STAVBA ČMELÍNU je jedno z témat, o kterém si můžete přečíst v tomto článku. Nemocnice v Boskovicích poskytuje ambulantní a lůžkovou péči v základních oborech pro spádovou oblast Boskovicka, Blanenska a přilehlých regionů. Základním a nejvyšším posláním této nemocnice je léčit a ošetřovat nemocné v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. Hlavním zájmem zařízení je za každých okolností a v každé situaci prospěch nemocných.
Informace o nemocnici
Počátkem 20. století se Boskovicím nedostávalo nemocničních lůžek a nemocniční péče byla často závislá na provizorním řešení. Tento neutěšený stav vedl roku 1930, při příležitosti 80. narozenin prezidenta T. G. Masaryka, zvláštní komisi zřízenou za účelem jednotných oslav k usnesení, aby „zřízen byl fond pro vybudování veřejné okresní nemocnice pro politický okres boskovický...“. Občané byli vyzýváni, aby spravedlivě posoudili a ocenili velikost úkolu, který má být proveden v zájmu a ve prospěch všech, a finančně přispěli k provedení tohoto díla. Výzva se setkala s neobyčejným pochopením. Již v následujících letech se však stavba nemocnice začala nepříjemně komplikovat. Boskovice nebyly zdaleka jediným městem, které usilovalo o vybudování zdravotnického zařízení. Do plánu výstavby nových nemocnic, který zpracoval Zemský výbor moravskoslezský, však nebyly zahrnuty. Okresní zastupitelstvo v Boskovicích se na své schůzi dne 22. dubna 1938 usneslo zřídit okresní nemocnici v Boskovicích a za tímto účelem uložilo okresnímu výboru podniknout urychleně patřičné kroky. Náklady na vybudování nemocnice měly být zařazeny do okresního rozpočtu a uhrazeny výpůjčkou a subvencemi. V návaznosti na to byla městská rada požádána o návrh vhodných lokalit, na kterých by k výstavbě mohlo dojít, což se ukázalo rovněž jako komplikace.
Třebaže v průběhu druhé světové války a zejména na jejím konci nemocniční zařízení okresního formátu Boskovicím a přilehlému okolí zoufale scházelo, výstavba se neustále odkládala. I přes různé peripetie došlo v září 1945 k zásadnímu rozhodnutí Zemského národního výboru v Brně, který se usnesl dát souhlas k vybudování nové okresní veřejné nemocnice v Boskovicích. Pro novostavbu byla plánována okresní nemocnice II. stupně o 400 lůžkách. Pro rok 1948 však stavba nebyla z rozhodnutí ministerstva techniky i ministerstva zdravotnictví zařazena do pětiletého plánu, což bylo zdrcující. To prakticky znamenalo, okamžité zastavení jakékoli dosavadní pracovní činnosti, a to jak na stavbě samé, tak i na rozpracovaných projektech. Protože navíc ministerstvo zdravotnictví neočekávaně vyhlásilo, že nemocnice má být vybudována podle směrnic Společenstva československých nemocnic v Praze jako blokový typ, nařídil zemský výbor vypracovat nové plány.
Vypjatá atmosféra vyvolala neobvyklou aktivitu obcí, které neváhaly intervenovat nejen u okresního národního výboru, ale formou rezoluce i na ministerstvu zdravotnictví, ministerstvu techniky a samozřejmě i na zemském úřadě. Cesta k vystavění nemocnice ještě zdaleka nebyla u konce. Čím více a intenzivněji krajský úřad chápal nutnost a potřebnost
Slovo anatomie pochází z řeckého anatemnō, což znamená rozříznout. Anatomie je vědní disciplína, která se zabývá studiem struktur organismů včetně jejich soustav, orgánů a tkání. Popisuje vzhled a umístění jednotlivých částí těla, jejich stavbu, složení a vztahy mezi jednotlivými orgány či orgánovými soustavami. Anatomie se od fyziologie a biochemie značně liší. Tyto dvě disciplíny se zabývají zejména funkcemi jednotlivých částí těla a chemickými procesy, jimiž tyto části procházejí. Anatom se tedy zajímá o tvar, velikost, umístění, strukturu, přísun krve a inervaci jednotlivých orgánů, například jater, zatímco fyziolog se zajímá o produkci žluči, roli jater ve výživě člověka a o regulaci tělesných funkcí.
