SPONTÁNNÍ PNEUMOTORAX a mnoho dalšího se dozvíte v tomto článku. Pneumotorax je stav, kdy se v pohrudniční oblasti hromadí plyn, nejčastěji vzduch, a dochází zde ke zrušení podtlaku. Plíce mají tendenci kolabovat. Příčinou pneumotoraxu může být poranění hrudní stěny. Pro pneumotorax je charakteristická silná bolest na hrudi a zhoršení dýchání, proto je nutné jej zavčas diagnostikovat a ihned zahájit léčbu, nejčastěji odsátím přebytečného vzduchu v pleurální dutině.
Co je pneumotorax
Pneumotorax je stav, při kterém pronikne vzduch z plic do pohrudniční dutiny, což je dutina obalující plíce. Při tomto stavu vzduch v plicích uniká a dochází ke kolapsu plic nebo jejich částí. Nejčastěji pneumotorax vzniká při poranění hrudníku či plic, případně při některých lékařských zákrocích. Pneumotorax se dělí zpravidla na uzavřený, otevřený a záklopkový. Většinou se objevuje pneumotorax pouze jedné plíce, je tedy ztíženo dýchání, ale životní funkce je zachována.
Při takzvaném uzavřeném pneumotoraxu se místo, kterým vzduch z plic unikl do pohrudniční dutiny, ihned uzavře. Někdy tento případ také nazýváme jako jednorázový pneumotorax.
Otevřený pneumotorax se objevuje hlavně při poranění hrudní stěny, jícnu či průdušek a při zlomeninách žeber. Jak název napovídá, místo průniku vzduchu do pohrudniční dutiny zůstává otevřené.
V případě záklopkového nebo ventilového pneumotoraxu se místo poranění při nádechu otevírá a při výdechu zavírá – vzduch se tedy hromadí v pleurální dutině a nemůže ven. Přibývající vzduch postupně tlačí i na druhou plíci a ostatní orgány, čímž narušuje i jejich funkci.
Pneumotorax vzniká i jako důsledek jiných plicních chorob (cystická fibróza, plicní obstrukční nemoc), objevuje se častěji u chlapců či mužů, zejména pokud se v rodině opakovaně vyskytují pneumotoraxy. K onemocnění jsou také náchylnější jedinci s takzvaným Marfanovým syndromem.
Mezi hlavní příznaky pneumotoraxu patří bolest na hrudi, pocity dušnosti a dráždivý těžký kašel. V případě, že se jedná o otevřený pneumotorax, objevuje se v ráně při výdechu zpěněná krev. Typický je také zvuk unikajícího vzduchu.
Při podezření na pneumotorax je nutné vyhledat okamžitou lékařskou pomoc.
V naší poradně s názvem BÍLÉ SKVRNY NA OBLIČEJINA CELE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Liana Gernertova.
Byla jsem nakoznim dr.mi rekla,ze se asi jedna o Vitaligo,ze se mam pozorovat.Uzivat vitamin E. Nevim,jestli mam chodit na slunce.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Vitiligo - bílé skvrny na kůži. Příčina je neznámá, ale nejspíše půjde o autoimunitní příčinu. Lidé s vitiligem mají výrazně vyšší pravděpodobnost, že budou trpět také jinými autoimunitními chorobami. U vitiliga se očekává trvalá nebo dočasná autoimunitní blokáda nebo destrukce melanocytů, čímž vznikají bílé skvrny na kůži. Příklady vážných autoimunitních onemocnění jsou Hashimotova tyreoiditida, diabetes mellitus 1. typu nebo perniciózní anémie.
Pacienti často připisují nástup vitiliga různým spouštěcím událostem, jako jsou úrazy, spálení sluncem, stres, těhotenství nebo jiná onemocnění. Neexistuje však žádná vědecká studie, která by dokázala, že některý z těchto spouštěčů může za vznik vitiliga.
Ze zdravotní praxe se zdá, že příjemci, kterým byly transplantovány krvetvorné buňky, mají zvýšené riziko rozvoje vitiliga.
Vitiligo se může objevit v jakémkoli věku a také ve zjevně geneticky nepostižených rodinách. Dědičnost se pohybuje kolem 33 %. Statisticky jsou nejčastěji postiženými oblastmi předloktí, zápěstí, ruce, prsty, lokty, chodidla a genitálie. Zpravidla jsou postiženy natažené oblasti kůže, například vnější lokty. Nepigmentované oblasti se mohou dále zvětšit nebo zůstat s konstantní velikostí, ale dochází také ke spontánní repigmentaci - návratu původní barvy.
