Zajímáte se o téma REKTUM? Tak právě pro vás je určen tento článek. Píštěl (latinsky fistula) je v lékařství termín pro jakékoliv nepřirozené kanálkovité propojení mezi orgány, cévami, nebo i ven na kůži, obecně od epitelové tkáně opět k epitelové tkáni. Nejčastěji se jedná o součást jiného zdravotního problému, ale jsou také píštěle úmyslně chirurgicky vytvořené v rámci léčby.
Rektoanální píštěl
Rektoanální píštěl (fistula) představuje obvykle vleklé (chronické) onemocnění v oblasti konečníku, respektive řiti (konečník – rektum, řiť – anus). Kompletní píštěle jsou trubicové útvary zakončené dvěma ústími: vnitřní ústí je uvnitř řiti, respektive konečníku, nejčastěji v místě jejich vzájemného přechodu (rektoanální junkce), zevní ústí píštěle je na kůži kolem konečníku. Nekompletní píštěle mají pouze jedno ústí. Podle umístění a vztahu ke svěračům se rozlišují píštěle podslizniční, podkožní, a dále píštěle v oblasti svěračů (vně, uvnitř nebo mezi svěrači).
Příčiny rektoanálního píštěle
Píštěle obvykle vznikají druhotně jako následek rektoanálního abscesu, méně často vznikají primárně bez předchozího abscesu. Sklon k vytváření „kolemkonečníkových“ píštělí mají osoby postižené takzvanými nespecifickými střevními záněty (Crohnovou chorobou, idiopatickou proktokolitidou), vzácněji se onemocnění objeví po poraněních a při nádorech.
Příznaky rektoanálního píštěle
Píštěle obtěžují svého nositele trvalým nebo občasným výtokem – vylučováním hnisu, nebo dokonce odchodem stolice v místě kožního ústí. Vylučování obsahu píštěle na vnitřním ústí probíhá bezpříznakově. Obsah vytékající ze zevního ústí píštěle dráždí kůži, takže vzniká ekzém. Uzavření píštěle vede ke hromadění hnisu a vytvoření abscesu (to je ohraničeného ložiska hnisu), který se projeví bolestí a teplotou.
Při fyzikálním vyšetření je možné vidět jeden nebo více otvorů v kůži (kožních ústí), pohmatem prokážeme někdy „zatvrdlinu“, takzvaný infiltrát, způsobený přítomností zánětlivé tkáně. Diagnózu upřesní vyšetření sondou, nástřik píštěle barvivem, rentgenové vyšetření s podáním kontrastní látky do píštěle (takzvaná fistulografie), zřídka je nutné vyšetření ultrazvukem či počítačovou tomografií. Vnitřní ústí píštěle je někdy patrné při anoskopii a rektoskopii – vyšetření průsvitu řiti a konečníku optickým přístrojem.
Léčba rektoanálního píštěle
Léčba je vždy chirurgická a zahrnuje tři základní způsoby:
rozříznutí píštěle na sondě (fistulotomie);
radikální vyříznutí píštěle s ponecháním defektu ke spontánnímu zhojení (fistulektomie);
postupné prořezávání píštěle pomocí speciálního podvazu elastickou hadičkou (elastická ligatura). Vždy je důležité nalézt vnitřní ústí píštěle; bez ošetření dochází často ke znovuvzplanutí (recidivě) nemoci. Nepříjemnou komplikací onemocnění, respektive jeho léčby, může být poškození řitního svěrače, které se projeví neschopností udržet stolici.
Hodgkinova nemoc se obvykle léčí chemoterapií s radioterapií. Jistou možnost skýtá i transplantace kostní dřeně.
Protonová terapie může být indikována u Hodgkinova lymfomu a Non-Hodgkinských lymfomů. Vhodnou indikací jsou nádory postihující mezihrudí nebo retroperitoneum, u kterých vede konvenční radioterapie k aplikaci nepřijatelně vysokých dávek na kritické orgány nebo kde vzhledem k věku nemocných existuje reálné riziko indukce pozdních a velmi pozdních nežádoucích účinků radioterapie.