Lidské tělo je takový seznam orgánů.
Anatomie se dělí na makroskopickou a mikroskopickou. Makroskopická anatomie, též nazývaná topografická anatomie, se zabývá zkoumáním částí těl živočichů bez pomoci přístrojů, tedy pouhým okem. Topografická anatomie zahrnuje také povrchovou anatomii. Mikroskopická anatomie oproti tomu používá k výzkumu optické přístroje a studuje tkáně různých struktur (tato věda se nazývá histologie) a zabývá se i stavbou buněk.
Stavba lidského těla může být zkoumána jak pomocí invazivních, tak neinvazivních vyšetřovacích metod. Cílem studie je získání informací o struktuře a uspořádání orgánů a orgánových soustav. Metody zkoumání zahrnují pitvu, při níž je (nejen) lidské tělo otevřeno a studují se jednotlivé lidské orgány, a endoskopii, což je zákrok, při kterém se endoskop (nástroj vybavený kamerou) zavede do malého otvoru v těle a umožní tak zkoumat vnitřní orgány a další struktury. K zobrazení krevního řečiště se používá angiografie (vyšetřovací metoda využívající rentgenové záření či magnetickou rezonanci).
Pojmu anatomie se obvykle užívá ve vztahu k anatomii lidského těla. Značné množství stejných či podobných struktur a tkání se však nachází v celé živočišné říši, a tudíž pojem anatomie zahrnuje též anatomii jiných živočichů. K označení vědy zabývající se výhradně anatomií zvířat se někdy užívá slovo zootomie. Stavba a tkáně rostlin jsou rozdílné povahy, a tudíž jsou studovány v anatomii rostlin.
Všichni obratlovci mají podobnou stavbu těla a v určitém stadiu vývoje (většinou v embryonální fázi) sdílí podobné charakteristiky: hřbetní strunu, nervovou trubici či žaberní oblouky. Mícha obratlovců je chráněna páteří. Nervová tkáň je tvořena ektodermem, pojivové tkáně tvoří entoderm. V zadní části těla se nachází ocas, který je pokračováním míchy a páteře. Ústní dutina se nachází v přední části těla živočicha a řitní otvor při bázi ocasu. Základn
Nehet je tvrdé zakončení prstů, které slouží jako ochrana a prostředník přenosu tlaku na prsty s okolím, jelikož umožňuje okolní kůži lépe přenášet informace o dotýkaných věcech. Nehty se vyskytují na všech prstech, a to jak na rukou, tak i nohou. Rychlost růstu nehtů je na rukou v průměru 0,1 mm za den, na nohou je pak 3–4x pomalejší. Celý nehet naroste za 6 až 12 měsíců (například po stržení). Nehet obvykle dosahuje tloušťky 0,5 až 1 mm.
Vzhled zdravého nehtu: Normální zdravý nehet je hladký bez žlábků a rýh. Je lehce klenutý, má narůžovělou plochu a přírodní lesk. U kořene nehtu je viditelný nehtový měsíček, polokruhová bílá kresba nehtu. Nehtová kůžička obklopuje nehet jako ochrana.
