Tato porucha se projevuje střídáním mánie (manická epizoda) a těžké deprese (bipolární deprese). Dalšími projevy může být rychlá a nečekaná změna nálad (více než 4 fáze v jednom roce) či takzvané ultrarapidní cyklování, to znamená, že mánie a deprese se nečekaně střídají několikrát za den. Při smíšené fázi postižený zažívá symptomy obou stavů zároveň (mánie i deprese). Manickým syndromem se rozumí stav, kdy postiženého snadno rozruší i sebemenší maličkosti, jedná impulsivně, například utrácí velké částky z vypůjčených peněz, které poté nemá jak splácet. Nemocný trpící mánií bývá nadměrně sebevědomý (většinou ovšem neproduktivně), veselý nepřiměřeně okolnostem, nic pro něho není problém, má sníženou potřebu spánku, zrychlenou řeč, rychlé střídání myšlenek, je sexuálně promiskuitní, navazuje stále nové vztahy. Postižený může být zároveň i podrážděný, veškeré pochody v jeho těle jsou zrychlené, může mít pocity nadřazenosti a nezastavitelnosti, a může být nebezpečný pro sebe i své okolí.
Bipolární porucha velmi často souvisí s jinými poruchami, například poruchami osobnosti. Příkladem může být hraniční porucha osobnosti, která se také projevuje střídáním nálad, obvykle ale v kratších časových úsecích, například hodinách nebo dnech. Je otázka, jestli jde o skutečnou komorbiditu (tedy současný výskyt dvou různých nemocí), nebo podobnost příznaků. DSM – diagnostický systém používaný v USA – řadí obě poruchy vedle sebe do takzvaných poruch bipolárního spektra. Dále jde o narcistickou poruchu v širším slova smyslu, tedy osobnost s nestabilní regulací pocitu vlastní hodnoty. Tato nestabilita má různé projevy, od narcistické poruchy osobnosti v užším smyslu, jak je laicky dobře známá (přesvědčení o vlastní výjimečnosti, nadřazenosti, neempatické, sobecké chování, upevňování pocitu vlastní hodnoty na úkor druhých), přes depresivní poruchu osobnosti, kde je sebehodnocení naopak trvale patologicky snížené, ke střídání pocitů zvýšené a snížené vlastní hodnoty a s tím i nálad a aktivity, které se mohou podobat projevům BAP nebo v ně přecházet.
Podle údajů Světové zdravotnické organizace (World Health Organization) patří bipolární porucha mezi deset nejdražších nemocí s nejhoršími následky.
Ve svém příspěvku KOLAGEN A JEHO NEŽÁDOUCÍ ÚČINKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Strnadová.
Milí přátelé,
Nevím, zda je můj problém vyvoláván kolagenem nebo něčím jiným, ale kolagen se mi v tom jeví dost podezřelý.
Po extrakci zubu (6 dole) mi pan doktor zavedl (prý kvůli zpevnění kosti) do děr po koříncích kolagen.
Od té doby (už měsíc) se nemohu zbavit odporného pocitu upatlanosti, lepivosti v ústech. Je sice pravda, že jsem dostala také antibiotika na týden (pod zubem byl zánět), ale takovou katastrofu mi atb nikdy neudělala a vedlejší účinky byly vždycky do tří dnů pryč.
Když si vyčistím zuby, pět minut si vychutnávám úžasného pocitu čistoty v puse. Ale pak je to zpět.
Vzhledem ke složení kolagenu by mě podobná reakce nepřekvapila. Kolagen krmí kdejaké mikroby, které se pak v ústech vesele množí. Ocením jakýkoli odbornější názor či vlastní zkušenost. Díky předem.
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Zázvorový čaj podporuje správné trávení. Pomáhá stimulovat produkci slin a tím odstranit kyselinu, která se vrací do jícnu. Je to vynikající alkalizující nápoj, který pomáhá léčit bolest na hrudi a také regurgitace spojené s GERD.
V následujících receptech můžete použít buď čerstvý kořen zázvoru, nebo sušený prášek. Pijte 20 minut před jídlem, abyste předešli kyselému refluxu. Po dobu nejméně 2 hodin po pití zázvorového čaje neužívejte aspirin.
Zázvorový čaj
Postup: Nastrouhejte jeden centimetr zázvoru. Do šálku vody přidejte nastrouhaný zázvor. Vařte 5 minut. Odstraňte z tepla. Zakryjte víkem a nechte louhovat 20 minut. Sceďte a přidejte ½ čajové lžičky medu a citronové šťávy podle chuti. Pijte 2x denně před jídlem, abyste se zbavili refluxu kyseliny. Můžete přidat 3 drcené zelené kardamomové lusky.
Zázvorový čaj s citronovou trávou
Postup: Přiveďte čtyři šálky vody k varu, přidejte 2 lžičky oloupaného a nastrouhaného zázvoru a 1 stopku nasekané citronové trávy. Snižte teplotu a provařte 10 minut. Odstraňte z tepla a nechte louhovat 5 minut. Poté sceďte a postupně popíjejte.
Pikantní zázvorový čaj
Tento pikantní čaj má nízký obsah kalorií, přičemž poskytuje okamžitou energii. Navíc snižuje reflux.
Postup: Přiveďte vodu k varu, přidejte zázvor, pomerančovou kůru, hřebíček a kardamom. Snižte teplotu a nechte mírně provařit 10–13 minut. Přidejte listy čaje a mléko, provařte další 3 minuty. Odstraňte z tepla a nechte louhovat 5–7 minut. Přidejte hnědý cukr. Postupně popíjejte.
Zázvorovo-rajčatový čaj
Ingredience: ½ šálku nakrájeného kořenového zázvoru, 3 skořicové tyčinky, 1 šálek sušených rajčat, ½ šálku medu, 2 litry vody
Postup: Vařte vodu. Přidejte zázvor a skořici. Snižte teplotu a vařte 30 minut. Sejměte z tepla, přidejte sušená rajčátka a med. Dejte zchladit do lednice.
Čaj ze zázvorového esenciálního oleje
Postup: Přidejte 2–4 kapky zázvorového esenciálního oleje na 1 šálek teplé vody. Dobře promíchejte a pijte.
V naší poradně s názvem RECEPT NA OLEJ Z MERUŇKOVÝCH JADER se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Dana.
Zdravím všechny "alchymisty".
Snažím se letos vyrábět různé olejíčky, kapky a krémy, mám nasušeno spoustu meruňkových pecek a ráda bych vyrobila olej z jejich jader. Prosím, podělí se někdo o svůj recept? Hledám na internetu ... a nenacházím. Děkuji předem. Dana
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Kamča.
Pecky je třeba vyloupat a jádra nechat důkladně vyschnout. Po několika týdnech sušení je nasekejte na kousíčky, nahřejte chvíli v 80ti stupňové troubě a pak pomocí malého ale silného lisu je stlačte, až se z nich začne uvolňovat panenský meruňkový olej lisovaný za studena.
Druhá možnost je teplá cesta, kdy se usušená nasekaná jádra ohřejí ve vodní lázni 80 °C teplé po dobu 60 minut a pak se přecedí a pevné zbytky zase prolisují. Veškerá tekutina se nechá den v klidu, v chladničce nejlépe v nějaké PET láhvi. Tak budete druhý den pěkně vidět oddělenou vrchní vrstvičku meruňkového oleje a spodní vodu se sedlinou. Vodu pomocí hadičky vypusťte, láhev roztříhněte a vyberte ztuhlý olej.
Studená cesta přinese kvalitnější olej se zachováním všech vzácných složek. Teplá cesta přinese více oleje.
Mezi chronické rány řadíme proleženiny (trofické vředy), venózní vředy, neuropatické vředy nebo vředy způsobené infekcí nebo vzniklé v důsledku ozařování či nádorových procesů, dekubity.
Dekubity
Dekubitální vředy (dekubity) jsou defekty kůže a podkožních struktur, které vznikají v důsledku tření a přímého tlaku podložky na disponované části těla. Jsou častým problémem zejména u imobilních, zpravidla starších pacientů s celkově zhoršeným zdravotním stavem. Nejkritičtějšími, takzvaně predilekčními místy vzniku dekubitů jsou místa s kostními prominencemi, tedy křížová krajina (sakrální oblast), paty, kotníky, zevní hrany chodidel, oblasti trochanterů (oblast kyčlí), kolena.
Hojení dekubitů (proleženin) často komplikuje přítomnost nekrózy a bakteriální kolonizace, která se může rozvinout v infekci. Léčbu dekubitů také často ztěžuje jejich hloubka a nepravidelný tvar. Mortalita pacientů s dekubitálním vředem je čtyřikrát vyšší než u stejné skupiny pacientů bez vředu. Je proto důležitá důsledná prevence vyžadující intenzivní péči o kůži a polohování pacienta.
