholový zábal – nakapejte trochu na kapesník a přikládejte půl hodiny na otok; alkohol z tkáně vytahuje horkost.
  • Bylinky – hojivé a dezinfekční účinky mají i šťávy z listů jitrocele kopinatého, řebříčku obecného nebo z okvětních lístků měsíčku lékařského.

Zdroj: Bodnutí vosou

Diskuze: energie

Já na energii používám žvýkací tablety sky dog. Když potřebuji plno energie, tak sním dvě a můžu se učit do rána :)

Zdroj: diskuze Energie
Počet odpovědí: 0

Zábal na suchý kašel pro děti

Složte kus vaty (z igelitového pytlíku „vata skládaná“) do obdélníku cca 10 x 15 cm, na teflonovou pánev nalijte olej (obyčejný slunečnicový stolní), do oleje položte vatu – oleje tolik, aby to bylo z jedné strany dobře nasáklé. Na malém ohni opatrně zahřejte, položte na prsa, na to vatu dejte igelit, na něj složenou šálu a nakonec pyžamo. Dítě uložte do teplé postele, dejte mu vypít teplý čaj a zábal nechte až do rána. Okamžitě zklidní kašel (účinek při nechání do rána je o dost větší). Pozor na teplotu oleje, ať se dítě nepopálí.

Zdroj: Olejový obklad na krk

Diskuze: Re: odstranění lipomu v prsu

Odstranění lipomu není náročné. Nařízne se kůže a tuková bulka se vytlačí. Rána se pak zašije. Zhojení je do deseti dnů, úplné pak do měsíce. .

Zdraví Cempírek!

Zdroj: diskuze Odstranění lipomu v prsu
Počet odpovědí: 1

Jak dlouho bolí rána po vytržení zubu

Bolest po extrakci je většinou zvládnutelná běžnými analgetiky, o konkrétním léku je vždy dobré domluvit se s ošetřujícím lékařem. Bolesti mohou trvat několik dnů, zhruba od třetího dne by však měly začít ustupovat. Pokud se naopak zvyšují, objeví-li se otok, nebo dokonce teplota, bude nutné další odborné ošetření.

Zdroj: Vytržený zub - jak hojit ránu

Diskuze: Re: výtažek ze semen zelené kávy

Souhlasím s Gábinou.Užívám 2týdny,váha nešla dolů ani o deko a sladké bych jedla od rána do večera.Stydím se někomu přiznat,že jsem na to naletěla a ještě za takové peníze!

Zdroj: diskuze Výtažek ze semen zelené kávy
Počet odpovědí: 3

Jak dlouho trvá bolest po vytržení zubu

Příslušná oblast se nejprve znecitliví místním anestetikem, podaným nejčastěji ke konkrétnímu zubu. V případě jednoduché extrakce lékař zub uvolní od dásně a šetrně vyjme. Pokud se jedná o složitější extrakci například nepříznivě uloženého zubu moudrosti, musí se zub chirurgicky vybavit přímo z kosti, kde je zadržen. Rána se následně zašije. Od toho se odvíjí i délka bolesti. Vytažení zubu (extrakce) je drobný chirurgický výkon, který nevyžaduje speciální léčebný režim ani pracovní neschopnost. Rána po extrakci zubu začne přirozeně bolet po odeznění znecitlivění, tedy za 2–3 hodiny po výkonu. Pokud proběhla extrakce hladce, postačí bolest ztišit 1–2 tabletami analgetika (prášek proti bolesti), před užitím je třeba prášek rozpustit ve vodě anebo rozdrtit na menší kousky. Bolest definitivně ustává během několika hodin a rány v ústní dutině se hojí poměrně rychle.

Zdroj: Jak dlouho bolí vytržený zub

Diskuze: kíčení dle jazyku

Dobrý den,
mám následující problém. Již od rána mám povrch jazyka
bílý a uprostřed v dolní části je jazyk červený.
Prosím o radu, na koho se mám obrátit.
Díky za odpověď

Zdroj: diskuze Kíčení dle jazyku
Počet odpovědí: 1

Mýdlo se sírou

Toto speciální mýdlo obsahuje 18% síry, která je zapracována do měkkého mýdla (sapo mollis). Tento obsah síry se ukázal jako velmi uspokojivý způsob léčby a profylaxe svrabu. Léčba se aplikuje na noc a začíná jako koupel s mýdlem a teplou vodou, po níž následuje úplné natření těla sirným mýdlem, které se nechá na pokožce zaschnout a púsobit až do rána. Celé se to opakuje po tři noci. Nedílnou součástí je výměna oblečení a ložního prádla před a po ošetření!

Zdroj: Sírové mýdlo na svrab

Diskuze: jak jist po operaci pistele

Jsem po operaci fisury v konecniku a nwvim, jak se ted stravovat, aby se rana brzy zahojila. Dekuji

Zdroj: diskuze Jak jist po operaci pistele
Počet odpovědí: 1

Příčiny vzduchu v plicích

Povaha onemocnění vyplývá z důvodu přítomnosti výstupu vzduchu z těla, nebo vzduchu, který se nachází kolem plic. Příčiny přítomnosti vzduchu v plicích závisí především na typu pneumotoraxu.

  • Kouření je běžný urychlovací faktor u lidí s projevujícími se známkami spontánního pneumotoraxu. Tento typ pneumotoraxu není způsoben trvalým zraněním.
  • Změny tlaku vzduchu, bývají způsobeny potápěním, cestováním, a dokonce i vystavení se hlasitému zvuku.
  • Chronická obstrukční plicní nemoc. Typickými příklady chronické obstrukční plicní nemoci jsou astma a bronchitida. Jsou zdaleka nejčastější příčinou přítomnosti vzduchu v plicích.
  • Zranění hrudní stěny, které způsobí například výstřel, nehoda nebo bodná rána, umožňuje neustálý vstup vzduchu.

Zdroj: Vzduch v plicích

Diskuze: poruchy spanku

Pri usnuti cca po peti minutach vzbuzeni a zmatenost jakokdyz se mam dostavat z bezvedomi,po dvou minutach vse odezni a mohu spat az do rana.

Zdroj: diskuze Poruchy spanku
Počet odpovědí: 1

Jak poznat zánět po vytržení zubu

Zánět po extrakci zubu bývá závažnou, ale poměrně častou komplikací a jeho řešení je většinou dlouhodobé a vyžaduje velice dobrou spolupráci pacienta. Projevuje se bolestí, otokem, hnisem a teplotou. ATB terapie a výplachy jsou v rukou stomatologa, co vy můžete udělat, je pečlivá ústní hygiena, výplach Corsodylem, ledovat postižené místo, užívat léky na snížení otoku dásně (například Aescin 2-2-2), NSA na bolest a snížení zánětu (například Ibalgin 400 mg, dle potřeby), někteří stomatologové doporučují Wobenzym.

Rána po extrakci se nesmí takzvaně vybublávat!!!

Po extrakci zubu hrozí rovněž alveolitida (zánět, suché lůžko). A kuřák by měl raději počkat s cigaretami cca 4 hodiny, aby nedošlo k rozpadu přirozeného obvazu, což je krevní sraženina (totéž způsobuje vybublávání).

Zdroj: Jak dlouho bolí vytržený zub

Diskuze: Spanek

Pri usnuti cca po peti minutach vzbuzeni a zmatenost jakokdyz se mam dostavat z bezvedomi,po dvou minutach vse odezni a mohu spat az do rana.
Prosim o radu.

Zdroj: diskuze Poruchy spanku
Počet odpovědí: 1

Odstranění zubů moudrosti

Pokud se zub hůře prořezává, ale jinak je jeho postavení mezi ostatními zuby anatomicky správné, může se zubař rozhodnout, že odstraní sliznici, která překrývá prořezávající se zub. Obvykle to učiní pomocí skalpelu nebo vysokofrekvenčního nože. Často ale ani tento zákrok nepomůže, zub musí být vytržen. Pokud je zub silný a správně rostlý, odstraní se stejně jako ostatní zuby pomocí kleští. Pokud je ale zub slabý, nebo se objeví jiná komplikace, tak se zub musí rozřezat a vytahovat po částech. Takový zákrok může trvat i dvě hodiny a obvykle se u něj využívá buď lokální umrtvení, nebo celková anestézie. Lokální umrtvení obvykle stačí, navíc přitom nemusí asistovat anesteziolog. Takového zákroku se není třeba bát, pacient sice zákrok vnímá, ale necítí bolest. Vnímá jen tlačení a tahání. U neprořezaného zubu je zákrok velmi jednoduchý, jedná se o řez do dásně, kde se odstraní část čelistní kosti nad zubem a pak se rána zašije. Stehy se vyjmou zhruba po týdnu. Po vytržení zubů může dojít k několika komplikacím, například k zpožděnému krvácení, zanesení infekce do rány, zánětu. Hojení zubů ovlivňuje jak průběh zákroku, tak i věk, srážlivost krve a stres. Po zákroku je obvyklá bolest, která je způsobená tím, že kost zůstala holá, až když se zakryje dásní, tak bolest ustane. To trvá zhruba týden. Po tu dobu se doporučuje užívat analgetika proti bolesti, raná aspoň první dny chladit a nevyplachovat a vyvarovat se veškerému drobivému jídlu. Od druhého dne by se měla ústa vyplachovat odvarem z heřmánku.

Zdroj: Zuby moudrosti

Diskuze: motání hlavy - krční páteř - kolísavý tlak

Dobrý den, mám dotaz bolí mě krční páteř - každý den se mi motá hlava od rána do večera - někdy to přejde brzo-někdy ne. Nemůžu, nikam chodit sama.
Mám, kolísavý tlak.
Ale, prý mi nic není. Už, si nevím rady.

