Celer má dlouhou vegetační dobu, proto je potřeba sazenice předpěstovat včas. Únorový či nejpozději březnový výsev platí pro celer bulvový, listový i řapíkatý. Drobná semena celeru klíčí dva až tři týdny při teplotě mezi patnácti až dvaceti stupni. Semena si udržují klíčivost tři až pět let, můžete si jich proto bez obav nasít jen takové množství, jaké potřebujete. Zbytek si uschovejte pro příští sezonu.
Přepichování a přesazování
Po vzejití nenechte celer přeschnout, semenáčky jsou velice drobné, a tím pádem i jemné a choulostivé. Zahuštěný porost je potřeba přepíchat – rozsázet sazenice poprvé do sponu asi třikrát dva centimetry a nechat je zesílit. Silnější sazenice s pěknými pravými listy postupně přesazujte do kelímků nebo sadbovačů. Kořínky zkraťte sazeničkám asi o třetinu, vytvoří si pak bohatší kořenový systém. Předpěstování je trochu náročné, proto pokud se chystáte mít na záhonu jen deset celerů, bude lepší koupit si počátkem května předpěstované sazenice v zahradnictví.
Chlad
Dlouhou vegetační dobu zkracujete celeru předpěstováním, sazenice ale nemusíte nutně pěstovat ve vytápěném pokoji. Pro předpěstování až do doby výsadby je vhodný skleník či zimní zahrada, kde je dostatek světla (sazenice zůstanou nižší a silnější) a kde teploty neklesnou pod deset stupňů. Nachladnou-li sazenice celeru, vyběhnou po výsadbě do květu a nevytvoří bulvy – projdou totiž obdobím takzvané jarovizace, která urychlí jejich vývoj. Dvouletá rostlina (kvete a vytváří semena v druhém roce po výsevu) se v tom případě chová jako jednoletá (kvete v roce výsevu) – tomu věnuje veškerou energii, takže se nedočkáte žádné sklizně.
Dřív než po polovině května celer na venkovní záhony nevysazujte. Máte-li koncem dubna uvolněné pařeniště, kde je zem prohřátá, můžete pod sklo vysazovat. Celer by měl být před výsadbou otužilý větráním a opět s kořínky asi o třetinu zkrácenými. Má-li sazenice více než tři listy, můžete vnější přebytečné odstranit. Sázejte pečlivě tak, aby srdéčko sazenice nebylo „utopené“ v zemi. Celer se pak deformuje a místo bulvy tvoří jen množství dužnatých kořenů. Spon pro výsadbu se u jednotlivých druhů příliš neliší. Pro bulvový celer je vhodná vzdálenost v řádku i mezi řádky padesát centimetrů, listový celer má mít spon třicet pět krát čtyřicet centimetrů. O něco menší vzdálenost pak nechte řapíkatým celerům, které se sázejí do brázd hlubokých kolem dvaceti centimetrů. Zjednoduší se pak práce s přihrnováním řapíků k bělení a nepoškozuje se kořenový systém rostlin. Po výsadbě musí přijít vydatná zálivka a nic nezkazíte, pokud záhon přikryjete netkanou textilií.
Sklizeň
Menší bulvy celeru můžete sklízet už v červenci, listy celeru pochopitelně také, ale jen probírkou, aby zůstávala dostatečná listová plocha. Také listový celer se začíná sklízet postupně od července a teprve koncem září přijde jednorázová sklizeň.
Řečík pistáciový pochází z Íránu. Je to velice otužilý strom. Snese teplotu -10 ° v zimě a +40 ° v létě. Potřebuje slunnou polohu a dobře propustnou půdu. Dlouhé horké léto je nezbytné ke zrání plodů. Je potřeba jeden samčí strom na 6–8 samičích stromů, aby měly plody. Samčí strom může být i jiná odrůda než samičí strom. Řečík pistáciový vyrůstá až do výšky 10 m. Má opadavé zpeřené listy, dlouhé 10 až 20 cm. Plodem je peckovice – pistáciový oříšek.
Některé vyšlechtěné odrůdy ale mají samčí a samičí květy na jediném stromě. Z nenápadných květů, sdružených do latovitých květenství, se vyvíjí množství drobných zašpičatělých plodů červené barvy. Tenké zelené oplodí skrývá pistáciový oříšek – pecku s tenkou a hladkou dvoudílnou skořápkou, ve které je drobné oválné, zeleně zbarvené semeno charakteristické chuti, která vynikne zvláště po opražení a prosolení. Pistácie bývají většinou nejdražší ořechy, které se na trhu nabízejí.
