Poslední rozloučení zesnulého člověka mají obvykle na starosti jeho příbuzní, kteří rozhodují o tom, jak bude pohřební akt vypadat, kde se bude konat, kolik přijde lidí, jestli součástí bude i hostina, kdo tam promluví atd. Při rozhodování se mohou řídit přáním zemřelého, pokud nějaké projevil za svého života, nebo tím co o něm vědí, co se k němu hodí atd., případně sami vyberou to, co považují za nejlepší. Důležitá je v neposlední řadě také finanční stránka, protože uspořádání pohřbu není nejlevnější záležitostí. Je třeba zajistit si pohřební službu, která se postará o zemřelého (uložení do rakve, také i umytí zemřelého, oblečení a další nutné úpravy), zajistit parte, rozhodnout o způsobu pohřbení (do země v rakvi, nebo kremace), místo pohřbení, nebo uložení urny, místo pro smuteční obřad (pokud o něj pozůstalí stojí), případně pro smuteční hostinu. S tím vším může pozůstalým pomoci právě pohřební služba, která vychází z přání pozůstalých. Pokud se pozůstalí rozhodnou pro pohřeb, jehož součástí bude i smuteční obřad, musí se rozhodnout, jestli jeho součástí bude i pohřební řeč. Pohřební řeč není vždy nutná, je možné mít jen jednoduchý obřad, při němž bude puštěna vhodná hudba a pozůstalí a další lidé, kteří se přišli rozloučit, jen k rakvi položí květiny a věnce a v tichosti se rozloučí se zemřelým. V případě, že se pozůstalí rozhodnou pro smuteční obřad se smutečním projevem, musí si zvolit vhodného řečníka. V takovém případě se nabízí několik možností. Jednou variantou je, že řeč přenechají profesionálovi, který buď působí u pohřební služby, nebo pod pohřební síní. Takový řečník jim předá dotazník, do něhož vyplní základní informace o zemřelém a to, co si přejí, aby na pohřbu zaznělo. Výhodou tohoto řečníka je, že ví, jak se má obléci, umí mluvit a nenechá se ničím rozhodit. Jeho projev ale může na někoho působit neosobně. Další variantou je, že řečníkem bude někdo blízký zemřelému. Nemusí se vždy jednat o příslušníka jeho rodiny, řeč může mít i nejlepší přítel, nebo někdo jiný, kdo zemřelého dobře znal. Při některých pohřbech se dokonce střídá více řečníků, někdo promluví za rodinu, pak třeba některý přítel, kolega atd. V takovém případě je důležité, aby řečníci své projevy sladili a „nelezli si do zelí“. Není třeba, aby se všechny informace opakovaly, každý by se pak měl držet svého okruhu. Mnohem jednodušší situace je, když mluví jen jeden řečník. Ten by měl samozřejmě při tvorbě své řeči respektovat pravidla tohoto slohového útvaru a i při samotném obřadu musí dbát na správnou etiketu vycházející z dané situace.
Projev, který si řečník sám připraví, musí odrážet jeho vztah k zemřelému a hlavně musí být plný upřímné účasti. V podstatě neexistuje přesná osnova, nějaký plán, co vše musí smuteční řeč obsahovat a jakým stylem má být sestavená. Hlavní je, aby byla vhodná, dávala smysl a styl se hodil k řečníkovi. Klidně může být řeč originální a plná nekonvečních spojení. Důležité je, ale aby tato spojení nenarušila smysl smuteční řeči.
Pokud si někdo neví rady se sestavením tohoto proslovu, měl by se řídit několika základními pravidly. Tím hlavním je, že v řeči by se neměly nijak zdůrazňovat negativní vlastnosti zesnulého. Taková vlastnost se tam sice může objevit, ale měla by být „změkčená“, rozhodně by smuteční řeč neměla být postavena na kritice zemřelého. Pokud řečníka nenapadá moc dobrého, co o zemřelém říct, je dobré držet se obyčejných frází.
Důležité je si také uvědomit, že smuteční řeč je určena hlavně rodině zemřelého, má jim vyjádřit účast, podporu a pomoci jim vyrovnat se s bolestí, kterou cítí. Pokud tedy řečník nepatří k nejbližším příbuzným zemřelého, neměl by se nijak snažit strhávat pozornost ke svým emocím. Ale i v případě, pokud je řečníkem osoba blízká zemřelému měla by se snažit vystupovat co nejvíce objektivně, protože i pro další příbuzné je ztráta milované osoby velmi těžká. I přesto není vhodné se uchylovat ve smuteční řeči k velkému množství různých klišé, protože ty pak působí neupřímně. Je mnohem lepší projev více zaměřit na život, názory a přání zemřelého, aby celý projev působil upřímnější a osobnější. Klišé nikoho nedojmou ani neutěší. Řečník by se měl snažit pozůstalým poskytnout útěchu v popisu dobře prožitého života zemřelého, a v tom jaký byl člověk, co dokázal, nebo co mohl dokázat. Zase by ale v projevu nemělo být až moc informací o životě zemřelého, ideální je shrnout jen několik málo bodů z jeho života. Při smuteční řeči se řečníci často uchylují k různým básnickým vyjádřením, kterými chtějí svému projevu dodat na určité „honosnosti“. I zde platí jednoduché pravidlo, méně je někdy více, důležitá je totiž přirozenost projevu. Aby smuteční řeč byla osobnější, je vhodné využít i různé oblíbené citáty zemřelého, slova z oblíbených písní a básní. Opět by jich nemělo být ale moc, všeobecně se doporučuje jen jeden citát. V závěru smuteční by mělo zaznít, něco, co je pro zemřelého typického, co pozůstalým pomůže dát mu sbohem. Často se užívají citáty z oblíbených knih, básní, písní, neb klasické fráze typu: Nikdy na tebe nezapomeneme atd. Hlavní je, aby se závěr hodil do celého konceptu smuteční řeči.
Smuteční projev nepatří k těm slohovým útvarům, u nichž se oceňuje improvizace. Naopak je třeba být na tuto situaci dobře připraven, což znamená mít projev s sebou, i když ho řečník ovládá zpaměti. Může se stát, že se pod návalem emocím v řeči ztratí a sepsaný projev mu dává jistotu, že řeč dokončí. Sepsaná řeč by neměl mít řečník jen tak volně na papíru, který zmuchlaný vytáhl z kapsy. Je vhodné ho mít v tmavých deskách, ideálně černé, nebo tmavě modré barvy.
Při samotném projevu je třeba v obřadní síni respektovat akustiku a mluvit dostatečně nahlas. Důležité je také dělat patřičné pauzy, aby slovům rozuměli všichni, i ti starší účastníci. Je důležité v řeči příliš nepospíchat, ale ani ji nenatahovat. Projev by měl trvat zhruba kolem pěti minut, ale může být i kratší. Pokud by se v průběhu projevu stalo, že řečník bude přerušen, třeba svým, nebo i cizím projevem emocí nad smrtí zemřelého, je třeba počkat, až se situace uklidní a pak projev dokončit. U smuteční řeči není vhodná jakákoliv přehnaná gestikulace, ale ani přecházení z místa na místo.
Řečníkem na pohřbu se může stát v podstatě kdokoliv, není potřeba, aby to byl rozený mluvčí, stačí člověk, který respektuje pozůstalé, je ochoten a schopen veřejně promluvit a působit důstojně. Řečník, ať už profesionální nebo ne, musí vždy respektovat tuto situaci a musí se podle toho nejen chovat, ale správně se i obléct. Pro muže řečníka se doporučuje tmavý oblek, ideálně černé barvy. Pokud k projevu dojde venku a v zimě, hodí se tmavý kabát. Častým prohřeškem bývá na pohřbech obuv. Všichni účastníci včetně řečníka musí mít čisté a vyleštěné boty ideálně opět tmavé barvy. Rozhodně se sem nehodí žádná sportovní obuv, ani kdyby se jednalo o černé botasky. Řečník by měl být také hladce oholen. I ženy řečnice musí respektovat pohřební etiketu a obléct se do jednoduchých tmavých šatů, případně do tmavých společenských kalhot. Jejich make-up ani účes by neměl být nijak výrazný.
