"VNITŘNÍ ORGÁNY U ČLOVĚKA OBRÁZKY BŘICHO" +VNITŘNÍ +ORGÁNY +ČLOVĚKA OBRÁZKY BŘICHO*
Vnitřní orgány lidského těla tvoří dokonale propojený systém, který nepřetržitě pracuje na udržení života, zdraví a rovnováhy. Každý orgán má svou jedinečnou funkci – od srdce, které pumpuje krev, přes játra filtrující toxiny, až po mozek řídící všechny naše vědomé i nevědomé procesy. Přestože většinu z nich nevidíme a často si jejich existenci uvědomíme až ve chvíli, kdy přestanou správně fungovat, hrají klíčovou roli v každodenním chodu celého organismu. Tento článek vás provede nejdůležitějšími vnitřními orgány, jejich funkcemi, vzájemnými souvislostmi i tím, jak o ně pečovat, aby vám dobře sloužily po celý život.
FAQ – Často kladené otázky
Kde se nacházejí vnitřní orgány v lidském těle?
Vnitřní orgány v lidském těle jsou uloženy v hrudníku (srdce, plíce), v dutině břišní (žaludek, játra, slinivka, střeva, slezina) a v pánvi (močový měchýř, pohlavní orgány).
Jaké orgány patří mezi orgány v břiše?
Mezi hlavní orgány v břiše patří žaludek, tenké a tlusté střevo, játra, slinivka břišní, slezina, ledviny a žlučník.
Kde je uložena slinivka břišní?
Slinivka – umístění v těle je v horní části břicha za žaludkem, v blízkosti dvanáctníku. Její poloha vysvětluje typickou bolest v nadbřišku při onemocnění pankreatu.
Kde se nachází játra v lidském těle?
Uložení jater v lidském těle je v pravé horní části břišní dutiny pod bránicí. Játra jsou největším vnitřním orgánem a mají zásadní metabolické a detoxikační funkce.
K čemu slouží slezina?
Slezina funguje jako krevní filtr, podílí se na imunitní obraně a recyklaci červených krvinek. Není nezbytná k přežití, ale má významnou podpůrnou roli.
Jaký je rozdíl mezi anatomií a fyziologií?
Anatomie člověka – orgány popisuje jejich tvar a umístění, zatímco fyziologie se zabývá tím, jak jednotlivé orgány pracují a jaké mají funkce.
Proč je důležité znát umístění vnitřních orgánů?
Znalost umístění orgánů v lidském těle pomáhá lépe porozumět bolestem, příznakům nemocí a usnadňuje komunikaci s lékařem při diagnostice.
Slovo anatomie pochází z řeckého anatemnō, což znamená rozříznout. Anatomie je vědní disciplína, která se zabývá studiem struktur organismů včetně jejich soustav, orgánů a tkání. Popisuje vzhled a umístění jednotlivých částí těla, jejich stavbu, složení a vztahy mezi jednotlivými orgány či orgánovými soustavami. Anatomie se od fyziologie a biochemie značně liší. Tyto dvě disciplíny se zabývají zejména funkcemi jednotlivých částí těla a chemickými procesy, jimiž tyto části procházejí. Anatom se tedy zajímá o tvar, velikost, umístění, strukturu, přísun krve a inervaci jednotlivých orgánů, například jater, zatímco fyziolog se zajímá o produkci žluči, roli jater ve výživě člověka a o regulaci tělesných funkcí.
Lidské tělo je takový seznam orgánů.
Anatomie se dělí na makroskopickou a mikroskopickou. Makroskopická anatomie, též nazývaná topografická anatomie, se zabývá zkoumáním částí těl živočichů bez pomoci přístrojů, tedy pouhým okem. Topografická anatomie zahrnuje také povrchovou anatomii. Mikroskopická anatomie oproti tomu používá k výzkumu optické přístroje a studuje tkáně různých struktur (tato věda se nazývá histologie) a zabývá se i stavbou buněk.