Děkuji za rady

Zdroj: diskuze Krční páteř a motání hlavy
Počet odpovědí: 1

Ošetření zranění v nose

Pro poranění nosu je nutná první pomoc. Toto poranění se zastavuje pomocí sterilního polštářku. Mírným tlakem se zastaví krvácení a vyhneme se dalším kontaminacím. Péče o otevřené rány nosu by měla být prováděna lékařem. Cílem ošetření je předejít infekci rány a dosáhnout rychlé a funkční regenerace tkáně. Před zahájením léčby by měla být jasná velikost, stáří a přítomnost přidružených poranění. Rána se šije, až po dezinfekci. Tyto rány bývají velmi špinavé, takže jsou vyčištěny fyziologickým roztokem nebo peroxidem vodíku. Vyčištění rány je důležité u otevřených ran, kožních poranění, při obnažení chrupavek nebo kostí.. Pokud se jedná o poranění, které vzniklo pokousáním zvířetem nakaženým vzteklinou, tak zde se podává profylaxe tetanu. Antibiotická profylaxe by měla být podávána v závislosti na stupni a velikosti hojení. Intubace je nezbytná v případech, kdy je velké krvácení a dochází ke krvácení do dutiny nosní či ústní.

Zdroj: Zranění v nose

Zkušenosti

Při léčbě otoků zabalte postiženou oblast 4 až 8 vrstvami alobalu a mezi každou vrstvu vložte hadřík nebo kus papíru. Udržujte bolestivou oblast zabalenou po dobu nejméně jedné hodiny a pak ji odkryjte. Po dvou až třech hodinách postup opakujte, a to po dobu 3 – 7 dnů, v závislosti na intenzitě otoku.

Lékaři v USA používají alobal i při léčení dny. Nemocné palce se zabalí hliníkovou fólií a nechají takto po dobu 12 hodin. Tento postup by se měl opakovat cca 12 dnů.

Tato metoda může být použita i při nachlazení a kašli. Je nutné zabalit nohy 5 až 7 vrstvami alobalu a mezi každou vrstvu vložit kus papíru nebo bavlněné tkaniny. Nechte působit asi 1 hodinu, alobal vyjměte, po 2 hodinách postup opakujte. Opět alobal sundejte, udělejte si 2 hodinovou pauzu a postup opakujte po třetí. Tuto metodu byste měli praktikovat asi 1 týden.

Alobal je také velmi dobrý pomocník při popáleninách. Nejprve je třeba vyčistit spálenou oblast studenou tekoucí vodou a vysušit. Je-li kůže poškozena více, lze použít sterilní gázu a absorbovat z rány tekutinu. Když je rána dokonale suchá, nanese se tenká vrstva masti používané běžně na popáleniny a na ni se položí alobal. Poté se zakryje rána obvazem a nechá v klidu, dokud bolest neodezní.

Chcete-li projasnit svou kůži a oči po probdělé noci, je třeba hliníkovou fólii roztrhat na malé kousky a dát je na několik hodin do mrazáku. Takto namražené kousky alobalu přiložte na obličej a na oční víčka a nechte působit 15–30 minut. Budete překvapeni, jak stopy únavy, nespavosti a stresu zmizí z vaší pokožky.

Zdroj: Alobal na bolest

Jablečný ocet a jeho léčebné účinky

  • Jablečný ocet pomáhá při celkové únavě a rekonvalescenci a je velmi účinný při nemocech srdce, vysokém krevním tlaku a zvýšeném cholesterolu.
  • Jablečný ocet dobře pomáhá i při hubnoucích programech při redukci váhy a i žaludeční potíže se okamžitě zmírní, když vypijeme-li 1 dl teplé vody s 1 lžící jablečného octa.
  • Revma a dna se dají jablečným octem léčit pravidelným popíjením ráno a večer 2 dl vody a 1 lžíce jablečného octa. Pokud by se toto užívalo jen večer, tak se tím stimuluje činnost střev při nočním zpracování bílkovin.
  • Rány od bodnutí hmyzu je dobré ihned natřít neředěným čistým jablečným octem a zatřít čerstvě rozkrojenou cibulí. Rána se tím vydezinfikuje a také přestane svědit.
  • Na bolest v krku se několikrát denně kloktá 1 dl teplé vody a 2 lžíce domácího jablečného octa.

Jablečný ocet a způsoby jeho použití, video.

Zde je seznam naučných videí, kde je vidět na co a jak se dá použít jablečný ocet v kosmetice: video jablečný ocet.


Zdroj: Jablečný ocet – výroba a účinky

Bodnutí od muchničky

Muchničky mají podobně jako komáři rády okolí řek, ale vyskytují se i na místech, kde se komáři neobjevují.

Jak je vlastně možné, že se rány od muchniček tak snadno zanítí? Důvodem je fakt, že ranky úporně svědí, a proto si je člověk má tendenci neustále škrábat, čímž hrozí, že si do nich zavleče infekci. Odtud už je k infekčnímu zánětu jen kousek.

Kousnutí přitom často nezačne bolet hned, ale klidně druhý až třetí den. Pokud vám rána otéká, je možné si vzít lék na alergii, protože i tak se dají otoky a svědění zmírnit.

Nejlepší ochranou proti muchničkám jsou účinné repelenty, které je dokážou odpudit. Krom toho samozřejmě pomáhají dlouhé rukávy či nohavice (tvrdí se, že pro muchničky jsou lákavější tmavě oblečení lidé). Pokud vás muchnička bodne a rána nateče, chlaďte ji, přikládejte cibuli nebo mažte mastí proti svědění, někteří lidé si pochvalují i šťávu z netřesku, který roste na skalkách. Přikládá se přímo čerstvá rostlina. Naopak se příliš nedoporučuje octový obklad, protože sliny muchniček rovněž obsahují kyseliny a ocet tak může otok ještě zhoršit.

Především se snažte zabránit tomu, abyste si vy nebo vaše děti ranku rozškrábali. Zanícené místo může mít v průměru i pět centimetrů. U dětí, alergiků či jinak oslabených jedinců je zapotřebí navštívit po kousnutí lékaře. Někdy je totiž nutné podávat i antibiotika, aby zánět ustoupil.

V některých lokalitách ve světě muchničky přenášejí závažné choroby, například parazita vlasovce, který může způsobit trvalé oslepnutí. V Česku ani v okolních zemích však nic takového nehrozí.

Štípnutí muchničky se nesmí škrábat, neboť tak hrozí druhotná infekce. Bolest může začít až za 2 až 3 dny. Otoky a svědění můžete mírnit ochlazením, mastí pro svědění, šťávou z netřesku, léky na alergii. Určitě byste se měli vyvarovat podávání octových obkladů.

Zdroj: Muchnička

Jak probíhá hojení dásně po vytržení zubu

Po extrakci zubu se jedná o ránu defektní a otevřenou, rána se hojí granulační tkání a v případě nerušeného hojení je mikroskopický obraz shodný s akutním aseptickým reparačním zánětem. Bezprostředně po extrakci se zaplní zubní lůžko krví, která koaguluje, gingiva při okrajích lůžka kolabuje přes kostěný okraj alveolu a vytváří ochranný kryt okrajů krevního koagula. Koagulum se skládá z fibrinové sítě a uvnitř této sítě jsou umístěné červené a bílé krvinky. Na povrchu je koagulum kryté tenkou vrstvičkou fibrinu a spolu s přítomnými leukocyty dodává tento val koagulu bělavě žlutou barvu. V prvním týdnu po extrakci dochází k organizaci krevní sraženiny. V okolní vazivové tkáni se aktivují fibroblasty, které se množí a vytvářejí kolagenní fibrily, za nimi následují novotvořené kapiláry a vzniká granulační tkáň. Ta se postupně mění ve fibrilární vazivo, současně z okrajů gingivy začíná vyrůstat epitel, který překryje granulace.

V dalších týdnech se novotvořené vazivo začíná metaplasticky měnit v kost (na rozdíl od kožní rány, kdy se novotvořené vazivo organizuje v jizvu). Novotvořená kost má zpočátku charakter kosti pletivové, postupně se do ní ukládají minerály a vzniká provizorní kostěný svalek. Při nekomplikovaném hojení se svalek vytvoří v průběhu 2–3 měsíců. Další průběh hojení spočívá v přestavbě provizorního svalku, vazivová kost se postupně odbourává a nahrazuje se definitivním kostěným svalkem. Tento proces trvá několik dalších měsíců. V této době se spolu s vytvářením definitivní kosti dají pozorovat i určité resorptivní změny (postihují alveolární přepážky i samotný alveol), protože extrakcí zubu ztratila alveolární kost svůj funkční význam.

Zdroj: Jak dlouho bolí vytržený zub

Višněvského balzám

Višněvského balzám má natolik typickou vůni, že kdo ji jednou cítil, zapamatuje si ji. Višněvského balzám je klasická mast používaná v kožním lékařství, případně v jiných oblastech medicíny k hojení kožních projevů. Léčí zánětlivá a hnisavá ložiska, projevy kožních chorob, pomáhá při cévních onemocněních. Pro vysokou účinnost je Višněvského balzám v oficiální medicíně používán od roku 1927. Je volně prodejný v lékárnách.

Višněvského balzám je mast, suspenze používaná jenom zevně. Aplikuje se na místa postižená kožními záněty, furunkly (nežity), vředy, abscesy (hlízy), na hnisavá ložiska na různých místech těla (nehet, prso, podpažní žlázy, třísla), na bércové vředy, křečové žíly a podobně. Dále se Višněvského balzám používá k léčbě některých kožních chorob, například červenky (erysipeloid) či růže (erysipel). K výkonu způsobilí zdravotníci používají tuto mast při ošetřování pokročilejších stadií dekubitů. Terénní kontaktní pracovníci ošetřují Višněvského balzámem i klienty takzvaných „K“ center (drogově, injekčně závislí).

Složení: Višněvského balzám obsahuje ricinový olej, zásaditý tribromfenolát bismutitý a další složky. Původně jednu z nich podle původní receptury tvoří takzvaný peruánský balzám, který je někdy nahrazován bukovým dehtem. Peruánský balzám voní příjemněji, dehtu je zase mezi lidmi připisována větší účinnost. Tribromfenolát bismutitý je léčivá látka, která účinkuje protizánětlivě, dezinfekčně a mírně znecitlivuje tkáně.

