PRVOCI PŘENOS ZE ZVIŘETE NA ČLOVĚKA je jedno z témat, o kterém se můžete dočíst v našem článku. Přítomnost parazitů v těle oslabuje imunitní systém, způsobuje únavu a další závažné potíže. Parazitární onemocnění se však nemusí vždy projevit. Vyšetření na přítomnost cizopasníků v těle může mít tedy význam i v případě, že na sobě člověk žádné příznaky nepozoruje.
Trypanozomy
Trypanozomy jsou prvoci parazitující u všech tříd obratlovců. Jako přenašeč slouží zejména hmyz. Trypanosoma brucei je infekčním původcem afrických trypanozomiáz, spíše známých pod běžným pojmenováním jako spavá nemoc. Rozlišují se u ní tři poddruhy: Trypanosoma brucei gambiense, T. brucei rhodesiense a T. brucei brucei, přičemž poslední jmenovaná způsobuje onemocnění nagana u domácích zvířat. Mezi savčími hostiteli se přenáší mouchou rodu Glossina (bodalka), známou jako moucha tse-tse. V průběhu svého životního cyklu prochází trypanozoma komplexem několika morfologických změn, které jsou dány přechodem ze slinných žláz hmyzu do savčího hostitele. Parazit se vyskytuje v trávicím ústrojí mouchy. Odtud se dostává do slinných žláz a váže se na jejich epiteliální buňky. Ve slinných žlázách se někteří paraziti odpojí a procházejí diferenciací, kterou se připravují na přechod do savčího hostitele při hmyzím napadení. V novém hostiteli žije parazit v jeho krevním řečišti. Někteří parazité opětovně procházejí diferenciací a mohou znovu infikovat hmyz při sání. V pozdějších stadiích může parazit migrovat z krevního řečiště do lymfy nebo mozkomíšního moku. Kromě přenosu infikovaným hmyzem je možný přenos také transfuzí nebo při pohlavním styku. Jedná se však o velmi specifické případy. Možný je i přenos z matky na dítě, protože parazit je schopný procházet přes placentu.
T. brucei gambiense se vyznačuje pomalým nástupem nemoci – i několik měsíců nebo rok. Je typická zejména pro centrální a západní Afriku. Hlavním rezervoárem je člověk. Kvůli pomalému nástupu bývá onemocnění vážnější, protože může docházet až k napadení nervového systému.
T. brucei rhodesiense se na rozdíl od předchozího druhu vyznačuje rychlým nástupem akutního onemocnění člověka. Její výskyt je uváděn zejména pro jižní a východní Afriku. Hlavním rezervoárem je dobytek a zvěř.
Dalším druhem, který může způsobovat trypanozomiázy, je Trypanosoma cruzi. Vyskytuje se zejména v Jižní Americe a způsobuje onemocnění známé jako Chagasova choroba nebo někdy také americká trypanozomiáza. Tento druh nemá přesně vytyčené hostitele, jeho spektrum je velmi široké. Přenašečem jsou krevsající ploštice (zákeřnice) rodu Triatoma. Parazit se dostává do krve člověka přes ránu v kůži, kam je zanesen z výkalů ploštic, a dochází zde k množení. V bezbičíkaté formě může přebývat uvnitř orgánů, jako jsou játra, srdce nebo i mozek, po dlouhou dobu. Poté, co se uvolní do krevního řečiště, mohou být opětovně nasáti plošticí, v jejímž trávicím traktu se vyvíjejí. S dalšími výkaly opět vycházejí ven z těla ploštice a celý cyklus se může opakovat znovu. Průběh Chagasovy choroby je dvoufázový. V první akutní fázi je většinou mírný. Vzniká zánět v místě průniku trypanozom. Může se objevit horečka a bolesti hlavy. Poté nastupuje dlouhá chronická bezpříznaková fáze, která může trvat i několik let. Dochází k poškození zažívacího traktu a zánětu srdečního svalu. Nemoc se vyskytuje v mírném, subtropickém a tropickém pásmu Jižní a Střední Ameriky, především v chudých vesnických oblastech.
V naší poradně s názvem CHLAMYDIE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Lada.
Dobrý den
Byla mě prokázána Plicni chlamydiova infekce,chovam celý život psy je možná souvislost?Může se pes nakazit ode mě?Doporučujeme udělat test vs členům rodiny?Je možné se nenakazit když přijde někdo na návštěvu třeba konzumaci jídla?děkuji za odpověď
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Chlamydie se přenáší jako chřipka vzduchem a kontaktem a to z člověka na člověka i ze zvířete na člověka, popřípadě i opačně z člověka na zvíře. Určitě by bylo vhodné otestovat všechny členy rodiny. Zůstaňte v kontaktu s lékařem, který u vás chlamydie diagnostikoval a poraďte se s ním na dalším postupu.
K přenosu viru opičích neštovic dochází, když člověk přijde do kontaktu s virem od zvířete, člověka nebo materiálů kontaminovaných virem. Virus se do lidského těla dostává přes porušenou kůži (i když není vidět), dýchací cesty nebo sliznice (oči, nos nebo ústa). K přenosu ze zvířete na člověka může dojít kousnutím nebo poškrábáním, přípravou masa z divokých zvířat, přímým kontaktem s tělními tekutinami nebo materiálem lézí nebo nepřímým kontaktem s materiálem lézí, například prostřednictvím kontaminované podestýlky. Předpokládá se, že k přenosu z člověka na člověka dochází především velkými respiračními kapénkami. Respirační kapky obecně nemohou cestovat více než 1,5 metru, takže je nutný dlouhodobý kontakt tváří v tvář. Mezi další způsoby přenosu z člověka na člověka patří přímý kontakt s tělesnými tekutinami nebo materiálem lézí a nepřímý kontakt s materiálem lézí.