Rozeznáváme 5 stupňů proleženin:
1. stupeň – ostře ohraničené zarudnutí (překrvení) kůže, které při vitropresi přetrvává; toto stadium je při včasném léčebném zásahu reverzibilní;
2. stupeň – povrchové poškození epidermis, které vypadá jako puchýř nebo mělký kráter, nezasahuje do subcutis;
3. stupeň – vzniká nekrotický vřed, hluboký kráter, s možnými podminovanými okraji, který postupuje všemi vrstvami kůže, případně až k fascii (ta zůstává nepoškozena);
4. stupeň – vřed s rozsáhlými nekrózami, který zasahuje svaly a šlachy;
5. stupeň – nekróza postupuje svalem, přičemž dochází k jeho destrukci a k destrukci tkání až na kost.
Při léčbě dekubitů nezapomínáme na celkovou péči o pacienta, zejména na správnou výživu, hydrataci a kompenzaci přidružených onemocnění. Až v 95 % případů lze vzniku dekubitů předejít. Dekubity neboli proleženiny totiž vznikají v důsledku působení patologického tlaku na predilekční místa zvýšeného tlaku ve tkáních a špatným stavem pacienta. Při nadměrném a dlouhotrvajícím tlaku v místě kontaktu těla s podložkou dojde ke zpomalení až k zástavě cirkulace krve v kapilárách a buňky ve tkáních postupně odumírají. Vznik dekubitu ještě podpoří chybná manipulace s ležícím pacientem působením tření a střižných sil. Správnou prevencí ale lze vzniku dekubitů předcházet až v 95 % případů.
Prvním příznakem, který nelze podceňovat, je erytém – začervenání pokožky. Pacient si může stěžovat na bolestivost místa, pálení nebo mravenčení. V dalších stadiích se tvoří puchýře, které přecházejí k povrchovému porušení kůže, a postupně dochází k tomu, že se dekubit prohlubuje a tvoří se nekróza. V nejtěžších stadiích proleženin může dekubit zasahovat i kloubní spojení, tělní dutiny nebo kosti. Vždy je tento stav spojen s vysokým rizikem sepse.
Faktory přispívající ke vzniku dekubitů:
lokální faktory (dlouhotrvající tlak zejména na predilekčních místech tření, střižné síly při manipulaci imobilním pacientem přímo po podložce, vlhkost způsobená nejen inkontinencí, ale i nedokonale vysušeným prádlem);
celkové, působící v každém věku (pohlaví – ženy jsou náchylnější než muži, mobilita – imobilní klient musí spoléhat na pomoc ošetřujícího personálu);
celkové, působící spíše ve vyšším věku (tělesná teplota nad 39 °C, anémie, premedikace, narkóza, těžká deprese, těžká apatie, imobilizace, imobilita, komplikovaný celkový zdravotní stav, sedativa);
stav nutrice (nízká hladina albuminů, minerálů, nedostatek tekutin);
Prvním krokem léčby je posouzení zdravotního stavu pacienta s důrazem na výskyt nežádoucích změn na kůži. Dále je snahou eliminovat patologický tlak až do úplného zhojení tkáně. Samotné léčení rány pak zahrnuje chirurgické ošetření, vlhkou terapii a boj proti infekci. K urychlení léčby přispívá celkové zlepšení stavu pacienta, správné stravování a zmírnění bolesti. Nejdůležitější prevencí vzniku dekubitů je správné polohování. Rizikové pacienty je nutné polohovat po dvou hodinách (záda – pravý bok – záda – levý bok). Moderní metody polohování využívají možnosti odlehčování pomocí 30° úhlu. Pro větší komfort i pocit bezpečí je vhodné používat polohovací pomůcky (například válce, klíny), dále pak aktivní i pasivní antidekubitní matrace. Zdravotnický personál by měl při manipulaci s pacientem používat podložku určenou k posunu na lůžku, aby se vyhnul střižným silám a tření. Při polohování je vhodné věnovat zvláštní pozornost eliminaci zátěže pat při lehu na zádech a kotníků a vnitřní strany kolen při lehu na boku. Doporučuje se také udržovat horní část těla v optimální poloze, aby nedocházelo k posunu na lůžku.
Nezbytnou součástí léčby je redukce působení tlaku správným a pravidelným polohováním. Vhodné je použití podložek ze studených pěn a pasivních či aktivních (především u těžších případů) antidekubitních matrací. Důležitá je i redukce vlhkosti, která zahrnuje správnou hygienu, sledování pokožky ošetřujícím personálem a použití vhodné tělové kosmetiky a inkontinenčních pomůcek. Ke zlepšení stavu pacienta významně přispívá podávání vhodných nutričních doplňků, a to především v případech, kdy pacient nekonzumuje dostatečné množství potravy, nebo je v jeho stravě nutné zvýšit hladinu bílkovin a albuminu. Snahou je také odstranit či zmírnit případné bolesti a pacienta co nejdříve mobilizovat.
Arteriální bércový vřed
Vznik arteriálního bércového vředu je následkem ischemické choroby dolních končetin (periferního arteriálního obliterujícího onemocnění), respektive jejím čtvrtým stadiem. Nepodaří-li se předejít vzniku ulcerace včasnou preventivní léčbou, vzniká většinou náhle, rychle progreduje, a to nejčastěji v následujících lokalizacích: akrální (vzdálená) místa, jako prsty u nohou, interdigitální prostory (mezi prsty), na patách, mohou ovšem vzniknout i kdekoli jinde na dolních končetinách.
Arteriální vřed bývá velmi bolestivý (kromě přidružené diabetické neuropatie) a také hluboký – nezřídka sahá až po fascii nebo ke kosti. Toto onemocnění doprovází jen minimálně nebo vůbec nehmatatelný pulz na příslušných arteriích, index kotníkového tlaku (ABPI) menší než 0,6, zpomalený kapilární návrat a hladká chladná pokožka s dystrofickými změnami. Často se může jednat o vřed smíšené arteriovenózní etiologie. Tato rána se nejčastěji vyskytuje na prstech a patě nohy.
Rozhodující pro úspěšný začátek léčby arteriálních vředů je zejména včasné stanovení diagnózy a zvolení nejlepšího léčebného postupu včetně plasticko-chirurgických operací na tepenném řečišti. Přibližně 10 % všech bércových vředů je arteriálního původu. Tyto vředy vznikají v důsledku postupného zužování až ucpání periferních tepen. Lumen artérií se vlivem aterosklerotických a ateromatózních usazenin na stěně cévy postupně zužuje. Následkem je chronická ischemie až nekróza kůže.
Arteriální bércové vředy se vyskytují především u pacientů ve vyšším věku nebo u pacientů s déletrvajícím vysokým tlakem. Nejčastěji jsou lokalizovány na prstech a na patě, v oblasti zevního kotníku či v místech tlaku obuvi nad kostními prominencemi. Vředy vzniklé na podkladě onemocnění tepen často zasahují tkáň velmi hluboko (nezřídka až ke kosti) a jsou doprovázeny modrými až černými hemoragiemi. Následkem těžkých poruch prokrvování dochází ke vzniku nekróz. Zánětlivé změny odehrávající se v nejbližším okolí počínajících vředů jsou příčinou okolního zarudnutí.
Vzniku ulcerací předcházejí asi u 10 % pacientů klaudikační obtíže, zvláště u nemocných trpících dyslipidemií, cukrovkou, hypertenzí a u silných kuřáků. Mezi rizikové faktory vzniku aterosklerózy patří konstituční dispozie, nezdravý způsob života (především strava bohatá na tuky a kalorie), hypertenze, diabetes mellitus, hypotyreóza, nefropatie, poruchy metabolismu lipidů, trombofilie a plicní insuficience. Arteriální bércový vřed je značně bolestivé onemocnění, a to především v nočních hodinách při vodorovné či zvýšené poloze nohou.
Důležitá je přesná diagnóza a odstranění nekrózy. Na počátku léčby stojí přesné stanovení diagnózy a zhodnocení stupně postižení tepenného systému. Pro stanovení stupně postižení aterosklerózou je vhodné řídit se následující stupnicí:
1. stadium – bez příznaků, lehká unavitelnost;
2. stadium: a) klaudikační bolesti od překonání vzdálenosti delší než 200 m; b) klaudikační bolesti od překonání vzdálenosti kratší než 200 m;
3. stadium – klidová bolest;
4. stadium – trvalá bolest, ulcerace až gangréna.
Dále je nutné odstranit příčiny, které toto onemocnění vyvolaly, nebo je alespoň zmírnit a kompenzovat doprovodná onemocnění. Snahou je také obnovit nebo zlepšit prokrvení.