Pistácii pravou e nutné pěstovat na mimořádně vhodných místech, například u osluněné zdi nebo ve skleníku. Osvědčení odrůda 'Aleppo' je dnes pravděpodobně nedosažitelná. Příbuzným, ne příliš odolným druhem je kyperský řečík terebint (Pistacia terebinthus), který obsahuje pryskyřici. Plody má zpočátku červené, během zrání hnědnou a obsahují jedlá, olejnatá semena, která jsou také zelená a zašpičatělá, ale menší. Slouží jako opylovač pro pravé pistácie, které vytvářejí často pyl příliš brzo a nestačí se tak samy oplodnit. Většina semenáčků je proto hybridem obou druhů, což brání prošlechtění pistáciových oříšků. Plody řečíku lentišku (Pistacia lentiscus) poskytují stolní olej. Tento druh se pěstuje hlavně pro takzvaný mastix, pryskyřičnou hmotu, která se získává ze zářezů v kůře a používá se k výrobě léčiv a žvýkaček.
Pěstování: Pistácie nejsou příliš náročné na půdu. V teplejších zemích jsou vhodnou plodinou pro chudé suché horské půdy, kde nelze jiné, na trhu často méně ceněné druhy ořechů pěstovat. Jeden samčí prašníkový strom se pěstuje asi na šest samičích pestíkových, ale vzhledem k tomu, že pyl dozrává často předčasně, doporučuje se chránit samčí květy papírovými sáčky, dokud nejsou pestíky připraveny k oplození. Pistácie je možné pěstovat ve skleníku. V nádobách vytvářejí atraktivní keře. Je ale nutné jim zajistit opylení. V teplých krajích nebo u ochranné zdi je pistácie zajímavým stromkem. Bývá oblíbenou potravou ptáků a savců. Doporučuje se pouze zmlazovací řez, pro který je nejvhodnější doba uprostřed léta. S vyvazováním ke zdi je nutné začít co nejdříve, aby se dosáhlo keřovitého tvaru.
Hnojení: Stromek se postřikuje stimulátorem Bio-Algeen S-90.
Sklizeň: Zrající trsy se postupně odřezávají, plody suší a vylušťují. Nejlépe je skladovat je i se skořápkou, která se při pražení sama otevře.
Použití: Pistácie se mohou jíst syrové, nejčastěji se ale praží a solí. Prodávají se nevyloupané. Používají se k obarvení a dochucení řady pokrmů, především pikantních a sladkých, včetně nugátů a zmrzliny.
Pistacia terebinthus se pěstuje pro terebint, mízu tekoucí z kmene, ze které se vyrábí terpentýn. Tvrdé tmavočervené dřevo se užívá k výrobě cenných předmětů.
Množení: I když byly vyšlechtěny kvalitnější odrůdy, vypadá to, že se pistácie příliš nevyvíjejí. Neustálé křížení s druhem P. terebinthus brání jejich prošlechtění, semenáčky ale pravděpodobně zachovávají rodičovské vlastnosti. Kvalitní odrůdy se množí roubováním nebo očkováním.
Choroby, škůdci: Při pěstování v zahradě netrpí pistácie žádnými běžnými chorobami ani škůdci, ve skleníku nebo u ochranné zdi je ale mohou napadat svilušky.
Řečík pistáciový (Pistacia vera), také zvaný pistácie pravá, je strom z čeledi ledvinovníkovité, jehož původní oblast rozšíření je ve Střední Asii a na Blízkém východě. Pěstuje se pro oříšky, které známe pod názvem pistácie. Pistácie lze konzumovat čerstvé, pražené anebo jako součást různých potravin, například pistáciová zmrzlina, lokum nebo salám Mortadella. Mezi tři největší producenty pistácií patří Írán, Spojené státy (Centrální údolí) a Turecko. Dále se pěstuje například v Číně, Sýrii a Řecku. Jak je z oblastí pěstování zřejmé, pistácii nejlépe vyhovuje suché až polopouštní subtropické klima. Vrcholu produkce dosahují stromy asi ve 20 letech a jsou zastřihovány kvůli snadnější sklizni. Nejrozšířenějším kultivarem je „Kerman“.