Rezervoárový hostitel (hlavní přenašeč onemocnění) opičích neštovic je stále neznámý, ačkoli se předpokládá, že se na přenosu podílejí afričtí hlodavci. Virus, který způsobuje opičí neštovice, byl ze zvířete v přírodě získán (izolován) pouze dvakrát. V prvním případě (1985) byl virus získán od zjevně nemocného afrického hlodavce (provazové veverky) v oblasti Equateur v Demokratické republice Kongo. Ve druhém (2012) byl virus získán z mrtvého mláděte mangabey nalezeného v národním parku Tai na Pobřeží slonoviny.
V naší poradně s názvem HPV VIRUS U MUŽŮ se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Petr Hyneček.
Dobrý den,mám prosím dotaz,jak se může nakazit muž virem HPV aniž by měl jiný sexuální vztah s jinou ženou?? Je možné se nakazit třeba v sauně nebo někde na záchodě?? U manželky byl diagnostikován HPV 16 a ošetřující lékař ji řekl, že je možné se nakazit jen pohlavním stykem,ale já jsem si jist, že za celou dobu manželství jsem žádný jiný styk s jinou ženou neměl.Bohužel se k vůli tomu dostalo naše manželství do velmi kritického stavu.děkuji za odpověd
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Viry HPV včetně typu 16 jsou hojně rozšířeny v celé dospělé populaci. Přenos začíná s prvními pohlavními styky v raném mládí. Pro přenos není důležitý úplný pohlavní styk, ale stačí jen dotyk pokožky genitálií. Přenos z WC nebo v sauně bez těsného kontaktu s nakaženým není možný. HPV nosíme v sobě bez zjevných příznaků. Mohl jste ho mít vy i vaše manželka již z doby prvních lásek.
HPV 16 u žen může způsobit rakovinu děložního čípku a u mužů zase rakovinu penisu.
Plasmodia (zimničky) jsou prvoci patřící mezi krvinkovky (Haematozoea). Jsou známí především jako původci malárie. Dříve bylo toto onemocnění spojováno se zapáchajícími bažinami (mal-arie, to znamená špatný vzduch). Skutečná příčina byla objevena v roce 1880. Jedná se o nejzávažnější infekční onemocnění, kterému ročně podléhá více než milion lidí. Nejvíce ohrožené jsou chudé státy tropického a subtropického pásma, jako je Kambodža, Tanzanie, Uganda, Nigérie, Libérie, Kamerun, Ghana, Pobřeží slonoviny, Sierra Leone, Guinea a Myanmar. Rizikovými faktory jsou pobyty v ohrožených oblastech bez předchozího očkování, styk s infikovanou osobou. K přenosu dochází také infikovanou krví při transfuzi nebo u těhotných žen na plod. Životní cyklus parazita se dokončuje v těle samičky komára rodu Anopheles, který při sání přenese ze slinných žláz do člověka (mezihostitele) stadia sporozoitů. U člověka pak dochází k řadě rozmnožovacích cyklů, přičemž první z nich probíhá v jaterním parenchymu, zpravidla bez příznaků, a parazit zde může dlouhou dobu přežívat. Tady dochází k infikování červených krvinek, začínají se objevovat gametocyty, pohlavní vývojová stadia, která se dále vyvíjejí při nasátí infikované krve komárem. Podle původce, který onemocnění způsobuje, rozlišujeme tři druhy onemocnění: malárii tropickou, jejímž vyvolavatelem je Plasmodium falciparum, malárii třídenní, způsobenou P. vivax nebo P. ovale, a malárii čtyřdenní, která je známá též jako čtvrtodenní zimnice a kterou způsobuje Plasmodium malariae. Nejzávažnějším je onemocnění způsobené druhem Plasmodium falciparum. Závažnost spočívá v přilnavosti červených krvinek ke stěnám cév a jejich následné neprůchodnosti, což vede k nedostatečnému zásobování vnitřních orgánů, hlavně ledvin a mozku. Klinické projevy nastupují mezi 7.–10. dnem od nákazy. Inkubační doba se uvádí jeden až dva týdny, ale může se klidně protáhnout i na několik měsíců (zejména u Plasmodium vivax). Klinické příznaky nejsou specifické, jedná se o bolesti hlavy a svalů, nevolnost, zvracení, citlivost na světlo. Hlavními příznaky jsou takzvané malarické záchvaty, které se objevují s různou frekvencí, dle původce. Jedná se o stavy, kdy jsou červené krvinky naplněné parazity a praskají. To je doprovázeno pocity mrazení a třesavkou, která do 15 minut odeznívá, a následují vysoké horečky přetrvávající až několik hodin. Po překonání těchto horečnatých stavů se pacient silně potí. Do dalšího záchvatu pacient netrpí žádnými dalšími příznaky. Zasažení jedinci často trpí anémií vzhledem k napadení červených krvinek. Většina příznaků tohoto onemocnění není způsobována přímo parazitem, ale spíše reakcí lidského těla na tohoto parazita.
V naší poradně s názvem SVRAB se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Milena.
Dobrý den,
je možné nakazit "lidským" svrabem zvířata? Je možné, aby se pak na nich zákožka množila?
Děkuji.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Svrab je společný pro lidi i pro zvířata. Svrab může přejít z člověka na zvíře i naopak. Svrab se může množit v kůži zvířete i v kůži člověka. Nejúčinnější léčba svrabu je pomocí masti Infectoscab, kterou se namaže veškerá kůže na těle.
