Dehty patří k nejstarším léčebným prostředkům používaným v péči o pokožku a jejich historie sahá hluboko do minulosti, kdy byly považovány za téměř univerzální řešení kožních potíží. Přestože dnes existuje řada moderních léčiv, dehty si v dermatologii své místo stále drží.
Tento článek přináší přehledný, odborně aktualizovaný a srozumitelný pohled na různé typy dehtů, jejich účinky, rizika i současné využití v péči o problematickou pokožku, včetně bezpečnějších alternativ, jako je ichtamol.
Co je to lékařský dehet
Lékařské dehty vznikají procesem karbonizace (méně přesně suché destilace) organických látek, jako je dřevo, uhlí nebo živice. Obsahují tisíce chemických sloučenin, zejména polycyklické aromatické uhlovodíky, fenoly a jejich deriváty.
Kamenouhelný dehet se začal systematicky používat v dermatologii již v 19. století, přičemž léčebné využití dehtu bylo známé už ve starověku. Ve 20. století se proslavila zejména Goeckermanova metoda, kombinující dehet a ultrafialové záření při léčbě lupénky.
Ačkoliv jsou dehty získávány z přírodních zdrojů, nelze je automaticky považovat za bezpečné „bio“ produkty – jejich účinky i rizika závisí na typu a koncentraci.
Zdroj: článek Dehty v péči o tělo
Příběh
Ve svém příspěvku DOMÁCÍ DESTILACE SILICE - RECEPT se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jarda.
K domácí destilaci silice potřebujete dvě varné baňky o obsahu 1000 ml, dále pak chladič, baňku na jímání destilátu 200 ml, skleněné trubice na propojení, alonž, dělící nálevku, stojany, svorky, držáky, síťky, kahany a hadičky.
Aparatura pro destilaci silice s vodní parou se skládá z vyvíječe páry, reaktoru, sestupného chladiče a cílové kádinky. Vyvíječ páry je tvořen frakční baňkou naplněnou 500 ml vody a v ústí také opatřenou svislou pojistnou trubicí. Ta má zabránit nasátí destilačního zbytku do vyvíječe páry při poklesu teploty a také výbuchu destilační aparatury při přehřátí. Pojistná trubice musí být dlouhá 40 cm. Z vyvíječe se pára vede do reaktoru, což je druhá frakční baňka, ve které je rozmixovaná máta s 80 ml vody. Spojovací trubička od vyvíječe páry musí končit u dna reaktoru, tak aby procházející pára byla přivedena pod hladinu směsi vody a drtě z máty. Z reaktoru je odpar dále veden do sestupného chladiče a nakonec do cílové kádinky. Na začátku destilace je vhodné předehřát kahanem i reaktor na teplotu varu. V průběhu destilace se pak už zahřívá k varu jen vyvíječ páry. Výsledný destilát se přelije do dělicí nálevky a po několika minutách stání se oddělí pravá domácí silice, která je v horní vrstvě.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Tonda.
Děkuji za dokonalý popis. AH
Zdroj: příběh Oleum menthale piper
Nealkoholické pivo
Různé značky nabízejí nealkoholické a nízkoalkoholické verze oblíbených pivních stylů, jako jsou ležáky i výčepní piva. Tato piva poskytují chuť a pocit v ústech tradičního piva a mají podobný proces vaření s přísadami, jako je sladový ječmen, chmel, kvasnice a voda.
Během výrobního procesu však pivovarníci používají techniky k odstranění nebo omezení obsahu alkoholu. Tyto metody zahrnují včasné zastavení fermentačního procesu, použití speciálních kmenů kvasinek, které produkují méně alkoholu, a použití procesu zvaného vakuová destilace k odstranění alkoholu po fermentaci.
Výsledkem je rozmanitá nabídka nealkoholických piv, která uspokojí celou řadu chutí a preferencí. Od světlých ležáků a výrazných plzeňských až po chmelové IPA a bohaté stouty, existuje nealkoholické pivo, které uspokojí téměř každý mlsný jazýček.
