Poslední rozloučení zesnulého člověka mají obvykle na starosti jeho příbuzní, kteří rozhodují o tom, jak bude pohřební akt vypadat, kde se bude konat, kolik přijde lidí, jestli součástí bude i hostina, kdo tam promluví atd. Při rozhodování se mohou řídit přáním zemřelého, pokud nějaké projevil za svého života, nebo tím co o něm vědí, co se k němu hodí atd., případně sami vyberou to, co považují za nejlepší. Důležitá je v neposlední řadě také finanční stránka, protože uspořádání pohřbu není nejlevnější záležitostí. Je třeba zajistit si pohřební službu, která se postará o zemřelého (uložení do rakve, také i umytí zemřelého, oblečení a další nutné úpravy), zajistit parte, rozhodnout o způsobu pohřbení (do země v rakvi, nebo kremace), místo pohřbení, nebo uložení urny, místo pro smuteční obřad (pokud o něj pozůstalí stojí), případně pro smuteční hostinu. S tím vším může pozůstalým pomoci právě pohřební služba, která vychází z přání pozůstalých. Pokud se pozůstalí rozhodnou pro pohřeb, jehož součástí bude i smuteční obřad, musí se rozhodnout, jestli jeho součástí bude i pohřební řeč. Pohřební řeč není vždy nutná, je možné mít jen jednoduchý obřad, při němž bude puštěna vhodná hudba a pozůstalí a další lidé, kteří se přišli rozloučit, jen k rakvi položí květiny a věnce a v tichosti se rozloučí se zemřelým. V případě, že se pozůstalí rozhodnou pro smuteční obřad se smutečním projevem, musí si zvolit vhodného řečníka. V takovém případě se nabízí několik možností. Jednou variantou je, že řeč přenechají profesionálovi, který buď působí u pohřební služby, nebo pod pohřební síní. Takový řečník jim předá dotazník, do něhož vyplní základní informace o zemřelém a to, co si přejí, aby na pohřbu zaznělo. Výhodou tohoto řečníka je, že ví, jak se má obléci, umí mluvit a nenechá se ničím rozhodit. Jeho projev ale může na někoho působit neosobně. Další variantou je, že řečníkem bude někdo blízký zemřelému. Nemusí se vždy jednat o příslušníka jeho rodiny, řeč může mít i nejlepší přítel, nebo někdo jiný, kdo zemřelého dobře znal. Při některých pohřbech se dokonce střídá více řečníků, někdo promluví za rodinu, pak třeba některý přítel, kolega atd. V takovém případě je důležité, aby řečníci své projevy sladili a „nelezli si do zelí“. Není třeba, aby se všechny informace opakovaly, každý by se pak měl držet svého okruhu. Mnohem jednodušší situace je, když mluví jen jeden řečník. Ten by měl samozřejmě při tvorbě své řeči respektovat pravidla tohoto slohového útvaru a i při samotném obřadu musí dbát na správnou etiketu vycházející z dané situace.
Projev, který si řečník sám připraví, musí odrážet jeho vztah k zemřelému a hlavně musí být plný upřímné účasti. V podstatě neexistuje přesná osnova, nějaký plán, co vše musí smuteční řeč obsahovat a jakým stylem má být sestavená. Hlavní je, aby byla vhodná, dávala smysl a styl se hodil k řečníkovi. Klidně může být řeč originální a plná nekonvečních spojení. Důležité je, ale aby tato spojení nenarušila smysl smuteční řeči.
Pokud si někdo neví rady se sestavením tohoto proslovu, měl by se řídit několika základními pravidly. Tím hlavním je, že v řeči by se neměly nijak zdůrazňovat negativní vlastnosti zesnulého. Taková vlastnost se tam sice může objevit, ale měla by být „změkčená“, rozhodně by smuteční řeč neměla být postavena na kritice zemřelého. Pokud řečníka nenapadá moc dobrého, co o zemřelém říct, je dobré držet se obyčejných frází.
Důležité je si také uvědomit, že smuteční řeč je určena hlavně rodině zemřelého, má jim vyjádřit účast, podporu a pomoci jim vyrovnat se s bolestí, kterou cítí. Pokud tedy řečník nepatří k nejbližším příbuzným zemřelého, neměl by se nijak snažit strhávat pozornost ke svým emocím. Ale i v případě, pokud je řečníkem osoba blízká zemřelému měla by se snažit vystupovat co nejvíce objektivně, protože i pro další příbuzné je ztráta milované osoby velmi těžká. I přesto není vhodné se uchylovat ve smuteční řeči k velkému množství různých klišé, protože ty pak působí neupřímně. Je mnohem lepší projev více zaměřit na život, názory a přání zemřelého, aby celý projev působil upřímnější a osobnější. Klišé nikoho nedojmou ani neutěší. Řečník by se měl snažit pozůstalým poskytnout útěchu v popisu dobře prožitého života zemřelého, a v tom jaký byl člověk, co dokázal, nebo co mohl dokázat. Zase by ale v projevu nemělo být až moc informací o životě zemřelého, ideální je shrnout jen několik málo bodů z jeho života. Při smuteční řeči se řečníci často uchylují k různým básnickým vyjádřením, kterými chtějí svému projevu dodat na určité „honosnosti“. I zde platí jednoduché pravidlo, méně je někdy více, důležitá je totiž přirozenost projevu. Aby smuteční řeč byla osobnější, je vhodné využít i různé oblíbené citáty zemřelého, slova z oblíbených písní a básní. Opět by jich nemělo být ale moc, všeobecně se doporučuje jen jeden citát. V závěru smuteční by mělo zaznít, něco, co je pro zemřelého typického, co pozůstalým pomůže dát mu sbohem. Často se užívají citáty z oblíbených knih, básní, písní, neb klasické fráze typu: Nikdy na tebe nezapomeneme atd. Hlavní je, aby se závěr hodil do celého konceptu smuteční řeči.
Smuteční projev nepatří k těm slohovým útvarům, u nichž se oceňuje improvizace. Naopak je třeba být na tuto situaci dobře připraven, což znamená mít projev s sebou, i když ho řečník ovládá zpaměti. Může se stát, že se pod návalem emocím v řeči ztratí a sepsaný projev mu dává jistotu, že řeč dokončí. Sepsaná řeč by neměl mít řečník jen tak volně na papíru, který zmuchlaný vytáhl z kapsy. Je vhodné ho mít v tmavých deskách, ideálně černé, nebo tmavě modré barvy.
Při samotném projevu je třeba v obřadní síni respektovat akustiku a mluvit dostatečně nahlas. Důležité je také dělat patřičné pauzy, aby slovům rozuměli všichni, i ti starší účastníci. Je důležité v řeči příliš nepospíchat, ale ani ji nenatahovat. Projev by měl trvat zhruba kolem pěti minut, ale může být i kratší. Pokud by se v průběhu projevu stalo, že řečník bude přerušen, třeba svým, nebo i cizím projevem emocí nad smrtí zemřelého, je třeba počkat, až se situace uklidní a pak projev dokončit. U smuteční řeči není vhodná jakákoliv přehnaná gestikulace, ale ani přecházení z místa na místo.
Řečníkem na pohřbu se může stát v podstatě kdokoliv, není potřeba, aby to byl rozený mluvčí, stačí člověk, který respektuje pozůstalé, je ochoten a schopen veřejně promluvit a působit důstojně. Řečník, ať už profesionální nebo ne, musí vždy respektovat tuto situaci a musí se podle toho nejen chovat, ale správně se i obléct. Pro muže řečníka se doporučuje tmavý oblek, ideálně černé barvy. Pokud k projevu dojde venku a v zimě, hodí se tmavý kabát. Častým prohřeškem bývá na pohřbech obuv. Všichni účastníci včetně řečníka musí mít čisté a vyleštěné boty ideálně opět tmavé barvy. Rozhodně se sem nehodí žádná sportovní obuv, ani kdyby se jednalo o černé botasky. Řečník by měl být také hladce oholen. I ženy řečnice musí respektovat pohřební etiketu a obléct se do jednoduchých tmavých šatů, případně do tmavých společenských kalhot. Jejich make-up ani účes by neměl být nijak výrazný.