Pacienti trpící vitiligem jsou často stigmatizováni z nevědomosti, protože si obyvatelstvo neuvědomuje, že vitiligo není nakažlivé ani není příznakem nějakého ošklivého onemocnění nebo rakoviny. Je to nemoc, která je částečně psychologická, a tudíž přístupná charismatickému léčení a ohleduplnosti okolí.
Jednoduchá léčba není možná. Přestože fyzická výkonnost a délka života nejsou přímo tímto onemocněním ovlivněny, tak zde existuje riziko zkrácení délky života a to díky tomu, že kůže postižená vitiligem je zvláště citlivá na sluneční záření kvůli chybějící pigmentové ochraně. Často dochází ke změnám kůže vyvolaným slunečním svitem až po rakovinu kůže. Jako významný krok se doporučuje ochrana před sluncem s vysokým ochranným faktorem. Je však třeba vzít v úvahu, že v důsledku toho je omezena přirozená tvorba vitaminu D a že je třeba užívat léky, které to budou kompenzovat, aby se předešlo následkům nedostatku vitaminu D.
Pokud se chcete dozvědět jaké jsou nové metody léčby vitiliga, přečtěte si tento náš článek, který se tím podrobně zabývá: https://www.ceskaordinace.c…
Pneumotorax znamená, že se po protržení plic dostává vzduch do hrudní dutiny a dochází ke kolapsu (splasknutí) plic, a to celkově nebo částečně. Na jeho vzniku se u novorozenců podílí patologicky změněná plicní tkáň (syndrom hyalinních blanek, vdechnutí smolky, zápal plic, nedostatečně vyvinuté plíce) a umělá plicní ventilace. Často však příčinu nelze zjistit. V klinickém obraze se setkáváme s takzvaným asymptomatickým (bezpříznakovým) pneumotoraxem, který nemá klinické příznaky, bývá obvykle jednostranný a postihuje asi 1–2 % novorozenců. Dýchacími obtížemi různého stupně v závislosti na rozsahu pneumotoraxu se vyznačuje symptomatický pneumotorax. Příznaky se mohou objevit náhle, nebo postupně dochází ke zhoršování dýchání ve smyslu ztíženého, zrychleného dýchání s cyanózou. Pokud dojde při velkém tlaku vzduchu v hrudní dutině k útlaku cév a srdce, vznikají příznaky selhávání srdce. Léčba spočívá v jednorázovém, případně opakovaném či trvalém odsávání vzduchu z hrudní dutiny a odstranění příčiny, která pneumotorax způsobila.
Spontánnípneumotorax se dělí na primární idiopatický, který se může objevit u zdravých vysokých mladých mužů s výskytem pneumotoraxu v rodině, a sekundární, ten vzniká následkem plicních chorob (jako je například CHOPN nebo cystická fibróza).
Iatrogenní pneumotorax vzniká při invazivních lékařských vyšetřeních, jako je transparietální aspirační biopsie, katetrizace podklíčkové žíly, akupunktura nebo mechanická ventilace s přetlakem. Indukovaný pneumotorax se záměrně využívá při toraskopii (endoskopickém vyšetření hrudní dutiny).
Ventilový neboli tenzní pneumotorax vzniká takzvaným ventilovým mechanismem, kdy při nádechu proniká do pleurální dutiny vzduch a při výdechu se defekt uzavírá, čímž se vzduch hromadí v dutině. Tento typ pneumotoraxu je nejvíce nebezpečný, protože vzduch hromadící se v dutině hrudní postupně utlačuje všechny orgány mediastina na nepostiženou stranu, čímž se utlačuje i druhá plíce, zhoršuje funkce srdce a hrozí poškození velkých cév.
Projevy pneumotoraxu mohou být poměrně různorodé a závisí na jeho rozsahu, rychlosti vzniku a přidružených chorobách. Většinou si však pacienti stěžují na silnou bolest na hrudi, dráždivý kašel a potíže s dýcháním. Můžeme si také všimnout zpěněné tekutiny vytékající z rány. Při ventilovém pneumotoraxu je přítomna bledost, cyanóza, tedy namodralé zbarvení kůže, zvýšení tepové frekvence a pokles tlaku. Protože však tyto projevy mohou vznikat při různých onemocněních dýchacího systému a také srdce, je na lékařích, aby včas diagnostikovali vzniklý pneumotorax a zahájili jeho léčbu.