Zdroj: článek Cipralex a alkohol
Domácí výroba růžového oleje
K této výrobě bude zapotřebí pravých okvětních lístků z růže damascénské, která se nejblíže od nás nachází v Údolí růží u města Kazanlak, které se nachází mezi Sofií a Burgasem, asi 200 kilometrů východně od Sofie. Anebo pak jako alternativa je možné použít okvětní lístky z růže stolisté, která se nejblíže od nás nachází ve městě Grasse, které se nachází na Azurovém pobřeží jižní Francie. Okvětních lístků bude zapotřebí skutečně mnoho! Na 100 gramů růžového oleje je zapotřebí 400 kilogramů okvětních lístků. Růžový olej se z nich pak vyrobí pozvolnou macerací či destilací vodní parou, kterou je třeba provést dvakrát po sobě. Sběr okvětních lístků začíná brzy ráno, kdy se z nich ještě neodpařila ranní rosa, a pokračuje nejpozději do devíti až deseti hodin, aby byly květy svěží a ne naplno rozvinuté. Proces výroby růžového oleje musí začít ihned po sběru, kdy se růžové lístky ihned smísí s vodou. Při výrobě růžového oleje vznikají dvě důležité suroviny, jedna z nich je miniaturní množství růžového oleje a druhá je kvanta růžové vody. V domácím prostředí je zcela nemožné růžový olej získat, protože
destilace vodních par, při které se musí oddělit vodní pára a olej, je technologicky velice náročná a vyžaduje laboratorní prostředí. Právě díky této složitosti výroby je růžový olej na světových trzích prodáván dráž než kupříkladu zlato. Naproti tomu růžová voda jde v domácích podmínkách vyrobit snadno. Recept na výrobu domácího růžového oleje je uveden tady:
domácí růžový olej recept.
Zdroj: článek Růžový olej domácí výroba
Škodlivost sójového lecitinu
Sójové boby od hlavních pěstitelů jako obnovitelná surovina jsou každoročně k dispozici v dostatečném množství. Zralé a pečlivě uskladněné boby mají velký význam na dobrou kvalitu lecitinu. Boby se musí nejdříve očistit, vyloupat a rozválcovat na takzvané koláče. Koláče o velikosti 2–5 mm jsou zpracovány v extrakčním zařízení pomocí hexanu. Extrakce se provádí v protiproudovém režimu. Při tom vzniklá směs hexanu a oleje zvaná miscella, která se dále zpracovává pomocí destilace pro regeneraci hexanu z oleje. Zbývající hexan se z koláče oddestiluje s parou ve vakuu. Takto vzniklý surový olej je výchozím produktem pro získání sójového lecitinu. Přidušením olejnatých semen před vlastní extrakcí může být obsah lecitinu v surovém oleji zvýšen o 50–100 %, přičemž podíl hydratovaných fosfolipidů v oleji neklesá.
Surový olej jako výchozí látka obsahuje asi 2 % lecitinu, je zahříván v nádržích na 70–90 °C a s 1–4 % vody intenzivně smíchán. Při tomto postupu se vysráží lecitin do podoby rosolovité hmoty, která se od oleje odděluje ve speciálních odlučovačích. Tento lecitinový kal – s obsahem asi 12 % oleje, 33 % fosfolipidů a 55 % vody – je zbavován vody jejím odpařováním z jeho tenkých vrstev. Vzniká tak surový lecitin, obsahující 60–70 % polárních lipidů a 27–37 % sójového oleje. Podíl vody po této proceduře činí pouhých 0,5–1,5 %.
Hlavními složkami získané šlemovité hmoty surového lecitinu jsou fosfolipidy, označované jako fosfatidy, triglyceridy, glykolipidy a sacharidy. Vedlejšími složkami pak jsou steriny, volné mastné kyseliny, barviva a řada jiných sloučenin. Kromě rosolu získaného prostřednictvím vody v nádržích se získává rosolovitá hmota pomocí kyselin a proces zrosolovatění enzymem fosfolipázou A2. Tomuto procesu se podrobují i jinak nezkapalněné nebo takzvané těžce zkapalněné fosfolipidy.
Největší množství vyrobeného lecitinu, převážně ze sójových bobů, tedy sójový lecitin, míří do potravinářského průmyslu. Zpočátku byl rostlinný lecitin brán pouze jako náhražka za lecitin z vajec. Dávno již ale platí, že oba jsou ekvivalentní, někdy je dokonce i rostlinný brán jako silnější. Má již dávno pevné místo jako emulgátor a disperzní prostředek, stejně pro hydrofilní látky v olejovém nebo vodním prostředí, tak i jako stabilizační látka.
Lecitin je surovina velmi citlivá na teplo, v teplém prostředí rychle degraduje. Pokud uvedené nápoje nejsou doslova vařící, ale lze je bez problémů vypít (cca do 60 °C), pak to nevadí. V opačném případě (vyšší teplota) se zbytečně snižuje obsah aktivních látek.
Lecitin se nikdy úplně nerozpustí v tekutině, vždy jen pouze
(...více se dočtete ve zdroji)
Zdroj: článek Nežádoucí účinky lecitinu