Cílem bondingu po porodu je dosáhnout nepřerušeného kontaktu maminky s novorozeným miminkem. Prakticky to znamená, že ihned po porodu by mělo být nahé, neumyté děťátko položeno na hruď matky. Z rukou miminka nemá být smyta plodová voda, protože má stejnou vůni a chuť jako maminčiny bradavky. Novorozenec si instinktivně strká pěstičky do pusy a pomáhá si tak podle stejné vůně a chuti hledat zdroj mateřského mléka. Kontakt kůže na kůži přispívá k poporodní adaptaci miminka a také zaručí děťátku potřebné teplo. Velmi důležité je také zajistit mamince možnost dívat se miminku do očí, tedy podložit jí hlavu. Běžné ošetřovatelské postupy se například v Německu i jinde vykonávají tak, že ponechají miminko v maminčině náruči. I následný pobyt maminky a miminka v nemocničním zařízení by měl být přizpůsoben jejich potřebě neustálého těsného kontaktu.
Vztah bezprostředně po porodu mezi maminkou a dítětem se vytvoří vždycky. Ale právě díky těsnému fyzickému kontaktu ihned od porodu se navazování těchto vazeb usnadňuje. Příroda to zařídila tak, že v prvních hodinách po porodu jsou díky vyplavovaným hormonům maminky naladěny k takzvané „opatrovatelské připravenosti“. Podpora bondingu je tedy způsob, jak maminkám usnadnit vstup do mateřství a jak miminkům pomoci při náročné adaptaci na prostředí mimo dělohu matky. Pediatři došli k závěru, že matky, které měly možnost být nerušeně po porodu se svým děťátkem, se chovaly trpělivěji, déle s dítětem vyhledávaly oční kontakt a ještě rok po porodu reagovaly rychleji a ochotněji na potřeby dítěte. A trpělivá maminka je pro miminko skvělým průvodcem v životě.
A zvláště u miminek, která mají nějaké zdravotní problémy, je podpora bondingu nesmírně důležitá. Výzkumy prokázaly, že nedonošené děti mnohem lépe prospívají a přibírají na hmotnosti, pokud jsou hlazeny nebo je jim umožněn alespoň čichový kontakt s vůní maminky (například tím, že měly u sebe v inkubátoru maminčinu noční košili).
Mateřská náruč je pro miminko tím nejpříjemnějším a nejpřirozenějším místem na světě. Dítě patří k matce, to je normální. Samy maminky to intuitivně cítí. Obvyklá zdravotnická rutina však ještě často funguje spíše ve prospěch oddělování miminek od maminek. Maminka se dozví, že je potřeba miminko ošetřit, že je nutné ho zahřát, aby bylo v pořádku. Maminky mají k zdravotnickému personálu přirozenou důvěru, a tak potlačí svůj instinkt, který jim velí nepustit dítě z náruče a zahřát vlastním teplem. Těsný kontakt maminky s miminkem je potřeba vnímat jako něco naprosto normálního. Díky těsnému kontaktu dochází u maminky k vyplavování vysoké hladiny hormonů a maminka má energii pečovat o dítě. Je to otázka přežití a vidíme to všude v přírodě. V případě, že kontakt mezi maminkou a miminkem narušíme, simulujeme tím vlastně situaci, že matka o své mláďátko přišla. Hladina hormonů poklesne a maminka se najednou cítí vyčerpaná, má potřebu spánku. Přirozený proces je narušen.
Děti, které byly po porodu od maminky odděleny, mohou mít problémy s poporodní adaptací a dýcháním. Často pláčou, jsou v napětí a hledají mateřskou náruč. Pokud ji nenajdou, brzy se unaví, rezignují a usnou. Maminka by měla dopřát svému dítěti co nejvíce tělesného kontaktu. Hodně se s ním mazlit, společně se koupat, spát s ním v jedné posteli. Často ho chovat, nosit miminko v šátku. Mazlením a projevy lásky nemůžeme dítě rozmazlit. Naopak, dáváme mu do života základní jistotu, že je milováno.
Nedostatečná podpora bondingu má také negativní vliv na rozvoj laktace. Doporučuje se být s dítětem od prvních chvil, ty hodiny po porodu jsou neopakovatelné. Pokud se vyskytne závažný, většinou zdravotní důvod, který vám v tom zabrání, buďte s miminkem tak často, jak to jen lze. Neopouštějte nemocné a nedonošené děti, byť k tomu máte ty nejrozumnější důvody. Mateřství není o rozumu. Instinkty, které se spouští právě kontaktem s děťátkem, pomohou následně překonávat další překážky mateřství. Když se stane něco, co mamince a jejímu narozenému dítěti zamezuje, aby mohli být ihned spolu, zdravotníci jim mohou podat pomocnou ruku, respektive náruč a vytvořit jim takzvanou sociální dělohu. Mysleme na to, že mateřskou náruč potřebuje dítě zdravé a ještě více ji potřebuje dítě nemocné.
V naší poradně s názvem ALTERNATIVNÍ LÉČBA RAKOVINY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Vladislav.
Dobrý den, maminka má zhoubný nádor na ledvině. Jedna ledvina vyoperovaná, druhá částečně vyoperovaná (zbytek ledviny nefunkční). Jedná se o grawitzův tumor, metastáze v uzlinách, cévách , svalech a zřejmě i na plicích. Nádor je označen g4- tedy nejvíce agresivní. Lékaři již nedávají žádnou naději a na vlastní riziko ji zřejmě odvezeme domů (dle lékářů zemřít). Nechceme se však vzdát bez boje proto bojujeme alternativní léčbou, které věřim více než chemoterapiím. Mamka pobírá z prášků pouze paralen na teplotu a zřejmě nějaký prášek na srdce. Dále proti problémům při dýchání dostává cca jednou za den morfín.
Chtěl jsem se zeptat na níže sepsaný jídelníček, který jsme sestavili.
Ráno – 250 ml zeleninové štávy,
Tvaroh se lněným olejem a rozemletými lněnymi semínky cca 8lžic
Aloe vera – 30ml
Roztok javorový sirup + zažívací soda 1 lžička
Oběd- zásaditá potrava (zelenina)
Roztok javorový sirup + zažívací soda 1 lžička
Odpoledne- zeleninová štáva 250ml
Večeře- zelenina/ovoce
Aloe vera 30 ml
Roztok javorový sirup + zažívací soda 1 lžička
Čaj z kořene pampelišky
Případné doplňky-liposomální vitamín C, koloidní stříbro,chlorela, graviola , cordyceps
Z těchto doplňků bych vybral pouze něco, aby se vše nepřeplácalo a aby bylo tělo schopno vše strávit a vyloučit. Celkem se mi líbí graviola a vit. C. Mam ale obavy vzhledem k nefunkčnosti ledvin zda nemohou nastat nějaké problémy? Proto prosim o radu, opakuji že ledviny nefungují a mamka chodí 3x týdně na dialízu.
Dále bych chtěl poradit s léčbou chloridem cesným- tato léčba se mi zdá velmi účinná , ale myslím, že je zde nutné poradit se o dávkování,aby se to více nezhoršilo. Mamka váží cca 60kg a je jí 59let. Našel jsem toto dávkování , nevím co je z toho nejvíce důležité, nebo zda jde něco vynechat, či není li problév v ledvinách?
