Téma: 

rektum


Facebook Twitter Pinterest Google + email tisk

JÍDELNÍČEK PO OPERACI REKTA

Onemocnění konečníku je civilizační onemocnění. A jako takové se do určité míry dá ovlivnit správnou životosprávou, pravidelnou fyzickou aktivitou a v neposlední řadě dostatečným příjmem tekutin. Voda je důležitá pro správnou funkci střev a trávicí soustavy. Je prokázáno, že dostatečný příjem tekutin ochrání organismus před rozvojem kolorektálního karcinomu. Obecně se doporučuje vypít denně asi 2,5 litru neboli 10–12 skleniček tekutin, především pak vody. Dopřejte si pět skleniček vody pro prevenci.

Zdroj: Jídelníček po operaci rekta
Zveřejněno: 6.2.2016

VNITŘNÍ ORGÁNY LIDSKÉHO TĚLA

Prostata

Předstojná žláza (latinsky: prostata) je přídatná pohlavní žláza, jejíž sekret je součástí ejakulátu a zvyšuje životaschopnost spermií. Prostata zdravého muže je velká asi jako vlašský ořech, váží zhruba 20 gramů, a je umístěna pod močovým měchýřem a jako prstenec obkružuje močovou trubici. U samic jsou k prostatě homologními strukturami Skeneho žlázy, mluví se dokonce o ženské prostatě. Je vklíněná do prostoru mezi stydkou kostí a konečníkem – faktu, že se dotýká stěny konečníku a je tak poměrně snadno dostupná, se využívá jak při rektálním vyšetření prostaty, tak při sexu.

Prostata je svalově-žláznatý orgán tvořený 30–50 tuboalveolárními žlázkami, obklopenými hladkou svalovinou a vazivovým stromatem. Vývody žlázek v počtu několik desítek ústí kolem semenného hrbolku (veru montanum) do močové trubice. Sekret žlázek tvoří 15–30 % objemu ejakulátu. Kromě ejakulace je možné získat jejich sekret také expresí per rektum, což má léčebně-diagnostický význam. Na povrchu je prostata krytá vazivovou kapsulou, která je opředená sítí cév a nervů. Žláza vzniká modifikací stěny močové trubice a u mužského plodu se objevuje v 9. týdnu nitroděložního vývoje. Materiálem pro vznik prostaty je močová trubice, Wolffův vývod a okolní mezenchym. Homologní strukturou u žen jsou parauretrální žlázy, které jsou vytvořené u některých žen a jsou příčinou takzvané ženské ejakulace.

U mužů se z anatomického hlediska prostata skládá z pěti laloků: pravého, levého, předního, zadního a středního. V průběhu života tyto laloky srůstají a v dospělosti již zcela splynou. V urologické praxi se proto používá rozdělení prostaty podle McNeala na tři zóny. U starších mužů (i samců dalších savců) se někdy uvnitř vývodů hromadí kalcifikovaný materiál (corpora amylacea). Může ucpávat vývody a stává se také součástí ejakulátu. Stimulace předstojné žlázy je přirovnávána k dráždění G-bodu žen a u některých mužů může zesílit nebo i vyvolat orgasmus a zvýšit tak požitek ze sexu. Existují dva způsoby, jak dráždit prostatu: buď nepřímo, masáží hráze, nebo přímo, přes stěnu konečníku, tedy análním sexem. Dráždění prostaty je zdrojem uspokojení pasivního partnera při homosexuálním pohlavním styku.

Detail odstavce: Prostata
Zdroj: Vnitřní orgány lidského těla
Zveřejněno: 24.10.2017

ANATOMIE BŘIŠNÍ DUTINY

Uložení orgánů v dutině břišní

Břišní dutina neboli peritoneální dutina se podle vtahu pobřišnice a orgánů dělí na:

  • peritoneální dutinu – je vystlána nástěnnou výstelkou, nachází se zde pobřišnice (jícen, žaludek, játra, slezina, tenké střevo a převážná část tlustého střeva, u žen děloha, vaječníky a vejcovody)
  • retroperitoneum – retroperitoneální dutina – leží za peritoneem, tj. za pobřišnicí (pankreas, ledviny, močovody, velké břišní tepny a žíly, mízní cévy, uzliny)

V dutině břišní se nachází fyziologicky malé množství tekutiny (50 ml).

Pobřišnice – peritoneum – je tenká lesklá a průsvitná blána, která vystýlá dutinu břišní a část dutiny pánevní a obaluje většinu orgánů. Představuje tak velkou plochu, na níž se snadno vstřebávají látky (povrch je tvořen semipermeabilní membránou), které pronikly do organismu, tedy bakterie, jedy, zánětlivá tekutina a podobně (hrozba sepse). Každé poškození pobřišnice vede k jejímu slepování a vzniku vazivových srůstů (srůsty sice zamezí šíření infekce, ale omezují pohyb některých úseků trávicí trubice). Je jen jedno peritoneum vystýlající dutinu břišní, na nástěnné a orgánové se rozlišuje pouze z praktických důvodů.