Retroperitoneum je prostor pod zadním listem pobřišnice, odshora vedoucí za játry, zadní stěnou tlustého střeva, duodena až ke konečníku. Zespodu je retroperitoneum ohraničeno dorzálními úpony bránice, páteří, zádovými svaly a pánevním dnem. V této úzké anatomické krajině, vyplněné „vatovitým“ řídkým pojivem, jsou uloženy ledviny, nadledvinky, močovody, močový měchýř, rektum, ženské pohlavní orgány, břišní aorta, dolní dutá žíla, nemalé množství lymfatických pletení, a navíc ganglia a vlákna sympatického nervstva. Také slinivka břišní a „zádová“ plocha duodena jsou uloženy v této krajině.
Omnic TOCAS 0,4 jsou tablety s prodlouženým uvolňováním.
KVALITATIVNÍ A KVANTITATIVNÍ SLOŽENÍ
Jedna tableta s prodlouženým uvolňováním obsahuje tamsulosini hydrochloridum v množství 0,4 mg, odp. tamsulosini 0,367 mg. Úplný seznam pomocných látek viz dále (FARMACEUTICKÉ ÚDAJE).
LÉKOVÁ FORMA
Tablety s prodlouženým uvolňováním. Popis přípravku: kulaté žluté bikonvexní potahované tablety, z jedné strany vyraženo „04“.
KLINICKÉ ÚDAJE
Terapeutické indikace: symptomy dolních močových cest (LUTS) na podkladě benigní hyperplazie prostaty (BPH).
Dávkování a způsob podání: Jedna tableta denně. Omnic TOCAS 0,4 lze užívat nezávisle na jídle. Tableta se polyká celá a nesmí se rozdrtit nebo žvýkat, protože by se tak narušilo prodloužené uvolňování léčivé látky. V případě poškození ledvin není snížení dávek tamsulosinu opodstatněné. Úprava dávek u mírné až středně těžké insuficience jater není opodstatněná. Omnic TOCAS 0,4 není určen pro podání dětem.
Kontraindikace: hypersenzitivita na léčivou látku nebo na kteroukoli pomocnou látku, ortostatická hypotenze v anamnéze, těžká jaterní insuficience. Tamsulosin hydrochlorid se nemá podávat současně se silnými inhibitory CYP3A4, např. ketokonazolem.
Zvláštní upozornění a opatření pro použití: Stejně jako u ostatních alfa1 blokátorů může při léčbě přípravkem Omnic TOCAS 0,4 v jednotlivých případech dojít k poklesu krevního tlaku a v důsledku toho, i když jen zřídka, k mdlobám. Při prvních příznacích ortostatické hypotenze (závrať, slabost) si má pacient sednout nebo lehnout, dokud tyto příznaky nevymizí. Před zahájením terapie přípravkem Omnic TOCAS 0,4 má být pacient pečlivě vyšetřen s cílem vyloučit ostatní onemocnění, jejichž symptomy mohou být shodné s příznaky benigní hyperplazie prostaty. Před zahájením léčby a poté v pravidelných intervalech má být provedeno digitální vyšetření per rektum, a pokud je zapotřebí, má být stanovena hladina prostatického specifického antigenu (PSA). K léčbě pacientů s těžkým poškozením ledvin (clearance kreatininu 10 ml/min.) je třeba přistupovat s velkou opatrností, neboť pro tyto pacienty nejsou k dispozici údaje z klinických studií. Peroperační syndrom plovoucí duhovky (IFIS – Intraoperative Floppy Iris Syndrome, varianta syndromu malé zornice) byl pozorován během operací katarakty u některých pacientů současně či v minulosti léčených tamsulosin hydrochloridem. IFIS zvyšuje riziko peroperačních komplikací. Přerušení léčby tamsulosin hydrochloridem 1–2 týdny před operací katarakty je považováno za užitečné, nicméně přínos tohoto přerušení není zcela jednoznačný. IFIS byl zaznamenán i u pacientů, kteří přerušili užívání tamsulosinu před dobou delší. Z
Paracetamol patří k nejpoužívanějším lékům proti bolesti. Známý je pod komerčními názvy Paralen, Panadol, Coldrex. Předávkování Paralenem či Panadolem může mít za následek akutní selhání jater a někdy i ledvin. Je jednou z nejčastějších příčin akutního jaterního selhání v předávkování léky.
POZOR! K akutnímu selhání může postačit dávka 7,5 mg u dospělých, což je 15 tablet Paralenu (1 tableta obsahuje 500 mg paracetamolu), u disponovaných jedinců (alkoholici či lidé s cirhózou jater) postačí i nižší dávky!
Denní dávka paracetamolu by neměla překročit 4 g (to je 8 tablet Paralenu).