Léčba
Systém lokálního ošetření je velmi podobný postupu u venózních bércových vředů. Na prvním místě vždy stojí hygiena rány, nutné je odstranění nekróz a v případě potřeby doplnění léčby antibiotiky k potlačení infekce. Při lokálním ošetřování se dále řídíme aktuálním stavem rány a volíme materiál dle fáze hojení a vlastností krycích materiálů. Vhodnou prevencí, a to nejen arteriálních bércových vředů, je přestat kouřit a zbavit se nadváhy. Dále se doporučuje snížit množství tuků ve stravě a jíst více ovoce a zeleniny. Krevní oběh v nohou také zlepšuje pravidelné cvičení. Velmi důležitou úlohu hraje i správná volba obuvi a její velikosti stejně jako pravidelná hygiena dolních končetin a návštěva pedikéra. U bércového vředu arteriálního původu většinou není vhodná kompresivní terapie.
Syndrom diabetické nohy
Syndrom diabetické nohy (SDN) je jednou z nejčastějších pozdních komplikací diabetu, který významně ovlivňuje kvalitu života pacientů s diabetem. SDN je dle WHO (Mezinárodní zdravotnická organizace) definován jako infekce, ulcerace nebo destrukce hlubokých tkání nohy spojená s neurologickými abnormalitami a s různým stupněm ischemické choroby dolní končetiny (ICHDK).
Jednou z forem syndromu diabetické nohy je Charcotova neuroosteoartropatie, což je neinfekční destrukce kostí a kloubů na podkladě neuropatie Charcotova, a to nejčastěji v oblasti nohy. Onemocnění se v akutním stadiu projevuje zejména otokem a zarudnutím postižené nohy. Pokud není urgentně zahájena adekvátní terapie, pak často dochází k destrukci postižených kostí a kloubů, což vede ke vzniku deformit nohy. Ty jsou pak příčinou zvýšení rizika vzniku ulcerace a následně i amputace nohy.
Mezi nejvýznamnější prokázané rizikové faktory ulcerace u pacientů s diabetem patří neuropatie (senzomotorická, autonomní), angiopatie (makro- i mikrovaskulární) a zvýšený plantární tlak. Na vzniku ulcerací se také podílejí zevní faktory, jako jsou trauma, nevhodná obuv a infekce. Nesmíme opomenout vliv kouření, kompenzace diabetu a další faktory ovlivňující vznik neuropatie a ischemie.
Léčba
Léčba syndromu diabetické nohy je často obtížná a její úspěšnost velmi závisí na jejím včasném zahájení. Mezi nejdůležitější opatření při léčbě diabetických ulcerací je jejich maximální odlehčení. Bez odstranění tlaku na ulceraci je hojení velmi obtížné, prodlužuje se významně jeho délka a existuje vysoké riziko přechodu akutního defektu do chronického stadia. U pacientů s prokázanou ICHDK a nehojící se ulcerací nohy je možností volby provedení angioplastiky nebo periferního by-passu. V případě přítomnosti známek infekce (otok, erytém, patologická sekrece z rány, zvýšená lokální teplota) je nutno zahájit adekvátní antibiotickou terapii nejprve empirickou, posléze dle klinického obrazu a výsledku kultivace z rány cílenou. Další nezbytnou součástí terapie diabetických ulcerací je lokální léčba. V první fázi je nezbytný debridement, tedy očištění rány a snesení hyperkeratóz. Podle typu rány pak přikládáme vhodné krytí. Mezi moderní prostředky hojení ran v rámci SDN patří také aplikace lokálního podtlaku a larvální terapie. Nejtěžší formou tohoto syndromu je diabetický vřed. Syndrom diabetické nohy je jednou z chronických komplikací diabetu. Definovat jej lze jako soubor změn na dolních končetinách, které vznikají z různých příčin a různými mechanismy, vždy však se společným jmenovatelem – diabetem. Nejtěžší formou tohoto postižení je diabetický vřed, který v nejhorších případech může vést k amputaci končetiny. Diabetická noha zahrnuje širokou škálu chorob: neuropatický vřed, ischemickou gangrénu, infekční gangrénu, osteoartritidu a jejich kombinace. Za nejčastější příčiny tohoto syndromu jsou považovány periferní neuropatie, ischemická choroba dolních končetin a neuroischemická kombinace.
U diabetiků s periferní neuropatií, kterou trpí až 90 % pacientů s cukrovkou, je závažným projevem, kterému by měla být věnována pozornost, změna vnímání citlivosti, vibrací, bolesti, tepla či chladu. Ta se projevuje ztrátou citu v nohách, díky níž pacient necítí bolestivost již vzniklých kožních lézí. Neuropatické vředy jsou většinou nebolestivé a nejčastěji se nacházejí na plantě nebo v místech kostních prominencí. Periferní pulzace zůstává hmatatelná, končetina je teplá a růžová. U pacientů s ischemickou chorobou dolních končetin dochází k zúžení průsvitu tepen až uzávěru v důsledku usazování kyselých mukopolysacharidů do stěny tepny. To se projevuje výraznou bolestivostí: zpočátku při chůzi, následně i v klidu. Diabetické vředy ischemického původu bývají velmi bolestivé a objevují se na špičkách prstů, na patě či na hraně nohy. Pokud dojde k uzávěru tepny, objeví se prudká bolest, která signalizuje nedostatek kyslíku a živin ve tkáních a svalech. Ischemická noha bývá také chladná, nafialovělá a bez hmatatelného pulzu na periferii. Poměrně časté jsou neuroischemické kombinované vředy, na jejichž vzniku se podílejí obě příčiny. Mezi rizikové faktory syndromu diabetické nohy patří stáří, vysoký krevní tlak a kouření.
Léčba
Léčba diabetu a jeho komplikací musí být vždy vedena lékařem. V první řadě je nezbytné diabetes řádně kompenzovat, upravit metabolické poruchy a výživu. Při vzniku diabetického defektu se zpravidla přechází na intenzivní inzulinovou terapii. Dále se klade důraz na odlehčení nohy (prostřednictvím klidu na lůžku, pojízdných křesel, berlí, léčebných bot a podobně). Další působení tlaku v místě defektu by narušilo proces granulace a vedlo k ischemii tkáně. Léčba samotné rány se skládá z mechanického odstranění hyperkeratózy v okolí rány, účinné terapie infekce a místní léčby vředu (prostředky pro vlhké ošetřování ran). U ischemického vředu je nutné zlepšit krevní zásobení (například cévním rekonstrukčním výkonem), a pokud pacient kouří, tak mu to přísně zakázat. Pravidelná kontrola končetin může předejít amputaci. Nejméně třem čtvrtinám amputací dolních končetin v souvislosti s diabetem bylo možné zabránit správnou prevencí. Ohrožený pacient by si proto měl každý den prohlížet svá chodidla, všímat si změn barvy kůže, zarudnutí, otlaků či otoků a o nepříznivých změnách ihned informovat svého lékaře. Nohy je doporučeno chránit vhodnou, pohodlnou obuví, nejlépe obuví indikovanou pro diabetiky, nikdy nechodit naboso. Důležité je vyhýbat se expozici tepla (elektrické podušky, horké koupele a podobně) a po koupeli si nohy, včetně meziprstí, dobře osušit. Na místě je také opatrnost při stříhání nehtů, protože sebemenší poranění může mít za následek vznik vředu. Pacient by neměl kouřit a ani zapomínat na péči o kůži. Správnými přípravky lze zvýšit odolnost pokožky nohy a posílit její přirozenou ochrannou bariéru.
Venózní bércový vřed
Venózní bércový vřed (ulcus cruris venosum – UCV) je chronický defekt bérce, který vzniká v důsledku primární, ale častěji sekundární venózní insuficience (nedostatečnosti). Vlivem stagnace žilní krve a žilní hypertenze dochází postupně k atrofii kůže na bércích, kterou provází suchost a olupování kůže, tvorba hemosiderinových pigmentací a sklon k ekzémům. Defekty mohou vzniknout i bez zjevné příčiny, například nepatrným podrážděním pokožky, ze kterého se postupně vyvine mělký mokvající vřed. Venózní bércové vředy mohou být poměrně velké, obvykle nebolestivé a spodina bývá potažena fibrinovým povlakem. Často masivně secernují a jsou náchylné k infekci – pak mohou i značně zapáchat.