Předstěra – omentum – je pohyblivá dvojitá peritoneální řasa, která se dělí na dva základní typy:

  • malé omentum (o. minus) – rozprostírá se mezi žaludkem, duodenem a játry
  • velké omentum (o. majus) – začíná od velké žaludeční kurvatury, je duplikaturou peritonea tvořenou dvěma listy

Funkce: zvyšuje resorpční plochu pobřišnice (například pro peritoneální dialýzu – čištění krve při selhání ledvin pomocí opakovaného pravidelného napouštění dialyzační tekutiny do břišní dutiny). Podílí se na likvidaci zánětu a infekce v dutině břišní.

Dělení orgánů Peritoneální orgány: část jícnu, žaludek, játra, slezina, tenké střevo, převážná část tlustého střeva

Retroperitoneální orgány: pankreas, ledviny, močovody, močový měchýř, velké břišní tepny a žíly, u žen vejcovody, vaječníky a děloha

Jícen je svalová trubice, dlouhá 25–28 cm, která spojuje hltan a žaludek. Do dutiny břišní vstupuje otvorem v bránici, je uložen před páteří, horní část tvoří příčně pruhovaná svalovina, dolní část tvoří hladká svalovina. Sousto jím prochází aktivně – jde o koordinovanou peristaltickou vlnu vyvolanou polknutím.

Žaludek je vakovitě rozšířená část trávicí trubice, velikost i poloha je individuální, závisí například na náplni žaludku.

Části žaludku:

  • česlo (kardie)
  • fundus (formix) – vyklenutá část pod levou klenbou brániční, vyplněná vzduchem
  • tělo (corpus) a zakřivení
  • vrátník (pylorus) – zúžené místo při přechodu do dvanáctníku, podkladem je silný kruhovitý sval

Funkce žaludku: zadržení potravy, rozmělnění potravy, promísení potravy se žaludeční šťávou.

Žaludeční šťáva je produkována žaludeční sliznicí, je silně kyselá (pH 2,0–1,0) a slouží k chemickému zpracování potravy.

Tenké střevo má délku 4–6 m, skládá se v kličky, které pod játry a žaludkem vyplňují dutinu břišní a zasahují do malé pánve. Je zakryté tlustým střevem, dochází v něm k trávení a vstřebávání potravy.

Anatomicky se dělí na 3 oddíly:

  • dvanáctník
  • lačník
  • kyčelník

Tlusté střevo je pokračováním tenkého střeva, od kterého je odděleno ileocekální chlopní, což brání návratu obsahu zpět do tenkého střeva. Délka je cca 1,5 m.

Funkce tlustého střeva: posun chymu pomocí peristaltických pohybů, zahuštění obsahu, vstřebávání vody, minerálních látek, léků, produkce vitamínu K a některých vitamínů skupiny B, tvorba plynů.

Části tlustého střeva:

  • slepé střevo je červovitý výběžek (appendix vermiformis)
  • vzestupný tračník (colon ascendens)
  • příčný tračník (colon transversum)
  • sestupný tračník (colon descendens)
  • esovitá klička (colon sigmoideum) – část tlustého střeva v levé jámě kyčelní, ústící do konečníku
  • konečník (rektum) – konečná část střeva, uložená v malé pánvi, zadržuje stolici a podílí se na vyprazdňování, vyúsťuje řitním otvorem.

Játra jsou největší žlázou lidského těla, váží přibližně 1,5 kg. Jsou uložena pod pravou klenbou brániční, povrch jater je kryt peritoneem, kromě úzkého pruhu v místě, kde játra přirůstají k bránici. Poloha je zajištěna srůstem s bránicí peritoneálními závěsy a vztlakem břišních orgánů.

Části jater:

  • pravý lalok (lobus dexter)
  • levý lalok (lobus sinister)
  • jaterní branka (porta hepatis) – místo vstupu
  • tepny a vrátnicové žíly
  • místo výstupu žlučových vývodů

Cévní zásobení jater:

  • jaterní tepna (a. hepatica)
  • portální žíla (v. portae)

Slinivka je protáhlá žláza horizontálně uložená za žaludkem, má velikost cca 12–16 cm a hmotnost přibližně 60–90 g.

Části slinivky: hlava, tělo, ocas

Činnost slinivky:

  • vnitřně sekretorická (inzulín – ovlivňuje hladinu glykémie v krvi, cca 30 j/24 h, glukagon – působí proti účinkům inzulínu (antagonista inzulínu), čímž udržuje u člověka vyrovnanou hladinu glykémie)
  • zevně sekretorická (sekret s trávicími enzymy, který je vylučován do duodena – pankreatická šťáva)

Ledviny (ren, nefros) – základní funkční jednotkou je nefron. Ledviny filtrují z krve látky, které tělo už nemůže využít, filtrace probíhá v glomerulu. Každou minutu projde ledvinami cca 1 200 ml krve.

Močovody (uretery) vystupují z ledviny v podobě pánvičky ledvinné, jsou dlouhé 25–30 cm a mají průměr 1,25 cm.

Močový měchýř je dutý svalový orgán uložený za kostí stydkou, má funkci rezervoáru.

Močová trubice (uretra) je vývodná močová cesta. Je ovlivněna vnitřním svalovým svěračem, který je vůlí neovladatelný. Zevní svěrač vůlí ovladatelný je.