Denní dávkování rozložené na 3 až 4 dávky
a. CsCl (chlorid cesný) 3 – 6 gramů (viz poznámky autora 1,2,3)
b. KCl (chlorid draselný) 2 – 4 gramy
c. Vitamn C 5 – 10 gramů
d. Vitamín A 50 000 international units
e. Zn gluconate 100 – 200 miligramů
f. Organický selén 100 – 200 mikrogramů
g. Amygdalin (laetrile) Podle ošetřujícího lékaře
Mohl byste mi něco doporučit či poradit? Děkuji mnohokrát
Vladislav
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek .
Podle popsané diagnózy se skutečně jedná o terminální fázi v životě vaší maminky. Chápu vaši snahu za každou cenu něco podniknout k prodloužení života, ale v některých situacích to bohužel nedokážeme vůbec ničím a toto je zřejmě ten případ. Váš jídelníček je dobrý. Důležité je aby vyhovoval požadavkům nofrologů, kteří dozorují dialýzu, s nimi je to třeba prodiskutovat. Také je třeba brát ohledy na chuťové požadavky vaší maminky, aby ji především jídlo chutnalo.
Připravte se na to že maminka brzi zemře a přijmněte to jako součást její další existence v nové dimenzi. Vnímejte to jako transofrmaci jejího života do nových podmínek, kde nebude tato její nemoc ani bolesti, které nyní má. Tím že zemře se vysvobodí z pozemských těžkostí a nalezne klid a odpočinek. Když toto přijmete, tak ulehčíte její odchod pro ní samotnou i pro sebe.
Poslední rozloučení zesnulého člověka mají obvykle na starosti jeho příbuzní, kteří rozhodují o tom, jak bude pohřební akt vypadat, kde se bude konat, kolik přijde lidí, jestli součástí bude i hostina, kdo tam promluví atd. Při rozhodování se mohou řídit přáním zemřelého, pokud nějaké projevil za svého života, nebo tím co o něm vědí, co se k němu hodí atd., případně sami vyberou to, co považují za nejlepší. Důležitá je v neposlední řadě také finanční stránka, protože uspořádání pohřbu není nejlevnější záležitostí. Je třeba zajistit si pohřební službu, která se postará o zemřelého (uložení do rakve, také i umytí zemřelého, oblečení a další nutné úpravy), zajistit parte, rozhodnout o způsobu pohřbení (do země v rakvi, nebo kremace), místo pohřbení, nebo uložení urny, místo pro smuteční obřad (pokud o něj pozůstalí stojí), případně pro smuteční hostinu. S tím vším může pozůstalým pomoci právě pohřební služba, která vychází z přání pozůstalých. Pokud se pozůstalí rozhodnou pro pohřeb, jehož součástí bude i smuteční obřad, musí se rozhodnout, jestli jeho součástí bude i pohřební řeč. Pohřební řeč není vždy nutná, je možné mít jen jednoduchý obřad, při němž bude puštěna vhodná hudba a pozůstalí a další lidé, kteří se přišli rozloučit, jen k rakvi položí květiny a věnce a v tichosti se rozloučí se zemřelým. V případě, že se pozůstalí rozhodnou pro smuteční obřad se smutečním projevem, musí si zvolit vhodného řečníka. V takovém případě se nabízí několik možností. Jednou variantou je, že řeč přenechají profesionálovi, který buď působí u pohřební služby, nebo pod pohřební síní. Takový řečník jim předá dotazník, do něhož vyplní základní informace o zemřelém a to, co si přejí, aby na pohřbu zaznělo. Výhodou tohoto řečníka je, že ví, jak se má obléci, umí mluvit a nenechá se ničím rozhodit. Jeho projev ale může na někoho působit neosobně. Další variantou je, že řečníkem bude někdo blízký zemřelému. Nemusí se vždy jednat o příslušníka jeho rodiny, řeč může mít i nejlepší přítel, nebo někdo jiný, kdo zemřelého dobře znal. Při některých pohřbech se dokonce střídá více řečníků, někdo promluví za rodinu, pak třeba některý přítel, kolega atd. V takovém případě je důležité, aby řečníci své projevy sladili a „nelezli si do zelí“. Není třeba, aby se všechny informace opakovaly, každý by se pak měl držet svého okruhu. Mnohem jednodušší situace je, když mluví jen jeden řečník. Ten by měl samozřejmě při tvorbě své řeči respektovat pravidla tohoto slohového útvaru a i při samotném obřadu musí dbát na správnou etiketu vycházející z dané situace.
Projev, který si řečník sám připraví, musí odrážet jeho vztah k zemřelému a hlavně musí být plný upřímné účasti. V podstatě neexistuje přesná osnova, nějaký plán, co vše musí smuteční řeč obsahovat a jakým stylem má být sestavená. Hlavní je, aby byla vhodná, dávala smysl a styl se hodil k řečníkovi. Klidně může být řeč originální a plná nekonvečních spojení. Důležité je, ale aby tato spojení nenarušila smysl smuteční řeči.
Pokud si někdo neví rady se sestavením tohoto proslovu, měl by se řídit několika základními pravidly. Tím hlavním je, že v řeči by se neměly nijak zdůrazňovat negativní vlastnosti zesnulého. Taková vlastnost se tam sice může objevit, ale měla by být „změkčená“, rozhodně by smuteční řeč neměla být postavena na kritice zemřelého. Pokud řečníka nenapadá moc dobrého, co o zemřelém říct, je dobré držet se obyčejných frází.
Důležité je si také uvědomit, že smuteční řeč je určena hlavně rodině zemřelého, má jim vyjádřit účast, podporu a pomoci jim vyrovnat se s bolestí, kterou cítí. Pokud tedy řečník nepatří k nejbližším příbuzným zemřelého, neměl by se nijak snažit strhávat pozornost ke svým emocím. Ale i v případě, pokud je řečníkem osoba blízká zemřelému měla by se snažit vystupovat co nejvíce objektivně, protože i pro další příbuzné je ztráta milované osoby velmi těžká. I přesto není vhodné se uchylovat ve smuteční řeči k velkému množství různých klišé, protože ty pak působí neupřímně. Je mnohem lepší projev více zaměřit na život, názory a přání zemřelého, aby celý projev působil upřímnější a osobnější. Klišé nikoho nedojmou ani neutěší. Řečník by se měl snažit pozůstalým poskytnout útěchu v popisu dobře prožitého života zemřelého, a v tom jaký byl člověk, co dokázal, nebo co mohl dokázat. Zase by ale v projevu nemělo být až moc informací o životě zemřelého, ideální je shrnout jen několik málo bodů z jeho života. Při smuteční řeči se řečníci často uchylují k různým básnickým vyjádřením, kterými chtějí svému projevu dodat na určité „honosnosti“. I zde platí jednoduché pravidlo, méně je někdy více, důležitá je totiž přirozenost projevu. Aby smuteční řeč byla osobnější, je vhodné využít i různé oblíbené citáty zemřelého, slova z oblíbených písní a básní. Opět by jich nemělo být ale moc, všeobecně se doporučuje jen jeden citát. V závěru smuteční by mělo zaznít, něco, co je pro zemřelého typického, co pozůstalým pomůže dát mu sbohem. Často se užívají citáty z oblíbených knih, básní, písní, neb klasické fráze typu: Nikdy na tebe nezapomeneme atd. Hlavní je, aby se závěr hodil do celého konceptu smuteční řeči.