Na závěr je třeba zdůraznit, že řečník svou úctu k zemřelému vyjadřuje mírnou úklonou směrem k jeho rakvi před zahájením projevu, ale i po jeho skončení. Řečník je navíc také prvním, kdo rodině zemřelého kondoluje.
Ve svém příspěvku SMUTEČNÍ ŘEČ NA POHŘEB se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Smteční řeč - důstojné poslední rozloučení.
Dobrý den, ráda bych vás všechny informovala o tom, že pomáhám lidem s psaním smuteční řeči podle jejich představ. Mám založenou FB stránku Smuteční řeč - důstojné poslední rozloučení. Kdyby měl někdo o smuteční řeč zájem, neváhejte a napište mi. Těším se na případnou spolupráci.
Pawlusová Darina
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Katerina.
Dobrý den, zvládla by jste mi pomoci sepsat smutecni rec behem dnesniho dne? Zitra ji musim odevzdat...dekuji
Průběh pohřbu obvykle vychází z přání zesnulého a mají ho na starosti pozůstalí, ti tedy rozhodují, jak bude pohřeb vypadat, jestli se bude skládat jen ze smutečního obřadu, anebo jestli jeho součástí bude i smuteční hostina. Pokud se pozůstalí rozhodnou zorganizovat smuteční hostinu, je jen na nich, kdo se jí bude účastnit. Nikde není dáno, že musí být pro všechny účastníku pohřbu. Řada pozůstalých dává přednost smuteční hostině v úzkém kruhu rodiny. Pohřební hostina se koná až po obřadu, nikdy ne před ním. Při hostině nejde o samotné jídlo, opět jde o vzdání úcty nebožtíkovi a sdílení vzpomínek na něj. Lidé se zde scházejí, aby se mohli společně podělit o vzpomínky a ještě jednou projevit soustrast nejbližším příbuzným. V případě, že se smuteční hostina koná, tak se pozvaným na tuto událost posílá nejen smuteční oznámení, ale také pozvání ke smuteční hostině. Tak každý dopředu ví, že se taková akce bude konat. Pozůstalí při rozhodování o místě smuteční hostiny, by měli mít na paměti, že je vhodné uspořádat hostinu blízku místa obřadu, protože pokud se bude kar konat jinde, musí zajistit pro účastníky odvoz na dané místo. Finanční náročnost této části pohřbu je různá, závisí na tom, jaký typ hostiny si pozůstalí zvolí. Nejméně finančně náročná je smuteční hostina, při níž se nepodává žádné hlavní jídlo. Slouží jen k setkání blízkých, kteří společně připijí na zemřelého. Tato hostina nemá dlouhé trvání, obvykle trvá maximálně půl hodinu a není finančně náročná, protože kromě již zmíněného vína se na ní podávají jen nějaké maličkosti vhodné k vínu. Další a finančně náročnější je uspořádání smuteční hostiny v restauraci. V takovém případě by se měla hostina skládat ze slavnostního přípitku na počest zemřelého, oběda a dezertu. Ani v tomto případě není vhodné na hostině déle prodlévat. Obvykle po dezertu smuteční hosté postupně odcházejí. Poslední a často finančně nejnáročnější variantou je domácí hostina pro blízké příbuzné a další hosty, která se koná obvykle v domě zemřelého, nebo u jeho blízkých příbuzných. Tato hostina trvá podstatně delší dobu (i několik hodin) a je na ni potřeba zajistit dostatek pokrmů a nápojů. Výhodou je, že se nemusí jednat o pokrmy koupené v restauraci, mohou být domácí, připravené blízkými příbuznými. Důležitou součástí každé smuteční hostiny je vždy slavnostní projev, který by opět měl mít blízký příbuzný, nebo přítel. Nemusí to být ale stejný řečník, který hovořil na pohřbu. Řečníku může být i více. Vždy by po projevu mělo následovat symbolické připití na počest zemřelého. Řeč by neměla být dlouhá, měla by obsahovat poděkování za projevené soustrasti, nebo za účast na pohřbu.
Ve svém příspěvku SMUTEČNÍ ŘEČ NA POHŘEB se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Petr.
Moc prosím o pomoc na smuteční řeči pro mého otce záchranáře Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Smuteční řeč.
Smuteční řeč je pravděpodobně asi jedním z nejsložitějších slohových útvarů právě pro jeho emocionální zaměření. Jistě není třeba zdůrazňovat, že smuteční řeč je určená na pohřby.
Při pohřbu se může rodina obránit na profesionálního řečníka, který ve svém projevu může vycházet z projevu, který mu připraví rodina, nebo může říct svou vlastní řeč. Většinou se pak jedná o univerzální projev, který jen doplní konkrétními událostmi ze života zemřelého.
Druhou variantou je, že na smuteční slavnosti promluví někdo z pozůstalých, většinou to bývají nejbližší příbuzní, kteří si svůj projev také sami připraví. Napsat smuteční projev není jednoduché. Vždy záleží na vztahu mluvčího k zemřelému a na přístupu, který řečník zvolí. V podstatě není přesně vymezené, jak musí projev vypadat, klidně může být i nekonvenční, základním pravidlem ale je, že by měl být plný opravdu upřímné účasti.
Je několik bodů, které by se v projevu asi měly objevit, ale myslím, že nejsou vždy podmínkou. Také je na řečníkovi, jakou jejich formu zvolí.
Při smuteční řeči není vhodné zdůrazňovat záporné vlastnosti zemřelého (pokud si to rodina vyloženě nepřeje).
Při smutečním proslovu by řečník měl jistě vyjádřit nejen soustrast pozůstalým, ale také by je měl ujistit o tom, že v tom nejsou sami. Měl by se snažit jim pomoci ulehčit v bolesti.
Řečníci se často ve svých projevech uchylují k různým neupřímným a prázdným klišé, které zesnulého nijak nepřiblíží a ani to na nikoho nezapůsobí. Naopak je vhodné využívat v projevu vzpomínky na život zemřelého a na jeho životní postoje.
Také je třeba si uvědomit, že smuteční projev je určen pro pozůstalé, ne pro zemřelého, proto by celý proslov měl směřovat k nim. Jim má tato řeč pomoci překonat bolest. Řečník by vždy, ať už pochází z rodiny, nebo ne, měl v prvním řadě myslet na nejbližší příbuzné, a proto by zrovna je měl oslovit vždy jako první. U smutečního řečníka se předpokládá, že v projevu nebude zdůrazňovat svůj zármutek. Samozřejmě při projevu na pohřbu blízkého příbuzného (matky, otce, syna, dcery...) se tomu nelze zcela vyhnout. Vždy je ale třeba uvědomit si, že i pro další příbuzné je ztráta milované osoby těžká.