Velké cévy a jiné orgány v dutině břišní:

  • aorta a její odstupy (a. mesenterica)
  • dolní dutá žíla
  • pánevní tepny a žíly
  • mízní cévy a uzliny

Detail odstavce: Uložení orgánů v dutině břišní
Zdroj: Anatomie břišní dutiny
Zveřejněno: 12.5.2016

BABSKÉ RADY NA HEMEROIDY

Konečník anatomicky

Název konečník, latinsky rectum, počeštěně rektum pochází z latinského intestinum rectum „rovné střevo“. Konečník je poslední část trávicí trubice, zakončená řitním otvorem, jímž se vyměšují nestrávené zbytky potravy ven z organismu. Z druhé strany na konečník navazuje sestupný tračník tlustého střeva.

Detail odstavce: Konečník anatomicky
Zdroj: Babské rady na hemeroidy
Zveřejněno: 12.10.2017

NEŽÁDOUCÍ ÚČINKY PO OZAŘOVÁNÍ

Akutní změny na sliznici tlustého střeva a konečníku

I když je sliznice tlustého střeva a konečníku odolnější na záření než tenké střevo, objevují se zde podobné změny jako v tenkém střevě. Zejména rektum bývá více zatíženo zářením, a to především při kombinaci zevního záření a brachyterapie během léčby nádorů děložního hrdla a těla. Vzniká radiační proktitida. Sliznice je zduřená, někdy snadno krvácí. Pacienti mají tenesmy, časté nucení na stolici, příměs hlenu či krve ve stolici. Léčebná opatření jsou: dietetický režim, analgetika ke tlumení bolestí při vyprazdňování (například Algifen, Novalgin,Tramal).

Detail odstavce: Akutní změny na sliznici tlustého střeva a konečníku
Zdroj: Nežádoucí účinky po ozařování
Zveřejněno: 18.11.2017

RAKOVINA MÍZNÍCH UZLIN

Léčba

Hodgkinova nemoc se obvykle léčí chemoterapií s radioterapií. Jistou možnost skýtá i transplantace kostní dřeně.

Protonová terapie může být indikována u Hodgkinova lymfomu a Non-Hodgkinských lymfomů. Vhodnou indikací jsou nádory postihující mezihrudí nebo retroperitoneum, u kterých vede konvenční radioterapie k aplikaci nepřijatelně vysokých dávek na kritické orgány nebo kde vzhledem k věku nemocných existuje reálné riziko indukce pozdních a velmi pozdních nežádoucích účinků radioterapie.

Retroperitoneum je prostor pod zadním listem pobřišnice, odshora vedoucí za játry, zadní stěnou tlustého střeva, duodena až ke konečníku. Zespodu je retroperitoneum ohraničeno dorzálními úpony bránice, páteří, zádovými svaly a pánevním dnem. V této úzké anatomické krajině, vyplněné „vatovitým“ řídkým pojivem, jsou uloženy ledviny, nadledvinky, močovody, močový měchýř, rektum, ženské pohlavní orgány, břišní aorta, dolní dutá žíla, nemalé množství lymfatických pletení, a navíc ganglia a vlákna sympatického nervstva. Také slinivka břišní a „zádová“ plocha duodena jsou uloženy v této krajině.

Detail odstavce: Léčba
Zdroj: Rakovina mízních uzlin
Zveřejněno: 9.11.2015

ŘITNÍ PÍŠTĚL

Rektoanální píštěl

Rektoanální píštěl (fistula) představuje obvykle vleklé (chronické) onemocnění v oblasti konečníku, respektive řiti (konečník – rektum, řiť – anus). Kompletní píštěle jsou trubicové útvary zakončené dvěma ústími: vnitřní ústí je uvnitř řiti, respektive konečníku, nejčastěji v místě jejich vzájemného přechodu (rektoanální junkce), zevní ústí píštěle je na kůži kolem konečníku. Nekompletní píštěle mají pouze jedno ústí. Podle umístění a vztahu ke svěračům se rozlišují píštěle podslizniční, podkožní, a dále píštěle v oblasti svěračů (vně, uvnitř nebo mezi svěrači).

Příčiny rektoanálního píštěle

Píštěle obvykle vznikají druhotně jako následek rektoanálního abscesu, méně často vznikají primárně bez předchozího abscesu. Sklon k vytváření „kolemkonečníkových“ píštělí mají osoby postižené takzvanými nespecifickými střevními záněty (Crohnovou chorobou, idiopatickou proktokolitidou), vzácněji se onemocnění objeví po poraněních a při nádorech.

Příznaky rektoanálního píštěle

Píštěle obtěžují svého nositele trvalým nebo občasným výtokem – vylučováním hnisu, nebo dokonce odchodem stolice v místě kožního ústí. Vylučování obsahu píštěle na vnitřním ústí probíhá bezpříznakově. Obsah vytékající ze zevního ústí píštěle dráždí kůži, takže vzniká ekzém. Uzavření píštěle vede ke hromadění hnisu a vytvoření abscesu (to je ohraničeného ložiska hnisu), který se projeví bolestí a teplotou.

