Spontánnípneumotorax se dělí na primární idiopatický, který se může objevit u zdravých vysokých mladých mužů s výskytem pneumotoraxu v rodině, a sekundární, ten vzniká následkem plicních chorob (jako je například CHOPN nebo cystická fibróza).
V naší poradně s názvem BÍLÉ SKVRNY NA OBLIČEJINA CELE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Liana Gernertova.
Byla jsem nakoznim dr.mi rekla,ze se asi jedna o Vitaligo,ze se mam pozorovat.Uzivat vitamin E. Nevim,jestli mam chodit na slunce.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Vitiligo - bílé skvrny na kůži. Příčina je neznámá, ale nejspíše půjde o autoimunitní příčinu. Lidé s vitiligem mají výrazně vyšší pravděpodobnost, že budou trpět také jinými autoimunitními chorobami. U vitiliga se očekává trvalá nebo dočasná autoimunitní blokáda nebo destrukce melanocytů, čímž vznikají bílé skvrny na kůži. Příklady vážných autoimunitních onemocnění jsou Hashimotova tyreoiditida, diabetes mellitus 1. typu nebo perniciózní anémie.
Pacienti často připisují nástup vitiliga různým spouštěcím událostem, jako jsou úrazy, spálení sluncem, stres, těhotenství nebo jiná onemocnění. Neexistuje však žádná vědecká studie, která by dokázala, že některý z těchto spouštěčů může za vznik vitiliga.
Ze zdravotní praxe se zdá, že příjemci, kterým byly transplantovány krvetvorné buňky, mají zvýšené riziko rozvoje vitiliga.
Vitiligo se může objevit v jakémkoli věku a také ve zjevně geneticky nepostižených rodinách. Dědičnost se pohybuje kolem 33 %. Statisticky jsou nejčastěji postiženými oblastmi předloktí, zápěstí, ruce, prsty, lokty, chodidla a genitálie. Zpravidla jsou postiženy natažené oblasti kůže, například vnější lokty. Nepigmentované oblasti se mohou dále zvětšit nebo zůstat s konstantní velikostí, ale dochází také ke spontánní repigmentaci - návratu původní barvy.
Pacienti trpící vitiligem jsou často stigmatizováni z nevědomosti, protože si obyvatelstvo neuvědomuje, že vitiligo není nakažlivé ani není příznakem nějakého ošklivého onemocnění nebo rakoviny. Je to nemoc, která je částečně psychologická, a tudíž přístupná charismatickému léčení a ohleduplnosti okolí.
Jednoduchá léčba není možná. Přestože fyzická výkonnost a délka života nejsou přímo tímto onemocněním ovlivněny, tak zde existuje riziko zkrácení délky života a to díky tomu, že kůže postižená vitiligem je zvláště citlivá na sluneční záření kvůli chybějící pigmentové ochraně. Často dochází ke změnám kůže vyvolaným slunečním svitem až po rakovinu kůže. Jako významný krok se doporučuje ochrana před sluncem s vysokým ochranným faktorem. Je však třeba vzít v úvahu, že v důsledku toho je omezena přirozená tvorba vitaminu D a že je třeba užívat léky, které to budou kompenzovat, aby se předešlo následkům nedostatku vitaminu D.
Pokud se chcete dozvědět jaké jsou nové metody léčby vitiliga, přečtěte si tento náš článek, který se tím podrobně zabývá: https://www.ceskaordinace.c…
Iatrogenní pneumotorax vzniká při invazivních lékařských vyšetřeních, jako je transparietální aspirační biopsie, katetrizace podklíčkové žíly, akupunktura nebo mechanická ventilace s přetlakem. Indukovaný pneumotorax se záměrně využívá při toraskopii (endoskopickém vyšetření hrudní dutiny).
Ventilový neboli tenzní pneumotorax vzniká takzvaným ventilovým mechanismem, kdy při nádechu proniká do pleurální dutiny vzduch a při výdechu se defekt uzavírá, čímž se vzduch hromadí v dutině. Tento typ pneumotoraxu je nejvíce nebezpečný, protože vzduch hromadící se v dutině hrudní postupně utlačuje všechny orgány mediastina na nepostiženou stranu, čímž se utlačuje i druhá plíce, zhoršuje funkce srdce a hrozí poškození velkých cév.