Určité nebezpečí mohou představovat volně prodejné léky. Často dochází k situaci, kdy pacient užije několik podobných přípravků najednou (Paralen s Panadolem), aniž by si uvědomil riziko předávkování léky a neplánovanou sebevraždu. Obzvláště hrozí nebezpečí u dětí. V odborné veřejnosti je rozšířen názor o bezpečnosti a efektivnosti podávání paracetamolu u dětí, zejména ve srovnání s kyselinou acetylsalicylovou. Uvádí se také nižší riziko vedlejších účinků při léčbě paracetamolem u dětí ve srovnání s dospělými. Jeho podávání je však natolik rozšířené, že se poměrně často popisují u dětí po jeho podání toxické reakce.
Příznaky předávkování paracetamolem u dospělých
První fáze:
nechutenství
pocení
ospalost
nauzea (nevolnost) a zvracení
Druhá fáze:
typicky dochází k přechodnému subjektivnímu zlepšení
v biochemických hodnotách vzestup aminotransferáz a prodloužení protrombinového času
tato fáze obvykle končí 24–48 hodin od požití
Třetí fáze:
pět zhoršení celkového klinického stavu
nechutenství
nauzea (nevolnost) a zvracení
bolesti břicha v pravém podžebří
někdy i bolesti v bedrech a snížení produkce moči (oligurie)
Čtvrtá fáze:
nastává 5–10 dní po požití
stupňují se projevy selhání jater, eventuálně i selhání ledvin
ikterus (žluté zabarvení kůže)
encefalopatie – kvantitativní a kvalitativní poruchy vědomí – zmatenost, spavost, letargie, kóma
krvácivé projevy – především krvácení do zažívacího traktu
ke smrti dochází asi 7.–10. den po předávkování
Příznaky otravy paracetamolem u dětí
První fáze:
U dětí je zvracení častější, někdy jsou bolesti břicha, pocení většinou chybí. Jen někdy je přítomna ospalost, špatný pulz, bradypnoe. U extrémních dávek, 75–100 g, může výjimečně dojít ke kómatu a metabolické acidóze již za 3 až 4 hodiny po požití léků.
Druhá fáze:
Následuje období latence klinických příznaků, které obvykle končí po 24–48 hodinách od p
Název konečník, latinsky rectum, počeštěně rektum pochází z latinského intestinum rectum „rovné střevo“. Konečník je poslední část trávicí trubice, zakončená řitním otvorem, jímž se vyměšují nestrávené zbytky potravy ven z organismu. Z druhé strany na konečník navazuje sestupný tračník tlustého střeva.
Předstojná žláza (latinsky: prostata) je přídatná pohlavní žláza, jejíž sekret je součástí ejakulátu a zvyšuje životaschopnost spermií. Prostata zdravého muže je velká asi jako vlašský ořech, váží zhruba 20 gramů, a je umístěna pod močovým měchýřem a jako prstenec obkružuje močovou trubici. U samic jsou k prostatě homologními strukturami Skeneho žlázy, mluví se dokonce o ženské prostatě. Je vklíněná do prostoru mezi stydkou kostí a konečníkem – faktu, že se dotýká stěny konečníku a je tak poměrně snadno dostupná, se využívá jak při rektálním vyšetření prostaty, tak při sexu.
Prostata je svalově-žláznatý orgán tvořený 30–50 tuboalveolárními žlázkami, obklopenými hladkou svalovinou a vazivovým stromatem. Vývody žlázek v počtu několik desítek ústí kolem semenného hrbolku (veru montanum) do močové trubice. Sekret žlázek tvoří 15–30 % objemu ejakulátu. Kromě ejakulace je možné získat jejich sekret také expresí per rektum, což má léčebně-diagnostický význam. Na povrchu je prostata krytá vazivovou kapsulou, která je opředená sítí cév a nervů. Žláza vzniká modifikací stěny močové trubice a u mužského plodu se objevuje v 9. týdnu nitroděložního vývoje. Materiálem pro vznik prostaty je močová trubice, Wolffův vývod a okolní mezenchym. Homologní strukturou u žen jsou parauretrální žlázy, které jsou vytvořené u některých žen a jsou příčinou takzvané ženské ejakulace.