Stavba nehtu: Nehet je rohová nehtová ploténka, která je tvořena zrohovatělými buňkami. Je průhledná, tenká 0,50 až 0,75 mm a skládá se ze 3 až 4 různě zrohovatělých (a různě tvrdých) vrstev, které leží na nehtovém lůžku. První vrstvou je takzvaný dorzální nehet (tvrdý keratin), druhou tvoří intermediální nehet (měkký keratin) a třetí vrstvu ventrální nehet (hyponychiální keratin). Ten vyrůstá z kořene nehtu a posouvá se po nehtovém lůžku (velmi citlivé) až k volnému okraji nehtu. Vlastní nehet vyrůstá zpod zadního nehtového valu (matrix), který je přímým pokračováním nehtového lůžka. Lůžko nehtu, po kterém se posouvá nehtová ploténka, je měkká tkáň odpovídající zárodečné vrstvě pokožky. V dolní části nehtové ploténky je poloměsíčitá skvrna bělavé barvy, nazývaná lunula (měsíček). Zde je nehet nejvíc připevněn a je u každého jednotlivce jinak velký. Nehtová ploténka tu obsahuje množství dutinek, které jsou světlejšího zabarvení. Nehet ohraničují postranní valy. Kožní nehtový val (paronychium) přirůstá k nehtu nadnehtovou kůžičkou (v oblasti lunuly se nazývá eponychium, pod volným okrajem nehtu zpředu hyponychium). Spojení nehtu s lůžkem obstarává nedokonale zrohovatělá epidermální vrstva, která se nazývá „lůžkový nehet“. Její rohové buňky obsahují dost tuku, proto je měkká.
Zdravý nehet má nejmenší tloušťku u novorozenců. Nehty jsou tak ostré, že mohou způsobit vážná poškození obličeje nebo očí, jsou-li dvě děti vůči sobě nepřátelsky naladěny. Nejsilnějšími nehty se mohou pochlubit nejstarší lidé, protože nehet postupně dorůstá celý život, i když ve stáří se rychlost může zpomalit.
Nehty bývají často zasaženy nemocemi nejrůznějších charakterů. Mnohdy se jedná o poruchy růstu, které jsou většinou zapříčiněny genetickými dispozicemi. Běžně se například setkáváme s plísněmi. Nejznámějším, někdy však neprávem opomíjeným problémem je patrně zarostlý nehet (latinsky unguis incarnatus, jinak onychokryptóza). Kolem tohoto onemocnění koluje velké množství chybných informací. Léčení vyžaduje individuální přístup, jelikož každý nehet je jiný, a tak některé postupy nemusí vždy zaručeně fungovat.
Osteopenie se vyznačuje trvající bolestí kyčle či pánve bez předcházejícího traumatu.
Důležitou součástí léčby je i přiměřený pohyb – pacientkám se doporučuje nepřerušovat obvyklé fyzické aktivity, jako je plavání, cyklistika, lyžování, jóga, procházky. Je důležité je upozornit na ochranu proti úrazům a nedoporučuje se zvedání břemen nad 10 kg. Pohyb stimuluje přestavbu kostních trámečků do směru nejvyššího zatížení. Opakovaně se pacientkám zdůrazňuje, že jejich kosti se i v jejich věku stále staví a bourají. A tím, že se podpoří jejich stavba, přibrzdí se bourání kosti, a tak se osteoporóza může vyléčit. Dále léčba osteopenie krčku vyžaduje jak změnu diety – zvýšit příjem vitamínu D a vápníku hlavně ve formě mléčných výrobků, tak i změnu životního stylu – nekouřit, omezit příjem kofeinu, zvýšit pohyb. Navíc výsledky léčby nejsou vidět hned a léčba trvá obvykle několik let.
Zařízení vzniklo za první republiky jako ústav sociální péče hlavního města Prahy. Stavba byla provedena v letech 1926 až 1928 na parcele o výměře 33 hektarů podle funkcionalistického návrhu architekta Bohumíra Kozáka v celkovém nákladu 123 milionů korun československých. Ve své době se jednalo o jedno z nejmodernějších zařízení tohoto typu v Evropě. Zařízení bylo slavnostně uvedeno do provozu 28. října 1928 k 10. výročí vzniku Československé republiky a bylo pojmenováno po 1. prezidentovi republiky Tomáši Garriguu Masarykovi. Zařízení mělo celkově 3 260 lůžek.