Projevy pneumotoraxu mohou být poměrně různorodé a závisí na jeho rozsahu, rychlosti vzniku a přidružených chorobách. Většinou si však pacienti stěžují na silnou bolest na hrudi, dráždivý kašel a potíže s dýcháním. Můžeme si také všimnout zpěněné tekutiny vytékající z rány. Při ventilovém pneumotoraxu je přítomna bledost, cyanóza, tedy namodralé zbarvení kůže, zvýšení tepové frekvence a pokles tlaku. Protože však tyto projevy mohou vznikat při různých onemocněních dýchacího systému a také srdce, je na lékařích, aby včas diagnostikovali vzniklý pneumotorax a zahájili jeho léčbu.
Pneumotorax znamená, že se po protržení plic dostává vzduch do hrudní dutiny a dochází ke kolapsu (splasknutí) plic, a to celkově nebo částečně. Na jeho vzniku se u novorozenců podílí patologicky změněná plicní tkáň (syndrom hyalinních blanek, vdechnutí smolky, zápal plic, nedostatečně vyvinuté plíce) a umělá plicní ventilace. Často však příčinu nelze zjistit. V klinickém obraze se setkáváme s takzvaným asymptomatickým (bezpříznakovým) pneumotoraxem, který nemá klinické příznaky, bývá obvykle jednostranný a postihuje asi 1–2 % novorozenců. Dýchacími obtížemi různého stupně v závislosti na rozsahu pneumotoraxu se vyznačuje symptomatický pneumotorax. Příznaky se mohou objevit náhle, nebo postupně dochází ke zhoršování dýchání ve smyslu ztíženého, zrychleného dýchání s cyanózou. Pokud dojde při velkém tlaku vzduchu v hrudní dutině k útlaku cév a srdce, vznikají příznaky selhávání srdce. Léčba spočívá v jednorázovém, případně opakovaném či trvalém odsávání vzduchu z hrudní dutiny a odstranění příčiny, která pneumotorax způsobila.
Pneumotorax je stav, při kterém pronikne vzduch z plic do pohrudniční dutiny, což je dutina obalující plíce. Při tomto stavu vzduch v plicích uniká a dochází ke kolapsu plic nebo jejich částí. Nejčastěji pneumotorax vzniká při poranění hrudníku či plic, případně při některých lékařských zákrocích. Pneumotorax se dělí zpravidla na uzavřený, otevřený a záklopkový. Většinou se objevuje pneumotorax pouze jedné plíce, je tedy ztíženo dýchání, ale životní funkce je zachována.
Při takzvaném uzavřeném pneumotoraxu se místo, kterým vzduch z plic unikl do pohrudniční dutiny, ihned uzavře. Někdy tento případ také nazýváme jako jednorázový pneumotorax.
Otevřený pneumotorax se objevuje hlavně při poranění hrudní stěny, jícnu či průdušek a při zlomeninách žeber. Jak název napovídá, místo průniku vzduchu do pohrudniční dutiny zůstává otevřené.
V případě záklopkového nebo ventilového pneumotoraxu se místo poranění při nádechu otevírá a při výdechu zavírá – vzduch se tedy hromadí v pleurální dutině a nemůže ven. Přibývající vzduch postupně tlačí i na druhou plíci a ostatní orgány, čímž narušuje i jejich funkci.
Pneumotorax vzniká i jako důsledek jiných plicních chorob (cystická fibróza, plicní obstrukční nemoc), objevuje se častěji u chlapců či mužů, zejména pokud se v rodině opakovaně vyskytují pneumotoraxy. K onemocnění jsou také náchylnější jedinci s takzvaným Marfanovým syndromem.
Mezi hlavní příznaky pneumotoraxu patří bolest na hrudi, pocity dušnosti a dráždivý těžký kašel. V případě, že se jedná o otevřený pneumotorax, objevuje se v ráně při výdechu zpěněná krev. Typický je také zvuk unikajícího vzduchu.
Při podezření na pneumotorax je nutné vyhledat okamžitou lékařskou pomoc.