Použití: Při použití Višněvského balzámu dojde k rychlému ohraničení zánětu ve tkáni a k rychlejšímu vyhnisání ložiska anebo ke vstřebání výpotku. Při hojení působí Višněvského balzám regeneračně. Mast se nanáší na mulové tampony (čtverce), které se přikládají na postižené místo, obvykle jednou denně. Balzám se nepoužívá na otevřené rány, oděrky a jiná povrchová poškození kůže. Nesmí se dostat na sliznice a do očí. Může se vyskytnout alergie na některou z obsažených složek. Místa ošetřená Višněvského balzámem je třeba chránit před slunečním ultrafialovým zářením. Těhotné a kojící ženy mohou Višněvského balzám používat. Mast se dá koupit v lékárnách bez lékařského předpisu.

Zdroj: Rána na kůži

Co dělat po vytržení zubu moudrosti

Extrakce osmiček je častá. Důvodem pro extrakci je například to, že osmička má často vliv na sedmičku (může na ni tlačit), neumožňuje pořádné čištění (zvýšená kazivost), způsobuje zánětlivé problémy a podobně. Osmičky, také nazývané třetí stoličky, mají často špatný sklon v čelisti, nezřídka zůstávají prořezané jen částečně (semiretence) nebo se neprořežou vůbec (retence).

Většinou plánovaný zákrok je prováděn – stejně jako extrakce jiných zubů – s využitím lokální anestezie (injekce, opíchnutí zubu) – u horních zubů se opichují jednotlivé zuby, u dolních se dělá anestezie svodná, tedy znecitlivění oblasti určité nervové větve. Pokud je přítomen zánět, anestezie zabírá jen částečně (na osmdesát devadesát procent) a pacienta zákrok bolí. Další postup se pak volí dle toho, zda jde o extrakci prostou (jednoduchou) nebo složitou. Po složité extrakci osmiček (na rozdíl od jiných zubů) se rána šije, stehy se odstraňují zhruba za 5–7 dnů. Při nekomplikovaném průběhu je pacient bez obtíží zhruba do týdne po zákroku. Na bolest po extrakci zubu moudrosti se používají dostupná volně prodejná analgetika.

Pravidla pro období po extrakci jsou poměrně jednoduchá:

  • Nevyplachovat – vyplachováním by mohlo dojít k odstranění krevní sraženiny, tak by se obnažila kost a vznikl by zánět (krevní sraženina je vlastně zátka, která brání usazování jídla v dásni, časem se mění v kost).
  • V prvních hodinách po extrakci nejíst a několik dnů nekouřit.
  • Vyhnout se horkým nápojům (mohou zhoršit otok a podporovat krvácení z rány), nejlépe i alkoholu.
  • Tlumit bolest silnějšími analgetiky. První analgetika je dobré užít, ještě když působí lokální anestezie.
  • Vhodné je přikládat chladivé (ne ledové) obklady.
  • Pokud by se objevila zvýšená bolestivost, horečka, otok či jiný problém, je nutné navštívit zubního lékaře.

Při komplikovaných extrakcích osmiček se výkon provádí v celkové anestezii, musí k tomu však být závažná indikace – buď když se trhají všechny čtyři osmičky na žádost pacienta, nebo když jsou třeba jen dvě, ale jsou anatomicky v hodně rizikových strukturách (například hluboce zanořené dolní osmičky). Zákrok v celkové anestezii se provádí na specializovaných pracovištích.

Zdroj: Vytržený zub - jak hojit ránu

Anigran

Anigran je přípravek kombinující kyselinu hyaluronovou s jodovým komplexem, určený pro ošetřování špatně se hojících, chronických, infikovaných, ale i akutních ran.

Anigran představuje produkt první volby při ošetřování komplikovaných ran u zvířat. Výborné uplatnění nachází nejen při hojení chronických, nehojících se ran, ale také při ošetřování traumatických ran, které jsou ohroženy komplikacemi. Je úspěšně využíván k hojení poranění distální části končetin koní, které se problematicky hojí. Vysoká efektivita produktu je založena na synergickém působení kyseliny hyaluronové a jodového komplexu v ráně. Anigran účinným způsobem podporuje granulaci a epitelizaci ran, eliminuje riziko rozvoje infekce, snižuje tvorbu hypertrofických jizev a zkracuje celkovou dobu terapie.

Anigran zajišťuje hydrataci rány, vytváří vhodné podmínky pro regeneraci a aktivně podporuje hojící proces. Příznivým vedlejším efektem je snížená tvorba nevzhledných hypertrofických jizev, zkrácení doby terapie a potlačení tvorby hypergranulační tkáně. Další výhodou Anigranu je skutečnost, že po ošetření zvířete již není vždy nutné držet je v suchém prostředí.

Kyselina hyaluronová díky své vysoké afinitě k vodě zabraňuje přisychání obvazu k ráně a udržuje bezprostřední okolí rány dostatečně hydratované. Tím podporuje životaschopnost a přirozenou migraci buněk. Kyselina hyaluronová je přírodní polysacharid, který je přirozenou součástí kožních tkání a je jednou z hlavních složek mezibuněčné hmoty. Během procesu hojení vysoká afinita kyseliny hyaluronové k vodě zabraňuje přisychání obvazu na ránu, vytváří v ráně přirozené vlhké prostředí a tím podporuje viabilitu a přirozenou migraci buněk. Při aplikaci do rány dochází k nasávání tekutin a růstových faktorů z okolí rány, které se tímto v ráně koncentrují a pozitivně ovlivňují proces hojení.

Jod, který dodává gelu typicky medové zabarvení, zajišťuje potlačení patogenů v ráně. Použitý jodový komplex nebyl již dále chemicky modifikován, a to z důvodu potlačení možného rizika vzniku alergických reakcí. S tím je nutno počítat u infikovaných ran – jod z krytí rány vyprchá během 24 hodin a poté je nutné na infikovaných ranách obvaz vyměnit.

Do malých ran je možné Anigran aplikovat přímo, například pomocí injekční stříkačky. Do větších ran se Anigran aplikuje pomocí sterilní gázy. Na gázový čtverec odpovídající velkosti rány naneste gel, který zapracuje tak, aby jím byl zcela prosycen. Dostatečné nasycení gázy se snadno pozná tím, že při stlačení mezi prsty lze malé množství gelu z gázy vytlačit. Gelem nasycenou gázu aplikujte na spodinu rány. Při ošetřování dutin nebo větších píštělí je možné nasycenou gázu použít jako drén. Dle stupně exsudace se ošetřená rána následně kryje vhodným sekundárním krytím. U suchých nebo velmi mírně exsudujících ran je vhodné zabránit vysychání gelu v ráně například použitím filmu.

Rány bez infekce se převazují za 2 až 3 dny, infikované rány za 1 den. Dávkování je závislé na velikosti rány – na ránu o velikosti 5 x 5 cm se aplikují 2 ml, na ránu 10 x 10 cm se nanáší 7–8 ml.

Používá se na chronické, nehojící se rány; hluboké rány, dutiny, píštěle; akutní, traumatické rány; zhmožděniny; tržná poranění, kousnutí; pooperační dehiscence; špatně se hojící sutury.

Cena Anigranu se pohybuje kolem 1 000 Kč, záleží na dodavateli. Je možné jej zakoupit v lékárně nebo u veterinárního lékaře.

Zdroj: Zranění u psa

Suché lůžko - léčba

Léčba spočívá v irigaci a exkochleaci extrakční rány, které mají zajistit odstranění nekrotických částí lůžka, okrvavění rány a vyvolání opětovného hojení. Vzhledem k bolestivosti zákroku je vhodné provést jej v lokální anestezii. Možné je užití intraalveolárního léčebného prostředku po exkochleaci a výplachu lůžka.

Této komplikaci se dá předejít preventivním podáním antibiotik. Profylaktické podání antibiotik má však svá pravidla. Zahajuje se vždy před výkonem tak, aby bylo antibiotikum přítomno systémově v maximální koncentraci v době chirurgického výkonu. Preferuje se jednorázové podání.

Upřednostňují se antibiotika baktericidní, eventuálně bakteriostatická, která jsou schopna v daném množství dosáhnout baktericidních účinků, dobře pronikajících do kosti. Ideální forma podání je parenterální, zejména intravenózní. Nejčastěji jsou doporučovány linkosamidy (klindamycin), dále penicilinová antibiotika (amoxicilin) a tetracyklin. Nevýhodou antibiotického podání je riziko celkové rezistence a dále možné komplikace plynoucí z přímé toxicity antibiotik, například působení na gastrointestinální trakt s alterací přirozené mikroflóry, projevující se průjmy, nevolností, zvracením, bolestí břicha a dále hematologické či nefrologické komplikace. V případě antibiotik nelze přesně vymezit indikace, nicméně profylaktické podání antibiotik je vhodné u impaktovaných zubů moudrosti, kde se předpokládá protrahovaný komplikovaný zákrok vyžadující rozsáhlou preparaci kosti.

Lokálně podávané léčebné prostředky mají dvě formy:

  • antiseptické výplachy dutiny ústní;
  • intraalveolárně podávané prostředky.

Antiseptické výplachy: K antiseptickým výplachům se využívají prostředky na bázi chlorhexidinu. Chlorhexidin je biguanidové antiseptikum s baktericidními a bakteriostatickými účinky na široké spektrum grampozitivních (streptococcus pyogenes, mutant, viridans, staphylococcus aureus) a gramnegativních bakterií (escherichia coli, klebsiela aerogenes). Účinek chlorhexidinu je také antimykotický a antivirový. Jeho účinek spočívá ve vazbě na fosfátové skupiny fosfolipidů buněčné membrány, čímž narušuje její permeabilitu. Při vyšších koncentracích pak působí přímé narušení buněčné stěny, dochází k prostupu chlorhexidinu do nitra buňky s následnou koagulací buněčných bílkovin. Vedlejší účinky chlorhexidinu jsou lokální a reverzibilní. Nejčastější komplikací je vznik žlutohnědého zabarvení jazyka a pigmentace zubů. Chlorhexidin se užívá ve formě roztoků (v koncentraci 0,2 a 0,12 %) a gelu (v koncentraci 1 a 0,5 %), nově i ve formě tablet a spreje.

