RECEPTORY a mnoho dalšího se dozvíte v tomto článku. Chuť k jídlu souvisí mimo jiné se způsobem stravování. Naše populace trpí nadměrnou potřebou přejídat se, případně má až příliš velkou chuť k jídlu nebo na sladké. Je několik možností, doplňků a potravin, které dovedou snížit chuť k jídlu. Můžete zkusit různé léky, kapky, ale i přirozené metody vedoucí ke snížení apetitu. Nejdůležitější je držet se zásad správné životosprávy.
Chuť k jídlu medicínsky
Obezita se stala jedním z hlavních zdravotních problémů. Ovládnutí chuti je však velmi delikátní problém. Nejprve je třeba umět rozlišovat mezi hladem a chutí, abyste byli schopni efektivně řídit své stravovací návyky. Hlad a chuť jsou dva faktory, které ovlivňují naše chování při stravování, jsou to naprosto odlišné mechanismy s neméně různými důsledky.
Hlad: Hlad je pocit (nepodmíněná fyzická reakce organismu) vyvolaný nedostatkem potravy. Je důležitým signálem, který sděluje tělu potřebu příjmu potravy a energie z ní. Hlad vzniká, když hladina glukózy v krvi poklesne pod určitou hranici. Potřeba přijímat potravu je ovšem ovlivněna také signály z trávicí soustavy a působením některých hormonů, svou roli hraje rovněž psychické rozpoložení, stav pozornosti a podobně, takže pocit hladu se dostavuje u různých jedinců s různou rychlostí a intenzitou a je také různě snášen – někteří lidé snášejí pocitu hladu dobře, u někoho se dostavují změny nálady jako podrážděnost nebo rozmrzelost. Při delším hladovění dochází k odbourávání zábran a zásad (kanibalismus z nouze), což může být doprovázeno halucinacemi či paranoiou. Řídícím orgánem ovládajícím hlad je část mozku zvaná hypotalamus – zde je sledován obsah glukózy v krvi. Je-li správné fungování hypotalamu narušeno, mluvíme o poruchách příjmu potravy. Ty mají psychosomatický charakter – může se jednat o ignorování potřeby jíst, přejídání se nebo periodický nadměrný a nedostatečný příjem potravy, vyvolaný špatnou nebo zpožděnou indikací sytosti. Pocit hladu se u člověka dostavuje již po několika hodinách od posledního nasycení. Zdravý člověk může přežít okolo 50 dní bez jídla při dostatku tekutin. Tělo je schopno zpracovávat látky z posledního příjmu potravy zhruba tři dny, poté při upotřebení energie přechází z glukózy na proces zvaný ketóza, ve kterém játra začínají odbourávat, zpracovávat a spotřebovávat tělesný tuk. Po třech týdnech se tělo přepíná do „režimu hladovění“ – v této fázi bere energii ze svalů a vnitřních orgánů; dochází i k úbytku kostní dřeně, který začíná ohrožovat život.
Chuť k jídlu: Chuť k jídlu je pouze psychický stav, který vzniká stimulací vůní pokrmu nebo na základě obrázků zajímavých jídel. Chuť je smysl, který dovoluje vnímat chemické látky rozpuštěné ve slinách nebo vodě. U člověka existují chuťové receptory vnímající hořké, sladké, slané, kyselé, umami, a podle nových výzkumů i „vápníkové“ a tučné. I zvířata mají různé chuťové receptory. Tyto receptory jsou nerovnoměrně rozmístěny v chuťových pohárcích, které se nacházejí především na jazyku, ale také na patře a v krku. Chuťových pohárků má člověk 500
V naší poradně s názvem TROMBEX X WARFARIN se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Miroslava.
pět roků jsem brala warfarin, který mi nyní lékař změnil za trombex. Jaký je v těchto lécích rozdíl. Vím, že jsou to léky k ředění krve. Ale jaký je v nich rozdíl? Je některý z nich "lepší, horší, účinnější, méně účinný"? Vždy jsem si myslela, že warfarin je nejúčinnější a nyní mi lékař předepsal trombex. Před užíváním warfarinu jsem roky užívala Trombo Ass.
Děkuji za odpovědi.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Trombex obsahuje látku Klopidogrel, která působí přímo na určité receptory krevních destiček a ty pak nejsou schopny tvořit sraženiny. Kdežto Warfarin deaktivuje vitamín K, který je nezbytný ke spuštění celého procesu srážení krve, ale na krevní destičky nijak nepůsobí. Klopidogrel byl objeven teprve nedávno a používá se od začátku tohoto století. Klopidogrel, stejně jako Warfarin a Aspirin, je na seznamu základních léčivých přípravků Světové zdravotnické organizace, nejbezpečnějších a nejúčinnějších léků potřebných ve zdravotnickém systému. Mezi výhody Klopidogreu patří nízká kontraindikace s jinými léky a odpadá nutnost držet speciální dietu. Mezi nejvýznamnější nevýhody Klopidogrelu patří nesnášenlivost s Omeprazolem, a určitými léky na diabetes 2. typu. Dále Klopidogrel způsobuje bolest hlavy, nevolnost, snadné modřiny, svědění kůže a pálení žáhy. Proto je na místě opatrnost při výběru vhodného léku na pálení žáhy místo Omeprazolu. Rovněž volně prodejné léky proti bolesti, vyjma Paracetamolu, mohou společně s Klopidogrelem způsobit krvácení ve střevech, což se projeví jako krev ve stolici.