Smuteční projev nepatří k těm slohovým útvarům, u nichž se oceňuje improvizace. Naopak je třeba být na tuto situaci dobře připraven, což znamená mít projev s sebou, i když ho řečník ovládá zpaměti. Může se stát, že se pod návalem emocím v řeči ztratí a sepsaný projev mu dává jistotu, že řeč dokončí. Sepsaná řeč by neměl mít řečník jen tak volně na papíru, který zmuchlaný vytáhl z kapsy. Je vhodné ho mít v tmavých deskách, ideálně černé, nebo tmavě modré barvy.
Při samotném projevu je třeba v obřadní síni respektovat akustiku a mluvit dostatečně nahlas. Důležité je také dělat patřičné pauzy, aby slovům rozuměli všichni, i ti starší účastníci. Je důležité v řeči příliš nepospíchat, ale ani ji nenatahovat. Projev by měl trvat zhruba kolem pěti minut, ale může být i kratší. Pokud by se v průběhu projevu stalo, že řečník bude přerušen, třeba svým, nebo i cizím projevem emocí nad smrtí zemřelého, je třeba počkat, až se situace uklidní a pak projev dokončit. U smuteční řeči není vhodná jakákoliv přehnaná gestikulace, ale ani přecházení z místa na místo.
Řečníkem na pohřbu se může stát v podstatě kdokoliv, není potřeba, aby to byl rozený mluvčí, stačí člověk, který respektuje pozůstalé, je ochoten a schopen veřejně promluvit a působit důstojně. Řečník, ať už profesionální nebo ne, musí vždy respektovat tuto situaci a musí se podle toho nejen chovat, ale správně se i obléct. Pro muže řečníka se doporučuje tmavý oblek, ideálně černé barvy. Pokud k projevu dojde venku a v zimě, hodí se tmavý kabát. Častým prohřeškem bývá na pohřbech obuv. Všichni účastníci včetně řečníka musí mít čisté a vyleštěné boty ideálně opět tmavé barvy. Rozhodně se sem nehodí žádná sportovní obuv, ani kdyby se jednalo o černé botasky. Řečník by měl být také hladce oholen. I ženy řečnice musí respektovat pohřební etiketu a obléct se do jednoduchých tmavých šatů, případně do tmavých společenských kalhot. Jejich make-up ani účes by neměl být nijak výrazný.
Na závěr je třeba zdůraznit, že řečník svou úctu k zemřelému vyjadřuje mírnou úklonou směrem k jeho rakvi před zahájením projevu, ale i po jeho skončení. Řečník je navíc také prvním, kdo rodině zemřelého kondoluje.
Ve svém příspěvku SMUTEČNÍ ŘEČ NA POHŘEB se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Smteční řeč - důstojné poslední rozloučení.
Dobrý den, ráda bych vás všechny informovala o tom, že pomáhám lidem s psaním smuteční řeči podle jejich představ. Mám založenou FB stránku Smuteční řeč - důstojné poslední rozloučení. Kdyby měl někdo o smuteční řeč zájem, neváhejte a napište mi. Těším se na případnou spolupráci.
Pawlusová Darina
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Milan.
Dobry den,prosim o pomoc při složeni smutečni řeči pro kamarada tenistu.
Děkuji Jiří
Dovolte mi, abych Vám poděkoval, že v této těžké chvíli stojíte při nás a přišli jste se rozloučit s naší milovanou maminkou. Vaše lítost mi dává naději, že má maminka nebude nikdy zapomenuta a že kromě nás, její blízké rodiny, si její vzpomínku uchováte i Vy. Úcta, kterou jste jí dnes vzdali, mi vhání slzy do očí a zároveň budí radost v srdci, dokazuje mi, že život mé maminky měl smysl. Vím, že i ona sama, by dnes byla Vaší láskou dojata a poctěna, protože jí nikdy nepovažovala za samozřejmost a každého z Vás si velmi vážila. Pozvedněme sklenku a s tichou vzpomínkou si připijme na naši milovanou maminku, manželku, sestru, babičku a přítelkyni. Nikdy na tebe nezapomeneme.
Projev blízkého přítele
Drahá truchlící rodino, milí přátelé,
Dovolte mi, abych i já, blízký přítel zemřelého Josefa, na něj zavzpomínal a podělil se s Vámi o svou vzpomínku na něj. Josef byl skvělým kamarádem, rodičem, manželem, kolegou, byl člověk plný energie a lásky k životu. Jeho mysl plná ideálů nás spojila nejprve jako kolegy, později i jako přátelé. Bylo mi ctí stát mu po boku ve chvílích dobrých i zlých, stejně jako on stál za každé situace při mně. Byl jediný, kdo se se mnou upřímně radoval z každého mého úspěchu a zároveň on jediný se nikdy nebál mi říct, že něco dělám špatně. Byl můj jediný pravý přítel a já ho měl a mám za to rád. Proto vás prosím, pozvedněte spolu se mnou sklenku na počest muže, který uměl prožít svůj život tak, že mu každý z nás může závidět a jeho vzpomínku si navždy uchovejme.
Ve svém příspěvku SMUTEČNÍ ŘEČ NA POHŘEB se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Petr.
Moc prosím o pomoc na smuteční řeči pro mého otce záchranáře Uživatel rovněž přidal ke svému příspěvku i obrázek, který můžete vidět, když kliknete na tento odkaz přiložený obrázek.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Smuteční řeč.
Průběh pohřbu obvykle vychází z přání zesnulého a mají ho na starosti pozůstalí, ti tedy rozhodují, jak bude pohřeb vypadat, jestli se bude skládat jen ze smutečního obřadu, anebo jestli jeho součástí bude i smuteční hostina. Pokud se pozůstalí rozhodnou zorganizovat smuteční hostinu, je jen na nich, kdo se jí bude účastnit. Nikde není dáno, že musí být pro všechny účastníku pohřbu. Řada pozůstalých dává přednost smuteční hostině v úzkém kruhu rodiny. Pohřební hostina se koná až po obřadu, nikdy ne před ním. Při hostině nejde o samotné jídlo, opět jde o vzdání úcty nebožtíkovi a sdílení vzpomínek na něj. Lidé se zde scházejí, aby se mohli společně podělit o vzpomínky a ještě jednou projevit soustrast nejbližším příbuzným. V případě, že se smuteční hostina koná, tak se pozvaným na tuto událost posílá nejen smuteční oznámení, ale také pozvání ke smuteční hostině. Tak každý dopředu ví, že se taková akce bude konat. Pozůstalí při rozhodování o místě smuteční hostiny, by měli mít na paměti, že je vhodné uspořádat hostinu blízku místa obřadu, protože pokud se bude kar konat jinde, musí zajistit pro účastníky odvoz na dané místo. Finanční náročnost této části pohřbu je různá, závisí na tom, jaký typ hostiny si pozůstalí zvolí. Nejméně finančně náročná je smuteční hostina, při níž se nepodává žádné hlavní jídlo. Slouží jen k setkání blízkých, kteří společně připijí na zemřelého. Tato hostina nemá dlouhé trvání, obvykle trvá maximálně půl hodinu a není finančně náročná, protože kromě již zmíněného vína se na ní podávají jen nějaké maličkosti vhodné k vínu. Další a finančně náročnější je uspořádání smuteční hostiny v restauraci. V takovém případě by se měla hostina skládat ze slavnostního přípitku na počest zemřelého, oběda a dezertu. Ani v tomto případě není vhodné na hostině déle prodlévat. Obvykle po dezertu smuteční hosté postupně odcházejí. Poslední a často finančně nejnáročnější variantou je domácí hostina pro blízké příbuzné a další hosty, která se koná obvykle v domě zemřelého, nebo u jeho blízkých příbuzných. Tato hostina trvá podstatně delší dobu (i několik hodin) a je na ni potřeba zajistit dostatek pokrmů a nápojů. Výhodou je, že se nemusí jednat o pokrmy koupené v restauraci, mohou být domácí, připravené blízkými příbuznými. Důležitou součástí každé smuteční hostiny je vždy slavnostní projev, který by opět měl mít blízký příbuzný, nebo přítel. Nemusí to být ale stejný řečník, který hovořil na pohřbu. Řečníku může být i více. Vždy by po projevu mělo následovat symbolické připití na počest zemřelého. Řeč by neměla být dlouhá, měla by obsahovat poděkování za projevené soustrasti, nebo za účast na pohřbu.
