Hřebíček patří do rodiny Myrtaceae, je původem z Indonésie a používá se od starověku jako koření. Vzrostlé stromy hřebíčku mají ročně až 4 kg sušených poupat. Stromy karafiátu rostou v tropických, teplých a vlhkých přímořských oblastech. Hnědo červené hřebíčky jsou cennější než černý hřebířek. Hnědo červený hřebíček obsahuje až 19 % esenciálního oleje. Hřebíčkový olej se nepoužívá jen jako koření ale i jako lék, zejména při bolesti zubů nebo pokousání od komárů. A je také používán jako antiseptikum.
V naší poradně s názvem NEJLEPSI MINERALY A LEKY PRO ALERGIKY S EXEMY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Drapal lumir.
jsem alergicky na skoro vsechny stromy nektere travy psi a kocky jidla cokolady orechy.pokozka zarudla a vyrazka strasne svedi.nic moc nepomaha .mam 32 let.predem dekuji za jakoukoli radu.preji pekny den.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Při těchto projevech alergie bych doporučil dlouhodobou léčbu Claritinem a na vyrážku bych zkusil použít fenistil gel. Od praktického lékaře, si nechte předepsat lék Prednizon a při těžkých projevech ho krátkodobě užívejte.
Samozřejmě platí vyhýbat se alergenům co to jde.
Sirup si můžete vyrobit i v našich zeměpisných šířkách. Stačí k tomu mít jakýkoli typ javoru. Míza se totiž dá získat ze všech. Nečekejte ale, že je to hračka. Vlastní výroba javorového sirupu je jen pro opravdové „domácí kutily a hospodyňky“. Navrtávejte stromy na svém pozemku (či se souhlasem vlastníka), vybírejte si starší silnější stromy se zdravou korunou, jeden kohout na jeden strom, vrtejte v místě nad kořenem či pod větví, vrták by měl odpovídat kohoutu, zaklepávejte kohoutek tak, aby těsnil, ale strom kolem otvoru při zaklepávání kohoutku nepraskl, další sezonu vrtejte na jiném místě (či na jiném stromě, máte-li takovou volbu). Míza se stáčí do plastových pytlů ve speciálních klipsnách, vyrobených po kanadském vzoru. Po snadné fázi sběru sirupu ze stromů (teče celkem rychle, pokud svítí sluníčko; sbírá se 1,5litrová flaška každých 6 hodin), nastává fáze vaření. Javorová míza obsahuje mezi 3–10 % javorového sirupu, to znamená, že z 10 litrů šťávy je cca 1 dl sirupu. Zbytek je potřeba během vaření odpařit, proto nikdy neodpařujte doma v kuchyni. Po redukci vznikne javorový sirup, který přelijete do čistých sklenic.
V naší poradně s názvem POSTŘIK ŠVESTEK se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Josef Knedla.
Jsem začínající pěstitel švestek.Zajímám se o postřik švestek.Kdy a na co a čím provádět potsřik od začátku roku a až do zimy.Chci si o tom udělat přehled.Nebo
kde bych se o tom názorně mohl dočíst.
Děkuji Knedla jos.Valašské Meziříčí
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Nejdůležitější je, aby švestky při sklizni nebyly červivé. Tomu se dá zabránit postřikem aplikovaným ve třetím červnovém týdnu s opakováním po třech týdnech. K postřiku lze použít: KARATE, KUNG-FU, MATADOR, DEMAND CS, TRIAZICIDE, HOT SHOT, REAL KILL. Další možné postřiky pro tyto účely jsou DECIS AL, DECIS FORTE, DECIS MEGA, DECIS PROTEC, DELCAPS 050 CS, DELMETROS 100 SC, DELTOP 050 CS, FAST M, GRANPROTEC, K-OBIOL EC 25, KORON 100 SC, POLECI, PROTEUS 110 OD, SCATTO.
Jinak péče o švestky není obtížná. V březnu prvního a druhého roku zapravte do půdy půl kila organického hnojiva nebo dobře vyzrálého hnoje a v květnu prvního a druhého roku jeden šálek dusičnanu vápenatého. V následujících letech můžete přidat 2/3 šálku dusičnanu vápenatého v březnu a v srpnu. Zajistěte dostatek vody pro mladé stromy během suchého počasí. Umístěte rozdrcenou kůru nebo jiný kompost kolem stromu, abyste pomohl se zadržováním vody; buďte však opatrný, abyste se nedotkl kmene.
Pěstování je snadné, jinan totiž prospívá ve většině druhů půd, ačkoli nejraději má propustnou, sušší jílovitou hlínu a pozici chráněnou před větrem. Dobře zakořeněné rostliny jsou odolné proti suchu a zvládají i městský znečištěný vzduch. Snášejí také půdu upěchovanou a chudou na živiny – další důvod k jejich výsadbě v ulicích. Tyto stromy jsou buď samčí, nebo samičí, ale jen samčí rostliny jsou vhodné do ulic a blízkosti domů, protože plody samičích stromů mohou nepříjemně zapáchat. Dalo by se říct, že za miliony let existence tento strom získal jistý nadhled, proto se nenechá obtěžovat žádnými škůdci ani chorobami – má naprostou imunitu. Ginkgo biloba roste většinou pomalu, průměrně méně než 30 cm za rok, a to v období od konce května do konce srpna. Strom začíná plodit ve věku 35 let, jeden samčí strom stačí pro opylování pěti samičích. Plody nejsou tak důležité jako listy. Pohlaví stromu lze někdy ještě před dospělostí určit, protože samičí mají téměř horizontální větve a hluboce vykrajované listy, zatímco samčí větve svírají s kmenem ostřejší úhel a listy jsou vykrajované méně. Větve samčích mohou být naroubovány na samičí strom a obráceně, čímž lze zajistit oplodnění. Tyto stromy se mohou dožít až dvou tisíc let. Semena jsou zralá na podzim. Výsev je nejlepší do studeného pařeniště nebo skleníku hned po dozrání, nebo i v zimě, ale nesmí se do té doby nechat vyschnout. Jinan dvoulaločný se profesionálně množí řízky.
Ve svém příspěvku GINKO BILOBA PĚSTOVÁNÍ SUSENI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Alena Neubauerova.
Dobrý den chtěla bych se zeptat jestli vadí když listy otrham třeba v červnu.Dekuji za odpověď.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Viera.
Mám na záhrade 2 už veľké stromy,z ktorých je veľa listov a tiež by som ich chcela predávať. Som na dôchodku a tak je málo peňazí a dosť času venovať sa aj niečomu užitočnému.
Dajte prosím recepty na spracovanie a pod. Tinktúry a pod. Ďakujem.