Smuteční projev by měl být na určité úrovni a měl by být vždy předem připraven a nikdy by neměl být výsledkem improvizace, která by mohla způsobit, že by zaznělo něco, co není vhodné. I pokud řečník umí svůj projev zpaměti, může si s sebou vzít desky (tmavé barvy) s připraveným projevem (kdy by zapomněl, nebo v rozrušení nevěděl, jak dál pokračovat). Také je třeba si uvědomit, že cílem smuteční řeči není informovat o všech událostech ze života zesnulého. Při projevu je možné použít různá básnická vyjádření, ale není třeba jejich množství vždy přehánět, pak by projev mohl působit nepřirozeně. Také je možné využít básní a citátů. Ideální je jeden citát. Více citátů nebo básní by opět mohlo působit nepřirozeně. Ve smutečním projevu samozřejmě není nutná recitace, ale je potřeba se básni přizpůsobit. V projevu by neměla být rozsáhlá souvětí, vhodnější jsou jednoduché věty pronášené klidným tempem, aby všichni přítomní porozuměli obsahu sdělení. Řečník by také měl mluvit dostatečně nahlas. Samozřejmě se může stát, že projev řečníka může být narušený vlastní lítostí nad ztrátou milované bytosti (opět je tato situace pravděpodobná u úmrtí blízkého příbuzného). Takovou situaci je třeba akceptovat a poskytnou řečníkovi prostor, aby mohl po uklidnění pokračovat.
Proslov by neměl být také přehnaně dlouhý, vhodný je časový rozsah kolem 3 – 5 minut.
Smuteční projev by měl od začátku působit důstojně. Řečník by měl zvolit vhodné vystupování, neměl by při projevu přecházet a ani přehnaně gestikulovat. Úctu k zemřelému lze vyjádřit drobnou úklonou hlavy směrem k rakvi před zahájením projevu a po jeho skončení.
Při smutečním projevu není důležité, jen co řečník říká, ale také jak u toho vypadá. Řečník by se nikdy neměl oblékat nijak provokativně. U mužů je vhodný tmavý oblek a kabát. Rozhodně není vhodná sportovní bunda a obuv. Důležité také je, aby muž vypadal upraveně, řečník by měl mít tedy čisté a vyleštěné boty a zároveň by měl být i oholený. Ženy si mohou vzít jednoduché tmavé šaty, nebo společenské kalhoty. Neměly by mít výrazný make-up.
Na závěr je třeba, aby si řečník uvědomil, že on je první, kdo vyjadřuje upřímnou soustrast rodině.
Ve svém příspěvku SMUTEČNÍ ŘEČ NA POHŘEB se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Smteční řeč - důstojné poslední rozloučení.
Dobrý den, ráda bych vás všechny informovala o tom, že pomáhám lidem s psaním smuteční řeči podle jejich představ. Mám založenou FB stránku Smuteční řeč - důstojné poslední rozloučení. Kdyby měl někdo o smuteční řeč zájem, neváhejte a napište mi. Těším se na případnou spolupráci.
Pawlusová Darina
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Vlasta.
Prosim o radu jak napsat smutecni proslov svagr nam odesel nahne
Smuteční projevy na pohřbech je pro nezkušené řečníky těžké sestavit. Obvykle se obávají toho, aby jejich řeč dávala smysl, nebyla příliš dlouhá a lidé jí rozuměli. Stejně tak by měli myslet i na to, aby se v ní neobjevila slova, která bude mít řečník problém vyslovit. Na pohřbech je samozřejmě nutné dodržovat jistou pietu, ale i tak se může v projevu objevit mírný humor, pokud se to k zesnulému hodí. Řečník musí myslet také na to, že ho v průběhu jeho proslovu mohou zasáhnout projevy smutku, i s nimi se musí vypořádat. Nemusí se za to ale stydět, u neprofesionálních řečníků, kteří mluví na pohřbech svých blízkých, se to stává. K vytvoření smuteční řeči mohou jako vzory posloužit i její ukázky, které následují dále v tomto článku. Jedná se o vzor smuteční řeči na pohřbu maminky, tatínka, babičky a dědečka. Tyto vzory slouží jako inspirace, třeba řečníka zaujme některé slovní spojení, nebo stavba řeči. Není ale nutné se těchto vzorů doslova držet. Jedná se jen o ukázky, jak je možné smuteční řeč uchopit.
Smuteční řeč se přednáší během smutečního obřadu či pohřbu. Měla by dokazovat, že zájem o pozůstalé a jejich problémy přetrvává, stejně jako pochopení a dobrá vůle stát jim v těžkých chvílích po boku.
Smuteční řeč nemá svou specifickou délku, záleží na každém řečníkovi, jak dlouhý a procítěný proslov má v plánu vyjádřit. Měl by ale být přímý, jednoduchý a výstižný.
Smuteční řeč je vzdáním úcty zemřelému a jeho pozůstalým. Může být pronesena knězem, profesionálním řečníkem krematoria či rodinou a přáteli. Smuteční řeč může být pronesena i více osobami.
Profesionální řečník přesně ví, jak má dokonalý smuteční proslov vypadat. Pokud si sami netroufáte na smuteční projev, řečník je ten pravý člověk, který vám podá pomocnou ruku. Profesionální řečník ví, jak se tvářit, co říkat, jak na se na smutečním obřadu chovat a působit.
Ve svém příspěvku SMUTEČNÍ ŘEČ NA POHŘBU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Otec Frantisek.
Dovolte mi, abych i já, blízký přítel
člověk plný energie a lásky k životu.
Bylo mi ctí stát mu po boku ve chvílích dobrých i zlých,
Byl můj jediný pravý přítel a já ho měl a mám za to rád. Proto vás prosím, pozvedněte spolu se mnou sklenku na počest muže, který uměl prožít svůj život tak, že mu každý z nás ve chvílích vzpomínek,zároveň on jediný se nikdy nebál mi říct,Pravdu. Zato děkují. Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Vzorová smuteční řeč by měla být věcná, citlivá a prostá. Může obsahovat životní filozofii a zkušenosti, které dokážou pozůstalé povzbudit do dalšího života. Smuteční řeč by měla být brána vážně, proto je zapotřebí zbavit se veškerých všeobecných a prázdných klišé.
Obsah smuteční řeči by měl být zaměřen na zesnulého. Vyzdvihuje zesnulého jako člověka, poukazuje na jeho přednosti a rekapituluje život, který žil. Posluchači jsou připraveni slyšet především pozitivní zprávy, proto by celkový obsah smuteční řeči měl být věnován pouze dobré stránce zesnulého.
Smuteční proslov si může rodina připravit sama a zvolit zástupce, který ho bude prezentovat. Projev pak může být více osobní.
Ve svém příspěvku SMUTEČNÍ ŘEČ NA POHŘEB se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Smteční řeč - důstojné poslední rozloučení.
Dobrý den, ráda bych vás všechny informovala o tom, že pomáhám lidem s psaním smuteční řeči podle jejich představ. Mám založenou FB stránku Smuteční řeč - důstojné poslední rozloučení. Kdyby měl někdo o smuteční řeč zájem, neváhejte a napište mi. Těším se na případnou spolupráci.
Pawlusová Darina
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milan.
Dobry den,prosim o pomoc při složeni smutečni řeči pro kamarada tenistu.
Děkuji Jiří
Smuteční řeč si každý může zhotovit sám, samozřejmě řeč profesionálů bude jistě znít jinak, než někoho, kdo nikdy nic takového netvořil. Každý dává přednost něčemu jinému. Někdy není nutné využívat mnoha vzletných slov, abyste vyjádřili svůj city k zesnulé osobě. Hlavní je, abyste vy jako řečník a pozůstalý řekl vše, co jste vyjádřit chtěl a aby vám to bylo přirozené. Samotná chvíle pohřbu je velmi těžká, není nutné si ji ještě dělat horší náročným proslovem, kterému příliš nerozumíte. Závěr smuteční řeči je v podstatě rozloučení jak se zesnulou osobou, tak i se smutečními hosty.
Na závěr smuteční řeči se jistě hodí říct něco, co nám zesnulého připomene, nebo co nám pomůže se s ním rozloučit. Často se například využívají různé slavné citáty (obzvlášť třeba když víme, že zemřelá osoba měla ráda nějakého spisovatele), také je možné využít slova písní. Někdy stačí jen závěrečná věty typu: Navždy budeš v našich srdcích; Nikdy na tebe nezapomeneme.
