Zajímá vás téma ŠKODLIVOST? Tak právě pro vás je určen tento článek. Je pečící soda bicarbona škodlivá na lidský organismus při požití? Podíváme se na to jak působí jedlá soda a jak ji správně používat.
Škodí soda bikarbona?
Škodlivost sody bikarbony na lidský organismus je v přiměřeném množství vyloučena. Soda bikarbona neboli hydrogenuhličitan sodný (NaHCO3), lidově jedlá soda, je zásadité činidlo a je to naprosto bezpečná látka. Konzumujeme ji běžně například v pečivu pod označením E500 - protispékavá látka a kypřící prášek.
V naší poradně s názvem ŠKODLIVOSŤ SÓDY BIKARBÓNY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Milena.
je škodlivá soda bikarbona na lidský organismus při požití a jak
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Škodlivost sody bikarbony na lidský organismus je v přiměřeném množství vyloučena. Soda bikarbona neboli hydrogenuhličitan sodný (NaHCO3), lidově jedlá soda, je zásadité činidlo a je to naprosto bezpečná látka. Konzumujeme ji běžně například v pečivu pod označením E500 - protispékavá látka a kypřící prášek.
Tabletovanou jedlou sodu mohu doporučit všem, kteří mají problémy s pálením žáhy a stoupání žaludečních šťáv do dutiny ústní. Jedlá soda vyrovná překyselenost žaludku a odstraní tyto problémy. Dále se dá sypká soda použít jako bezvadný lapač pachů v chladničce (jeden prášek do pečiva na jeden měsíc). V kosmetice se používá také sypká jedlá soda rozmíchaná ve vodě jako čistící pleťová voda.
Jedlá soda se nehodí jako přísada do koupelí. Pokud si točíte vodu na koupání z vodovodního rozvodu, tak vám ve většině případů nateče voda zásaditá. Sodou byste tuto zásaditost ještě zvýšili a došlo by tak k přehnanému vysušení pokožky. Naopak do takové koupele z vodovodního řádu je velmi dobré nasypat kyselinu citronovou. Jeden sáček kyseliny citronové na plnou vanu vody a uvidíte jak budete mít při a po koupeli vláčnou pokožku.
Paracetamol je jedním z nejvíce používaných způsobů léčby horečky a bolesti, včetně bolesti hlavy, problémů se zády, zubů a chřipky. Paracetamol je na trhu už více než 50 let, a je-li užíván ve správných dávkách, je naprosto bezpečný. Mohou ho užívat i těhotné ženy.
Pokud je však paracetamol užíván dlouhodobě, může být nebezpečný. Dlouhodobé užívání vede k poškození jater a může způsobit i smrt. Někteří jedinci si vezmou vysokou dávku paracetamolu při pokusech o sebevraždu, ale často dojde jen k předávkování. Předávkování, ať už způsobené dlouhodobým používáním, nebo nadměrným dávkováním, je špatně prokazatelné, protože obvyklé krevní testy nejsou určeny ke zjištění úrovně paracetamolu.
V naší poradně s názvem PAMPELIŠKA -KOŘEN A WARFARIN se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jana Fialová.
Je možné pít čaj z kořene pampelišky v kombinaci pouze1,5g /den Warfarinu? Děkuji.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Zatím není dostatek výzkumů, které by se zabývaly vlivem kořene smetánky lékařské na Warfarin. Zkuste se dohodnout se svým lékařem, který vám předepisuje Warfarin, že chcete začít pít čaj z kořene pampelišky. Lékař by vám měl v prvních dnech po začátku pití tohoto čaje změřit srážlivost krve. Podle výsledku vám pak doporučí další postup, jestli v pití pokračovat, či nikoliv. V případě Warfarinu není jiný postup, jak si ověřit škodlivost nebo prospěšnost kořene pampelišky, než kontrolou srážlivosti.
