Pod pohřební službou si lze představit společnost, jejíž hlavní náplní je pomáhat pozůstalým zorganizovat vše spojené se smrtí jejich blízkého. V České republice existuje mnoho takovýchto společností, takže pozůstalí, kteří pohřeb organizují, si mohou zvolit, na kterou pohřební službu se obrátí. Často ve výběru hraje roli dostupnost této firmy. Člověk ze severu Čech si pravděpodobně nevybere pohřební službu z Moravy, pokud si tedy nepřeje, uložit tělo zemřelého tam. Důležité při volbě firmy jsou i reference a finanční dostupnost. Pohřební služba má na starosti zajistit takové rozloučení se zemřelým, jaké si pozůstalí přejí. Zajišťuje vše od převozu těla až po poslední rozloučení. Pomáhá pozůstalým s výběrem parte, s květinovou výzdobou, zajištěním řečníka a dalšími věcmi.
V příběhu SMUTEČNÍ ŘEČ NA POHŘEB se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Smteční řeč - důstojné poslední rozloučení.
Dobrý den, ráda bych vás všechny informovala o tom, že pomáhám lidem s psaním smuteční řeči podle jejich představ. Mám založenou FB stránku Smuteční řeč - důstojné poslední rozloučení. Kdyby měl někdo o smuteční řeč zájem, neváhejte a napište mi. Těším se na případnou spolupráci.
Pawlusová Darina
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Vlasta Triskova.
Dobrý den,obracím se na vás s prosbou o pomoc jak sepsat utecmi proslov pro mimku při rozloučení?
Pohřby v dnešní době slouží hlavně jako rozloučení se zemřelým. Tento ceremoniál má vyjádřit úctu k osobě, která zemřela. Tento obřad je závislý i na náboženské víře zemřelého. Pokud byl zemřelý křesťan, bude mít pravděpodobně křesťanský pohřeb, jehož součástí je rozloučení v kostele, průvod na hřbitov, vysvěcení hrobu a uložení ostatků. Pokud si zemřelý přál být pohřben žehem, tak se obřad koná v krematoriu. V České republice tento typ pohřbu již není tak častý. Opakem náboženského pohřbu je pohřeb občanský. Ten je v České republice běžnější než náboženský. V současnosti v České republice dává většina klientů pohřebních služeb přednost kremaci zemřelého před uložením do země. Tento pohřeb je zvolený dokonce v osmi z deseti případů. Popel zemřelého je pak vložen do urny, která pak může být uložena na hřbitově, nebo se popel může rozptýlit po rozptylové louce. Obě varianty jsou v České republice časté.
V příběhu DOTAZ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Martin.
Chtel bych se zeptat jit na pohreb bez kravaty a saka kdyz je horko pri umrti moji mamy je to vhodne diky za odpoved
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Olda.
Pohřeb není módní přehlídka, ale příležitost k poslednímu rozloučení, takže záleží na vás jak se obléknete. Kravata ani sako nejsou nutností. Černá košile s kalhotami bude dostačující. Zde je pro lepší orientaci přehled fotek různých forem oblečení na pohřeb http://www.google.cz/images…
Smuteční květiny jsou symbolem posledního rozloučení se zemřelým. Jsou dnes nepostradatelnou součástí pohřbu, ale také mají využití jako vzpomínka na zesnulé, například v období Dušiček či výročí úmrtí. Smuteční kytice darují všichni, kteří chtějí vyjádřit svou kondolenci osobně. Smuteční kytice do ruky se položí při obřadu k rakvi.
V příběhu POHŘEB BABIČKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Kristína.
Dobrý den,
chtěla jsem se zeptat, umřela mi maminka mojí maminky, kde mám stát při rozloučení v kostele, jít za rakví a kde stát na hřbitově, když půjde rakev do země. Mám přijímat kondolence? Vyjádřit kondolenci dětem babičky? Jako vnučka jsem byla na pohřbu jako 11letá, byla to prababička a už si to nepamatuji. Jako vnučka jsem nikdy nebyla. Kde bude stát můj současný partner, se kterým nejsem sezdaná. A potom musí mi lékař napsat propustku, když mám neschopenku? Nebo to mám automaticky omluvené?