Následující smuteční řeči mohou sloužit jako vzor, samozřejmě každý si smuteční řeč může vytvořit po svém. Někdo chce, aby v ní bylo mnoho vzletných slov, jiný dá přednost více informativnímu charakteru. Jistě je možné požádat pohřební službu, aby Vám pomohla se zhotovením smuteční řeči.
Ve svém příspěvku SMUTEČNÍ ŘEČ NA POHŘEB se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Smteční řeč - důstojné poslední rozloučení.
Dobrý den, ráda bych vás všechny informovala o tom, že pomáhám lidem s psaním smuteční řeči podle jejich představ. Mám založenou FB stránku Smuteční řeč - důstojné poslední rozloučení. Kdyby měl někdo o smuteční řeč zájem, neváhejte a napište mi. Těším se na případnou spolupráci.
Pawlusová Darina
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Vlasta Triskova.
Dobrý den,obracím se na vás s prosbou o pomoc jak sepsat utecmi proslov pro mimku při rozloučení?
Smuteční hostina (také nazývaná kar) není nezbytnou součástí pohřbu. Pokud se koná, tak vždy až po pohřebním obřadu a obvykle se jí účastní jen úzká rodina a nejbližší přátelé. Hostů ale může být samozřejmě více, vždy záleží na rozhodnutí rodiny, která hostinu obvykle pořádá. Pohřební hostina je pořádaná na počest zesnulého. Na pohřební hostinu se zve předem, není ale nutné, aby na hostinu šli všichni, kteří se účastnili pohřebního obřadu. Obvykle se pozvánka k hostině přiloží ke smutečnímu oznámení. Hostina se zpravidla koná někde blízko obřadní síně, pokud je ve větší vzdálenosti, musí pořádající zajistit i odvoz pro hosty.
Smuteční hostina může mít několik rozdílných průběhů. Může se jednat jen o krátké setkání pozůstalých, při kterém se připije na počest zesnulého. Obvykle takové setkání trvá asi hodinu a není pro něj nutné pořádat žádný raut. Postačí jen nějaké maličkosti k vínu (víno by se také nemělo dolévat, je to opravdu jen krátké setkání). Další možností je uspořádat hostinu v blízké restauraci, taková hostina se obvykle skládá z přípitku na počest zesnulého, krátkého oběda, případně malého zákusku. Ani toto setkání se příliš neprodlužuje. Některé rodiny dávají přednost ale domácí hostině, která se koná většinou v domě zemřelého, o hostinu se postarají opět její pořádající. Jídlo můžou dodat příbuzní, nebo se může objednat. Vždy záleží na rozhodnutí pořádajících. Tento typ hostiny se může protáhnout i na několik hodin.
Ukázka řeči na smuteční hostině
Drahá rodino a přátelé,
Děkujeme Vám, že jste dnes s námi sdíleli náš žal. Naše maminka by jistě byla šťastná, kdyby věděla, kolik lidí se dnes sešlo, aby si ji připomnělo a vyjádřilo jí úctu. Všem nám byla blízká srdci a věřím, že na ni nikdo z nás nezapomene. Věnujme ji teď, prosím, tichou vzpomínku a pozvedněme sklenku a připijme si na naši milovanou matku, sestru, babičku i přítelkyni. Vždy budeš v našich srdcích.
Ve svém příspěvku CGA 800 se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Robo.
u mě tento styl bohužel nepomohl, tak jsem vyzkoušel tablety cga. za jediný měsíc polykáním těch tablet jsem zaznamenal mnohem větší efekty než po několika měsících bláznění v posilovně. všem těm bláznům, co se pravidelně trápí v posilovně se teď směju.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Bayern.
jj. moje rec. nejsem clovekem, ktery by se valel u tv, ale do fitka me nikdo nedostane za zadnou cenu. snazim se mit takovy normalni pohyb - napr. chuze (po rovine i do kopcu) a to mi staci. tablety cga800 mi samozrejme pomohly zhubnout - kdyz se podivate, z ceho jsou slozeny, tak proste musi pomoct zhubnout uplne kazdemu
Pokud si rodina přeje, součástí pohřbu může být i smuteční projev, který může přednést buď zkušený řečník, nebo někdo z blízkých zemřelého. Je opravdu nutné si uvědomit, že tato řeč má pomoci pozůstalým překonat bolest a ujistit je, že na to nejsou sami. Tento projev by měl být citlivý, věcný, hlavně ale naplněný upřímnou účastí a snahou pozůstalé povzbudit. Projev by měl být upřímný bez zbytečných klišé. Vhodné je tvrzení v projevu dokládat příklady ze života zemřelého. Řečník by se měl vyvarovat toho, aby ve svém projevu oslovoval zemřelého, vždy by se měl obracet jen na pozůstalé. Řečník by měl ve své řeči zmínit základní údaje o zemřelém, jeho zájmy, problémy, úspěchy, hlavní ale je, aby údaje byly podány objektivně. Vhodné je i informovat o svém vztahu k zemřelému, třeba konkrétní vzpomínkou, ale nesnažit se zdůrazňovat vlastní zármutek. Smuteční řeč by neměla trvat déle než 5 minut. Je důležité si uvědomit, že se jedná o formální projev, věty by tedy měly být krátké, výslovnost pečlivá a hlasitost přiměřená. Při tomto projevu je třeba nemít přehnanou gestikulaci, projev by měl začít a skončit mírnou úklonou směrem k rakvi, během projevu je dobré se dívat na posluchače.
sešli jsme se zde, abychom se rozloučili s naším milovaným bratrem, otcem a kamarádem – Karlem. Karel byl dobrý chlap. Znal jsem ho už od kolébky a on mě taky. Dělali jsme spolu absolutně všechno. Jeho manželka by mohla vyprávět. Karel byl velice dobrý člověk, který měl pro každého ve svém srdci místo. Nikomu nikdy neublížil, a tak si jistě říkáte, že někdo takový prostě musel mít krásnou a bezbolestnou smrt.
Ach, neplačte, děti. Váš tatínek vás přece miloval, a vy to víte! Měl vás všechny rád, to mi věřte. Život se s ním nemazlil.
Teď, když se moje řeč pomalu chýlí ke konci, chtěl bych poděkovat panu faráři za krásnou mši. Navždy budeš v našich srdcích! Nikdy na tebe nezapomeneme!
se smutkem v srdci jsme se tu dnes sešli, abychom zavzpomínali na báječnou ženu, která vnesla mnoho dobrého do životů nás všech. Moje maminka Jana Adamcová celý život dělala vše proto, aby se lidé kolem ní měli dobře, vždy myslela více na druhé než na sebe. A nyní my jí to oplácíme a naše slzy jsou důkazem, že svou láskou a přátelstvím si navždy získala naše srdce. Maminka by si jistě nepřála, abychom tu dnes po ní truchlili, naopak by si přála, abychom oslavovali její život. Řekla by nám, abychom pro ni neplakali, přestože ji nevidíme, vždy bude s námi a bude nad námi bdít, jak to dělala doposud. A my jsme se tu dnes sešli, ne proto, abychom truchlili nad její ztrátou, ale abychom jí vzdali čest za to, čím pro nás byla. Pro nás, své děti, manžela i vnoučata byla srdcem i duší rodiny, pro své přátelé byla vrbou, utěšitelkou i rádkyní... Každý z nás, kdo tu dnes jsme, u ní alespoň jednou hledal pomoc, radu, nebo jen prostou útěchu v objetí. Dovolte mi, abych zavzpomínala na pár okamžiků z jejího života.