Výhodou chlorhexidinu je jeho vazba na povrchové struktury epiteliálních buněk ústní sliznice. Po výplachu zůstává vázáno asi 30 %. Toto množství se postupně uvolňuje do slin a prodlužuje se tak jeho působení. Nejčastěji doporučené užití chlorhexidinu je ve formě výplachů dutiny ústní, a to bezprostředně před výkonem. Pacient na 30–60 vteřin ponechá v ústech volně antiseptický prostředek. Obdobný výplach užívá 2x denně po dobu 7 pooperačních dní. Řada studií prokazuje efekt prováděných výplachů, kdy dochází ke snížení incidence alveolitidy téměř o 50 %.

Intraalveolární profylaxe: Ta spočívá v aplikaci léčebného antiseptického a antimikrobiálního prostředku přímo do extrakční rány.

Velmi vhodnou metodou je užití chlorhexidinového gelu do extrakční rány na závěr výkonu. Gel se aplikuje pouze v jedné dávce.

Další variantou je takzvaná otevřená metoda, kdy se využívá antiseptického působení jodoformu. Otevřená metoda spočívá v ponechání volné – otevřené extrakční rány, která se vytamponuje v korunkové části jodoformovým drénem. Ten svým antiseptickým účinkem chrání vzniklé krevní koagulum s následným hojením rány. Drén se po 3–5 dnech vyměňuje vždy za kratší, přičemž je extrakční rána pouze vypláchnuta fyziologickým roztokem. Po 2 týdnech se drén odstraňuje.

Nevýhodou této metody je nutnost několika kontrol k výměně jodoformového drénu, což výrazně zasahuje do pacientova pooperačního komfortu, dále nepříjemný zápach jodoformu a pochopitelně i nemožnost užití této metody u pacientů alergických na jod.

Zdroj: Vytržený zub - jak hojit ránu

Nejčastější příčiny zranění psů

Tržné rány, pokousání – nejprve zkontrolujte, zda nedošlo k poranění větších cév. V případě, že pes krvácí, začněte krvácení ihned zastavovat. U rozsáhlejších poranění neprodleně vyhledejte veterinární pomoc. Nejprve tedy zastavte krvácení, pak ránu ošetřujte! Lehké plošné krvácení nebo krvácení z malých ran se zastaví většinou samo (takové krvácení je užitečné, protože vyplavuje z rány nečistoty, případně i choroboplodné zárodky). Sraženou krev z rány neodstraňujte. Silnější krvácení zastavte využitím tlakového obvazu, obinadla nebo tamponu. Tlakový obvaz vystačí na mírnější rány, které je možno ovázat. Pružné obinadlo se používá nejčastěji při zástavě krvácení na končetinách, končetinu oviňte nad ránou a opatrně utahujte, dokud se krvácení nezastaví, obinadlo však nesmíte ponechat na končetině déle než 1 až 2 hodiny. Tampon použijte pro silně krvácející rány na místech, která lze obtížně vázat. Nikdy nepoužívejte zásyp! Vlastní ošetření rány proveďte až po zastavení krvácení. Povrchové ranky a odřeniny ošetřete jodovou tinkturou nebo jinou dezinfekční tekutinou, popřípadě sprejem (Septonex spray). Ránu znečištěnou prachem nebo hlínou a podobně nejprve vyčistěte 3% roztokem peroxidu vodíku, nouzově alespoň čistou vodou. Rány, které se mohou snadno znečistit (například na končetinách) ošetřete a zakryjte obvazem. Při vážnějším poranění je nutné neprodleně zajistit ošetření u veterinárního lékaře.

Popáleniny a poleptání – bezprostředně po popálení sprchujte postižené místo chladnou vodou asi 15 minut. Pozor však na podchlazení psa. Po ochlazení ránu překryjte čistým obvazem nebo gázou. Drobné popáleniny zasahující pouze pokožku můžete ošetřit sami. Zpočátku dvakrát denně, později jedenkrát denně místo očistěte a odstraňte nečistoty 0,5% dezinfekčním roztokem. Pokud je rána suchá, můžete použít dezinfekční mast. Rozsáhlejší popáleniny vyžadují každodenní ošetřování lékařem. Poleptání kyselinou – ránu opakovaně oplachujte roztokem sody bikarbony (do 1 litru čisté vody přidejte čajovou lžičku sody). Poté ihned kontaktujte veterináře!

Pohmožděnina – vzniká nárazem tupého a tvrdého předmětu na tělo. Ten poškodí měkké části těla a neprorazí kůži. Postižené místo oteče, je teplejší a bolestivé. V případě, že je zhmožděna končetina, objevuje se u psa kulhání různé intenzity. Menší pohmožděniny se mohou projevit jako krevní podlitiny, poruší-li se větší cévy a podkožní krvácení roztáhne tkanivo, vzniká krevní výron. Na malé a čerstvé pohmožděniny, případně krevní výrony, přikládejte studené obklady. Dalším opatřením je zajištění klidu psa. V případě, že kulhání neustoupí do několika dnů, je třeba navštívit veterinárního lékaře.

Zlomenina – příznakem zlomeniny je velká bolestivost, změna polohy končetiny, silné kulhání nebo chůze po třech končetinách, následný otok postižené oblasti. Při pohybu třecích ploch je slyšitelný charakteristický chřestící zvuk, takzvaná krepitace. V případě otevřené zlomeniny je viditelná otevřená rána se zlomenou kostí. Nutným opatřením první pomoci je znehybnění postižené končetiny dlahou a obvazem a dopravení postiženého psa k veterinárnímu lékaři. V případě otevřené zlomeniny je nutné nejprve provést zástavu případného krvácení.

Tonutí – nejprve odstraňte co nejvíce vody z dýchacích cest. U malého zvířete zvolte vytřepání hlavou dolů, ale dejte pozor na trauma krční páteře. Velkého psa přehněte přes koleno nebo židli a opakovaným tlakem na hrudník vodu vymačkávejte. Pokud zvíře nedýchá, začněte umělé dýchání, pokud nenahmatáte ani pulz, zahajte masáž srdce.

Otrava – různé jedy vyvolávají různé příznaky. Většina jedů způsobí krátce po pozření zvracení nebo průjmy, kterými se organismus snaží zbavit nežádoucích látek. U většiny jedů probíhají příznaky bezprostředně po příjmu jedu nebo po jeho vstřebání do krve a zanesení do orgánů a tkání. Hlavními příznaky otrav jsou zvracení, průjem, skleslost a malátnost psa, nechutenství, u některých jedů slinotok, rozšíření nebo zúžení zornic, snížení tělesné teploty, u jedů na bázi warfarinu příznaky vnitřního krvácení (bledost sliznic, malátnost, skleslost, krvácení z přirozených tělních otvorů a do podkoží, srdeční slabost). Při podezření na otravu je důležité co nejdříve vyvolat u psa zvracení, čímž dojde k vyprázdnění žaludku. K tomu je možné použít silný roztok kuchyňské soli (do vody jedna polévková lžíce soli). Po vyprázdnění žaludku a odeznění dávivých příznaků je vhodné podat projímadlo (například 20 až 30 g jedlého oleje) a následně podat 2 až 5 tablet živočišného uhlí buď ve formě prášku (navlhčený), nebo v tabletách (navlhčené nebo rozpuštěné ve vodě). Nutností je vyhledat odbornou pomoc veterinárního lékaře, vhodné je zajistit část podezřelého krmiva k chemickému vyšetření, které zprostředkuje veterinární lékař.

Uštknutí – poraněné místo vydezinfikujte a podle možností ostříhejte nebo oholte okolí rány. Ránu nevysávejte, nechlaďte ani nezaškrcujte – jed v místě uštknutí způsobí pod rankou rozsáhlé nekrózy. Psa musíte neprodleně odvézt k veterinárnímu lékaři. Dodržování klidového režimu poraněného zvířete je nezbytností! Komplikace po uštknutí se mohou projevit i po 24 hodinách, po několika dnech se mohou dostavit příznaky selhání ledvin jako následek poškození tkáně toxinem, důležité je tedy neustále psa monitorovat.

Úpal, úžeh – úpal a úžeh se vyskytují zejména v letních měsících. Příznaky jsou vysoká rektální teplota (nad 40,5 °C), rychlé dýchání, zrychlený slabý tep, apatie, odmítání pohybu, třes, svalové záškuby, zvracení. Při poskytnutí první pomoci je nutné co nejdříve přerušit práci a odvést psa do stínu. Polévat jeho tělo studenou vodou, ne však končetiny – chlad způsobuje zúžení cév, sníží se množství vypařovaného tepla. Na hlavu a srdeční krajinu pokládejte studené obklady nebo sáčky s ledem. Nabídněte psovi malé množství tekutiny, ne ledové! Velké množství vyvolá zvracení, což zhoršuje stav – křeče, dehydratace. Zajistěte přepravu postiženého psa k veterinárnímu lékaři. Teplota by se měla snižovat pozvolna, asi o 1 °C za hodinu. V případě, že je nezbytné nechat psa v zaparkovaném automobilu, je nutné najít pro parkování takové místo, na které v době během vaší nepřítomnosti nezačne svítit slunce. Zajistěte dostatečné větrání vnitřního prostoru vozu (například použitím okenní mřížky, pootevřením okýnka tak, aby pes nevylezl), vůz i psa pravidelně kontrolujte a zajistěte pro psa přísun čerstvé vody.

Podchlazení – rektální teplota pod 36 °C, nastává při delším pobytu v chladném prostředí. Nejprve musíte začít psa postupně ohřívat zvnějšku. Na povrch těla položte deky, termofory, rukavice naplněné teplou vodou, elektrické podložky (ale pozor na popálení). U mírnějších forem je možné zvíře ponořit do vody o teplotě 40–45 °C, tento způsob však nemůžete použít u těžkého podchlazení – rozšíří se povrchové cévy a tím se zvýší ztráty tepla. Tělesná teplota by měla stoupat o jeden stupeň za hodinu. Nezapomeňte kontaktovat veterinárního lékaře, kontaktujte ho ihned, pokud se vám nepodaří zvednout teplotu psa nad 36 °C. Podchlazení může vést k nepravidelnostem srdečního rytmu až k selhání srdce.