Viera
Mezi nejčastější choroby a škůdce švestek patří puchrovitost švestek, šarka, pseudošarka, moniliová hniloba plodů, červená skvrnitost listů a také obaleč švestkový.
Puchrovitost švestek (Taphrina pruni): Puchrovitost švestek způsobí, že švestky jsou podlouhlé, zploštělé a pokryté bělavým povlakem houby. Plody jsou uvnitř duté a bez pecky. Během léta napadené švestky vysychají a opadají nebo v případě vlhkého počasí hnijí. Původcem onemocnění je houba Taphrina pruni.
Chemické ošetření: V místech, kde se onemocnění vyskytuje, se doporučuje provést alespoň jedno ošetření švestek v době rašení a další dvě těsně před tím, než stromy začnou kvést, a pak ihned po odkvětu. Vhodné je ošetření stromů fungicidním přípravkem na bázi mědi, například Champion 50 WG.
Šarka (Plum pox virus): Šarka švestek je vláknitý virus, jeho škodlivost se liší podle náchylnosti jednotlivých odrůd švestek. K největším škodám dochází, pokud jsou napadeny mladé stromy. Na listech vznikají světlé až žlutozelené skvrny, kroužky, proužky a ornamentální kresby. Okraje skvrn nejsou ostře ohraničeny. Příznaky jsou na listech zřetelné již na jaře, a to od května, u většiny odrůd se v pozdním létě intenzita příznaků zmenšuje. U některých odrůd se skvrny nebo okraje skvrn koncem léta zbarvují červenofialově nebo hnědofialově. U velmi náchylných odrůd dochází i k nekrózám. Následkem šarky listy žloutnou a opadávají, dochází také k retardaci růstu.
Pseudošarka: Pseudošarka je choroba, která vyvolává podobné symptomy na plodech švestky jako šarka. Jedním z původců pseudošarky může být virus tmavozelené kropenatosti (Dark green sunken mottle virus).
Chemické ošetření před šarkou a pseudošarkou: Neexistuje. Základním ochranným opatřením je pěstování odolných (rezistentních) odrůd. Napadenou rostlinu je nutné vykopat a spálit. Důležité je také dodržování zásad dezinfekce nástrojů při manipulaci s rostlinami (například při prořezávání).
Moniliová hniloba plodů (Monilinia laxa): Slupka i dužnina švestek začnou měknout a hnědnout. Na hnědých skvrnách se vytvářejí špinavě bílé polštářky, tyto polštářky jsou většinou uspořádány v soustředných kruzích. Napadené plody opadávají, velmi často zůstávají mumifikované viset na stromech, kde jsou zdrojem další nákazy.
Chemické ošetření: Napadené plody je nutno ze stromu odstranit. Vhodné je také použití přípravků na bázi mědi, například Champion 50 WG.
Červená skvrnitost slivoně (Polystigma rubrum): Na listech slivoní se tato choroba projevuje tvorbou žlutozelených, později červených skvrn o velikosti 5 až 10 milimetrů. Při silném napadení dochází k deformaci a usychání listů.
Chemické ošetření: Napadené listy je nutno ze stromu odstranit, nejlépe je následně spálit. Vhodné je také použití přípravků na bázi mědi, například Champion 50 WG.
Obaleč švestkový (Cydia funebrana): Obaleč švestkový je jedním z nejčastějších škůdců slivoní, který způsobuje červivost. V místě, kde housenka obaleče vnikla do plodu, je na povrchu zaschlá kapička čiré klovatiny. Housenky první generace způsobují opad plodů. Housenky druhé generace vyvolávají červivost plodů. Chodby housenek směřují k peckám, kde se nakonec housenky také zabydlují.
V naší poradně s názvem CO OVLIVŇUJE NAŠÍ PSYCHIKU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jiří Hofman.
Vážení
V dnešní době mám již na psychické problémy stupeň invalidního důchodu, příčiny mých psychických potíží jako jsou úzkosti, deprese, psychosomatické potíže, velmi silně zakořeněná křivda z doby puberty, kdy jsem byl šikanoán, vydírán spolužáky, vznikaly rúzné posměchy na mou osobu i vyloučení z kolektivu v důsledku manuální nešikovnosti se zednickými pracemi, když jsem se učil na středním odborném učilišti stavebním v Náchodě, obor jsem si vybíral jen podle toho kolik spolužáků půjde na daný obor, bál jsem se jít někam sám na školu právě kvůli šikaně. V době , kdy jsem měl dané problémy mě matka s bratrem dali na pomocné učiliště stavební v Broumově, kde měla matka známou z našeho domu, která tam pracovala jako ředitelka, bohužel problémy stále pokračovali, spolužáci se mi smáli, já něměl ani motivaci, jeliož jsem věděl , že se touto prací nebudu živit, prožíval jsem spoustu strachů z odborného výcviku kde se prováděli zednické práce i strach z některých spolužáků,nakonec jsem se ani nevyučil jako jediný ze třídy i když jsem dochodil zcela normálně Zš. Poté v zaměstnánách probáhali od zaměstanců posměchy, někdy lítosti, velmi mě štvalo, že nic nejsem, že mám nízkou mzdu a musím dělat pomocné práce, přemýšlet jsem i o sebevraždě, o sebe jsem nedbal, neholil jsem se a ni nestříhal až do doby než jsem šel na vojnu. Říkal jsem si,že když nic nejsem tak nemá vůbec cenu se o sebe starat, hledt si partnerku atd. Nakonec jsem se až ve 24 letech rozhodl, že půjdu na střední odborné učiliště obchodní do Pardubic na obor prodavč průmyslového zboží, kde jsem se nakonec vyučil i když mě to stálo spoustu jak psychických i fyzických sil. Kvůli minulosti i kvůli tomu,že chi v životě něčeho dodsáhnout jsem se přihlásil na dálkové studium cestovního ruchu na střední škole v Pardubicích, stojí mě to hodně sil a zatím jsem spíše průměrný ve škole. Úzkosti mám předvším z lidí v místě bydliště a to proto, že mám pocit, že si díky mé minulosti o mě myslí,ž že jsem lempl a debil, který nic v životě nedokázal, mám pocit ,že mě soudí a jednají se mnou jako z debilem nebo mě litují. Díky školy se bohužel úzkosti zvětšily, psychosomatické potíže jako je motání hlavy nebo zimnice, únava či slzení či pláč, který se objevuje když sleduji nějakou vážnou nehodu či úmrtí např smrt studentů v Bratislavě, kde je přejel opilý řidič nebo zabití dětí či celé rodiny nebo romantická film a dále velký vztek a nenávist na spolužáky či učitele, které mi nějak ublížili i matce as bratrovi, že mě dali na pomocné učiliště a spolužáci, kteří se mi ani neomluvily či mi jako bolestné nepřispívají na důchod, chtěl bych aby všichni umřeli a dokážu si představit, že bych je díky odpaltě dokázal zabít, kdyby mě napadli či se mi vysmívali. Také mám pocit, že díky tomu se mi v těle objeví i nějaký zánět, naposledy to byl zánět žlučníku či močového měchýře. Jsem z toho všeho zoufalý a nevím co mám dělat. Prášky beru, chodím jak do duševního zdraví, psychiatričce, k psychologovi již nechodím. Byl jsem také na psoustu psychoterapiií,které mi moc nepomohli a současná energetivká krize, zdražování či válka na Ukrajině ještě ten můj vztek, nenávist nebo smutek a strach jesště více zvyšují, doma často nadávám na všechno, že mám málo peněz, že díky mé minulosti. spolužákům, učitelům je můj život k ničemu, bez úspěchu a mám pocit, že jsem an okraji společnosti. Když jse někodo baví o někom kdo vystudoval, má rodinu i dobrou práci vše ve mě vře a je mi z toho do pláče i z toho , že rodina na mě nemůže byt vůbec hrdá. Bojím se, že se něco stane, rupnou mi nervi a někdo to vše odskáče. Buď, že se zabiju nebo zabiju či vážně zraním někoho jiného v zájmu pomsty, nedokáži všem odpustit, často seporovnávám z druhými lidmi a mám pocit, že jsou všichni úspěšní.