Smuteční řeč je pravděpodobně asi jedním z nejsložitějších slohových útvarů právě pro jeho emocionální zaměření. Jistě není třeba zdůrazňovat, že smuteční řeč je určená na pohřby.
Při pohřbu se může rodina obránit na profesionálního řečníka, který ve svém projevu může vycházet z projevu, který mu připraví rodina, nebo může říct svou vlastní řeč. Většinou se pak jedná o univerzální projev, který jen doplní konkrétními událostmi ze života zemřelého.
Druhou variantou je, že na smuteční slavnosti promluví někdo z pozůstalých, většinou to bývají nejbližší příbuzní, kteří si svůj projev také sami připraví. Napsat smuteční projev není jednoduché. Vždy záleží na vztahu mluvčího k zemřelému a na přístupu, který řečník zvolí. V podstatě není přesně vymezené, jak musí projev vypadat, klidně může být i nekonvenční, základním pravidlem ale je, že by měl být plný opravdu upřímné účasti.
Je několik bodů, které by se v projevu asi měly objevit, ale myslím, že nejsou vždy podmínkou. Také je na řečníkovi, jakou jejich formu zvolí.
Při smuteční řeči není vhodné zdůrazňovat záporné vlastnosti zemřelého (pokud si to rodina vyloženě nepřeje).
Při smutečním proslovu by řečník měl jistě vyjádřit nejen soustrast pozůstalým, ale také by je měl ujistit o tom, že v tom nejsou sami. Měl by se snažit jim pomoci ulehčit v bolesti.
Řečníci se často ve svých projevech uchylují k různým neupřímným a prázdným klišé, které zesnulého nijak nepřiblíží a ani to na nikoho nezapůsobí. Naopak je vhodné využívat v projevu vzpomínky na život zemřelého a na jeho životní postoje.
Také je třeba si uvědomit, že smuteční projev je určen pro pozůstalé, ne pro zemřelého, proto by celý proslov měl směřovat k nim. Jim má tato řeč pomoci překonat bolest. Řečník by vždy, ať už pochází z rodiny, nebo ne, měl v prvním řadě myslet na nejbližší příbuzné, a proto by zrovna je měl oslovit vždy jako první. U smutečního řečníka se předpokládá, že v projevu nebude zdůrazňovat svůj zármutek. Samozřejmě při projevu na pohřbu blízkého příbuzného (matky, otce, syna, dcery...) se tomu nelze zcela vyhnout. Vždy je ale třeba uvědomit si, že i pro další příbuzné je ztráta milované osoby těžká.
Smuteční projev by měl být na určité úrovni a měl by být vždy předem připraven a nikdy by neměl být výsledkem improvizace, která by mohla způsobit, že by zaznělo něco, co není vhodné. I pokud řečník umí svůj projev zpaměti, může si s sebou vzít desky (tmavé barvy) s připraveným projevem (kdy by zapomněl, nebo v rozrušení nevěděl, jak dál pokračovat). Také je třeba si uvědomit, že cílem smuteční řeči není informovat o všech událostech ze života zesnulého. Při projevu je možné použít různá básnická vyjádření, ale není třeba jejich množství vždy přehánět, pak by projev mohl působit nepřirozeně. Také je možné využít básní a citátů. Ideální je jeden citát. Více citátů nebo básní by opět mohlo působit nepřirozeně. Ve smutečním projevu samozřejmě není nutná recitace, ale je potřeba se básni přizpůsobit. V projevu by neměla být rozsáhlá souvětí, vhodnější jsou jednoduché věty pronášené klidným tempem, aby všichni přítomní porozuměli obsahu sdělení. Řečník by také měl mluvit dostatečně nahlas. Samozřejmě se může stát, že projev řečníka může být narušený vlastní lítostí nad ztrátou milované bytosti (opět je tato situace pravděpodobná u úmrtí blízkého příbuzného). Takovou situaci je třeba akceptovat a poskytnou řečníkovi prostor, aby mohl po uklidnění pokračovat.
Proslov by neměl být také přehnaně dlouhý, vhodný je časový rozsah kolem 3 – 5 minut.
Smuteční projev by měl od začátku působit důstojně. Řečník by měl zvolit vhodné vystupování, neměl by při projevu přecházet a ani přehnaně gestikulovat. Úctu k zemřelému lze vyjádřit drobnou úklonou hlavy směrem k rakvi před zahájením projevu a po jeho skončení.
Při smutečním projevu není důležité, jen co řečník říká, ale také jak u toho vypadá. Řečník by se nikdy neměl oblékat nijak provokativně. U mužů je vhodný tmavý oblek a kabát. Rozhodně není vhodná sportovní bunda a obuv. Důležité také je, aby muž vypadal upraveně, řečník by měl mít tedy čisté a vyleštěné boty a zároveň by měl být i oholený. Ženy si mohou vzít jednoduché tmavé šaty, nebo společenské kalhoty. Neměly by mít výrazný make-up.
Na závěr je třeba, aby si řečník uvědomil, že on je první, kdo vyjadřuje upřímnou soustrast rodině.
se smutkem v srdci jsme se tu dnes sešli, abychom zavzpomínali na báječnou ženu, která vnesla mnoho dobrého do životů nás všech. Moje maminka Jana Adamcová celý život dělala vše proto, aby se lidé kolem ní měli dobře, vždy myslela více na druhé než na sebe. A nyní my jí to oplácíme a naše slzy jsou důkazem, že svou láskou a přátelstvím si navždy získala naše srdce. Maminka by si jistě nepřála, abychom tu dnes po ní truchlili, naopak by si přála, abychom oslavovali její život. Řekla by nám, abychom pro ni neplakali, přestože ji nevidíme, vždy bude s námi a bude nad námi bdít, jak to dělala doposud. A my jsme se tu dnes sešli, ne proto, abychom truchlili nad její ztrátou, ale abychom jí vzdali čest za to, čím pro nás byla. Pro nás, své děti, manžela i vnoučata byla srdcem i duší rodiny, pro své přátelé byla vrbou, utěšitelkou i rádkyní... Každý z nás, kdo tu dnes jsme, u ní alespoň jednou hledal pomoc, radu, nebo jen prostou útěchu v objetí. Dovolte mi, abych zavzpomínala na pár okamžiků z jejího života.