Na závěr je třeba zdůraznit, že řečník svou úctu k zemřelému vyjadřuje mírnou úklonou směrem k jeho rakvi před zahájením projevu, ale i po jeho skončení. Řečník je navíc také prvním, kdo rodině zemřelého kondoluje.
Ve svém příspěvku SMUTEČNÍ ŘEČ NA POHŘEB se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Petr.
Moc prosím o pomoc na smuteční řeči pro mého otce záchranáře Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Smuteční řeč.
Průběh pohřbu obvykle vychází z přání zesnulého a mají ho na starosti pozůstalí, ti tedy rozhodují, jak bude pohřeb vypadat, jestli se bude skládat jen ze smutečního obřadu, anebo jestli jeho součástí bude i smuteční hostina. Pokud se pozůstalí rozhodnou zorganizovat smuteční hostinu, je jen na nich, kdo se jí bude účastnit. Nikde není dáno, že musí být pro všechny účastníku pohřbu. Řada pozůstalých dává přednost smuteční hostině v úzkém kruhu rodiny. Pohřební hostina se koná až po obřadu, nikdy ne před ním. Při hostině nejde o samotné jídlo, opět jde o vzdání úcty nebožtíkovi a sdílení vzpomínek na něj. Lidé se zde scházejí, aby se mohli společně podělit o vzpomínky a ještě jednou projevit soustrast nejbližším příbuzným. V případě, že se smuteční hostina koná, tak se pozvaným na tuto událost posílá nejen smuteční oznámení, ale také pozvání ke smuteční hostině. Tak každý dopředu ví, že se taková akce bude konat. Pozůstalí při rozhodování o místě smuteční hostiny, by měli mít na paměti, že je vhodné uspořádat hostinu blízku místa obřadu, protože pokud se bude kar konat jinde, musí zajistit pro účastníky odvoz na dané místo. Finanční náročnost této části pohřbu je různá, závisí na tom, jaký typ hostiny si pozůstalí zvolí. Nejméně finančně náročná je smuteční hostina, při níž se nepodává žádné hlavní jídlo. Slouží jen k setkání blízkých, kteří společně připijí na zemřelého. Tato hostina nemá dlouhé trvání, obvykle trvá maximálně půl hodinu a není finančně náročná, protože kromě již zmíněného vína se na ní podávají jen nějaké maličkosti vhodné k vínu. Další a finančně náročnější je uspořádání smuteční hostiny v restauraci. V takovém případě by se měla hostina skládat ze slavnostního přípitku na počest zemřelého, oběda a dezertu. Ani v tomto případě není vhodné na hostině déle prodlévat. Obvykle po dezertu smuteční hosté postupně odcházejí. Poslední a často finančně nejnáročnější variantou je domácí hostina pro blízké příbuzné a další hosty, která se koná obvykle v domě zemřelého, nebo u jeho blízkých příbuzných. Tato hostina trvá podstatně delší dobu (i několik hodin) a je na ni potřeba zajistit dostatek pokrmů a nápojů. Výhodou je, že se nemusí jednat o pokrmy koupené v restauraci, mohou být domácí, připravené blízkými příbuznými. Důležitou součástí každé smuteční hostiny je vždy slavnostní projev, který by opět měl mít blízký příbuzný, nebo přítel. Nemusí to být ale stejný řečník, který hovořil na pohřbu. Řečníku může být i více. Vždy by po projevu mělo následovat symbolické připití na počest zemřelého. Řeč by neměla být dlouhá, měla by obsahovat poděkování za projevené soustrasti, nebo za účast na pohřbu.
Smuteční řeč je pravděpodobně asi jedním z nejsložitějších slohových útvarů právě pro jeho emocionální zaměření. Jistě není třeba zdůrazňovat, že smuteční řeč je určená na pohřby.
Při pohřbu se může rodina obránit na profesionálního řečníka, který ve svém projevu může vycházet z projevu, který mu připraví rodina, nebo může říct svou vlastní řeč. Většinou se pak jedná o univerzální projev, který jen doplní konkrétními událostmi ze života zemřelého.
Druhou variantou je, že na smuteční slavnosti promluví někdo z pozůstalých, většinou to bývají nejbližší příbuzní, kteří si svůj projev také sami připraví. Napsat smuteční projev není jednoduché. Vždy záleží na vztahu mluvčího k zemřelému a na přístupu, který řečník zvolí. V podstatě není přesně vymezené, jak musí projev vypadat, klidně může být i nekonvenční, základním pravidlem ale je, že by měl být plný opravdu upřímné účasti.
Je několik bodů, které by se v projevu asi měly objevit, ale myslím, že nejsou vždy podmínkou. Také je na řečníkovi, jakou jejich formu zvolí.
Při smuteční řeči není vhodné zdůrazňovat záporné vlastnosti zemřelého (pokud si to rodina vyloženě nepřeje).
Při smutečním proslovu by řečník měl jistě vyjádřit nejen soustrast pozůstalým, ale také by je měl ujistit o tom, že v tom nejsou sami. Měl by se snažit jim pomoci ulehčit v bolesti.
Řečníci se často ve svých projevech uchylují k různým neupřímným a prázdným klišé, které zesnulého nijak nepřiblíží a ani to na nikoho nezapůsobí. Naopak je vhodné využívat v projevu vzpomínky na život zemřelého a na jeho životní postoje.
Také je třeba si uvědomit, že smuteční projev je určen pro pozůstalé, ne pro zemřelého, proto by celý proslov měl směřovat k nim. Jim má tato řeč pomoci překonat bolest. Řečník by vždy, ať už pochází z rodiny, nebo ne, měl v prvním řadě myslet na nejbližší příbuzné, a proto by zrovna je měl oslovit vždy jako první. U smutečního řečníka se předpokládá, že v projevu nebude zdůrazňovat svůj zármutek. Samozřejmě při projevu na pohřbu blízkého příbuzného (matky, otce, syna, dcery...) se tomu nelze zcela vyhnout. Vždy je ale třeba uvědomit si, že i pro další příbuzné je ztráta milované osoby těžká.
Smuteční projev by měl být na určité úrovni a měl by být vždy předem připraven a nikdy by neměl být výsledkem improvizace, která by mohla způsobit, že by zaznělo něco, co není vhodné. I pokud řečník umí svůj projev zpaměti, může si s sebou vzít desky (tmavé barvy) s připraveným projevem (kdy by zapomněl, nebo v rozrušení nevěděl, jak dál pokračovat). Také je třeba si uvědomit, že cílem smuteční řeči není informovat o všech událostech ze života zesnulého. Při projevu je možné použít různá básnická vyjádření, ale není třeba jejich množství vždy přehánět, pak by projev mohl působit nepřirozeně. Také je možné využít básní a citátů. Ideální je jeden citát. Více citátů nebo básní by opět mohlo působit nepřirozeně. Ve smutečním projevu samozřejmě není nutná recitace, ale je potřeba se básni přizpůsobit. V projevu by neměla být rozsáhlá souvětí, vhodnější jsou jednoduché věty pronášené klidným tempem, aby všichni přítomní porozuměli obsahu sdělení. Řečník by také měl mluvit dostatečně nahlas. Samozřejmě se může stát, že projev řečníka může být narušený vlastní lítostí nad ztrátou milované bytosti (opět je tato situace pravděpodobná u úmrtí blízkého příbuzného). Takovou situaci je třeba akceptovat a poskytnou řečníkovi prostor, aby mohl po uklidnění pokračovat.
