Výtok z uší je doprovodným jevem především zánětlivých onemocnění středouší, obecně lze však říci, že doprovází velkou část všech ušních onemocnění. Výtok z uší mohou vyvolat také záněty kůže zevního zvukovodu, které zahrnují i místní alergickou reakci. Bývá přítomna svědivost a bolest, jež se zvětšuje tlakem na ušní bubínek a tahem za boltec.
Výtok z uší u dětí
U dětí s opakovanými infekcemi horních cest dýchacích (ale i u alergických dětí) bývá velmi často zvětšená nosní mandle. Ta může tlačit na trubici spojující střední ucho s nosohltanem, čímž se vytvářejí příznivé podmínky pro vznik zánětu středního ucha a s ním spojený výtok z ucha.
Vnější ucho tvoří boltec a vnější zvukovod až po ušní bubínek. Zánět v této oblasti vzniká v důsledku zanesení infekce zvenku do ucha nebo přesunem infekce ze středního ucha. K prvotním příčinám se řadí nadměrná vlhkost (po potápění se), nadměrná suchost (narušení ochranné funkce ušního mazu při ekzému a jiných kožních onemocněních), mechanické poškození (při čištění nebo cizím tělesem).
Zánět vnějšího ucha se projevuje zejména bolestí (často poměrně silnou), jež se zvětšuje při pohybu sanice, ale i tlakem na boltec. Dalším příznakem bývá výtok z ucha. Otok sliznice a bubínku dohromady se sekretem zužuje zvukovod, čímž se zhoršuje sluch. Přestože je léčba zánětu vnějšího ucha jednoduchá, měla by probíhat pod dohledem lékaře. Při léčbě se podávají ušní kapky obsahující antibiotika a léky tlumící bolest. Než se ucho dítěte úplně zahojí, neměla by se do něj dostat voda.
Infekce středouší se často objevuje při zánětu horních cest dýchacích. Nejčastější pak u malých dětí (od 3 měsíců do 3 let), ale ani dospělí nejsou výjimkou. Zánět je vyvolaný viry, bakteriemi nebo plísněmi, které se dostanou do zvukovodu. Výjimečně může vzniknout infekce po protržení bubínku úrazem nebo barometrickým tlakem. K podráždění zvukovodu může dojít i při dlouhodobém vystavení chlorované vodě v bazénech (pak mluvíme o takzvaném plaveckém uchu). Do středního ucha zánět prostoupí přes Eustachovu trubici, kterou může zablokovat. Následně dojde k zmnožení původců infekce v dutině středoušní a vytváří se hnis, který tlakem na bubínek vyvolává silné bolesti v uchu a jiné nepříjemné příznaky. Kromě bolesti může nastat též zhoršení sluchu, horečka, u malých dětí i průjem, nevolnost a zvracení.
Bolest ucha je pro dítě velmi nepříjemná a vždy patří do rukou lékaře. Lékaře vyhledejte, je-li bolest v uchu provázena horečkou nad 38 °C, ztuhlostí šíje, silnými bolestmi hlavy nebo sekrecí z ucha; je-li kost za boltcem zarudlá nebo oteklá (jde o komplikaci středoušního zánětu a jsou nutná antibiotika, popřípadě chirurgický zákrok); je-li bolest nebo ztráta sluchu závažná a spíše se zhoršuje; je-li v uchu cizí těleso nebo uniká-li ze středouší vzduch při smrkání.
V případě zánětu středouší se doporučují výplachy zvukovodu, podávání antibiotik, popřípadě se provádí paracentéza – proděravění bubínku.
Ke zmírnění bolestí při zánětu zvukovodu se doporučuje teplý obklad zevně přes ucho (například termofor); při středoušním zánětu je vhodnější studený obklad, který brání rychlému postupu zánětu a rovněž mírní bolest. Nikdy se nesnažte ucho čistit, můžete poranit zvukovod; přenechejte tuto péči odbornému lékaři. Nekapejte také do ucha peroxid vodíku, může naleptat a podráždit zvukovod.
Vnější ucho (auris externa) se skládá z boltce, zvukovodu a bubínku.