V dubnu 1941 byla zahájena postupná přeměna areálu na nacistický válečný lazaret. Vedle německých vojáků s omrzlinami z bitvy u Stalingradu zde bylo internováno také několik dětí z Lidic. Původní obyvatelé domovů byli postupně přesouváni do jiných zařízení.
Krátce po 2. světové válce zařízení dále sloužilo jako vojenský lazaret i pro raněné vojáky Rudé armády, dále pro nemocné a zubožené lidi, kteří se vrátili ve špatném zdravotním stavu z nacistických koncentračních táborů a z nucených prací v rámci totálního nasazení. Nicméně brzy po válce bylo rozhodnuto, že celé zařízení bude postupně přeměněno ve velkou nemocnici a název Masarykovy domovy se stal z politických důvodů nepřijatelným. Oficiálně se tak stalo 26. května 1954 v den 100. výročí narození významného českého lékaře profesora MUDr. Josefa Thomayera, po němž nese nemocnice dodnes své jméno.
V současné době má Thomayerova nemocnice zhruba 1 600 lůžek a přibližně stejný počet zaměstnanců, z toho asi 1 100 zdravotnických pracovníků. Součásti nemocnice je i samostatná porodnice s kojeneckým ústavem, léčebna dlouhodobě nemocných, dětský domov. V areálu Thomayerovy nemocnice se nachází i organizačně a ekonomicky zcela samostatné zdravotnické zařízení, jímž je Institut klinické a experimentální medicíny, zkráceně IKEM.
Zvláštností je zde třípatrové podzemní chráněné zdravotnické pracoviště pro 70 pacientů v železobetonovém krytu, vybudovaném v letech 1952–1961. Tato podzemní nemocnice, která do roku 1990 patřila mezi přísně utajované objekty, má tři samostatné zdroje pitné vody, podzemní vodojem a je vybavena agregátem pro výrobu elektrické energie.
V sadech založených ve 20. letech 20. století zaujímalo důležité místo 10 000 morušovníků. Pěstovaly se zde nejen jako lapače škodlivých zplodin ve vzduchu, ale i jako potrava pro bource morušového, který se též choval v areálu nemocnice. Pro potřeby nemocnice, avšak mimo její hlavní areál, byli v oné době chováni koně, vepři a hovězí skot. Ještě na počátku 21. století bylo možné v areálu nemocnice potkat volně pobíhající muflony.
Ucho mladého člověka dokáže vnímat zvuk v rozsahu frekvencí 20–20 000 Hz, staří lidé obvykle slyší jen v rozmezí frekvencí 50–8 000 Hz. Nejcitlivější je ucho na frekvenci mezi 2–4 kHz. Frekvence lidského hlasu běžného hovoru se u mužů pohybuje v rozmezí od 80 do 120 Hz, u žen pak v rozpětí 170 až 260 Hz.
Akupunktura je součástí tradiční čínské medicíny a je stará několik tisíc let. Acus je latinsky jehla a punctura je vpichování. Akupunkturní jehly se vpichují do akupunkturních bodů, které jsou rozmístěné po celém těle (hlava, trup, končetiny) a seřazené na jednotlivých meridiánech.
Ušní akupunktura představuje stimulaci bodů na boltci ucha pomocí jehel nebo magnetických kuliček, a to za účelem zmírnění bolesti v jiných částech těla. Ačkoliv vychází ze starých čínských metod, byla rozvinuta v padesátých letech ve Francii lékařem Dr. Paulem Nogierem, lékařem z Lyonu, který poprvé zaznamenal výskyt jizev na uších pacientů, kteří byli úspěšné vyléčeni z ischiasu francouzskými lékaři. V ušní akupunktuře stimulujeme systematicky uspořádané body, situované na ušním boltci, na základě anatomického modelu převráceného fetusu. Oblast hlavy je situována dolů, směrem k lalůčku ucha, a tělíčko je neproporcionálně rozloženo tak, že oblast hlavy a ruky zabírá více místa než oblast těla a nohy. Tato disproporce je dána spíš důležitostí funkční než anatomickou. Stejně jako u jiných mikrosystémů na těle existují zde vztahy mezi orgány v těle a jejich projekcí do bodů a plošek na ušním boltci. Ušní akupunktura přestavuje přirozený, samoregulující mechanismus těla, který je schopen zmírnit příliš reaktivní funkce těla nebo podporovat málo výkonné fyziologické procesy.