Moc děkuji za odpověď, hezký den Chrastinová
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zuzka.
Dobrý den, pokud Vám zemřela babička, měla byste - podle mého být mezi rodinnými příslušníky; rodina Vám určitě řekne, kam se postavit; rovněž byste měla stát mezi nimi a přijímat kondolenci; - alespoň, pokud jste se s babičkou stýkala.
Kondolenci v rodině si jistě vyjádříte již při setkání.
Přeji Vám hodně síly.
S pozdravem
zu
Citáty a básně patří na začátek smuteční řeči a dodávají jí vážný a emocionální ráz. Takovéto básnické prvky slouží k poetickému popsání člověka, který již není mezi námi, a mají být vybrány tak, aby co nejpřesněji vyjádřily osobnost a charakter zemřelé/ho. Pomáhají nám dát najevo lásku, respekt, vděk a všechny další důležité emoce, které při rozloučení cítíme. Proto je velmi důležité, abychom výběru citátu či básně věnovali patřičnou pozornost.
Neodmyslitelnou součástí každého smutečního oznámení jsou citáty a básně, které patří na začátek smuteční řeči a dodávají jí vážnost a emocionální ráz. Smuteční verše a citáty slouží k poetickému popsání člověka, který již není mezi námi a měly by být vybrány tak, aby co nejpřesněji vyjádřily osobnost a charakter zemřelého. Pomáhají pozůstalým dát najevo lásku, respekt, vděk a všechny další důležité emoce, které při rozloučení cítí. Proto je velmi důležité, aby výběru citátu či básně byla věnována patřičná pozornost.
Jedna z nejtěžších chvil v životě nastává, když milovaný člověk navždy opustí tento svět (smuteční proslov na pohřbu). V tom okamžiku zavládne v srdci jeho nejbližších velký smutek. Poslední rozloučení je důležitou tečkou. Pohřební promluva by měla vyjadřovat lásku a respekt, měla by se dotknout srdcí přítomných a zanechat krásný a důstojný dojem.
Návodů, co by se mělo říkat na pohřbu (co se říká na pohřbu), naleznete na webu nespočet, jeden ze zdrojů například uvádí, že by řečník měl velmi stručně přednést životopis zemřelého, jiný zdroj uvádí, že by řečník měl pronést proslov k zemřelému. Názory se velmi různí. Vždy jde ale o velmi citlivou a diskrétní věc, která by měla být vnímavá vůči pozůstalým a dané situaci.
Smuteční řeč si každý může zhotovit sám, samozřejmě řeč profesionálů bude jistě znít jinak, než někoho, kdo nikdy nic takového netvořil. Každý dává přednost něčemu jinému. Někdy není nutné využívat mnoha vzletných slov, abyste vyjádřili svůj city k zesnulé osobě. Hlavní je, abyste vy jako řečník a pozůstalý řekl vše, co jste vyjádřit chtěl a aby vám to bylo přirozené. Samotná chvíle pohřbu je velmi těžká, není nutné si ji ještě dělat horší náročným proslovem, kterému příliš nerozumíte. Závěr smuteční řeči je v podstatě rozloučení jak se zesnulou osobou, tak i se smutečními hosty.
Na závěr smuteční řeči se jistě hodí říct něco, co nám zesnulého připomene, nebo co nám pomůže se s ním rozloučit. Často se například využívají různé slavné citáty (obzvlášť třeba když víme, že zemřelá osoba měla ráda nějakého spisovatele), také je možné využít slova písní. Někdy stačí jen závěrečná věty typu: Navždy budeš v našich srdcích; Nikdy na tebe nezapomeneme.
Chtěl bych vám vyjádřit svou soustrast. Vy a celá vaše rodina jste utrpěli velkou ztrátu. Musíte se rozloučit se svým dítětem.