Životní pouť mé maminky začala před 55 lety v Havlíčkově Brodě. Její dětství nebylo jednoduché kvůli nepříjemnému rozvodu rodičů, ale přesto ho vždy považovala za šťastné období svého života. Velmi milovala svou babičku, u níž žila po rozvodu svých rodičů a jež ji přivedla k zahradničení, které se stalo její vášní. Tato vášeň jí vydržela až do smrti, až do poslední chvíle svého života se nepřestávala ze své lásky ke květinám těšit. Díky své babičce prožila krásná a bezstarostná léta svého dětství, během nichž si uvědomila, že velmi touží pomáhat lidem jako lékařka. Její sen se splnil a po náročném studiu, které s sebou neslo řadu pocitů zklamání a zoufalství, ale i pýchy a hrdosti, maminka dokončila školu a stala se lékařkou na chirurgickém oddělení ve fakultní nemocnici v Hradci Králové. Svou práci vždy milovala, nikdy nezaváhala, když mohla svým pacientům jakkoliv pomoci. Dělala, co mohla, aby lidé kolem ní netrpěli. Díky svému povolání se také během osudového večera seznámila se svým budoucím manželem, naším tatínkem, který do nemocnice přivezl svého nejlepšího přítele se zlomenou nohou. Když se v ordinaci spatřili, věděli, že patří k sobě. Byla to osudová láska, která dokázala překonat mnoho zlých životních okamžiků a přitom neztratit nic ze svého kouzla. Maminka i nadále pracovala jako lékařka a přitom se snažila splnit i největší tatínkův sen: dát mu velkou rodinu. Jejich snažení, víra i vytrvalost nakonec zaznamenaly úspěch a během několika let přivítali na světě nás, své děti Alenu, Daniela a Martinu. Pro maminku to byly nejsilnější okamžiky jejího života, když nás držela poprvé ve svém náručí a sušila slzy štěstí svého manžela. Slibovala nám, že nás bude po celý svůj život chránit a svůj slib také dodržela. Dělala vše proto, aby nás dobře vychovala, stala se nám nejen milovanou maminkou, ale i kamarádkou, životní učitelkou a vzorem. Celý svůj život věnovala tomu, abychom se měli dobře. Samozřejmě kvůli nám prožila řadu bolestných okamžiků, nocí plných starostí a zoufalství. Ale věřím, že nakonec nám tyto bezesné noci odpustila a těšila se s námi z našich šťastných a radostných chvil, kdy jsme dokončili školy a přivedli na svět její vnoučátka Janičku, Pavlínku, Tomáška a Elišku. Maminka svá vnoučátka milovala a nebylo na světě nic, co by pro ně neudělala. Těšila se z nich a seznamovala je se svými zájmy. Jen díky ní si malá Eliška vytvořila na zahrádce svůj vlastní záhonek ředkviček, to ona předala Janičce a Tomáškovi svou lásku ke knihám a naučila Pavlínku hrát na piano. Vždy se ve svých vnoučatech viděla a nepochybuji, že i ona se viděla v ní. Jejich láska byla vzájemná, a ani smrt ji nemůže překonat. Plnila naším dětem každá přání a měla pro ně vždy otevřenou náruč, vlídné slovo a milý úsměv. Do našeho společného štěstí ale zasáhla krutá nemoc. Maminka s ní statečně bojovala několik let a mnohokrát se zdálo, že rakovinu konečně porazila, ta se ale vždy vrátila a postupně mamince ubírala sil. I přes maminčinu odvahu čelit této vážné nemoci nám ji smrt 12. října navždy vzala a zanechala nám v srdci smutek, zoufalství a pocit beznaděje.
Přestože od nás odešla, nikdy na ni nezapomeneme, naše srdce jsou plná vzpomínek na naše společné okamžiky, i na její svědomité plnění životního poslání. Přestože její život skončil tak brzy a ona již nedostala šanci vidět vyrůstat svá milovaná vnoučata a těšit se z příchodů dalších, jsem si jistá, že prožila svůj život tak, jak si přála. Dala vše, co mohla, své milované a milující rodině, věrným přátelům i pacientům, kterým ulehčovala v jejich bolestech. Věřím, že nikdo z nás nikdy nezapomene na její milý úsměv, něžné oči, ani jemný úklon hlavy, kterým dávala najevo svůj zájem. Pro mě bude navždy žít v každé květině, která vyroste na její překrásné zahradě, v úsměvu mých dětí, v péči mého otce a sourozenců, i v hudbě a básních, které tolik milovala.
Věnujme teď mé mamince Janě Adamcové společnou tichou vzpomínku a poděkujme jí tím za všechny šťastné chvilky, které jsme s ní mohli prožít. Má maminka často hledala útěchu v knihách, hlavně v básních a já věřím, že i mně teď úryvek básně od Jaroslava Seiferta pomůže vyjádřit, co pro mě moje maminka znamenala.
V naší poradně s názvem VODOVÉ PUPÍNKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Lenka.
dekuji za radu,doktora jsem změnila,zadny svrab to neni,doktorka nam řekla že to vypada na atopicky ekzem,ale že víc bude vedět az příjdem na kontrolu. Jen nás zbytečne stresoval doktor ke kterému jsme chodili. Ted čekame na výsledky z krve a poprve se mi stalo že kožní lékar odebral stěr z těch pupinku,takže vysledky se dozvím za tyden až pujdem na kontrolu. Tak snad to nebude nic vážneho. Opravdu to neni příjemný pocit,když jsou takové kožní problémy,kort když se jedna o dítě. Děkuji za odpověd s pozdravem Lenka
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Lenko, jsem rád, že Vám moje rada pomohla k lepšímu určení diagnózy. Až budete vědět více informací o příčinách atopického ekzému u svého syna, tak nám je sem napište, aby mohly i ostátní pečlivé maminky předejít nepříjemnostem se stresováním od lékaře, který jim mohl špatně diagnostikovat kožní projevy jejich dětí.
Drahá rodino, milí přátelé a vážení smuteční hosté,
Pohřby jsou událostí, na níž se nikdo netěší, protože pro něj znamenají těžkou ztrátu ... ztrátu člověka, který mu zasáhl do života a ovlivnil ho. I Vás sem dnes přivedla láska a úcta k vážené a milé ženě, kterou jsem nade vše milovala. K mé mamince Boženě Vojtěchové, která nás po dlouhém boji s vážnou nemocí navždy opustila. Cítím smutek nad jejím odchodem, ale pohled do vašich smutných, slzami zmáčených tváří mi říká, že má maminka v životě dokázala to, co mnoho lidí nezvládlo. Dokázala, že ji všichni její známí milovali. Naší lásky a přátelství si má maminka v životě cenila nejvíce, a i proto mě pohled na vaše tváře dojímá. I přesto, že naše slzy svědčí o úctě k ní, nepřála by si, abychom plakali dlouho, chtěla by, aby naše bolest brzy pominula a byla vystřídána pocitem radosti. Radostí nad tím, že jsme dostali šanci jít kousek cesty společně s ní po její životní pouti. Chtěla by, abychom hledali útěchu nad její ztrátou ve vzpomínkách, které nám na ní navždy zůstanou, a které nám nikdo nevezme. Dovolte mi, abych se s Vámi podělila o střípky našich rodinných vzpomínek na život naší milované maminky.