Proslov by neměl být také přehnaně dlouhý, vhodný je časový rozsah kolem 3 – 5 minut.
Smuteční projev by měl od začátku působit důstojně. Řečník by měl zvolit vhodné vystupování, neměl by při projevu přecházet a ani přehnaně gestikulovat. Úctu k zemřelému lze vyjádřit drobnou úklonou hlavy směrem k rakvi před zahájením projevu a po jeho skončení.
Při smutečním projevu není důležité, jen co řečník říká, ale také jak u toho vypadá. Řečník by se nikdy neměl oblékat nijak provokativně. U mužů je vhodný tmavý oblek a kabát. Rozhodně není vhodná sportovní bunda a obuv. Důležité také je, aby muž vypadal upraveně, řečník by měl mít tedy čisté a vyleštěné boty a zároveň by měl být i oholený. Ženy si mohou vzít jednoduché tmavé šaty, nebo společenské kalhoty. Neměly by mít výrazný make-up.
Na závěr je třeba, aby si řečník uvědomil, že on je první, kdo vyjadřuje upřímnou soustrast rodině.
Ve svém příspěvku SMUTEČNÍ ŘEČ NA POHŘEB se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Smteční řeč - důstojné poslední rozloučení.
Dobrý den, ráda bych vás všechny informovala o tom, že pomáhám lidem s psaním smuteční řeči podle jejich představ. Mám založenou FB stránku Smuteční řeč - důstojné poslední rozloučení. Kdyby měl někdo o smuteční řeč zájem, neváhejte a napište mi. Těším se na případnou spolupráci.
Pawlusová Darina
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milan.
Dobry den,prosim o pomoc při složeni smutečni řeči pro kamarada tenistu.
Děkuji Jiří
Smuteční řeč se přednáší během smutečního obřadu či pohřbu. Měla by dokazovat, že zájem o pozůstalé a jejich problémy přetrvává, stejně jako pochopení a dobrá vůle stát jim v těžkých chvílích po boku.
Smuteční řeč nemá svou specifickou délku, záleží na každém řečníkovi, jak dlouhý a procítěný proslov má v plánu vyjádřit. Měl by ale být přímý, jednoduchý a výstižný.
Smuteční řeč je vzdáním úcty zemřelému a jeho pozůstalým. Může být pronesena knězem, profesionálním řečníkem krematoria či rodinou a přáteli. Smuteční řeč může být pronesena i více osobami.
Profesionální řečník přesně ví, jak má dokonalý smuteční proslov vypadat. Pokud si sami netroufáte na smuteční projev, řečník je ten pravý člověk, který vám podá pomocnou ruku. Profesionální řečník ví, jak se tvářit, co říkat, jak na se na smutečním obřadu chovat a působit.
tragická nehoda nám vzala milovanou dceru, sestru, drahou přítelkyni a mně choť a maminku našich dětí. Chci se s láskou rozloučit se ženou, které si velmi vážím, které patří můj obdiv, se ženou, jež mě naučila vidět krásné věci ve věcech, které jsem často ignoroval, se ženou, která mě naučila, co je to život, se ženou, kterou nadevše miluji, se ženou, jež milovala mne a vždy měla obrovské množství lásky pro všechny a všechno okolo. Vzpomínám, jak jsme spolu jednou narazili na téma smrt. Nechtělo se mi o tom mluvit. Tak jsem se rychle pokusil obrátit list. Slovo smrt ve mně vyvolávalo mrazení v zádech, ona byla pozoruhodně klidná. Věřila, že všechno má svůj důvod. Právě i smrt. Nevěřila na náhody. Ať už byly šťastné, či nešťastné. Nebrala smrt jako úplný konec. Viděla smrt jako cíl a také začátek něčeho zcela nového. Věděla, že prostě přijde. K někomu později, k někomu dříve, možná nečekaně, nikdy však bezdůvodně. Stihla udělat mnoho skvělých věcí a za svůj život se mohla s hrdostí postavit s větou: „Nebyla jsem tu zbytečná.“ Což dokazují i naše děti.
Ve svém příspěvku SPECIALISTA NA POLYNEUROPATII se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Marcela.
Dobrý den.Mám velké bolesti a brnění nohou a diagnostikovanou polyneuropathii .Zatím jsem neměl štěstí na lékaře specialistu.Může mi někdo poradit,kde nebo kdo by mi mohl s touto nemocí bojovat?Děkuji za odpověď.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Ing. Milan Chloupek.
Polyneuropatie
Tímto příspěvkem odpovídám i na všechny následující příspěvky.
I polyneuropatie nevzniká z ničeho nic a je výsledkem marné snahy imunitního systému na chemické a parazitální napadení našeho těla a vede k tomu řetězec dalších střetů imunitního systému. Souvislosti se proto pokusím vysvětlit trochu obšírněji. Imunitní systém je hrozně dokonalý systém, nedovede však některé parazity porazit. Je koncipován tak, že nejprve řeší ta napadení, které by mohly tělu nejvíce uškodit a po vyřešení až ta další, pokud se mu to podaří. Když se mu to nepodaří, snaží se tato napadení alespoň dislokovat do oblastí, kde mohou dále škodit co nejméně, je tím však velmi vytěžován a z neustálého boje se pak nedostatečné výsledky projevují jako trvalý zánět a z toho plynoucími poruchami zdraví, kterému doktoři z neznalosti říkají autoimunitní onemocnění či dědičná porucha. Nasazení kortikoidů či jiných léků potlačujících imunitní systém vede sice zpočátku k fyzické úlevě a lidé jsou rádi, že to „funguje“. Výsledek je však kontraproduktivní. Paraziti se mohou totiž pohodlně dále množit a napadat případně další orgány a zase vyvolávat bolesti. Léky pak doktor aplikuje čím dál častěji, ale nikam to nevede, protože to neřeší příčinu, ale ošálí to jen projevy důležitého boje, včetně nervových vstupů do mozku a nemoc se jen neustále prohlubuje. Tady musíme imunitnímu systému pomoci s tím co potřebuje vyřešit a ne ho blokovat, či ho nahrazovat.
Dalším vážným problémem klasické léčby je to, že u nás se nějací chytráci rozhodli, že v dnešní době nemůže být člověk v ČR napaden prvoky a helminty, přestože naše zvířata jsou jimi běžně napadána a lidé v zemích okolních také, a proto se u nás neschvalují a nenakupují léčiva na tato napadení (lidem proto v mnoha případech pomůže jen veterinář, protože ten ty léky má). Naši lékaři však se o tom proto moc neučí (bakterie zvládají dobře, na to je spousta léků, na viry už je léků pramálo a na prvoky a helminty už skoro nic) a když už podezření na prvoky a helminty mají, chemické testy to nejsou schopny odhalit a lékaři s tím žádné praktické zkušenosti nemají. Jsou tedy vlastně slepí, nazvou vás simulantem a v lepším případě ještě pošlou k psychiatrovi a dostanete léky na „uklidnění“, abyste pořád nezlobili.