Pokud mi nějak odborně dokážete pomoci a nepůjde Vám pouze o vlastní zisk tak budu velmi rád, platit si drahé sezení či nějaké jiné psychické metody si nemohu dovolit.
s pozdravem Hofman Jiří Broumov
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Jednoduchá rada, těžká realizace. Rada zní: přestaňte žít pro ostatní a žijte jen sám pro sebe. Vytvořte si skupinu přátel, se kterými si rozumíte a ostatní lidi vnímejte jako stromy v přírodě. Dělejte aktivity vhodné jen pro jednoho člověka, jen pro vás. Choďte na výlety, radujte se z krásné přírody kolem. Co se sexu týče, tak používejte erotické internetové stránky a onanujte. Dělejte to často a hodně. Svět je krásný i o samotě, kdy nemusíte řešit odpovědnost vůči druhým a případné nezdary vnímáte jen vy, coź je opravdu osvobozující. Nepůjde to hned, ale po čase nového pohledu na svůj život to půjde čím dál tím lépe. Žijte a radujre se z toho, že tu můžete být.
Sladkou javorovou šťávu objevili původní obyvatelé Kanady již před staletími a zpracovávali ji na sirup nebo na pevný cukr. Postup výroby je na pohled velmi jednoduchý. Stačí navrtat otvor do kůry javorového stromu, nasbírat šťávu, svařit ji a plnit do nádob. Pokud ale chcete získat skutečně kvalitní výrobek, je třeba přísně dodržovat osvědčené postupy a recepty. Ty se dědí jako součást rodinné tradice z generace na generaci. Přírodní javorová šťáva je řídká a mírně nasládlá. Typickou barvu a chuť dostane až po svaření. Její objem se přitom sníží na čtyřicetinu původně zachyceného množství. Prvním problémem je stanovit správnou dobu pro začátek sběru. Obvykle ji avizují první houfy vracejících se havranů. Dalším znamením jsou mouchy nazývané „cukrové“.
Nejvýznamnějším centrem sběru javorového sirupu je oblast La Beauce na quebeckém jihovýchodě. Tam jsou údajně nejvhodnější klimatické podmínky pro pěstování javoru cukrového (Acer saccharum). Právě tento druh s typickými ostře vykrajovanými listy, jak je známe z kanadské státní vlajky, je zdrojem žádané cukrové šťávy. Téměř v každém javorovém lesíku zde nalezneme cabane a sucre neboli cukrovou chýši zbudovanou k výrobě javorového sirupu. Většina výrobců dnes svádí šťávu od stromů přímo do „cukrové chýše“, takže se během transportu vůbec nedostane do kontaktu se vzduchem a zůstává čirá. Pouze někteří tradicionalisté zůstávají u staršího systému menších sběrných nádobek. Dvakrát denně pak vyjíždějí na saních s koňským potahem, aby sebrali výtěžek do větší bečky. Obsah se pak odpařuje na pánvích nad ohněm z dřevěných polen. Na odpařovací pánvi se sirup musí často míchat, jinak se přichytává. Vzniklá pěna se během odpařování odebírá, aby výsledný produkt byl co nejčistší. Výroba javorového sirupu přitahuje turisty, kteří se do La Beauce sjíždějí hlavně v březnu během pětidenních sirupových slavností. Stromům se odebírá pět až deset procent šťávy, to je v průměru čtyřicet litrů z každého stromu za jednu sezonu. Tak se stromy mohou dožít v plné svěžesti i dvou set padesáti let. Samotná výroba spojuje tradiční vědomosti s moderními přístroji.
V naší poradně s názvem ZPRACOVÁNÍ LISTŮ GINKGO BILOBA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Josef Fiala.
Dobrý den, je vhodné listy jinanu kompostovat?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Nejlepší listí pro kompostování je jasan, buk, bříza, třešeň, javor a všechny ovocné a ořechové stromy. Listům, které jsou na dotek voskové (mimo jiné Magnolie a Ginkgo), bude trvat mnohem déle, než se rozloží, a proto se nedoporučuje je kompostovat.
Kakaové boby se nejčastěji pěstují v tropických oblastech, hlavně pak ve Střední Americe a Amazonii. Hlavními dodavateli kakaových bobů je Brazílie, Pobřeží slonoviny, Ghana, Ekvádor, Nigérie a Indonésie. Aby mohly kvalitně dozrát, vyžadují vlhké prostředí s teplotou od 18 do 32 °C. Pro pěstování je to náročná rostlina. Kakaové boby rostou na nízkém, stálezeleném stromě zvaném kakaovník. Ten je velký asi jako jabloň. Boby se ukrývají ve velkých oválných luscích, které mají hnědou, červenou nebo zelenou barvu – dle druhu a doby zrání. Stromy rodí zhruba od tří do dvaceti let svého života. Zralost lusku pozná opravdu jen odborník, který zkoumá jeho barvu a délku. Někteří odborníci poznají zralost i zvukem při poklepu. Každý lusk obsahuje 20 až 40 bobů. Zralé lusky se sklízejí od jara do podzimu. Kakaovník dokáže totiž kvést a plodit najednou. Sklizeň je možná i 9 měsíců v roce, někdy celý rok, záleží na klimatických podmínkách. Kakaové boby mají různé odrůdy, z nichž každá má jinou typickou chuť a vůni, ty ovlivňuje půda, teplota i vlhkost. Nejznámější druhy jsou:
Criollo
Pochází z Mexika a Střední Ameriky. Kakaové boby jsou velmi kvalitní, mají výraznou chuť. Criollo boby jsou velmi drahé, jejich pěstování je kvůli náchylnosti k plísním a škůdcům velice náročné.