Staří Řekové našli tato slova útěchy: „Koho bozi milují, umírá mlád“. Jeden arabský prorok vyslovil myšlenku, že naše děti nejsou našimi dětmi. Přicházejí pouze skrze nás, ale ne z nás. A přestože jsou s námi, přece nám nepatří. Jejich tělům smíme poskytovat domov, ale ne jejich duším. Jejich duše sídlí v domě zítřka, který nemůžeme navštívit ani ve snu. Můžeme se snažit být jako oni, ale nemůžeme je přizpůsobit k obrazu svému. Život totiž neběží zpět, pouze se včera pozdržel.
Živote, živote, kouzlo tvé uvadlo, nad mojí mladostí slunéčko zapadlo.
Loučíme se s tebou sluníčko naše.
Smuteční verše, které jsou vhodné k poslednímu rozloučení s dítětem, popřípadě mladým člověkem, protože smrt si bohužel nevybírá a někdy nás opouštějí i ti, kteří měli ještě celý život před sebou.
Podání ruky je součástí prvního dojmu, vyjadřuje náš vztah k druhému a také prozrazuje něco o nás samých. Jedná se o výraz přátelství a projev důvěry, jistou poctu, kterou společensky významnější osoba prokazuje osobě společensky méně významné. V dobách starověkého Říma nepředstavovalo podání ruky pouze přátelský pozdrav, ale také čestné slovo. Právě v tomto smyslu bylo podání ruky poprvé použito v modernější době. Ovšem s postupem času ztrácelo podání ruky svůj význam a změnilo se v projev společenské zdvořilosti při uvítání a velmi často při rozloučení.
Podání ruky, které má vyjádřit jistotu a sebeúctu, je pevné, ruka je suchá a teplá, stisk je stejnoměrně silný po celou dobu trvání. To se vztahuje na obě pohlaví, i když u žen se předpokládá použití menší síly. Délka zrakového kontaktu, k němuž dochází během stisku ruky, výraz obličeje, případný kontakt volné ruky s jinou částí těla druhé osoby, držení těla a stupeň tělesného napětí, to vše hraje roli v konečném sdělení podání ruky.
Stiskem ruky se tedy nejen prezentujeme, ale i odhalujeme. A co má dělat „chudák“ se studenýma rukama? Nemluvě o studených nohou. Vezměte si například romantickou situaci: přitulíte se ke svému protějšku a dotknete se ho svýma permanentně ledovýma nohama... Okamžitě je po romantice. A to je k vzteku. Poraďte!!! Pokud i vy máte tento problém, podělte se s námi o fígle v diskusi pod článkem. Většina „studených“ vám bude za rady a zkušenosti vděčná.
U smuteční kytice se asi nejvíce dodržují určitá pravidla, především to, že by kytice měla mít barvy tlumené, například tmavě červené, modré, hnědé, fialové. Bílé květy, obvykle lilie, se dávají pannám a mládencům, mladým, ještě nesezdaným lidem. A jistě každý ví, že smuteční kytice má sudý počet květin, a proto všechny ostatní vazby mají počet lichý. Cena kytice je závislá zejména na ročním období a na tom, z jaké země se květiny dovážejí. Ale v každém případě, přidáte-li smuteční vazbu, vždy je třeba začít počítat od pěti set korun výše. Největší výkyvy cen jsou obecně u gerber, chryzantém a růží. Způsobuje to jejich velká obliba, a tím i vysoká poptávka. Ta neklesá ani v průběhu letních měsíců, kdy je po řezaných květinách poptávka všeobecně nižší především kvůli tomu, že si je lidé pěstují na vlastních zahrádkách.
Velké květinářské firmy či samotné prodejny vám poradí, jakou květinu či vazbu použít. Výběr materiálu se pak promítá i do široké cenové palety. Řada floristů je navíc schopna květinu dopravit v určený čas na sjednané místo. Tato služba je vhodná zejména pro ty, kteří se nemohou ze zdravotních či pracovních důvodů osobně zúčastnit posledního rozloučení se známým či příbuzným.