Při nevhodném zpracování nebo uskladnění mohou pistácie obsahovat jedovaté aflatoxiny, produkované především plísněmi rodu Aspergillus, které jsou známé jako silné karcinogeny. Kvůli vysokému obsahu tuků a nízkému obsahu vody jsou pistácie při přepravě ve velkých objemech náchylné k samovznícení, proto je třeba při přepravě pistácií v lodní dopravě dodržovat zvláštní pravidla.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Katka.
Na wikipédii píšou o pěstování kotvičníku v našich klimatických podmínkách toto:
Pěstování v ČR
Kotvičník lze dobře pěstovat a množit i v našich klimatických podmínkách. Daří se mu ve volné půdě, kde bezproblémově dozrávají semena, která v půdě přezimují a na jaře klíčí. Jednou možností je nechat rostlinu „zplanět“ a pěstovat ji ve volné půdě ze samovýsevů.
Druhou možností je jarní předpěstování ze semen. Ta se několik dní máčí ve vodě, aby pak lépe a rovnoměrněji klíčila. Protože jsou mladé rostlinky poměrně citlivé na houbové choroby, je dobré výsevní substrát propařit a semena před vlastním výsevem namořit, případně celý výsev zalít roztokem Previcuru. Po výsadbě na trvalé stanoviště rostou sazenice dosti rychle a když dosáhnou výhony délky okolo 5 cm, začínají vykvétat. Rostliny ponecháváme na venkovním stanovišti, co nejdéle počasí dovolí, tzn. před příchodem prvních mrazů je vhodné sklidit celou rostlinu. Nať využíváme v průběhu celé vegetace a dozrávající plody lze sklízet průběžně.
Nejznámější formou pistácií jsou pražené solené oříšky, které lze přímo sníst. Z pistácií ovšem můžete mimo jiné připravit mnoho lahodných pokrmů, a to z nesolené formy, přičemž si jádra zachovávají všechny své výživné látky, které v nich jsou přirozeně obsaženy.
Pistácie jsou dobře stravitelné oříšky s jemnou konzistencí. Mají svou typickou chuť, která skvěle doplní téměř každé jídlo. Jsou vhodné také při redukčních dietách, protože zasytí již v malém množství. Obsahují mnoho látek důležitých pro lidský organismus. Z těch nejvýznamnějších jsou to železo a měď, které se dobře vstřebávají spolu s vitamínem C, takže je dobré jíst pistácie společně s ovocem. Pistácie mají v průměru 55 % olejů, 20 % bílkovin a 15 % cukrů, čímž se řadí mezi mimořádně cenné potraviny.
Obecně lze konstatovat, že slunečnicová semínka nejsou považována za nezdravou, nebo dokonce škodlivou potravinu. Níže však uvádíme některé z možných zdravotních rizik slunečnicových semen.
Kalorie a přibývání na váze: Slunečnicová semínka mají vysoký obsah kalorií a vysoký obsah tuku. 28 gramů suchých pražených slunečnicových semen obsahuje 165 kalorií. Jedna polovina šálku (64 gramů) obsahuje 372 kalorií. Slunečnicová semena sama o sobě nejsou hlavním pokrmem, ale jíst je ve velkém množství může přispět k nárůstu tělesné hmotnosti.
Sůl: Jedna polovina šálku solených slunečnicových semen může obsahovat asi jeden gram soli, takže osoby s dietou s nízkým obsahem sodíku se jim musí vyhnout.
Bolestivé defekty v ústech: Celá slunečnicová semínka mohou způsobit vředy dásní a poškození zubní skloviny.
Epiglotitida: Slupka semen by se teoreticky mohla držet v krku a způsobit zánět epiglottis, což je záhyb, která pokrývá hlasivky.
Vdechnutí během hry: Může k němu dojít u malých dětí nebo dospělých a může vyvolat až srdeční zástavu.
Bolest žaludku, žaludeční nevolnost, syndrom dráždivého tračníku (IBS): Semena jsou bohatá na rozpustnou vlákninu, což může způsobit nadměrné nadýmání, bolesti břicha. Obal semen má vysoký obsah nerozpustné vlákniny, která může vyvolat průjem u jedinců se syndromem dráždivého tračníku (D-IBS).
Zácpa: Jíst velké množství slunečnicových semen s granáty najednou může způsobit závažnou zácpou a městnání nestrávené potravy v konečníku. Ta musí být následně odstraněna v celkové anestezii za použití proctoscopu.