Životní pouť mé maminky začala před 55 lety v Havlíčkově Brodě. Její dětství nebylo jednoduché kvůli nepříjemnému rozvodu rodičů, ale přesto ho vždy považovala za šťastné období svého života. Velmi milovala svou babičku, u níž žila po rozvodu svých rodičů a jež ji přivedla k zahradničení, které se stalo její vášní. Tato vášeň jí vydržela až do smrti, až do poslední chvíle svého života se nepřestávala ze své lásky ke květinám těšit. Díky své babičce prožila krásná a bezstarostná léta svého dětství, během nichž si uvědomila, že velmi touží pomáhat lidem jako lékařka. Její sen se splnil a po náročném studiu, které s sebou neslo řadu pocitů zklamání a zoufalství, ale i pýchy a hrdosti, maminka dokončila školu a stala se lékařkou na chirurgickém oddělení ve fakultní nemocnici v Hradci Králové. Svou práci vždy milovala, nikdy nezaváhala, když mohla svým pacientům jakkoliv pomoci. Dělala, co mohla, aby lidé kolem ní netrpěli. Díky svému povolání se také během osudového večera seznámila se svým budoucím manželem, naším tatínkem, který do nemocnice přivezl svého nejlepšího přítele se zlomenou nohou. Když se v ordinaci spatřili, věděli, že patří k sobě. Byla to osudová láska, která dokázala překonat mnoho zlých životních okamžiků a přitom neztratit nic ze svého kouzla. Maminka i nadále pracovala jako lékařka a přitom se snažila splnit i největší tatínkův sen: dát mu velkou rodinu. Jejich snažení, víra i vytrvalost nakonec zaznamenaly úspěch a během několika let přivítali na světě nás, své děti Alenu, Daniela a Martinu. Pro maminku to byly nejsilnější okamžiky jejího života, když nás držela poprvé ve svém náručí a sušila slzy štěstí svého manžela. Slibovala nám, že nás bude po celý svůj život chránit a svůj slib také dodržela. Dělala vše proto, aby nás dobře vychovala, stala se nám nejen milovanou maminkou, ale i kamarádkou, životní učitelkou a vzorem. Celý svůj život věnovala tomu, abychom se měli dobře. Samozřejmě kvůli nám prožila řadu bolestných okamžiků, nocí plných starostí a zoufalství. Ale věřím, že nakonec nám tyto bezesné noci odpustila a těšila se s námi z našich šťastných a radostných chvil, kdy jsme dokončili školy a přivedli na svět její vnoučátka Janičku, Pavlínku, Tomáška a Elišku. Maminka svá vnoučátka milovala a nebylo na světě nic, co by pro ně neudělala. Těšila se z nich a seznamovala je se svými zájmy. Jen díky ní si malá Eliška vytvořila na zahrádce svůj vlastní záhonek ředkviček, to ona předala Janičce a Tomáškovi svou lásku ke knihám a naučila Pavlínku hrát na piano. Vždy se ve svých vnoučatech viděla a nepochybuji, že i ona se viděla v ní. Jejich láska byla vzájemná, a ani smrt ji nemůže překonat. Plnila naším dětem každá přání a měla pro ně vždy otevřenou náruč, vlídné slovo a milý úsměv. Do našeho společného štěstí ale zasáhla krutá nemoc. Maminka s ní statečně bojovala několik let a mnohokrát se zdálo, že rakovinu konečně porazila, ta se ale vždy vrátila a postupně mamince ubírala sil. I přes maminčinu odvahu čelit této vážné nemoci nám ji smrt 12. října navždy vzala a zanechala nám v srdci smutek, zoufalství a pocit beznaděje.
Přestože od nás odešla, nikdy na ni nezapomeneme, naše srdce jsou plná vzpomínek na naše společné okamžiky, i na její svědomité plnění životního poslání. Přestože její život skončil tak brzy a ona již nedostala šanci vidět vyrůstat svá milovaná vnoučata a těšit se z příchodů dalších, jsem si jistá, že prožila svůj život tak, jak si přála. Dala vše, co mohla, své milované a milující rodině, věrným přátelům i pacientům, kterým ulehčovala v jejich bolestech. Věřím, že nikdo z nás nikdy nezapomene na její milý úsměv, něžné oči, ani jemný úklon hlavy, kterým dávala najevo svůj zájem. Pro mě bude navždy žít v každé květině, která vyroste na její překrásné zahradě, v úsměvu mých dětí, v péči mého otce a sourozenců, i v hudbě a básních, které tolik milovala.
Věnujme teď mé mamince Janě Adamcové společnou tichou vzpomínku a poděkujme jí tím za všechny šťastné chvilky, které jsme s ní mohli prožít. Má maminka často hledala útěchu v knihách, hlavně v básních a já věřím, že i mně teď úryvek básně od Jaroslava Seiferta pomůže vyjádřit, co pro mě moje maminka znamenala.
Dnes nás sem do těchto smutných míst přivedla ztráta blízké osoby. Náš svět opustila žena, která celý svůj život zasvětila své rodině a péči o druhé. Stejně jako naše oči se zalévají slzami při vzpomínce na paní Alenu Černou, tak i její oči plakaly v jejích posledních chvílích při pomyšlení, že nás navždy opouští. Až do poslední chvíle měla na srdci jen naše blaho, a stejně jako celý svůj život, tak i před smrtí myslela jen na druhé. Teď nás navždy opustila a její místo v našich srdcích je na jednou tak prázdné. Vzpomínky, které nám na ni zůstaly, jsou naší jedinou útěchou. Každý, kdo ji znal, se mnou bude jistě souhlasit, že by si nepřála, abychom nad jejím odchodem prolévaly potoky slz. Byla by raději, kdybychom se usmály při vzpomínce na ni. Náš úsměv jí byl vždy bližší než naše slzy, a proto i teď provázejme její rozloučení úsměvy při připomínce jejího života.