Únava je zapříčiněna buď nedostatečným fungováním systému zpracování cukru jako jako paliva, nebo rozvozem kyslíku pro okysličování tkání. Obé je způsobováno specifickými chemickými nečistotami a parazity. Zásobování kyslíkem je pro tělo velmi důležité, a proto paraziti, kteří krev napadají, jsou velmi nebezpeční. Z prvoků to jsou zejména plasmodie, což jsou malaričtí prvoci (u nás se poměrně často vyskytují 4 druhy a napadení je způsobeno bodavým hmyzem - komáři), kteří červené krvinky vyžírají zevnitř, stejně jako jiný prvok Babesie (ovádi, klíšťata, muchničky,...). Při masívním napadení plasmodiemi, které se mohou dostat až do morku kostí, vznikne nemoc zvaná leukemie. Místo zneškodnění těchto prvoků však doktoři člověku mění často krev, aby neumřel, nebo mu implantují zdravou kostní dřeň, která však může být opět napadena a člověk umírá. Z helmintů napadajících krev je to například Ancylostoma duodenale, která se červenými krvinkami přímo živí, velmi často se jí zalíbí přímo v srdci, kde vyvolává další poruchy jeho činnosti. Člověk který je těmito parazity napaden je velmi unavený, brzy se prací unaví ještě více, potí se, chce se mu spát. Tělo se snaží s těmito parazity sice bojovat, ale nestačí to, potřebuje pomoc zvenčí. Imunitní systém ale při tomto boji věnuje již mnohem menší pozornost dalším parazitům (prostě nestíhá), včetně obrany proti vniku parazitů do těla a tělo je relativně rychle napadeno mnoha dalšími. Jejich exkrementy jsou navíc velmi toxické a to i neurotoxické a začínají silně ovlivňovat hormonální a nervové systémy člověka a z toho plynoucími poruchami zdraví. Není se schopno pak bránit banálním nákazám, člověk je často nemocný atd. V jeho těle je obsažná zoologická zahrada mnoha těchto parazitů.
Pokud již dojde k neuropatii či jiným vážným nervovým projevům, je tělo vždy již poměrně masivně zasaženo mnoha dalšími parazity a je nutné je zjistit včetně jejich dislokace a zlikvidovat vnějším zásahem. A tady už je potřeba znalostí z fyziky a umět logicky uvažovat. Neustále se přesvědčuji, že doktoři vystudovali jen kvůli tomu, že mají velice dobrou paměť, ve fyzice a logice se však projevují jako těmito obory nepolíbení (já jim říkám fyzikální eunuch). Kdyby trochu znali fyziku, měli by vědět, že každá entita (tedy včetně parazitů) se specificky projevuje, například jistými elektromagnetickými projevy, má svoje charakteristické frekvence, kterými jsme schopni ji detekovat, ovlivňovat, včetně jejich destrukce/zabití. Tyto frekvence jsou již tabelovány a existují přístroje, které jsou schopny podle jejich detekce zjistit, kterými parazity jste napadeni a některé z nich i tímto způsobem velmi rychle zabít. Je velmi smutné, když o tom doktor nic neví!!!.
Dále už jen k neuropatii. Pohybové orgány a čivy jsou systémy přímo řízené mozkem a proto nastal problém buď již v mozku (v oblasti řízení pohybu, včetně příčně pruhovaného svalstva) nebo na nervových cestách ke končetinám. Toto onemocnění je specifikované poruchami hybnosti končetin (brnění, slabost v pohybu, zpoždění pohybu, bolest nebo i silná bolest v rukou i nohou). Pokud jde o neuropatii v nohách, mohou být napadeny jen výstupy míchy z páteře v bederní oblasti (tasemničky, améby, plasmodia, shigelly,...) a nebo jen i nervy v nohách (filárie a mikrofilárie), ale mohou být napadeny již vstupy z mozku do míchy. Působení parazitů mohou být různá, tasemnice, jejich cystičky začnou utlačovat nervy (ty rostou desítky let, aniž bychom o nich věděli), filárie a mikrofilárie si rády pošmáknou na mielinových obalech nervů či je provrtávají (v nichž se elektrický nervový vzruch šíří nejrychleji), některé se živí kolagenem z kloubů, toxiny shigell a améb pak způsobují silnou až nesnesitelnou bolest v končetině, …. Problémy v rukou dělá obdobné napadení na nervových výstupech z krční páteře nebo také vstupů z mozku do páteře, přinejhorším zodpovědná centra mozku. Zajímavé je, že napadení bývá obvykle jen jednostranné (třeba jen levá ruka a levá noha).
Pro léčbu je proto nejdůležitější tyto patogeny nejdříve detekovat a teprve potom rozhodnout o způsobu jejich vytěsnění či likvidace (je třeba detekovat všechny, protože na postupu likvidace velmi záleží, neboť patogeny velmi často spolu spolupracují a různě se v sobě i ukrývají a musí se proto likvidovat ve správném pořadí). Chemická detekce je však neprůkazná a v mnoha případech nemožná, proto nemá smysl na takováto vyšetření k doktorovi vůbec chodit. Elektronická detekce je nejspolehlivější, nejrychlejší a nejlevnější, a právě proto se ji doktoři neučí, protože by kazila kšefty lékařskému loby. Přístroje na detekci jsou dvojího druhu. Buď jsou založené na snímání frekvencí vybuzených parazitů (tzv. F-scany), nebo na měření zvýšené vodivosti kůže při buzení parazita jeho rezonanční frekvencí na nějakém vhodném akupunkturním místě (přístroje EAV – elektro akupunktura podle Volyho). Nejdůležitější součástí obou přístrojů je co největší a nejspolehlivější databáze rezonančních frekvencí patogenů, podle nichž se výsledky měření srovnávají (abychom věděli co je to za druh parazita a tedy věděli jakým případným chemickým lékem či jiným způsobem je jej možno zničit – každá metoda léčby má svoje výhody, nevýhody a omezení). Výhodou přístrojů obecně spojitě buzených patogenů – f-scanů -je to, že jsme schopni v užité frekvenční oblasti změřit všechno, co v těle máme. U EAV si frekvenci nastavíme předem a pak ověřujeme máme-li ho. Nepostihneme proto patogen, který z nějakých důvodů zmutoval a má tedy i jinou frekvenci (ta není uložena v databázi parazitů), a patogeny jsou v tomto mistři (viz získaná odolnost proti různým lékům). U EAV musí mít poradce velké zkušenosti a dobře odhadovat možné patogeny pro ověřování.
Vlastní léčbu pak můžeme provádět chemickou formou pomocí léků, nebo vhodných bylin, to vše pro patogeny, kteří jsou v dosahu krve, která je nosičem léčiva – bohužel se musí užívat zahraniční léčiva, protože k nám se nedovážejí a nejsou tudíž schválené u nás, případně léky pro zvířata), nebo elektronicky, a to buď proudem potřebné frekvence (Zappery), nebo elektromagnetickým zářením modulovaným specifickou frekvencí (RPZ-14, Althon-7,...) a nebo modulovaným magnetickým polem. Řešením je i donutit patogeny, aby tělo opustily nebo povzbudit v příslušné oblasti imunitní systém (zejména fyzikální léčiva jako jsou homeopatika, či bylinné tinktury s nahranými frekvencemi patogenů, kterým se říká informatika). Každý způsob léčby má svoje výhody, omezení a nevýhody, je možné je různě kombinovat a způsob si pak spoluvybírá i pacient. Velmi důležitá je praxe člověka, který takovéto detekci rozumí a má dostatek zkušeností s užíváním přístrojů a léčiv a umí pacienta se vším seznámit.
Já se této problematice věnuji již řadu let, avšak převážně jen teoreticky (podnikám v jiných oblastech), a to z důvodů neschopnosti a nechuti doktorů něco vyléčit - léčit ale nevyléčit oni dovedou, draze, nejlépe až do konce života, protože se to podle nich vyléčit nedá, prakticky to realizuji jen u své rodiny a známých. Protože jsou přístroje na detekci patogenů velmi drahé, nemám je, ale chci si je v nejbližší době postavit a dám vám to potom na těchto mých stránkách vědět. Zatím mohu vaše problémy s vámi podrobněji rozebrat a poradit, kam se máte obrátit abyste se vyléčili.