Boltec je tvořen chrupavkou (pouze lalůček chrupavčitou kostru nemá) a směřuje akustické vlny do zvukovodu. Velikost a tvar boltce nemají vliv na sluch.
Vnější zvukovod (také se mu říká sluchový kanálek) je trubice, která má část chrupavčitou a kostěnou. Na konci zvukovodu se nachází bubínek, hranice mezi zevním a středním uchem. Zvuková vlna, která projde zvukovodem, naráží do bubínku a putuje dál do nitra ucha. Délka zvukovodu dospělého člověka je asi 3 cm.
Bubínek je vazivová blanka na konci zvukovodu, cca 0,1 mm silná. Zvuková vlna jej rozechvěje, bubínek ji zesílí a předá do středního ucha. Zdravý bubínek je lesklý a má šedavou barvu.
Výstelka zvukovodu obsahuje mazové žlázy, které produkují ušní maz. Zvukovod má samočisticí schopnost – nečistoty jsou z něj vypuzovány směrem ven.
Zevní ucho vede zvukové vlny k bubínku, přičemž má zřetelně směrový efekt.
Střední ucho (auris media) je systém vzduchem vyplněných dutin, vystlaných sliznicí. Začíná bubínkem, na nějž jsou napojeny tři sluchové kůstky. Patří mezi ně kladívko (malleus), kovadlinka (incus) a třmínek (stapes). Řetěz kůstek přenáší zvuk od bubínku do vnitřního ucha – ploténka třmínku se dotýká oválného okénka v labyrintu. Střední ucho je odděleno od vnitřního ucha membránami, které uzavírají oválné předsíňové okénko (vestibulární) a kruhového hlemýžďové (kochleární) okénko. Zesílení zvuku se uskutečňuje pákovou funkcí sluchových kůstek, které přenášejí zvukové vlny z většího povrchu bubínku na menší plochu povrchu membrány předsíňového okénka. Nadměrně silné zvuky se tlumí pomocí dvou malých kosterních svalů ve středním uchu (napínač bubínku a třmínkový sval). Svalová vřeténka uvnitř těchto svalů reagují na protažení svalu tím, že spouští takzvaný akustický reflex, který způsobuje smrštění těchto svalů. Stupeň protažení je dán intenzitou zvuku (hlasitostí). Hlasité zvuky se tlumí proto, že natažení svalů a jejich následná reflexní kontrakce zabraňuje nadměrnému pohybu sluchových kůstek.
Tělo má v podstatě schopnost léčit se samo. To platí i pro prasklý ušní bubínek, který je hlavní příčinou krvácení z ucha. Hojení obvykle trvá několik týdnů, během této doby by si pacienti měli kontrolovat, zda mají zvukovod čistý a suchý. Když symptomy přetrvávají i po několika týdnech, je lepší se poradit s lékařem.
Je-li krvácení způsobeno infekcí v důsledku bakterií, pak jsou nejlepším lékem antibiotika. Ale je třeba vzít v úvahu, že antibiotika mají nežádoucí účinky.
Některé infekce, které způsobují krvácení z ucha, mohou být vyléčeny přírodními prostředky. To však platí pouze v prvotních fázích infekce. Jeden z nejvíce používaných přírodních prostředků je česnekový olej.
Ušní kapky a ústní kapky. Domácí ušní kapky mohou být použity při krvácení pouze tehdy, pokud není prasklý ušní bubínek. Pacienti si mohou tento lék vyrobit doma, budou potřebovat půl hrnku lihu a půl hrnku bílého octa, tuto směs přelijí do nádoby s kapátkem. Tento jednoduchý prostředek pomáhá s čištěním uší a odstraněním bakterií a plísní.
Zánět zevního zvukovodu je typickou nemocí z vody, a to zcela bez ohledu na její kvalitu. Ve zdravém uchu voda normálně nezůstává a samovolně vyteče ven. Jenomže stačí, aby bylo ucho zúžené nahromaděným mazem, zvukovod je užší a voda kvůli povrchovému napětí nemá jak vytéct ven. Ucho takzvaně zalehne. Někdy stačí počkat do rána, kdy voda vyteče díky změně polohy těla a tlaku na polštář. Pokud se ale toto nepodaří, raději navštivte lékaře, protože stačí další dva tři dny a z původně jen nepříjemně zalehlého ucha se vyvine bolestivý zánět zevního zvukovodu.