Má maminka se narodila před padesáti lety v malé vesničce u Prahy. Prožívala zde krásné chvilky svého dětství, proháněla se po loukách, lezla po stromech, stavěla si s kamarády bunkry v místních stodolách. Okamžiky štěstí, které tehdy prožívala, nemohlo nic zastínit. Jak rostla, nahlédla mnohokrát pod pokličku světa dospělých. Ten svět se jí ani trochu nelíbil, a ona se už tehdy rozhodla, že nikdy nedovolí, aby se z ní stal nudný a ustaraný dospělý, který dávno zapomněl, jaké to je být dítětem. Po smrti svého otce sice byla okolnostmi nucena vzdát se svých dětských střevíčků i snů a vrhnout se do nudného světa dospělých, i přesto si ale uchránila své vnitřní dítě. Dokázala si v sobě uchovat své dětské radosti i v dobách nemilých, kdy nevěděla, co s ní bude, jestli se dokáže uživit. Věděla ale, jaký je její životní sen a šla si poctivě za ním. Její touha po práci s dětmi ji dovedla až k zaměstnání v dětském domově v Litoměřicích, kde se také při jedné vánoční akci seznámila se svým budoucím manželem, naším tatínkem. Tatínek od prvního okamžiku věděl, že ona je pro něj ta pravá a dělal vše, aby ji o tom přesvědčil, nakonec se mu to podařilo a získal její srdce. Společně pak čelili všemu dobrému i zlému, co je v životě potkalo, užívali si narození dvou dětí, jejich životních úspěchů a samozřejmě nikdy nezapomínali ani na děti v dětském domově. Společně se těšili na narození prvních pravnoučat. Bohužel toho se má maminka nedožila. Dostala od života možnost být skvělou maminkou vlastních a vlastně i cizích osamělých dětí, které přijala za své. Velmi se těšila na své první pravnouče, osud jí ale setkání s ním nedopřál. Nedostala tak možnost předat mu svou lásku, svou moudrost, hravost i životní zkušenosti. Vím, že umírala s myšlenkou na něj, trápilo ji, že jej nepozná, ale věděla, že my i její manžel uděláme vše, aby se naše maličké dozvědělo, jak skvělá byla jeho babička žena, která šla za svým cílem. Splnila si svůj sen, práce s osamocenými dětmi v dětském domově ji naplňovala, ráda dětem předávala svou lásku prostřednictvím úsměvu, vlídných slov, ale i pohlazení, na které děti nebyly zvyklé. Radovala se z jejich úspěchů, trápila se pro jejich špatné zkušenosti s dospělými a těšila se na každou radostnou chvilku, kterou spolu prožijí. Dávala jim ze sebe to nejlepší. A to se nezměnilo ani ve chvílích, kdy měla vlastní děti. Její velké, vřelé srdce, mělo dost lásky pro nás všechny. Má maminka nikdy nedovolila, aby se kdokoliv z nás cítil odstrčený. Když byla v zaměstnání, naplno se věnovala tamějším dětem, pořádala pro ně soutěže, hrála s nimi hry, pomáhala jim s úkoly, dopřávala jim pocit domova a bezpečí. Po příchodu ze zaměstnání přišla domů a .... dělala to samé. Nikdy se neunavila, nikdy si nepostěžovala, celých třicet let se své práci naplno oddávala. A já teď před sebou vidí výsledky její práce. Vždyť mezi Vámi truchlícími, je řada lidí, kterým má maminka nahrazovala rodiče. Stala se Vám matkou stejně jako mně. I Vás zasáhla její ztráta, i vy jste, jako já a můj bratr ztratili jednoho rodiče. Rodiče, který se s námi kouloval, neváhal se vyválet při hrách v blátě, měl slabost pro ledové čokolády, miloval stavění všemožných úkrytů a sbírání lesních plodů. Rodiče, na něhož bylo spolehnutí, který vyslechl, dokázal udržet tajemství, politovat, když bylo třeba, ale hlavně rodiče který nekritizoval, protože věděl, že dětská srdce i sebevědomí jsou velmi křehká. Má maminka děti chápala, žila s nimi a sama byla svým osobním způsobem velkým dítětem, protože si udržela dětské nadšení, vnímání světa i dětskou naivitu. Když bylo ale potřeba, stala se z ní bojovná lvice bránící a učící všechna svá mláďata. Učila nás, co je dobré, co špatné. Jen díky ní jsme já a i řada z Vás dokázali vystudovat a vést takový život, na který můžeme být pyšní. Stejně jako jsem pyšná na to, že Božena Vojtěchová byla má matka. Nikdy na ní nezapomenu, bude pro mě žít v každém z Vás, v každé dětské hře, kterou mě naučila, v každé sloce dětských písní, které mi prozpěvovala před spaním, v každé dětské říkance, kterou mě připravovala na recitační soutěže. Navždy ji uvidím v očích svého bratra, v doteku mého milovaného otce, ve strunách její oblíbené kytary. Navždy její přítomnost ucítím v parku, kde mě učila jezdit na kole, i na dětském hřišti, kde jsem se s ní dříve proháněla, a kde se teď bude prohánět i její první pravnouče. Bohužel tam ale bude bez své milující babičky. Dala bych vše za to, aby ho právě ona učila dělat první bábovky na pískovišti, aby ho učila lézt po stromě a aby to byla ona, která by ho naučila její oblíbenou dětskou básničku.
Utři si slzičku,
Vzchop se a vstaň.
Vezmi mne za ruku,
Utři si dlaň.
Každý z nás upadl,
Odřel si kolínka,
Vždy mu je pofouká
Ta jeho maminka.
Moje maminka mi bude v životě chybět... ale musíme jít dál, a proto jí teď společně věnujme tichou vzpomínku a nechme ji, aby se od nás vzdálila. Ne napořád a ne daleko.
V naší poradně s názvem CO ZPŮSOBUJE ŽLUTÉ FLEKY V OBLIČEJI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Cempírek.
Žluté skvrny v obličeji neboli žloutenka kůže poukazuje na těžší nemoci jater, slinivky ale i nemoci žlučníku a žlučových cest. Nejmarkantněji se to projevuje u infekční žloutenky, kdy žluč nemůže volně odtékat do dvanáctníku a odchází do krevního oběhu. Obvykle jsou nažloutlá zároveň i bělma očí. Při jakémkoliv náznaku zažloutnutí pokožky bychom se měli vyhýbat masu a nadměrnému solení a spíše konzumovat zeleninu. Vhodné je také zahájit efektivní detoxikaci - odjedování těla například užíváním zelené bio řasy chlorella -> http://www.zdravi-lecba.cz/…. Také novorozeňata bývají lehce nažloutlá, mají novorozeneckou žloutenku, která se pitím mateřského mléka postupně eliminuje. Tento stav značí, že jejich matka jedla v těhotenství příliš mnoho potravin živočišného původu. Takový start do života není příliš příznivý a nastávající maminky by proto měly sestavovat opravdu pečlivě svůj jídelníček.
Zdraví Cempírek!