Má milovaná babička se narodila v roce 1940. Většinu dětství se starala o svých pět mladších sourozenců, které měla velmi ráda. Po skončení základní školy si zvolila svůj životní směr, přála si být květinářkou. Květiny milovala od dětství a neuměla si představit, že by pracovala v jiném oboru. Po dokončení školy si našla práci v oboru a snila svůj sen o tom, že jednou si otevře i vlastní podnik. Svůj sen nakonec také uskutečnila, i když jí to stálo mnoho úsilí, vynaložené práce nikdy nelitovala. Pro mnoho práce neměla příliš čas na zábavu, a tak uvítala, když jí nejlepší kamarádka seznámila s mladým zedníkem. Z jejich vztahu se vyklubala pravá láska, která s sebou přinesla i velké radosti v podobě tří synů Václava, Karla a Josefa. Má babička spolu s dědečkem usilovně pracovali, aby se jejich děti měly dobře, bohužel jim ale na samotné děti moc času nezbývalo. Synové jim rychle odrostli a založili vlastní rodiny. Nikdo nemohl být pyšnější než má babička, když viděla, jak její synové dosahují úspěchu v pracovním i osobním životě. Radovala se, když jí postupně vkládali do náruče další a další vnoučata. Nakonec se z ní stala sedminásobná babička vnoučat Alenky, Jozífka, Martinky, Davídky, Filípka, Matýska a Vašíka. O vnoučátka se babička starala vzorně, užívala si je a velmi milovala, vynahrazovala si, co jako maminka zameškala. I pro nás, vnoučata, byla někdy více matkou než babičkou. Pomáhala nám se vším, co nás trápilo, utěšovala nás při různých bolístkách, učila nás číst i psát, pomáhala nám vyrovnat se se všemi problémy dospívání, učila nás jak jednat s lidmi a jak se starat o přírodu tak, aby nám to jednou vrátila, přivedla nás k lásce ke knihám i hudbě. Jako babička byla nadšená, ale když se s dědou stali také praprarodiči, tak její štěstí dosáhlo vrcholu. Bohužel pak do jejího života zasáhl také velký žal, když krutou náhodou ztratila svého milovaného manžela a když ji i nešťastná autonehoda připravila o nejstaršího syna Václava. Babička se pak se svou ztrátou snažila vyrovnat a ulehčit to i nám, snažila se nám ztrátu dědy i otce vynahradit. Naše štěstí pro ni bylo nade vše. Trávila s námi spoustu času, a i když pak byla v důchodu, tak se i nadále starala i o milované zahrady, které nedokázala jen tak opustit. Stejně tak nikdy neztratila zájem ani o své sousedy, kteří k ní chodili pro radu, ale někdy i třeba jen pro úsměv a vlídné slovo. Naše babička se pro nás, ale i přátelé stala vlídným andělem, múzou a hlavně pravou přítelkyní. Snad ani jediný den jsme nestrávili bez toho, abychom se s ní viděli, nebo s ní alespoň jen mluvili, byla důležitou součástí našeho každodenního života. A pak náhle byla pryč, vydala se na cestu bez návratu. Netrpěla, nestrádala, i se smrtí se smířila a možná ji i vítala jako dlouho očekávanou návštěvu, která ji měla přivést zpět k jejím milovaným rodičům, sourozencům, manželovi a synovi. Babička zemřela s úsměvem na tváři, ale nás tu zanechala se žalem v srdci. Přestože víme, že teď je se svými milovanými, přáli bychom si, aby udělala pár kroků zpět a byla nám zas blíž. Abychom s ní ještě naposled mohli zajít do její milované růžové zahrady a sledovat rosu na okvětních lístcích, naposledy si společně sednout na zahradní houpačku a vyslechnout si její pohádky o statečných rytířích bojujících o srdce dívek, které nám vyprávěla, když jsme byli dětmi. Naposledy ji obejmout a přivonět si k jejím vlasům, políbit její ruce, které tolik pracovaly, aby zajistily dobrý život pro její syny, naposledy bychom jí řekli, jak moc jsme ji milovali, a jak moc si vážíme všeho, co pro nás, svou rodinu a přátelé, obětovala. Říct jí, že víme, že je s námi, i když se od nás trochu vzdálila. Je toho mnoho, co bychom naposled chtěli s babičkou zažít, ale je také mnoho toho, co jsme s babičkou zažili, a za to na ní nikdy nezapomeneme.
Babička vždy říkávala, že každý krásný okamžik musí jednou skončit a po něm pak přijde další. Tuhle víru měla celý život a my ji teď po ni přebíráme, její smrtí něco krásného skončilo, ale příběhy, které o téhle báječné ženě budeme vyprávět jejím pravnoučatům a prapravnoučatům, budou součástí dalších krásných životních okamžiků. Tak by si to přála. Abychom na ni vzpomínali s láskou a ne s bolestí v srdci. Toto je přání, které ji my všichni můžeme splnit, a proto vás prosíme, věnujte naší milované babičce tichou radostnou vzpomínku na to, jak žila a kým byla. Na závěr mi dovolte krátký citát z básní Františka Halase, které babička tolik milovala: Není smrti, zůstává stále živý, kdo spravedlivý byl a dobrotivý... Tak i naše milovaná babička Alena Černá bude navždy žít v našich i ve vašich srdcích.
Nezemřel jsem, neboť vím, že budu žít stále v srdcích těch, kteří mne milovali....
Drahá rodino, přátelé, otcovi kolegové a další smuteční hosté,
Věřím, že taková slova by si náš otec Adam Novotný přál slyšet, protože přesně vystihují, jak žil svůj život. Nepřál by si, abychom dnes nad jeho náhlou smrtí truchlili, naopak by si jistě přál, abychom vzdali hold jeho životu, který se vždy snažil žít naplno. A proto jsme se zde dnes sešli, abychom společně zavzpomínali na okamžiky, kdy byl ještě blízko nás a my si mohli užívat společných chvil, nevědouc, že tyhle báječné doby tak náhle skončí. Náš otec měl snad celý život úsměv na tváři a otevřenou náruč pro ty, co by potřebovali jeho útěchu. Jeho srdce bilo pro jeho nejbližší a jeho největším přáním bylo, aby se jeho milovaní měli dobře a pohnul by pro ně třeba i horami, kdyby to bylo nutné. Rodina a přátelé, to pro něj znamenalo vše, pro nás žil a s myšlenkami na nás také zemřel. Jeho náhlým odchodem neztratil svět jen skvělého člověka ochotného vždy bojovat za správnou věc, ale odešel i neuvěřitelně obětavý a milující otec, věrný přítel a v neposlední řadě také pracovitý a spolehlivý kolega. Jeho ztráta ale nijak neumenšuje to, co k nám cítil a co pro nás všechny byl ochotný udělat.
Dovolte mi tedy, abych v tento den na mého milovaného otce zavzpomínal a vzdal mu čest.
Náš otec Adam Novotný se narodil v roce 1968 do milující rodiny. Většinu svého života se musel vyrovnávat s volbou svých rodičů nejít s davem, která způsobila, že řada jeho snů, zůstala i nadále jen v říši snění a nikdy se neuskutečnila. Nikdy se nemohl stát vysněným advokátem, ale i přesto nikdy nelitoval a obdivoval se své rodině a velmi si ji za jejich činy vážil. Místo studia na právnické fakultě se vyučil tesařem a postupně se stal mistrem ve svém řemeslu. Miloval, když něco nového stvořil a vyloudil tak úsměv na tváři řadě lidí. Za svou práci byl obdivovaný nejen svými kolegy a nadřízenými, ale i širokým okolím. Jemu ale na obdivu nezáleželo, vždy jen chtěl šířit radost. Jeho práce ho také přivedla do Plzně, kde se v kanceláři, kterou měl vybavit novým nábytkem, seznámil se svou osudovou ženou, naší maminkou. Náš otec byl vždy muž činu, a tak dlouho neváhal a spojil s ní svůj život. Nikdo na světě nebyl šťastnější než on v den, kdy mu jeho životní láska přivedla na svět dvojčata. Už tehdy přísahal, že mě s bratrem Ondřejem ochrání a bude nás navždy milovat. Svému slibu dostál, přestože to s námi neměl nikdy jednoduché. Naše rodina prožívala nejšťastnější chvíle svého života, když jsme náhle přišli o matku a otec ztratil životní družku. Po této těžké tragédii se nám náš milovaný otec stal nejen otcem, přítelem a důvěrníkem, ale i skvělou matkou. Pro mě i Ondřeje byl po smrti naší matky celý svět, dělal vše, abychom byli šťastní a nikdy za to nežádal nic na oplátku. Když jsme i my potkali své životní lásky, tak nás podporoval, a Janu a Lucii přijal zcela bez výhrad nejen do naší rodiny, ale i do svého srdce. Spolu s námi se velmi těšil na narození prvního vnoučete. Bohužel můj otec nedostal šanci se s ním seznámit, potěšit se pohledem na něj, obejmout ho nebo ho políbit, ani nestihl dokončit postýlku, kterou mu s láskou tajně po nocích vytvářel. Nešťastná náhoda nám ho sice vyrvala z našeho náručí a domova, ale on i nadále zůstává v našich srdcích a vzpomínkách. Byl tím nejúžasnějším otcem na světě, a proto mě bolí, že nedostal příležitost být i skvělým dědečkem.