Úraz elektrickým proudem – nejdříve ze všeho dejte psa z dosahu elektrického proudu. Dávejte pozor, abyste i vy nebyli zasaženi proudem. Pokud pes nedýchá a nemá pulz, zahajte umělé dýchání a masáž srdce. Pokud se vám zvíře podaří oživit, ihned ho přepravte k veterináři. Pokud je poranění tepelné, má podobu popálenin a pes nejeví známky celkových potíží, ošetřete ránu 0,5% dezinfekčním roztokem.

Poranění hlavy a páteře – psa položte na pevnou (tvrdší) podložku vhodnou pro transport, například prkno, lepenka, složená deka. Hlavu umístěte výš než tělo, nejlépe v úhlu 45 °, úhel hlavy a krku by měl být asi 20 °. Tělo podložte postupně už od lopatek, aby nebyla hlava zalomena. Při transportu zabraňte zvířeti v pohybu. Pokud jste u nehody a při transportu sami, psa k podložce zafixujte obvazy, dekou nebo třeba izolepou.

Poranění vnitřních orgánů – poranění orgánů se rozpozná velice těžko, záleží na intenzitě poranění orgánu, jaké se objeví příznaky. Většinou se objeví náhlé blednutí sliznic, snížení tělesné teploty, malátnost a únava, při těžkém postižení brzy pes zkolabuje a uhyne. Pokud máte jen podezření na poranění vnitřních orgánů, zajistěte psovi klid, dostatek tekutin a co nejrychleji jej dopravte k veterináři. Podezření na krvácení do dutiny břišní nesmíte podceňovat. Nejčastěji se pozná tak, že se dutina břišní zvětšuje, pes má bledé sliznice a namáhavě dýchá. Krvácení do dutiny břišní se eliminuje tak, že vyvinete protitlak z vnějšku – břicho zabandážujete; obvaz nesmí být příliš utažený – musíte pod něj bez problémů vložit prst; nadměrný tlak může zhoršit dýchání. Psa uklidňujte a co nejrychleji transportujte k veterináři.

Rány se zabodnutým cizím tělesem – v případě vražení předmětu hluboko do těla, například větev, tyč, šíp, se jej nesnažte na místě vytáhnout, aby nedošlo k poškození důležitých struktur, ale pokud je to možné, pouze zkraťte venkovní část, aby při převozu pacienta na veterinární pracoviště nedocházelo pohybem předmětu k dalšímu zraňování.

Poranění hrudníku s průnikem vzduchu – pokud dojde k poranění hrudníku a vniknutí vzduchu do hrudního koše, dochází ke kolapsu plíce a na zvířeti lze pozorovat výraznou dušnost. Ihned musíte omezit další průnik vzduchu několikavrstvým obvazem s vrstvou igelitu nebo jiného neprodyšného materiálu a zvíře dopravit na veterinární ošetření.

Resuscitace poskytuje mozku, srdečnímu svalu a ostatním orgánům potřebný kyslík v době, kdy dojde k zástavě srdce a váš pes není schopen sám dýchat. Pokud pes nereaguje, vyhodnoťte jeho stav a v případě nutnosti proveďte resuscitaci. Pokud je po ruce pomocník, provádějte resuscitaci společně!

Technika resuscitace zahrnuje uvolnění dýchacích cest, dýchání a krevní oběh. Prvním krokem bude uvolnění dýchacích cest, kdy psovi narovnáte hlavu a krk. Jednou rukou pak uchopte jeho horní čelist, otevřte mu tlamu a volnou rukou vytáhněte jazyk. Pokud nemůžete jazyk zachytit, použijte kousek látky. Vyčistěte mu tlamu od jakýchkoli zbytků jídla, zvratků a podobně. Dále musíte zjistit, zda váš pes dýchá. Přidržte jeho hlavu a krk natažené v jedné rovině a jazyk vytažený dopředu. Sehněte se k němu obličejem směrem k hrudníku a přiložte tvář k jeho čenichu. Na 10 sekund sledujte, poslouchejte a snažte se pocítit jeho dech. Dále sledujte pohyby hrudníku. Pokud pes dýchá, spočítejte dechovou frekvenci. Pak změřte pulz a teplotu, zkontrolujte zbarvení dásní, dobu naplnění kapilár, a zda je pes dehydrován. Zavolejte veterináře.

Pokud pes nedýchá, začněte s umělým dýcháním. Narovnejte mu hlavu a krk, aby je měl v rovině, přidržte vytažený jazyk dopředu a uchopte ho kolem tlamy, aby ji měl zavřenou. Pak přiložte svá ústa přes jeho čenich a vdechněte vzduch do jeho nozder. Sledujte, jak se psovi zvedá hrudník. Pak svá ústa odtáhněte, aby vzduch z plic mohl volně unikat.

Když se hrudník nezvedá, pysky jsou příliš sevřené a pes nevydechuje vzduch dostatečnou silou, má nějakou přepážku v dolních cestách dýchacích. Ať už se jeho hrudník zvedá, či nikoli, měli byste mu rychle poskytnout další 2 vdechy. Dále je nutné zkontrolovat krevní oběh, a to tak, že nahmatáte pulz nebo si na 10 sekund poslechnete srdce. Pokud je pulz hmatatelný, ale pes nedýchá, musíte okamžitě začít s umělým dýcháním:

  • malý pes (méně než 10 kg): 20–25 vdechů za minutu (asi 1 vdech na 3 sekundy);
  • středně velký a velký pes: 15–20 vdechů za minutu (asi 1 vdech za 4 sekundy).

Každý vdech by měl být pomalý a trvat nejméně 1–1,5 s. Po minutě umělého dýchání mu na 5 sekund změřte pulz a poslechněte si, jestli se vrací dech. Když nedýchá, pokračujte v umělém dýchání. Někdy se stane, že se vzduch dostane do břicha. Položte ruku dlaní na jeho levý bok, těsně pod žebry, a jemně stlačte. Pokud zjistíte slabý a povrchní dech, snižte frekvenci na 10–15 vdechů za minutu.

Pokud se stane, že pulz není možné nahmatat a váš pes nedýchá, musíte k umělému dýchání připojit masáž srdce. U malého psa provádějte stlačování hrudníku tak, že ho uchopíte oběma rukama kolem nejširšího místa jeho hrudníku, asi 2–3 cm od jeho lokte, aby váš palec směřoval jedním směrem a ostatní prsty opačným směrem. Pak stlačujte hrudní koš z obou stran asi o 2–4 cm v časovém intervalu 120–150krát za minutu.

U středního a velkého psa se masáž provádí z boku. Obě ruce (na sobě) položte na levou stranu nejširšího místa hrudního koše, asi 5–7 cm od lokte. Hrudník stlačujte asi o 4–5 cm v časovém intervalu 80–100krát za minutu. Pokud hrudník stlačujete 120krát za minutu, měli byste vdechnout při každém šestém stlačení. U středních a velkých psů byste měli střídat dva vdechy s 15 stlaky hrudníku, a to nejméně 12krát za minutu. Pokud máte po ruce druhou osobu, rozdělte si dýchání a masáž. Frekvence se nemění, jen vdechovat by se mělo s každým druhým či třetím stlačením, nehledě na velikost psa – zvýšíme tak přísun kyslíku.

S resuscitací byste měli pokračovat, dokud ji nepřevezme veterinář, nebo nejste vyčerpání a nemůžete pokračovat, nebo neucítíte bušení srdce či pulz.

Zdroj: Zranění u psa

Nemoci způsobující rány na kůži

Mezi chronické rány řadíme proleženiny (trofické vředy), venózní vředy, neuropatické vředy nebo vředy způsobené infekcí nebo vzniklé v důsledku ozařování či nádorových procesů, dekubity.

Dekubity

Dekubitální vředy (dekubity) jsou defekty kůže a podkožních struktur, které vznikají v důsledku tření a přímého tlaku podložky na disponované části těla. Jsou častým problémem zejména u imobilních, zpravidla starších pacientů s celkově zhoršeným zdravotním stavem. Nejkritičtějšími, takzvaně predilekčními místy vzniku dekubitů jsou místa s kostními prominencemi, tedy křížová krajina (sakrální oblast), paty, kotníky, zevní hrany chodidel, oblasti trochanterů (oblast kyčlí), kolena.

Hojení dekubitů (proleženin) často komplikuje přítomnost nekrózy a bakteriální kolonizace, která se může rozvinout v infekci. Léčbu dekubitů také často ztěžuje jejich hloubka a nepravidelný tvar. Mortalita pacientů s dekubitálním vředem je čtyřikrát vyšší než u stejné skupiny pacientů bez vředu. Je proto důležitá důsledná prevence vyžadující intenzivní péči o kůži a polohování pacienta.

Rozeznáváme 5 stupňů proleženin:

  • 1. stupeň – ostře ohraničené zarudnutí (překrvení) kůže, které při vitropresi přetrvává; toto stadium je při včasném léčebném zásahu reverzibilní;
  • 2. stupeň – povrchové poškození epidermis, které vypadá jako puchýř nebo mělký kráter, nezasahuje do subcutis;
  • 3. stupeň – vzniká nekrotický vřed, hluboký kráter, s možnými podminovanými okraji, který postupuje všemi vrstvami kůže, případně až k fascii (ta zůstává nepoškozena);
  • 4. stupeň – vřed s rozsáhlými nekrózami, který zasahuje svaly a šlachy;
  • 5. stupeň – nekróza postupuje svalem, přičemž dochází k jeho destrukci a k destrukci tkání až na kost.