Alergie: Prach ze slunečnicových semen může vést k alergické nebo anafylaktické reakci, popřípadě k astmatickému záchvatu. Vysoký obsah tuku může u přecitlivělých jedinců způsobit ekzém a alergii. Při zpracování semen může dojít k znečištění sójovými alergeny. Také může dojít ke zkřížené reakci při současném požívání slunečnicových semen, pistácií, arašídů, vlašských ořechů, hořčičného semínka, některých druhů ovoce.
Migréna: V ojedinělých případech mohou být slunečnicová semena spouštěčem migrény, předpokládanou látkou je tyramin, který semena obsahují.
Předávkování manganem: Slunečnicová semena mají vysoký obsah manganu, a proto by se jedinci s genetickou chorobou zvanou dystonie či Parkinsonismus, Hypermanganesemia, Polycythemia a chronické jaterní nemoci měly vyvarovat konzumaci slunečnicových semen.
Oxalátové ledvinové kameny: U jedinců s oxalátovými ledvinovými kameny lékaři doporučují stravu s obsahem méně než 50 miligramů oxalátů denně. Jedna polovina šálku slunečnicových semen může obsahovat až 20 mg šťavelanů.
Závislost: U některých jedinců byla zaznamenána závislost na slunečnicových semínkách.
Hliník: Někteří čínští výrobci přidávají hliník a mastek ke slunečnicovým semenům pro zlepšení chuti, což může vést k toxicitě hliníkem.
Těžké kovy: Slunečnicová semena mohou akumulovat kadmium, olovo, nikl, zinek a další těžké kovy, avšak ne ve větších množstvích než u některých jiných rostlin, jako je ječmen nebo špenát.
Vitamín B6: Jeden šálek loupaných slunečnicových semen obsahuje asi 1 mg vitamínu B6. Tolerovatelné množství vitamínu B6 pro dospělé je 100 mg za den a pro děti od 4 do 13 let 40–60 mg za den.
Vzhledem k současné velké oblibě kustovnice se dají sazenice jednoduše objednat přes internet. Je dobré pořídit si již pro naše podmínky vyšlechtěnou odrůdu. Rostlinu si můžete vypěstovat i sami ze semen, ale tento proces je poněkud zdlouhavější a nezaručuje 100% úspěšnost.
Oblíbené je i pěstovaní rajčat v nádobách na balkónech. Nejdůležitějším kritériem pro úspěšné pěstování těchto rajčat je volba místa. Rajčata milují slunnou polohu a naopak nesnáší přílišnou vlhkost. Nejlepší je tak balkón orientovaný na jih nebo západ, navíc zakrytý střechou.
Pro pěstování si připravte klasický zahradnický substrát, který koupíte v každém obchodě se zahradnickými potřebami. Potom jej důkladně promíchejte s rozleželým kompostem, nejlépe v poměru jedna ku jedné. Ještě si připravte proleželý chlévský hnůj. Ten dejte úplně do spodní části pěstební nádoby, zbytek doplňte připravenou zeminou. Pokud nemáte hnůj k dispozici, využijte nadrobno rozsekanou trávu, která se při svém rozkladu silně zahřívá, čímž podporuje rychlý a zdravý růst rostliny.
Pro pěstování zakrslých odrůd keříčkového rajčete na balkóně použijte nejlépe samozavlažovací truhlíky o délce padesát centimetrů, kam se vám vejdou bez problémů tři sazenice. Samozavlažovací nádoby se volí proto, aby sazenice nebyly zalévány na list, a to z důvodu jejich ochrany před zvýšeným rizikem napadení plísní bramborovou. Na klasickém panelákovém balkóně vám porostou i rajčata tyčková, jenže těm už truhlíky nestačí. Pro jejich pěstování je nutné použít květináče s minimálním průměrem čtyřicet centimetrů a hloubkou třicet centimetrů. Složení půdy je stejné jako u balkónových rajčat. Samozřejmě i zde platí, že vhodným prostředkem pro pěstování jsou samozavlažovací nádoby.
Pěstování v pytlích se osvědčuje tam, kde buď jinou možnost nemáte, nebo v případě, že chcete u několika rostlin dosáhnout ranější sklizně. Vhodné jsou silné, plastové pytle (čiré i černé) a doporučuje se vždy ustřihnout rohy, aby mohla odtékat přebytečná voda. Pytle naplníte kvalitním substrátem, rostliny zasadíte stejným způsobem jako u venkovní výsadby a během růstu je vyvazujete k opěrnému kůlu. Pozor, při tomto způsobu pěstování v omezeném prostoru se z půdy často rychle vyčerpá vápník a plody pak trpí suchými hnědými skvrnami proti stopce (suchá skvrnitost z nedostatku vápníku). Proto je nutné během vegetace rostliny přihnojovat vápenatými hnojivy.