Stavba lidského těla může být zkoumána jak pomocí invazivních, tak neinvazivních vyšetřovacích metod. Cílem studie je získání informací o struktuře a uspořádání orgánů a orgánových soustav. Metody zkoumání zahrnují pitvu, při níž je (nejen) lidské tělo otevřeno a studují se jednotlivé lidské orgány, a endoskopii, což je zákrok, při kterém se endoskop (nástroj vybavený kamerou) zavede do malého otvoru v těle a umožní tak zkoumat vnitřní orgány a další struktury. K zobrazení krevního řečiště se používá angiografie (vyšetřovací metoda využívající rentgenové záření či magnetickou rezonanci).
Pojmu anatomie se obvykle užívá ve vztahu k anatomii lidského těla. Značné množství stejných či podobných struktur a tkání se však nachází v celé živočišné říši, a tudíž pojem anatomie zahrnuje též anatomii jiných živočichů. K označení vědy zabývající se výhradně anatomií zvířat se někdy užívá slovo zootomie. Stavba a tkáně rostlin jsou rozdílné povahy, a tudíž jsou studovány v anatomii rostlin.
Všichni obratlovci mají podobnou stavbu těla a v určitém stadiu vývoje (většinou v embryonální fázi) sdílí podobné charakteristiky: hřbetní strunu, nervovou trubici či žaberní oblouky. Mícha obratlovců je chráněna páteří. Nervová tkáň je tvořena ektodermem, pojivové tkáně tvoří entoderm. V zadní části těla se nachází ocas, který je pokračováním míchy a páteře. Ústní dutina se nachází v přední části těla živočicha a řitní otvor při bázi ocasu.
Játra (latinsky: iecur, řecky: hepar) jsou největším vnitřním orgánem a centrálním orgánem látkové výměny. Mají klíčovou roli v metabolismu sacharidů, tuků i bílkovin. Jsou trávicí žlázou, která produkuje žluč, i žlázou endokrinní, ve které se tvoří některé hormony. Jsou orgánem zásobním, ukládají glykogen, železo a některé vitamíny, jsou v nich tvořeny bílkoviny krevní plazmy a nezastupitelná je jejich úloha při detoxikaci organismu.
Játra dospělého člověka se na přední stěnu břišní promítají ve tvaru pravoúhlého trojúhelníku, který leží v horní pravé části břicha, s přeponou směřující z dolní pravé strany na horní levou stranu. Váží okolo 1,5 kg. Jsou dobře zásobená krví, v klidu játry protékají až dva litry krve za minutu. Zvláštností jater je to, že kromě jaterní tepny, která k nim přivádí čerstvou okysličenou krev, do nich přichází také žilní krev z vrátnicové žíly, která je nasycená vstřebanými aminokyselinami a sacharidy z žaludku a střev.
Játra mají zhruba klínovitý tvar. U dospělého člověka váží 1 200–1 500 g a tvoří asi 2 % hmotnosti těla. Játra dospělého muže mohou mít hmotnost větší, 1 500–1 800 g. U dětí bývají játra relativně velká a tvoří 5 % jejich hmotnosti. Zdravá játra jsou mají poddajnou konzistenci a červenohnědou barvu. Tkáň je však relativně křehká, takže při nadměrných otřesech nebo nárazech může dojít k natržení jater a hrozí masivní, život ohrožující krvácení.
Játra mají tvar trojbokého jehlanu, jehož základna je přiložena k pravé břišní stěně a vrchol směřuje doleva. Mají dva hlavní anatomické laloky, větší pravý (lobus dexter) a menší levý (lobus sinister), jež jsou rozděleny úponem srpovitého vazu a průběhem levé sagitální rýhy na viscerální ploše jater. Kromě toho se na pravé straně popisují ještě dva menší laloky – ocasatý lalok (lobus caudatus) a čtyřhranný lalok (lobus quadratus). Na povrchu jsou játra potažená vazivovým pouzdrem zvaným Glissonovo pouzdro (capsula Glissoni), které přechází ve vazivo v okolí cév a lalůčků jaterní tkáně.