Měňavka úplavičná (Entamoeba histolytica) patří mezi prvoky. U člověka se vyskytuje ve dvou formách (životních stadiích) a způsobuje takzvanou měňavkovou úplavici, postihující trávicí ústrojí. Agresivnější typy napadají i jiné orgány, v takovém případě se hovoří o extraintestinální (mimostřevní) amébóze. Měňavková úplavice se nejvíce vyskytuje v rozvojových zemích a v místech se špatnými hygienickými podmínkami. Entamoeba histolytica se přenáší fekálně-orální cestou ze znečištěných potravin a vody. Při pozření je prvok měňavky úplavičné zapouzdřen do cysty. Díky tomu je chráněn před poškozením žaludečními šťávami, a tak projde do tenkého střeva. Tady cysta praská a uvolňují se z ní stadia zvaná trofozoiti, která putují do tlustého střeva, kde se živí místními bakteriemi. Následně se opět zapouzdří do cyst, kterými se prvoci dostávají ve stolici ven z organismu. Pokud je však prvoků více, zůstanou v organismu a přichytí se na střevní stěnu. Odtud mohou dále pronikat krevní cestou i do dalších orgánů (plíce, játra, mozek a další) a působit vznik dalších lézí. Akutní infekce se projevuje křečovitými bolestmi břicha a těžkými průjmy. V případě, že měňavka napadla i jiné orgány, hrozí abscesy jater (dutiny vyplněné hnisem), zánět plicní tkáně a zánět mozku. Tyto komplikace bývají vzácné, ale pokud nastanou, je nakažený ohrožen na životě.
Ve svém příspěvku PŘENOS NEMOCI RŮŽE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Antonín Kročil.
Jak moc je nemoc nebezpečná pro nejbližší okolí.Jak se trochu obrnit doma ?
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Rudolf Svoboda.
Vážení je to strá známá věc, že zmíněný vir (RŮŽE) se běžně vyskytuje všude kolem
nás, avšak jeho přenos je jen jednou cestou. Jaká koli plíseň mezi prsty u nohou umožní tomuto viru vstup do vašeho těla . Existují mezi námi jedinci, kteří mají tuto virozu X krát do roka a sbaští bedny antibiotik. Je třeba vždy začít u vašich nohou a vyléčit plísěň !!! A najednou zmizí i problém s Ruží jako když mávne kouzelným proutkem. Ještě si dovolím podotknout ,že při léčení plísně je dobré myslet na alespoň
malou očistu střev. Střeva mají přímou spojitost s mezprstnímy ptostory vašich nohou.
Veš vždy zůstává v kontaktu s lidskými vlasy a samovolně je neopouští. K přenosu je třeba přímý, a nikoliv zběžný kontakt vlasů nemocného a zdravého člověka, k čemuž dochází zejména u dětí při kolektivní práci ve škole, při hrách a podobně.
Dospělá lezoucí veš si jednoduše přestoupí na nového hostitele, kde klade nové hnidy, a životní cyklus se opakuje. Přenos vzduchem není možný. Dlouho se diskutovala možnost přenosu na předmětech, například na hřebenech, ale dle nejnovějších publikací se jeví jako značně nepravděpodobná. Pravděpodobnější je přenos pomocí tkanin (čepic, ručníků, ložního prádla, čalounění), do kterých se veš zachytí. Dojde-li včas ke kontaktu tkaniny s vlasy člověka, může veš takto osídlit nového hostitele. Nemá na to však mnoho času. Jakmile se parazit ocitne mimo hostitele, ztratí zdroj obživy. V řádu několika hodin se dehydratuje a vyčerpá, ztratí schopnost sát a poté se i pohybovat. Hyne cca do 24 hodin od posledního sání, s klesající teplotou okolí se však tato doba může prodlužovat.
Příznivým prostředím k šíření vší jsou všechny dětské kolektivy, ať už se jedná o pravidelnou školní a zájmovou činnost, nebo o jednorázové akce typu letních táborů a sportovních výcviků. Děti se při práci, hře nebo tanci nevědomky hlavami dotýkají – z tohoto důvodu je výskyt nejčastější u dívek ve věku od 6 do 10 let, které se k sobě přibližují častěji než chlapci, a přenos je u nich podpořen dlouhými vlasy. Obvyklý, a v podstatě téměř jistý, je také přenos mezi sourozenci, zvláště pokud sdílejí společné lůžko.
Když rodiče zjistí, že jejich dítě má vši, musí tuto skutečnost nahlásit ve škole a v kolektivech, kde se dítě v období posledních dvou týdnů pohybovalo. Nemocné dítě nesmí být odesláno do dětského kolektivu (škola, dětský tábor) do doby, než rodiče provedou odstranění všech lezoucích vší a také hnid (zlikvidovány musejí být všechny hnidy ulpělé na vlasech ve vzdálenosti 0–10 mm od pokožky).
Školy a jiné instituce jsou povinny o výskytu vší v kolektivu informovat rodiče ostatních dětí. Ti následně musí provádět pravidelnou kontrolu ve vlasaté části hlavy v intervalu 2 dnů po dobu asi 3 týdnů.
V naší poradně s názvem DOTAZ NA ONEMOCNENI ZV.RUZE se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Irena Kratochvilova.
Prosim,mam dotaz..Vcera se babicce udelalo spatne a odvezla ji zachranka.Jde o to,ze nam lekar dnes oznamil,ze ma ruzi na noze...a ja ji vcera prevlekala a na postizenou nohu sahala.Syn si brzy privezou z porodnice miminko.Za jak dlouho by se mi nemoc mohla projevit...pokud jsem se nakazila a nebo poradte...jestli bych vubec mohla k miminku.Dekuji
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Nemoc růže zpusobují bakterie a její vývoj má několik stádií, přičemž jen při některých je možná nákaza. Přenos infekce probíhá dotykem přes vaší porušenou pokožku. Přes různé prasklinky na vaší kůži, ekzem, plíseň nebo jinak narušenou kůži. Pokud máte kůži zdravou a nemáte narušen imunitní systém a ani nemáte cukrovku, tak je přenos nepravděpodobný. Obvyklá inkubační doba od přenosu do vzniku infekce bývá 2 až 7 dní. Do týdne na sobě určitě poznáte, jestli k nákaze došlo či ne. Pro příště je potřeba po každém takovém dotyku ihned omýt ruce vodou a mýdlem a na závěr použít dezinfekční gel s alkoholem. Tím zcela zabráníte přenosu.