Steroidy jsou deriváty steranu. Jedná se o fyziologicky a farmakologicky významné látky. Patří mezi ně například D-vitamíny, žlučové kyseliny, pohlavní hormony, hormony kůry nadledvin, steroly a jiné. Někdy jsou spolu s terpeny řazeny mezi isoprenoidy, což jsou bezbarvé krystalické látky rozpustné v organických rozpouštědlech. Vznikají oxidací terpenů. Z hlediska chemie jde o alkoholy, alkaloidy, hormony, vitamíny či kyseliny. Zřejmě nejznámějším steroidem je cholesterol. Veřejnosti dobře známé a v kulturistice často zneužívané jsou takzvané anabolické steroidy, mezi něž patří například testosteron a jeho deriváty. Dle funkčního zařazení se obvykle dělí na:
Anabolické steroidy – podporují růst kostí a svalů.
Ergosteroly – vyskytují se v houbách.
Fytosteroly – vyskytují se v rostlinách.
Kortikosteroidy (glukokortikoidy, mineralokortikoidy) – regulují metabolismus cukrů a bílkovin, řídí hospodaření s minerály a vodou.
Sexuální steroidy (androgeny, estrogeny, progestageny) – podmnožina sexuálních hormonů ovlivňujících sexuální diferencializaci a reprodukci.
Tamoxifen je syntetický nesteroidní antiestrogenní lék. Jedná se o selektivní modulátor estrogenových receptorů. To znamená, že na estrogenové receptory prsní tkáně a hormonálně dependentních buněk rakoviny prsu působí tamoxifen tlumivě (chová se jako antiestrogen), zatímco ve zbytku těla estrogenové receptory aktivuje (chová se jako estrogen). Zablokování receptorů hormon-dependentních forem rakoviny prsu vede k zástavě množení nádorových buněk. Výsledky jsou dobré, nicméně u pacientek může časem vzniknout „neodpovídavost“ nádorových buněk na tuto léčbu. Před samotným podáním tamoxifenu musí pochopitelně předcházet bioptický odběr nádorové tkáně a vyšetření nádorových buněk na přítomnost receptorů pro estrogeny. Jsou-li tyto receptory přítomny a funkční, může být po splnění dalších kritérií tamoxifen podán. V opačném případě nemá jeho podání smysl
Hlavní složkou autoimunitních a chronických onemocnění jsou takzvané molekuly emocí. Jedná se o molekuly, které se nacházejí na povrchu buněk v těle a mozku a jsou hlavním spouštěčem mnoha nemocí.
Je známo, že imunitní systém je stejně jako centrální nervový systém opatřen pamětí a schopností se učit. Tudíž inteligence nesídlí pouze v mozku, ale v buňkách celého těla. Život buňky je tedy řízen receptory, které se nacházejí na jejím povrchu, a tím, jak moc je prostoupena ligandy. Na globální úrovni se tyto neskutečně malé fyziologické jevy, které se odehrávají na buněčné úrovni, viditelně odrážejí na chování, fyzické aktivitě, ale i na náladě. Obecně jsou ligandy mnohem menší molekuly než receptory a dělí se na tři chemické typy.
Typ zahrnuje klasické neurotransmitery (acetylcholin, norepinefrin, dopamin, histamin, glycin, serotonin a kyselina gama-aminomáselná). To jsou nejmenší a nejjednodušší molekuly produkované mozkem pro přenos informací přes synapse neuronu a další úkoly.
Kategorie je sestavená ze steroidů. Patří sem pohlavní hormony testosteron, progesteron a estrogen (všechny tyto hormony vycházejí z počátečního stadia cholesterolu a později jsou organismem upraveny).
Nejpočetnější skupina se skládá z peptidů. Patří sem 95 % ligandů a řídí prakticky všechny životní činnosti organismu. Bývají také nazývány jako „informační molekuly“.