V České republice existuje několik bylinkářů, kteří rostlinu pěstují. Běžně na internetu jsou dostupná semena k pěstování, ze kterých vzejdou sazenice.
Moringa preferuje spíše slabě kyselé půdy v rozmezí pH od 6,3 do 7. Má ráda vlhko, ale po zakořenění je vhodné méně vlhčit, jinak mají kořeny tendenci hnít nebo trouchnivět. Moringa upřednostňuje teplo nebo horko a není schopna tolerovat mráz. Může se množit buď přímým rozséváním semínek, nebo přípravou řízků. Semínka moringy se mohou vysévat po celý rok. Když jsou semena zralá, mohou se vnitřně užívat s patřičným zdravotním efektem. Pokud se pořídí semínka kvůli setbě, měla by se nejlépe zasadit co nejdříve, protože časem ztrácí schopnost klíčivosti. Nejprve se namočí na 2 dny do vody a poté se sází do půdy do hloubky 1–2 cm.
Semínka moringy se rovněž doporučuje zasadit do Jiffy tablety nebo do substrátu s kokosovými vlákny. Substrát by se měl udržovat vlhký při pokojové teplotě. Poté by se měl květináč nebo nádoba, ve kterém se moringa olejodárná nechává naklíčit, postavit na slunné místo v místnosti, kde by měla být pokojová teplota kolem 22 stupňů Celsia. První výhonky se objeví zhruba po uplynutí 4 týdnů. Pokud zvolíte metodu řízkování, je nejvhodnější vybrat optimálně v červnu až srpnu alespoň 1 m dlouhou část s průměrem nejlépe 4 cm.
Kvůli komfortnějšímu pěstování moringy je možné strom seřezávat do výšky 1 metru. Sklízí se plody, které mají také uplatnění. Plodem je lusk, který je podobný středoevropské fazoli a je jedlý. Největším producentem moringy je Indie s roční produkcí 1,1 až 1,3 milionu tun plodů z oblasti, která má rozlohu celkem 380 km2. Dnes se moringa olejodárná pěstuje v jihovýchodní Indii, na Srí Lance, v Thajsku a na Filipínách. Poslední dobou se rozmáhá pěstování moringy na Tchaj-wanu. Dnes se pěstuje také v centrální Americe, na severu Jižní Ameriky a jsou záznamy o plantážích v Africe.
Kadidlovník pravý (Boswellia sacra) je vonná pryskyřice, která se získává z kmene kadidlovníku a používá především jako vykuřovadlo přes 5 000 let. Pryskyřice kadidlovníku je známa z bible jako dar tří králů Ježíškovi a byla používána již v dobách antiky. Kadidlo bylo tehdy tak vzácné, že se vyvažovalo zlatem. Jako balzám se kadidlo používalo již ve starém Egyptě při balzamování mumií. Stalo se natolik známé, že se jméno kadidlo začalo používat jako běžně vžitý název i pro ostatní vykuřovadla. Kadidlo se většinou nepoužívá čisté, připravuje se nejčastěji ve směsi s myrhou nebo s pryskyřicí benzoe (například v katolických kostelech).
Účinky
Asi nejznámější je využití kadidlovníku v prevenci a léčbě artrózy. Toto degenerativní onemocnění postihuje nejčastěji velké klouby dolních končetin, může se však objevit v jakémkoliv kloubním spojení. Kadidlovník je účinný při léčbě zánětů a otoků jak u artrózy, tak i u artritidy. Obsažená kyselina boswellová patří mezi látky, které jsou schopné modulovat metylaci genů, jež dokážou potlačit některé typy nádorového bujení, například kolorektální karcinom (rakovinu střev a konečníku). Díky svým výrazným protizánětlivým účinkům je kadidlovník velice efektivní i při léčbě zánětlivých střevních onemocnění, jako je ulcerózní a kolagenní kolitida či Crohnova choroba. Kyselina boswellová snižuje také aktivaci krevních destiček a omezuje jejich shlukování v cévách. Zároveň snižuje hladinu cholesterolu v krvi, a to až o 48 %. Výzkumy potvrdily účinnost kadidlovníkové pryskyřice také při astmatu. Rostlina je v tradiční fytoterapii využívána při poruchách paměti a její pozitivní vliv na mozkové funkce potvrdila i moderní věda. Dokáže například efektivně chránit mozkové buňky před poničením vlivem mozkové mrtvice, důvodem je opět její protizánětlivé působení. Kyselina boswellová je rovněž velice nadějnou surovinou kosmetického průmyslu, protože zlepšuje elasticitu pokožky, zlepšuje její ochranu před vnějšími vlivy a zpomaluje projevy jejího stárnutí. Když si v rámci jedné studie aplikovaly ženy po 30 dní krém s obsahem kyseliny boswellové na polovinu obličeje, došlo u nich k pozorovatelnému zjemnění, úbytku drobných vrásek, zlepšení pružnosti kůže a zmírnění produkce kožního mazu. Tento efekt navíc přetrvával ještě dva měsíce po skončení aplikace.