Při léčbě dekubitů nezapomínáme na celkovou péči o pacienta, zejména na správnou výživu, hydrataci a kompenzaci přidružených onemocnění. Až v 95 % případů lze vzniku dekubitů předejít. Dekubity neboli proleženiny totiž vznikají v důsledku působení patologického tlaku na predilekční místa zvýšeného tlaku ve tkáních a špatným stavem pacienta. Při nadměrném a dlouhotrvajícím tlaku v místě kontaktu těla s podložkou dojde ke zpomalení až k zástavě cirkulace krve v kapilárách a buňky ve tkáních postupně odumírají. Vznik dekubitu ještě podpoří chybná manipulace s ležícím pacientem působením tření a střižných sil. Správnou prevencí ale lze vzniku dekubitů předcházet až v 95 % případů.

Prvním příznakem, který nelze podceňovat, je erytém – začervenání pokožky. Pacient si může stěžovat na bolestivost místa, pálení nebo mravenčení. V dalších stadiích se tvoří puchýře, které přecházejí k povrchovému porušení kůže, a postupně dochází k tomu, že se dekubit prohlubuje a tvoří se nekróza. V nejtěžších stadiích proleženin může dekubit zasahovat i kloubní spojení, tělní dutiny nebo kosti. Vždy je tento stav spojen s vysokým rizikem sepse.

Faktory přispívající ke vzniku dekubitů:

  • lokální faktory (dlouhotrvající tlak zejména na predilekčních místech tření, střižné síly při manipulaci imobilním pacientem přímo po podložce, vlhkost způsobená nejen inkontinencí, ale i nedokonale vysušeným prádlem);
  • celkové, působící v každém věku (pohlaví – ženy jsou náchylnější než muži, mobilita – imobilní klient musí spoléhat na pomoc ošetřujícího personálu);
  • celkové, působící spíše ve vyšším věku (tělesná teplota nad 39 °C, anémie, premedikace, narkóza, těžká deprese, těžká apatie, imobilizace, imobilita, komplikovaný celkový zdravotní stav, sedativa);
  • stav nutrice (nízká hladina albuminů, minerálů, nedostatek tekutin);
  • inkontinence (podráždění kůže, působení infekčních agens – Staphylococcus aureus, Escherichia coli);
  • ostatní (kóma, paraplegie, šok, analgezie, kachexie – nízký podkožní tukový polštář, obezita).

Léčba

Prvním krokem léčby je posouzení zdravotního stavu pacienta s důrazem na výskyt nežádoucích změn na kůži. Dále je snahou eliminovat patologický tlak až do úplného zhojení tkáně. Samotné léčení rány pak zahrnuje chirurgické ošetření, vlhkou terapii a boj proti infekci. K urychlení léčby přispívá celkové zlepšení stavu pacienta, správné stravování a zmírnění bolesti. Nejdůležitější prevencí vzniku dekubitů je správné polohování. Rizikové pacienty je nutné polohovat po dvou hodinách (záda – pravý bok – záda – levý bok). Moderní metody polohování využívají možnosti odlehčování pomocí 30° úhlu. Pro větší komfort i pocit bezpečí je vhodné používat polohovací pomůcky (například válce, klíny), dále pak aktivní i pasivní antidekubitní matrace. Zdravotnický personál by měl při manipulaci s pacientem používat podložku určenou k posunu na lůžku, aby se vyhnul střižným silám a tření. Při polohování je vhodné věnovat zvláštní pozornost eliminaci zátěže pat při lehu na zádech a kotníků a vnitřní strany kolen při lehu na boku. Doporučuje se také udržovat horní část těla v optimální poloze, aby nedocházelo k posunu na lůžku.

Nezbytnou součástí léčby je redukce působení tlaku správným a pravidelným polohováním. Vhodné je použití podložek ze studených pěn a pasivních či aktivních (především u těžších případů) antidekubitních matrací. Důležitá je i redukce vlhkosti, která zahrnuje správnou hygienu, sledování pokožky ošetřujícím personálem a použití vhodné tělové kosmetiky a inkontinenčních pomůcek. Ke zlepšení stavu pacienta významně přispívá podávání vhodných nutričních doplňků, a to především v případech, kdy pacient nekonzumuje dostatečné množství potravy, nebo je v jeho stravě nutné zvýšit hladinu bílkovin a albuminu. Snahou je také odstranit či zmírnit případné bolesti a pacienta co nejdříve mobilizovat.

Arteriální bércový vřed

Vznik arteriálního bércového vředu je následkem ischemické choroby dolních končetin (periferního arteriálního obliterujícího onemocnění), respektive jejím čtvrtým stadiem. Nepodaří-li se předejít vzniku ulcerace včasnou preventivní léčbou, vzniká většinou náhle, rychle progreduje, a to nejčastěji v následujících lokalizacích: akrální (vzdálená) místa, jako prsty u nohou, interdigitální prostory (mezi prsty), na patách, mohou ovšem vzniknout i kdekoli jinde na dolních končetinách.

Arteriální vřed bývá velmi bolestivý (kromě přidružené diabetické neuropatie) a také hluboký – nezřídka sahá až po fascii nebo ke kosti. Toto onemocnění doprovází jen minimálně nebo vůbec nehmatatelný pulz na příslušných arteriích, index kotníkového tlaku (ABPI) menší než 0,6, zpomalený kapilární návrat a hladká chladná pokožka s dystrofickými změnami. Často se může jednat o vřed smíšené arteriovenózní etiologie. Tato rána se nejčastěji vyskytuje na prstech a patě nohy.

Rozhodující pro úspěšný začátek léčby arteriálních vředů je zejména včasné stanovení diagnózy a zvolení nejlepšího léčebného postupu včetně plasticko-chirurgických operací na tepenném řečišti. Přibližně 10 % všech bércových vředů je arteriálního původu. Tyto vředy vznikají v důsledku postupného zužování až ucpání periferních tepen. Lumen artérií se vlivem aterosklerotických a ateromatózních usazenin na stěně cévy postupně zužuje. Následkem je chronická ischemie až nekróza kůže.

Arteriální bércové vředy se vyskytují především u pacientů ve vyšším věku nebo u pacientů s déletrvajícím vysokým tlakem. Nejčastěji jsou lokalizovány na prstech a na patě, v oblasti zevního kotníku či v místech tlaku obuvi nad kostními prominencemi. Vředy vzniklé na podkladě onemocnění tepen často zasahují tkáň velmi hluboko (nezřídka až ke kosti) a jsou doprovázeny modrými až černými hemoragiemi. Následkem těžkých poruch prokrvování dochází ke vzniku nekróz. Zánětlivé změny odehrávající se v nejbližším okolí počínajících vředů jsou příčinou okolního zarudnutí.

Vzniku ulcerací předcházejí asi u 10 % pacientů klaudikační obtíže, zvláště u nemocných trpících dyslipidemií, cukrovkou, hypertenzí a u silných kuřáků. Mezi rizikové faktory vzniku aterosklerózy patří konstituční dispozie, nezdravý způsob života (především strava bohatá na tuky a kalorie), hypertenze, diabetes mellitus, hypotyreóza, nefropatie, poruchy metabolismu lipidů, trombofilie a plicní insuficience. Arteriální bércový vřed je značně bolestivé onemocnění, a to především v nočních hodinách při vodorovné či zvýšené poloze nohou.

Důležitá je přesná diagnóza a odstranění nekrózy. Na počátku léčby stojí přesné stanovení diagnózy a zhodnocení stupně postižení tepenného systému. Pro stanovení stupně postižení aterosklerózou je vhodné řídit se následující stupnicí:

  • 1. stadium – bez příznaků, lehká unavitelnost;
  • 2. stadium: a) klaudikační bolesti od překonání vzdálenosti delší než 200 m; b) klaudikační bolesti od překonání vzdálenosti kratší než 200 m;
  • 3. stadium – klidová bolest;
  • 4. stadium – trvalá bolest, ulcerace až gangréna.

Dále je nutné odstranit příčiny, které toto onemocnění vyvolaly, nebo je alespoň zmírnit a kompenzovat doprovodná onemocnění. Snahou je také obnovit nebo zlepšit prokrvení.

Léčba

Systém lokálního ošetření je velmi podobný postupu u venózních bércových vředů. Na prvním místě vždy stojí hygiena rány, nutné je odstranění nekróz a v případě potřeby doplnění léčby antibiotiky k potlačení infekce. Při lokálním ošetřování se dále řídíme aktuálním stavem rány a volíme materiál dle fáze hojení a vlastností krycích materiálů. Vhodnou prevencí, a to nejen arteriálních bércových vředů, je přestat kouřit a zbavit se nadváhy. Dále se doporučuje snížit množství tuků ve stravě a jíst více ovoce a zeleniny. Krevní oběh v nohou také zlepšuje pravidelné cvičení. Velmi důležitou úlohu hraje i správná volba obuvi a její velikosti stejně jako pravidelná hygiena dolních končetin a návštěva pedikéra. U bércového vředu arteriálního původu většinou není vhodná kompresivní terapie.

Syndrom diabetické nohy

Syndrom diabetické nohy (SDN) je jednou z nejčastějších pozdních komplikací diabetu, který významně ovlivňuje kvalitu života pacientů s diabetem. SDN je dle WHO (Mezinárodní zdravotnická organizace) definován jako infekce, ulcerace nebo destrukce hlubokých tkání nohy spojená s neurologickými abnormalitami a s různým stupněm ischemické choroby dolní končetiny (ICHDK).

Jednou z forem syndromu diabetické nohy je Charcotova neuroosteoartropatie, což je neinfekční destrukce kostí a kloubů na podkladě neuropatie Charcotova, a to nejčastěji v oblasti nohy. Onemocnění se v akutním stadiu projevuje zejména otokem a zarudnutím postižené nohy. Pokud není urgentně zahájena adekvátní terapie, pak často dochází k destrukci postižených kostí a kloubů, což vede ke vzniku deformit nohy. Ty jsou pak příčinou zvýšení rizika vzniku ulcerace a následně i amputace nohy.