První objevená molekula nesoucí informace o lidských emocích byla klasifikována jako hormon. Působila v tenkém střevě, přičemž podporovala sekreci slinivkové šťávy. Vědci ji tedy pojmenovali jako secretin. Jeho objevení bylo pro fyziology velkým překvapením, protože až do této chvíle byli přesvědčeni, že fyziologické funkce jsou ovládány elektrickými impulzy přenášenými nervy. O pár let později byl objeven další hormon působící ve střevech, pojmenovaný gastrin, který slouží k přenosu zpráv mezi slinivkou břišní a žlučníkem. Díky novým výzkumům již tedy nemůžeme dále tvrdit, že emoce se omezují jen na klasická centra mozku. Byla objevena další anatomická centra, v nichž se koncentruje velké množství téměř všech existujících receptorů molekul emocí. Jde například o páteř. Její zadní část je první bránou vnitřního nervového systému, kde se zpracovávají informace o pocitech těla. Například když jsme ve stresu, krk nebo bederní páteř se zablokují. Množství a kvalita těchto receptorů je dále ovlivněna mnoha faktory, mezi které patří prožitá zkušenost v minulosti a během dětství nebo i ta každodenní. Tyto nedávné objevy jsou velmi důležité pro určení, jak jsou vzpomínky uchovávány nejen v mozku, ale i v „psychosomatické síti“ po celém těle, hlavně ve všudypřítomných receptorech v
Mechanismus účinku biologické léčby na nádorové buňky je založen na tom, že se nejdřív musí najít proteinové struktury, takzvané receptory. Klasickým příkladem jsou růstové receptory. Když se na ně dostane určitá látka, nějaký protein nebo sacharid, uskuteční se přenos energie z jedné látky na druhou, až vstoupí tato informace do jádra a v jádře je drážděna určitá struktura DNA, která má za cíl například buněčné dělení. Těchto receptorů je na normální zdravé buňce třeba několik milionů nebo několik set tisíc – na povrchu jedné buňky. A u nádorové buňky jich tam jsou desítky milionů, stovky. Prostě obrovské množství těchto receptorů, takže nádorová buňka je bombardována mnoha signály k tomu, aby se dělila. A abychom tomu zabránili, je nutné tyto receptory zablokovat. Nespecifická léčba, standardní klasická, která je známá od padesátých let, působí na všechny dělící se buňky a víceméně zasahuje v nějaké fázi DNA nebo dělení buňky. To znamená, že postihuje nejenom nádorové buňky, ale i všechny jiné dělící se buňky . Máme v organismu tkáně, které se dělí velmi často a velmi rády, například krvetvornou tkáň, tkáň sliznice zažívacího traktu. S tím jsou spojeny vedlejší účinky a celkový stav pacienta a jeho schopnost přijímat další chemoterapii. Zažívací trakt jednoznačně ovlivňuje i naši psychiku. A to všechno může komplikovat celý léčebný proces.
Beta-blokátory se používají v terapii vysokého tlaku, onemocnění srdce a poruch rytmu (beta-blokátory patří mezi takzvaná antiarytmika). V dnešní době existuje řada generací beta-blokátorů, které se poněkud liší svými účinky. Co mají ale společné, je to, že dokážou blokovat beta-receptory v srdci. Na beta-receptory se za normálních okolností vážou stresové hormony, jako je například adrenalin a noradrenalin. Beta-blokátory ovšem tyto receptory zablokují. Tím zpomalují srdeční akci, snižují namáhání srdeční svaloviny a spotřebu kyslíku srdečním svalem. Dále svým účinkem snižují krevní tlak a u pacientů s onemocněním srdce významně snižují riziko vzniku nebezpečných poruch rytmu.
Beta-blokátory se dělí na kardioselektivní a neselektivní:
kardioselektivní svými účinky působí nejvíce na receptory v srdci;
neselektivní mají zvýšený účinek na ostatní orgány.
Beta-blokátory se využívají v léčbě řady chorob srdce – srdeční selhávání, kardiomyopatie, ischemická choroba srdeční (angina pectoris, stavy po infarktu myokardu) a u vysokého tlaku. Svými účinky na zpomalení srdečního rytmu se beta-blokátory podávají i pacientům s některými poruchami rytmu, kde se chce zabránit vzniku příliš rychlé tepové frekvence (například fibrilace síní). Některé neselektivní beta-blokátory se uplatňují i v léčbě portální hypertenze, protože snižují tlak krve v portální žíle.
Patří sem:
acebutolol, například léky Acecor a Sectral;
betaxolol, například léky Lokren, Betaxa, Betaxolol a další;
bisoprolol, například léky Concor, Bisocard, Bisoprolol, Rivocor a další;
carvedilol, například léky Atram, Coryol, Carvedilol, Dilatrend a další;
celiprolol, například léky Tenoloc a Celiprolol;
metoprolol, například léky Betaloc, Egilok, Vasocardin a další;
nebivolol, například léky Nebilet a Nebivolol.
Beta-blokátory mohou způsobit přílišné snížení krevního tlaku a z toho plynoucí slabost a kolapsy. Zpomalení srdeční frekvence může vyvolat bradykardii s kolapsem nebo se zhoršením příznaků srdečního selhání. To se stává zejména při současném užívání beta-blokátorů s účinnými látkami verapamil (například léky Isoptin a Verapamil) a diltiazem (například lék Diacordin), proto se tato kombinace důrazně nedoporučuje. Z dalších významnějších vedlejších efektů bylo u beta-blokátorů popisováno zhoršení nemocí průdušek (astma, chronická bronchitida a CHOPN), snížení libida a různé trávicí obtíže.