Nejčastěji se do smutečních kytic používají karafiáty a chryzantémy. Dále jsou vhodné lilie, růže a gerbery. Často se také používají květiny, které měli zemřelí v oblibě. V případě jednodušších kytic z jednoho druhu květů se dodržuje sudý počet květů.
Odešel nám, a co je nejbolestnější, bez rozloučení. Měli jsme si toho ještě mnoho co říci, jako vždy, když jsme byli pospolu. Odešel příliš brzy, alespoň pro mne. Jak to posuzuje on, nevíme. O cíli jeho cesty nevíme my vůbec nic. Odešel příliš brzy, říkám si. A to mi ukazuje, jak je náš smutek sobecký.
Náš život není věčný, jak si snažíme namlouvat. Naši sourozenci jsou v nejlepším případě jen darem, který nám byl propůjčen na určitou dobu, a jednou ho budeme muset opět vrátit. Myšlenka na smrt mu nebyla cizí. Smrt pro něj měla něco útěšného. Proto také věřím, že když nás vidí u své rakve, jeho duše, ať už je kdekoli, se usmívá. Nezavíral oči před temnými a sebezničujícími stránkami člověčenství, přesto však byl veselý životní optimista. Proti slovu „přesto“ by určitě protestoval. „Zrovna právě proto“, řekl by, „právě proto, že smrt pro mne patří k životu, protože láska a smrt tvoří hranice poznání, k nim vztahuji svá měřítka“.
Byl to člověk plný bláznivých nápadů, láskyplných posměšků a kousavých vtipů. Dokázal hovořit s hereckou vervou, strhnout posluchače k nadšení, nakazit je svou téměř mladickou veselostí. Ale uměl také klást vážné otázky, pátrat po smyslu nejasných vět a slov a trvat na konečné přesnosti a pravdivosti. Byl naplněn neuhasitelnou žízní po vědění, zajímal se o všechno možné, byl přímo encyklopedicky vzdělaný. Nebral se vážně, vystupoval vždy skromně a sebeironicky.
Nyní, když je mrtev, je mi teprve jasné, jak moc my, žijící, v podstatě mlčíme, i když hovoříme. On však vyjadřoval nekonečné množství myšlenek bez křiku a pozdvižení. Myslím, že nejsem jediný/á, kdo ho neustále cituje; k tomu by asi jen posměšně řekl „možná ano, možná ne“. Postrádáme jeho hlas i jeho názory. Zemřel dobrý muž – bratr, a pro mne znamenal velice mnoho.
Dnes nás sem do těchto smutných míst přivedla ztráta blízké osoby. Náš svět opustila žena, která celý svůj život zasvětila své rodině a péči o druhé. Stejně jako naše oči se zalévají slzami při vzpomínce na paní Alenu Černou, tak i její oči plakaly v jejích posledních chvílích při pomyšlení, že nás navždy opouští. Až do poslední chvíle měla na srdci jen naše blaho, a stejně jako celý svůj život, tak i před smrtí myslela jen na druhé. Teď nás navždy opustila a její místo v našich srdcích je na jednou tak prázdné. Vzpomínky, které nám na ni zůstaly, jsou naší jedinou útěchou. Každý, kdo ji znal, se mnou bude jistě souhlasit, že by si nepřála, abychom nad jejím odchodem prolévaly potoky slz. Byla by raději, kdybychom se usmály při vzpomínce na ni. Náš úsměv jí byl vždy bližší než naše slzy, a proto i teď provázejme její rozloučení úsměvy při připomínce jejího života.