Při fyzikálním vyšetření je možné vidět jeden nebo více otvorů v kůži (kožních ústí), pohmatem prokážeme někdy „zatvrdlinu“, takzvaný infiltrát, způsobený přítomností zánětlivé tkáně. Diagnózu upřesní vyšetření sondou, nástřik píštěle barvivem, rentgenové vyšetření s podáním kontrastní látky do píštěle (takzvaná fistulografie), zřídka je nutné vyšetření ultrazvukem či počítačovou tomografií. Vnitřní ústí píštěle je někdy patrné při anoskopii a rektoskopii – vyšetření průsvitu řiti a konečníku optickým přístrojem.

Léčba rektoanálního píštěle

Léčba je vždy chirurgická a zahrnuje tři základní způsoby:

  • rozříznutí píštěle na sondě (fistulotomie);
  • radikální vyříznutí píštěle s ponecháním defektu ke spontánnímu zhojení (fistulektomie);
  • postupné prořezávání píštěle pomocí speciálního podvazu elastickou hadičkou (elastická ligatura). Vždy je důležité nalézt vnitřní ústí píštěle; bez ošetření dochází často ke znovuvzplanutí (recidivě) nemoci. Nepříjemnou komplikací onemocnění, respektive jeho léčby, může být poškození řitního svěrače, které se projeví neschopností udržet stolici.

Detail odstavce: Rektoanální píštěl
Zdroj: Řitní píštěl
Zveřejněno: 14.4.2015

NEMOCI JATER A JEJICH PŘÍZNAKY

Otrava paracetamolem

Paracetamol patří k nejpoužívanějším lékům proti bolesti. Známý je pod komerčními názvy Paralen, Panadol, Coldrex. Předávkování Paralenem či Panadolem může mít za následek akutní selhání jater a někdy i ledvin. Je jednou z nejčastějších příčin akutního jaterního selhání v předávkování léky.

POZOR! K akutnímu selhání může postačit dávka 7,5 mg u dospělých, což je 15 tablet Paralenu (1 tableta obsahuje 500 mg paracetamolu), u disponovaných jedinců (alkoholici či lidé s cirhózou jater) postačí i nižší dávky!

Denní dávka paracetamolu by neměla překročit 4 g (to je 8 tablet Paralenu).

Určité nebezpečí mohou představovat volně prodejné léky. Často dochází k situaci, kdy pacient užije několik podobných přípravků najednou (Paralen s Panadolem), aniž by si uvědomil riziko předávkování léky a neplánovanou sebevraždu. Obzvláště hrozí nebezpečí u dětí. V odborné veřejnosti je rozšířen názor o bezpečnosti a efektivnosti podávání paracetamolu u dětí, zejména ve srovnání s kyselinou acetylsalicylovou. Uvádí se také nižší riziko vedlejších účinků při léčbě paracetamolem u dětí ve srovnání s dospělými. Jeho podávání je však natolik rozšířené, že se poměrně často popisují u dětí po jeho podání toxické reakce.

Příznaky předávkování paracetamolem u dospělých

První fáze:

  • nechutenství
  • pocení
  • ospalost
  • nauzea (nevolnost) a zvracení
Druhá fáze:
  • typicky dochází k přechodnému subjektivnímu zlepšení
  • v biochemických hodnotách vzestup aminotransferáz a prodloužení protrombinového času
  • tato fáze obvykle končí 24–48 hodin od požití
Třetí fáze:
  • pět zhoršení celkového klinického stavu
  • nechutenství
  • nauzea (nevolnost) a zvracení
  • bolesti břicha v pravém podžebří
  • někdy i bolesti v bedrech a snížení produkce moči (oligurie)
Čtvrtá fáze:
  • nastává 5–10 dní po požití
  • stupňují se projevy selhání jater, eventuálně i selhání ledvin
  • ikterus (žluté zabarvení kůže)
  • encefalopatie – kvantitativní a kvalitativní poruchy vědomí – zmatenost, spavost, letargie, kóma
  • krvácivé projevy – především krvácení do zažívacího traktu
  • ke smrti dochází asi 7.–10. den po předávkování

Příznaky otravy paracetamolem u dětí

První fáze:

U dětí je zvracení častější, někdy jsou bolesti břicha, pocení většinou chybí. Jen někdy je přítomna ospalost, špatný pulz, bradypnoe. U extrémních dávek, 75–100 g, může výjimečně dojít ke kómatu a metabolické acidóze již za 3 až 4 hodiny po požití léků.

Druhá fáze:

Následuje období latence klinických příznaků, které obvykle končí po 24–48 hodinách od požití. Po hepatotoxických dávkách již v době latence začíná mírný vzestup jaterních funkcí.

Třetí fáze:

Po 24–72 hodinách se opět dostavuje nevolnost a zvracení, doprovázené bolestmi v pravém podžebří, někdy se objevuje žloutenka (častěji až ve 4.–5. dni po požití). Za 36–48 hodin po požití dochází v případech s postižením ledvin k bolestem v bedrech. Akutním renálním selháním jsou postižena asi 4 % pacientů, k selhání dochází asi za 2–5 dnů po požití léků, někdy je poškození ledvin izolované. K poškození ledvin dochází daleko pravděpodobněji po požití letálních dávek než u lehčích otrav.