Na povrchu jater jsou popisovány dvě plochy: horní brániční plocha (facies diaphragmatica) přiléhá na bránici, z druhé strany na játra naléhají orgány břišní dutiny, tato plocha se nazývá facies visceralis.
Brániční plocha jater je konvexní a hladká, rozdělená úponem srpovitého vazu (ligamentum falciforme) na menší levý a větší pravý lalok.
Cordyceps čínský neboli housenice čínská (Cordyceps sinensis) je jako živá bytost. Je možné ho zařadit jak ke skupině flóry, tak i ke slupině fauny. Cordyceps se vyskytuje ve vysokohorské Číně: v provinciích Sečuán, Juňnan, Cinchaj a Tibet. Jeho forma existence je podivuhodně zvláštní. Ve skutečnosti je Cordyceps jako dvojjediná bytost. Je to i houba, je to i živočich, jak bylo řečeno ve starobylé čínské knize „Nová kompilace farmakologie“.
Říká se, že Cordyceps v zimním období žije v zemi jako houba ve formě kokonu. Dochází u něho k růstu podhoubí, které s příchodem letního období vyrůstá ze země ven, přičemž se Cordyceps úplně přeměňuje v houbu. V letním období vystřeluje z dceřiné cysty spóry (nebo askogonodia), které se usazují na housence motýla a začínají zde žít jako parazit. Nakažená housenka se pak zahrabává do země. V zimě houba postupně ničí vnitřní orgány housenky, ale chitinový obal housenky zůstává neporušený, takže houba postupně vyplňuje celé její tělo.
Cordyceps žije ve vysokých horách, ve výšce 3 500 m nad mořem. Housenka, na které žije Cordyceps, má extrémně vysokou schopnost přežití. Živí se oddenky vysokohorských rostlin, včetně takových jako jsou hořec, Astragal, Ofiopogon. Housenka, v níž žije Cordyceps, během dvouletého vývoje v zemi snáší dlouhé hladovění, chlad a nedostatek kyslíku. Naopak tělo houby Cordyceps je bohaté na živiny a specifické enzymy a další látky, vlastní pro rostliny vysokohorských biotopů.
V Číně je Cordyceps tradičním lékem. Stojí na stejné úrovni s takovými všeobecně známými prostředky pro upevnění zdraví a zvýšení odolnosti organismu, jako jsou ženšen a jelení parůžky.
Historie použití Cordycepsu v Číně jako prostředku k upevnění zdraví a prevence se počítá už na více než 1 200 let. Před mnoha stoletími Čínané znali Cordyceps jako „zázračné boží dílo“, jako talisman. Jak hovořili čínští lidoví léčitelé: Cordyceps pomáhá lidem zbavovat se množství chorob.
Preventivní použití přírodního Cordycepsu:
Jako vysoce efektivní prostředek k posílení a harmonizaci imunity. Regulační působení Cordycepsu se projevuje ve dvou směrech: nejenom že může zvyšovat imunitu, ale také může ve značné míře snížit nepřiměřené projevy imunitního systému (například při alergii).
Slouží jako přírodní antibiotikum. Cordyceps působí bakteriostaticky proti několika desítkám patogenních bakterií včetně takových, jako jsou pneumokoky, streptokoky, zlatý stafylokok.
Působí protizánětlivě.
V přiměřené míře rozšiřuje cévy, zlepšuje zásobování srdce a plic krví. Cordyceps může preventivně ochránit srdce před infarktem.
Varle (latinsky: testis; množné číslo varlata, latinsky: testes; hovorově: koule) je samčí pohlavní žláza obratlovců, tedy i muže. Ve varleti dochází k vývoji mužské pohlavní buňky – spermie. Varlata jsou také důležitá endokrinní žláza, která produkuje pohlavní hormony (například testosteron). Jedná se o párový orgán; zdravý jedinec má dvě varlata, z nichž u člověka je levé většinou větší a sestouplejší. Varlata mají vejčitý (ovoidní) tvar, jsou hladká, ze stran mírně zploštělá a na pohmat mírně citlivá. Velikost varlat je u člověka proměnlivá, uvádí se délka 4–5 cm, šířka 3–3,5 cm a tloušťka 2,5 cm. Hmotnost jednoho varlete se pohybuje od 15 do 25 gramů. Na jeho zadní a horní straně na něj navazuje nadvarle. Chámovod spolu s cévami tvoří svazek, který pokračuje do tříselného kanálu a dutiny břišní.