Po pneumotoraxu léčeném chirurgicky se obecně doporučuje rekonvalescence v trvání několika týdnů. Po uplynutí cca 2 až 3 měsíců se ale doporučuje obezřetnost jak v případě spontánního primárního pneumotoraxu, kdy není známá zjevná příčina, tak u spontánního sekundárního pneumotoraxu, kdy příčinou je nějaká patologie v plicích, například bulózní emfyzém, jelikož hrozí recidiva. Podle klinických studií dochází nejčastěji k recidivě pneumotoraxu v nejbližších 6 měsících až 3 letech. Potěšující ale je, že po chirurgickém zákroku, abrazi, tedy mechanickém poškození obalu plic, kdy následně sroste pohrudnice a poplicnice, je riziko recidivy nižší. U kuřáků jsou počty recidiv častější. Pneumotorax může být rovněž komplikován vznikem pleurálního výpotku. Existuje i možnost vzniku hemotoraxu a hrudního empyému. Pneumotoraxu někdy komplikuje vznik bronchopleurální píštěle a chronický únik vzduchu.
Rozedma plic je chronické plicní onemocnění, které vede k narušení plicních funkcí a může nemocného omezit na kvalitě života, případně jej ohrozit dalšími komplikacemi. Podstatou chorobného stavu je destrukce přepážek mezi plicními sklípky. Člověk následně ztrácí schopnost vydechovat vzduch z plic a ten pak začne být zadržován v plicních sklípcích. Kromě toho je snížena plocha, na které může docházet k výměně dýchacích plynů mezi plicní tkání a krví.
Wikipedie uvádí, že plicní emfyzém (neboli rozedma plic, latinsky Emphysema pulmonum) znamená trvalé abnormální rozšíření dýchacích cest distálně od terminálních bronchiolů. Toto onemocnění je charakterizováno úbytkem plicní tkáně.
Emfyzém je klasifikován podle toho, jakou část dýchacích cest postihuje. Rozeznávají se čtyři typy a stadia emfyzému:
Centroacinózní emfyzém: Postihuje centrální úsek respiračního bronchiolu, plicní sklípky zůstávají nepostiženy. Tento typ emfyzému je charakteristicky spjatý s kouřením. Často bývá spojený s chronickou bronchitidou a spolu se nazývají chronická obstrukční plicní nemoc.
Panacinární emfyzém: Postihuje jak bronchiolus, tak plicní sklípky. Typicky se vyskytuje u pacientů, kterým chybí enzym alfa-1-antitrypsin.
Distální acinární emfyzém: Postihuje převážně plicní sklípky. Může zasahovat až pod poplicnici jako emfyzematózní bula (vzduchový puchýř), jejímž prasknutím vznikne spontánnípneumotorax.
Nepravidelný emfyzém: Je asociován s jizvením, kdy jizva retrahuje (vtahuje) okolní plicní tkáň. Plíce jsou postiženy nepravidelně.
Základním projevem je zhoršující se dušnost, únava a nevýkonnost. Jedincům se při vydechování zužují dýchací cesty, a tudíž mají pocit, že nemůžou vydechnout. Hrozí riziko rozvoje plicní hypertenze a pravostranné srdeční selhání. Rozedma je v podstatě určitým podtypem choroby zvané CHOPN, čemuž odpovídají i příznaky. Hrudník nemocných bývá rozšířen v předozadní rovině. V plíci postižené rozedmou se mohou tvořit poměrně velké dutinky vyplněné vzduchem a při jejich prasknutí může vzniknout pneumotorax.
Léčba pneumotoraxu spočívá v napíchnutí pohrudniční dutiny jehlou a v odsátí přebytečného vzduchu. Tím se obnoví podtlak, plíce opět přilne ke stěně a začne se znovu pohybovat souběžně s dýchacími pohyby hrudníku. V rámci první pomoci je prvním krokem zavolat odbornou pomoc. Dále je důležité usadit postiženého do pozice v polosedě a zhotovit krycí obvaz, který ránu ochrání před infekcí, ale zároveň umožní odtékání nahromaděné krve. Toho dosáhneme tak, že spodní strana obvazu zůstane volná. V případě dušení ukládáme postiženého do stabilizované polohy na postiženou stranu. Nikdy nevyndáváme cizí tělesa z rány.
U pacientů v konečném stadiu se mohou objevit tyto příznaky:
Zhroucená plíce (pneumotorax) – může být život ohrožující u lidí s těžkým emfyzémem, protože funkce jejich plic je již tak ohrožena.
Srdeční problémy – emfyzém může zvýšit tlak v tepnách, které spojují srdce a plíce. To může způsobit stav nazvaný cor pulmonale neboli hypertrofii pravé komory.
Velké díry v plicích (bullae) – někteří lidé s emfyzémem mají prázdné prostory v plicích nazývané bullae. Mohou být tak velké jako polovina plíce. Kromě snížení množství prostoru, který je k dispozici pro rozšíření plic, mohou obří bullae zvýšit riziko pneumotoraxu.