Čtvrtá fáze:

Za 5–7 až 10 dní po požití léků dochází k rozhodující fázi, co se týče jaterního postižení. U těžce probíhajících otrav dojde k akutnímu fulminantnímu selhání jater s výrazným vzestupem jaterních funkcí a výrazným prodloužením protrombinového času, může dojít k diseminované intravaskulární koagulaci, k hypoglykemii a k metabolické acidóze, k sepsi. V klinickém obrazu progreduje jaterní encefalopatie se zmateností, spavostí, letargií, kómatem. Ke smrti dochází 7.–10. den po expozici. U lehce probíhajících otrav začíná asi od 5. dne od požití uzdravování, většinou trvá restituce jaterního parenchymu a jaterních funkcí několik měsíců (3–6).

Léčba a první pomoc – vyvolat zvracení, podat aktivní uhlí (nejlépe do jedné hodiny po požití). Dále následuje péče nemocničního zařízení: výplach žaludku, terapie antidotem. Protijedem je v tomto případě N-acetylcystein. Terapie se zahajuje vždy, když byla požita potenciálně toxická dávka. Nejúčinnější je, pokud je podáno do 8–10 hodin po požití. Pokud se u nemocného rozvine těžké akutní selhání jater, pak se zvažuje jejich transplantace.

Předávkování paracetamolem je také poměrně často užívaný způsob sebevraždy. Smrtelná dávka může dokonce začínat již někde na 12 gramech této látky. Smrtelná dávka paracetamolu se uvádí jako vyšší než 140 mg/kg hmotnosti člověka. Konkrétně je to například požití 15–20 tablet Paralenu 500 dospělou osobou.

Toxická dávka paracetamolu

Dávka ohrožující játra je od 125–140 mg/kg nebo od 7,5 g celkově u dospělého, u dětí okolo 140–150 mg/kg nebo od 3 g celkově.

  • Dávka menší než 125 mg/kg není hepatotoxická.
  • Dávka 250 mg/kg představuje 50% riziko vážného jaterního poškození.
  • Dávka 350 mg/kg představuje 100% riziko těžkého jaterního poškození.

Po perorálním podání se terapeutická dávka vstřebá asi za 0,5 až 1 hodinu. Vrcholová koncentrace paracetamolu v krvi je obvykle dosažena do 1 hodiny po podání (v rozmezí 20–90 minut). Terapeutická plazmatická hladina je 5–20 mg/ml.

Po předávkování paracetamolem nebývá vrchol plazmatické hladiny dosažen před čtvrtou hodinou po požití. Vstřebávání paracetamolu může být někdy zpomaleno, nejčastěji dalšími požitými léky nebo jídlem s vysokým obsahem uhlovodanů. K pomalejšímu vstřebávání dávky dochází u novorozenců. Komplikovaná situace nastává po předávkování retardovanými preparáty. Přípravky v podobě čípků se vstřebávají pomaleji a s většími nepravidelnostmi než přípravky podávané ústy. Větší biologickou dostupnost mají u velmi mladých jedinců (novorozenců a dětí do 7 let). U starších jedinců (i u starších dětí) je absorpce per rektum nepravidelná, pomalejší.

Více se o této problematice můžete dočíst zde.

O užívání paracetamolu bychom se měli pokaždé poradit i v případě těhotenství nebo při kojení. Paracetamol přechází přes placentární bariéru, proto je hepatotoxický pro plod. U malých dětí dokonce může vyvolat astmatický záchvat, proto se doporučuje podávat spíše ibuprofen, a to nejen v případě dětí. I když ani ten není zcela bez rizika – může například dojít ke vzniku žaludečních vředů nebo k poškození ledvin.

Při běžném požití jedné tablety s paracetamolem po šesti hodinách se nebezpečný vliv této látky neprojeví. Většinou se první příznaky předávkování projevují při šesti gramech paracetamolu, což je dvanáct tablet. U pacientů s nemocemi jater to ovšem může být i dříve. Doporučená dávka by pro jistotu nikdy neměla překročit čtyři gramy denně, tedy osm tablet. Při užívání paracetamolu se vyvarujte konzumaci alkoholických nápojů, které v reakci s touto látkou způsobují vznik toxinů v játrech. Podobně se chová i velké množství kofeinu.

U dětí mějte na paměti, že zvýšení teploty je přirozeným obranným mechanismem těla, tudíž za každou cenu nepodávejte paracetamol.

Prognóza při předávkování závisí vždy na dávce paracetamolu a rychlosti léčby.

Detail odstavce: Otrava paracetamolem
Zdroj: Nemoci jater a jejich příznaky
Zveřejněno: 5.3.2017

TAMSULOSIN

Příbalový leták

Omnic TOCAS 0,4 jsou tablety s prodlouženým uvolňováním.

KVALITATIVNÍ A KVANTITATIVNÍ SLOŽENÍ

Jedna tableta s prodlouženým uvolňováním obsahuje tamsulosini hydrochloridum v množství 0,4 mg, odp. tamsulosini 0,367 mg. Úplný seznam pomocných látek viz dále (FARMACEUTICKÉ ÚDAJE).