Již od dávných dob naše babičky věděly, že česnek může být nápomocný při bolestech ucha. Mimochodem pokud víte, že se vám tvoří hodně mazu, měli byste do svého jídelníčku z preventivních důvodů zařadit česnek pravidelně a také byste měli pít větší množství tekutin. Díky tomu se maz rozředí a bude se méně usazovat. To je však jen prevence. Česnek je ale možno využít přímo při bolestech ucha. Můžete promíchat jeden, jemně špičkou nože rozetřený stroužek česneku se třemi kapkami levandulového olejíčku a deseti kapkami olejíčku mandlového. Vzniklou směsí pak potírejte bolestivé ucho. Je možné také rozetřít několik stroužků česneku, zabalit je do gázy a tu přiložit na místo, které vás nejvíce bolí. Poté ještě můžete do ucha nakapat několik kapek citronové šťávy. Občas se také vkládá malý kousek stroužku přímo do zvukovodu, ale u této metody je nutná opravdu velká opatrnost, abyste si neopatrnou manipulací zvukovod neucpali. Babský recept vkládání stroužku česneku do ucha není odborníky příliš doporučován, tvrdí, že účinky česneku stejně neproniknou za bubínek, a navíc hrozí komplikace s vyndáváním stroužku či případné poleptání zvukovodu.
Bolest v uchu při zívání může být způsobena nahromaděním ušního mazu, který nám v uchu vytvoří zátku. Člověk má najednou pocit stále zalehlého ucha a klasické metody jako potřesení hlavou nebo dloubnutí ušní tyčinkou nepomohou. V takovém případě je dobré vyzkoušet léčbu pomocí olivového oleje. Malou lžičku ohřejeme na teplotu lidského těla a poté nakapeme několik kapek do ucha. Čekáme dvě minuty a následně se pokusíme vytáhnout zátku pomocí cípu ručníku nebo kapesníčku. Místo olivového oleje má podobný účinek také směs lihu a vinného octa v poměru jedna ku jedné (tato metoda má navíc i antibakteriální účinky). Můžeme také pomoci v uvolnění zátky jemnou masáží za ušním boltcem. Při masáži průběžně otevíráme a zavíráme ústa. Olivový olej je také možno kapat dva až tři dny před spaním (musíme poté zajistit ucho vatičkou, abychom nepošpinili polštář) a zátka by se měla sama postupně uvolnit.
Naše babičky věděly, že velkým pomocníkem při bolesti ucha může být i česnek. Pokud víme, že se nám tvoří hodně mazu, v našem jídelníčku by neměl z preventivních důvodů chybět česnek a také bychom měli pít větší množství tekutin a kořenit hodně s chilli. Díky tomu se maz rozředí a bude se méně usazovat. Ale to je prevence. Česnek se však využívá přímo při bolesti ucha. Můžeme promíchat jeden, jemně špičkou nože rozetřený stroužek česneku se třemi kapkami levandulového olejíčku a deseti kapkami olejíčku mandlového. Vzniklou směsí pak potíráme bolestivé ucho. Je možné také rozetřít několik stroužků česneku, zabalit do gázy a tu přiložit na místo, které nejvíce bolí. Poté ještě do ucha dáme několik kapek citronové šťávy. Občas se také vkládá malý kousek stroužku přímo do zvukovodu, ale u této metody je nutná opravdu velká opatrnost, protože si neopatrnou manipulací můžete zvukovod ucpat.
Do postiženého ucha se nalije 3procentní peroxid vodíku. Připravte se, že aplikovaná tekutina studí a bublá. Peroxid vodíku ve zvukovodu rozpouští nečistoty, bublá, nic přitom nebolí. Až tekutina v uchu došumí, zvukovod se vytře vatičkou, nebo se pacient položí na stranu vyplachovaného ucha a zbytek obsahu se nechá vytéct na tamponek.