Léčba
Při léčbě venózního bércového vředu je třeba dbát na odstranění nebo alespoň zmírnění příčin jeho vzniku. Stav zhoršuje především nadváha, špatná výživa, kouření a nedostatek pohybu. Místní léčba bércového vředu spočívá především v aplikaci produktů pro vlhké hojení ran, které pomáhají vytvářet příznivé prostředí pro hojení rány. Při léčbě každého venózního defektu je kromě vlhké terapie nevyhnutelná důsledná kompresivní terapie, a to optimálně zvolenou krátkotažnou nebo dlouhotažnou bandáží či kompresivními systémy. Bércový vřed venózního původu je nejčastějším typem chronické nehojící se rány. Patří k dlouhodobým onemocněním s častou recidivou (až u 57 % případů). Jeho léčba není snadná a vyžaduje aktivní přístup a spolupráci nemocného i jeho blízkých příbuzných. Typickým výskytem venózních bércových vředů je oblast zevního kotníku. Venózní bércový vřed je způsoben chronickou žilní chorobou. Vzniká v důsledku nedostatečného odtoku krve v žilách směřujících k srdci. Důsledkem je žilní hypertenze, krevní plazma je vytlačována z mikrocirkulace do tkáně. Příznaky začínají zhoršením kvality kůže. Kůže se ztenčuje, je suchá nebo může být naopak prosáklá a zmokvalá. Bércové vředy se často vyvinou z drobných kožních defektů v důsledku poranění, která jsou podporovaná bakteriální flórou a těžko se hojí. Vřed však může vzniknout i bez předchozího poranění. V takových případech na kůži nejprve pozorujeme malou, postupně se zvětšující zarudlou skvrnu, na ní se vytváří krusta, která praská a otevírá se tak rána zasahující do podkoží. Po splynutí více kožních defektů vzniknou velkoplošné vředy. Současné onemocnění žil může ztížit rozpoznání příčiny. Pokud nedochází k léčbě základního onemocnění, mohou zůstat vředy nezhojené i přes přiměřenou léčbu. Základem léčby je odstranit příčiny, které toto onemocnění vyvolaly, nebo je alespoň zmírnit. Samotnou ránu je nezbytné důkladně vyčistit, zbavit ji zbytků mastí, past a jiných materiálů. Následně je třeba přistoupit k chirurgickému odstranění nekróz a k lokální péči se správnými postupy a vhodným krytím (produkty pro vlhké hojení ran). V průběhu léčby je nutné zabránit tlaku v dolních končetinách, a to jak jejich podkládáním, tak bandážováním.
K faktorům zhoršujícím hojení patří deficit vitamínu C, anémie, hypoxie, hypoproteinémie, kortikosteroidy a hypertenze. Součástí léčby venózního bércového vředu je bandážování. Nezbytnou součástí úspěšné léčby je kompresivní terapie. Provádí se za účelem omezení průtoku chorobně změněnými povrchovými žilami, zvýšení průtoku hlubokým žilním systémem a zmenšení doprovodného otoku. Stupeň komprese musí být pečlivě posouzen – špatná komprese může stav i zhoršit. Při léčbě je důležitý pohyb i vhodná volba obuvi. Doporučuje se pravidelné chození, jízda na kole a předepsané cviky. Vhodné je také zabránit zvýšenému tlaku v dolních končetinách (například podložením postele v nohách o 10 cm) nebo působení vyšších teplot (lázně, horké koupele, sauna, přímý kontakt se zdrojem tepla). Ke zlepšení návratu krve k srdci naopak přispívají masáže studenou vodou. Pro celkovou dobrou tělesnou kondici je důležitá zdravá a pestrá strava a přiměřená tělesná hmotnost. Podstatná je i prevence dalších poranění a volba vhodné obuvi (bez příliš vysokého či naopak nízkého podpatku).
Tipy na jednoduché cviky, které podpoří návrat žilní krve z dolních končetin:
kdykoliv během dne alespoň 30x stoupnout na špičky, zhoupnout se ze špičky na patu nebo kroužit nohama;
při sedu se střídavě opírat o špičky a paty;
vsedě se opřít o paty a špičkami pohybovat od sebe a k sobě;
vleže propínat a krčit špičku střídavě jedné a druhé nohy nebo se zvednutými končetinami propínat a krčit prsty u nohou.
Poškození způsobené zářením
Akutním poškozením kůže po ozáření nepřiměřeným ionizujícím zářením bývá popálení, které se projevuje zarudnutím, otokem, v těžších případech puchýři. Chronické defekty způsobené radiačním zářením se projevují jako chronická radiodermatitida – atrofií kůže, její snadnou zranitelností a v nejvážnějších případech vzniká chronický radiační vřed. Jedná se o jednu z nejobtížněji léčitelných chronických ran. Často je potřebná excize (operativní odnětí) celé zraněné oblasti a rozsáhlý zákrok plastického chirurga. Chronický radiační vřed představuje i riziko vzniku maligního nádoru.
Léčba
U lokální léčby postupujeme podle obvyklých pravidel ošetřování vlhkou terapií.
Vlhká terapie
Moderní terapeutická krytí pracují na principu tvorby optimálně vlhkého prostředí v ráně, odtud také pojem vlhké hojení ran nebo moderní léčba ran. Vlhkost rány je nezbytná pro dobrou granulaci a epitelizaci rány.
Moderní vlhké krytí udržuje konstantní teplotu rány, zachovává výměnu plynů, absorbuje či odvádí exsudát, netraumatizuje ránu při převazech, prodlužuje intervaly mezi převazy. Většina vlhkého krytí chrání ránu před sekundární infekcí a vnějšími vlivy, některá působí dokonce antisepticky – HydroClean nebo Atrauman Ag. Jedinečnou vlastností některých produktů vlhkého hojení ran je schopnost netraumaticky provádět debridement rány (enzymatický, autolytický, microdebridement).
Popáleniny
Popáleniny jsou poranění způsobená účinkem vysoké teploty (horkými předměty, plamenem, horkými plyny, případně radiačním zářením). Dle výše teploty a doby jejího působení dochází ke vzniku změn na kůži a podkožní tkáni a k jejich částečné či úplné destrukci. Kromě místního poškození může dojít k poruchám regulace a funkce vnitřních orgánů.
Rozlišujeme 3 stupně popálení:
1. stupeň – začervenání, otok, bolest (reverzibilní změny);
2. stupeň – ztráta epidermis: a) puchýře s většinou spontánním zhojením; b) poškození dermis, vznik nekróz a příškvary;
3. stupeň – ztráta kůže v celé tloušťce a postižení tkáně ležící pod ní, může jít až o zuhelnatění.
Celkový klinický obraz závisí nejen na stupni popálení, ale také na jeho rozsahu. K jeho odhadu se používá takzvané pravidlo devíti podle Wallacea (hlava, horní končetina, bérec a chodidlo, stehno, horní část hrudníku, břicho, horní část zad, dolní část zad – každá z těchto částí odpovídá 9 % povrchu lidského těla).
Léčba
Při ošetření popálenin používáme neadherentní krytí se sekundárním překrytím suchým gázovým krytem v několik vrstvách tak, aby krytí neprosakovalo na povrch. Popálenina 2a) stupně se hojí cca 10 dní, 2b) stupně pak 2–3 týdny. Pokud dojde ke komplikacím hojení popáleniny 2b) stupně, bývá nutná léčba na specializovaném pracovišti (hlubší debridement, užití speciálních krytů, případně autotransplantace dermoepidermálními štěpy). Při popálení od stupně 2b) dochází k porušení celistvosti kožního krytu a tím i k narušení bariéry proti sekundární infekci. To je třeba při výběru vhodného krytí zohlednit, pro ošetření větších ploch lze použít například některá polyuretanová krytí, která ochrannou funkci kůže nahrazují.
Omrzliny
Omrzliny jsou akutní poranění způsobená lokálně působícím chladem, zpravidla teplotami pod bodem mrazu. Ke vzniku omrzlin ovšem může stačit i teplota nad bodem mrazu – při vysoké vlhkosti vzduchu, silném větru nebo při zhoršeném prokrvování, které je dáno stavem pacienta. Vlivem chladu dojde ke stažení tepének a k omezení krevního oběhu v postižené oblasti. Nedostatečné místní prokrvení může vést k různým stupňům poškození tkáně, v krajním případě ke vzniku nekrózy.
Rozlišujeme čtyři stupně omrznutí:
1. stupeň – šedobílé zbarvení, ztráta citlivosti, později zčervenání a bolest;
2. stupeň – tvorba puchýřů;
3. stupeň – krvácení do kůže, vznik modročerného zbarvení;
4. stupeň – nezvratné zničení tkáně, která při zahřátí odpadá.
Léčba
V rámci lékařského ošetření je vhodné zahřát postižená místa v horké vodě do 40 °C. Omrzlinu dále osušíme, dezinfikujeme a překryjeme vhodným sterilním krytím. Pokud již došlo ke vzniku puchýřů, pak je na okraji incidujeme, aby neutlačovaly spodinu rány a neprohlubovaly ischemii postižené tkáně. Důležitá je prevence komplikací, zejména vzniku sekundární infekce. Pokud se totiž infekce dostaví a následná sepse ohrožuje život pacienta, bývá nutná amputace.
Exulcerované nádory
Exulcerované (zvředovatělé) zhoubné či nezhoubné nádory jsou méně častou příčinou chronických ran. Exulcerované nádory bývají špatně diagnostikovatelné – nezbytnou podmínkou pro správné stanovení diagnózy je histologické vyšetření tkáně z okrajů defektu. Je třeba k němu přikročit zejména v situacích, kdy hojení rány dlouhodobě stagnuje i přes dobrou péči a na spodině rány je přítomna hypertrofická granulační tkáň.