Při použití kadidla nebudete potřebovat ani zubní pastu, ani Listerin, ba ani léky na artritidu, otevřené rány, ekzémy, horní cesty dýchací, nervy, Crohnovu chorobu, cysty, deprese, cholesterol, tlak, cévy, astma a alergie. Podle posledních výzkumů výrazně pomáhá i při maligním melanomu, karcinomu močového měchýře a u většiny mozkových nádorů. Dým z jednoho kilogramu smůly Boswellia sacra umí dezinfikovat 3 000 krychlových metrů vzduchu během 30 minut.
Sazenice
Se sazenicemi je to problém. A ani samotné pěstování kadidlovníku do stáří alespoň 10 let, kdy už může dávat pryskyřici, nebude jednoduché. Na kvalitní silnou pryskyřici je třeba neúrodnou, kamenitou, vyprahlou půdu a hodně času. Zdá se, že jedinou cestou, jak si opatřit sazenice, je vydat se do míst, kde rostou, a tam ulovit sazenici a propašovat ji do ČR (nelegální!). Navíc je pravděpodobné, že u nás strom neporoste, je u nás jiné klima a půda než například v Súdánu a pryskyřice se sklízí ze starších stromů. Možné by to bylo snad jen ve velkém skleníku, kde by se simulovaly podmínky, jaké má doma. Top kvalita kadidla musí být světlounká, až do zelena (Hojari –ten nejzelenější, stojí na trhu třeba 30 eur/25 g). Na vykouření místnosti stačí několik slz.
Recept na olej
Kadidlový esenciální olej se extrahuje z pryskyřice stromu Boswellia sacra (kadidlovník pravý) nebo Boswellia serrata (kadidlovník pilovitý). K získání pryskyřice se na jaře nařezává kmen. Šťáva nacházející se v mezibuněčných prostorech na vzduchu tuhne v pryžovitou pryskyřici (klejopryskyřici). Přesné dávkování lze zaručit pomocí hotových preparátů. Jiné účelné aplikační formy v současnosti nejsou známy. Suchých kadidlových extraktů obsahujících bosweliové kyseliny se při zánětlivých onemocněních kloubů užívá třikrát denně 400 mg. Doma jej těžko vyrobíte.
Ačokča vyžaduje k pěstování záhřevnou propustnou půdu, bohatou na humus, hlubokou a dobře propracovanou. Protože je tato rostlina velmi náročná na teplo, je vhodné při jejím pěstování použít černou netkanou textilii a vybrat jí jako stanoviště jižní, sluneční stranu. Ačokču si můžete předpěstovat ve fóliovníku nebo doma na okenním parapetu. Po vyklíčení rostlin, tedy když rostlinky začnou vytvářet první lístečky, je vhodné je přepikýrovat. Vyberte ty nejsilnější rostlinky a přesaďte je do truhlíku cca 3 centimetry od sebe. Jakmile dosáhnou výšky okolo 10–15 centimetrů, je vhodné je jednotlivě přesadit do vhodných nádob, například do kelímku od jogurtů, truhlíků, květináčů. Sazeničky přesaďte ven až po posledních mrazících, to znamená kolem 15. května. Sazenice sázejte alespoň 25 centimetrů od sebe (to je na 1 m2 asi 4 rostliny). Nezapomeňte, že rostlina potřebuje ke svému růstu oporu (síť, drátěnka, plot). Doporučuje se zaštipování při výšce okolo 2 metrů, aby se podpořil větší výnos plodů. Pozor: Rostlinu je třeba chránit před slimáky, kterým velmi chutná.
Ačokča je rostlina náročná nejen na teplo a vlhko, ale také na živiny, proto je vhodné její pravidelné přihnojování. Doporučují se hnojící přípravky určené pro plodovou zeleninu, například Cererit. Nezapomeňte na každodenní zálivku. Ačokča vám bude plodit koncem srpna až začátkem září.