Nadvarle (řecky: epididymis) je část lidského těla, která se podobá velmi těsně stočenému kanálku. Je situováno na vrchol varlete, kde leží na horní a zadní ploše varlete. Kdyby se natáhlo, dosáhlo by délky 6 metrů. Nadvarle je zásobárnou spermií, které se zde uchovávají po dobu přibližně dvou týdnů, během toho spermie dozrávají, získávají schopnost pohybu a schopnost oplodnění vajíčka. V nadvarleti vzniká i hlenovitý sekret, který má význam pro látkovou výměnu spermií. Do kanálku nadvarlete se dostávají i makrofágy, které přicházejí stěnou kanálku nadvarlete. Nejsou-li nahromaděné spermie odvedeny při ejakulaci, postupně se rozpadají a jsou fagocytovány makrofágy, které se označují jako spermatofágy. Spermie opouštějí nadvarle chámovodem. Nadvarle je nahmatatelné na zadní straně varlete. Při přiškrcení nadvarlete dochází k umělé sterilitě, často používané jako druh antikoncepce.
Šourek (latinsky: scrotum) je kožovitý vak, vychlípenina břišní stěny, kde jsou uložena varlata. Většinou je umístěn mezi řitním otvorem a penisem. Spermie, které se tvoří ve varlatech, potřebují ke svému vývinu teplotu nižší, než je teplota zbytku těla. Zdá se, že u člověka je ideální teplota pro spermatogenezi asi 34,4 °C; 36,7 °C už může snižovat počet spermií v ejakulátu. Teplota uvnitř šourku je ovladatelná, v chladu se stěna šourku stáhne a přitáhne varlata k břišní stěně, kde se ohřejí, v teple se naopak šourek povolí.
Penis (neboli pyj či falus) je kopulační orgán samců a součást samčí rozmnožovací soustavy.
Střevo (intestinum, enteron) je nejdelší úsek trávicí trubice. Navazuje na vrátník žaludku a končí řitním otvorem. Je to orgán přizpůsobený trávení a vstřebávání potravy. U některých ryb slouží střevo i k dýchání vzdušného kyslíku.
U savců včetně člověka střevo rozdělujeme na dvě části:
tenké střevo (intestinum tenue);
tlusté střevo (intestinum crassum).
V tenkém střevě je žaludkem natrávená potrava dále štěpena enzymy slinivky břišní, smísena se žlučí a vstřebávána sliznicí. V tlustém střevě je resorbována voda a trávenina se zde zahušťuje, vzniklé výkaly jsou pak vylučovány z těla. Zde také žijí symbiotické bakterie, které rozkládají jinak nestravitelné zbytky. Délka střeva člověka je asi 7 metrů, z toho přes 5 metrů připadá na tenké střevo. Obecně platí, že relativní délka střeva závisí na potravě, u masožravců dosahuje troj- až pětinásobku délky těla.
Žaludek je vakovitý dutý orgán, který je součástí trávicí soustavy a jehož funkcí je mechanický (peristaltika) a chemický (enzymatická úprava) rozklad tráveniny. Dále zpracování, smíšení a promíchání potravy před jejím přesunem do střeva. Obecně lze říci, že býložravci mají mnohem složitější žaludek (vůbec celou trávicí soustavu) než masožravci.