Akupunkturisté používají ušní akupunkturu buď jako náhražku za zavádění jehel do energetických drah na těle, nebo jako doplněk ke klasické akupunktuře. V některých případech jsou reflexní body na uchu používány samostatně. Klasická a ušní akupunktura nejen že zmírňují bolest, ale mohou také ovlivnit hlubší fyziologické změny, jako například znovunastolit energetickou rovnováhu v příslušném orgánu, který se jeví při diagnostice jako energeticky disharmonický.
Erytrocyty se do moči mohou dostat nejen porušenou filtrační membránou, ale i krvácením do ledvinných kanálků za membránou. To znamená kdekoliv od ledvin až po zevní ústí močové trubice. Toto krvácení musí být přísně odlišeno od poruchy filtrace. Červená krvinka má rozměr zhruba 7 µm. To je sice velmi málo, ale aby červená krvinka prošla štěrbinou, musí se doslova protáhnout. V naprosté většině se tímto protažením erytrocyt deformuje a mění tvar. U erytrocytů z krvácení je jejich stavba normální. Navíc při poruše filtrace jsou do moči často uvolňovány i bílkoviny, které se do moči nemohou při krvácení dostat. Krvácení do moči až za filtrační membránou může být způsobeno růstem nádoru, toxickým poškozením buněk kanálků nebo rozsáhlou infekcí.
Norma erytrocytů v moči je do 5 erytrocytů v mikrolitru.
Erytrocyty v moči mohou být zjištěny „barevným“ testem. Do vzorku moči se vloží reakční látka, která při přítomnosti erytrocytů změní barvu. Erytrocyty se hledají také mikroskopem v močovém sedimentu. V tom případě by počet erytrocytů neměl přesáhnout 5 v 1 mikrolitru moči. Z pohledu pacienta se jedná o velmi jednoduchá a nezatěžující vyšetření, která ale mají velkou diagnostickou váhu. Jestliže se v moči nalézá krev, je třeba vždy určit příčinu a vyloučit nebo potvrdit a následně řešit závažné stavy, kterými jsou glomerulonefritida nebo nádor. Je-li podezření na možnou příměs krve v moči u menstruujících žen či u žen po porodu, je vhodné zopakovat vyšetření po ukončení krvácení.
Pokud je vaše moč nezvykle zbarvená, vždy navštivte lékaře. Erytrocyty v moči jsou téměř vždy patologické a pacient nemusí mít žádné varovné příznaky. Při pátrání po příčině je třeba si uvědomit, že spektrum příčin červeného zbarvení moči je poměrně široké a nemusí vždy souviset právě s přítomností krve v moči. Obdobné zabarvení způsobí i některé potraviny (například červená řepa, ostružiny), potravinářská barviva, intoxikace (například olovo, rtuť) nebo léky, které neovlivňují srážlivost krve (například Pyrvinium – léčba infekce roupem dětským). V drtivé většině případů má přímý vliv na přítomnost červených krvinek v moči právě užívání antikoagulancií (například Warfarin, Anopyrin).
Červené krvinky v moči se mohou vyskytnout rovněž u různých onemocnění glomerulů (ledvinných klubíček, která filtrují dusíkaté či toxické látky do moče).
Pozitivní rodinná historie ledvinného onemocnění může přispět k diagnostice dědičného poškození ledvin či polycystické nemoci ledvin.
U starších pacientů se vyskytuje hematurie v souvislosti s nezhoubným či zhoubným onemocněním prostaty, bývá i pr