Veš vždy zůstává v kontaktu s lidskými vlasy a samovolně je neopouští. K přenosu je třeba přímý a nikoliv zběžný kontakt vlasů nemocného a zdravého člověka, k jakému dochází zejména u dětí při kolektivní práci ve škole, při hrách a podobně.
Dospělá lezoucí veš si jednoduše „přestoupí“ na nového hostitele, kde klade nové hnidy a životní cyklus se opakuje. Přenos vzduchem není možný. Dlouho se diskutovala možnost přenosu na předmětech, například na hřebenech, ale dle nejnovějších publikací se jeví jako značně nepravděpodobná. Pravděpodobnější je přenos pomocí tkanin (čepic, ručníků, ložního prádla, čalounění), do kterých se veš zachytí. Dojde-li včas ke kontaktu tkaniny s vlasy člověka, může veš takto osídlit nového hostitele. Nemá na to však mnoho času. Jakmile se parazit ocitne mimo hostitele, ztratí tak zdroj obživy. V řádu několika hodin se dehydratuje a vyčerpá, ztratí schopnost sát a poté se i pohybovat. Hyne cca do 24 hodin od posledního sání, s klesající teplotou okolí se však tato doba může prodlužovat.
Příznivým prostředím k šíření vší jsou všechny dětské kolektivy, ať už se jedná o pravidelnou školní a zájmovou činnost, nebo o jednorázové akce typu letních táborů a sportovních výcviků. Děti se při práci, hře nebo tanci nevědomky hlavami dotýkají – z tohoto důvodu je výskyt nejčastější u dívek ve věku od 6 do 10 let, které se k sobě přibližují častěji než chlapci, a přenos je u nich podpořen i dlouhými vlasy. Obvyklý, a v podstatě téměř jistý, je také přenos mezi sourozenci, zvláště pokud sdílejí společné lůžko.
Pro onemocnění zvané absces se používá také starší termín hlíza. Pro některé typy abscesů se užívá označení furunkl, případně karbunkl, v obou případech se jedná o kožní onemocnění.
Absces (často nesprávně vyslovovaný jako „abces“) označuje lékařský pojem pro dutinu plnou hnisu, která v lidském těle vzniká v důsledku některého zánětlivého onemocnění. Toto hnisavé onemocnění může postihnout jakýkoliv orgán či část lidského těla. U pacienta se projevuje absces několika různými příznaky, nejčastěji ale nepříjemnou bolestí a otoky v okolí abscesu. Kterýkoliv z abscesů je nutné léčit, protože by jinak mohl způsobit, že se hnis z této dutiny dostane do krve pacienta a způsobí v jeho těle sepsi. Pojem hnis označuje nažloutlou tekutinu, kterou tvoří bílé krvinky a bakterie živé i mrtvé, zároveň i odumřelé zbytky tkání. Pro hnis je typický také jeho zápach.
Absces v lidském těle vyvolávají bakterie, nejčastěji se jedná o stafylokoky, streptokoky, ale můžou ho způsobit také plísně, případně prvoci. Tyto bakterie proniknou do lidského těla a napadnou ho, v místě pak hubí buňky, které se tam nacházejí a ty vypouštějí cytokiny, které způsobují vznik zánětu. Organismus pak na místo zánětu posílá buňky, které se mají s bakteriemi vypořádat, hlavně se jedná o bílé krvinky, které mají bakterie pohltit. Právě velké množství bílých krvinek v místě zánětu zde vytváří dutinu, v níž se pak hromadí hnis. Tělo se obvykle snaží zabránit tomu, aby se zánět šířil dále, a tak kolem dutiny vytvoří granulační tkáň (= pyogenní membrána), která k zánětu pouští bílé krvinky, ale zároveň je již nepouští ven. Absces se zvětšuje tím, jak nasává tekutiny, zároveň vše, co je v dutině, se rozkládá, což vyvolává vznik hnisu. Pokud se absces dostane na povrch těla, může zde vytvořit hnisavou píštěl, kterou se pak hnis valí ven. Poté se dutina vyplní a na místě píštěle vznikne jizva.
Abscesy mohou postihnout každého, velmi vysoké riziko je ale u drogově závislých, protože u nich dochází k častému porušení kůže v důsledku vpichování drog, zároveň jsou obvykle na štíru s hygienou, která je základem prevence před abscesy a navíc mají drogově závislí sníženou obranyschopnost organismu. Z těchto důvodů se tedy abscesy objevují mnohokrát častěji u drogově závislých pacientů než u těch ostatních.
Pokud se tedy bakterie dostanou do lidského těla, vznikne na daném místě hnisavý zánět, který může vést ke vzniku abscesu. Absces se může časem sám zahojit, pokud je infekce v něm potlačena, tak se hnis vstřebá. Výjimečně se to stává u malých abscesů. V případě, že je absces pod kůží, může dojít k t
Encefalitida je souhrnné označení pro zánětlivé onemocnění mozku (většinou infekční povahy), projevující se bolestmi hlavy, zvýšenou tělesnou teplotou, únavností, často ztuhlostí šíje (nuchální rigidita). V pokročilých případech příznaky zahrnují i křeče, poruchy chování, třes, poruchy hybnosti a paměti, poruchy vědomí (delirium, somnolence až kóma), halucinace či afázii. Průběh může být ovšem velmi mírný, někdy i zcela asymptomatický. Příčinou poté bývají nejčastěji bakteriální, virové, nebo parazitické onemocnění (prvoci – mozková malárie a podobně). Encefalitida je často také doprovázena zánětem mozkových blan – meningitidou.
Léčba
symptomatická péče (antipyretika, antikonvulziva a tak dále), případně JIP
za přítomnosti mozkového otoku – antiedematózní terapie
herpetické a nevirové encefalitis – specifické léčebné postupy
Infekční žloutenka (virová hepatitida) je virová infekce jater. Nemoc postihuje především děti a mladé lidi.