Mohu vám však ze své zkušenosti poradit i nenáročný postup, který pokud problémy nevyřeší, alespoň je zmírní:
Mně neuropatie levé ruky a levé nohy zastihla paradoxně v lázních, kde jsem se léčil po dřívějším úrazu - utržené rotátorové manžetě levého ramene a kam už jsem již jel ne zcela zdráv. Po realizovaných různých masážích mě najednou začala brnět levá ruka a v levé noze jsem přestal mít sílu a nemohl jsem jít ani do schodů. Okořeněno to bylo urputnou bolestí ruky, kvůli které jsem nemohl ani spát a musel jsem jít na injekci. Protože jsem měl s sebou zapper (ten si může pořídit každý, protože jeho cena je cca 12.000,-Kč a pro zdraví se vyplatí), doobjednal jsem si nějaké součástky na výrobu elektromagnetického nástavce na tento zapper a do dvou dnů si ho zhotovil. Bolest mně způsobovaly Shigelly a elektrickou a elektromagnetickou cestou jsem je snad pozabíjel, takže bolesti ustaly. Začal jsem znovu užívat MMS (obvykle 3x denně až 6+6 kapek – prý stačí i míň 3x 4+4 kapky ale po dlouhou dobu – alespoň půl roku, ale jak jsem si spočítal, musí být při používání skleněného kapátka pro správný poměr míseny 4 kapky 24,5% chloritanu sodného se 6 kapkami 3,5% kyseliny chlorovodíkové, po asi 5 sekundách zalít malým až velkým prckem studené čisté/převařené vody a po chvilce vypít) a po návratu domů, jsem začal ještě chodit minimálně jednou za týden (asi 5 měsíců) do sauny, kde jsem realizoval 3x saunu, po každé oplach studenou vodou kromě zad a páteř jsem pak do další sauny prohříval na infralavici (tělo pro boj s parazity standardně zvyšuje teplotu), kde je patogen na páteři namáhán po dlouhou dobu radiačně výrazně vyšší teplotou (tělní buňky spolupracují a deponované teplo umí předávat okolním buňkám, patogen však tuto možnost nemá) a doufal jsem že uhyne. Pokud začala ruka či noha občas bolet, po zaperování na shigelly to vždy přešlo. Je vhodné rovněž cvičit, protože patogenům se nechce žít v místech, která jsou nějak neustále ovlivňovány pohybem – chtějí mít svůj klid. No a stalo se, do nohy se vrátila síla, ruka přestala brnět a bolesti již nemám. Dala by se asi použít i kryokomora, která by mohla mít stejný efekt, ale ta u nás není a muselo by to jít vše přes doktory. Protože jsem měl i jiné problémy (zejména únava), zašel jsem si letos v září na změření patogenů, abych své léčení neprováděl jen zkusmo. Mám v těle pěknou ZOO, únavu mi způsobovali dva malaričtí prvoci (ty jsem si asi dovezl od moře – ty vyžírají červené krvinky) a babesie k tomu (muchničky a hovada ze zahrady – rovněž napadají červené krvinky), vlastním krysí tasemnici a roupy (asi od psa), vodní chlor rezistentní prvoky z pitné vody z rozvodu a další prvoky, bakterie a viry. V současné době prodělávám doporučenou očistnou kůru a než si udělám čističku vody, musím veškerou vodu na pití i mytí převařovat, protože obsahuje chlor rezistentní prvoky. Užívám postupně léky proti prvokům a poté proti helmintům, současně beru bylinné tinktury s nahranými frekvencemi proti prvokům, bakteriím a virům. Když to půjde dobře, mohl bych být na konci prvního čtvrtletí příštího roku již zcela zdráv. Protože máme psa, budu zvědav, kdy se zase budu na něco reinfikovat.
Pro léčbu by se asi dala i využít i homeopatie (homeopatika jsou fyzikálním lékem, který ředěním zvýrazněnou typickou frekvencí jednak znepříjemňují pobyt jistých patogenů v těle, jednak frekvenčně posilují dotčené orgány v boji proti jistým patogenům a jednat stimulují zejména slinivku a játra pro to, aby z potravy začaly vychytávat substance vhodné pro boj s patogenem). Tady je vhodné navštívit dobrého homeopata, který by mohl poradit a tím i pomoci.
Stejně je na tom i bylinná léčba, kterou lze z těla postupně odstraňovat různé typy patogenů a v konečném důsledku vás vyléčit. Zase to chce nechat si poradit od dobrého bylinkáře, což není úloha lehká.
Dále je třeba doplnit do těla vitamíny (zejména všechny ze skupiny B, D3, Bór) – viz moje www stránky a protože nemoci způsobují jak patogeny, tak i jisté nečistoty, je třeba provést chelaci těchto nečistot, například kyselinou thioktovou a dalšími (odstranit hliník, nikl a další těžké kovy a další chemické nečistoty, doktoři o tom ale nic moc neví).
Pro další dotazy mě můžete oslovit na mailové adrese zdravymilan@seznam.cz, článek je pak rovněž k dispozici v sekci Přednášky na mých www stránkách http://www.zdraviafyzika.cz kde pak najdete i některé další informace.
Vzorová smuteční řeč by měla být věcná, citlivá a prostá. Může obsahovat životní filozofii a zkušenosti, které dokážou pozůstalé povzbudit do dalšího života. Smuteční řeč by měla být brána vážně, proto je zapotřebí zbavit se veškerých všeobecných a prázdných klišé.
Obsah smuteční řeči by měl být zaměřen na zesnulého. Vyzdvihuje zesnulého jako člověka, poukazuje na jeho přednosti a rekapituluje život, který žil. Posluchači jsou připraveni slyšet především pozitivní zprávy, proto by celkový obsah smuteční řeči měl být věnován pouze dobré stránce zesnulého.
Smuteční proslov si může rodina připravit sama a zvolit zástupce, který ho bude prezentovat. Projev pak může být více osobní.
Ve svém příspěvku JE TO SVRAB? se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Anonym.
Dobry den, moje maminku zacala svedit hlava na temeni (asi pred 40dny). Svedeni se ji postupne rozsirilo po celem tele, z hlavy pres oblicej az k noham. Nikde na tele nema zadne fleky ani zadne dalsi prukazne projevy svrabu. V noci se drbe a nemuze spat a ma pocit, ze po ni neco leze, a chvilema jakoby kousne. Maminka jiz navstivila nekolik koznich lekaru. Alergie na barvu na vlasy byla vylouzena, dale ji poslali na alergologii a na krev. Nikde se nic nenaslo. Mezitim se u ni svedeni vystupnovalo a projevuje se hlavne na hlave a v obliceji...Cela vec se vsak dostala i na me-jeji dceru (maminka u nas jednou byla, hlidala me pred 14dny syna). Mam stejne projevy, jako maminka, pouze v mensi intenzite. Po delsim premlouvani jiz pate kozni lekarky se nam podarilo sehnat sirnou mast pro mamku a Infectoscab pro mne a manzela. Provedli jsme preleceni, syn dostal zatim pouze sirnou koupel, manzel preventivne ten Infectoscab. A vse pokracuje u mne dale-trochu uleva, ale nasledujici den opet pocit lezouciho neviditelneho tvora a kousnuti. Nikde zadne pupinky, fleky nic. Doma jiz nekolik dni dezinfikuji, peru a dodrzuji vsechny zasady onemocneni srabem. Sirove mydlo, ocet, tea tree, neustale prani na 60, vysavani, atd. Manzel zadne pupinky, ale stale ho nekde neco svedi. Syn zatim nastesti nic. Maminka po sirne masti (3den aplikace)-mirne zlepseni. Chtela jsem se zeptat-zda pocit neceho lezouciho na ruznych mistech tela a nasledne kousnuti, bez dalsich projevu na kuzi, muze byt svrab. Zadneho jineho roztoce jsem nikde na internetu nenasla. Zvirata nemame ani se s nima nestykame, drevene podlahy, dlazdice, naprosta cistota, novostavba...Dekuji Vam za Vas nazor predem!