Zánět středního ucha (Otitis media) je bolestivé onemocnění projevující se převážně u dětí. Rozlišujeme zánět akutní, trvající maximálně několik dní, a zánět chronický, který může trvat i podstatně déle. Akutní zánět středního ucha se často rozvíjí při infekcích horních cest dýchacích, projevujících se rýmou, kašlem, ale vzniknout může i za plného zdraví. První příznaky se projevují zpravidla v noci jako rychle nastupující bodavá bolest v jednom, případně v obou uších. Malé děti začnou hlasitě plakat a drží se za bolavé ucho. Postižené ucho je zalehlé a pacient má pocit, že na něj hůř slyší. Zánět středního ucha doprovází zvýšené teploty nebo horečky s celkovou únavou organismu, při horečkách se může objevit i zvracení či průjmy. Prudké bolesti jsou vyvolány tlakem nahromaděného hnisu a zanícením sliznic za bubínkem. Bubínek je charakteristicky vyklenutý ven, což pozná až lékař na ORL (ušní-nosní-krční oddělení). Zánět může probíhat i chronickou formou. Při chronickém zánětu středouší se však nevyskytují horečky ani prudká bolestivost, pacienti pociťují spíše pálení, svědění, šumění či praskání v postiženém uchu, stěžují si na nedoslýchavost a mají permanentní pocit zalehlých uší.
Jako první pomoc při zánětu středního ucha poslouží klasické léky proti bolesti (v podobě sirupů nebo čípků existují i vhodná analgetika pro děti), případně studený obklad na postižené ucho. V počátečních stadiích zánětu může lékař naordinovat antibiotika. Zánět středního ucha si však velmi často vyžádá akutní zákrok a je proto velmi častou příčinou příjmů na ORL pohotovosti. Pokud je bubínek tlakem hnisající tekutiny již značně vyklenut, provádí lékař takzvanou paracentézu – propíchnutí bubínku. Lékař při tomto zákroku protne tenkou jehlou ušní bubínek a odsaje hnis, který se ve středním uchu nachází. Samotné propíchnutí je značně bolestivé, avšak po odtečení hnisu následuje okamžitá úleva od bolesti.
Dle uvážení může lékař po tomto zákroku předepsat léčbu antibiotiky. Po zákroku je nutné udržovat zvukovod v čistotě, neboť ještě několik dní může z ucha vytékat zbytek hnisavé tekutiny. Do ucha se kape borová voda, po nakapání si pacient lehne na postižené ucho s kapesníkem tak, aby mohl sekret odtékat. Důležité je také udržovat volné dýchací cesty, tedy důsledně smrkat, případně kapat nosní kapky k jejich uvolnění.
Stenóza je zúžení zvukovodu, atrézie pak úplný uzávěr zvukovodu (zvukovod je zcela neprůchodný). Atrézie může být buď vazivová, nebo kostěná. Poruchy vývoje zvukovodu se nezřídka sdružují s poruchami tvaru a postavení boltců, současně bývá postiženo středouší a lícní nerv. Při kompletní atrézii zvukovodu je přítomna převodní porucha sluchu, která dosahuje (v případě, že je vnitřní ucho v pořádku) 50–60 dB. Léčba je chirurgická. Spočívá v kanalizaci zvukovodu a případně v rekonstrukčním výkonu ve středním uchu, který může zahrnovat vytvoření umělého bubínku a obnovu nebo nahrazení převodního aparátu. Předpokladem dobrého výsledku operace je však vytvořená bubínková dutina a funkční Eustachova trubice.
Nekapejte si do ucha peroxid vodíku, může naleptat a podráždit zvukovod.
Toto jsou rady první pomoci: Vždy je lépe navštívit odborného lékaře, který stanoví diagnózu a případnou léčbu. Většina lékařů vám po dohodě nabídne i alternativní postup léčby. Při neznalosti stavu si takzvanými osvědčenými radami můžete spíše uškodit.
