DESTILACE KALAFUNY a nejen to vám přinášíme v tomto článku. Často se setkáváme při péči o tělo s použitím výrobků obsahujících dehet. Například dehtové mýdlo. Ale je dehet skutečně to správné pro naše tělo, když je obecně známo, že dehet je toxickou látkou, která způsobuje rakovinu? Pojďme se na to blíže podívat v našem článku.
Dřevné dehty
Obsahují především fenoly, krezoly, terpeny, naftalen, kyseliny fenolkarbonové a homology kyseliny octové. Jsou tekuté a mají slabě kyselé Ph. Častěji jsou užívané ve skandinávských zemích pro své účinky antipruriginózní (protisvědivé), antimykotické (protiplísňové) a antimikrobiální (působící proti mikrobům). V Česku jsou dřevěné dehty odbornou veřejností považovány spíše za zastaralý a z překonaný lék. Po vstřebání pokožkou se z těla dostávají ven prostřednictvím moče a při této cestě často poškozují ledviny, proto je nezbytné při jejich podávání jednou týdně kontrolovat moč. Pro všechny dřevné dehty platí, že jsou velmi špatně rozpustné ve vodě. Dřevěné dehty se dále dělí podle druhů dřevin, ze kterých se získávají.
březový dehet
jalovcový dehet
bukový dehet
tekutý dehet
Březový dehet
Latinský název pix betulae. Vzniká suchou destilací dřeva různých druhů bříz. Je to hustá, červenohnědá tekutina, špatně rozpustná ve vodě, ale dobře v chloroformu a v 95 % lihu. Někdy se užívá v 10 % koncentraci do mastí na seboroický ekzém. Vyšší koncentrace březového dehtu je pak vhodná na chronickou psoriázu.
Jalovcový dehet
Latinský název pix juniperi. Jalovcový dehet je hustá hnědočervená až černá tekutina typického zápachu. Dobře se rozpouští v 95 % lihu, v éteru, v chloroformu a v benzenu. Při použití v 5% koncentraci léčí atopický a seboroický ekzém, a pomáhá proti lupénce ve vlasech. při Například nejlepších účinků při léčbě psoriázy a seboroické dermatitidy ve vlasech dosáhnete, když jalovcový dehet smícháte s kamenouhelným dehtem. Takový dehtový koktejl je dnes dostupný v přípravku Polytar liquid a Polytar AF od výrobce Steifel.
Bukový dehet
Latinský název pix fagi. Získává se suchou destilací bukového dřeva. Je to hnědočerná tekutina charakteristického zápachu, dobře rozpustná v etanolu, v éteru, v chloroformu. Bukový dehet se dříve užíval k léčbě lupénky.
Tekutý dehet
Latinský název pix liquida. Získává se z různých druhů dřev jehličnatých stromů pomocí suché destilace. Je to viskózní, tmavě hnědá látka s vysokým obsahem pryskyřic.
Ve svém příspěvku DOMÁCÍ DESTILACE SILICE - RECEPT se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jarda.
K domácí destilaci silice potřebujete dvě varné baňky o obsahu 1000 ml, dále pak chladič, baňku na jímání destilátu 200 ml, skleněné trubice na propojení, alonž, dělící nálevku, stojany, svorky, držáky, síťky, kahany a hadičky.
Aparatura pro destilaci silice s vodní parou se skládá z vyvíječe páry, reaktoru, sestupného chladiče a cílové kádinky. Vyvíječ páry je tvořen frakční baňkou naplněnou 500 ml vody a v ústí také opatřenou svislou pojistnou trubicí. Ta má zabránit nasátí destilačního zbytku do vyvíječe páry při poklesu teploty a také výbuchu destilační aparatury při přehřátí. Pojistná trubice musí být dlouhá 40 cm. Z vyvíječe se pára vede do reaktoru, což je druhá frakční baňka, ve které je rozmixovaná máta s 80 ml vody. Spojovací trubička od vyvíječe páry musí končit u dna reaktoru, tak aby procházející pára byla přivedena pod hladinu směsi vody a drtě z máty. Z reaktoru je odpar dále veden do sestupného chladiče a nakonec do cílové kádinky. Na začátku destilace je vhodné předehřát kahanem i reaktor na teplotu varu. V průběhu destilace se pak už zahřívá k varu jen vyvíječ páry. Výsledný destilát se přelije do dělicí nálevky a po několika minutách stání se oddělí pravá domácí silice, která je v horní vrstvě.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Tonda.