Po pneumotoraxu léčeném chirurgicky se obecně doporučuje rekonvalescence v trvání několika týdnů. Po uplynutí cca 2 až 3 měsíců se ale doporučuje obezřetnost jak v případě spontánního primárního pneumotoraxu, kdy není známá zjevná příčina, tak u spontánního sekundárního pneumotoraxu, kdy příčinou je nějaká patologie v plicích, například bulózní emfyzém, jelikož hrozí recidiva. Podle klinických studií dochází nejčastěji k recidivě pneumotoraxu v nejbližších 6 měsících až 3 letech. Potěšující ale je, že po chirurgickém zákroku, abrazi, tedy mechanickém poškození obalu plic, kdy následně sroste pohrudnice a poplicnice, je riziko recidivy nižší. U kuřáků jsou počty recidiv častější. Pneumotorax může být rovněž komplikován vznikem pleurálního výpotku. Existuje i možnost vzniku hemotoraxu a hrudního empyému. Pneumotoraxu někdy komplikuje vznik bronchopleurální píštěle a chronický únik vzduchu.
Rozedma plic je chronické plicní onemocnění, které vede k narušení plicních funkcí a může nemocného omezit na kvalitě života, případně jej ohrozit dalšími komplikacemi. Podstatou chorobného stavu je destrukce přepážek mezi plicními sklípky. Člověk následně ztrácí schopnost vydechovat vzduch z plic a ten pak začne být zadržován v plicních sklípcích. Kromě toho je snížena plocha, na které může docházet k výměně dýchacích plynů mezi plicní tkání a krví.
Wikipedie uvádí, že plicní emfyzém (neboli rozedma plic, latinsky Emphysema pulmonum) znamená trvalé abnormální rozšíření dýchacích cest distálně od terminálních bronchiolů. Toto onemocnění je charakterizováno úbytkem plicní tkáně.
Emfyzém je klasifikován podle toho, jakou část dýchacích cest postihuje. Rozeznávají se čtyři typy a stadia emfyzému:
Centroacinózní emfyzém: Postihuje centrální úsek respiračního bronchiolu, plicní sklípky zůstávají nepostiženy. Tento typ emfyzému je charakteristicky spjatý s kouřením. Často bývá spojený s chronickou bronchitidou a spolu se nazývají chronická obstrukční plicní nemoc.
Panacinární emfyzém: Postihuje jak bronchiolus, tak plicní sklípky. Typicky se vyskytuje u pacientů, kterým chybí enzym alfa-1-antitrypsin.
Distální acinární emfyzém: Postihuje převážně plicní sklípky. Může zasahovat až pod poplicnici jako emfyzematózní bula (vzduchový puchýř), jejímž prasknutím vznikne spontánnípneumotorax.
Nepravidelný emfyzém: Je asociován s jizvením, kdy jizva retrahuje (vtahuje) okolní plicní tkáň. Plíce jsou postiženy nepravidelně.
Pacient, který trpí zácpou, by se měl ráno, hned po probuzení, napít sklenice minerální vody. Potom by se měl jít věnovat obvyklým ranním úkonům, kterými jsou čištení zubů, umytí se, vyčůrání a podobně. Tento ranní rituál by měl pokračovat snídaní. Nejlepší snídaně při zácpě je jogurt s ovesnými vločkami. Pak za 20 až 30 minut by se měl pacient pokusit o defekaci, bez ohledu na to, jestli se dostavilo spontánní nucení, či nikoliv. Tímto by měl být každodenní ranní rituál zakončen. Toto je nutné provádět každý den stále ve stejném pořadí a s železnou pravidelností den co den po dobu několika týdnů. Ve většině případů se pak úspěch dostaví a vyprazdňování se znovu tak zvaně nahodí zpět. Velice důležité je nikdy neignorovat spontánní nucení na stolici a snažit se tělu vyhovět.