Ušní boltec zachytí zvuk ve formě zvukové vlny. Zevní zvukovod přivede tuto zvukovou vlnu k bubínku. Bubínek je blanka, na které jsou srostlé tři kůstky (kladívko, třmínek a kovadlinka). Nárazem zvukové vlny se bubínek a s ním i kůstky rozkmitají. Tím došlo k přenosu zvukové vlny do středního ucha. Kmity jsou ze středního ucha přeneseny do hlemýždě, ve kterém jsou tři řady vnějších a jedna řada vnitřních vláskových buněk. Vnější vláskové buňky jsou rozkmitány. Zvukové vlny jsou převedeny na nervové bioelektrické impulsy, které jsou dále odeslány do systému vnitřních vláskových buněk, kterých je však už jenom jedna řada. Každý decibel je zachycen jinými vláskovými buňkami. Vysoké tóny se zachycují hned na začátku hlemýždě, kdežto nízké až u vrcholu hlemýždě. Z vnitřních vláskových buněk jdou impulsy sluchovým nervem do dvou sluchových drah, které se vzájemně kříží v míše. Sluchové dráhy odvedou impulsy do kůry mozkové, kde je centrum sluchu a řeči.
Pokud je na této dráze cokoliv špatně, projeví se to poruchou či ztrátou sluchu, která může mít charakter dočasný nebo i trvalý.
Ucho je složitý párový orgán, který zajišťuje nejen sluch, ale i rovnováhu. Dokáže vnímat zvuk v rozsahu přibližně 20–20 000 Hz, přičemž s věkem se tento rozsah postupně zužuje. Aby sluch fungoval správně, musí spolupracovat všechny části ucha.
Ucho se dělí na tři základní oddíly:
Vnější ucho – boltec, zevní zvukovod a bubínek
Střední ucho – sluchové kůstky (kladívko, kovadlinka, třmínek) a Eustachova trubice
Vnitřní ucho – hlemýžď a polokruhovité kanálky
Právě porucha funkce Eustachovy trubice bývá nejčastější příčinou pocitu zalehlého ucha.
Bolest ucha na dotek může signalizovat zánět zevního zvukovodu, přítomny mohou být i podrážděnost, výtok a dočasná ztráta sluchu. Nejčastější příčinou je, že se člověk sám poraní při snaze odstranit mazovou zátku různými nešetrnými způsoby. Také lidé, kteří často navštěvují veřejné koupaliště, mívají tento problém. Další příčinou bolesti může být vytvoření vředu. Tento stav vyvolává vkládání cizích těles do ucha (této činnosti se s oblibou věnují děti). Příznaky pak jsou extrémní bolest, hučení a pulzace v daném místě. Někdy do zevního zvukovodu zamíří hmyz a pak se objevuje bolest s výtokem z ucha. I zevní zvukovod může postihnout rakovina. Ta se projevuje nesnesitelnou bolestí a výtokem (někdy s příměsí krve).
Králičí svrab se nejčastěji projevuje jako krustózní zánět zevního zvukovodu. V uších se tvoří silné krusty, které mohou postupně vyplnit celý zvukovod a výrazně zhoršit kvalitu života zvířete.
Typické příznaky zahrnují:
silné svědění a třepání hlavou,
mokvání a tvorbu krust v uších,
snížený apetit a hubnutí,
v pokročilých případech neurologické poruchy.
Bez léčby se onemocnění může šířit dále po těle a vést až k úhynu králíka v důsledku vyčerpání nebo sekundární infekce.
Ušní svrab je způsoben roztočem Otodectes cynotis a postihuje především zevní zvukovod. Častěji se objevuje u psů žijících ve skupinách, u štěňat nebo v zanedbaných chovech.
Typické příznaky ušního svrabu:
tmavý až černohnědý maz ve zvukovodu,
třesení hlavou a škrábání uší,
nepříjemný zápach (nemusí být vždy přítomen),
bolestivost ucha, někdy krvácení.
Ušní svrab se odlišuje od kvasinkových a bakteriálních zánětů tím, že postižení často začíná na okrajích ušních boltců a šíří se dovnitř.