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Vážená rodino, drazí přátelé, a milí smuteční hosté,
Člověk v životě prožívá mnoho krásných okamžiků plných štěstí, lásky a radosti, stejně tak ho ale stejnou měrou životem provází chvíle plné žalu, slz a utrpení. A naši rodinu takováto chvíle postihla před několika dny, když nás navždy opustila naše milovaná matka, sestra, babička i přítelkyně Magdalena Novotná. Přestože její odchod byl očekávaný, její ztráta naše srdce silně zasáhla a zanechala v nich po ní díru plnou stesku a bolesti. Na tuto ztrátu se nedá nikdy zapomenout, a nám, jejím milovaným, nezbývá nic jiného než nechat naši babičku žít i nadále v našich srdcích, uchovat si na ni milou vzpomínku a předávat ji dál naším dětem, jejím pravnoučatům, a dalším bližním. A těmi jste v této těžké chvíli i vy, a proto mi dovolte, abych v tuto nelehkou chvíli i ve Vašich srdcích nechal ožít vzpomínku na ni, na ženu, která vždy věřila.
Má babička Magdalena Novotná se narodila 11. prosince 1934 do bohaté statkářské rodiny. Od narození byl její život propojený s křesťanskou vírou, která ji i v pozdějších dobách byla útěchou v těžkých životních okamžicích. Do jejího šťastného dětství na venkově plného her, přátelství a blahobytu náhle zasáhla válka. Válka, která ji připravila o to, co do té doby na světě milovala nejvíce. O její rodiče. Náhle zůstala malá sedmiletá Magdalenka, jak jí její maminka říkávala, sama s o rok mladší sestrou Janičkou. Obou dívek se ujala rodina sousedů a v dobré víře je vychovávala do konce války. Janička se pro Magdalenku stala celým světem, jedinou životní jistotou, jejich jedinečný vztah vydržel až dodnes. Po skončení války se obou sester ujal strýc, který se vrátil z exilu a vychovával je podle svého nejlepšího svědomí, za to mu má babička byla po celý život vděčná. Již jako dítě mu dávala svůj vděk a hlavně lásku najevo a snažila se mu vždy činit jen radost, i ve chvílích, kdy jejich život nebyl zrovna jednoduchý. Má babička sice z politických důvodů nedostudovala vysněnou střední školu, ale nikdy, ani tehdy ani později to nepovažovala za tragédii. Velmi dobře věděla z předcházejících zkušeností, že režim jí může připravit o vzdělání, domov, rodinu, ale že mu nikdy nedovolí, aby jí vzal její víru. Nejen víru křesťanskou, ale víru v lepší život, víru v laskavost a dobrotu lidí. Místo studia se babička vrhla do podřadných zaměstnání, ale v každém zaměstnání se činila s elánem, který byl její osobě vlastní. I díky svému životnímu optimismu zaujala na první pohled svou životní lásku, našeho dědečka Mojmíra, s nímž v průběhu let měla pět krásných a zdravých dětí Mojmíra, Vladimíra, Magdalenu, Janu a Kateřinu. V průběhu jejího života nastalo mnoho chvil, kdy byla její víra zkoušena, když zemřel její milovaný strýc, syn Vladimír vážně onemocněl, a když náhle a bez varování přišla o svou životní lásku. I tak ale naše babička na víru nezanevřela a vždy věřila, že se vše děje z nějakého důvodu. Každé životní trápení, kterým si prošla, ji posilovalo a dávalo sílu do budoucna. Díky každému negativnímu zážitku se cítila silnější a připravená na další rány osudu, které pomáhala snášet i svým nejbližším a přátelům. Ti její sílu, optimismus, naději a víru v budoucnost čerpali nejen z jejích slov, ale i z úsměvů i doteků, jimiž má babička nikdy nešetřila. Věděla, že láska, přátelství, zájem a ochota pomoci se nedá vyvážit žádnými penězi na světě, i proto každé její pohlazení bylo vlnou štěstí a naděje pro lidskou duši.
Má babička ve svém životě vroucně milovala svého strýce, svou sestru Janu, mého dědu Mojmíra, své děti, vnoučata, pravnoučata a jsem si jist, že by milovala i svá prapravnoučata. Má babička byla ale i dobrá křesťanka, která nezáviděla, nevyčítala, necítila zlobu ani zklamání, a tak si jsem jist, že všichni lidé v jejím životě alespoň na malý okamžik pocítili její lásku a přátelství. Její láska byla archou i pro zraněná, opuštěná a těžce zkoušená zvířata, která u ní vždy našla laskavé slovo, a balzám pro tělo i pro duši. Náklonnost k zvířatům, rostlinám, ale hlavně k lidské práce prýštila z každého babiččina pohledu na tento svět, stejně jako její neustálá touha po poznání. Její chuť cestovat beze strachu z neznáma, touha neustále zkoušet něco nového a víra v to, že všude se najdou lidé ochotni pomoci, byla, je a bude inspirací pro každého z nás. Naše babička svůj život zasvětila své rodině, své křesťanské víře, své lásce k přírodě i poznávání. Nikdy nedopustila, aby její život byl prázdný a nudný. Magdalena Novotná je vzorem dobrého člověka v dnešní hektické společnosti, a i proto je její ztráta tak bolestivá nejen pro její rodinu, ale i pro její blízké z míst, kde žila, a která navštívila. Naše babička by ale nikdy nechtěla, abychom tu dnes plakali. Chtěla by, abychom se pomodlili za její duši a radovali se z toho, že se její duše snad opět setkala s duší milovaného Mojmíra, že opět může obejmout své ztracené rodiče a zlíbat ruce muži, který se jí i její sestry Jany ujal. Naše radost byla vždy pro babičku tím nejdůležitějším, a proto by si jistě přála, aby pocit naší radosti provázel i tento pro nás všechny těžký den. Přála by si, abychom po ní netruchlili, ale abychom na ni s láskou vzpomínali vždy, když nabídneme pomoc trpícím, abychom si vzpomněli na její úsměv při každém pohledu do slunce, na dotyk jejích rukou při pohlazení květin z její zahrádky, abychom si připomínali její vůni při každém nedělním pečení chleba. Přála by si, aby pro nás žila ve všech těch všedních maličkostech, které děláme každý den. Přála by si, aby navždy žila v nás a v našich dětech... a to je to, co jí můžeme splnit. S láskou vzpomínejme, oslavujme její život, netrapme se její ztrátou. A hlavně věřme v lepší budoucnost, tak jako v ní i ona věřila po celý svůj život.
V naší poradně s názvem MŮŽU PANTHENOLOVÉ TABLETY V DOBĚ KOJENÍ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Kateřina.
Dobrý sen, chci se zeptat, zda mohu užívat panthenolové tablety v době kojení. Mám 5 ti měsíční dítě. děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča.
Ano, Panthenol je možné užívat doporučenou dávku i při kojení. Obvykle si to maminky berou, protože jim po porodu začnou padat vlasy a Panthenol jim velmi pomáhá rychle vrátit kvalitu vlasů, jako byla v době před těhotenstvím.
Neodmyslitelnou součástí každého smutečního oznámení jsou citáty a básně, které patří na začátek smuteční řeči a dodávají jí vážnost a emocionální ráz. Smutečníverše a citáty slouží k poetickému popsání člověka, který již není mezi námi a měly by být vybrány tak, aby co nejpřesněji vyjádřily osobnost a charakter zemřelého. Pomáhají pozůstalým dát najevo lásku, respekt, vděk a všechny další důležité emoce, které při rozloučení cítí. Proto je velmi důležité, aby výběru citátu či básně byla věnována patřičná pozornost.