Můj otec se už nikdy nebude s námi radovat nad našimi úspěchy, pokroky našich dětí, nikdy neuvidí jejich šťastný výraz ve tváři o Vánocích, nikdy nepozná, jaké to je, když jeho vnouče sfoukává svíčky na svém narozeninovém dortu. Naše děti zase nikdy nepoznají, jaké to je s dědou v lese vyřezávat dřevěné lodičky ze staré kůry, plavit se s ním na dřevěném voru, který by společnými silami vyrobili, nikdy je jejich děda neobejme, nezašeptá do ucha, že vše bude dobré a nevytáhne z kapsy svou krabičku útěchy plnou bonbónů. Náš otec nikdy nepozná svá vnoučata a ona nepoznají jeho, a přesto jsem si jistý, že i na ně v posledních chvílích myslel a ona na něj také nikdy nezapomenou.
Vždyť vše, čím byl, žije v nás s bratrem i ve Vás, v jeho přátelích, a nikdo z nás nedovolí, aby jeho odkaz jen tak odvál čas, když on sám ho nemůže předávat dál. Pro mě bude navždy žít v každém pohledu mého bratra, v úsměvu našich dětí, v každém kusu nábytku, který tak s láskou vytvářel. Jeho lásku vždy znovu a znovu pocítím při procházce růžovou zahradou, kterou vytvořil kolem matčina hrobu, každá rosa na těchto květinách mi připomene jeho slzy štěstí nad vším, co jsme s bratrem dokázali. Každé zafoukání větru na naší zahradě mi připomene ty chvíle, kdy se k nám večer naklonil a šeptem nám vyprávěl pohádky. Náš otec již není mezi námi, a přesto ve všem kolem nás cítím jeho přítomnost, je to jako kdyby jen schválně ztišil svůj hlas, když se uchýlil tam, kde mu nic neschází. Vzpomeňme na něj teď společně s láskou, kterou si zasloužil, a uchovejme si vzpomínku na jeho šibalský úsměv, laskavé oči, šikovné ruce a hlavně na jeho zlaté srdce, které do poslední chvíle tlouklo pro nás všechny, které vroucně miloval.
Drahá rodino, milí přátelé a vážení smuteční hosté,
Pohřby jsou událostí, na níž se nikdo netěší, protože pro něj znamenají těžkou ztrátu ... ztrátu člověka, který mu zasáhl do života a ovlivnil ho. I Vás sem dnes přivedla láska a úcta k vážené a milé ženě, kterou jsem nade vše milovala. K mé mamince Boženě Vojtěchové, která nás po dlouhém boji s vážnou nemocí navždy opustila. Cítím smutek nad jejím odchodem, ale pohled do vašich smutných, slzami zmáčených tváří mi říká, že má maminka v životě dokázala to, co mnoho lidí nezvládlo. Dokázala, že ji všichni její známí milovali. Naší lásky a přátelství si má maminka v životě cenila nejvíce, a i proto mě pohled na vaše tváře dojímá. I přesto, že naše slzy svědčí o úctě k ní, nepřála by si, abychom plakali dlouho, chtěla by, aby naše bolest brzy pominula a byla vystřídána pocitem radosti. Radostí nad tím, že jsme dostali šanci jít kousek cesty společně s ní po její životní pouti. Chtěla by, abychom hledali útěchu nad její ztrátou ve vzpomínkách, které nám na ní navždy zůstanou, a které nám nikdo nevezme. Dovolte mi, abych se s Vámi podělila o střípky našich rodinných vzpomínek na život naší milované maminky.
Má maminka se narodila před padesáti lety v malé vesničce u Prahy. Prožívala zde krásné chvilky svého dětství, proháněla se po loukách, lezla po stromech, stavěla si s kamarády bunkry v místních stodolách. Okamžiky štěstí, které tehdy prožívala, nemohlo nic zastínit. Jak rostla, nahlédla mnohokrát pod pokličku světa dospělých. Ten svět se jí ani trochu nelíbil, a ona se už tehdy rozhodla, že nikdy nedovolí, aby se z ní stal nudný a ustaraný dospělý, který dávno zapomněl, jaké to je být dítětem. Po smrti svého otce sice byla okolnostmi nucena vzdát se svých dětských střevíčků i snů a vrhnout se do nudného světa dospělých, i přesto si ale uchránila své vnitřní dítě. Dokázala si v sobě uchovat své dětské radosti i v dobách nemilých, kdy nevěděla, co s ní bude, jestli se dokáže uživit. Věděla ale, jaký je její životní sen a šla si poctivě za ním. Její touha po práci s dětmi ji dovedla až k zaměstnání v dětském domově v Litoměřicích, kde se také při jedné vánoční akci seznámila se svým budoucím manželem, naším tatínkem. Tatínek od prvního okamžiku věděl, že ona je pro něj ta pravá a dělal vše, aby ji o tom přesvědčil, nakonec se mu to podařilo a získal její srdce. Společně pak čelili všemu dobrému i zlému, co je v životě potkalo, užívali si narození dvou dětí, jejich životních úspěchů a samozřejmě nikdy nezapomínali ani na děti v dětském domově. Společně se těšili na narození prvních pravnoučat. Bohužel toho se má maminka nedožila. Dostala od života možnost být skvělou maminkou vlastních a vlastně i cizích osamělých dětí, které přijala za své. Velmi se těšila na své první pravnouče, osud jí ale setkání s ním nedopřál. Nedostala tak možnost předat mu svou lásku, svou moudrost, hravost i životní zkušenosti. Vím, že umírala s myšlenkou na něj, trápilo ji, že jej nepozná, ale věděla, že my i její manžel uděláme vše, aby se naše maličké dozvědělo, jak skvělá byla jeho babička žena, která šla za svým cílem. Splnila si svůj sen, práce s osamocenými dětmi v dětském domově ji naplňovala, ráda dětem předávala svou lásku prostřednictvím úsměvu, vlídných slov, ale i pohlazení, na které děti nebyly zvyklé. Radovala se z jejich úspěchů, trápila se pro jejich špatné zkušenosti s dospělými a těšila se na každou radostnou chvilku, kterou spolu prožijí. Dávala jim ze sebe to nejlepší. A to se nezměnilo ani ve chvílích, kdy měla vlastní děti. Její velké, vřelé srdce, mělo dost lásky pro nás všechny. Má maminka nikdy nedovolila, aby se kdokoliv z nás cítil odstrčený. Když byla v zaměstnání, naplno se věnovala tamějším dětem, pořádala pro ně soutěže, hrála s nimi hry, pomáhala jim s úkoly, dopřávala jim pocit domova a bezpečí. Po příchodu ze zaměstnání přišla domů a .... dělala to samé. Nikdy se neunavila, nikdy si nepostěžovala, celých třicet let se své práci naplno oddávala. A já teď před sebou vidí výsledky její práce. Vždyť mezi Vámi truchlícími, je řada lidí, kterým má maminka nahrazovala rodiče. Stala se Vám matkou stejně jako mně. I Vás zasáhla její ztráta, i vy jste, jako já a můj bratr ztratili jednoho rodiče. Rodiče, který se s námi kouloval, neváhal se vyválet při hrách v blátě, měl slabost pro ledové čokolády, miloval stavění všemožných úkrytů a sbírání lesních plodů. Rodiče, na něhož bylo spolehnutí, který vyslechl, dokázal udržet tajemství, politovat, když bylo třeba, ale hlavně rodiče který nekritizoval, protože věděl, že dětská srdce i sebevědomí jsou velmi křehká. Má maminka děti chápala, žila s nimi a sama byla svým osobním způsobem velkým dítětem, protože si udržela dětské nadšení, vnímání světa i dětskou naivitu. Když bylo ale potřeba, stala se z ní bojovná lvice bránící a učící všechna svá mláďata. Učila nás, co je dobré, co špatné. Jen díky ní jsme já a i řada z Vás dokázali vystudovat a vést takový život, na který můžeme být pyšní. Stejně jako jsem pyšná na to, že Božena Vojtěchová byla má matka. Nikdy na ní nezapomenu, bude pro mě žít v každém z Vás, v každé dětské hře, kterou mě naučila, v každé sloce dětských písní, které mi prozpěvovala před spaním, v každé dětské říkance, kterou mě připravovala na recitační soutěže. Navždy ji uvidím v očích svého bratra, v doteku mého milovaného otce, ve strunách její oblíbené kytary. Navždy její přítomnost ucítím v parku, kde mě učila jezdit na kole, i na dětském hřišti, kde jsem se s ní dříve proháněla, a kde se teď bude prohánět i její první pravnouče. Bohužel tam ale bude bez své milující babičky. Dala bych vše za to, aby ho právě ona učila dělat první bábovky na pískovišti, aby ho učila lézt po stromě a aby to byla ona, která by ho naučila její oblíbenou dětskou básničku.