Výzkum byl založen na podrobných záznamech zdravotnických zařízení, zejména se zaobíral pacienty s poškozením jater. Závěry tohoto výzkumu jsou dostatečně spolehlivé. Studie ale neprokázala, proč lidé s dlouhodobým předávkováním dopadli celkově hůře. Bylo to zapříčiněno zpožděním léčby nebo něčím jiným? Výzkum se zaměřil na souvislost předávkování s věkem jedince, bylo zjištěno, že je častější u starších, a na souvislost s užíváním alkoholu, zde bylo zjištěno vyšší riziko závažného poškození jater a častější úmrtí. Studie byla zaměřena pouze na dospělé.
V naší poradně s názvem LÉKY NA ODVODNĚNÍ NA PŘEDPIS se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Koudelka.
Dobrý den,
Na odvodnění jsem bral Amicloton a teď mi lékař předepsal Carzap HTC 16mg/12,5mg. Chci se zeptat, v čem je mezi léky rozdíl, a který je pro mne více škodlivý.
Děkuji za odpověď.
Koudelka
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Ani jeden z jmenovaných léků pro vás nepředstavuje škodlivost, která by převyšovala zdravotní přínosy, které vám oba léky mohou poskytnout. Je běžná praxe, že se ke snížení krevního tlaku používá více variant léčby a podle výsledků se pak stanovuje další postup. Oba léky mají nežádoucí účinky, které se týkají hlavně zátěže ledvin. Když budete chodit pravidelně k lékaři na odběr krve a budete mít pod kontrolou funkci ledvin, tak můžete užívat současnou léčbu bez obav.
Nadměrné dávky paracetamolu jsou nejčastější příčinou akutního selhání jater. Vysoké dávky mohou být nebezpečné a smrtelné. Pokud máte otázky týkající se dávkování paracetamolu, tak se poraďte se svým lékařem. Dbejte opatrnosti při dávkování, zejména pokud užíváte více než jeden přípravek s obsahem paracetamolu. Standardní dávka pro dospělého činí 0,5 až 1 gram každé čtyři až šest hodin, až do maximální denní dávky 4 gramů. Dávkování paracetamolu u dětí se liší podle věku nebo váhy.
Při testování 633 lidí bylo zjištěno, že 161 trpělo předávkováním paracetamolem, přestože užívali paracetamol jen na bolesti hlavy, svalů, žaludku a zubů. Zjistilo se, že lidé, kteří si vzali jednu velkou dávku, měli nižší hladinu paracetamolu v krvi, než lidé, kteří užívali paracetamol dlouhodobě. U nich již nastaly problémy s játry a mozkem, případně nutnost dialýzy nebo pomoci s dýcháním. Průměrná dávka 4 g užívaná dlouhodobě vede k většímu předávkování než jednorázové užití vysoké dávky, která představuje 7 g. Maximální denní dávka paracetamolu pro dospělé činí 4 gramy!