Rakovinu mnozí lidé vnímají jako něco neléčitelného a bolestivého, co je nutně musí zahubit. Tyto představy však nejsou zcela správné. Je pravda, že s diagnózou přichází nejistota a otázky. Komplikace léčby jako vypadávání vlasů nebo nevolnost také nejsou nic příjemného. Ale medicína má v současné době k dispozici širokou paletu metod k včasnému odhalení a léčbě nádorových chorob. Pojem „rakovina“ je velmi nepřesné označení pro skupinu značně různorodých onemocnění s odlišnými vlastnostmi a různou závažností. Některé z těchto nemocí se dokonce dají léčit snadno a následky jsou téměř nulové. Pro jiné to sice neplatí, ale ošklivě znějící slovo „rakovina“ by se vlastně nemělo ani používat.
Léčba rakoviny je závislá na příčině. Je logické, že pokud příčina není přesně pojmenována a objasněna, pak ani léčba nemůže být přesná. Vznik rakoviny úzce souvisí s funkcí imunity. V ní je dáno, že má lidské tělo chránit, má rozpoznat nepřátelské rakovinné buňky a zlikvidovat je. Pokud se rakovinné buňky přesto prosadí, naznačuje to jasně, že imunita selhala, nedokázala splnit svou úlohu, to znamená, že není v pořádku.
Již před sto lety byly napsány zprávy, že došlo ke zmenšení nádorů u pacientů, kteří prodělali streptokokovou infekci kůže, a vyskytovaly se i lékařské postupy založené na léčení nádorů pomocí uměle navozené infekce. Později, v sedmdesátých letech minulého století, se například podávaly vakcíny proti tuberkulóze v léčbě karcinomu močového měchýře. Až teprve koncem minulého století se začaly touto myšlenkou seriózně zabývat vědecké výzkumné týmy ve snaze popsat mechanismy rakovinného procesu a svou pozornost soustředily na funkci T-lymfocytů, o nichž se ví, že zprostředkovávají imunitní odpověď organismu. Vědci rozpoznali povrchové bílkovinné části T-lymfocytů, které pravděpodobně fungují jako brzdy jejich funkce. Nazvali je receptory = imunitní kontrolní body. Díky nim probíhá fyziologická regulace a zde se rozhoduje, kdy a jak nastane apoptóza. A právě na toto místo zaútočí rakovinné buňky, zjednodušeně řečeno zablokují popsané receptory, a tak vyřadí T-lymfocyty z funkce a zabrání imunitní kontrole. Tím se pro rakovinné buňky uvolní cesta.
Klasická konvenční léčba rakoviny se skládá z chemoterapie, radioterapie, chirurgie a biologické léčby. Klasická léčba dovede velmi efektivně diagnostikovat a ničit nádor. Podpůrná terapie, která vychází z přírodní medicíny, působí proti nádoru také, a navíc velmi účinně odstraňuje i příčiny jeho vzniku. Navíc očišťuje, harmonizuje a posiluje organismus, aby mohl bojovat proti nádoru svými vlastními silami. Zkuste tedy v případě potřeby využít předností obou přístupů a podpořte lékařem stanovenou léčbu vhodnou podpůrnou terapií, která je sestavena na míru.
Sója nesnižuje hladiny testosteronu, ale může postupem času zvýšit hladinu estrogenu, je tedy užitečná pro správnou funkci srdce.
Sója je převážně složena z mastných kyselin a isoflavonů. Fungování estrogenových receptorů v těle není zcela jasné, ale ví se, že se fytoestrogeny vážou na tyto receptory a napodobují účinky zvýšené hladiny estrogenu v těle. Estrogen je přítomen jak u mužů, tak i u žen. Rozhodujícím faktorem stanovujícím účinky těchto hormonů je jejich rovnováha. U mužů estrogen stimuluje růst prsou a prostaty.
Sója na sebe váže fytoestrogeny a receptory estrogenu, protože dochází k napodobení přirozeného estrogenu v lidském těle. Existuje několik studií, které ukazují, že neexistují žádné změny v pohlavních hormonech, testikulárním objemu nebo v kvalitě semene.
Sójové výrobky jsou někdy doporučovány ženám v menopauze, protože jejich schopnost napodobuje estrogen, čímž dochází ke zmírnění příznaků menopauzy. Navíc země s vysokou spotřebou sóji mají mnohem nižší riziko vzniku rakoviny prsu nebo prostaty. Bylo však také prokázáno, že nadměrná konzumace sóji narušuje funkci štítné žlázy, podporuje tvorbu ledvinových kamenů a oslabuje imunitní systém u dětí.
Lidská kůže se skládá ze tří částí: z pokožky, škáry a podkožního vaziva.