Mezi nejvýznamnější prokázané rizikové faktory ulcerace u pacientů s diabetem patří neuropatie (senzomotorická, autonomní), angiopatie (makro- i mikrovaskulární) a zvýšený plantární tlak. Na vzniku ulcerací se také podílejí zevní faktory, jako jsou trauma, nevhodná obuv a infekce. Nesmíme opomenout vliv kouření, kompenzace diabetu a další faktory ovlivňující vznik neuropatie a ischemie.

Léčba

Léčba syndromu diabetické nohy je často obtížná a její úspěšnost velmi závisí na jejím včasném zahájení. Mezi nejdůležitější opatření při léčbě diabetických ulcerací je jejich maximální odlehčení. Bez odstranění tlaku na ulceraci je hojení velmi obtížné, prodlužuje se významně jeho délka a existuje vysoké riziko přechodu akutního defektu do chronického stadia. U pacientů s prokázanou ICHDK a nehojící se ulcerací nohy je možností volby provedení angioplastiky nebo periferního by-passu. V případě přítomnosti známek infekce (otok, erytém, patologická sekrece z rány, zvýšená lokální teplota) je nutno zahájit adekvátní antibiotickou terapii nejprve empirickou, posléze dle klinického obrazu a výsledku kultivace z rány cílenou. Další nezbytnou součástí terapie diabetických ulcerací je lokální léčba. V první fázi je nezbytný debridement, tedy očištění rány a snesení hyperkeratóz. Podle typu rány pak přikládáme vhodné krytí. Mezi moderní prostředky hojení ran v rámci SDN patří také aplikace lokálního podtlaku a larvální terapie. Nejtěžší formou tohoto syndromu je diabetický vřed. Syndrom diabetické nohy je jednou z chronických komplikací diabetu. Definovat jej lze jako soubor změn na dolních končetinách, které vznikají z různých příčin a různými mechanismy, vždy však se společným jmenovatelem – diabetem. Nejtěžší formou tohoto postižení je diabetický vřed, který v nejhorších případech může vést k amputaci končetiny. Diabetická noha zahrnuje širokou škálu chorob: neuropatický vřed, ischemickou gangrénu, infekční gangrénu, osteoartritidu a jejich kombinace. Za nejčastější příčiny tohoto syndromu jsou považovány periferní neuropatie, ischemická choroba dolních končetin a neuroischemická kombinace.

U diabetiků s periferní neuropatií, kterou trpí až 90 % pacientů s cukrovkou, je závažným projevem, kterému by měla být věnována pozornost, změna vnímání citlivosti, vibrací, bolesti, tepla či chladu. Ta se projevuje ztrátou citu v nohách, díky níž pacient necítí bolestivost již vzniklých kožních lézí. Neuropatické vředy jsou většinou nebolestivé a nejčastěji se nacházejí na plantě nebo v místech kostních prominencí. Periferní pulzace zůstává hmatatelná, končetina je teplá a růžová. U pacientů s ischemickou chorobou dolních končetin dochází k zúžení průsvitu tepen až uzávěru v důsledku usazování kyselých mukopolysacharidů do stěny tepny. To se projevuje výraznou bolestivostí: zpočátku při chůzi, následně i v klidu. Diabetické vředy ischemického původu bývají velmi bolestivé a objevují se na špičkách prstů, na patě či na hraně nohy. Pokud dojde k uzávěru tepny, objeví se prudká bolest, která signalizuje nedostatek kyslíku a živin ve tkáních a svalech. Ischemická noha bývá také chladná, nafialovělá a bez hmatatelného pulzu na periferii. Poměrně časté jsou neuroischemické kombinované vředy, na jejichž vzniku se podílejí obě příčiny. Mezi rizikové faktory syndromu diabetické nohy patří stáří, vysoký krevní tlak a kouření.

Léčba

Léčba diabetu a jeho komplikací musí být vždy vedena lékařem. V první řadě je nezbytné diabetes řádně kompenzovat, upravit metabolické poruchy a výživu. Při vzniku diabetického defektu se zpravidla přechází na intenzivní inzulinovou terapii. Dále se klade důraz na odlehčení nohy (prostřednictvím klidu na lůžku, pojízdných křesel, berlí, léčebných bot a podobně). Další působení tlaku v místě defektu by narušilo proces granulace a vedlo k ischemii tkáně. Léčba samotné rány se skládá z mechanického odstranění hyperkeratózy v okolí rány, účinné terapie infekce a místní léčby vředu (prostředky pro vlhké ošetřování ran). U ischemického vředu je nutné zlepšit krevní zásobení (například cévním rekonstrukčním výkonem), a pokud pacient kouří, tak mu to přísně zakázat. Pravidelná kontrola končetin může předejít amputaci. Nejméně třem čtvrtinám amputací dolních končetin v souvislosti s diabetem bylo možné zabránit správnou prevencí. Ohrožený pacient by si proto měl každý den prohlížet svá chodidla, všímat si změn barvy kůže, zarudnutí, otlaků či otoků a o nepříznivých změnách ihned informovat svého lékaře. Nohy je doporučeno chránit vhodnou, pohodlnou obuví, nejlépe obuví indikovanou pro diabetiky, nikdy nechodit naboso. Důležité je vyhýbat se expozici tepla (elektrické podušky, horké koupele a podobně) a po koupeli si nohy, včetně meziprstí, dobře osušit. Na místě je také opatrnost při stříhání nehtů, protože sebemenší poranění může mít za následek vznik vředu. Pacient by neměl kouřit a ani zapomínat na péči o kůži. Správnými přípravky lze zvýšit odolnost pokožky nohy a posílit její přirozenou ochrannou bariéru.

Venózní bércový vřed

Venózní bércový vřed (ulcus cruris venosum – UCV) je chronický defekt bérce, který vzniká v důsledku primární, ale častěji sekundární venózní insuficience (nedostatečnosti). Vlivem stagnace žilní krve a žilní hypertenze dochází postupně k atrofii kůže na bércích, kterou provází suchost a olupování kůže, tvorba hemosiderinových pigmentací a sklon k ekzémům. Defekty mohou vzniknout i bez zjevné příčiny, například nepatrným podrážděním pokožky, ze kterého se postupně vyvine mělký mokvající vřed. Venózní bércové vředy mohou být poměrně velké, obvykle nebolestivé a spodina bývá potažena fibrinovým povlakem. Často masivně secernují a jsou náchylné k infekci – pak mohou i značně zapáchat.

Léčba

Při léčbě venózního bércového vředu je třeba dbát na odstranění nebo alespoň zmírnění příčin jeho vzniku. Stav zhoršuje především nadváha, špatná výživa, kouření a nedostatek pohybu. Místní léčba bércového vředu spočívá především v aplikaci produktů pro vlhké hojení ran, které pomáhají vytvářet příznivé prostředí pro hojení rány. Při léčbě každého venózního defektu je kromě vlhké terapie nevyhnutelná důsledná kompresivní terapie, a to optimálně zvolenou krátkotažnou nebo dlouhotažnou bandáží či kompresivními systémy. Bércový vřed venózního původu je nejčastějším typem chronické nehojící se rány. Patří k dlouhodobým onemocněním s častou recidivou (až u 57 % případů). Jeho léčba není snadná a vyžaduje aktivní přístup a spolupráci nemocného i jeho blízkých příbuzných. Typickým výskytem venózních bércových vředů je oblast zevního kotníku. Venózní bércový vřed je způsoben chronickou žilní chorobou. Vzniká v důsledku nedostatečného odtoku krve v žilách směřujících k srdci. Důsledkem je žilní hypertenze, krevní plazma je vytlačována z mikrocirkulace do tkáně. Příznaky začínají zhoršením kvality kůže. Kůže se ztenčuje, je suchá nebo může být naopak prosáklá a zmokvalá. Bércové vředy se často vyvinou z drobných kožních defektů v důsledku poranění, která jsou podporovaná bakteriální flórou a těžko se hojí. Vřed však může vzniknout i bez předchozího poranění. V takových případech na kůži nejprve pozorujeme malou, postupně se zvětšující zarudlou skvrnu, na ní se vytváří krusta, která praská a otevírá se tak rána zasahující do podkoží. Po splynutí více kožních defektů vzniknou velkoplošné vředy. Současné onemocnění žil může ztížit rozpoznání příčiny. Pokud nedochází k léčbě základního onemocnění, mohou zůstat vředy nezhojené i přes přiměřenou léčbu. Základem léčby je odstranit příčiny, které toto onemocnění vyvolaly, nebo je alespoň zmírnit. Samotnou ránu je nezbytné důkladně vyčistit, zbavit ji zbytků mastí, past a jiných materiálů. Následně je třeba přistoupit k chirurgickému odstranění nekróz a k lokální péči se správnými postupy a vhodným krytím (produkty pro vlhké hojení ran). V průběhu léčby je nutné zabránit tlaku v dolních končetinách, a to jak jejich podkládáním, tak bandážováním.

K faktorům zhoršujícím hojení patří deficit vitamínu C, anémie, hypoxie, hypoproteinémie, kortikosteroidy a hypertenze. Součástí léčby venózního bércového vředu je bandážování. Nezbytnou součástí úspěšné léčby je kompresivní terapie. Provádí se za účelem omezení průtoku chorobně změněnými povrchovými žilami, zvýšení průtoku hlubokým žilním systémem a zmenšení doprovodného otoku. Stupeň komprese musí být pečlivě posouzen – špatná komprese může stav i zhoršit. Při léčbě je důležitý pohyb i vhodná volba obuvi. Doporučuje se pravidelné chození, jízda na kole a předepsané cviky. Vhodné je také zabránit zvýšenému tlaku v dolních končetinách (například podložením postele v nohách o 10 cm) nebo působení vyšších teplot (lázně, horké koupele, sauna, přímý kontakt se zdrojem tepla). Ke zlepšení návratu krve k srdci naopak přispívají masáže studenou vodou. Pro celkovou dobrou tělesnou kondici je důležitá zdravá a pestrá strava a přiměřená tělesná hmotnost. Podstatná je i prevence dalších poranění a volba vhodné obuvi (bez příliš vysokého či naopak nízkého podpatku).