LÉKOVÁ FORMA

Tablety s prodlouženým uvolňováním. Popis přípravku: kulaté žluté bikonvexní potahované tablety, z jedné strany vyraženo „04“.

KLINICKÉ ÚDAJE

Terapeutické indikace: symptomy dolních močových cest (LUTS) na podkladě benigní hyperplazie prostaty (BPH).

Dávkování a způsob podání: Jedna tableta denně. Omnic TOCAS 0,4 lze užívat nezávisle na jídle. Tableta se polyká celá a nesmí se rozdrtit nebo žvýkat, protože by se tak narušilo prodloužené uvolňování léčivé látky. V případě poškození ledvin není snížení dávek tamsulosinu opodstatněné. Úprava dávek u mírné až středně těžké insuficience jater není opodstatněná. Omnic TOCAS 0,4 není určen pro podání dětem.

Kontraindikace: hypersenzitivita na léčivou látku nebo na kteroukoli pomocnou látku, ortostatická hypotenze v anamnéze, těžká jaterní insuficience. Tamsulosin hydrochlorid se nemá podávat současně se silnými inhibitory CYP3A4, např. ketokonazolem.

Zvláštní upozornění a opatření pro použití: Stejně jako u ostatních alfa1 blokátorů může při léčbě přípravkem Omnic TOCAS 0,4 v jednotlivých případech dojít k poklesu krevního tlaku a v důsledku toho, i když jen zřídka, k mdlobám. Při prvních příznacích ortostatické hypotenze (závrať, slabost) si má pacient sednout nebo lehnout, dokud tyto příznaky nevymizí. Před zahájením terapie přípravkem Omnic TOCAS 0,4 má být pacient pečlivě vyšetřen s cílem vyloučit ostatní onemocnění, jejichž symptomy mohou být shodné s příznaky benigní hyperplazie prostaty. Před zahájením léčby a poté v pravidelných intervalech má být provedeno digitální vyšetření per rektum, a pokud je zapotřebí, má být stanovena hladina prostatického specifického antigenu (PSA). K léčbě pacientů s těžkým poškozením ledvin (clearance kreatininu 10 ml/min.) je třeba přistupovat s velkou opatrností, neboť pro tyto pacienty nejsou k dispozici údaje z klinických studií. Peroperační syndrom plovoucí duhovky (IFIS – Intraoperative Floppy Iris Syndrome, varianta syndromu malé zornice) byl pozorován během operací katarakty u některých pacientů současně či v minulosti léčených tamsulosin hydrochloridem. IFIS zvyšuje riziko peroperačních komplikací. Přerušení léčby tamsulosin hydrochloridem 1–2 týdny před operací katarakty je považováno za užitečné, nicméně přínos tohoto přerušení není zcela jednoznačný. IFIS byl zaznamenán i u pacientů, kteří přerušili užívání tamsulosinu před dobou delší. Zahajování léčby tamsulosinem u pacientů plánovaných k operaci katarakty se nedoporučuje. Během předoperační rozvahy mají oční specialisté vzít v úvahu, zda pacient indikovaný k operaci katarakty je nebo byl léčen tamsulosinem, aby byla zajištěna příslušná opatření k případnému zvládnutí IFIS během operace. S opatrností je třeba tamsulosin hydrochlorid užívat současně se středně silnými inhibitory CYP3A4, např. erytromycinem. Zbytek tablety se může objevit ve stolici.

Interakce s jinými léčivými přípravky a jiné formy interakce: Při současném podávání tamsulosinu s atenololem, enalaprilem nebo theofylinem nebyly žádné interakce zaznamenány. Současné podávání cimetidinu způsobuje vzestup plazmatických hladin tamsulosinu a současná aplikace furosemidu vyvolává jejich pokles. Hladiny tamsulosinu však zůstávají v normálním rozmezí a změna dávkování tedy není nutná. Za podmínek in vitro ani diazepam, ani propranolol, trichlormethiazid, chlormadinon, amitriptylin, diklofenak, glibenklamid, simvastatin nebo warfarin nemění volnou frakci tamsulosinu v lidské plazmě. Tamsulosin rovněž nemění volné frakce diazepamu, propranololu, trichlormethiazidu nebo chlormadinonu. Diklofenak a warfarin však mohou zvýšit rychlost eliminace tamsulosinu.

Současné podávání tamsulosin hydrochloridu se silnými inhibitory CYP3A4 může vést ke zvýšené expozici tamsulosin hydrochloridu. Současné podávání s ketokonazolem (známým silným inhibitorem CYP3A4) vedlo k 2,8násobnému vzestupu AUC a 2,2násobnému vzestupu Cmax tamsulosin hydrochloridu. Jedince se slabou schopností metabolizace CYP2D6 nelze snadno identifikovat a při současném podávání silného inhibitoru CAP3A4 a tamsulosin hydrochloridu u nich existuje možnost významného vzestupu expozice tamsulosin hydrochloridu. Vzhledem k tomu nemá být tamsulosin hydrochlorid podáván současně se silnými inhibitory CYP3A4. V kombinaci se slabými inhibitory CYP3A4 má být tamsulosin hydrochlorid podáván jen s opatrností. Současné podávání s paroxetinem, silným inhibitorem CYP2D6, vedlo k 1,3násobnému vzestupu AUC a 1,6násobnému vzestupu Cmax tamsulosinu. Tyto vzestupy se však nepovažují za klinicky významné. Současné podávání jiných antagonistů alfa-adrenergních receptorů může vést k hypotenzi.