Pokožku (latinsky epidermis) tvoří vrstvy buněk dlaždicového epitelu. Buňky ve spodních vrstvách se neustále dělí a vytlačují starší buňky blíže k povrchu. Buňky v horních vrstvách se tak postupně vzdalují od zdroje krve a živin, degenerují, naplňují se keratinem, rohovatí a postupně odumírají a odlupují se. Díky tomuto neustálému procesu se celá pokožka obmění zhruba za tři týdny. Člověku se za celý život odloupe asi 18 – 22 kg mrtvých buněk kůže. Pigmentové barvivo a melanin (chrání před ÚV zářením) jsou obsaženy ve spodních vrstvách.
Škára (latinsky dermis) je druhou vrstvou kůže, jedná se o pevnou a pružnou vazivovou vrstvu kůže, kterou tvoří síť kolagenových a elastických vláken. Na hranici škáry s pokožkou se nachází škárové papily, ve kterých jsou nervová zakončení a kapilární sítě. Právě papily tvoří otisky prstů. Čím je člověk starší, tím se pomalu ztrácí pružnost škáry, protože se kůže uvolňuje a skládá se do záhybů a vrásek. Škára také obsahuje nervová tělíska, která jsou receptory dotyku (Meissnerova), chladu (Krauseova), tepla (Ruffiniho). Kromě tělísek jsou tam i kožní a mazové žlázy a vlasové cibulky.
Třetí část podkožní vazivo (latinsky hypodermis) se nachází pod škárou. Obsahuje tukové buňky, které jsou zásobárnou energie a rozpouštějí vitamíny A, D, E a K. Nachází se zde také tělíska, která jsou receptory tlaku a tahu (Vater-Paciniho). Podkožní vazivo izoluje a chrání svaly a nervy, také tato podkožní tuková vrstva určuje tvar a hmotnost těla.
Základní metodou léčby časných karcinomů je chirurgický výkon, kdy se odebere buď celý prs, nebo jeho část (v tomto případě následuje většinou ještě ozáření). Pro zbavení se nádoru je také lepší odebrat i lymfatické uzliny v podpaží, protože v mnoha případech se tam již nádor rozšířil a nemusí být ještě nijak prokazatelný.
Dnes se do popředí hormonální léčby dostávají i jiné preparáty než tamoxifen. Je to anastrazol (Arimidex), letrozol (Femara) nebo formestan. Jsou to látky blokující tvorbu estrogenů v nadledvině a ve vaječníku. Novou léčebnou možností jsou protilátky proti receptoru HER2 u HER2 pozitivních nádorů. Jedná se o biologickou léčbu, jež je cíleně zaměřená proti určité molekulární struktuře v nádoru a může tedy velice účinně zapůsobit, aniž by vyvolala mnoho jiných vedlejších efektů. Její účinek je očekáván především u nádorů, které mají sklon k většímu množení buněk a metastázování (tedy u těch, jež mají horší prognózu). Po zdařené operaci opět nastává doplňující chemoterapie nebo hormonální léčba kvůli mikrometastázám.
Léčba metastázujícího karcinomu je již svízelná. Karcinom v podstatě nelze vyléčit, ale jen zmenšit a zmírnit tím i obtíže, které již mohou být i v jiných orgánech kvůli metastázám. Pacientky podstupují chemoterapii nebo hormonální léčbu tamoxifenem. Ta je zase upřednostňována u nemocných, jež mají estrogenové receptory, a zabírá, zejména pokud jsou metastázy v kostech nebo měkkých tkáních. Za těchto okolností je dobré rovněž ozařování (na metastázy v kostech, které se projevují těžkými bolestmi zad, nebo na metastázy v mozku). Chemoterapie je vyhrazena pro pacientky s metastázemi do jater, s rychlým šířením nádoru a pro ty, jež nemají estrogenové receptory.
Jedním z nejvýznamnějších mediátorů, které spouštějí alergický zánět, je histamin. Ten se po vyplavení ze zásob nebo nově tvořený ze žírných buněk a bazofilních granulocytů váže na histaminové receptory na cévách, hladkých svalech a dalších tkáních a dochází ke spuštění alergického zánětu (zarudnutí, otok, svědění, eventuálně zúžení průdušek a další projevy). Antihistaminika se dovedou na tyto receptory navázat a zabránit tak histaminu v jeho působení. Tímto mechanismem se prezentují jako protizánětlivé – imunomodulační léky. Některá nová antihistaminika (cetirizin, loratadin a jejich nejnovější lékové formy levocetirizin a desloratadin) mají tyto protizánětlivé schopnosti ještě širší a působí tlumivě – protizánětlivě na některé buňky zánětu. Zyrtec patří do skupiny volně prodejných antihistaminik.