přináší uvolněnost tkání, orgánů, pomáhá při bolestivém svalovém napětí, například v týlu, šíji, ramenou
má protikřečový účinek
je důležitý pro normální činnost nervů a svalů
napomáhá transportu cukrů do buněk a tím se podílí na produkci energie
podporuje účinek inzulinu
zlepšuje využití kyslíku v buňkách
aktivuje enzymy pro výrobu energie v buňkách
posiluje trávení
udržuje vápník v rozpuštěném stavu
ochraňuje před škodlivostí nadbytečného vápníku
nedovolí vznik ledvinových kamenů s obsahem vápníku
Nejčastěji je příčinou vzniku ledvinových kamenů kyselina šťavelová a vápník. Hořčík zabrání vzniku nerozpustných šťavelanů z těchto dvou substancí. Kyselina šťavelová se nachází ve zvýšené míře v reveni (rebarboře), špenátu, šťovíku, petrželi, červené řepě, instantní kávě, kakau, v čokoládě a rovněž vzniká při extrémně vysokém přísunu vitamínu C. Užívá-li se však hořčík spolu s vitamínem C, který je v přiměřených dávkách, výše zmíněné riziko při jeho konzumaci nehrozí, naopak:
snižuje možnost vzniku žlučových kamenů s obsahem vápníku
pomáhá při zadržování moči (vhodný při častém nutkání na moč, u dětí s nočním pomočováním)
pomáhá udržovat tvrdou zubní sklovinu a odolnost vůči kazivosti zubů
zabraňuje demineralizaci kostí
zlepšuje paměť, úsudek, myšlení
udržuje v dobrém stavu kardiovaskulární systém (reguluje srdeční činnost, roztahuje cévy a zabraňuje usazování vápenatých sloučenin v cévách)
upravuje krevní tlak
řídí hladinu cholesterolu (spolu s lecitinem a vitamínem B6)
napomáhá při udržení acidobazické rovnováhy (rovnováha kyselin a zásad)
reguluje funkci štítné žlázy
u mužů přispívá ke správné funkci prostaty
potlačuje škodlivost rtuti, olova, hliníku a kadmia
Škodlivost sody bikarbony na lidský organismus je v přiměřeném množství vyloučena. Soda bikarbona neboli hydrogenuhličitan sodný (NaHCO3), lidově jedlá soda, je zásadité činidlo a jde o naprosto bezpečnou látku. Konzumujeme ji běžně například v pečivu pod označením E500 – protispékavá látka a kypřicí prášek.
I když nesladíte, cukr se ukrývá v mnoha pochutinách, jako je sirup, sladké pečivo a limonády. Naše zdraví je tak vážně ohroženo. Cukr se podílí na spoustě závažných onemocnění a hlavně na civilizačních chorobách. Ve své podstatě se dá konzumace cukru přirovnat ke konzumaci drogy, ne nadarmo se cukru říká bílý jed.
Hlavní nevýhodou paracetamolu je jeho nepříznivé působení na jaterní tkáň, odborně hepatotoxicita. V běžných doporučených dávkách se nic neděje, ovšem otrava větší dávkou paracetamolu může způsobit závažné poškození jaterní tkáně a akutní selhání jater. Tento neblahý efekt paracetamolu se výrazně zvyšuje při požití alkoholu, proto by nemocní neměli v žádném případě paracetamol s alkoholem kombinovat. Kromě toho by neměly být léky s paracetamolem nadužívány lidmi s již nemocnými játry, například s cirhózou. V běžných dávkách se může objevit i alergická kožní reakce. Jeho antidotem (protijedem) je acetylcystein, který ovšem neprochází přes placentární bariéru. Toto je důležité v případě předávkování, kdy dochází k selhání jater u matky i plodu. Acetylcystein se nemůže dostat k játrům plodu a chránit je. Otrava způsobená předávkováním paracetamolem je jednou z nejčastějších příčin akutního selhání jater. Pacient do několika dnů umírá a zachránit ho lze pouze rychlou transplantací jater.
Antidepresiva se obvykle užívají nejen na depresi, ale i k léčbě jiných psychiatrických poruch, jako jsou anxiozita, bipolární afektivní porucha, obsedantně kompulzivní poruchy, poruchy spánku a poruchy příjmu potravy. Produkce a spotřeba antidepresiv je enormní – jen v roce 2002 bylo v USA předepsáno 133 milionů antidepresiv.
Úplně prvními antidepresivy byly iproniazid (Marsilid) a imipramin (Tofranil), vyvinuté v padesátých letech 20. století. Od té doby byl na poli léčby deprese učiněn obrovský pokrok – postupně byly vyvinuty všechny v současnosti známé třídy antidepresiv. Všechny nějakým způsobem ovlivňují neuropřenašeče na synapsích. První vyvinutá antidepresiva spadala buď mezi tricyklická antidepresiva (TCA), nebo mezi inhibitory monoaminooxidázy (MAOI). Takzvané selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu (SSRI) byly objeveny později a jsou oblíbené pro svou relativně nízkou toxicitu či škodlivost. Prvním široce užívaným představitelem této skupiny byl fluoxetin (Prozac).