Těhotenství a kojení: Nepřichází v úvahu, neboť přípravek je určen pouze pro léčbu mužů.

Účinky na schopnost řídit a obsluhovat stroje: Studie hodnotící účinky na schopnost řídit a obsluhovat stroje nebyly provedeny. Pacienti však mají být informováni o možnosti vzniku závratí.

Nežádoucí účinky

Nejčastěji hlášenými nežádoucími účinky u tamsulosinu jsou poruchy ejakulace, rýma (výtok a podráždění v nose) a závratě.

Časté nežádoucí účinky jsou: závratě, poruchy ejakulace

Vzácné nežádoucí účinky: mdloby (synkopa), závažné alergické reakce, které způsobují otok obličeje nebo hrdla (angioedém) okamžitě kontaktujte lékaře.

Velmi vzácné nežádoucí účinky: bolestivá erekce (priapismus), život ohrožující onemocnění postihující sliznice a/nebo kůži, projevující se lézemi na sliznicích a/nebo kůži a horečkou (Stevens-Johnsonův syndrom).

Ve srovnání s monoterapií (použití jednoho léčiva) je vyšší četnost nežádoucích účinků hlášena při kombinované léčbě. Během postmarketingového sledování byly pozorovány případy varianty malé zornice, známé také jako peroperační syndrom plovoucí duhovky (IFIS – Intraoperative Floppy Iris Syndrome) související s léčbou tamsulosinem. Postmarketingové zkušenosti: Kromě výše uvedených nežádoucích příhod byly v souvislosti s podáváním tamsulosinu hlášeny také atriální fibrilace, arytmie, tachykardie a dyspnoe. Vzhledem k tomu, že tyto spontánně hlášené příhody pocházejí z celosvětové postmarketingové zkušenosti, nelze jejich četnost a úlohu tamsulosinu v jejich příčinách spolehlivě určit.

Předávkování

Předávkování tamsulosin hydrochloridem může vést až k těžkým hypotenzním účinkům. Tyto těžké hypotenzní účinky byly pozorovány v případech s různou mírou předávkování. Nejvyšší dávka tamsulosin hydrochloridu, která byla nedopatřením pacientovi podána, činila 12 mg a měla za následek bolest hlavy, která nevyžadovala hospitalizaci.

Pokud dojde k akutní hypotenzi po předávkování, je nutná podpora kardiovaskulárních funkcí. Krevní tlak a srdeční frekvence se upraví k normálu po ulehnutí pacienta. V případě, že uložení pacienta do horizontální polohy nevede k úpravě krevního tlaku ani srdeční frekvence, lze použít látky zvětšující intravazální objem, a pokud je to nutné, pak vazokonstriktiva. Měla by být zavedena celková podpůrná terapie a sledovány renální funkce. Dialýza nebude pravděpodobně mít žádoucí efekt, protože tamsulosin se ve velmi vysoké míře váže na bílkoviny krevní plazmy.

Ve snaze zabránit resorpci lze vyvolat zvracení. Pokud dojde k předávkování velkým množstvím látky, lze použít výplach žaludku a podat aktivní uhlí a osmoticky působící laxativa, jako je síran sodný.

FARMAKOLOGICKÉ VLASTNOSTI

Farmakoterapeutická skupina: Léčiva k terapii benigní hyperplazie prostaty, antagonisté alfa-adrenergních receptorů. ATC kód: G04CA02.

Mechanismus účinku: Tamsulosin se selektivně a kompetitivně váže na postsynaptické adrenergní alfa1-receptory, převážně na jejich podtypy označované 1A a 1D. Dochází tak k relaxaci hladkého svalstva prostaty a uretry.

Farmakodynamické vlastnosti Omnic TOCAS 0,4 zvyšuje maximální průtok moči. V důsledku relaxace hladkého svalstva v prostatě a v uretře dochází ke snížení obstrukce, což zmírňuje vyprazdňovací symptomy. Omnic TOCAS 0,4 rovněž zmírňuje symptomy jímací, na jejichž vzniku se významnou měrou podílí instabilita močového měchýře. Účinky na symptomy plnění a vyprazdňování močového měchýře se udržují během dlouhodobé léčby. Nutnost chirurgické léčby nebo katetrizace se těmito účinky významně oddaluje. Beta-blokátory mohou vyvolat pokles krevního tlaku díky snížení periferní rezistence. Během studií s přípravkem Omnic TOCAS 0,4 nebylo klinicky významné snížení krevního tlaku pozorováno.