Sucho v ústech je vedlejší účinek užití konopí a je nepříjemný, protože ruší při spánku, práci nebo mluvení. To, že konopí může způsobovat sucho v ústech, je známou skutečností už několik desítek, možná i stovek let. THC obsažené v marihuaně se chová obdobně jako anandamid, působením na receptory ve slinných žlázách tedy dočasně snižuje tvorbu slin. Působení rostlinných kanabinoidů na lidské kanabinoidní receptory má i určité vedlejší účinky, a to právě ono sucho v ústech. Sucho v ústech může být sice nepříjemné, ale stejně jako většina vedlejších účinků konopí je pouze dočasné a není nebezpečné.
Je protialergický lék, který nevyvolává ospalost. Pomáhá kontrolovat alergické reakce a jejich příznaky.
Aerius je léčivý přípravek, který obsahuje léčivou látku desloratadin. Je k dispozici ve formě tablet o obsahu 5 mg, perorálního lyofilizátu (rozpustných tablet) o obsahu 5 mg, tablet dispergovatelných (rozpustných) v ústech o obsahu 2,5 mg a 5 mg, sirupu o obsahu 0,5 mg/ml a perorálního roztoku o obsahu 0,5 mg/ml. Léčivou látkou v přípravku Aerius je antihistaminikum desloratadin. Ten působí tak, že blokuje receptory, na které se histamin – látka způsobující v těle alergické příznaky – běžně váže. Když jsou receptory blokovány, zamezí se působení histaminu, což vede k omezení výskytu příznaků alergie.
Nejčastějšími nežádoucími účinky u dospělých a dospívajících jsou únava (1,2 %), sucho v ústech (0,8 %) a bolest hlavy (0,6 %). Nežádoucí účinky pozorované u dětí byly obdobné. U dětí mladších 2 let jsou nejčastějšími nežádoucími účinky průjem (3,7 %), horečka (2,3 %) a nespavost (potíže se spánkem, 2,3 %). Úplný seznam nežádoucích účinků hlášených v souvislosti s přípravkem Aerius je uveden v příbalové informaci.
Přípravek Aerius nesmějí užívat osoby s přecitlivělostí (alergií) na desloratadin, loratadin nebo na kteroukoli další složku tohoto přípravku.
Výbor CHMP rozhodl, že přínosy přípravku Aerius v rámci úlevy od příznaků spojených s alergickou rinitidou nebo kopřivkou převyšují jeho rizika, a proto doporučil, aby mu bylo uděleno rozhodnutí o registraci. Evropská komise udělila rozhodnutí o registraci přípravku Aerius platné v celé Evropské unii dne 15. ledna 2001.
Glykolipidy jsou lipidy s cukernou složkou v molekule. Jejich hlavní rolí je zřejmě účast v buněčném rozpoznávání. Vznikají spojením sacharidového řetězce s fosfolipidem buněčné membrány. Glykolipidy se nacházejí na povrchu všech eukaryotických buněk. Jejich cukerné části vyčnívají z membrány do okolního prostředí, kde fungují jako receptory pro specifické chemikálie a jako látky pomáhající zakotvit buňku do okolní tkáně.
Glycerolglykolipidy mají relativně jednoduchou strukturu. Základ tvoří 1,2-diacylglycerol, který má v pozici sn-3 navázaný nějaký jednoduchý cukr nebo oligosacharid. Velká rozmanitost těchto glycerolglykolipidů se nachází u bakterií, v menším množství se vyskytují i u savců. Glykosfingolipidy obsahují ve své molekule ceramid a jeden nebo dva cukry. Galaktosylceramid je hlavním glykosfingolipidem mozku a nervů, v ostatních tkáních je zastoupen v mnohem menším množství. Obsahuje kyselinu cerebronovou.
Galaktosylceramid může být přeměněn na sulfogalaktosylceramid (označuje se i jako sulfatid), který má na C-3 galaktózy navázanou kyselinu sírovou. Je ve značném množství obsažen v myelinu. Sulfatidy jsou obecně estery neutrálních glykosfingolipidů s kyselinou sírovou, často se ale pod označením sulfatid míní právě sulfogalaktosylceramid. Glukosylceramid je dalším z jednoduchých glykosfingolipidů. Je obsažen v extraneurálních tkáních, v mozku se nachází v menším množství. Gangliosidy jsou odvozené od glukosylceramidu, ve své molekule však mají navíc navázanou kyselinu sialovou. Patří tedy mezi složité glykolipidy. Sialová kyselina je společný název pro kyseliny N-acetyl- a N-glykolylneuraminové. Gangliosidy se skládají z části ceramidové, z neutrálního oligosacharidu obsahujícího většinou 2 až 4 cukerné zbytky (glukóza, galaktóza a N-acetylgalaktosamin) a z jedné nebo několika sialových kyselin. Gangliosidy mohou mít v molekule navázanou 1 až 5 molekul kyseliny sialové, podle tohoto počtu se pak označují jako di-, tri-, tetra- nebo pentasialogangliosidy. Hlavní sialovou kyselinou lidských tkání je kyselina N-acetylneuraminová. Gangliosidy jsou hojně obsaženy v šedé kůře mozkové a v nervové tkáni. Obsaženy jsou ale i v jiných tkáních, a to většinou na povrchu buněk, kde plní funkci receptorů. Ty části buněčných membrán, které obsahují kyselinu neuraminovou, hrají důležitou roli při zachytávání virových částic a při jejich pronikání dovnitř buněk. Virové částice obsahují enzym neuramidázu, která katalyzuje hydrolytické odštěpení neuraminové kyseliny, čímž dokážou vyřadit virové receptory z funkce.