Má milovaná babička se narodila v roce 1940. Většinu dětství se starala o svých pět mladších sourozenců, které měla velmi ráda. Po skončení základní školy si zvolila svůj životní směr, přála si být květinářkou. Květiny milovala od dětství a neuměla si představit, že by pracovala v jiném oboru. Po dokončení školy si našla práci v oboru a snila svůj sen o tom, že jednou si otevře i vlastní podnik. Svůj sen nakonec také uskutečnila, i když jí to stálo mnoho úsilí, vynaložené práce nikdy nelitovala. Pro mnoho práce neměla příliš čas na zábavu, a tak uvítala, když jí nejlepší kamarádka seznámila s mladým zedníkem. Z jejich vztahu se vyklubala pravá láska, která s sebou přinesla i velké radosti v podobě tří synů Václava, Karla a Josefa. Má babička spolu s dědečkem usilovně pracovali, aby se jejich děti měly dobře, bohužel jim ale na samotné děti moc času nezbývalo. Synové jim rychle odrostli a založili vlastní rodiny. Nikdo nemohl být pyšnější než má babička, když viděla, jak její synové dosahují úspěchu v pracovním i osobním životě. Radovala se, když jí postupně vkládali do náruče další a další vnoučata. Nakonec se z ní stala sedminásobná babička vnoučat Alenky, Jozífka, Martinky, Davídky, Filípka, Matýska a Vašíka. O vnoučátka se babička starala vzorně, užívala si je a velmi milovala, vynahrazovala si, co jako maminka zameškala. I pro nás, vnoučata, byla někdy více matkou než babičkou. Pomáhala nám se vším, co nás trápilo, utěšovala nás při různých bolístkách, učila nás číst i psát, pomáhala nám vyrovnat se se všemi problémy dospívání, učila nás jak jednat s lidmi a jak se starat o přírodu tak, aby nám to jednou vrátila, přivedla nás k lásce ke knihám i hudbě. Jako babička byla nadšená, ale když se s dědou stali také praprarodiči, tak její štěstí dosáhlo vrcholu. Bohužel pak do jejího života zasáhl také velký žal, když krutou náhodou ztratila svého milovaného manžela a když ji i nešťastná autonehoda připravila o nejstaršího syna Václava. Babička se pak se svou ztrátou snažila vyrovnat a ulehčit to i nám, snažila se nám ztrátu dědy i otce vynahradit. Naše štěstí pro ni bylo nade vše. Trávila s námi spoustu času, a i když pak byla v důchodu, tak se i nadále starala i o milované zahrady, které nedokázala jen tak opustit. Stejně tak nikdy neztratila zájem ani o své sousedy, kteří k ní chodili pro radu, ale někdy i třeba jen pro úsměv a vlídné slovo. Naše babička se pro nás, ale i přátelé stala vlídným andělem, múzou a hlavně pravou přítelkyní. Snad ani jediný den jsme nestrávili bez toho, abychom se s ní viděli, nebo s ní alespoň jen mluvili, byla důležitou součástí našeho každodenního života. A pak náhle byla pryč, vydala se na cestu bez návratu. Netrpěla, nestrádala, i se smrtí se smířila a možná ji i vítala jako dlouho očekávanou návštěvu, která ji měla přivést zpět k jejím milovaným rodičům, sourozencům, manželovi a synovi. Babička zemřela s úsměvem na tváři, ale nás tu zanechala se žalem v srdci. Přestože víme, že teď je se svými milovanými, přáli bychom si, aby udělala pár kroků zpět a byla nám zas blíž. Abychom s ní ještě naposled mohli zajít do její milované růžové zahrady a sledovat rosu na okvětních lístcích, naposledy si společně sednout na zahradní houpačku a vyslechnout si její pohádky o statečných rytířích bojujících o srdce dívek, které nám vyprávěla, když jsme byli dětmi. Naposledy ji obejmout a přivonět si k jejím vlasům, políbit její ruce, které tolik pracovaly, aby zajistily dobrý život pro její syny, naposledy bychom jí řekli, jak moc jsme ji milovali, a jak moc si vážíme všeho, co pro nás, svou rodinu a přátelé, obětovala. Říct jí, že víme, že je s námi, i když se od nás trochu vzdálila. Je toho mnoho, co bychom naposled chtěli s babičkou zažít, ale je také mnoho toho, co jsme s babičkou zažili, a za to na ní nikdy nezapomeneme.