Žloutenka typu A se vyskytuje na celém světě i v průmyslově vyspělých zemích, ale riziko je vyšší v zemích s nižším hygienickým standardem. Zdrojem nákazy jsou lidé v inkubační době – nemocný člověk s viditelným nebo skrytým onemocněním. Onemocnění se šíří nejvíce takzvaně fekálně-orální cestou, znečistěnýma rukama, kontaminovanou vodou, zeleninou a potravinami. Ohroženi jsou zejména cestovatelé konzumující potraviny studené kuchyně, upravované na ulici, nebo při pití nebalené vody, anebo cestovatelé žijící v úzkém styku s místním obyvatelstvem v rozvojových zemích. Rizikové potraviny představují saláty ze syrové zeleniny, neloupané ovoce, nedostatečně tepelně upravení mořští živočichové, maso (zvláště kuřecí importovaná onemocnění mohou být zdrojem nákazy dalších osob).
Zdrojem nákazy žloutenkou B je nemocný člověk nebo zdravý bacilonosič. K přenosu infekce stačí minimální množství infikované krve, například na injekční jehle. Žloutenka typu B je vysoce odolný virus, který primárně napadá játra. V kapce zaschlé krve přežívá několik týdnů, zmražení ho neničí. Je známo, že tato infekce je 100x nakažlivější než AIDS. Onemocnění bývá těžší a rekonvalescence delší než v případě žloutenky typu A, také k úmrtí dochází častěji. Někteří chronicky nemocní jsou nakažliví po celý život. Virus se vyskytuje téměř ve všech tělních tekutinách, pro přenos infekce má největší význam krev, sperma a poševní výměšek (sekret). Ke krevnímu přenosu může dojít ve zdravotnických zařízeních, při manikúře, pedikúře, akupunktuře, tetování nebo piercingu. Významný je také přenos nechráněným pohlavním stykem.
Žloutenka C (VHC) je známa teprve od konce 80. let 20. století. V elektronovém mikroskopu byl virus spatřen až v roce 1994. Onemocnění se vyskytuje celosvětově cca u 3 % populace. Vyšší výskyt je v Jižní Americe a jihovýchodní Asii, kde dosahuje 10 až 20 %. V České republice má protilátky proti VHC přibližně 0,2 % populace. K přenosu VHC dochází především krví. Před zavedením testování dárců krve v 90. letech 20. století se většina nemocných nakazila krví a krevními deriváty (imunoglobulin podávaný Rh negativním matkám). Další možností je nákaza u hemodialyzovaných pacientů a při transplantaci orgánů. V současné době dominuje přenos kontaminovanými pomůckami u injekčních uživatelů drog. K přenosu může dojít i společným užíváním pomůcek osobní hygieny (zubní kartáček, holicí strojek). Sexuální přenos je méně častý. Riziko nákazy u monogamních párů s dlouhodobým nechráněným stykem je cca 2–3 %. Toto procento se zvyšuje u prostitutů a homosexuálních mužů
Ve svém příspěvku PŘENOS SVRABU Z ČLOVEKA NA KOČKU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Anděla.
no a co domácí kočky při zasažení domácnosti svrabem? A podle mého názoru jsem ho chytla na pohotovosti největší brněnské nemocnice. To je vrchol, aby se člověk bál dostat infarkt, protože když ho zachrání, tak si odnese brouky v kůži. To je hnus. Takže k mé otázce, co mám proboha udělat ještě k tomu mazání celého těla, mražení a pečení matrací, žehlení všeho a vyvařování, co mám udělat s kočičkami? To je moc pěkná dovolená...
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Přenos je možný především nechráněným pohlavním stykem, zvláště s náhodným partnerem, dále častým střídáním sexuálních partnerů (prostituce). Dále sem patří drogová závislost, kdy by teoreticky mohlo dojít k nákaze infikovanou jehlou, a hlavně k drogové závislosti patří ve většině případů nezodpovědné chování, které usnadňuje vznik výše zmíněných rizikových faktorů. Posledním možným způsobem je přenos z matky na plod v těhotenství.
Jak již bylo popsáno, nejčastěji k nákaze dojde při pohlavním styku s infikovaným jedincem (k nákaze dojde asi u jedné třetiny osob). Dále je možný přenos z matky na plod při proniknutí bakterií placentou (transplacentární přenos). Dříve hrozilo i riziko přenosu při krevní transfuzi, což je dnes ale takřka nemožné díky podrobným rozborům krve dárce. Přenos kontaminovanými předměty je také spíše teoretický, jelikož Treponema pallidum je vysoce citlivá na jakékoli vnější vlivy a mimo hostitele velice rychle hyne.
V naší poradně s názvem PŘENOS SVRABU PODÁNÍM RUKY se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jiri Zvonek.
Prosím jdeto přenést pouhým dotykem ruky
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Ano, svrab je možné přenést i pouhým dotykem ruky. Pokud se na dotýkaných plochách zrovna vyskytuje roztoč, může přelézt na pokožku zdravého člověka a tam se začne množit. Chvíli mu to potrvá, než se zavrtá a proto okamžité umytí rukou nebo použití kontaktní desinfekce pomůže uchycení svrabu zabránit.