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jožo.
Smuteční projevy na pohřbech je pro nezkušené řečníky těžké sestavit. Obvykle se obávají toho, aby jejich řeč dávala smysl, nebyla příliš dlouhá a lidé jí rozuměli. Stejně tak by měli myslet i na to, aby se v ní neobjevila slova, která bude mít řečník problém vyslovit. Na pohřbech je samozřejmě nutné dodržovat jistou pietu, ale i tak se může v projevu objevit mírný humor, pokud se to k zesnulému hodí. Řečník musí myslet také na to, že ho v průběhu jeho proslovu mohou zasáhnout projevy smutku, i s nimi se musí vypořádat. Nemusí se za to ale stydět, u neprofesionálních řečníků, kteří mluví na pohřbech svých blízkých, se to stává. K vytvoření smuteční řeči mohou jako vzory posloužit i její ukázky, které následují dále v tomto článku. Jedná se o vzor smuteční řeči na pohřbu maminky, tatínka, babičky a dědečka. Tyto vzory slouží jako inspirace, třeba řečníka zaujme některé slovní spojení, nebo stavba řeči. Není ale nutné se těchto vzorů doslova držet. Jedná se jen o ukázky, jak je možné smuteční řeč uchopit.
Ve svém příspěvku LÉKY NA TROJKLANÝ NERV se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Monika Erbenova.
Dobry den moc dekuji za odpoved ste moc hodna .Maminka stale trpi nevym kde vse sehnat pro maminku to co ste psala ze vam pomohlo .Moc by mamincw pomohlo kdyby svami mohla mluvyt ze by stw ji poradila co vam pomohlo po telefonu a dalsi infor.je to pro nas dulezite .Moc vas prosim ozvete se.604106828
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Ludmila Raabová.
Dobrý den,mám taky problémy s trojklanným nervem už několik roků. Nejdřív jsem na to dostala Tramal,ten už potom nepomáhal a ted jsem dostala Apo-Gab 3oomg. a ten na ty nejhorší bolesti pomůže. V posledních dnech byl u nás silný vítr a potíže se mě znovu vrátily,v zimě raději ani nechodím ven,bojím se abych nenastydla. Je to hrozné se takhle omezovat. Raabová.
Smuteční řeč si každý může zhotovit sám, samozřejmě řeč profesionálů bude jistě znít jinak, než někoho, kdo nikdy nic takového netvořil. Každý dává přednost něčemu jinému. Někdy není nutné využívat mnoha vzletných slov, abyste vyjádřili svůj city k zesnulé osobě. Hlavní je, abyste vy jako řečník a pozůstalý řekl vše, co jste vyjádřit chtěl a aby vám to bylo přirozené. Samotná chvíle pohřbu je velmi těžká, není nutné si ji ještě dělat horší náročným proslovem, kterému příliš nerozumíte. Závěr smuteční řeči je v podstatě rozloučení jak se zesnulou osobou, tak i se smutečními hosty.
Na závěr smuteční řeči se jistě hodí říct něco, co nám zesnulého připomene, nebo co nám pomůže se s ním rozloučit. Často se například využívají různé slavné citáty (obzvlášť třeba když víme, že zemřelá osoba měla ráda nějakého spisovatele), také je možné využít slova písní. Někdy stačí jen závěrečná věty typu: Navždy budeš v našich srdcích; Nikdy na tebe nezapomeneme.
Ve svém příspěvku SMUTEČNÍ ŘEČ NA POHŘEB se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Smteční řeč - důstojné poslední rozloučení.
Dobrý den, ráda bych vás všechny informovala o tom, že pomáhám lidem s psaním smuteční řeči podle jejich představ. Mám založenou FB stránku Smuteční řeč - důstojné poslední rozloučení. Kdyby měl někdo o smuteční řeč zájem, neváhejte a napište mi. Těším se na případnou spolupráci.
Pawlusová Darina
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Vlasta Triskova.
Dobrý den,obracím se na vás s prosbou o pomoc jak sepsat utecmi proslov pro mimku při rozloučení?
se smutkem v srdci jsme se tu dnes sešli, abychom zavzpomínali na báječnou ženu, která vnesla mnoho dobrého do životů nás všech. Moje maminka Jana Adamcová celý život dělala vše proto, aby se lidé kolem ní měli dobře, vždy myslela více na druhé než na sebe. A nyní my jí to oplácíme a naše slzy jsou důkazem, že svou láskou a přátelstvím si navždy získala naše srdce. Maminka by si jistě nepřála, abychom tu dnes po ní truchlili, naopak by si přála, abychom oslavovali její život. Řekla by nám, abychom pro ni neplakali, přestože ji nevidíme, vždy bude s námi a bude nad námi bdít, jak to dělala doposud. A my jsme se tu dnes sešli, ne proto, abychom truchlili nad její ztrátou, ale abychom jí vzdali čest za to, čím pro nás byla. Pro nás, své děti, manžela i vnoučata byla srdcem i duší rodiny, pro své přátelé byla vrbou, utěšitelkou i rádkyní... Každý z nás, kdo tu dnes jsme, u ní alespoň jednou hledal pomoc, radu, nebo jen prostou útěchu v objetí. Dovolte mi, abych zavzpomínala na pár okamžiků z jejího života.
Životní pouť mé maminky začala před 55 lety v Havlíčkově Brodě. Její dětství nebylo jednoduché kvůli nepříjemnému rozvodu rodičů, ale přesto ho vždy považovala za šťastné období svého života. Velmi milovala svou babičku, u níž žila po rozvodu svých rodičů a jež ji přivedla k zahradničení, které se stalo její vášní. Tato vášeň jí vydržela až do smrti, až do poslední chvíle svého života se nepřestávala ze své lásky ke květinám těšit. Díky své babičce prožila krásná a bezstarostná léta svého dětství, během nichž si uvědomila, že velmi touží pomáhat lidem jako lékařka. Její sen se splnil a po náročném studiu, které s sebou neslo řadu pocitů zklamání a zoufalství, ale i pýchy a hrdosti, maminka dokončila školu a stala se lékařkou na chirurgickém oddělení ve fakultní nemocnici v Hradci Králové. Svou práci vždy milovala, nikdy nezaváhala, když mohla svým pacientům jakkoliv pomoci. Dělala, co mohla, aby lidé kolem ní netrpěli. Díky svému povolání se také během osudového večera seznámila se svým budoucím manželem, naším tatínkem, který do nemocnice přivezl svého nejlepšího přítele se zlomenou nohou. Když se v ordinaci spatřili, věděli, že patří k sobě. Byla to osudová láska, která dokázala překonat mnoho zlých životních okamžiků a přitom neztratit nic ze svého kouzla. Maminka i nadále pracovala jako lékařka a přitom se snažila splnit i největší tatínkův sen: dát mu velkou rodinu. Jejich snažení, víra i vytrvalost nakonec zaznamenaly úspěch a během několika let přivítali na světě nás, své děti Alenu, Daniela a Martinu. Pro maminku to byly nejsilnější okamžiky jejího života, když nás držela poprvé ve svém náručí a sušila slzy štěstí svého manžela. Slibovala nám, že nás bude po celý svůj život chránit a svůj slib také dodržela. Dělala vše proto, aby nás dobře vychovala, stala se nám nejen milovanou maminkou, ale i kamarádkou, životní učitelkou a vzorem. Celý svůj život věnovala tomu, abychom se měli dobře. Samozřejmě kvůli nám prožila řadu bolestných okamžiků, nocí plných starostí a zoufalství. Ale věřím, že nakonec nám tyto bezesné noci odpustila a těšila se s námi z našich šťastných a radostných chvil, kdy jsme dokončili školy a přivedli na svět její vnoučátka Janičku, Pavlínku, Tomáška a Elišku. Maminka svá vnoučátka milovala a nebylo na světě nic, co by pro ně neudělala. Těšila se z nich a seznamovala je se svými zájmy. Jen díky ní si malá Eliška vytvořila na zahrádce svůj vlastní záhonek ředkviček, to ona předala Janičce a Tomáškovi svou lásku ke knihám a naučila Pavlínku hrát na piano. Vždy se ve svých vnoučatech viděla a nepochybuji, že i ona se viděla v ní. Jejich láska byla vzájemná, a ani smrt ji nemůže překonat. Plnila naším dětem každá přání a měla pro ně vždy otevřenou náruč, vlídné slovo a milý úsměv. Do našeho společného štěstí ale zasáhla krutá nemoc. Maminka s ní statečně bojovala několik let a mnohokrát se zdálo, že rakovinu konečně porazila, ta se ale vždy vrátila a postupně mamince ubírala sil. I přes maminčinu odvahu čelit této vážné nemoci nám ji smrt 12. října navždy vzala a zanechala nám v srdci smutek, zoufalství a pocit beznaděje.