Forastero
Tento druh se pěstuje především v Africe, ale i ve Střední a Jižní Americe a představuje přibližně 80 % světové produkce kakaa. Tento strom roste rychleji než ostatní odrůdy a také má daleko větší výnosy než jiné druhy. Jeho boby jsou hodně aromatické, ale mají jemnější chuť.
Trinitario
Tato odrůda je křížencem Criollo a Forastero. Výbornou a výraznou chuť získala po kakaovníku Criollo, odolnost bobů pak po odrůdě Forastero.
Čeleď lichořeřišnicovitých tvoří sice jen jeden rod, zato má asi 95 druhů. Nejblíže příbuznou je čeleď Akaniaceae, čeleď se stromy vysokými až 20 metrů.
Nabízené odrůdy:
Nejnovější směs lichořeřišnice větší, asi 20 centimetrů vysoká Alaska Mix, rozkvétá jednoduchými, něžnými, mimo jiné i růžovými, broskvovými a lososovými květy (v odstínech) s dlouhými ostruhami. Má tmavě zelené, mramorované, panašované (smetanově bíle žilkované) listy.
Velice zajímavá je i asi 20 centimetrů vysoká, jednoduše kvetoucí směs Whirlybird Mix. Nízko nad zemí vytváří sytě zelené listové loubí, nad kterým vykvétají velké, ploché, kontrastně barevné, voňavé, smetanově bílé až sytě červené květy se zlatožlutými středy (ale pozor, bez ostruh).
Necelých 20 centimetrů vysoká je i trpasličí kompaktní směs Tom Thumb Mix. Vykvétá velkými, svítivými, jasně barevnými voňavými květy.
Asi 25 centimetrů vysoká je jednoduše kvetoucí směs Diamant des Abendlandes.
Poloplná až plná je směs Jewel Choice Mix.
Plnokvětá a velmi dekorativní je směs Persische Juwelen.
V truhlících a závěsných nádobách vás zcela jistě na první pohled upoutají nové, hluboce převislé směsi – plnokvětá Glorious Gleam Mix a jednoduše kvetoucí Tip Top. Vykvétají velkými, zářivě barevnými, voňavými květy v nejrůznějších odstínech.
Jednoduchá směs Out of Africa má tmavě zelené, bíle panašované listy a kvete svítivě barevnými květy. Výborně se uplatní všude tam, kde chcete vytvořit efektní dlouhé barevné převisy (balkony, zídky, svahy) nebo k pokrytí větších ploch. Spojuje se v hustý, bohatě kvetoucí koberec.
Novinkou jsou asi 25 centimetrů vysoké lichořeřišnice peruánské, které mají sytě tmavě zelené listy a nádherné velké, nezvykle zbarvené květy.
Odrůda Vesuvius se může pochlubit lososovou barvou.
Peach Melba je zlatožlutá s tmavě červenými středy okvětních plátků.
Gartenjuwel je směs jednobarevných i nezvykle barevně kombinovaných květů.
Téměř sedm centimetrů velké dekorativní květy s dlouhou ostruhou vykvétají poloplné až plnokvěté, a to na pnoucí, až 3 metry vysoké a voňavé lichořeřišnice větší – zlatožlutá Goldglanz a šarlatově červená Scharlachglanz či jejich směs Doppelte.
Glanzhybriden je plnokvětá směs složená z jednobarevných i barevně různě kombinovaných květů. Dokáže se vyšplhat až ke čtyřem metrům.
Rankender Roland je příjemně voňavá, jednoduše až poloplně kvetoucí směs, která se dokáže vyšplhat i více než tři metry vysoko.
Velice neobvyklá, svítivě zlatožlutá, „motýlkokvětá“ je lichořeřišnice kanárská Goldranke, která se pne až čtyři metry vysoko.
Lichořeřišnice obsahuje celou škálou látek s bakteriostatickým a insekticidním účinkem, používá se v lidovém léčitelství k léčbě nemocí ledvin, močového měchýře a dýchacích cest, slouží jako diuretikum i k léčbě defektů kůže. Lichořeřišnice je přírodní antibiotikum, pomáhá při salmonele, streptokoku i zlatému stafylokoku. Používá se též jako pomoc při padání vlasů a proti lupům.
Na rozdíl od klasického česneku se tento pěstuje pro konzumaci listů, jako vhodný doplněk zdravé výživy. V česneku medvědím najdeme silice, vitamíny, minerální látky a zanedbatelné nejsou ani látky snižující hladinu cukru v krvi. Obsahuje rovněž značné množství jódu. Vyráží velmi brzy na jaře a jeho užívání přispívá ke kompletní jarní očistě organismu.
Česnek medvědí lze pěstovat doma, vysadit ho a pak nechat růst, protože když se uchytí a daří se mu, žádnou velkou péči nepotřebuje, rozrůstá se sám.
Bude se mu líbit:
ve stinné vlhké zahradě,
pod vzrostlými stromy (okrasnými, které neobrýváme a nehnojíme),
pod keři,
ve stinném zákoutí, které leží ladem.
Musíme si uvědomit, že česnek medvědí je sice trvalka, ale není to celoroční rostlina. Přes léto a podzim místo zůstane prázdné. Nemůžeme jej dát na záhonek a po jeho zániku, když listy uvadnou a stáhnou, tam zasadit něco jiného.
Cibulky sázejte do trsů (1 trs = 10 a více cibulek), tak se nejlépe ujímá a roste. Pokud máte na zahradě málo místa, můžete to řešit tím, že z 200 cibulek vytvoříte například 5x, 2x nebo jen 1x velký trs v truhlíku na balkoně.
Česnek medvědí má rád vlhké, humózní a kypré půdy na stinných místech, ale pokud máte možnost ho pravidelně zalévat, poroste vám téměř všude. Nehnojte ho ani nevysazujte do vyhnojené půdy! Čerstvá nať česneku medvědího je vhodná i jako kuchyňské koření.
Aby mohl česnek medvědí v časném jaru vyhnat listy, je třeba cibule zasadit koncem léta. Je to stejné třeba jako u tulipánů. Při pěstování ze semen rovněž vyséváme před zimou. Když bychom to chtěli udělat zjara, musíme semínka nejdřív takzvaně stratifikovat, abychom imitovali přírodní podmínky.
Postup:
Semínka vložíme do substrátu a uložíme asi na měsíc do lednice.
Poté je rozsejeme v ploché misce, ale stále musí být v teplotě přibližně okolo 10–12 stupňů.