Selhání mozkového krevního oběhu patří ve většině industriálních států na druhé až třetí místo mezi příčinami smrti. Incidence iktů (ischemických i hemoragických společně) je v České republice dvakrát vyšší než v jiných medicínsky vyspělých státech, pohybuje se okolo 300 případů na 100 000 obyvatel za rok. Ischemické ikty tvoří 80–85 % všech cévních mozkových příhod. Hemoragie (krvácení)se nezávisle na příčině podílí asi na 20 % celkového počtu CMP, 10–15 % připadá na spontánní intracerebrální krvácení a na zbývajících zhruba 5 % se podílí spontánní subarachnoideální nebo intraventrikulární krvácení. Terapeutické možnosti u CMP prodělávají v současné době významné změny, které je vzhledem k akutnosti stavu nutné neustále sledovat a doplňovat dle nejnovějších poznatků. Vedle diagnostického pokroku daného zejména neurologickými aplikacemi nových zobrazovacích metod se podstatně rozšířily i možnosti včasné a účinné léčby.
K cévní mozkové příhodě dochází, když se přívod krve do určité části mozku náhle zastaví nebo sníží, nastává změna funkce té části těla, kterou ovládá postižená oblast mozku. Pokud jakákoli část těla – včetně mozku – zůstane bez zdroje čerstvé krve a kyslíku, její buňky to poškodí, nebo zabije. Ačkoli je poškození některých buněk reverzibilní, smrt mozkových buněk je trvalá a má zpravidla za následek trvalou invaliditu.
Rozeznáváme tři hlavní typy iktu
trombotický – nejčastější, vyvolaný krevní sraženinou, která nedokáže projít tepnou a která už tak bývá zúžena nánosem plaky (tuku) v krevních cévách (obvykle v krku) a tím blokuje průtok krve
embolický – způsobený cirkulujícím kouskem sraženiny, jež se usadí v některé z mozkových cév; sraženina se tvoří na jiném místě v těle, obvykle v srdci, odkud je pak volně unášena krevním řečištěm, dokud neuvázne v některé z malých cév v mozku
hemoragický – jeho příčinou může být ruptura krevní cévy, po níž dochází ke hromadění krve v mozku; to se může stát buď zevnitř v podobě aneuryzmatu, výdutě na zeslabeném místě ve stěně tepny, nebo zvenčí jako následek úrazu hlavy; příčinou aneuryzmat jsou často vrozené vady nebo vysoký krevní tlak; hemoragické cévní mozkové příhody jsou nejzávažnější a mnohdy končí smrtí, naděje na plné uzdravení je menší než u ostatních dvou typů
Poprvé byla epidurální anestezie u porodu použita na přelomu 19. a 20. století. Její účinnost je tak vysoká, že maminka cítí pouze tlak a mírnou bolest ve druhé době porodní, a to právě takovou, aby účinně spolupracovala, stahy vnímala a mohla tlačit dle instrukcí porodníka. I díky tomu patří k nejoblíbenějším a nejčastěji podávaným metodám analgezie. Porod bez bolesti je snem mnoha žen vlastně už odnepaměti, jen prostředky, které se u porodu k mírnění bolesti používají, se mění a vyvíjejí. Velmi účinným způsobem, jak bolesti zmírnit či úplně odstranit, je právě epidurální analgezie.
Jde o účinnou metodu odstranění bolesti při porodu, při níž se do krve matky a dítěte dostane jen minimální množství léků. Neovlivňuje volný pohyb rodičky a pozitivně působí na její psychiku. Žena vnímá porod, nebojí se bolestí, spolupracuje s porodníkem. Epidurál příznivě ovlivňuje prokrvení dělohy a placenty, čímž se zlepšuje zásobování dítěte kyslíkem i dalšími potřebnými látkami. Uvolňuje také svalstvo porodních cest.
Mezi nevýhody patří, že jde o metodu organizačně náročnou a vyžadující přítomnost zkušeného anesteziologa. Maminka někdy v důsledku velkého přírůstku váhy a břicha nedokáže dostatečně vyhrbit kočičí hřbet a zůstat v klidu při porodních bolestech.
Prvotní indikací epidurálu je přání ženy. Epidurální analgezie se používá rovněž v případě, že hlavička miminka naléhá na bederní nervové svazky a způsobuje velké bolesti v křížové oblasti. Vhodný okamžik pro podání epidurální analgezie určí porodník. Obecně lze říci, že při pravidelné děložní činnosti je tím nejlepším časem pro podání nález otevřené branky na 3 až 4 centimetry u prvorodičky nebo 1–2 centimetry u vícerodičky. Někdy si rodička epidurální analgezii přeje, ale nález už je tak pokročilý, že ji anesteziolog nemůže aplikovat.