Veš vždy zůstává v kontaktu s lidskými vlasy a samovolně je neopouští. K přenosu je třeba přímý a nikoliv zběžný kontakt vlasů nemocného a zdravého člověka, k jakému dochází zejména u dětí při kolektivní práci ve škole, při hrách a podobně. Dospělá lezoucí veš si jednoduše „přestoupí“ na nového hostitele, kde klade nové hnidy a životní cyklus se opakuje. Přenos vzduchem není možný. Dlouho se diskutovala možnost přenosu na předmětech, například na hřebenech, ale dle nejnovějších publikací se jeví jako značně nepravděpodobná. Pravděpodobnější je přenos pomocí tkanin (čepic, ručníků, ložního prádla, čalounění), do kterých se veš zachytí. Dojde-li včas ke kontaktu tkaniny s vlasy člověka, může veš takto osídlit nového hostitele. Nemá na to však mnoho času. Jakmile se parazit ocitne mimo hostitele, ztratí tak zdroj obživy. V řádu několika hodin se dehydratuje a vyčerpá, ztratí schopnost sát a poté se i pohybovat. Hyne cca do 24 hodin od posledního sání, s klesající teplotou okolí se však tato doba může prodlužovat. Příznivým prostředím k šíření vší jsou všechny dětské kolektivy, ať už se jedná o pravidelnou školní a zájmovou činnost, nebo o jednorázové akce typu letních táborů a sportovních výcviků. Děti se při práci, hře nebo tanci nevědomky hlavami dotýkají – z tohoto důvodu je výskyt nejčastější u dívek ve věku od 6 do 10 let, které se k sobě přibližují častěji než chlapci a přenos je u nich podpořen dlouhými vlasy. Obvyklý, a v podstatě téměř jistý, je také přenos mezi sourozenci, zvláště pokud sdílejí společné lůžko.
V naší poradně s názvem OLIVOVÝ OLEJ, CITRON A MED NA DETOXIKACI se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Karel Večeřa.
Dobrý den, mám dotaz k detoxikaci olivovým olejem,medem a citronem. Mohou proces doprovázet nepříjemné pocity v oblasti břicha a změna barvy stolice?
Díky za odpověď
Karel
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Olivový olej, med a citron je kombinace na čištění jater, která vznikla na internetu a začala se šířit virálně prostřednictvím sociálních sítí. Zda-li tato kombinace funguje jako očista jater záleží na zvážení každého člověka. Pár dobrých rad pro výběr ingrediencí.
Když užíváte olivový olej pro zdravotní přínosy, měl byste vždy volit extra panenský olivový olej. Tento vysoce kvalitní olivový olej obsahuje vyšší množství zdravých tuků a antioxidantů ve srovnání s rafinovanými olivovými oleji, a proto poskytuje nejvíce zdravotních výhod. Pro ještě lepší výsledky nakupujte od renomovaných značek, které jsou transparentní ohledně toho, kdy, kde a jak se jejich olivový olej sklízí, a také poskytují datum sklizně, abyste se mohli ujistit, že olivový olej spotřebujete dříve, než překročí svůj vrchol.
Pozor na voskované citrony. Tyto lesklé plody jsou potaženy chemikáliemi, kterým je nejlepší se vyhnout. Některé z těchto vosků jsou na bázi plastu, jiné používají šelak (vyrobený ze zvířecího sekretu, mňam). Ne všechny nevoskované citrony jsou bio, ale všechny bio jsou nevoskované. Ujistěte se tedy, že citrony mají tuto organickou nálepku.
Med by měl pocházet od známého včelaře, abyste se ujistil, že pochází z místních plodin.
Očista probíhá u každého člověka jinak a někdy může být skutečně bouřlivá včetně bolesti v oblasti břicha a změn barvy stolice. Výběr správných ingrediencí tyto nepříjemné pocity může mírnit.
Blechy představují přímé cizopasníky člověka a přenašeče chorob ze zvířat na člověka, proto se řadí mezi škůdce lidského zdraví. Do blechy, která sála krev z infikované osoby či zvířete, se dostávají původci nákaz z krve infikovaného. V bleše se potom rozmnožují nebo se dále vyvíjejí. Při opětovném sání se původci choroby dostávají přímo do ranky vzniklé nabodnutím kůže člověka nebo zvířete a odtud do krve a dále do celého těla napadaného. Někdy se nákaza šíří i výkaly blechy na kůži, které mohou být vetřeny do ranky po bodnutí nebo do sliznice, většinou do spojivek. Původci těchto chorob kolují mezi krví zvířat, člověka a blechy. Zcela prokázaný přenos blechou je u moru a krysí skvrnivky, u ostatních chorob se pouze předpokládá.
Ve svém příspěvku DĚTSKÁ SLINTAVKA A KULHAVKA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ivana.
Jako pětiletá jsem prodělala slintavku, kterou se tehdy nakazila téměř celá školka, do které jsem chodila. Měla jsem ale, především kvůli neuvěřitelnému zanedbání nebo podcenění situace mojí dětskou lékařkou, velmi těžký průběh a šlo mi tehdy o život. Boláky se mi dostaly až do jícnu a nebyla jsem schopna přijímat ani tekutiny. Strávila jsem nakonec několik týdnů na JIP na infuzích v nemocnici a propouštěli mě s váhou necelých 15 kg. Je to již historie, stalo se to v roce 1968. Ale zajímalo by mě, o jaký typ slintavky šlo, když u dětské se zdůrazňuje, že není nějak nebezpečná a sama odezní. Dodnes jsem měla za to, že šlo o nákazu z mléka, které nám dováželi přímo z JZD v konvích, ale opět se setkávám s názory, že tento typ nákazy od zvířete je nesmírně vzácný. Jak to tedy je?
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Onemocnět svrabem lze velmi jednoduše z prostěradel a postelí v hostelech, hotelech a ubytovnách, kde se rychle střídá hodně lidí a kde hygiena není na nejvyšší úrovni. Mezi první příznaky patří zarudnutí kůže, pupínky a hlavně svědění, které je intenzivní především v noci. Chorobu totiž způsobuje parazit, který se během několika minut zavrtá do kůže člověka či zvířete a vytváří si v hloubce pokožky chodbičky. Tady klade vajíčka. Během dvou dnů se dokáže tak rozmnožit, že vytvoří kolonie až o několika stech jedincích.
Nemoc se nejčastěji přenáší v kolektivech, kde žijí lidé v těsném kontaktu. Přenáší se kožním kontaktem i pohlavním stykem s nakaženým nebo kontaktem s kontaminovaným předmětem. Infekce se obvykle projeví za 4 až 6 týdnů. Při opakované infekci se nemoc může projevit již po 24 hodinách. Onemocnění se dá léčit mnoha způsoby.