Sójové boby od hlavních pěstitelů jako obnovitelná surovina jsou každoročně k dispozici v dostatečném množství. Zralé a pečlivě uskladněné boby mají velký význam na dobrou kvalitu lecitinu. Boby se musí nejdříve očistit, vyloupat a rozválcovat na takzvané koláče. Koláče o velikosti 2–5 mm jsou zpracovány v extrakčním zařízení pomocí hexanu. Extrakce se provádí v protiproudovém režimu. Při tom vzniklá směs hexanu a oleje zvaná miscella, která se dále zpracovává pomocí destilace pro regeneraci hexanu z oleje. Zbývající hexan se z koláče oddestiluje s parou ve vakuu. Takto vzniklý surový olej je výchozím produktem pro získání sójového lecitinu. Přidušením olejnatých semen před vlastní extrakcí může být obsah lecitinu v surovém oleji zvýšen o 50–100 %, přičemž podíl hydratovaných fosfolipidů v oleji neklesá.
Surový olej jako výchozí látka obsahuje asi 2 % lecitinu, je zahříván v nádržích na 70–90 °C a s 1–4 % vody intenzivně smíchán. Při tomto postupu se vysráží lecitin do podoby rosolovité hmoty, která se od oleje odděluje ve speciálních odlučovačích. Tento lecitinový kal – s obsahem asi 12 % oleje, 33 % fosfolipidů a 55 % vody – je zbavován vody jejím odpařováním z jeho tenkých vrstev. Vzniká tak surový lecitin, obsahující 60–70 % polárních lipidů a 27–37 % sójového oleje. Podíl vody po této proceduře činí pouhých 0,5–1,5 %.
Hlavními složkami získané šlemovité hmoty surového lecitinu jsou fosfolipidy, označované jako fosfatidy, triglyceridy, glykolipidy a sacharidy. Vedlejšími složkami pak jsou steriny, volné mastné kyseliny, barviva a řada jiných sloučenin. Kromě rosolu získaného prostřednictvím vody v nádržích se získává rosolovitá hmota pomocí kyselin a proces zrosolovatění enzymem fosfolipázou A2. Tomuto procesu se podrobují i jinak nezkapalněné nebo takzvané těžce zkapalněné fosfolipidy.
Největší množství vyrobeného lecitinu, převážně ze sójových bobů, tedy sójový lecitin, míří do potravinářského průmyslu. Zpočátku byl rostlinný lecitin brán pouze jako náhražka za lecitin z vajec. Dávno již ale platí, že oba jsou ekvivalentní, někdy je dokonce i rostlinný brán jako silnější. Má již dávno pevné místo jako emulgátor a disperzní prostředek, stejně pro hydrofilní látky v olejovém nebo vodním prostředí, tak i jako stabilizační látka.
Lecitin je surovina velmi citlivá na teplo, v teplém prostředí rychle degraduje. Pokud uvedené nápoje nejsou doslova vařící, ale lze je bez problémů vypít (cca do 60 °C), pak to nevadí. V opačném případě (vyšší teplota) se zbytečně snižuje obsah aktivních látek.