Dehty jsou produktem karbonizace (méně správně suché destilace) například uhlí, dřev a jiných organických látek. Obsahují asi 10 000 různých chemických substancí, zvláště polycyklických aromatických uhlovodíků. Kamenouhelný dehet byl zaveden do dermatologické praxe již v 19. století, ale léčba "asfaltem" byla známá již před 2000 lety. Jeho fotosenzibilizační účinky ve spojení s ultrafialovým zářením využil Goeckerman k léčbě lupénky ve 20. letech minulého století.
Jak se tímto prostředkem léčilo v době renesance si můžete přečíst v ukázce z románu Jáchyma Topola - Kloktat dehet, který vyšel v srpnu 2006 v nakladatelství Torst.
"...V Siřemi, v Domově pro chlapce, jak říkávaly sestra Leontýna, Albrechta, Eulálie, Zdislava, Dolores i Emiliána, nebo v kolonii sígrů, jak říkával velitel Vyžlata, jsme žili pohromadě a pospolu, chlapci z nejrůznějších národů i Češi jako třeba Dýha nebo Karel. Proti svrabu a proti vším nás sestry drhly dehtovým mýdlem. Dehtová voda, šedivá špínou nás chlapců, stříkala na černá roucha a bílé čepečky sester. Mytím čeřená, pohybující se bublinková pěna vypadala jak drobné krajky na prádle sestry Dolores. Právě sestra Dolores se nad námi často nahýbala s kartáčem. Dřela nás tak usilovně, že se její roucho promáčelo. V okolí necek bylo z páry vedro. Na čele sestry Dolores vyvstávaly drobné krůpěje potu a padaly k nám do necek. Vedro někdy tísnilo sestru Dolores tak, že poodhalila ramena v rouše. V neckách jsme sedávali po dvou, po třech. Sestra Dolores nevěděla, že vidíme její krajky. Nevěděla, že v krajkách vidíme její prsa. Krajky měly sestry zakázané jako my cigára. Dehtového mýdla měly sestry spoustu. V komoře sestry Albrechty bylo naskládané v bednách. Dehtové mydliny zabíjely vši v našich vlasech. "
Dá se říci, že dehet je bio produkt, neboť je získáván z přírodních látek jako je dřevo, uhlí nebo surový petrolej, který ovšem nemá terapeutické využití.
Různé značky nabízejí nealkoholické a nízkoalkoholické verze oblíbených pivních stylů, jako jsou ležáky i výčepní piva. Tato piva poskytují chuť a pocit v ústech tradičního piva a mají podobný proces vaření s přísadami, jako je sladový ječmen, chmel, kvasnice a voda.
Během výrobního procesu však pivovarníci používají techniky k odstranění nebo omezení obsahu alkoholu. Tyto metody zahrnují včasné zastavení fermentačního procesu, použití speciálních kmenů kvasinek, které produkují méně alkoholu, a použití procesu zvaného vakuová destilace k odstranění alkoholu po fermentaci.
Výsledkem je rozmanitá nabídka nealkoholických piv, která uspokojí celou řadu chutí a preferencí. Od světlých ležáků a výrazných plzeňských až po chmelové IPA a bohaté stouty, existuje nealkoholické pivo, které uspokojí téměř každý mlsný jazýček.