Svrab u psa, dříve též prašivina, je druh zánětlivého onemocnění kůže způsobený drobnými parazitickými roztoči. Existují dva základní typy svrabu: sarkoptický a demodektický. Mají rozdílné příčiny a příznaky.
Sarkoptický svrab obvykle způsobuje kruté svědění. Pes se úporně škrábe nebo si hryže kůži, aby si ulevil. Kůže psa podrážděná neustálým škrábáním a kousáním se může lehce infikovat. Svědění může být někdy tak hrozné, že pes nevěnuje pozornost jídlu, pití ani odpočinku. I když to není vždy pravidlem, vážné případy sarkoptického svrabu mohou mít za následek sekundární infekce způsobené bakteriemi nebo kvasinkami a na podrážděné kůži vytvářejí bílou škraloupovitou krustu. Navíc je u psů se sekundární infekcí častý úbytek váhy, horečka nebo zvětšené lymfatické uzliny.
Lokalizovaný demodektický svrab, nejlehčí varianta demodektického svrabu, se nejčastěji objevuje v psí srsti v jednom nebo dvou lysých flecích nebo flecích, kde je srst řidší. Obvykle nejsou tato místa zanícená a podrážděná a nezpůsobují silné svědění. Jestliže lokalizovaný demodektický svrab sám od sebe nezmizí, může proniknout do celého těla, což má za následek generalizovaný demodektický svrab. Na psím těle se vytvoří početné lysé fleky nebo fleky s řídkým ochlupením. Fleky mohou měřit v průměru 2,5 cm. Kůže v těchto místech bývá zrudlá, šupinatá nebo ztvrdlá. Takto podrážděná kůže někdy svědí a neustálé škrábání často vede až k vážným infekcím. Tyto druhotné infekce se projevují podobnými příznaky jako u sarkoptického svrabu (horečka, úbytek váhy, zduřelé lymfatické uzliny a podobně). Některé zvláštní typy demodektického svrabu mohou způsobit demodektickou pododermatitidu, která postihuje meziprstí. Při této nemoci jsou paraziti hluboko usazeni v psích tlapkách. Nemoc způsobuje
V naší poradně s názvem REFLUX JÍCNU - DIETA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Kolemjdoucí.
Bože to je hloupost.
měli jste tady někdo vůbec tenhle reflux ?? Já ho má už půl roku, skorem nic nepomáhá, zato hromada věcí to dokáže pěkně zhoršit. A tlačenka s octem a cibulí je zrovna jedna z nich.
Čerstvá cibule s octem pro člověka, který má spálené hrdlo, je jako kdyby si zdravý člověk popálil krk brutálně pálivou čili papričkou.Další taková skvělá rada, která putuje po internetu, je lžíce jablečného octa alespoň jednou denně. Nechci zpochybňovat pozitiva pro lidský organizmus, sám jsem ho používal místo normálního octa s tou tlačenkoua cibulí, když jsem byl zdravý, ale pro člověka se spálenými sliznicemi extraezofageálním refluxem opět ne! Už jsem to vyzkoušel a v ten moment jsem si tak poleptal už tak podrážděné hrdlo, že tu nutriční poradkyni, co mě to poradila, bych v ten moment zaškrtil.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Pití octa s vodou opravdu pomáhá při léčbě refluxu, a víte proč? Protože ocet zvyšuje kyselost žaludku. Žaludek je uzavřen zvláštním svěračem, který se stahuje a síla sevření je přímo úměrná reakci PH v žaludku. Čím kyselejší je žaludek, tím sevřenější je svěrač.
Ovšem je pravda, že polknutí zředěného octa vyvolá nepříjemný pocit pálení už naleptané sliznice jícnu. V tomto případě by bylo vhodné žaludek uklidnit pomocí blokátorů protonové pumpy - typicky Omeprazolem a až se jícen zahojí (3 až 4 týdny), tak teprve pak zařadit ocet a vysadit Omeprazol a snažit se tak uměle dokyselovat žaludek.
Původcem je prvok Toxoplasma gondii. Styk s infekcí či infekce sama proběhnou většinou skrytě bez nápadných příznaků. Toxoplazmóza může postihnout mízní aparát, a to lymfatické uzliny, tkáně oka, centrálního nervstva, či způsobit gynekologická onemocnění. Toxoplazmóza může být například příčinou potratů, nedonošení plodů, jejich odumření nebo porodu defektních dětí stižených vrozenou toxoplazmózou.
Způsob nákazy:
Od kočky: Rozmnožování parazita probíhá pouze ve střevní sliznici kočky a příbuzných kočkovitých šelem. S trusem kočky pak odchází množství spór – oocyst. Oocysty jsou velmi odolné v zevním prostředí a dostávají se do těla zvířat (případně i člověka) potravou. Následně vyvolají buď onemocnění, nebo skrytou infekci v podobě klidových cyst v různých orgánech včetně svaloviny. Skryté infekce nejsou ušetřena ani zvířata hospodářská a jatečná. Ostatní zvířata, kromě kočky a člověka, jsou označována jako přechodný hostitel (mezihostitel), kočka a kočkovité šelmy pak jako takzvaný definitivní hostitel parazita. Kočka se nakazí pravděpodobně nejčastěji masem divokých nebo hospodářských zvířat. Vývojový koloběh parazita se v jejím střevě pak dokončuje. U jiných zvířat nebyla možnost rozmnožování parazita prokázána. Ani kočka však není označována jako významný zdroj přímého nakažení člověka, poněvadž vylučování zárodků toxoplazmózy trusem trvá krátce – jen při jejím prvním nakažení (2–3 týdny) – a kočka poté získává odolnost a při novém nakažení již zárodky nevylučuje. Proto se se zárodky v trusu setkáváme v praxi jen velmi zřídka a převážně u mladých koček, které jsou krmeny nepřemraženým syrovým masem nebo loví myši, ptáky a podobně.