Léčba
Musíme pamatovat na to, že na spodině chronické rány (vředů z oběhových příčin) se po mnoha letech přetrvávajících zánětlivých změn může objevit také zhoubné bujení (maligní novotvorba tkáně, neoplazie). Zhojení těchto ran bez léčby základního onemocnění není možné.
Zanícená rána
Zanícená rána se projevuje zarudnutím a bolestí. Mezi nejběžnější rány tohoto druhu patří akutní zánět nehtového lůžka na rukou nebo nohou.
Akutní zánět nehtového lůžka
Akutní zánět nehtového lůžka může být na první pohled poměrně nenápadný, ale zato velice obtěžující problém. Jedná se o místní povrchovou infekci či absces, tedy dutinu vyplněnou hnisem, v oblasti ruky nebo méně často nohy. Jak můžete sami doma takový zánět léčit a s čím už zajít k lékaři?
Postižené místo se vyznačuje lokalizovanou bolestí, citlivostí na dotek, zarudnutím, zanícením, změněnou barvou, nebo dokonce různě pokrouceným nehtem. Pokud postižení zůstane neléčeno, může dojít ke vzniku abscesu a infekce se může šířit do dalších struktur prstu. Při některých činnostech je riziko vzniku zánětu nehtového lůžka vyšší. Patří mezi ně: kousání nehtů, sání prstů, nesprávná, agresivní manikúra, různá poranění nehtů včetně uvíznutí cizího tělesa (např třísky), modeláž nehtů, použití gelových nehtů.
Léčba
Nejlepší léčbou je prevence. Pokud se vám ale nepodaří vzniku zánětu předejít, máme pro vás několik rad, jak s infekcí bojovat. Pokud se ještě v místě postižení nevytvořil absces, může stačit přikládání obkladů z teplé vody 3–5x denně cca na 15 minut. Když infekce navzdory přikládání obkladů nepolevuje, je třeba dané místo znehybnit dlahou a nasadit antibiotickou léčbu. To už je ale práce pro lékaře. Když se na místě už vyvine absces, je třeba hnis vypustit. Někdy může stačit hnis vytlačit, pouze ale v případě, že na místo postižení není potřeba vyvinout příliš velký tlak – ten by totiž mohl tkáně ještě více poškodit. Po vypuštění hnisu místo sterilně překryjte a opět zahajte terapii teplými mokrými obklady 3–5x denně na 15 minut. Mezi jednotlivými obklady ránu vždy opět sterilně překryjte, abyste předešli opětovné infekci. V tomto případě antibiotika obvykle nejsou vůbec potřeba, protože absces je zánět ohraničený na určitou oblast. Pokud je absces příliš rozsáhlý, je na obtížně přístupném místě nebo není možné jeho obsah vypustit jen slabým tlakem, je třeba jeho ošetření přenechat chirurgovi.
Hlavní zásadou prevence akutního zánětu nehtového lůžka je sice pečlivá, ale v žádném případě ne agresivní hygiena. Používejte nedráždivou kosmetiku. Také se zkuste zbavit zlozvyků spojených s nehty – hlavně kousání a sání nehtů. A pokud toužíte po gelových nehtech či modeláži, dbejte na to, aby obojí bylo prováděno opravdu čistými nástroji v seriózních hygienických podmínkách.
Již v 60. letech 20. století bylo prokázáno, že rána, která se hojí ve vlhkém prostředí, má až o 40 procent kratší dobu hojení ve srovnání s krytím suchým obvazem. Přesto trvalo dalších téměř 30 let, než bylo vlhké hojení zavedeno do široké medicínské praxe.
Přesná příčina tvorby lupů není známa. S největší pravděpodobností jsou lupy způsobeny kombinací nadprodukce kožního mazu a Malassezia, což je typ kvasinek, které se objevují na hlavě. Jako další příčina se uvádí příliš časté mytí nebo šamponování pokožky či vlasů. Spouštěčem může být i stres, únava, akné, nezřídka může být toto onemocnění zapříčiněno alkoholem nebo změnami počasí (střídáníteplaa zimy).
V naší poradně s názvem JAK ODSTRANIT OTOKY NOHOU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ema.
Mám oteklé kotníky, hlavně když dlouho sedím. Někdy mě nohy při chůzí neposlouchají musím odpočívat. Ráda bych alternativní léčbu. Děkuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Na bolavé a oteklé nohy vyzkoušejte přípravek Mobivenal Micro, který je volně prodejný v lékárně. Prospěšné je jednou až dvakrát týdně si dopřát lymfodrenáž respektive lymfomasáž. Také pomáhá často procvičovat lýtka prostřednictvím výponů na špičky. Výpony je vhodné dělat několikrát v průběhu dne. Také opírání nohou v leže o stěnu, aby směřovaly vzhůru. Takto je potřeba vydržet 15 až 30 minut. Také střídání teplé a studené koupele je prospěšné při takto bolavých nohách. Dělá se to tak, že ponoříte po kolena nohy do nádrže s velmi teplou vodou, necháte je tam 5 minut a potom je ponoříte do stejné nádrže, ale se studenou vodou a zase je zde necháte 5 minut. Takto to vystřídáte dokud bude voda dostatečně teplá a bude vám to příjemné.
Pokud byste chtěla profesionální pomoc, tak ji najdete u lékaře internisty - kardiologa.
Oko reaguje na to, že je rohovka poškozena nebo v mírném zánětu. K zarudnutí kapilár oka může dojít například při jemném poškození (poškrábání). Zarudnutí očí může být rovněž způsobeno potápěním v chlorované vodě s otevřenými očima, klimatizací. U suchých očí se doporučuje užívání zvlhčujících kapek. Pokud užíváte kontaktní čočky, měli byste se zaměřit na jejich čistotu. Zároveň by neměly být užívány v noci, ale jen přes den. Také sluneční záření má neblahý vliv na oči, proto je důležité, abyste nosili sluneční brýle, které vás chrání před UV zářením. Další příčinou mohou být alergie, zejména jarní alergie vyvolané pylem. V tomto případě je dobré užívat léky proti alergiím, jako je Claritine, Zirtec nebo Zodac. Nekorigované refrakční vady (šilhání) bývají automaticky doprovázeny zarudlýma očima. Mezi nejčastější příčiny zarudnutí kapilár patří každodenní konzumace alkoholu, únava a vysoký krevní tlak. Alkohol rozšiřuje cévy a tepny. V nejhorších případech může dojít k prasknutí žil. Cévy v oku jsou velmi citlivé a je pravděpodobné, že může dojít k jejich opětovnému poškození, někdy k tomu postačí i dost silné kýchnutí nebo zakašlání. Tyto skvrny vymizí po několika dnech, ale mohou se často opakovat, v tom případě se může jednat o poruchu krvácivosti nebo o prvotní příznaky vysokého krevního tlaku nebo cukrovky.
„Červené oko“ (naplnění vlásečnic spojivky krví) může nastat z mnoha důvodů. V praxi to jsou nejčastěji:
záněty spojivek způsobené bakteriemi, viry nebo kvasinkami;
alergické reakce;
astenopeické potíže (začervenání oka způsobené kombinací namáhání zraku – například v autě, u televize nebo u obrazovky počítače – spolu s nekorigovanou nebo nesprávně korigovanou vadou refrakce oka);
reaktivní hyperémie (oko může červenat při únavě, pláči, při nošení kontaktních čoček, vlivem mrazu či větru, při pobytu v zakouřené místnosti, při plavání v chlorované vodě a podobně);
poúrazové stavy (poškození oka mechanicky, zářením nebo chemikáliemi);
syndrom suchého oka (oko má porušené složení slzného filmu na svém povrchu; to vede k podráždění oka, k pocitu únavy a nepohodlí).
Oční lékaři tvrdí, že stanovit správnou diagnózu mezi těmito nejčastějšími možnostmi bez příslušného přístrojového vybavení a lékařských znalostí je nemožné. Ale je jasné, že při každé banalitě či nepříjemném pocitu v očích člověk hned nepoběží k očnímu lékaři.
V naší poradně s názvem OTEKLÉ HORNÍ PRAVÉ VÍČKO se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Květuše Rottová.
Dobrý den.Již delší dobu se potýkám s oteklým horním víčkem na pravém oku,levé neotýká. Už jsem to řešila s obvodním lékařem,očním,endokrinologem,ale žádný neví.Už nevím, co by jsem pro to měla udělat.Nejvíce se mi otok objeví po ránu a během dne zmizí. Otok nebolí, jen je to nepříjemné, hlavně na vzhled.Prosím, můžete mi poradit?? Děkuji a přeji krásný zbytek dne.K.Rottová Třebenice
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
No otoky kolem očí pomůže, když mírně odvodníte svůj organismus. Například je na to dobrá sauna. Sauna vás odvodní a zároveň rozproudí oběh lymfy, která se nyní zadržuje kolem oka a vytváří tam otok. Střídánítepla a chladu jsou opravdu účinné pomůcky na otoky.