U mužů se z anatomického hlediska prostata skládá z pěti laloků: pravého, levého, předního, zadního a středního. V průběhu života tyto laloky srůstají a v dospělosti již zcela splynou. V urologické praxi se proto používá rozdělení prostaty podle McNeala na tři zóny. U starších mužů (i samců dalších savců) se někdy uvnitř vývodů hromadí kalcifikovaný materiál (corpora amylacea). Může ucpávat vývody a stává se také součástí ejakulátu. Stimulace předstojné žlázy je přirovnávána k dráždění G-bodu žen a u některých mužů může zesílit nebo i vyvolat orgasmus a zvýšit tak požitek ze sexu. Existují dva způsoby, jak dráždit prostatu: buď nepřímo, masáží hráze, nebo přímo, přes stěnu konečníku, tedy análním sexem. Dráždění prostaty je zdrojem uspokojení pasivního partnera při homosexuálním pohlavním styku.
Břišní dutina neboli peritoneální dutina se podle vtahu pobřišnice a orgánů dělí na:
peritoneální dutinu – je vystlána nástěnnou výstelkou, nachází se zde pobřišnice (jícen, žaludek, játra, slezina, tenké střevo a převážná část tlustého střeva, u žen děloha, vaječníky a vejcovody)
retroperitoneum – retroperitoneální dutina – leží za peritoneem, tj. za pobřišnicí (pankreas, ledviny, močovody, velké břišní tepny a žíly, mízní cévy, uzliny)
V dutině břišní se nachází fyziologicky malé množství tekutiny (50 ml).
Pobřišnice – peritoneum – je tenká lesklá a průsvitná blána, která vystýlá dutinu břišní a část dutiny pánevní a obaluje většinu orgánů. Představuje tak velkou plochu, na níž se snadno vstřebávají látky (povrch je tvořen semipermeabilní membránou), které pronikly do organismu, tedy bakterie, jedy, zánětlivá tekutina a podobně (hrozba sepse). Každé poškození pobřišnice vede k jejímu slepování a vzniku vazivových srůstů (srůsty sice zamezí šíření infekce, ale omezují pohyb některých úseků trávicí trubice). Je jen jedno peritoneum vystýlající dutinu břišní, na nástěnné a orgánové se rozlišuje pouze z praktických důvodů.
Předstěra – omentum – je pohyblivá dvojitá peritoneální řasa, která se dělí na dva základní typy:
malé omentum (o. minus) – rozprostírá se mezi žaludkem, duodenem a játry
velké omentum (o. majus) – začíná od velké žaludeční kurvatury, je duplikaturou peritonea tvořenou dvěma listy
Funkce: zvyšuje resorpční plochu pobřišnice (například pro peritoneální dialýzu – čištění krve při selhání ledvin pomocí opakovaného pravidelného napouštění dialyzační tekutiny do břišní dutiny). Podílí se na likvidaci zánětu a infekce v dutině břišní.
Dělení orgánů Peritoneální orgány: část jícnu, žaludek, játra, slezina, tenké střevo, převážná část tlustého střeva
Retroperitoneální orgány: pankreas, ledviny, močovody, močový měchýř, velké břišní tepny a žíly, u žen vejcovody, vaječníky a děloha
Jícen je svalová trubice, dlouhá 25–28 cm, která spojuje hltan a žaludek. Do dutiny břišní vstupuje otvorem v bránici, je uložen před páteří, horní část tvoří příčně pruhovaná svalovina, dolní část tvoří hladká svalovina. Sousto jím prochází aktivně – jde o koordinovanou peristaltickou vlnu vyvolanou polknutím.
Žaludek je vakovitě rozšířená část trávicí trubice, velikost i poloha je individuální, závisí například na náplni žaludku.
Části žaludku:
česlo (kardie)
fundus (formix) – vyklenutá část pod levou klenbou brániční, vyplněná vzduchem
tělo (corpus) a zakřivení
vrátník (pylorus) – zúžené místo při přechodu do dvanáctníku, podkladem je silný kruhovitý sval
Akutní změny na sliznici tlustého střeva a konečníku
I když je sliznice tlustého střeva a konečníku odolnější na záření než tenké střevo, objevují se zde podobné změny jako v tenkém střevě. Zejména rektum bývá více zatíženo zářením, a to především při kombinaci zevního záření a brachyterapie během léčby nádorů děložního hrdla a těla. Vzniká radiační proktitida. Sliznice je zduřená, někdy snadno krvácí. Pacienti mají tenesmy, časté nucení na stolici, příměs hlenu či krve ve stolici. Léčebná opatření jsou: dietetický režim, analgetika ke tlumení bolestí při vyprazdňování (například Algifen, Novalgin,Tramal).