Maminka si lehne na bok (nejlépe levý) a vyhrbí se do kočičího hřbetu. Anesteziolog vydezinfikuje kůži bederní oblasti zad a orouškuje ji. Pak místně znecitliví kůži a podkoží. Zavede opatrně speciální jehlu do epidurálního prostoru, tou provlékne tenkou hadičku (katétr) a začne aplikovat účinné látky. Asi třetina maminek si přeje epidurální analgezii. Tato metoda je výhodná zejména pro ženy s velmi silnými porodními bolestmi.
Překážkou k poskytnutí epidurální anestezie je porucha krevní srážlivosti maminky. Dále pak alergie na lokální anestetika, infekce v místě vpichu a nesouhlas rodičky. Porodnickými kontraindikacemi jsou krvácení během porodu a akutní tíseň plodu. Epidurál se nepoužívá v případě, že došlo k předčasnému odlučování placenty a při překotném porodu.
Po nalezení rány ji musíme okamžitě hermeticky uzavřít, třeba i dlaní své ruky (nezapomeneme na latexové rukavice) a postiženého uložíme do Fowlerovy polohy v polosedě (tím zmírníme bolest a vytvoříme si prostor pro ošetření). Správné ošetření pneumotoraxu spočívá ve zhotovení poloprodyšného obvazu (jde o improvizovaný jednostranný ventil) tvořeného třemi vrstvami:
STERILNÍ KRYTÍ (náplast nebo sterilní „čtvereček“)
NEPRODYŠNÁ VRSTVA (například igelit, který je ze zákona v autolékárničce)
NÁPLASŤOVÁ FIXACE ZE TŘÍ STRAN (4. strana se nezalepuje, je to vždy ta spodní, aby mohla vytékat krev a unikat vzduch z hrudní dutiny)
Bohužel zhotovit správně fungující poloprodyšný obvaz je náročné a laické veřejnosti se proto doporučuje zhotovovat neprodyšný obvaz, který spočívá v zalepení i 4. strany neprodyšného krytí. Pozor, při otevřené zlomenině žebra se provádí pouze neprodyšný obvaz. Pokud je postižený v bezvědomí a nejeví známky šoku, uložíme ho do stabilizované polohy na stranu, na které má ránu – dojde tak k částečné fixaci a zmírnění bolesti. Pravděpodobnější je ale naopak rozvoj šoku, v tom případě změníme dosavadní Fowlerovu polohu na polohu protišokovou.
Léčba pneumotoraxu spočívá v napíchnutí pohrudniční dutiny jehlou a v odsátí přebytečného vzduchu. Tím se obnoví podtlak, plíce opět přilne ke stěně a začne se znovu pohybovat souběžně s dýchacími pohyby hrudníku. V rámci první pomoci je prvním krokem zavolat odbornou pomoc. Dále je důležité usadit postiženého do pozice v polosedě a zhotovit krycí obvaz, který ránu ochrání před infekcí, ale zároveň umožní odtékání nahromaděné krve. Toho dosáhneme tak, že spodní strana obvazu zůstane volná. V případě dušení ukládáme postiženého do stabilizované polohy na postiženou stranu. Nikdy nevyndáváme cizí tělesa z rány.
Voda na plicích bývá obvykle komplikací jiného onemocnění. Pouze hrudními punkcemi nelze tento problém vyléčit, snad jen s výjimkou pomalu se doplňujících výpotků u nemocných s nádorovým onemocněním v terminálních stadiích.
Léčbu je vždy potřeba zaměřit především na základní nemoc. Pokud zůstává příčina výpotku nejasná i po výše uvedených vyšetřeních, nebo je třeba většího vzorku k histologickému vyšetření (například při podezření na nádor pohrudnice – mezoteliom), pak se odesílají nemocní na chirurgické oddělení (výjimečně se toto vyšetření může provádět i na pneumologických pracovištích) k provedení takzvané torakoskopie. Při ní se pronikne nástrojem zvaným torakoskop několika vstupy (porty) přes hrudní stěnu do pohrudniční dutiny, která se tak zevnitř prohlédne. Vyšetření lze provést buď v celkové anestezii s krátkodobou intubací na chirurgickém pracovišti, nebo i v lokální (místní) anestezii na plicním pracovišti. Předpokladem dobré přehlednosti pohrudnice je uměle vytvořený pneumotorax (vpuštění určitého množství vzduchu do pohrudniční dutiny) s následným kolapsem plíce (vzduch vniká porty do pleurální dutiny). Po prohlédnutí obou listů pohrudnice lze pod kontrolou zraku odebrat vzorky (biopsie) z pohrudnic nebo i malé části plic k histologickému vyšetření.