K této výrobě bude zapotřebí pravých okvětních lístků z růže damascénské, která se nejblíže od nás nachází v Údolí růží u města Kazanlak, které se nachází mezi Sofií a Burgasem, asi 200 kilometrů východně od Sofie. Anebo pak jako alternativa je možné použít okvětní lístky z růže stolisté, která se nejblíže od nás nachází ve městě Grasse, které se nachází na Azurovém pobřeží jižní Francie. Okvětních lístků bude zapotřebí skutečně mnoho! Na 100 gramů růžového oleje je zapotřebí 400 kilogramů okvětních lístků. Růžový olej se z nich pak vyrobí pozvolnou macerací či destilací vodní parou, kterou je třeba provést dvakrát po sobě. Sběr okvětních lístků začíná brzy ráno, kdy se z nich ještě neodpařila ranní rosa, a pokračuje nejpozději do devíti až deseti hodin, aby byly květy svěží a ne naplno rozvinuté. Proces výroby růžového oleje musí začít ihned po sběru, kdy se růžové lístky ihned smísí s vodou. Při výrobě růžového oleje vznikají dvě důležité suroviny, jedna z nich je miniaturní množství růžového oleje a druhá je kvanta růžové vody. V domácím prostředí je zcela nemožné růžový olej získat, protože destilace vodních par, při které se musí oddělit vodní pára a olej, je technologicky velice náročná a vyžaduje laboratorní prostředí. Právě díky této složitosti výroby je růžový olej na světových trzích prodáván dráž než kupříkladu zlato. Naproti tomu růžová voda jde v domácích podmínkách vyrobit snadno. Recept na výrobu domácího růžového oleje je uveden tady: domácí růžový olej recept.
Sójové boby od hlavních pěstitelů jako obnovitelná surovina jsou každoročně k dispozici v dostatečném množství. Zralé a pečlivě uskladněné boby mají velký význam na dobrou kvalitu lecitinu. Boby se musí nejdříve očistit, vyloupat a rozválcovat na takzvané koláče. Koláče o velikosti 2–5 mm jsou zpracovány v extrakčním zařízení pomocí hexanu. Extrakce se provádí v protiproudovém režimu. Při tom vzniklá směs hexanu a oleje zvaná miscella, která se dále zpracovává pomocí destilace pro regeneraci hexanu z oleje. Zbývající hexan se z koláče oddestiluje s parou ve vakuu. Takto vzniklý surový olej je výchozím produktem pro získání sójového lecitinu. Přidušením olejnatých semen před vlastní extrakcí může být obsah lecitinu v surovém oleji zvýšen o 50–100 %, přičemž podíl hydratovaných fosfolipidů v oleji neklesá.
Surový olej jako výchozí látka obsahuje asi 2 % lecitinu, je zahříván v nádržích na 70–90 °C a s 1–4 % vody intenzivně smíchán. Při tomto postupu se vysráží lecitin do podoby rosolovité hmoty, která se od oleje odděluje ve speciálních odlučovačích. Tento lecitinový kal – s obsahem asi 12 % oleje, 33 % fosfolipidů a 55 % vody – je zbavován vody jejím odpařováním z jeho tenkých vrstev. Vzniká tak surový lecitin, obsahující 60–70 % polárních lipidů a 27–37 % sójového oleje. Podíl vody po této proceduře činí pouhých 0,5–1,5 %.
Hlavními složkami získané šlemovité hmoty surového lecitinu jsou fosfolipidy, označované jako fosfatidy, triglyceridy, glykolipidy a sacharidy. Vedlejšími složkami pak jsou steriny, volné mastné kyseliny, barviva a řada jiných sloučenin. Kromě rosolu získaného prostřednictvím vody v nádržích se získává rosolovitá hmota pomocí kyselin a proces zrosolovatění enzymem fosfolipázou A2. Tomuto procesu se podrobují i jinak nezkapalněné nebo takzvané těžce zkapalněné fosfolipidy.
Největší množství vyrobeného lecitinu, převážně ze sójových bobů, tedy sójový lecitin, míří do potravinářského průmyslu. Zpočátku byl rostlinný lecitin brán pouze jako náhražka za lecitin z vajec. Dávno již ale platí, že oba jsou ekvivalentní, někdy je dokonce i rostlinný brán jako silnější. Má již dávno pevné místo jako emulgátor a disperzní prostředek, stejně pro hydrofilní látky v olejovém nebo vodním prostředí, tak i jako stabilizační látka.
Lecitin je surovina velmi citlivá na teplo, v teplém prostředí rychle degraduje. Pokud uvedené nápoje nejsou doslova vařící, ale lze je bez problémů vypít (cca do 60 °C), pak to nevadí. V opačném případě (vyšší teplota) se zbytečně snižuje obsah aktivních látek.
Lecitin se nikdy úplně nerozpustí v tekutině, vždy jen pouze