Lecitin se nikdy úplně nerozpustí v tekutině, vždy jen pouze
Škodlivost anestezie vychází z toho, že anestetika obsahují toxické látky. Na začátku si je třeba uvědomit, že narkóza již není tak „nebezpečná“ jako tomu bylo dříve, ale i dnes se mohou objevit její vedlejší účinky. Častými vedlejšími účinky jsou pocity nevolnosti, zvracení, pocit škrábání v krku po intubaci u celkové narkózy, pooperační bolest svalů i bolest hlavy, pocit celkové slabosti. Vzácně může při uvolňování dýchacích cest dojít k vylomení zubu (obvykle se ale jedná o zub, který se viklal). Anestetika mohou také způsobit poruchy učení, poškození mozku, infarkt. Mezi nejzávažnější komplikace patří stažení hlasivek (= laryngospasmus), stažení průdušek (= bronchospasmus), vdechnutí obsahu žaludku do plic, které vede k zánětu plic (= aspirace), vysoký nebo nízký krevní tlak, porucha srdečního rytmu (= arytmie), srdeční infarkt, šok, alergické reakce na podávané látky. Po probrání z celkové anestezie může také například hrozit některá z poruch chování. To nastává častěji u dětí a starých lidí než u dospělých. Problémy mohou nastat i s pamětí. Určité škodlivosti celkové anestezie jsou si vědomi i lékaři, a proto ji obvykle volí v případech, kdy lokální anestezie nepostačuje. Neznamená to ale, že je celková anestezie nebezpečnější než ta lokální. Každá má své výhody a nevýhody. Nebezpečnou komplikací obou typů anestezií je atypická reakce na podané léky. Dlouhotrvající celková anestezie může způsobit i snížení obranyschopnosti organismu, to samé může vyvolat ale i anestezie, která je v krátké době znovu opakovaná.
Škodlivost narkozy je díky vědeckému pokroku snížena na minimum. Tudíž jsou vedlejší účinky a problémy po narkóze i u starších lidí minimální. Mezi relativně časté, ale ne závažné nežádoucí účinky anestezie patří u starších lidí nevolnost, únava, pocit škrábání v krku, bolesti hlavy či svalů. Starší pacienti se také často mylně domnívají, že brnění, snížená citlivost v končetinách či omezení pohybu jsou následkem celkové anestezie, ty však bývají mnohem častěji důsledkem polohy při operaci.
Mezi nejčastější choroby a škůdce švestek patří puchrovitost švestek, šarka, pseudošarka, moniliová hniloba plodů, červená skvrnitost listů a také obaleč švestkový.
Puchrovitost švestek (Taphrina pruni): Puchrovitost švestek způsobí, že švestky jsou podlouhlé, zploštělé a pokryté bělavým povlakem houby. Plody jsou uvnitř duté a bez pecky. Během léta napadené švestky vysychají a opadají nebo v případě vlhkého počasí hnijí. Původcem onemocnění je houba Taphrina pruni.
Chemické ošetření: V místech, kde se onemocnění vyskytuje, se doporučuje provést alespoň jedno ošetření švestek v době rašení a další dvě těsně před tím, než stromy začnou kvést, a pak ihned po odkvětu. Vhodné je ošetření stromů fungicidním přípravkem na bázi mědi, například Champion 50 WG.
Šarka (Plum pox virus): Šarka švestek je vláknitý virus, jeho škodlivost se liší podle náchylnosti jednotlivých odrůd švestek. K největším škodám dochází, pokud jsou napadeny mladé stromy. Na listech vznikají světlé až žlutozelené skvrny, kroužky, proužky a ornamentální kresby. Okraje skvrn nejsou ostře ohraničeny. Příznaky jsou na listech zřetelné již na jaře, a to od května, u většiny odrůd se v pozdním létě intenzita příznaků zmenšuje. U některých odrůd se skvrny nebo okraje skvrn koncem léta zbarvují červenofialově nebo hnědofialově. U velmi náchylných odrůd dochází i k nekrózám. Následkem šarky listy žloutnou a opadávají, dochází také k retardaci růstu.
Pseudošarka: Pseudošarka je choroba, která vyvolává podobné symptomy na plodech švestky jako šarka. Jedním z původců pseudošarky může být virus tmavozelené kropenatosti (Dark green sunken mottle virus).
Chemické ošetření před šarkou a pseudošarkou: Neexistuje. Základním ochranným opatřením je pěstování odolných (rezistentních) odrůd. Napadenou rostlinu je nutné vykopat a spálit. Důležité je také dodržování zásad dezinfekce nástrojů při manipulaci s rostlinami (například při prořezávání).