Lidský žaludek je rozšířená část trávicí trubice, která navazuje na jícen a z druhé strany z něj vychází dvanáctník. Jedná se o svalový vak uložený v dutině břišní pod levou klenbou brániční mezi slezinou a játry. Jeho tvar a velikost se mění v souvislosti s jeho naplněním a polohou těla. Obecně však má tvar zahnutého vaku s levým konvexním a pravým konkávním okrajem (zakřivením). Hlavní funkcí žaludku je trávení. Protože obsahuje chlorovodík, chrání povrch žaludku alkalický hlen, takže tráví potravu, aniž tráví sám sebe. Objem žaludku u průměrného člověka je jeden až dva litry a dosahuje velikosti mezi 25 až 30 cm.
Sliznice žaludku je silná, tmavě růžová, v prázdném žaludku složená v nepravidelné řasy, mezi řasami ústí žlázy žaludečních šťáv. Je krytá jednovrstvým epitelem, na povrchu je vrstva hlenu, která chrání před natrávením. Podslizniční vazivo je spíše řídké s elastickými vlákny, tukovými buňkami, cévními a nervovými pletenci. Mimoto je ve stěně také hladká svalovina, která je nejsilnější v pyloru (vrátníku). Sliznice žaludku je u živého člověka oranžově červená, u mrtvého pak bledá a natrávená. Na jejím povrchu se nachází ochranný hlen. Na sliznici se rozlišují řasy sliznice (plicae gastricae), podélné řasy a Waldeyrova cestu (sulcus salivarius). Podsliznicové vazivo je řídké a umožňuje posouvání sliznice při změnách náplně a pohybech žaludku. Obsahuje sítě cév a nervové pleteně. Svalovina žaludku svým napětím udržuje tvar žaludku. Mezi její další funkce patří peristolická a peristaltická činnost. Peristolická činnost je napětí stěn a jejich přitištění k obsahu žaludku, zatímco peristaltická činnost vytváří prstencovité kontrakce žaludku (jako vlna postupují po žaludku od kardie (česla) k pyloru a posunují obsah žaludku). Svalovina žaludku má tři vrstvy.
Funkce žaludku:
mechanická: zpracovává svými stěnami potravu;
chemická: působení enzymů, například pepsin štěpí bílkoviny a lipáza štěpí tuky; sacharidy se v žaludku neštěpí, protože jsou částečně rozštěpeny ptyalinem v ústech;
produkce žaludeční šťávy: 1,5–2 litry denně (záleží na množství a složení potravy); žaludeční šťáva se skládá z vody, enzymů, chymozinu (u dětí), chlorovodíku, pepsinu, gastrinu, mucinu.
V krvi se nachází velké množství látek, které jsou tělu nepotřebné, nadbytečné nebo mohou svou přítomností tělo dokonce poškozovat. Vznikají během metabolických reakcí (příčina), zpracováváním složek potravy, léků a podobně. Tělo tyto látky filtruje z krve ledvinami a tvoří odpadní produkt – moč. Základním stavebním prvkem ledvin jsou nefrony. Skládají se z cévního klubíčka (glomerulu), ve kterém dochází k filtraci krve přes filtrační membránu připomínající sítko do složitého systému kanálků, které nakonec končí v ledvinné pánvičce a močovodu. Velikost štěrbin sítka určuje, jak velké molekuly se z krve do moči dostanou. Snadno prochází voda, minerály, močovina, aminokyseliny a mnoho dalších. Naopak velké molekuly nebo buňky se skrze filtr nedostanou. Proto se do moči u zdravého člověka nedostanou červené (erytrocyty) nebo bílé krvinky (leukocyty).
U nemocného člověka však mohou nastat situace, kdy se i velké molekuly dostanou do moči. To se může stát při situacích, ve kterých dochází k porušení filtrační membrány, která propouští i velké molekuly a buňky. Příčinou tohoto stavu je ve většině případů zánět ledvin (glomerulonefritida), ale také poškození buněk filtrační membrány toxiny (léky, alkohol, bakteriální toxiny, drogy). Velikost filtrace závisí i na krevním tlaku, čím vyšší je krevní tlak, tím je filtrace větší a účinnější. Tím máme na mysli, že při větším tlaku (hypertenze) jsou skrze sítko protlačeny i molekuly, které by jinak neprošly. To je pro organismus nepříznivý stav.