Další pomocníci jsou bylinné obklady na oči a v neposlední řadě také snížení příjmu soli. Solení a slané jídlo podporují zadržování vody v těle, což zase způsobuje otoky.
Studená inhalace: Je vhodná k léčbě širokého spektra respiračních onemocnění, například při bronchitidě, laryngitidě, zápalu plic. Teplota inhalovaného roztoku se pohybuje mezi 22–26 stupni Celsia.
Teplá inhalace: Je doporučována zejména při léčbě nachlazení doprovázeného silnou rýmou. V tomto případě má roztok teplotu 38–42 stupňů Celsia. Teplá pára napomáhá prokrvování sliznice a tím i produkci sekretu.
Suchá inhalace: Inhalace se provádí pomocí mořské soli. K tomu slouží jemná mořská sůl, kterou napřed ohřejete na pánvi s vodou a poté ji vylejete do malé nádoby, ohnete se nad ní a vdechujete páru. Současně je nutné sůl pravidelně míchat. Pro dosažení co nejlepšího výsledku se do solného roztoku přidávají sušené léčivé bylinky.
Inhalátor – nebulizátor: Vytváří mlhu jemných aerosolových částic, které napomáhají léčbě horních i středních cest dýchacích a pozitivní výsledky přináší i při léčbě hlubokého zápalu plic. Mikroskopické částečky aerosolu totiž pronikají i do těch nejmenších plicních sklípků.
Ve svém příspěvku MORBUS CROHN se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Adriana.
J
á se přidávám. Crohna mi diagnostikovali na podzim po pár týdnech ve špitále. Teď je to vcelku stabilizovaný ale varovali mě že se nemám stresovat. Tak nevim co mám dělat. Mam zameškaný zkoušky ze zimy a teď už se mi pomalu rozbíhá letní semestr.
Kde bych se o Crohnu dověděla víc? Zatim jsou informace takový neucelený. Je někdo kdo si to vyléčil úplně do uzdravení? A jaký léky považujete za opravdu účinný?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Johana.
:´o( :fire: :fire: mám crohna a je to hrozné :armati42:
Jak již bylo popsáno, teplá inhalace je nejznámější a nejdoporučovanější technikou babských rad a je velmi účinná při uvolňování nosních dutin. Dutiny se teplou parou uvolní a nahromaděný sekret odteče.
Do malé nádoby se nalije voda o teplotě 30–40 °C. Nad nádobou musíte být ve vzdálenosti 20–30 cm. Pro zvýšení účinnosti si můžete hlavu přikrýt ručníkem.
Můžete také použít konvici, kterou používáte na ohřev vody. Musíte ale zajistit, že hladina vody nedosáhne začátku krčku. Do ústí konvice pak vložte papírový kužel, kterým budete inhalovat léčivé výpary.
Pokud se k inhalaci používají léčivé bylinky, je vhodné si předem připravit výluh. Dobré výsledky mají inhalace silic jalovce, túje, eukalyptu, cedru. Dávkování esenciálního oleje pro inhalace je 3–5 kapek na sklenici vody. Dále lze použít roztok mořské soli, a to 3 polévkové lžíce na litr vody, nebo rozpusťte jednu lžičku jedlé sody ve sklenici vody.
Ve svém příspěvku LNĚNÉ SEMÍNKO NEŽÁDOUCÍ ÚČINKY MUZEME NEKDO SDELIT KDE KOUPIM TVAROH se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Hana.
rada bych vedela kde koupim tvaroh s 10procentnim tukem NEBO TO BYLO MYSLENO JAK
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Jarda.
Za sebe bych kupoval tvaroh na trzích či jinak o výrobců, jejichž krávy se pasou celoročně na louce, kromě zimy. Nejlépe se k výrobci zajeďte podívat, nebo alespoň navštivte jeho internetové stránky. Tučností si nelamte hlavu, jsou u něj důležitější parametry pro Vaše zdraví. Základem je zdraví krav a jejich zdravá strava.
Bez účinné cirkulace se nejen prospěšné živiny a kyslík nedostanou do našich buněk, ale ani odpadní materiály se nemohou dostat ven. Saunování pomáhá očistit tělo od stovky toxinů, jako jsou těžké kovy, chemikálie a pesticidy. Může pomoci odstranit olovo, měď, rtuť, arzen a kyanid a pomoci vyrovnat pH těla neutralizací příliš kyselé tělesné chemie. Teplo, které infrasauny produkují, vytváří pot, který čistí pokožku zevnitř ven. Přestože je pokožka navržena jako hlavní orgán pro odstraňování tělních odpadů, u většiny lidí je neaktivní, protože se dostatečně nepotí. Hluboká penetrace infračerveného tepla uvolňuje toxiny z tukových vrstev těsně pod kůží a tyto toxiny proplachuje potem. Suché teplo v sauně může způsobit zvýšení teploty pokožky na asi 104 °F, a mnoho jedinců – zejména těch, kteří pijí několik sklenic vody před vstupem do sauny – dokáže vypotit přes litr toxického potu během krátkého pobytu v sauně. Kromě čištění pokožky také saunování pomáhá odstraňovat toxiny z vnitřních orgánů. Játra, ledviny a další vnitřní orgány mohou být zatíženy estrogenem, chemikáliemi a toxickými kovy. Neustálé přetěžování těchto vylučovacích orgánů výrazně brzdí odstraňování toxických látek z našeho organismu. Pro pacienty s rakovinou to pak znamená značný problém. Saunování napomáhá cirkulaci krve od středu těla směrem ke končetinám, aby se zbavily přebytečného tepla. Infračervené sauny pak způsobují, že se krev pohybuje směrem k povrchu těla, čímž napomáhají zbavit nečistot vnitřní orgány těla. Aby vědci zjistili, jak to opravdu funguje, analyzovali pot z tradičních i infračervených saun. Pot z tradičních saun obsahoval asi 97 % vody a 3 % toxinů. Infračervené sauny produkovaly pot, který obsahoval pouze 80–85 % vody. Zbývajících 15–20 % tvořily těžké kovy, kyselina sírová, sodík, amoniak, kyselina močová a toxiny rozpustné v tucích.[3]
V naší poradně s názvem POSTŘIK ŠVESTEK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Josef Knedla.
Jsem začínající pěstitel švestek.Zajímám se o postřik švestek.Kdy a na co a čím provádět potsřik od začátku roku a až do zimy.Chci si o tom udělat přehled.Nebo
kde bych se o tom názorně mohl dočíst.
Děkuji Knedla jos.Valašské Meziříčí
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Nejdůležitější je, aby švestky při sklizni nebyly červivé. Tomu se dá zabránit postřikem aplikovaným ve třetím červnovém týdnu s opakováním po třech týdnech. K postřiku lze použít: KARATE, KUNG-FU, MATADOR, DEMAND CS, TRIAZICIDE, HOT SHOT, REAL KILL. Další možné postřiky pro tyto účely jsou DECIS AL, DECIS FORTE, DECIS MEGA, DECIS PROTEC, DELCAPS 050 CS, DELMETROS 100 SC, DELTOP 050 CS, FAST M, GRANPROTEC, K-OBIOL EC 25, KORON 100 SC, POLECI, PROTEUS 110 OD, SCATTO.
Jinak péče o švestky není obtížná. V březnu prvního a druhého roku zapravte do půdy půl kila organického hnojiva nebo dobře vyzrálého hnoje a v květnu prvního a druhého roku jeden šálek dusičnanu vápenatého. V následujících letech můžete přidat 2/3 šálku dusičnanu vápenatého v březnu a v srpnu. Zajistěte dostatek vody pro mladé stromy během suchého počasí. Umístěte rozdrcenou kůru nebo jiný kompost kolem stromu, abyste pomohl se zadržováním vody; buďte však opatrný, abyste se nedotkl kmene.
Zatímco konvenční léčba rakoviny často potlačuje imunitní funkce, hypertermie je může zvýšit, a to prostřednictvím celé kaskády imunitních buněčných odpovědí. Podle německého profesora Rolfa Isselsa z Mnichovské univerzity produkuje hypertermie proteiny „tepelného šoku“ na povrchu rakovinných buněk, což je činí náchylnějšími vůči útokům imunitního systému.
Doktor Gurdev Parmar z Integrované zdravotnické kliniky ve Fort Langley v Britské Kolumbii s tímto názorem souhlasí. Vysvětluje, že teplo způsobuje, že rakovinné buňky vypadají odlišně od zdravých buněk, a tím vytváří imunitní odpověď, která je okamžitá a dlouhotrvající. Protože poškozené proteiny na povrchu nádorových buněk vypadají velmi odlišně od zdravých buněk, imunitní systém je znepokojen a přirozené „zabíječské buňky“ (NK) a makrofágy jsou okamžitě zaslány do nádoru. Tyto buňky pak aktivují dendritické buňky (DC), které zase prezentují tepelně poškozené proteiny T-buňkám. Hypertermie podporuje zrání a migraci DC do lymfatických uzlin, kde se T-buňky aktivují proti proteinům rakovinných buněk. Aktivované T-buňky zvané cytotoxické T-lymfocyty pak napadají a ničí nádorové buňky.