Klíčky se objeví asi po čtyřech týdnech.
Teprve pak je přemístíme na stanoviště a vsadíme asi centimetr hluboko.
První rok budou rostlinky slabé, sklizeň očekávejme až druhým rokem.
V případě, že budete vysévat medvědí česnek do truhlíku, je dobré semínka nechat nějakou dobu v mrazáku, nebo ještě lépe nechat truhlík se semínky přes zimu zapuštěný venku. Pak truhlík můžete umístit na nějaké hodně chladné místo, nejlépe do sklepa. Nebo pokud budete vysévat přímo na venkovní stanoviště, nechte celý proces na přírodě. V každém případě se obrňte trpělivostí. Problémem je také to, že rostlinky pěstované ze semínek dosáhnou normální velikosti v ideálních podmínkách druhým rokem, ale někdy jim to muže trvat i o něco déle a také nevzejdou všechny najednou.
Kdo ale má tolik místa, aby mohl na balkonu udržovat truhlík, ve kterém po celé léto a podzim nebude nic než cibule pod zemí? O nevzhlednosti takového truhlíku ani nemluvě. A jak truhlík přechovat přes zimu, aby v něm cibule nevymrzly? Česnek medvědí se chová jako každá cibulovina. Po odkvětu listy zvadnou a stáhnou se do země. Je tedy marné očekávat, že by nás česnek medvědí po přenesení na balkon mohl po celý rok zásobovat čerstvými listy. 25 listů stačí tak leda jako přídavek do pomazánky z 250 gramů tvarohu, dvou lžic zakysané smetany a 1 lžíce sladké papriky.
Jelikož je medvědí česnek sezonní záležitostí, je dobré jej sušit. Sušený medvědí česnek se dá přidat jako koření do pokrmů, kde je opravdu dobře cítit.
Listy i s řapíky nebo případnými květy je třeba před sušením nakrájet. Celé listy totiž zůstanou i po dobrém usušení pružné a nedají se rozemnout. Nesmíte být zklamaní, že ho zůstane jen hrstička – i při krátké tepelné úpravě se svaří na minimum, o sušení to platí několikanásobně, proto je vhodné česnek medvědí mrazit.
Mahónii cesmínolistou mají rádi zahrádkáři, protože svým hustým vzrůstem a lesklými listy v létě, na jaře záplavou žlutých hroznů květů a od léta do zimy modrými plody musí potěšit každého. Ze zahrádek ji možná znáte, ale víte například, že plody jsou jedlé (obsahuji malé, neškodné množství toxických látek) a mahónii můžete zplaněnou vidět i uprostřed lesa?
Mahónie cesmínolistá (Mahonia aquifolium) je velmi známý stálezelený keř z rodiny dřišťálů. Asi 1 až 2 m vysoký rozložitý keř zdobí zahrady a místy zplaňuje v lesích a parcích, kam jej zanáší ptáci svým trusem. Bobule jsou modré, o průměru až 0,8 mm, a působí dojmem lehce ojíněných kuliček. Za určitých okolností jsou jedlé, což může řadu lidí překvapit. Většinou se má za to, že jsou jedovaté, což není vzdáleno pravdě, protože jsou mírně toxické. Dozrávají koncem července až do konce srpna a rostlinu zdobí dlouho do zimy, kdy slouží jako potrava pro ptáky. Pro lidi jsou nejvhodnější až plně zralé, jinak jsou velmi kyselé. Navíc nedokonale zralé plody v minimální míře obsahují mírně jedovatý alkaloid berberin, který však zpracováním nebo usušením téměř mizí. V plně zralých plodech je ho pouze stopové, neškodné množství, uvádí se 0,015 %. Jelikož o jedovatosti nebo nejedovatosti bobulí mahónie existuje mnoho protichůdných názorů, přikláníme se spíše k doporučení je nekonzumovat.
Ovšem v kořenech, kůře a listech je těchto jedů podstatně více. Příznakem otravy berberinem je nevolnost. Kmínky mahónie jsou šedožluté, bez trnů a lysé. Výtažek z dřeva mahónie byl dříve využíván pro barvení vlny, jelikož má výrazně zlatožlutou barvu. Keř kvete v dubnu až květnu žlutými hrozny vonících květů, které lákají hmyz všeho druhu. Listy jsou vejčité, tvrdě kožovité a pichlavé. Jsou lehce vykrajované a zvlněné, proto se často využívají na ozdobu do podzimních i vánočních vazeb a dekorací. Mahónie cesmínolistá se tvarem listů velmi podobá cesmíně, která je ale jinou rostlinou.
Cesmína
Cesmínu poznáte podle červených plodů. Větvička cesmíny je symbolem amerických Vánoc. Na podzim se listy této rostliny lehce zbarvují do bronzova, u odrůdy Atropurpurea je tento jev nejvýraznější. Cesmíny (Ilex) na světě rostou v mnoha druzích. Některé jsou teplomilné, jiné zase odolné proti mrazu, a právě ty mohou zkrášlovat naše zahrady. Některé keře mohou i u nás dorůst úctyhodných velikostí. Lze z nich vytvářet příjemné tmavozelené pozadí pro pestřejší výsadby, poslouží jako neprostupné, stálezelené a velmi dekorativní živé ploty, tvarované se dobře vyjímají ve dvojici jako strážci branky, loubí a podobně, některé jsou i atraktivními solitérami.
Cesmíny jsou ozdobné svými listy, květy i plody, jde tedy o ideální dekorativní dřeviny. Bílé květy se objevují na přelomu jara a léta, jasně červené peckovice pak zdobí rostlinu od léta až do následujícího jara.
Nejatraktivnějším druhem cesmíny, kterému se daří i u nás, je stálezelená cesmína ostrolistá (Ilex aquifolium). Má krásně tvarované tmavozelené kožovité lesklé listy s odstávajícími trny a výrazné červené plody. Listy mají tak výrazný lesk, že vypadají stále jako po osvěžujícím dešti. Oblíbené jsou například samosprašné rostliny odrůdy Alaska (cesmíny jsou obvykle dvoudomé). Keř pomalým tempem dorůstá až do třímetrové výšky, roční přírůstek činí okolo 20 cm. Samosprašná odrůda Pyramidalis dorůstá ve tvaru vysokého kuželu až šesti metrů a na vhodném místě ji lze pěstovat jako působivou solitéru. Odrůda Rubricaulis aurea má zlatě lemované tmavozelené listy, Handsworth New Silver zase zdobí zářivě bílé lemování. Cesmína přeslenitá (Ilex verticillata) bude vyhovovat všem, kdo nemají v lásce trnité keře. Vejčité listy, které se na podzim vybarvují žlutě až červeně, totiž trny nemají. Na zimu sice opadávají, ale na rostlině zůstanou malé, jasně červené plody. Nezvyklý vzhled má stálezelená a dokonale mrazuvzdorná cesmína vroubkovaná (Ilex crenata), jejíž listy se tvarem podobají zimostrázu a keříky zdobí nikoli červené, ale černé plody. Na slunci či v polostínu se svrchní lístky odrůdy Golden Rock vybarvují do zlata. Cesmíny se pěstují i jako kříženci rozmanitých druhů. Oblíbené jsou například takzvané modré cesmíny (například Ilex x meserveae), jejichž stálezelené listy mají modrošedý nádech.