Přestože od nás odešla, nikdy na ni nezapomeneme, naše srdce jsou plná vzpomínek na naše společné okamžiky, i na její svědomité plnění životního poslání. Přestože její život skončil tak brzy a ona již nedostala šanci vidět vyrůstat svá milovaná vnoučata a těšit se z příchodů dalších, jsem si jistá, že prožila svůj život tak, jak si přála. Dala vše, co mohla, své milované a milující rodině, věrným přátelům i pacientům, kterým ulehčovala v jejich bolestech. Věřím, že nikdo z nás nikdy nezapomene na její milý úsměv, něžné oči, ani jemný úklon hlavy, kterým dávala najevo svůj zájem. Pro mě bude navždy žít v každé květině, která vyroste na její překrásné zahradě, v úsměvu mých dětí, v péči mého otce a sourozenců, i v hudbě a básních, které tolik milovala.
Věnujme teď mé mamince Janě Adamcové společnou tichou vzpomínku a poděkujme jí tím za všechny šťastné chvilky, které jsme s ní mohli prožít. Má maminka často hledala útěchu v knihách, hlavně v básních a já věřím, že i mně teď úryvek básně od Jaroslava Seiferta pomůže vyjádřit, co pro mě moje maminka znamenala.
Ve svém příspěvku SMUTEČNÍ ŘEČ NA POHŘEB se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Smteční řeč - důstojné poslední rozloučení.
Dobrý den, ráda bych vás všechny informovala o tom, že pomáhám lidem s psaním smuteční řeči podle jejich představ. Mám založenou FB stránku Smuteční řeč - důstojné poslední rozloučení. Kdyby měl někdo o smuteční řeč zájem, neváhejte a napište mi. Těším se na případnou spolupráci.
Pawlusová Darina
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Katerina.
Dobrý den, zvládla by jste mi pomoci sepsat smutecni rec behem dnesniho dne? Zitra ji musim odevzdat...dekuji
Drahá rodino, milí přátelé a vážení smuteční hosté,
Bolest, kterou vidím ve vašich očích a kterou cítím ve svém srdci, nás přivedla sem do těchto tichých smutných míst. Ztráta blízké bytosti je vždy těžká, a dnes je o to těžší, že nás náhle a bez varování opustil milovaný manžel a otec, který nedostal od života šanci ještě toho mnoho prožít a vykonat. Nikdo z nás netušil, že chvíle, které s ním trávíme, jsou naše poslední. Možná kdybychom to tušili, prožili bychom je jinak. Naposledy bychom ho objali a řekli mu, že ho máme rádi, netrápili bychom se maličkostmi a užívali si každý jeho pohled, dotyk, úsměv i nádech. Osud nám to nedopřál, i přesto věřím, že každý moment našich životů prožitý s mým tatínkem stál za to. Žal a bezmoc, kterou v tuto chvíli cítíme, svědčí o tom, že i přes to, že můj otec Josef Novotný skonal tak mladý, dokázal během toho svého krátkého žití zanechat krásnou a trvalou stopu v našich životech. Dovolte mi nyní, abych několika slovy vzdal čest jeho životu.
Můj tatínek Josef Novotný se narodil před 38 lety v jeho milované Kutné Hoře do učitelské rodiny. Doba, do níž se narodil, poznamenala vztahy v rodině. A on se po svém narození stal nití, která spojila to, co politika rozdělila. Byl pilířem usmíření a odpuštění mezi sourozenci, dětmi a rodiči. Byl jediným milovaným synem, synovcem i vnoučetem. Od dětství se koupal v množství rodinné lásky a vyhříval se na výsluní zájmu všech členů rodiny. Celá rodina tak měla podíl na jeho veselé povaze a optimistickému přístupu k životu. Po šťastném dětství následovalo problematické dospívání, kde se odcizoval politickým názorům svých rodičů, i přesto si s nimi ale uchoval krásný vztah. Můj otec věřil, že každý má právo vzdělávat se a pracovat bez ohledu na politické smýšlení. Za své názory musel opustit místní gymnázium a vyučit se kuchařem. Nikdy si ale nestěžoval, věřil, že to osud o jeho budoucnosti rozhodl, a tak otec udělal vše proto, aby se stal tím nejlepším v oboru. V jeho úspěchu ho nezastavilo ani prožívání prvních milostných splanutí, lásek a ani narození prvního a jediného syna. Přestože dítě přišlo dříve, než čekal, zhostil se rodičovství na výbornou. I ve chvílích, kdy budoval svou první restauraci, nezapomínal, že je v první řadě rodičem. Staral se o mě a po celou dobu mi byl dobrým otcem, rádcem i přítelem. Žádné mé problémy mu nepřišly malicherné, nikdy nezapomněl na jediný můj zápas, nebo školní vystoupení. Vždy jsem věděl, že já a má matka jsme pro něj tím nejdůležitějším bodem v jeho životě. A přestože s námi trávil každou svou volnou chvilku, dokázal u toho vybudovat fungující síť několika restaurací s personálem, který si ho vážil, pro to jakým byl a jak přistupoval k životu. Jeho optimismus nabíjel lidi pozitivní energií, stejně jako to každý den dělá slunce. A můj otec takovým sluncem pro mě byl. Byl středobodem mého vesmíru. Vše co dělal, jsem obdivoval a obdivuji. V paměti mi navždy zůstanou ty hezké chvíle s ním. Jak jsme každé prázdniny stanovali u Vltavy, nebo jak jsme při houbaření zabloudili až do Polska, chvíle kdy mě poprvé vedl do školy, nebo když se radoval z mého dobrého vysvědčení, i když vzal mou maminku na Valentýna do Paříže, nebo když s prarodiči uspořádal soutěž pro děti z dětského domova. Byl to skvělý a obětavý člověk. Nikdy nezapomenu na jeho lásku k dobrému jídlu, na jeho radost nad jakoukoliv rybou, kterou se mu podařilo chytit, i když byla výrazně pod míru, na jeho úctu k práci druhých, na jeho víru v lepší zítřky... Hlavně víru v mé lepší zítřky, věřil, že můj život bude ještě lepší než jeho a těšil se, až společně povedeme jeho restaurace a hlavně až založím rodinu. Ani jednoho se ale nedožil. Nikdy nepozná mé budoucí děti, nebude se společně se mnou a mou ženou radovat z jejich úsměvů, jejich prvních krůčků a slov. Mé děti budou znát svého dědečka jen z vyprávění, budou smutné, že ho nikdy nepoznali, protože by byl úžasným dědečkem, který by svá vnoučata nade vše miloval. My ale smutní být nemusíme, my jsme dostali šanci s ním strávit alespoň několik chvil z jeho života. A to je štěstí, které se jiným lidem nedostalo. Netrapme se, hledejme na všem to pozitivní, jak to po celý život dělal i on. Vždyť umění radovat se můj otec oceňoval na lidech nejvíce. I já jsem vždy věděl, že ze všeho dobrého, co v životě prožiji, se bude můj milý otec radovat, to byla vždy má životní jistota.