Pokud počet a rozsah bradavic nezpůsobuje komplikace, žádná léčba se neprovádí a čeká se na spontánní ústup. Nastanou-li vážné komplikace týkající se především příjmu potravy, nebo pokud papilomy hnisají, přistupuje se k chirurgickému odstranění. Můžete také vyzkoušet olejíček s vitamínem E, který denně budete masírovat na postižené části psí kůže. Během několika dnů by mělo být vidět výrazné zlepšení. Výjimečně se u psů používá i zmrazení bradavic. Papilomy se v ojedinělých případech mohou zvrtnout v karcinom, ale to se stává opravdu jen zřídkakdy. Nikdy se nesnažte bradavici sami odstranit.
Chování hemangiomů není doposud pochopeno. Významné zvýšení velikosti bylo prokázáno u jednotlivých pacientů, díky chirurgickému zákroku, který byl u nich nutný. Spontánní ruptura je vzácná a obvykle se vyskytuje ve velkých periferně umístěných nádorech. Traumatické ruptury kvůli tupým poraněním jsou také vzácné. Traumatické prasknutí hemangiomu je nebezpečné a může započít onemocnění jater. Latrogenní prasknutí nebo krvácení z nádoru bylo popsáno v souvislosti s jaterní biopsií a propíchnutím jemnou jehlou, proto byly tyto metody vyšetření ponechány pouze specializovaným pracovníkům.
Výsledky Hamiltonova hmatu jsou závislé na tom, zda je tělo ženy připraveno k porodu. Provedení před termínem porodu nebo při nepřipravených porodních cestách většinou vede jen ke špinění či poslíčkům (děložním kontrakcím, které nevedou k porodu). Nebo se také nemusí stát vůbec nic. Hmat se nesmí provádět v případech, kdy nejsou splněny podmínky pro spontánní porod.
Účinnost této metody záleží nejvíce na připravenosti těla na porod. Může se stát, že po samotném zákroku pošle ošetřující lékař těhotnou ženu domů s tím, že kdyby se porod rozjížděl, přijede žena do porodnice. Po Hamiltonově hmatu cítí nastávající maminka bolesti břicha, a pokud sílí, je to dobré znamení, protože se jedná o bolesti porodní.
Papilomy virového původu jsou benigní a spontánně odezní v průběhu několika týdnů až měsíců. Hojení lze podpořit odstraněním jednoho nebo více papilomů. Doporučuje se odstranit jen ty, které krvácejí a danému jedinci překážejí při příjmu a kousání potravy. Pokud se papilomy odstraní dříve, než dojde ke kompletnímu rozvoji papilomatózy, dochází k recidivám. Byly vyzkoušeny jak autologní, tak komerční vakcíny, ale v místě jejich aplikace může dojít ke vzniku skvamocelulárního karcinomu.
Pokud počet a rozsah bradavic nezpůsobuje komplikace, žádná léčba se neprovádí a čeká se na spontánní ústup. Při vážných komplikacích především příjmu potravy, nebo pokud papilomy hnisají, provádí se chirurgické odstranění nebo léčba laserem.
Příčinou zánětu nehtového lůžka je drobné poranění prstu, kterého si nemusíte všimnout. Může se jednat jen o drobný vpich nebo někdy i bodnutí hmyzem. Pod kůží dojde k pomnožení bakterií a vzniku zánětlivého ložiska, které se dále šíří, až ke vzniku dutiny vyplněné hnisem (abscesu). Většinou si všimnete postupně se zhoršující bolesti prstu, spolu se zarudnutím nejčastěji v oblasti nehtového valu, bříška prstu nebo i ostatních článků prstů. Prst je zarudlý, oteklý, teplý, na dotyk bolestivý a omezeně i pohyblivý. Po několika dnech může dojít ke spontánní perforaci hnisavého ložiska na povrch kůže a k odtoku hnisu, což pacientovi, pokud již předtím nevyhledal lékařskou pomoc, uleví.