Tipy na jednoduché cviky, které podpoří návrat žilní krve z dolních končetin:

  • kdykoliv během dne alespoň 30x stoupnout na špičky, zhoupnout se ze špičky na patu nebo kroužit nohama;
  • při sedu se střídavě opírat o špičky a paty;
  • vsedě se opřít o paty a špičkami pohybovat od sebe a k sobě;
  • vleže propínat a krčit špičku střídavě jedné a druhé nohy nebo se zvednutými končetinami propínat a krčit prsty u nohou.

Poškození způsobené zářením

Akutním poškozením kůže po ozáření nepřiměřeným ionizujícím zářením bývá popálení, které se projevuje zarudnutím, otokem, v těžších případech puchýři. Chronické defekty způsobené radiačním zářením se projevují jako chronická radiodermatitida – atrofií kůže, její snadnou zranitelností a v nejvážnějších případech vzniká chronický radiační vřed. Jedná se o jednu z nejobtížněji léčitelných chronických ran. Často je potřebná excize (operativní odnětí) celé zraněné oblasti a rozsáhlý zákrok plastického chirurga. Chronický radiační vřed představuje i riziko vzniku maligního nádoru.

Léčba

U lokální léčby postupujeme podle obvyklých pravidel ošetřování vlhkou terapií.

Vlhká terapie

Moderní terapeutická krytí pracují na principu tvorby optimálně vlhkého prostředí v ráně, odtud také pojem vlhké hojení ran nebo moderní léčba ran. Vlhkost rány je nezbytná pro dobrou granulaci a epitelizaci rány.

Moderní vlhké krytí udržuje konstantní teplotu rány, zachovává výměnu plynů, absorbuje či odvádí exsudát, netraumatizuje ránu při převazech, prodlužuje intervaly mezi převazy. Většina vlhkého krytí chrání ránu před sekundární infekcí a vnějšími vlivy, některá působí dokonce antisepticky – HydroClean nebo Atrauman Ag. Jedinečnou vlastností některých produktů vlhkého hojení ran je schopnost netraumaticky provádět debridement rány (enzymatický, autolytický, microdebridement).

Popáleniny

Popáleniny jsou poranění způsobená účinkem vysoké teploty (horkými předměty, plamenem, horkými plyny, případně radiačním zářením). Dle výše teploty a doby jejího působení dochází ke vzniku změn na kůži a podkožní tkáni a k jejich částečné či úplné destrukci. Kromě místního poškození může dojít k poruchám regulace a funkce vnitřních orgánů.

Rozlišujeme 3 stupně popálení:

  • 1. stupeň – začervenání, otok, bolest (reverzibilní změny);
  • 2. stupeň – ztráta epidermis: a) puchýře s většinou spontánním zhojením; b) poškození dermis, vznik nekróz a příškvary;
  • 3. stupeň – ztráta kůže v celé tloušťce a postižení tkáně ležící pod ní, může jít až o zuhelnatění.

Celkový klinický obraz závisí nejen na stupni popálení, ale také na jeho rozsahu. K jeho odhadu se používá takzvané pravidlo devíti podle Wallacea (hlava, horní končetina, bérec a chodidlo, stehno, horní část hrudníku, břicho, horní část zad, dolní část zad – každá z těchto částí odpovídá 9 % povrchu lidského těla).

Léčba

Při ošetření popálenin používáme neadherentní krytí se sekundárním překrytím suchým gázovým krytem v několik vrstvách tak, aby krytí neprosakovalo na povrch. Popálenina 2a) stupně se hojí cca 10 dní, 2b) stupně pak 2–3 týdny. Pokud dojde ke komplikacím hojení popáleniny 2b) stupně, bývá nutná léčba na specializovaném pracovišti (hlubší debridement, užití speciálních krytů, případně autotransplantace dermoepidermálními štěpy). Při popálení od stupně 2b) dochází k porušení celistvosti kožního krytu a tím i k narušení bariéry proti sekundární infekci. To je třeba při výběru vhodného krytí zohlednit, pro ošetření větších ploch lze použít například některá polyuretanová krytí, která ochrannou funkci kůže nahrazují.

Omrzliny

Omrzliny jsou akutní poranění způsobená lokálně působícím chladem, zpravidla teplotami pod bodem mrazu. Ke vzniku omrzlin ovšem může stačit i teplota nad bodem mrazu – při vysoké vlhkosti vzduchu, silném větru nebo při zhoršeném prokrvování, které je dáno stavem pacienta. Vlivem chladu dojde ke stažení tepének a k omezení krevního oběhu v postižené oblasti. Nedostatečné místní prokrvení může vést k různým stupňům poškození tkáně, v krajním případě ke vzniku nekrózy.

Rozlišujeme čtyři stupně omrznutí:

  • 1. stupeň – šedobílé zbarvení, ztráta citlivosti, později zčervenání a bolest;
  • 2. stupeň – tvorba puchýřů;
  • 3. stupeň – krvácení do kůže, vznik modročerného zbarvení;
  • 4. stupeň – nezvratné zničení tkáně, která při zahřátí odpadá.

Léčba

V rámci lékařského ošetření je vhodné zahřát postižená místa v horké vodě do 40 °C. Omrzlinu dále osušíme, dezinfikujeme a překryjeme vhodným sterilním krytím. Pokud již došlo ke vzniku puchýřů, pak je na okraji incidujeme, aby neutlačovaly spodinu rány a neprohlubovaly ischemii postižené tkáně. Důležitá je prevence komplikací, zejména vzniku sekundární infekce. Pokud se totiž infekce dostaví a následná sepse ohrožuje život pacienta, bývá nutná amputace.

Exulcerované nádory

Exulcerované (zvředovatělé) zhoubné či nezhoubné nádory jsou méně častou příčinou chronických ran. Exulcerované nádory bývají špatně diagnostikovatelné – nezbytnou podmínkou pro správné stanovení diagnózy je histologické vyšetření tkáně z okrajů defektu. Je třeba k němu přikročit zejména v situacích, kdy hojení rány dlouhodobě stagnuje i přes dobrou péči a na spodině rány je přítomna hypertrofická granulační tkáň.

Léčba

Musíme pamatovat na to, že na spodině chronické rány (vředů z oběhových příčin) se po mnoha letech přetrvávajících zánětlivých změn může objevit také zhoubné bujení (maligní novotvorba tkáně, neoplazie). Zhojení těchto ran bez léčby základního onemocnění není možné.

Zanícená rána

Zanícená rána se projevuje zarudnutím a bolestí. Mezi nejběžnější rány tohoto druhu patří akutní zánět nehtového lůžka na rukou nebo nohou.

Akutní zánět nehtového lůžka

Akutní zánět nehtového lůžka může být na první pohled poměrně nenápadný, ale zato velice obtěžující problém. Jedná se o místní povrchovou infekci či absces, tedy dutinu vyplněnou hnisem, v oblasti ruky nebo méně často nohy. Jak můžete sami doma takový zánět léčit a s čím už zajít k lékaři?

Postižené místo se vyznačuje lokalizovanou bolestí, citlivostí na dotek, zarudnutím, zanícením, změněnou barvou, nebo dokonce různě pokrouceným nehtem. Pokud postižení zůstane neléčeno, může dojít ke vzniku abscesu a infekce se může šířit do dalších struktur prstu. Při některých činnostech je riziko vzniku zánětu nehtového lůžka vyšší. Patří mezi ně: kousání nehtů, sání prstů, nesprávná, agresivní manikúra, různá poranění nehtů včetně uvíznutí cizího tělesa (např třísky), modeláž nehtů, použití gelových nehtů.

Léčba

Nejlepší léčbou je prevence. Pokud se vám ale nepodaří vzniku zánětu předejít, máme pro vás několik rad, jak s infekcí bojovat. Pokud se ještě v místě postižení nevytvořil absces, může stačit přikládání obkladů z teplé vody 3–5x denně cca na 15 minut. Když infekce navzdory přikládání obkladů nepolevuje, je třeba dané místo znehybnit dlahou a nasadit antibiotickou léčbu. To už je ale práce pro lékaře. Když se na místě už vyvine absces, je třeba hnis vypustit. Někdy může stačit hnis vytlačit, pouze ale v případě, že na místo postižení není potřeba vyvinout příliš velký tlak – ten by totiž mohl tkáně ještě více poškodit. Po vypuštění hnisu místo sterilně překryjte a opět zahajte terapii teplými mokrými obklady 3–5x denně na 15 minut. Mezi jednotlivými obklady ránu vždy opět sterilně překryjte, abyste předešli opětovné infekci. V tomto případě antibiotika obvykle nejsou vůbec potřeba, protože absces je zánět ohraničený na určitou oblast. Pokud je absces příliš rozsáhlý, je na obtížně přístupném místě nebo není možné jeho obsah vypustit jen slabým tlakem, je třeba jeho ošetření přenechat chirurgovi.

Hlavní zásadou prevence akutního zánětu nehtového lůžka je sice pečlivá, ale v žádném případě ne agresivní hygiena. Používejte nedráždivou kosmetiku. Také se zkuste zbavit zlozvyků spojených s nehty – hlavně kousání a sání nehtů. A pokud toužíte po gelových nehtech či modeláži, dbejte na to, aby obojí bylo prováděno opravdu čistými nástroji v seriózních hygienických podmínkách.

Zde můžete vidět, jak vypadá zanícená rána.

Již v 60. letech 20. století bylo prokázáno, že rána, která se hojí ve vlhkém prostředí, má až o 40 procent kratší dobu hojení ve srovnání s krytím suchým obvazem. Přesto trvalo dalších téměř 30 let, než bylo vlhké hojení zavedeno do široké medicínské praxe.

Zdroj: Rána na kůži

Autoři obsahu

Mgr. Světluše Vinšová

Mgr. Michal Vinš

Bc. Jakub Vinš

Mgr. Marie Svobodová

Mgr. Jitka Konášová


ČeskáOrdinace

O nás

Kontakt

Ochrana osobních údajů a cookies

SiteMAP

RSS

NABÍDKA OBCHODU