Glykolipidy a sulfolipidy jsou mimořádně aktivní proti virovým onemocněním (brání virům proniknout do buněk). Podle vědeckých výzkumů potlačují virus HIV-1 a HIV-2, oparový virus a další viry způsobující deficit imunity.
Vezme krev a sleduje množství stresových hormonů, detekovatelných je jich dnes asi třicet, není to tedy jen kortizon či adrenalin. Nato odešle pacienta k psychologovi, vždy chce mít na stole psychologické posouzení. Pak pracuje dle toho, co analýza objevila. Stresové hormony se vždy vážou ke specifickým receptorům, takže může u kteréhokoliv pacienta predikovat, zda mu hrozí infarkt, onkologické onemocnění, roztroušená skleróza, revmatická artritida či jiné civilizační onemocnění. Kardiovaskulární obtíže lze navíc detekovat přes zánětlivé cytokiny, o jejichž roli v kardiologii byla napsána monografie. Každý odborník si tudíž může přečíst, které receptory ovlivňují rozvoj těch kterých srdečních onemocnění a jak je lze včas diagnostikovat. Nemoc se pak musím začít řešit ve fázi, v níž se nachází, což znamená, že protokol se nastaví podle toho, jde-li o fázi molekulární, celulární nebo organickou.
Je-li onemocnění ve fázi organické, pošle pacienta do nemocnic a plně respektuje metody daných oddělení. To znamená, že když má někdo cirhózu jater, pošle jej na ultrazvuk, na magnetickou rezonanci, na biopsii, na vše, co tato fáze vyžaduje. Jenže k organickému se vždy pojí psychické, to je, proč pacient má cirhotické obtíže, a také jaký má dietní režim. Pošle ho tedy i za specialistou na výživu a psychologem. Tyto tři složky, tedy organická část, výživa a psychologie, musí být v synergii. Pacienta s cirhózou nevyléčí pouze gastroenterolog, to je omyl; gastroenterolog řeší játra, ale nikoli nemoc se vším, co k ní patří. Například u roztroušených skleróz se v této fázi objevují oligoproteiny v likvoru, ještě však nejsou patrné neurologické příznaky; neurolog řekne, že jde o tendenci k roztroušené skleróze. Zde dokáže účinně pracovat psycholog, po jehož zásahu oligopásy zmizí. Je zpracovaný traumaterapeutický systém, který se opírá o poznatky německého psychologa a psychoterapeuta Franze Rupperta. V podstatě v něm jde o to, aby se pacient dokázal od psychických traumat, která ho v životě potkala, odpoutat natolik, aby už nadále negativně neovlivňovala jak jeho prožívání, tak jeho životosprávu.
Intoxikace lidí nezdravým jídlem dnes dosáhla takového stupně, že když se upraví strava, je zaručen poloviční úspěch. Konkrétně v mikroorganismech tlustého střeva je vždy třeba provést korelaci, zčásti je znovu osídlit, protože toxiny, které se přes střevo v organismu hromadí, jdou zpětně do oběhu a vyvolávají záněty. Zvládnout dietu tlustého střeva znamená vyléčit polovinu autoimunitních chorob. V Itálii je to celkem snadné, v Česku se začínají prosazovat farmářské trhy. To mimo jiné zname
Biomodulace je proces ovlivnění života organismu na úrovni buňky. A právě takový proces umožňuje zcela nový pohled na léčbu chronických a autoimunních onemocnění, včetně rakoviny jakožto nejvyššího stupně poruchy imunity. Mezi metody, které se označují jako biomodulační, patří všechny přírodní léčitelské postupy, jako jsou bylinkářství, dietoterapie, ajurvéda, akupunktura, meditace, kraniosakrální terapie, psychoterapie, regresivní terapie a další. Jsou to tedy všechny postupy, při nichž se použije jen to, co nám dala sama příroda, a změníme tím pouze formu, nikoli molekulární strukturu.
Hlavním spouštěčem autoimunitních a chronických onemocnění jsou takzvané „molekuly emocí“. Jedná se o molekuly, které se nacházejí na povrchu buněk v těle a v mozku. Dnes už se ví, že imunitní systém je stejně jako centrální nervový systém opatřen pamětí a schopností učit se. Dá se tedy říct, že inteligence nesídlí pouze v mozku, ale v buňkách celého těla. Život buňky je řízen receptory, které se nacházejí na jejím povrchu, a tím, jak moc je prostoupena ligandy. Na globální úrovni se tyto neskutečně malé fyziologické jevy, které se odehrávají na buněčné úrovni, viditelně odrážejí na chování, fyzické aktivitě, ale i na náladě. Obecně jsou ligandy mnohem menší molekuly než receptory a dělí se na tři chemické typy: neurotransmitery, steroidy a peptidy.