Zdravé, silné a dobře otužené sazenice jsou předpokladem vysoké a kvalitní úrody. Vhodným termínem výsevu je proto konec února až polovina března, mezi zahrádkáři je vžitý termín „na Josefa“. Osivo vysévejte nejlépe do sadbovačů o velikosti buněk 5 x 5 cm. Možný je i plošný výsev do okenních skleníčků, ale po vytvoření třetího listu je nutné rostlinky po jedné rozsázet. Optimální teploty pro vývoj sazenic jsou ve dne 18–24 °C a v noci 14–16 °C. A aby se rostliny nevytahovaly, potřebují přes den dostatek světla. Ideální je, pokud máme možnost pěstovat sadbu ve vytápěném skleníku. Asi deset dní před výsadbou ven snižujeme teplotu v noci až k 10 °C i méně, aby se rostliny otužily. Dobře vyvinutá sadba by měla mít výšku 20–25 cm a měl by už být viditelný základ květenství na prvním vijanu. Na výsadbu do volné půdy je čas, když odezní jarní mrazíky (zhruba ve druhé polovině května). Rostliny není nutné sázet příliš hluboko, kořenový bal by se neměl při výsadbě dostat hlouběji než 10 cm, protože v době výsadby je ještě zem nevyhřátá a studená. Rostlinu vysazujeme šikmo tak, že zeminou zahrneme ještě asi 10–15 cm lodyhy. Rostlina na této části vytvoří další kořenový systém, který později umožní lepší příjem živin a vody. V průběhu vegetace rostlinám pravidelně vyštipujeme boční výhony a jediný hlavní výhon vyvazujeme k opěrné konstrukci.
Hloh se roubuje na hloh, což by neměl být problém. Je možné roubovat hloh na mišpule a vždy se to povede. Roubuje se začátkem dubna na kozí nožku, rouby se nařežou v zimě kolem Vánoc a uloží se do lednice zabalené do igelitu. Hloh bývá často a tradičně využíván do živých plotů.
Kotvičník je rozšířen v Evropě, Asii, Africe i Austrálii. Kotvičník zemní (Tribulus terrestris L.) je jednoletá poléhavá bylina z čeledi kacibovitých. Pochází pravděpodobně z písečných mořských pobřeží Číny a Japonska. Je dobře znám v Indii, Číně a na Srí Lance. V zahraničí se pěstuje pro farmaceutické účely.
Kotvičník lze dobře pěstovat a množit i v našich klimatických podmínkách. Daří se mu ve volné půdě, kde bezproblémově dozrávají semena, která v půdě přezimují a na jaře klíčí. Jednou možností je nechat rostlinu „zplanět“ a pěstovat ji ve volné půdě ze samovýsevů. Druhou možností je jarní předpěstování ze semen. Ta se několik dní máčí ve vodě, aby pak lépe a rovnoměrněji klíčila. Lodyha kotvičníku zemního je cca 10–60 dlouhá. Na lodyze vyrůstají krátce řapíkaté listy eliptického nebo podlouhle kopinatého tvaru. Květy kotvičníku zemního jsou pětičetné, žlutě zbarvené. Plody kotvičníku jsou vzhledově velmi zajímavé. Skládají se z pětice rozložených bradavičnatých tvrdých plůdků, které mají po stranách dva špičaté ostny. V plodech se ukrývají světle hnědá semena vejcovitého tvaru. Protože jsou mladé rostlinky poměrně citlivé na houbové choroby, je dobré výsevní substrát propařit a semena před vlastním výsevem namořit, případně celý výsev zalít roztokem Previcuru. Po výsadbě na trvalé stanoviště rostou sazenice dosti rychle, a když dosáhnou výhony délky okolo 5 cm, začínají vykvétat. Kotvičník pěstujte v čistém venkovském prostředí, pod širým nebem na slunci, bez použití syntetických hnojiv a pesticidů. Léčivé látky jsou obsaženy v kořenech i celé nadzemní části kotvičníku, ale největší síla je v jeho semenech, proto je důležité pěstovat kotvičník na sluníčku a zpřístupnit květy opylovačům. Po sklizni se kotvičník vypere v pitné vodě a okamžitě se suší v přirozených teplotách v proudícím vzduchu a temnu (řádově hodiny po sklizni), aby se zachovala co nejvyšší kvalita byliny. Takto usušená bylina si ponechá maximální množství účinných léčivých látek. Nať využíváme v průběhu celé vegetace a dozrávající plody sklízíme průběžně.