Babička vždy říkávala, že každý krásný okamžik musí jednou skončit a po něm pak přijde další. Tuhle víru měla celý život a my ji teď po ni přebíráme, její smrtí něco krásného skončilo, ale příběhy, které o téhle báječné ženě budeme vyprávět jejím pravnoučatům a prapravnoučatům, budou součástí dalších krásných životních okamžiků. Tak by si to přála. Abychom na ni vzpomínali s láskou a ne s bolestí v srdci. Toto je přání, které ji my všichni můžeme splnit, a proto vás prosíme, věnujte naší milované babičce tichou radostnou vzpomínku na to, jak žila a kým byla. Na závěr mi dovolte krátký citát z básní Františka Halase, které babička tolik milovala: Není smrti, zůstává stále živý, kdo spravedlivý byl a dobrotivý... Tak i naše milovaná babička Alena Černá bude navždy žít v našich i ve vašich srdcích.
Drahá rodino, milí přátelé a vážení smuteční hosté,
Bolest, kterou vidím ve vašich očích a kterou cítím ve svém srdci, nás přivedla sem do těchto tichých smutných míst. Ztráta blízké bytosti je vždy těžká, a dnes je o to těžší, že nás náhle a bez varování opustil milovaný manžel a otec, který nedostal od života šanci ještě toho mnoho prožít a vykonat. Nikdo z nás netušil, že chvíle, které s ním trávíme, jsou naše poslední. Možná kdybychom to tušili, prožili bychom je jinak. Naposledy bychom ho objali a řekli mu, že ho máme rádi, netrápili bychom se maličkostmi a užívali si každý jeho pohled, dotyk, úsměv i nádech. Osud nám to nedopřál, i přesto věřím, že každý moment našich životů prožitý s mým tatínkem stál za to. Žal a bezmoc, kterou v tuto chvíli cítíme, svědčí o tom, že i přes to, že můj otec Josef Novotný skonal tak mladý, dokázal během toho svého krátkého žití zanechat krásnou a trvalou stopu v našich životech. Dovolte mi nyní, abych několika slovy vzdal čest jeho životu.
Můj tatínek Josef Novotný se narodil před 38 lety v jeho milované Kutné Hoře do učitelské rodiny. Doba, do níž se narodil, poznamenala vztahy v rodině. A on se po svém narození stal nití, která spojila to, co politika rozdělila. Byl pilířem usmíření a odpuštění mezi sourozenci, dětmi a rodiči. Byl jediným milovaným synem, synovcem i vnoučetem. Od dětství se koupal v množství rodinné lásky a vyhříval se na výsluní zájmu všech členů rodiny. Celá rodina tak měla podíl na jeho veselé povaze a optimistickému přístupu k životu. Po šťastném dětství následovalo problematické dospívání, kde se odcizoval politickým názorům svých rodičů, i přesto si s nimi ale uchoval krásný vztah. Můj otec věřil, že každý má právo vzdělávat se a pracovat bez ohledu na politické smýšlení. Za své názory musel opustit místní gymnázium a vyučit se kuchařem. Nikdy si ale nestěžoval, věřil, že to osud o jeho budoucnosti rozhodl, a tak otec udělal vše proto, aby se stal tím nejlepším v oboru. V jeho úspěchu ho nezastavilo ani prožívání prvních milostných splanutí, lásek a ani narození prvního a jediného syna. Přestože dítě přišlo dříve, než čekal, zhostil se rodičovství na výbornou. I ve chvílích, kdy budoval svou první restauraci, nezapomínal, že je v první řadě rodičem. Staral se o mě a po celou dobu mi byl dobrým otcem, rádcem i přítelem. Žádné mé problémy mu nepřišly malicherné, nikdy nezapomněl na jediný můj zápas, nebo školní vystoupení. Vždy jsem věděl, že já a má matka jsme pro něj tím nejdůležitějším bodem v jeho životě. A přestože s námi trávil každou svou volnou chvilku, dokázal u toho