Člověk má v životě několik jistot. Jednou z nich je, že každý den vyjde slunce a večer zase zajde. Můj otec pohled do slunce miloval pro jeho pozitivní energii a sluneční paprsky byly také to poslední, co spatřil, když ho smrt přijala do své náruče. A tak nad jeho životem naposled zašlo slunce. Jeden moudrý muž pronesl, že smrtí život nekončí. Náš tatínek sice zemřel, ale bude žít nadále v našich vzpomínkách, a pro mě i v každém východu slunce. Věnujme mu teď při jeho poslední cestě jednu tichou, slunečnou vzpomínku.
Smuteční hostina (také nazývaná kar) není nezbytnou součástí pohřbu. Pokud se koná, tak vždy až po pohřebním obřadu a obvykle se jí účastní jen úzká rodina a nejbližší přátelé. Hostů ale může být samozřejmě více, vždy záleží na rozhodnutí rodiny, která hostinu obvykle pořádá. Pohřební hostina je pořádaná na počest zesnulého. Na pohřební hostinu se zve předem, není ale nutné, aby na hostinu šli všichni, kteří se účastnili pohřebního obřadu. Obvykle se pozvánka k hostině přiloží ke smutečnímu oznámení. Hostina se zpravidla koná někde blízko obřadní síně, pokud je ve větší vzdálenosti, musí pořádající zajistit i odvoz pro hosty.
Smuteční hostina může mít několik rozdílných průběhů. Může se jednat jen o krátké setkání pozůstalých, při kterém se připije na počest zesnulého. Obvykle takové setkání trvá asi hodinu a není pro něj nutné pořádat žádný raut. Postačí jen nějaké maličkosti k vínu (víno by se také nemělo dolévat, je to opravdu jen krátké setkání). Další možností je uspořádat hostinu v blízké restauraci, taková hostina se obvykle skládá z přípitku na počest zesnulého, krátkého oběda, případně malého zákusku. Ani toto setkání se příliš neprodlužuje. Některé rodiny dávají přednost ale domácí hostině, která se koná většinou v domě zemřelého, o hostinu se postarají opět její pořádající. Jídlo můžou dodat příbuzní, nebo se může objednat. Vždy záleží na rozhodnutí pořádajících. Tento typ hostiny se může protáhnout i na několik hodin.
Ukázka řeči na smuteční hostině
Drahá rodino a přátelé,
Děkujeme Vám, že jste dnes s námi sdíleli náš žal. Naše maminka by jistě byla šťastná, kdyby věděla, kolik lidí se dnes sešlo, aby si ji připomnělo a vyjádřilo jí úctu. Všem nám byla blízká srdci a věřím, že na ni nikdo z nás nezapomene. Věnujme ji teď, prosím, tichou vzpomínku a pozvedněme sklenku a připijme si na naši milovanou matku, sestru, babičku i přítelkyni. Vždy budeš v našich srdcích.
Následující smuteční řeči mohou sloužit jako vzor, samozřejmě každý si smuteční řeč může vytvořit po svém. Někdo chce, aby v ní bylo mnoho vzletných slov, jiný dá přednost více informativnímu charakteru. Jistě je možné požádat pohřební službu, aby Vám pomohla se zhotovením smuteční řeči.
sešli jsme se zde, abychom se rozloučili s naším milovaným bratrem, otcem a kamarádem – Karlem. Karel byl dobrý chlap. Znal jsem ho už od kolébky a on mě taky. Dělali jsme spolu absolutně všechno. Jeho manželka by mohla vyprávět. Karel byl velice dobrý člověk, který měl pro každého ve svém srdci místo. Nikomu nikdy neublížil, a tak si jistě říkáte, že někdo takový prostě musel mít krásnou a bezbolestnou smrt.
Ach, neplačte, děti. Váš tatínek vás přece miloval, a vy to víte! Měl vás všechny rád, to mi věřte. Život se s ním nemazlil.
Teď, když se moje řeč pomalu chýlí ke konci, chtěl bych poděkovat panu faráři za krásnou mši. Navždy budeš v našich srdcích! Nikdy na tebe nezapomeneme!
Pokud si rodina přeje, součástí pohřbu může být i smuteční projev, který může přednést buď zkušený řečník, nebo někdo z blízkých zemřelého. Je opravdu nutné si uvědomit, že tato řeč má pomoci pozůstalým překonat bolest a ujistit je, že na to nejsou sami. Tento projev by měl být citlivý, věcný, hlavně ale naplněný upřímnou účastí a snahou pozůstalé povzbudit. Projev by měl být upřímný bez zbytečných klišé. Vhodné je tvrzení v projevu dokládat příklady ze života zemřelého. Řečník by se měl vyvarovat toho, aby ve svém projevu oslovoval zemřelého, vždy by se měl obracet jen na pozůstalé. Řečník by měl ve své řeči zmínit základní údaje o zemřelém, jeho zájmy, problémy, úspěchy, hlavní ale je, aby údaje byly podány objektivně. Vhodné je i informovat o svém vztahu k zemřelému, třeba konkrétní vzpomínkou, ale nesnažit se zdůrazňovat vlastní zármutek. Smuteční řeč by neměla trvat déle než 5 minut. Je důležité si uvědomit, že se jedná o formální projev, věty by tedy měly být krátké, výslovnost pečlivá a hlasitost přiměřená. Při tomto projevu je třeba nemít přehnanou gestikulaci, projev by měl začít a skončit mírnou úklonou směrem k rakvi, během projevu je dobré se dívat na posluchače.
Dovolte mi, abych Vám poděkoval, že v této těžké chvíli stojíte při nás a přišli jste se rozloučit s naší milovanou maminkou. Vaše lítost mi dává naději, že má maminka nebude nikdy zapomenuta a že kromě nás, její blízké rodiny, si její vzpomínku uchováte i Vy. Úcta, kterou jste jí dnes vzdali, mi vhání slzy do očí a zároveň budí radost v srdci, dokazuje mi, že život mé maminky měl smysl. Vím, že i ona sama, by dnes byla Vaší láskou dojata a poctěna, protože jí nikdy nepovažovala za samozřejmost a každého z Vás si velmi vážila. Pozvedněme sklenku a s tichou vzpomínkou si připijme na naši milovanou maminku, manželku, sestru, babičku a přítelkyni. Nikdy na tebe nezapomeneme.
Projev blízkého přítele
Drahá truchlící rodino, milí přátelé,
Dovolte mi, abych i já, blízký přítel zemřelého Josefa, na něj zavzpomínal a podělil se s Vámi o svou vzpomínku na něj. Josef byl skvělým kamarádem, rodičem, manželem, kolegou, byl člověk plný energie a lásky k životu. Jeho mysl plná ideálů nás spojila nejprve jako kolegy, později i jako přátelé. Bylo mi ctí stát mu po boku ve chvílích dobrých i zlých, stejně jako on stál za každé situace při mně. Byl jediný, kdo se se mnou upřímně radoval z každého mého úspěchu a zároveň on jediný se nikdy nebál mi říct, že něco dělám špatně. Byl můj jediný pravý přítel a já ho měl a mám za to rád. Proto vás prosím, pozvedněte spolu se mnou sklenku na počest muže, který uměl prožít svůj život tak, že mu každý z nás může závidět a jeho vzpomínku si navždy uchovejme.