Cesmínám nejlépe vyhovují stanoviště v polostínu až stínu. Kultivary se zelenými listy snesou i slunce, rostliny s listy zdobenými bílým nebo žlutým panašováním je před ním třeba chránit. Keřům svědčí nejen půdní, ale i vzdušná vlhkost. Bude se jim dařit pod stromy, v blízkosti jezírka, ve skupinové výsadbě, kde si vytvoří příznivé mikroklima snáz než jako osamocený keř na trávníku vydaný napospas větru. Půda by měla být kyprá a dobře propustná, mírně vlhká, ale zároveň nesmí být rostliny přemokřené. Půdní reakce je ideální mírně kyselá nebo neutrální. Keře lze podle potřeby v létě i tvarovat, ale většinou zachovávají pěkný kompaktní tvar i bez úprav. Zvláště mladé sazenice je třeba chránit proti promrznutí kořenů mulčováním, pokrývkou z listí a chvojí. Cesmínu lze množit řízkováním.
K výrobě smrkové masti je v některých případech potřeba smrková pryskyřice. Dříve se získávala tak, že se buď ze stromu sloupl plát kůry spolu se slabou vrstvou dřeva, v takovém případě pak bylo potřeba z vysekané prohlubně seškrábnout nahromaděnou pryskyřici. Další možností bylo udělat do kůry zářezy a pod ně se upevnila nádoba, do níž pak smůla ze zářezů vytékala. Někdy se dokonce stromy navrtávaly. Žádný z těchto postupů už ale dnes není moc vhodný, protože všechny tři způsoby jsou dost nešetrné ke stromům a navíc existuje přijatelnější způsob získání smrkové pryskyřice. Stačí totiž se v lese dívat více kolem sebe, spousta stromů mívá na některých místech porušenou kůru i dřevo z mnoha přirozených příčin. V takovém případě pak sběrateli pryskyřice stačí jen tupou částí nože výron pryskyřice seškrábnout (ne až na dřevo).
Pryskyřice vylučovaná stromy je kapalina s velkou viskozitou tvořená těkavými látkami, převážně terpeny, v nichž jsou rozpuštěny netěkavé složky, díky kterým je pryskyřice lepivá. U některých druhů je terpenů velmi málo a rozpouštědlem je převážně n-heptan (borovice Jeffreyova). Díky vysoké čistotě heptanu získaného z borovic destilací je možno použít jej pro definování nulového bodu stupnice oktanových čísel benzinu. Příbuzná borovice těžká, která je borovici Jeffreyově velmi podobná, však obsahuje terpeny. V některých provozech destilujících pryskyřici v Kalifornii tak došlo v minulosti k explozím v důsledku záměny obou druhů, které byly mylně považovány za jediný druh. K rozřazení druhů došlo teprve roku 1853.
Díky své vysoké hořlavosti se pryskyřice dříve používala pro výrobu pochodní. Tvrdé pryskyřice, jako například kopál, se dnes používají pro výrobu laků a lepidel. Naproti tomu měkčí pryskyřice, obsahující esenciální oleje, se využívají při výrobě léčiv a kadidla. Slouží také k napouštění dielektrik, čímž dochází ke zlepšení jejich mechanických a elektrických vlastností při využití v kondenzátorech, v izolacích vodičů a podobně. Zahřátím čerstvé pryskyřice vzniká kalafuna, která se používá pro ošetření smyčců smyčcových nástrojů a při pájení. Zkamenělá pryskyřice pravěkých stromů má podobu kopálu (subfosilní) nebo jantaru (fosilní). Jantar je využíván zejména ve šperkařství, ale má význam i v paleontologii a jiných vědních oborech.[1]
Borová silice obsahuje celou řadu terpenických látek: jako alfa a beta pinen, limonen, kamfen, felandren, geraniol, linalool, citronellol, borneol a další. Éterické oleje se destilují především z borovice lesní a z kosodřeviny (kleče), a to parní destilací z čerstvých větviček, jehlic a šišek.[38] Mají zklidňující, analgetické, antiseptické a antibakteriální účinky a užívají se v aromaterapii i v lékařství především jako součást různých antirevmatických, hojivých a masážních mastí, při bolavých kloubech, artritidě nebo různých pohmožděninách a drobných poraněních, dále ke koupelím, potírání a inhalacím při nachlazení a chorobách dýchacích cest stejně jako při péči o pleť a kožních nemocech včetně lupénky. Jejich příjemná vůně v aromaterapii pomáhá zklidňovat nervový systém, ulevovat při stresu, uvolňovat úzkost a tenzi a osvěžovat mysl. Jsou také součástí různých parfémů, aromatických mýdel, osvěžovačů vzduchu a podobných přípravků.[2]
Medvědí česnek roste v listnatých nebo smíšených lesích. Vyhovuje mu půda pokrytá spadaným listím. Také potřebuje vlhkost, proto se často drží u potoků, v lužních lesích či v listnatých hájích kolem menších toků či říčních ramen. V čistě jehličnatých suchých lesích je zbytečné se po něm ohlížet.
Ze země vyráží brzy zjara, kdy na stromech ještě nejsou listy. Žene za světlem, a to opravdu „silou medvědí“. Podle nadmořské výšky a venkovních teplot lze jeho výskyt zařadit mezi březen (teplý rok a nížiny) a začátek června (chladný rok a podhůří). V květnu česnek medvědí vykvétá. V tu dobu dost často kvetou i stromy nad ním, takže když jsou listy česneku medvědího pokryty jemným popraškem, je to pouze pyl ze stromů. I květy česneku medvědího jsou aromatické a lze je sbírat a jíst. Při trhání listů česneku medvědího nesmíme být moc důrazní, ale počínat si šetrně. Zejména z vlhkého a měkkého podloží jej při prudším pohybu můžeme vytáhnout ze země i s cibulkou. Když sbíráme do košíku, je dobré jednou rukou přidržet řapík a druhou utrhnout list. Při trhání jednou rukou (v druhé držíme sběrný sáček) si dvěma prsty přidržíme řapík a tlačíme ho do země a dlaní odtrhneme list.