Anopyrin obsahuje kyselinu acetylsalicylovou, která vám pomáhá udržet krev bez tvorby krevních sraženin. Jednou z hlavních funkcí vitamínu K je kontrola hustoty krve a umožnění srážení krve v případě zranění. Vitamin K může aktivovat řadu proteinů zapojených do buněčné komunikační cesty zvané koagulační kaskáda. Tato kaskáda podporuje shlukování krevních buněk, nazývaných krevní destičky, což způsobuje tvorbu krevní sraženiny. Máte-li ve stravě příliš málo vitamínu K, tak to může zabránit vašemu tělu v řádné reakci na zranění, což zvyšuje riziko vzniku modřin a jiného třeba i vnitřního krvácení. Vitamin K také interaguje s léčivy, která mají vliv na srážení krve, včetně Warfarinu a Anopyrinu.
Anopyrin a vitamin K mohou pracovat společně, aby pomohly udržet vaši krev na vhodné hustotě. Správná rovnováha Anopyrinu a vitaminu K umožňuje vašemu tělu správně reagovat na poranění a zároveň zabraňuje spontánní tvorbě sraženin. Změny v dávkování vitamínu K nebo Anopyrinu mohou tuto rovnováhu narušit, což zvýhodňuje krvácení nebo tvorbu sraženin. Pokud užíváte Anopyrin, tak byste se měl ve stravě vyvarovat pouze potravin s vysokým obsahem vitamínu K, jako je zelí, kapusta, růžičková kapusta, jarní cibulky, brokolice, chřest, okurky, švestky výrobky ze soji a plnotučné mléčné výrobky. Ostatní zeleninu a potraviny můžete konzumovat rozumně bez omezení. Takže vám zbývá dostatečně pestrá paleta z které můžete čerpat potřebné vitamíny a minerály. Pokud i přesto budete pociťovat, že potřebujete vitamínový doplněk stravy, tak volte ten, který nebude obsahovat vitamín K.
Vitiligo - bílé skvrny na kůži. Příčina je neznámá, ale nejspíše půjde o autoimunitní příčinu. Lidé s vitiligem mají výrazně vyšší pravděpodobnost, že budou trpět také jinými autoimunitními chorobami. U vitiliga se očekává trvalá nebo dočasná autoimunitní blokáda nebo destrukce melanocytů, čímž vznikají bílé skvrny na kůži. Příklady vážných autoimunitních onemocnění jsou Hashimotova tyreoiditida, diabetes mellitus 1. typu nebo perniciózní anémie.
Pacienti často připisují nástup vitiliga různým spouštěcím událostem, jako jsou úrazy, spálení sluncem, stres, těhotenství nebo jiná onemocnění. Neexistuje však žádná vědecká studie, která by dokázala, že některý z těchto spouštěčů může za vznik vitiliga.
Ze zdravotní praxe se zdá, že příjemci, kterým byly transplantovány krvetvorné buňky, mají zvýšené riziko rozvoje vitiliga.
Vitiligo se může objevit v jakémkoli věku a také ve zjevně geneticky nepostižených rodinách. Dědičnost se pohybuje kolem 33 %. Statisticky jsou nejčastěji postiženými oblastmi předloktí, zápěstí, ruce, prsty, lokty, chodidla a genitálie. Zpravidla jsou postiženy natažené oblasti kůže, například vnější lokty. Nepigmentované oblasti se mohou dále zvětšit nebo zůstat s konstantní velikostí, ale dochází také ke spontánní repigmentaci - návratu původní barvy.
Pacienti trpící vitiligem jsou často stigmatizováni z nevědomosti, protože si obyvatelstvo neuvědomuje, že vitiligo není nakažlivé ani není příznakem nějakého ošklivého onemocnění nebo rakoviny. Je to nemoc, která je částečně psychologická, a tudíž přístupná charismatickému léčení a ohleduplnosti okolí.
Jednoduchá léčba není možná. Přestože fyzická výkonnost a délka života nejsou přímo tímto onemocněním ovlivněny, tak zde existuje riziko zkrácení délky života a to díky tomu, že kůže postižená vitiligem je zvláště citlivá na sluneční záření kvůli chybějící pigmentové ochraně. Často dochází ke změnám kůže vyvolaným slunečním svitem až po rakovinu kůže. Jako významný krok se doporučuje ochrana před sluncem s vysokým ochranným faktorem. Je však třeba vzít v úvahu, že v důsledku toho je omezena přirozená tvorba vitaminu D a že je třeba užívat léky, které to budou kompenzovat, aby se předešlo následkům nedostatku vitaminu D.
Pokud se chcete dozvědět jaké jsou nové metody léčby vitiliga, přečtěte si tento náš článek, který se tím podrobně zabývá: https://www.ceskaordinace.c…