Moniliová hniloba plodů (Monilinia laxa): Slupka i dužnina švestek začnou měknout a hnědnout. Na hnědých skvrnách se vytvářejí špinavě bílé polštářky, tyto polštářky jsou většinou uspořádány v soustředných kruzích. Napadené plody opadávají, velmi často zůstávají mumifikované viset na stromech, kde jsou zdrojem další nákazy.
Chemické ošetření: Napadené plody je nutno ze stromu odstranit. Vhodné je také použití přípravků na bázi mědi, například Champion 50 WG.
Červená skvrnitost slivoně (Polystigma rubrum): Na listech slivoní se tato choroba projevuje tvorbou žlutozelených, později červených skvrn o velikosti 5 až 10 milimetrů. Při silném napadení dochází k deformaci a usychání listů.
Chemické ošetření: Napadené listy je nutno ze 
Do pacientova hrtanu se zavede plastová kanyla, kterou proudí narkotizační médium. Příprava na operaci začíná návštěvou anesteziologa, který zjišťuje všechny potřebné údaje k provedení narkózy, tedy prodělané choroby, užívané léky, vztah k nikotinu a alkoholu. Před operací dostane pacient uklidňující tabletku a může být dopraven na operační sál. Následuje nitrožilní injekce, která vyvolá během několika sekund útlum vědomí. Další injekce ochromí svalovou činnost, aby bylo usnadněno vložení kanyly do hrtanu. Teprve potom do těla operovaného proudí vlastní narkotizační plyn. K narkóze dnes slouží složitá směs asi padesáti substancí, obsahující hypnotika (pro útlum vědomí), látky ke zmírnění bolesti a relaxanty (k uvolnění svalstva). Protože narkóza vyřazuje z činnosti i dýchací svaly, je třeba pacienta napojit na přístrojové dýchání. Moderní narkóza umožňuje mnohem přesnější dávkování a zaručuje vysokou bezpečnost a minimální škodlivost.
Během operace je pacient neustále udržován na příslušné anestetické úrovni. Přesto se ve výjimečných případech může stát, že během operace vnímá okolí (což neznamená, že také cítí bolest), hlasy lékařů nebo zákroky na svém těle. Pozdější vzpomínky na tyto stavy mohou vyvolávat úzkost, nespavost a deprese. Byl zaznamenán i případ muže, který během operace dával pohybem palce u nohy lékařům znamení, že je při vědomí. Aby se podobným případům předcházelo, má se práce anesteziologů v budoucnu opírat o detailní počítačové vyhodnocení narkózy. Podle intenzity naměřených elektrických proudů v mozku lze pak určit hloubku narkózy na čtrnáctibodové stupnici.
Celková anestezie zahrnuje:
hypnotickou složku (ztrátu vědomí): umožní nevnímat bolest a k tomu slouží intravenózní (injekce) nebo inhalační anestetika;
analgezii: odstranění vnímání bolesti a nežádoucích reflexních odpovědí organismu, které by mohly operaci zkomplikovat;
svalovou relaxaci: potřebné uvolnění svalů je závislé na typu prováděné operace;
vegetativní stabilizaci: zajišťuje zmírnění stresové reakce organismu na šok z provedeného zákroku.
Při náročnějších operacích musí být také vyřazeno samovolné dýchání, které je pak nahrazeno dýchacím přístrojem. I během operace jsou anestetika pravidelně doplňována, aby byla udržena správná hladina bezvědomí.
Nejznámějším plynným anestetikem je oxid dusný, bezbarvý plyn nasládlé chuti, který je běžně známý pod pojmem rajský plyn. V současné době je nejpoužívanějším inhalačním anestetikem látka zvaná isofluran. Při inhalování anestetik putují plyny do plic a dýchacích cest, odkud se dostávají do krve, která je dopraví až do mozku a k orgánům. Při anestezii zaváděné ni