Utři si slzičku,
Vzchop se a vstaň.
Vezmi mne za ruku,
Utři si dlaň.
Každý z nás upadl,
Odřel si kolínka,
Vždy mu je pofouká
Ta jeho maminka.
Moje maminka mi bude v životě chybět... ale musíme jít dál, a proto jí teď společně věnujme tichou vzpomínku a nechme ji, aby se od nás vzdálila. Ne napořád a ne daleko.
Vážená rodino, drazí přátelé, a milí smuteční hosté,
Člověk v životě prožívá mnoho krásných okamžiků plných štěstí, lásky a radosti, stejně tak ho ale stejnou měrou životem provází chvíle plné žalu, slz a utrpení. A naši rodinu takováto chvíle postihla před několika dny, když nás navždy opustila naše milovaná matka, sestra, babička i přítelkyně Magdalena Novotná. Přestože její odchod byl očekávaný, její ztráta naše srdce silně zasáhla a zanechala v nich po ní díru plnou stesku a bolesti. Na tuto ztrátu se nedá nikdy zapomenout, a nám, jejím milovaným, nezbývá nic jiného než nechat naši babičku žít i nadále v našich srdcích, uchovat si na ni milou vzpomínku a předávat ji dál naším dětem, jejím pravnoučatům, a dalším bližním. A těmi jste v této těžké chvíli i vy, a proto mi dovolte, abych v tuto nelehkou chvíli i ve Vašich srdcích nechal ožít vzpomínku na ni, na ženu, která vždy věřila.
Má babička Magdalena Novotná se narodila 11. prosince 1934 do bohaté statkářské rodiny. Od narození byl její život propojený s křesťanskou vírou, která ji i v pozdějších dobách byla útěchou v těžkých životních okamžicích. Do jejího šťastného dětství na venkově plného her, přátelství a blahobytu náhle zasáhla válka. Válka, která ji připravila o to, co do té doby na světě milovala nejvíce. O její rodiče. Náhle zůstala malá sedmiletá Magdalenka, jak jí její maminka říkávala, sama s o rok mladší sestrou Janičkou. Obou dívek se ujala rodina sousedů a v dobré víře je vychovávala do konce války. Janička se pro Magdalenku stala celým světem, jedinou životní jistotou, jejich jedinečný vztah vydržel až dodnes. Po skončení války se obou sester ujal strýc, který se vrátil z exilu a vychovával je podle svého nejlepšího svědomí, za to mu má babička byla po celý život vděčná. Již jako dítě mu dávala svůj vděk a hlavně lásku najevo a snažila se mu vždy činit jen radost, i ve chvílích, kdy jejich život nebyl zrovna jednoduchý. Má babička sice z politických důvodů nedostudovala vysněnou střední školu, ale nikdy, ani tehdy ani později to nepovažovala za tragédii. Velmi dobře věděla z předcházejících zkušeností, že režim jí může připravit o vzdělání, domov, rodinu, ale že mu nikdy nedovolí, aby jí vzal její víru. Nejen víru křesťanskou, ale víru v lepší život, víru v laskavost a dobrotu lidí. Místo studia se babička vrhla do podřadných zaměstnání, ale v každém zaměstnání se činila s elánem, který byl její osobě vlastní. I díky svému životnímu optimismu zaujala na první pohled svou životní lásku, našeho dědečka Mojmíra, s nímž v průběhu let měla pět krásných a zdravých dětí Mojmíra, Vladimíra, Magdalenu, Janu a Kateřinu. V průběhu jejího života nastalo mnoho chvil, kdy byla její víra zkoušena, když zemřel její milovaný strýc, syn Vladimír vážně onemocněl, a když náhle a bez varování přišla o svou životní lásku. I tak ale naše babička na víru nezanevřela a vždy věřila, že se vše děje z nějakého důvodu. Každé životní trápení, kterým si prošla, ji posilovalo a dávalo sílu do budoucna. Díky každému negativnímu zážitku se cítila silnější a připravená na další rány osudu, které pomáhala snášet i svým nejbližším a přátelům. Ti její sílu, optimismus, naději a víru v budoucnost čerpali nejen z jejích slov, ale i z úsměvů i doteků, jimiž má babička nikdy nešetřila. Věděla, že láska, přátelství, zájem a ochota pomoci se nedá vyvážit žádnými penězi na světě, i proto každé její pohlazení bylo vlnou štěstí a naděje pro lidskou duši.
Má babička ve svém životě vroucně milovala svého strýce, svou sestru Janu, mého dědu Mojmíra, své děti, vnoučata, pravnoučata a jsem si jist, že by milovala i svá prapravnoučata. Má babička byla ale i dobrá křesťanka, která nezáviděla, nevyčítala, necítila zlobu ani zklamání, a tak si jsem jist, že všichni lidé v jejím životě alespoň na malý okamžik pocítili její lásku a přátelství. Její láska byla archou i pro zraněná, opuštěná a těžce zkoušená zvířata, která u ní vždy našla laskavé slovo, a balzám pro tělo i pro duši. Náklonnost k zvířatům, rostlinám, ale hlavně k lidské práce prýštila z každého babiččina pohledu na tento svět, stejně jako její neustálá touha po poznání. Její chuť cestovat beze strachu z neznáma, touha neustále zkoušet něco nového a víra v to, že všude se najdou lidé ochotni pomoci, byla, je a bude inspirací pro každého z nás. Naše babička svůj život zasvětila své rodině, své křesťanské víře, své lásce k přírodě i poznávání. Nikdy nedopustila, aby její život byl prázdný a nudný. Magdalena Novotná je vzorem dobrého člověka v dnešní hektické společnosti, a i proto je její ztráta tak bolestivá nejen pro její rodinu, ale i pro její blízké z míst, kde žila, a která navštívila. Naše babička by ale nikdy nechtěla, abychom tu dnes plakali. Chtěla by, abychom se pomodlili za její duši a radovali se z toho, že se její duše snad opět setkala s duší milovaného Mojmíra, že opět může obejmout své ztracené rodiče a zlíbat ruce muži, který se jí i její sestry Jany ujal. Naše radost byla vždy pro babičku tím nejdůležitějším, a proto by si jistě přála, aby pocit naší radosti provázel i tento pro nás všechny těžký den. Přála by si, abychom po ní netruchlili, ale abychom na ni s láskou vzpomínali vždy, když nabídneme pomoc trpícím, abychom si vzpomněli na její úsměv při každém pohledu do slunce, na dotyk jejích rukou při pohlazení květin z její zahrádky, abychom si připomínali její vůni při každém nedělním pečení chleba. Přála by si, aby pro nás žila ve všech těch všedních maličkostech, které děláme každý den. Přála by si, aby navždy žila v nás a v našich dětech... a to je to, co jí můžeme splnit. S láskou vzpomínejme, oslavujme její život, netrapme se její ztrátou. A hlavně věřme v lepší budoucnost, tak jako v ní i ona věřila po celý svůj život.