Tak mě napadá, není lepší si dojít pro česnek medvědí raději do lesa a nechat jeho růst na přírodě? Co myslíte? Pokud máte vlastní zkušenosti s pěstováním medvědího česneku, podělte se s nimi.
Vědci identifikovali více než 38 000 druhů pavouků a předpokládá se, že ještě mnoho druhů čeká na své objevení.
Pavouci se vyskytují na všech kontinentech, kromě Antarktidy. Odhaduje se, že v jednom akru půdy žije až 1 milion pavouků. V tropech se toto číslo může přiblížit ke 3 milionům. Vědci předpokládají, že člověk není od pavouka nikdy vzdálen více než 3 metry.
Většina pavouků žije v průměru rok.
Většina pavouků, která se nachází v domovech, se přizpůsobila k životu v interiéru a mají jen malou šanci přežít ve venkovním prostředí.
Brazilský pavouk palovčík brazilský může u mužů způsobit dlouhou a bolestivou erekci.
Pavouci jsou životně důležití pro zdravý ekosystém. Jedí škodlivý hmyz, opylují rostliny a recyklují mrtvá zvířata a rostliny. Jsou také cenným zdrojem potravy pro mnoho malých savců, ptáků a ryb.
Pavouci jedí více hmyzu než ptáci a netopýři dohromady.
Pavouci se rozmnožují pohlavně a oplodnění probíhá vnitřně, ale nepřímo, což znamená, že samec nevnáší sperma do samičího těla svým pohlavním ústrojím. Vytvářejí malé pavučiny, do kterých ejakulují, a poté sperma přenesou do objektů podobných injekční stříkačce na konci makadel.
Pavouci, kteří vytvářejí pavučiny, mají dva nebo tři drápky na špičce každé nohy, které používají k přehoupnutí z jednoho vlákna na druhé, aby neuvízli v lepkavých částech své sítě. Kromě toho tělo pavouka obsahuje speciální olejovitou látku, která rovněž brání uvíznutí ve vlastní síti.
Když pavouk chodí, tak se v daný okamžik čtyři z jeho noh vždy dotýkají země, zatímco zbylé čtyři jsou ve vzduchu.
Baghíra Kiplingův je jediný druh pavouka na světě, který je vegetarián.
Ve vzácných případech mohou kousnutí některých pavouků způsobit krevní poruchy. Například jed koutníka jedovatého může způsobit prasknutí červených krvinek. To může vyvolat další symptomy, jako například akutní poškození ledvin nebo žloutenku.
Pavouci mají modrou krev. U lidí je kyslík vázán na hemoglobin, molekulu, která obsahuje železo a dává krvi její červenou barvu. U pavouků je ale kyslík vázán na hemocyanin, molekulu, která obsahuje spíše měď než železo.
Svaly pavouka dokážou stáhnout jeho nohy do klubíčka, ale neumí je opět roztáhnout. Namísto toho musí pavouk do nohou načerpat vodnatou tekutinu, která je vytlačí ven. Nohy mrtvého pavouka se vždy stáhnou do klubíčka, protože pavouk už nemá žádnou tekutinu, která by nohy opět roztáhla.
Jed pavouka zvaného černá vdova útočí na nervy tím, že blokuje jejich signály do svalů, což způsobuje jejich bolestivé a opakované smrštění. Kousnutí černé vdovy může způsobit také problémy související s nervy, jako například vysoký krevní tlak, neklid nebo těžké obličejové křeče.
Účinky pavoučího kousnutí se mění v závislosti na několika faktorech, včetně množství jedu, velikosti a věku kousnuté osoby. Obzvláště náchylné jsou děti a starší lidé.
Pavoučí vlákno produkují snovací žlázy, které ústí ve snovacích bradavkách. Snovací bradavky vznikly přeměnou zadečkových končetin předků dnešních pavouků. Nacházejí se na břišní straně zadečku. Jejich počet kolísá od dvou do čtyř párů. Snovací žlázy produkují tekutý sekret, který ještě než opustí snovací bradavky tuhne a tvoří se z něj vlákno. Hlavní složkou je bílkovina nazývaná fibroin. Protože tvorba této bílkoviny je energeticky náročná, pavouci málokdy budují zcela novou pavučinu, spíše se ji snaží neustále opravovat.
Sklípkan největší je největším pavoukem na světě. V rozpětí nohou může mít až 30 cm a v těle může měřit až 12 cm. Loví žáby, ještěrky, myši, a dokonce i malé hady a mláďata.
Nejmenším pavoukem na světě je patu marplesi. Je tak malý, že na špičku tužky by se jich vlezlo 10.
Mezi nejsmrtelnější pavouky patří černá vdova, sklípkanec jedovatý a koutník jedovatý. Jeden z nejobávanějších pavouků na světě, tarantule, má ve skutečnosti překvapivě slabý jed i kousnutí, které připomíná spíše vosí bodnutí.
Nejjedovatějším pavoukem na světě je palovčík brazilský, často nazývaný také banánový pavouk. Tito agresivní pavouci putují po zemi v lesích Střední a Jižní Ameriky a hledají jídlo. I malé množství jedu tohoto pavouka dokáže zabít člověka. Z banánů k nám dovezených se ve vzácných případech může objevit i u nás.
Kousnutí koutníka jedovatého, který žije na jihovýchodě Spojených států, je obzvláště nebezpečné, protože je ze začátku bezbolestné. Osoba, kterou pavouk kousne, si toho zpočátku ani nemusí všimnout, ale po chvíli začne rána otékat a neuvěřitelně bolet. Pokud se kousnutí neléčí, může i zabít.
Arachnofobie je strach z pavouků. Je to jedna z nejčastějších fobií v Severní Americe a Evropě. Arachnofobie je paradoxně méně častá v tropických místech, kde se vyskytují obří a chlupatí pavouci.
Zatímco lidé mají svaly na vnější straně kostry, pavouci mají svaly na vnitřní straně. Pavoučí kostra tak pokrývá a chrání pavoučí svaly.
Někteří pavouci, například ti domácí, jsou schopni se spustit po zdi, protože jejich nohy jsou pokryty drobnými chloupky, které mohou přilnout k povrchu. Na druhou stranu se ale nemohou dostat například ven z vany, protože je její povrch příliš kluzký. Jiní pavouci, například ti zahradní, nemohou chodit po zdech, protože jejich nohy končí drápky, které jim pomáhají uchopit nitě.
V tropických oblastech existují pavouci, kteří si vytvářejí hedvábnou síť, kterou poté vrhají na svou kořist.
Sklípkanec jedovatý je agresivní pavouk, který utočí na lidi a kouše je. Jeho jed dokáže člověka zabít za pouhých 15 minut. Naštěstí existuje protijed. Úmrtí na kousnutí tohoto pavouka je tak dnes poměrně vzácné.