Lékaři v Clifford Hospital Hyperthermia Center v Guangzhou v Číně – možná největším hypertermickém centru na světě – souhlasí s tím, že tepelné ošetření, zejména hypertermie celého těla, „mohou stimulovat a posilovat funkci imunitního systému těla“. Základní teplota 41,8 ℃ (asi 107 stupňů Fahrenheita) může aktivovat dlouhodobě působící T-lymfocyty. Při tělesné teplotě 39,8 ℃ (asi 104 stupňů Fahrenheita) udržované po dobu šesti hodin může hypertermie celého těla „zvýšit aktivitu T- a B-lymfocytů a protinádorovou aktivitu NK buněk a může usnadnit redistribuci bílých krvinek v těle pro zlepšení monitorovací funkce imunitního systému těla“.[4]
Přestože existuje mnoho technik pro generování hypertermie, infračervená sauna je určitě jednou z nejjednodušších a nejbezpečnějších. V článku publikovaném v International Journal of Biometeorology autoři došli k závěru, že „materiály emitující elektromagnetické záření v infračerveném pásmu, které jsou v Japonsku široce využívány pro kosmetické a terapeutické účely, se zdají být schopné potencovat leukocytové funkce bez podpory oxidačního poškození“.[4]
Terapie jako infračervená sauna, které inhibují sympatický nervový systém, jsou proto užitečné při léčbě rakoviny. Tělo se uzdravuje, když je v parasympatické dominanci, což je část nervového systému, která podporuje odpočinek, relaxaci a zotavení.
Sauny mohou podporovat parasympatickou aktivitu několika způsoby. Teplo v sauně výrazně zpomaluje normální produkci tepla, což je sympatická funkce. Aby se rozptýlilo teplo, saunování odebírá krev ze středu na periferii těla. To je v rozporu s důležitou činností sympatického nervového systému, který má odebírat krev do centrální části těla jako ochranu před útokem. Navíc saunování podporuje vylučování toxinů, které dráždí tkáně těla a udržují je v sympatickém stavu. Inhibice sympatického nervového systému může také podpořit hojení rakoviny tím, že pomáhá snížit nadměrnou kyselost v těle. Rakovina, jak víme, prospívá v kyselém prostředí.
Účinek saunování na nervový systém může také potenciálně ovlivnit ztrátu chuti k jídlu, bolest a depresi, které jsou běžné u pacientů s rakovinou. Studie publikovaná v Psychosomatické medicíně se zabývala skupinou 28 mírně depresivních pacientů. Polovina pacientů používala infračervenou saunu jednou denně po dobu čtyř týdnů a druhá polovina měla jen čtyři týdny odpočinku v posteli. Ve skupině se saunou došlo k významnému zlepšení ve srovnání s kontrolní skupinou.
Rozdíl mezi infračervenou saunou a tradiční finskou saunou spočívá v tom, že vás klasická sauna zahřívá zvenčí jako trouba, kdežto infračervená sauna vás zahřívá zevnitř ven. V tradičních saunách je pro lidi teplo mnohem nepříjemnější při vysokých teplotách než v infračervených saunách. Je to proto, že infračervená sauna používá světlo k vytváření tepla, zatímco tradiční sauna používá teplo k ohřevu vzduchu, což zase ohřívá vaše tělo. Infračervená sauna ohřívá vaše tělo přímo, aniž by zahřívala vzduch kolem vás. Podle Brent A. Bauer, MD, Mayo Clinic, infračervené sauny vytvářejí reakce, jako je intenzivní pocení a zvýšená srdeční frekvence, při nižších teplotách než běžné sauny, což tyto výsledky zpřístupňuje lidem, kteří nesnášejí teplo klasická sauny.
V léčbě rakoviny se infračervené záření někdy používá k léčení vředů vyvolaných chemoterapií a hojení ran. Dr. William Donald Kelley, který léčil tisíce pacientů s rakovinou přírodními metodami, schválil pro pacienty s rakovinou pouze infračervenou saunu.[5]
V naší poradně s názvem JINÁ SEBOROICKÁ DERMATITIDA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Iva.
Dobrý den, já se chci zeptat, mám diagnozu L 218 Jiná seboroická dermatitida.Nemám žádné lupy, ve vlasové pokožcemám červené flíčky velikosti cca.lentilky. Pokožka na hlavě mě pálí,hlavně v prostředí kde se topí. Někdy je to k zbláznění, ztoho zase den dva, celkem v pohodě. Šampony mám ale na lupy. Je to správné? Hlavně jak se zbavit toho pálení. Děkuji I.Ryšánková
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Ivo, Vaše dosavadní léčba Vaší dermatitidy je zřejmě nevhodná, když míváte pocity pálení. Toto bude způsobeno patrně ucpáním potních kanálků, především proto, že si na pálení stěžujete v čase, kdy jste ve vytopených prostorech. Při léčbě seboroické dermatitidy je třeba zavést komplexní léčbu, to znamená vnitřní i vnější ošetření. Nejprve je třeba se zbavit toxinů v těle a to pomocí detoxikační kůry s pomocí Aloe Vera osvěčený mám přípravek ACTIV Aloe http://www.activaloe.cz, nebo lze koupit v lekárně. K tomu užívat Betavital 3x denně jednu čajovou lžičku na lačno. Betavital je extrakt z červené řepy s rutinem, betakarotenem a vitamínem C a je volně dostupný v lekárně. A ktomu na podporu dobré funkce ledvin výtažek z česneku a petržele v tabletách, které se berou 3x denně taktéž na lačno před jídlem. Na zevní léčbu bych ve Vašem případě doporučil lék s aktivní látkou Ketokonazol. Jako volně prodejný je šampon Nizoral, který Ketokonazol obsahuje. Tím si myjte své vlasy a při mytí si jemně masírujte vlasovou pokožku. Po vysušení pak do vlasů aplikujte Kapyderm - speciání krém K. Ten Vám pomůže od nepřijemných pocitů pálení a podpoří zhojení podrážděné pokožky.
Souhrn tohto co potřebujete:
- ACTIV Aloe
- Betavital
- Výtažek z česneku a petržele - tablety
- Nizoral
- Kapyderm speciální krém K
Léčba bude trvat dlouho, ale již po 4 týdnech byste měla cítit zlepšení. Do půl roku by měly příznaky vymizet zcela. Buďte proto tedy trpělivá a výsledky se záhy dostaví.
Klíště patří do druhově nejpočetnějšího živočišného kmene – členovci. Spolu zákožkou svrabovou, roztočíkem včelím nebo čmelíkem kuřím ho dále řadíme do řádu roztočů. Klíště obecné má ploché tělo s tvrdým povrchem a osm nohou (larva má šest nohou). Dospělé klíště měří 2–10 mm. Na hlavičce má klepítka (chelicery), kterými vytvoří otvor na kůži, do ní pak vsune bodavý orgán, hypostom. Sliny, které klíště vylučuje, obsahují něco jako anestetikum, které dokonale znecitliví místo, na které se klíště přisaje, proto si toho často ani nevšimneme. Zároveň se ve slinách nachází takzvaný cement, který slouží klíštěti na to, aby co nejlépe zafixovalo svůj hypostom v naší kůži. Sáním krve savců, plazů a ptáků se živí samičky. Do rány svého hostitele vylučují enzym ixodin, bránící srážení krve (odtud rodový latinský název ixodes). Zajímavým útvarem tvořícím část těla samice je tzv. alloscutulum, což je varhánkovitě složený kožovitý útvar, který po nasátí krve dokáže zvětšit objem až na třistanásobek své původní velikosti.
Přirozeným prostředím pro klíště jsou lesní a luční porosty, ale najít ho můžeme i v parcích. Klíště si libuje ve vlhčím prostředí, proto se vyskytuje i při vodních tocích. Během vlhkých dní šplhá po vegetaci až do výšky 1 metru nad zemí a tam čeká na svou kořist na konečcích trávy či keřů. V suchu se schovává do povrchových vrstev půdy nebo spadaného listí. Aktivita klíšťat začíná, když teplota okolního prostředí dosáhne 7 stupňů Celsia. Je tedy aktivní od března do časného listopadu. K vyššímu počtu klíšťat přispívají i mírné zimy a vlhčí rok s větším množstvím srážek.
Klíšťata, která přenášejí virus klíšťové encefalitidy, se vyskytují po celé České republice a už v březnu se můžeme nakazit touto nebezpečnou nemocí. Jedinou možností skutečně spolehlivé prevence je očkování. Očkovat se dá celoročně, ale nejvhodnější doba pro zahájení očkování je na podzim nebo koncem zimy, či ještě začátkem jara.