Ve svém příspěvku ŠOK Z NĚKTERÝCH RECEPTŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Anna.
Fascinuje mě také , že v době kdy nás učí několik šéfkuchařů vařit se nikdo nezabývá v televizi dietní stravou, stravou seniorů- většinou jsou podvyživení, stravou školáků a předškoláků, jak naučit děti postupně jíst zdravější jídla. Stále se jí v rodinách moc sladkostí, uzenin, maminky téměř nevaří teplé večeře, pokud děti nemají dostatečnou výživu ve školce, doma ji bohužel nedostanou. A i v té školce je to sporné, vím že jsem teď uvedla něklik témat, ale třeba tak vyprovokuju širší diskuzi.
Anna
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Smuteční hostina (také nazývaná kar) není nezbytnou součástí pohřbu. Pokud se koná, tak vždy až po pohřebním obřadu a obvykle se jí účastní jen úzká rodina a nejbližší přátelé. Hostů ale může být samozřejmě více, vždy záleží na rozhodnutí rodiny, která hostinu obvykle pořádá. Pohřební hostina je pořádaná na počest zesnulého. Na pohřební hostinu se zve předem, není ale nutné, aby na hostinu šli všichni, kteří se účastnili pohřebního obřadu. Obvykle se pozvánka k hostině přiloží ke smutečnímu oznámení. Hostina se zpravidla koná někde blízko obřadní síně, pokud je ve větší vzdálenosti, musí pořádající zajistit i odvoz pro hosty.
Smuteční hostina může mít několik rozdílných průběhů. Může se jednat jen o krátké setkání pozůstalých, při kterém se připije na počest zesnulého. Obvykle takové setkání trvá asi hodinu a není pro něj nutné pořádat žádný raut. Postačí jen nějaké maličkosti k vínu (víno by se také nemělo dolévat, je to opravdu jen krátké setkání). Další možností je uspořádat hostinu v blízké restauraci, taková hostina se obvykle skládá z přípitku na počest zesnulého, krátkého oběda, případně malého zákusku. Ani toto setkání se příliš neprodlužuje. Některé rodiny dávají přednost ale domácí hostině, která se koná většinou v domě zemřelého, o hostinu se postarají opět její pořádající. Jídlo můžou dodat příbuzní, nebo se může objednat. Vždy záleží na rozhodnutí pořádajících. Tento typ hostiny se může protáhnout i na několik hodin.
Ukázka řeči na smuteční hostině
Drahá rodino a přátelé,
Děkujeme Vám, že jste dnes s námi sdíleli náš žal. Naše maminka by jistě byla šťastná, kdyby věděla, kolik lidí se dnes sešlo, aby si ji připomnělo a vyjádřilo jí úctu. Všem nám byla blízká srdci a věřím, že na ni nikdo z nás nezapomene. Věnujme ji teď, prosím, tichou vzpomínku a pozvedněme sklenku a připijme si na naši milovanou matku, sestru, babičku i přítelkyni. Vždy budeš v našich srdcích.
Smuteční řeč se přednáší během smutečního obřadu či pohřbu. Měla by dokazovat, že zájem o pozůstalé a jejich problémy přetrvává, stejně jako pochopení a dobrá vůle stát jim v těžkých chvílích po boku.
Smuteční řeč nemá svou specifickou délku, záleží na každém řečníkovi, jak dlouhý a procítěný proslov má v plánu vyjádřit. Měl by ale být přímý, jednoduchý a výstižný.
Smuteční řeč je vzdáním úcty zemřelému a jeho pozůstalým. Může být pronesena knězem, profesionálním řečníkem krematoria či rodinou a přáteli. Smuteční řeč může být pronesena i více osobami.
Profesionální řečník přesně ví, jak má dokonalý smuteční proslov vypadat. Pokud si sami netroufáte na smuteční projev, řečník je ten pravý člověk, který vám podá pomocnou ruku. Profesionální řečník ví, jak se tvářit, co říkat, jak na se na smutečním obřadu chovat a působit.
Smuteční projevy na pohřbech je pro nezkušené řečníky těžké sestavit. Obvykle se obávají toho, aby jejich řeč dávala smysl, nebyla příliš dlouhá a lidé jí rozuměli. Stejně tak by měli myslet i na to, aby se v ní neobjevila slova, která bude mít řečník problém vyslovit. Na pohřbech je samozřejmě nutné dodržovat jistou pietu, ale i tak se může v projevu objevit mírný humor, pokud se to k zesnulému hodí. Řečník musí myslet také na to, že ho v průběhu jeho proslovu mohou zasáhnout projevy smutku, i s nimi se musí vypořádat. Nemusí se za to ale stydět, u neprofesionálních řečníků, kteří mluví na pohřbech svých blízkých, se to stává. K vytvoření smuteční řeči mohou jako vzory posloužit i její ukázky, které následují dále v tomto článku. Jedná se o vzor smuteční řeči na pohřbu maminky, tatínka, babičky a dědečka. Tyto vzory slouží jako inspirace, třeba řečníka zaujme některé slovní spojení, nebo stavba řeči. Není ale nutné se těchto vzorů doslova držet. Jedná se jen o ukázky, jak je možné smuteční řeč uchopit.
Mezi velmi časté těžkosti v těhotenství patří také pocit nedostatku kyslíku a rychlé zadýchání. Dušnost zpravidla provází druhou polovinu gravidity. Nastávající maminka má pocit, že se jí nedostává dostatek vzduchu, a to už po pár krocích anebo při běžné činnosti, jako je například uklízení. Mnohdy jsou tyto obtíže způsobeny rostoucí dělohou, která takto utlačuje plíce, ale může se také jednat o počáteční příznaky anémie (nedostatku železa), onemocnění srdce či štítné žlázy. Dušností také více trpí nastávající maminky při vícečetném těhotenství.
Během těhotenství dochází v těle nastávající maminky ke zvýšení objemu krve, jejímž hlavním úkolem je zabezpečit dostatek kyslíku všem tkáním organismu maminky i plodu. Srdce a plíce jsou tak nuceny pracovat mnohem rychleji, proto těhotné ženy často zaznamenávají zrychlený puls a rychlejší dýchání. Jedná se o reakci organismu ve snaze pokrýt zvýšenou potřebu kyslíku. Ačkoliv se srdce i plíce snaží dodat tělu kyslíku dostatek, přesto vzniká kyslíkový deficit a nastávající maminky jsou zadýchané a lapají takzvaně po dechu. Tyto obtíže se však vyskytují zejména při tělesné aktivitě a po chvilce odpočinku opět vymizí.
Vzorová smuteční řeč by měla být věcná, citlivá a prostá. Může obsahovat životní filozofii a zkušenosti, které dokážou pozůstalé povzbudit do dalšího života. Smuteční řeč by měla být brána vážně, proto je zapotřebí zbavit se veškerých všeobecných a prázdných klišé.
Obsah smuteční řeči by měl být zaměřen na zesnulého. Vyzdvihuje zesnulého jako člověka, poukazuje na jeho přednosti a rekapituluje život, který žil. Posluchači jsou připraveni slyšet především pozitivní zprávy, proto by celkový obsah smuteční řeči měl být věnován pouze dobré stránce zesnulého.
Smuteční proslov si může rodina připravit sama a zvolit zástupce, který ho bude prezentovat. Projev pak může být více osobní.