NEUROTRANSMITERY (acetylcholin, norepinefrin, dopamin, histamin, glycin, serotonin a kyselina gama-aminomáselná) jsou nejmenší a nejjednodušší molekuly produkované mozkem pro přenos informací přes synapse neuronu a další úkoly.
STEROIDY jsou pohlavní hormony jako testosteron, progesteron a estrogen (všechny tyto hormony vycházejí z počátečního stadia cholesterolu a později jsou organismem upraveny).
PEPTIDY bývají nazývány „informační molekuly“, řídí prakticky všechny životní činnosti organismu a patří mezi ně 95 % ligandů.
První objevená molekula nesoucí informace o lidských emocích byla klasifikována jako hormon. Působila v tenkém střevě, přičemž podporovala sekreci slinivkové šťávy. Vědci ji tedy pojmenovali jako secretin. Jeho objevení bylo pro fyziology velkým překvapením, protože až do této chvíle byli přesvědčeni, že fyziologické funkce jsou ovládány elektrickými impulzy přenášenými nervy. O pár let později byl objeven další hormon působící ve střevech, pojmenovaný gastrin, který slouží k přenosu zpráv mezi slinivkou břišní a žlučníkem. Díky novým výzkumům již tedy nemůžeme dále tvrdit, že se emoce omezují jen na klasická centra mozku. Byla objevena další anatomická centra, v nichž se koncentruje velké množství téměř všech existujících receptorů molekul emocí. Jde například o páteř. Její zadní část je
Tiklopidin je méně známou protidestičkovou látkou.
Existuje například v preparátech Apo-Tic a Tagren, které se využívají v neurologii a kardiologii (ale méně často než výše zmíněné „klasické“ protidestičkové léky, jako je kyselina acetylsalicylová a klopidogrel).
Apo-Tic
Forma: Tablety. Apo-Tic se vyrábí v podobě tablet o síle 250 miligramů a běžnou dávkou pro dospělého člověka jsou 2 tablety denně. Bez doporučení lékaře nesmí být lék užíván.
Princip účinku: Apo-Tic patří mezi takzvaná protidestičková léčiva, účinkuje totiž na úrovni metabolismu krevních destiček. Narušuje receptory umístěné na povrchu krevních destiček a tím snižuje jejich schopnost se shlukovat a vytvářet krevní sraženinu. Apo-Tic se užívá samotný nebo v kombinaci s jinými léky na ředění krve. Obvyklou indikací je prevence ischemické mozkové mrtvice u pacientů, kteří ji již v minulosti prodělali (včetně tranzitorní ischemické ataky), některé formy ischemické choroby dolních končetin a prevence uzavírání srdečních stentů, které byly implantovány z důvodu ischemické choroby srdeční. Přípravek je obecně vhodný spíše pro ty pacienty, u nichž nelze použít jiná protidestičková léčiva, jedná se o lék druhé volby, důvodem jsou častější nežádoucí účinky.
Hlavní nežádoucí účinky: Užívání může znamenat riziko krvácivých stavů včetně krvácení z nosu, krvácení do trávicího traktu a krvácivé mozkové mrtvice. Vzácněji může jeho užívání doprovázet výrazný pokles bílých krvinek nebo destiček. Uživatelé si poměrně často stěžují na trávicí obtíže, bolesti hlavy a alergické reakce, u řady z nich bylo pozorováno zvýšení jaterních testů.
Cena: Apo-Tic je lék na ředění krve vydávaný pouze na lékařský předpis a jeho cenu vám sdělí vaše oblíbená lékárna.
Tagren
Forma: Tablety. Tagren se vyrábí v podobě tablet o síle 250 miligramů a běžnou dávkou pro dospělého člověka jsou 2 tablety denně. Bez doporučení lékaře nesmí být lék užíván.
Princip účinku: Tagren patří mezi takzvaná protidestičková léčiva, účinkuje totiž na úrovni metabolismu krevních destiček. Narušuje receptory umístěné na povrchu krevních destiček a tím snižuje jejich schopnost se shlukovat a vytvářet krevní sraženinu. Tagren se užívá samotný nebo v kombinaci s jinými léky na ředění krve. Obvyklou indikací je prevence ischemické mozkové mrtvice u pacientů, kteří ji již v minulosti prodělali (včetně tranzitorní ischemické ataky), některé formy ischemické choroby dolních končetin a prevence uzavírání srdečních stentů, které byly implantovány z důvodu ischemické choroby srdeční. Přípravek je obecně vhodný spíše pro ty pacienty, u nichž není možné použít jiná protidestičková léčiva, jedná se o lék druhé volby,