Nízká proočkovanost obyvatel v České republice ukazuje, že mnoho lidí zatím bere klíšťovou encefalitidu na lehkou váhu. Základní očkovací schéma představuje 3 dávky vakcíny. Druhá dávka se podává za 1 až 3 měsíce od první a třetí dávka za 5–12 měsíců od první dávky. Následuje přeočkování každých 5 let. Existuje také zrychlené schéma, kdy se interval mezi 1. a 2. dávkou zkracuje na 14 dnů. Toto schéma se využívá, když je potřeba rychle zajistit ochranu před klíštětem, například když se první dávka podá v teplejších jarních dnech, kdy už jsou klíšťata v přírodě aktivní. Po 2 dávkách je přibližně za 14 dnů již jedinec proti nemoci chráněn. K upevnění hladiny protilátek je ale nutná 3. dávka a následná pravidelná přeočkování. Správně absolvovaná prevence představuje dvojí očkování brzy po sobě, to je v období 1–3 měsíců, třetí maximálně po roce od druhé dávky a následující přeočkování vždy do každých 3–5 let. Tento způsob nás před klíšťovou encefalitidou ochrání zhruba 14 dní po podání druhé dávky a při pravidelném přeočkování už prakticky navždy.
Mezi nejznámější druhy patří mahonie cesmínolistá (Mahonie aquifolium), dále z Číny pocházející mahonie Bealova (Mahonie bealei) s květy vonícími po konvalinkách, z Japonska je to mahonie japonská (Mahonie japonica), kvetoucí již koncem zimy a brzy na jaře, z amerických mahonií například mahonie pepřová (Mahonie piperiana) a mahonie plazivá (Mahonie repens). Kromě těchto druhů se pěstuje mnoho hybridů (zejména Mahonie japonica a Mahonie lomariifolia) a kultivarů.
Mahonie cesmínolistá (Mahonia aquifolium) má velmi hustě stavěné větve. U starých rostlin mohou narůst keře až do výšky okolo 2 metrů. Nejčastěji se však výška keřů pohybuje do 1 metru. Listy mahonie cesmínolisté jsou složené obvykle z 5 až 9 lístků. Většina keřů je má v průběhu zimy zbarvené do purpurova. Žluté květy, které se na keřích objevují už v dubnu, velmi silně voní. Jejich vůně přitahuje velké množství opylovačů. Plody uzrávají na podzim a na keřích zůstávají do konce podzimu. Tyto plody se dříve využívaly k barvení limonád, marmelád a vín. S cesmínolistou mahonií se setkáváme i v přírodě, běžně totiž zplaňuje, a to především v porostech suchomilných dřevin, objevit se však může i v lesních podrostech. Tento mahon je u nás považován za invazivní rostlinu. Není třeba se ale obávat, není příliš agresivní a vliv tohoto druhu na původní společenstva je minimální. V minulosti byla mahonie cesmínolistá využívána indiány jako léčivá rostlina. Zabírala při problémech dásní, účinkovala proti tuberkulóze anebo se používala jako tonikum, případně k čištění krve. Takže odpověď na otázku, zda je mahonie jedovatá, zní takto: plody (modré bobule) tohoto keře jsou na rozdíl od ostatních částí rostliny jen mírně jedovaté.
Rakytník je využíván zejména kvůli vitamínům obsaženým v dužině jeho plodů. Plody se bohužel špatně sklízí, jsou poměrně malé a visí na krátkých stopkách. Doporučuje se proto spíše soukromé pěstování. Nejlehčí a osvědčenou metodou sklízení je zmrazování plodů. V době, kdy byl rakytník nejvíce využíván na Sibiři, se tento způsob praktikoval v přírodních podmínkách. Rakytník se i s plody nechal ladem a vzhledem k místnímu podnebí plody s příchodem zimy zmrzly. Následně se plody z rakytníku sklepaly do pytlů umístěných pod ním a ihned se zpracovaly. V našich podmínkách je tato metoda hůře uskutečnitelná. Během sklizně se obvykle ostřihávají větve, na kterých jsou plody ve snopečcích (je však možné odstřihnout maximálně 30 % rostliny, když se tato hranice přesáhne, může dojít k radikálnímu zásahu do jejího životního cyklu). Následuje zmražení větví na teplotu -18 °C v mrazácích pro to určených. Poté se plody setřepou a zpracují.
Rakytník řešetlákový je listnatý, trnitý a až 6 m vysoký dvoudomý řídký keř či keřovitý strom. Tato opadavá dřevina z čeledi hlošinovitých má nažloutlé květy a oranžové plody. Mladé větve jsou porostlé hvězdovitými trichomy, jsou zprvu stříbřitě chlupaté, později rezavé. Borka na starších větvích je černohnědá, šupinatá. Osa květu se u samičích stromů mění ve větvičku nebo v trn, u samičích stromů obyčejně opadává. List je krátce řapíkatý, úzký, stříbřitě zelený, celokrajný, kopinatý. Listy jsou na větvičce střídavé. Čepel dosahuje délky 3-8 cm, šířky 3-10 mm. Samčí pupeny jsou 2-3krát větší než pupeny samičí. Samčí květy mívají také odlišnou barvu než samičí. Samičí jsou žlutavé, samčí mají zelenavě stříbřitou barvu. Rakytník kvete od března do května. Květy vyrůstají na větvičkách z minulého roku. Květy jsou bezkorunné a v květu je nálevkovitý kalich se dvěma kališními cípy, v němž je skrytý pestík. Samčí květy vyrůstají v krátkých hroznech nebo kláscích a obsahují čtyři tyčinky složené z podélných prašníků a krátkých nitek. Plody jsou peckovice velké 5-10 mm a široké přibližně 3-5 mm, vyrůstají s krátkou stopkou stěsnané na větévkách. Mají někdy kulovitý, ale často elipsoidní až vejčitý tvar. Olejovitá dužina má oranžovou barvu. Chuť je od kyselé přes hořkou až nasládlou. Plody zrají od srpna do září a vydrží dlouho do zimy. Semeno je hladké lesklé, temně hnědé, elipsoidního až vejčitého tvaru, s patrnou podélnou rýhou. Může být dlouhé 4-7 mm. Rakytník řešetlákový má povrchové kořeny - rostou do hloubky maximálně 10-60 cm. V kořenech se vyskytují symbiotické bakterie v hlízkách. Kořenové hlízky mohou dosahovat velikosti golfového míčku. Symbiotické bakterie na kořenech vážou vzdušný dusík, který je součástí metabolismu rostliny. Samičí rostliny tvoří mnoho kořenových výběžků, takže vytvářejí samovolně souvislé porosty. Výmladky z kořenů lze použít pro další množení rostliny.
Varikoflex je mast na oteklé nohy, otok kolene či kotníku. Pomáhá zmírnit problémy nejen s otoky, ale i s bolestí, případně pocit těžkých nohou.
Aktivní přírodní složení Varikoflexu s vysokým obsahem pakaštanu koňského pomáhá při problémech systematicky a efektivně. Použitá bylinná kombinace pomáhá snížit tvorbu otoků zejména v oblasti nohou a působí i preventivně.
Účinky:
eliminuje otoky nohou;
zbavuje pocitu napětí v nohou;
pomáhá redukovat pocit těžkých nohou;
zesiluje žilní membrány a působí proti křečovým žilám;
má protisvědivý a protizánětlivý účinek;
zrychluje proces stahování otoku nohou;
uvolňuje případné bolesti nohou.
Použití
Přímá povrchová aplikace umožňuje působit na otoky (edémy) nohou okamžitě a pomáhá tak pronikání výživných látek. Lehká konzistence proniká hloubkově a pomáhá odbourat nahromaděnou tekutinu v mezibuněčném prostoru, čímž se stahuje otok (edém).
Varikoflex použijte nejen v případě potřeby eliminace otoku nohou, ale použijte ho i jako efektivní prevenci. Varikoflex má navíc chladivý efekt, který přispívá k tlumení bolesti a pomáhá při problémech s křečovými žilami.
Složení
Varikoflex je vhodný na problémy s otoky díky přítomnosti cenných látek a bylin. A to vše bez syntetických příměsí, konzervačních látek a bez parabenů. Tím Varikoflex nezatěžuje organismus a působí čistě přírodní, tělu přirozenou cestou.
Přírodní složení se opírá o bylinky jako pakaštan koňský, aloe vera, kostival lékařský nebo měsíček lékařský. Tyto rostliny tlumí otoky, a navíc působí i jako efektivní prevence.
Kostival lékařský a pakaštan koňský vytvářejí absolutně unikátní kombinaci koncentrovanou do Varikoflex masti, jsou totiž pokládány za jedny z nejúčinnějších léčivých bylin v přírodní medicíně vůbec.