Farmakokinetické vlastnosti

Absorpce – Omnic TOCAS 0,4 je tableta s prodlouženým uvolňováním, kde jako matrix slouží neiontový gel. Složení TOCAS umožňuje konzistentní pomalé uvolňování tamsulosinu, které se udržuje v rámci celého rozmezí pH přítomného v trávicím traktu. Výsledkem je adekvátní expozice jen s malými fluktuacemi po dobu 24 hodin. Tamsulosin hydrochlorid podávaný ve formě tablety s prodlouženým uvolňováním je absorbován ze střeva. Nalačno se z podané dávky odhadem absorbuje přibližně 57 %. Míra a rozsah absorpce tamsulosin hydrochloridu podávaného ve formě tablet s prodlouženým uvolňováním není ovlivněna podáním nízkotučné potravy. U potravy s vysokým obsahem tuku míra absorpce stoupá o 64 % (AUC), resp. 149 % (Cmax) ve srovnání s podáním nalačno. Kinetika tamsulosinu je lineární. Po podání jednotlivé dávky přípravku Omnic TOCAS 0,4 nalačno dosáhnou maxima plazmatické koncentrace přibližně za 6 hodin (medián). V ustáleném stavu, jehož je dosaženo při opakovaném podání látky do čtvrtého dne, se objevují maximální plazmatické koncentrace po 4 až 6 hodinách, nalačno i po nasycení. Maximální plazmatické koncentrace stoupají z přibližně 6 ng/ml po první dávce na 11 ng/ml při ustáleném stavu. V důsledku prodlouženého uvolňování léčivé látky přípravku Omnic TOCAS 0,4 se minimální hodnoty plazmatické koncentrace pohybují na 40 % maximální koncentrace, a to jak nalačno, tak po nasycení. U plazmatických hladin po jednorázovém i opakovaném podání existují značné individuální rozdíly.

Distribuce – U člověka se tamsulosin přibližně z 99 % váže na bílkoviny krevní plazmy a jeho distribuční objem je malý (přibližně 0,2 l/kg).

Biotransformace – Tamsulosin se pomalu metabolizuje a efekt prvního průchodu látky je malý. Většina tamsulosinu je přítomna v plazmě v nezměněné formě. Tamsulosin se metabolizuje v játrech. U potkanů nebyla indukce mikrozomálních jaterních enzymů vyvolaná tamsulosinem prakticky pozorována. Výsledky získané in vitro naznačují, že na metabolismu tamsulosin hydrochloridu se podílejí zejména CYP3A4 a CYP2D6, v menší míře pak ostatní isoenzymy. Inhibice enzymů CYP3A4 a CYP2D6 může vést ke zvýšené expozici tamsulosin hydrochloridu. Žádný z metabolitů látky nevykazuje aktivitu vyšší než látka původní.

Eliminace – Tamsulosin a jeho metabolity jsou vylučovány zejména močí. U přípravku Omnic TOCAS 0,4 se odhaduje, že přibližně 4–6 % podané dávky se vylučuje v nezměněné podobě. Eliminační poločas tamsulosinu přípravku Omnic TOCAS 0,4 činí přibližně 19 hodin po podání jednotlivé dávky, resp. 15 hodin při ustáleném stavu.

Předklinické údaje vztahující se k bezpečnosti: Toxicita po podávání jednotlivých i opakovaných dávek byla zkoumána u myší, potkanů a psů. Dále byla zkoumána reprodukční toxicita u potkanů, karcinogenita u myší a potkanů a rovněž genotoxicita in vivo a in vitro. Celkový toxický profil, jak je vidět u vysokých dávek tamsulosinu, odpovídá známému farmakologickému působení adrenergních blokátorů. Při velmi vysokých dávkách se objevily změny EKG u psů, ale považují se za klinicky nevýznamné. Tamsulosin nevykazuje žádné relevantní genotoxické vlastnosti. Byl nalezen zvýšený výskyt proliferativních změn v mléčné žláze potkaních a myších samiček. Tyto nálezy, které jsou pravděpodobně způsobeny hyperprolaktinémií a objevují se jen při vysokých dávkách, jsou považovány za klinicky nevýznamné.

FARMACEUTICKÉ ÚDAJE

Seznam pomocných látek

Jádro tablety: Makrogol 7 000 000 (butylhydroxytoluen, oxid křemičitý koloidní bezvodý), makrogol 8 000, magnesium-stearát.

Potahová vrstva tablety: potahová soustava Opadry 03F22733 žlutá – hypromelóza, makrogol 8 000, žlutý oxid železitý (E 172).

Inkompatibility: neuplatňuje se.

Doba použitelnosti: 3 roky.

Zvláštní opatření pro uchovávání: Tento léčivý přípravek nevyžaduje žádné zvláštní podmínky uchovávání.

Druh obalu a velikost balení: Blistr (OPA/Al/PVC/ / Al), krabička. Velikost balení: 10, 30 nebo 100 tablet. Na trhu nemusí být všechny velikosti balení.

DRŽITEL ROZHODNUTÍ O REGISTRACI

Astellas Pharma s.r.o., Sokolovská 100/94, 186 00 Praha 8, Česká republika.

Detail odstavce: Příbalový leták
Zdroj: Tamsulosin
Zveřejněno: 29.4.2015