Vavřín se ve své domovině ve Středomoří vyskytuje obvykle jako strom dorůstající poměrně značných výšek, roste však pomalu. Pěstuje se pro svoje dekorativní stálezelené vonné listy. Dříve se vavřín používal jako výzdoba při slavnostních příležitostech, například na věnce. Zejména staří Římané a Řekové se vavřínovými věnci zdobili při vítězných bitvách a sportovních zápasech. V dnešní době je pro nás vavřín kromě dekorativního účelu nepostradatelný v kuchyni.
Rostlina tvoří vejčité kožovité listy sytě zelené barvy, které jsou na okrajích mírně zvlněné. Listy jsou silně aromatické a s oblibou se používají jako koření – bobkový list. Rostlina tvoří nenápadné květy vyrůstající z paždí listů. Žluté květy se objevují v červnu. Po odkvětu se tvoří černofialové bobule. Semena se sklízejí na konci podzimu, jakmile plně dozrají. Ve Středomoří se ze semen lisuje jedlý olej. Jako koření se používají pouze listy, a to jak čerstvé, tak sušené. Čerstvé listy vydrží v mikrotenovém sáčku několik dní. Před použitím je raději nakrájíme. Jinak listy sušíme na suchém, tmavém místě. Po usušení listy ze stonků odtrháváme. Můžeme je použít celé nebo drcené.
Vavřín má rád prosluněná místa, tam se mu bude doopravdy dařit. V létě je náročný na dostatek vláhy a hnojiva. I přesto nechte zeminu mezi zaléváním vyschnout. Na půdu není rostlina náročná a snáší dobře i vápenaté půdy. K opravdu dobrému růstu ale potřebuje kyprou a výživnou zeminu. Nenechte se však zmást Středomořím, kde vavřín může působit dojmem rychle rostoucí bezproblémové dřeviny, opak je pravdou. Třebaže rostlina vyžaduje pravidelnou zálivku, má kořeny citlivé na přemokření. Zvláště při pěstování v květináči nezapomeňte na silnou drenážní vrstvu, protože pokud rostlině uhnijí kořeny, tak se s tím jen těžko vyrovná. Dalším parametrem je výživná, ale propustná zemina. Toho docílíte přídavkem perlitu nebo drobného štěrku.
S dobrým prospíváním rostliny bezesporu souvisí řez. Velmi slabé nebo naopak silné větve obrážejí nepříliš ochotně a mnohdy vytvoří pouze 1 až 2 nové výhony. Na to myslete při tvarování, kdy nenechte rostlinu nasadit příliš starého dřeva. Tak snadno dostanete stálezelený keř nebo stromek, vavřín má totiž dobrou regenerační schopnost a snese i hluboký řez.
Pokud chcete vavřín namnožit, jde to celkem jednoduše. K množení se využívají vrcholové řízky, které mají alespoň 3–6 lístků. Umisťujeme šikmě seříznuté sazenice po více kusech do květináčů. Nejideálnější podmínky jsou kolem 25 stupňů Celsia, kdy dokáže skvěle zakořenit. Vavřín se ale množí i ze semen nebo odkopky vzrostlejších keřů.
Z chorob je vavřín náchylný na plísňové onemocnění, takže jej můžete postříkat a zalít roztokem Baycoru nebo Delanu. Také jej často napadají puklice. Ty patří mezi obtížné druhy škůdců, ale to ještě neznamená, že musíte napadené rostliny ihned ničit.
V kuchyni je vavřín známý a jako bobkový list je zde naprosto nepostradatelný zejména při přípravě masových pokrmů, v omáčkách, na těstoviny, k rybím pokrmům. Má chuť s nádechem citrusů a muškátového oříšku. Je součástí koření do polévky. Bouquet garni je francouzský název pro svazek bylinek, který se skládá ze tří snítek petrželky, jedné snítky tymiánu, jedné snítky bobkového listu. Jeho aroma se skvěle doplňuje s chutí octa. V kuchyni bychom s bobkovým listem měli zacházet opatrně – pokud používáme celé listy, tak vždy raději v menším množství, a do jídel jej dáváme až před dokončením (příliš dlouhým vařením hořkne). Mletý bobkový list pak přidáváme až do hotového pokrmu. V porovnání s většinou koření, ze kterého se používají listy, může být bobkový list několikrát vařen, aniž by ztratil většinu aromatických látek.