Pavouci nemají zuby, takže nemohou žvýkat potravu. Místo toho vstřikují do své potravy trávicí šťávy a pak ji vysávají.
Většina pavouků žije sama a občas se setkává se svými pavoučími kamarády. Několik druhů pavouků je společenských a žije ve skupinách. Například v Africe žijí kolonie pavouků druhu Stegodyphus, které pokrývají celé stromy.
Snovačka jedovatá nebo také černá vdova je dlouhonohý pavoukovec s velkým zadečkem a výrazně menší hlavohrudí. Samice jsou podobně jako u jiných pavouků výrazně větší než samci (bez končetin jsou až 3 cm dlouhé, s končetinami 4–5 cm) a mají leskle černé tělo s oranžově až červeně zbarvenou skvrnou na zadečku připomínající tvar přesýpacích hodin. Samci jsou až o polovinu menší než samice. Nápadné zbarvení na zadečku samic černých vdov slouží jako výstraha pro masožravé živočichy. Případy, kdy nějaký větší živočich snovačku napadne a zkonzumuje, nejčastěji končí úmrtím nebo vážnými zdravotními potížemi. Snovačka jedovatá se množí pohlavně. Samice před spářením vypouští zvláštní výměšek, který přitahuje samce žijící v okolí. Po spáření samce zabije, díky čemuž dostala i svůj alternativní název černá vdova. Svá vejce ukládá do kulovitého útvaru z jemných vláken, kde jsou dobře zamaskována a chráněna před vnějšími podmínkami. Během jednoho léta může naklást čtyři až devět snůšek, přičemž může každá obsahovat i více než 200 vajíček. Samice černé vdovy potřebuje samce k páření pouze jednou za život. Poté, co se jednou spářila, dokáže produkovat vajíčka po celý zbytek svého života, což jsou pouhé 2 roky. Jed černé vdovy je 15krát silnější než jed chřestýše.
Některé druhy pavouků rodu skákavkovitých vidí světelná spektra, které lidé nemohou vidět. Někteří z nich například vidí i UVA a UVB světlo.
Pavouci nejsou hmyz. Jsou to pavoukovci, což je skupina bezobratlých živočichů z podkmene klepítkatců. Kromě pavouků k nim patří například i sekáči, štíři nebo roztoči. Mají 8 nohou a 2 hlavní části těla – hlavohruď a zadeček. Oproti tomu hmyz má jen šest nohou a tři hlavní části těl – hlavu, hruď a zadeček.
Většina pavouků má 8 očí, které jsou posazeny velmi blízko sebe. Mají také drobné chloupky na nohou, pomocí kterých slyší a cítí. Různé chemické látky mohou ovlivňovat, jak pavouci předou své pavučiny. Například pavouci na LSD předou krásné pavučiny, zatímco pavučiny pavouků na kofeinu jsou strašné. Vědci se domnívají, že zkoumání tvaru pavučiny může pomoci odhalit přítomnost chemikálií a znečisťujících látek ve vzduchu.
Nejznámější metodou lovu kořisti je její chycení do lepkavé pavučiny. Různá umístění pavučiny umožňují různým druhům pavouků v jedné oblasti chytat odlišné druhy hmyzu, například horizontálně umístěné sítě zachycují hmyz, který vzlétá z rostlin pod nimi, zatímco vertikálně umístěné sítě zachycují hmyz v horizontálním letu. Pavouci, kteří budují pavučiny, mají špatný zrak, ale jsou velmi citliví na vibrace.
Tarantule může zkapalnit tělo myši za 2 dny. Zanechá za sebou jen hromádku kostí a kůže. Některé tarantule se dožívají více než 20 let.
Tvrzení, že člověk během spánku spolkne průměrně 4 pavouky, je mýtus. Je vysoce nepravděpodobné, že by pavouk zalezl do úst spícího člověka.
Vaření sklípkani představují pro Kambodžany a pro indiány kmene Piaroa z jižní Venezuely pochoutku.
Pavouci žijící na našem území, kteří jsou větších rozměrů nebo jsou to druhy nápadné svým zbarvením, jsou:
Pokoutník – pokoutníci jsou poměrně velcí pavouci, kteří si v přírodě tkají sítě na skalách, v dutých stromech, pod vývraty. V našich obydlích pak tkají sítě na podobných místech – ve sklepích, garážích, v šachtách, ve vzduchotechnice, za skříněmi, prostě „po koutech“; odtud jejich jméno. Když pavouka opatrně vezmete do dlaní, je jako peříčko. Nejjednodušší je přiklopit ho sklenicí, podsunout pod něj pohlednici, obrátit, aby do sklenice spadl, a pak jej vyhodit ven.
Zápřednice – zápřednice jsou velcí pavouci, kteří vás mohou i kousnout. Zápřednice jedovatá (Cheiracanthium punctorium) se vyskytuje v teplých oblastech našeho státu (Polabí, střední a středozápadní Čechy, jižní Morava), a to nejčastěji na loukách. Zapřádá si pavučinové hnízdo v klasech trav. Kousnutí zápřednicí jedovatou je bolestivé a místo kolem vpichu opuchne. Ke kousnutí ovšem dochází opravdu výjimečně, pavouk kousne, jen když jej někdo zmáčkne. Varování před možnými komplikacemi pro alergiky je spíše předběžná opatrnost – doložený případ nějakých zdravotních následků dosud chybí (a vzhledem k tomu že zápřednice jedovatá se vyskytuje běžně v celé jižní Evropě, pokud by byla skutečně nebezpečná, dávno by se to vědělo). Kousnutí může být vzácně doprovázeno i zvýšenou teplotou, zrychleným tepem a podobně. Je ovšem těžké odlišit faktický účinek kousnutí od psychického stresu z obav, které člověk v takovém případě zažívá. Příznaky kousnutí samy odezní během několika hodin nebo do druhého dne, otok a bolestivost místa kousnutí mohou přetrvat o něco déle. Uvědomme si, že na bodnutí včelou, vosou či sršní v ČR každoročně někdo zemře, ale na kousnutí naším domácím pavoukem u nás ještě nikdo nikdy nezemřel.
Meta temnostní – tento pavouk je dost velký a tká hodně řídké sítě, takže v nich nápadně visí, zvlášť když je pavouků více pohromadě.
Křižák pruhovaný – v Čechách byl nalezen prvně ve vojenském újezdu Mladá u Milovic v roce 1990. Nebezpečný být nemůže.
Křižák obecný – vyskytuje se úplně všude, v řídkých lesích na keřích, na lesních okrajích, na vysokých bylinách, ve starých kolnách. Křižáci si tkají nádherné kolové sítě.