Pro nákazu od koček tedy platí: člověk, který už někdy s toxoplazmózou přišel do styku, získává odolnost stejně jako kočka, a nemůže se tedy již podruhé nakazit. Pravděpodobnost nakažení člověka od kočky je velmi malá – kočka může vylučovat oocysty trusem v případě nakažení pouze 2–3 týdny, nakazit se může konzumací nepřemraženého syrového masa či lovením drobných hlodavců a ptáků. Nakazit se můžeme pouze z trusu kočky. Při čištění kočičího WC je tedy vhodné používat rukavice, navíc trus začíná být nakažlivý až druhý den, pokud ho odstraňujeme denně, tak nebezpečí nehrozí. Kočka chovaná v bytě a krmená vhodnou stravou se nemůže nakazit. Je však třeba pamatovat na schopnost dlouhého přežívání zárodků (přes 1 rok) v půdě záhonů a pískovišť, kam kočky kálejí, a na možnost nakažení znečištěnýma rukama při práci na zahrádce bez rukavic. Nebezpečná je rovněž konzumace syrového nebo nedostatečně tepelně opracovaného masa jatečných zvířat (zejména ovcí, prasat, králíků a domácí drůbeže). Lidé stižení toxoplazmózou mívají často zvyk ochutn
Ve svém příspěvku LÉČBA VYSOKÉHO CHOLESTEROLU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Ada.
Dobrý den,
statiny kterými se většinou léčí vysoký cholesterol,mají hodně vedlejších
až nebezpečných učinků na životně důležité funkce člověka.
Novými léky u kterých nejsou známy vedlejší učinky jsou inhibitory.
Tyto léky dlouhodobým užíváním nezpůsobují jiná onemocnění
jako statiny např.cukrovku,nebo trvalé poškození svalů-rabdomyolýzu).
Nechápu proč lékaři stále předepisují statiny ohrožující zdraví až život člověka,
neví někdo jakým způsobem docílit předepsání inhibitorů?
Lékaři o jeho předepsání nechtějí ani slyšet.Ada
Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a budete moci vložit svůj komentář.
Streptokoková angína (zánět hltanu): typickým příznakem je bolest, červené zarudnutí krku s hustým hnisem kolem mandlí; horečka a zimnice; zvětšené lymfatické uzliny kolem krku; zvracení a břišní potíže, zvláště u dětí.
Spála: mezi příznaky spály patří zánět hrdla; růžovočervená vyrážka, která se šíří přes břicho, stranu hrudníku a objevuje se i v kožních záhybech; vyrážka má při doteku strukturu jako smirkový papír; dále jasně červený jazyk (známý jako „jahodový jazyk“) a bledost v okolí úst.
Impetigo: typickým příznakem onemocnění jsou puchýře kolem nosu, úst a nohou; v závažných případech se vyskytuje horečka a zduření lymfatických uzlin.
Diagnóza streptokokové infekce skupiny A
Metodou diagnostiky u streptokokové angíny a spály je vyšetření bakterie v krku tamponem nebo krevní testy. Impetigo je diagnostikováno tím, že lékař tamponem setře z puchýře nebo kůry vředu vzorek, který následně pošle na mikrobiologické vyšetření. Syndrom toxického šoku je diagnostikován tak, že se zkoumají příznaky a v některých případech se udělají krevní testy.
Přenos streptokoka skupiny A
Přenos streptokoka skupiny A je možný z člověka na člověka, kontaktem s nakaženými osobami. Bakterie jsou přítomny ve slinách, ve výtoku z nosu, při kýchání, kašlání a na rukou infikovaných sekretem. Přenos infekce může být ve vzácných případech z kontaminovaných potravin, jako je mléko a mléčné výrobky a vejce. Impetigo je vysoce nakažlivé bakteriální onemocnění a lidé s kožními lézemi nebo puchýři by neměli manipulovat s potravinami, dokud infekce není vyléčena. Infekci mohou přenášet i osoby, které mají bakterie, ale nemají žádné příznaky. Léčba infikované osoby antibiotiky po dobu 24 hodin nebo déle obvykle eliminuje schopnost šíření bakterií. Je však důležité, aby léčba antibiotiky byla dokončena, jak bylo předepsáno lékařem. Není pravděpodobné, že by došlo k šíření infekce předměty v domácnosti, například talíři, hrnečky nebo hračkami.
Léčba streptokokové infekce skupin A
Antibiotika jsou standardní léčbou, ve většině případů se používá desetidenní léčba. Základním antibiotikem pro léčbu streptokokové infekce skupiny A je penicilin. Také erytromycin, pokud jste alergičtí na penicilin. Pokud si nemůžete vzít ani penicilin, ani erytromycin, pak se předepisuje cefalosporin. K léčbě impetiga jsou určeny antibiotické masti. Po aplikaci antibiotik se vy nebo vaše dítě budete cítit lépe do 24 hodin. Ujistěte se, že vždy byla dobrána celá dávka antibiotik.
Doporučení: Nemocné děti nechávejte v dostatečné vzdálenosti od ostatních dětí. Pokud se u vašeho dítěte vyvíjí streptokokové infekce skupiny A, včetně spály nebo impetiga, měli byste zamezit kontaktu s ostatními dětmi ve školkách, školách a podobných zařízeních.
Zoonózy mohou u člověka vyvolat dermatitidu. U člověka králičí svrab vyvolává dočasné papulární léze, dermatitidu a pruritus na břiše, krku a končetinách. Léze jsou výraznější u dětí a žen, zejména na pokožce, která byla v bezprostředním kontaktu s nakaženým zvířetem, a to i v případě asymptomatického průběhu. Inkubační doba může být velmi krátká (bezprostředně po kontaktu se zvířetem). Přenos z králíka na člověka je velmi vzácný.