I po zevrubném vyšetření nemocných s nejasným pleurálním výpotkem se daří určit příčinu jejich výpotku jen asi v 90 %. U zbylých 10 % nemocných zůstává příčina tvorby tekutiny v pohrudniční dutině nejasná. V tom případě je třeba některá vyšetření opakovat (cytologie, biopsie) a postupovat k více invazivním způsobům vyšetřování (torakoskopie). Všechna tato vyšetření jsou v České republice dobře dostupná.
Pacient se dostaví s kompletním předoperačním vyšetřením na příjmovou ambulanci, kde je vypsán příjem, poté je odeslán na chirurgické oddělení. K operaci je indikován většinou na druhý den. K operaci je oholen na břiše a musí být na lačno. Po zavedení laparoskopického přístroje se detekuje stav jícnového prostoru. Dále se preparuje pomocí harmonického skalpelu oblast jícnového hiátu. Při preparaci se uvolní abdominální jícen, což usnadní založení manžety. Manžeta by měla být 25 až 30 mm široká, volně založená kolem mobilizovaného abdominálního jícnu se zavedenou žaludeční sondou. Obě části manžety se uchopí do kleští a před jícnem se sešijí. Dále se dvěma stehy zúží za jícnem hiát. Šití se může provádět dvěma způsoby. Uzly se zakládají buď intrakorporálně pomocí endoskopických jehelců, nebo extrakorporálně, kdy se dotahují speciální tyčinkou přes trokar. Endoskopické šití a uzlování vyžaduje nácvik, proto tento operační výkon provádí pouze zkušení lékaři. Samotný operační výkon se končí celkovou revizí, kontrolou krvácení a odstraněním sondy. Celý zákrok trvá přibližně 90 minut. Pacient cítí po operaci okamžitou úlevu. V den operace je pacient živen infuzemi, druhý až třetí den se podávají tekutiny a čtvrtý až pátý den postupně kašovitá a pevná strava. Jestliže pacientovi příjem stravy nečiní potíže, je propuštěn do ambulantní péče.
Pokud jsou podmínky nepřehledné, komplikované srůsty, pak se volí konverze operačního výkonu a zákrok se dokončuje otevřenou cestou klasického řezu v nadbřišku. Jako komplikace operačního výkonu jsou uváděny pneumotorax (vzduch v dutině pohrudniční), dále perforace (proděravění) žaludku či jícnu, které se řeší stehem a drenáží. V pooperačním období musí pacienti cca 5 až 6 týdnů počítat s jistým diskomfortem v oblasti polykání soust. Je třeba sousta dobře kousat a hodně zapíjet. V prvních týdnech se nedoporučuje konzumovat rýži.
Suchý kašel nejčastěji vzniká po vdechnutí potravy (typické zakuckání) nebo dráždivých látek (kouř, prach, inhalace dráždivých par), což je fyziologický obranný mechanismus. Dále je nejčastějším příznakem počáteční fáze infekcí horních cest dýchacích. Většinou se jedná o virové infekce, na které se nedávají antibiotika a které vyžadují pouze klid na lůžku, dostatek vitaminů a léky na vykašlávání hlenu, pak se suchý kašel stává produktivním.
Suchý kašel může být kromě virových infekcí také příznakem závažnějších chorob – rakoviny plic, sarkoidózy, srdečního selhávání, nebo je vyvolán vedlejším účinkem léků (zvláště takzvaných ACE inhibitorů, které se dávají na chronické srdeční selhávání nebo na snížení vysokého krevního tlaku). Pokud je suchý kašel v takovém případě hodně obtěžující, je nutné poradit se o podávání léku s lékařem, který vám ho předepsal, aby zvolil některou alternativu. Kašel může být i nervově-psychického původu, například při hysterii a nervové labilitě.
Nepříjemný je záchvatovitý kašel, který může přivodit až krátkodobou ztrátu vědomí (omdlení, synkopu), protože se zvýšením nitrohrudního tlaku při kašli se zároveň snižuje žilní návrat do srdce. Usilovný kašel může způsobit dokonce i zlomeninu žebra, pokud jsou žebra postižena osteoporózou (řídnutí kostí u starších lidí, především žen), nebo také pneumotorax či břišní kýlu. Kašel může spolu s dalšími rizikovými faktory způsobit únik moči, inkontinenci.