vybudovat fungující síť několika restaurací s personálem, který si ho vážil, pro to jakým byl a jak přistupoval k životu. Jeho optimismus nabíjel lidi pozitivní energií, stejně jako to každý den dělá slunce. A můj otec takovým sluncem pro mě byl. Byl středobodem mého vesmíru. Vše co dělal, jsem obdivoval a obdivuji. V paměti mi navždy zůstanou ty hezké chvíle s ním. Jak jsme každé prázdniny stanovali u Vltavy, nebo jak jsme při houbaření zabloudili až do Polska, chvíle kdy mě poprvé vedl do školy, nebo když se radoval z mého dobrého vysvědčení, i když vzal mou maminku na Valentýna do Paříže, nebo když s prarodiči uspořádal soutěž pro děti z dětského domova. Byl to skvělý a obětavý člověk. Nikdy nezapomenu na jeho lásku k dobrému jídlu, na jeho radost nad jakoukoliv rybou, kterou se mu podařilo chytit, i když byla výrazně pod míru, na jeho úctu k práci druhých, na jeho víru v lepší zítřky... Hlavně víru v mé lepší zítřky, věřil, že můj život bude ještě lepší než jeho a těšil se, až společně povedeme jeho restaurace a hlavně až založím rodinu. Ani jednoho se ale nedožil. Nikdy nepozná mé budoucí děti, nebude se společně se mnou a mou ženou radovat z jejich úsměvů, jejich prvních krůčků a slov. Mé děti budou znát svého dědečka jen z vyprávění, budou smutné, že ho nikdy nepoznali, protože by byl úžasným dědečkem, který by svá vnoučata nade vše miloval. My ale smutní být nemusíme, my jsme dostali šanci s ním strávit alespoň několik chvil z jeho života. A to je štěstí, které se jiným lidem nedostalo. Netrapme se, hledejme na všem to pozitivní, jak to po celý život dělal i on. Vždyť umění radovat se můj otec oceňoval na lidech nejvíce. I já jsem vždy věděl, že ze všeho dobrého, co v životě prožiji, se bude můj milý otec radovat, to byla vždy má životní jistota.
Člověk má v životě několik jistot. Jednou z nich je, že každý den vyjde slunce a večer zase zajde. Můj otec pohled do slunce miloval pro jeho pozitivní energii a sluneční paprsky byly také to poslední, co spatřil, když ho smrt přijala do své náruče. A tak nad jeho životem naposled zašlo slunce. Jeden moudrý muž pronesl, že smrtí život nekončí. Náš tatínek sice zemřel, ale bude žít nadále v našich vzpomínkách, a pro mě i v každém východu slunce. Věnujme mu teď při jeho poslední cestě jednu tichou, slunečnou vzpomínku.
Dobrý den, ráda bych vás všechny informovala o tom, že pomáhám lidem s psaním smuteční řeči podle jejich představ. Mám založenou FB stránku Smuteční řeč - důstojné poslední rozloučení. Kdyby měl někdo o smuteční řeč zájem, neváhejte a napište mi. Těším se na případnou spolupráci.
Pawlusová Darina
Pohřeb není módní přehlídka, ale příležitost k poslednímu rozloučení, takže záleží na vás jak se obléknete. Kravata ani sako nejsou nutností. Černá košile s kalhotami bude dostačující. Zde je pro lepší orientaci přehled fotek různých forem oblečení na pohřeb http://www.google.cz/images…
Dobrý den,
chtěla jsem se zeptat, umřela mi maminka mojí maminky, kde mám stát při rozloučení v kostele, jít za rakví a kde stát na hřbitově, když půjde rakev do země. Mám přijímat kondolence? Vyjádřit kondolenci dětem babičky? Jako vnučka jsem byla na pohřbu jako 11letá, byla to prababička a už si to nepamatuji. Jako vnučka jsem nikdy nebyla. Kde bude stát můj současný partner, se kterým nejsem sezdaná. A potom musí mi lékař napsat propustku, když mám neschopenku? Nebo to mám automaticky omluvené?