Leukocyty a jiné velké částice se do moči mohou dostat i v případě, kdy je filtrační membrána v pořádku. V tom případě jsou do moči uvolněny až za touto membránou. To se děje při zánětech ledvin a vývodných cest močových (pánvička, močovod, močový měchýř, močová trubice). Leukocyty jsou naší vnitřní policií, bojují proti infekci a likvidují mikroorganismy. Při zánětu se aktivně pohybují směrem k největšímu výskytu infekce. Protože místem infekce jsou právě vývodné cesty močové, část leukocytů se může odplavit močí. Tyto dva stavy – poruchu membrány a zánět – lze odlišit. Při infekcích a zánětech jsou v moči přítomny i bakterie nebo viry. Při poruchách membrány zase dochází ke ztrátám většiny druhů krevních bílkovin, červených krvinek a minerálů.
Všechny případy, při kterých se nachází leukocyty v moči, mohou mít v případě neléčení vážné důsledky. Jestliže má přítomnost leukocytů v moči příčinu v porušené filtrační membráně, ztrácí pacient touto cestou nezbytné krevní bílkoviny, krevní buňky a jiné důležité látky. Hrozí zvýšená krvácivost, vznik otoků a narušení metabolických drah živin. Ledvina může být v kritických případech zcela nefunkční a pacient je akutně ohrožen na životě. Jestliže jsou leukocyty v moči z důvodu chronického zánětu, může také dojít k narušení funkce ledvin až její úplné ztrátě. Velkým nebezpečím je poškození ledvin pozánětlivými srůsty. Zánět se může z vývodných cest také přenést na okolní orgány – prostatu, dělohu, vaječníky, peritoneum.
Slezina (latinsky: lien, splén) je orgán nacházející se téměř u všech savců. Má podobnou strukturu jako velká mízní uzlina a funguje zejména jako krevní filtr. Není k životu bezpodmínečně nutná a její odstranění (například při vnitřním krvácení) nemá ve většině případů pro člověka tragické následky. Histologicky je tvořena bílou a červenou pulpou. Bílou pulpu vytvářejí uzlíky lymfatické tkáně – Malpighiho tělíska, která jsou tvořena z malých B-lymfocytů. Červená pulpa se skládá z vaziva, které je vyplněno krevními cévami. Její hmotnost kolísá v rozmezí 50–250 g.
Slezina má několik funkcí. Je článkem imunitní obrany organismu. Dochází v ní k syntéze protilátek. Slouží také jako krevní filtr s velkým množstvím makrofágů. Ty pohlcují a destruují poškozené nebo zanikající erytrocyty, leukocyty, bakterie a další materiál. Podílí se na recyklaci železa. Funguje jako rezervoár krve. Ve slezině se normálně objevuje krvetvorba ve fetálním období. Po vytvoření funkční kostní dřeně tvorba krvetvorných elementů ve slezině zaniká a objevuje se teprve, když je v organismu krvetvorných elementů málo.
Tradiční čínská medicína je souborné označení pro metody diagnostiky i léčby, které vycházejí z tradičního čínského léčitelství. Mezi léčebné metody patří akupresura, akupunktura, masáže, změna stravy, podávání bylin. Dle čínské medicíny se v organismu člověka všechny orgány a buňky mezi sebou vzájemně ovlivňují a ovlivňují se také navzájem s přírodou a vesmírem.
U nedostatečnost jinu ledvin –YIN XU – jsou bolesti paty chronické, vyskytují se hlavně v noci, jsou mírně ostřejší. Ostatní příznaky odpovídající nedostatečnosti jinu ledvin – jasně červená líčka nebo čelisti, noční pocení, horkokrevnost, vnitřní neklid, nespavost, sucho v ústech, vyhublost, suchá kůže, u žen suchá vagina, u mužů noční poluce. Na tento stav čínská medicína doporučuje bylinné směsi nazývající se Svěžest podvečerní pagody a Šaolinový olej.
